Dnešní schůzka bude o o známých představitelích našich dějin z rodu Přemyslovců.
„Tetín. Hrad vznešený svou svatostí
spíše než čímkoli jiným, založený v Podbrdském kraji, pět mil od Prahy
Libušinou sestrou Tetkou roku 712. Když kníže Bořivoj a svatá Ludmila
zanechali světských záležitostí a odložili knížecí odznaky, začali
sloužit Bohu právě na tomto hradě...“ Bohuslav Balbín: Krásy a bohatství
české země. Otec Balbín však nemá pravdu.
Samozřejmě, Libušina sestra Tetka patří do legend, a ten rok – 712 –
ten si vyfabuloval Václav Hájek z Libočan. (To je mu podobné.) Nám však
jde o obraz Bořivoje a Ludmily. První historický český knížecí pár není
smyšlený. Ti dva ne. Ale jejich důchodcovský pobyt na Tetíně. Jenom
máloco se podobá pravdě jako tato představa dvou rezignovaných staroušků
na tetínském vejminku...
Příliš mladá na důchod
sv. Ludmila|foto: Arcibiskupství pražské
Ostatně
– když kníže Bořivoj zemřel v roce 888 (nebo možná rok nato) ve věku
plus minus pouhých šestatřiceti let, bylo jeho ženě Ludmile v té době
asi kolem osmadvaceti. Je nemyslitelné, že by se Bořivoj s Ludmilou za
život obou kamkoli uchylovali. Ne, to v jejich povaze nebylo. Světských
záležitostí nezanechali a knížecí odznaky neboli odznaky své moci
neodložili. Chtěli stát a také stáli v samém prostředku všeho dění.
Zopakujme
si ještě jednou, kolik bylo kněžně Ludmile let, kdy ovdověla. Kolem
osmadvaceti. Dnes už vůbec ne, ale ani v 9. století to nebylo žádné
stáří. Takže pokud kronikář, tak řečený Dalimil, mluví o Ludmile jako o
bábě, dává tím najevo ani ne tak její stáří, jako spíš příbuzenský vztah
k další hlavní postavě českých dějin - k vnuku Václavovi.
Jeho bába, žena bohumilá,
ušlechtilá, ctná a poctivá,
z rodu známých pšovských hrabat byla.
(Pšov se dneska Mělník nazývá.)
Dodnes přece vědí potomci,
že hradec Pšov stával na kopci
před Mělníkem nad oněmi místy,
kudy teče Pšovka, ručej čistý.
Pšovka
už dávno není ručej čistý, ale je a zůstalo jí i to staré jméno, stejně
jako vesnici, kterou dnes spolklo okresní město Mělník. Pšov, Pšovka,
Pšované. "Z rodu známých pšovských hrabat byla." Tedy Ludmila, dcera
Slavibora, knížete Pšovanů. "Ludmila byla ze země srbské, knížete
srbského dcera!" Tak odkud? Byla z kmene Pšovanů a nebo to byla Srbka,
jak tvrdí staroslověnský Prolog o svaté Ludmile?
Různé prameny, různá místa
Svatá Ludmila a její vnuk svatý Václav v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Olomouci |foto: Michal Maňas
Onen Prolog není jedinou výpovědí, svědčící o Srbce Ludmile. "Ludmila
pocházela z krajiny mělnické." Tvrdí takzvané Krátké sepsání o
pokřesťanštění Moravy a Čech. "Tím nám, pravda, nic nového neříká,
jenomže on si to autor Krátkého sepsání zřejmě popletl!" tvrdí český
historik Václav Chaloupecký. Namísto "krajina mělnická" měl napsat
"krajina mílská". Mílsko je skutečně srbské, leží v Horní Lužici. "Mnich
Kristián to špatné jméno opsal a hned o kousek dál dokládá, že Mělnicko
se za starých časů nazývalo Pšovsko."
Zdá se, že na této hypotéze
bude kus pravdy. "Roku od narození Páně 894. Pokřtěn byl Bořivoj, první
křesťanský kníže svaté víry." Nebyl. Tedy pokřtěn byl, ale nebylo to
roku 894, nýbrž nejméně deset let předtím. Jeho křest byl (kromě jiného)
jakousi vstupenkou do evropského klubu rovnocenných. Mimo jiné to byla
otázka prestiže. Biskup Metoděj ho podle legendy nabádal, aby on, mocný a
skvělý kníže, nezůstával v podřadném postavení pohana mezi křesťanskými
vládci.
Bořivoj se ho ptá: "V jaké vydávám se nebezpečí takovou
věcí, nebo co dobrého mi přinese obřad křesťanský?" A Metoděj inu na to
odpovídá: "Odřekneš-li se model a zlých duchů v nich přebývajících,
staneš se pánem pánů svých a všichni nepřátelé budou podrobeni panství
tvému." S odstupem jednoho tisíciletí shrnul František Palacký obrácení
Přemyslovců a tím i Čechů na křesťanskou víru jednou větou. Tou větou
nic nehodnotí, nic nevyzdvihuje ani neodsuzuje. Konstatuje. V té větě je
všechno. "Že Čechové unikli osudu Obodritů, Luticů, Ratarů a jiných
pokrevenců svých, za to nejvíce děkovati mají včasnému a upřímnému
pokřesťanění svému."
Bořivoj byl pokřtěn Metodějem. Jestli
společně s Ludmilou, nebo jenom sám, nevíme. Možná, že Ludmila obdržela
křest až doma, snad od moravského kněze Kaicha, které si Bořivoj přivedl
s sebou do Čech. "Ludmila po svém obrácení od pohanských bludů
každodenními slzami hořce plakala, že dříve modly uctívala," napsal
autor jedné z legend o svaté Ludmile. Bylo pohanství kněžny Ludmily
něco, zač by se měla stydět?
Podle svědectví jejích životopisců
ano. "Byl to hloupý a nerozumný lid, který se klaněl vílám, jež vládnou
horami, lesy a stromy; a tak jeden ctil prameny aneb ohně, jiný se
klaněl hájům, stromům nebo kamenům, další oběti vzdával vrchům nebo
pahorkům, jiný se modlil k hluchým a němým bůžkům, jež si sám udělal, a
prosil je, aby ochraňovali jeho dům i jeho samého."
Pohanství jako víra?
Když
odstraníme pohrdavý tón Kosmův a dalších kronikářů, tak před námi
vyvstanou poněkud jiné rysy starého pohanství. "Příroda je tu chápána
jako partner. Není to nějaké bezduché něco. Je to spíš někdo," napsal
filosof a teolog profesor Petr Piťha (ano, jeden z polistopadových
ministrů školství). Tento katolický kněz nám představuje pohanku Ludmilu
ze Pšova takto: "Jen si představte, jak dvanáctiletá knížecí dcera
ozdobená korunkou květů vyjde vstříc roztoužené jabloni a volá ji do
života. A strom odpoví bohatstvím květů, které panna pozdraví s vděčnou
úklonou. Představte si zářijový den, kdy dcera knížecí přijde k nízké
poloplané jablůňce a vztáhne prosebně paže a mocnou modlitbou prosí o
plody, které žhnou sytou červení v chladnoucím slunci. A představte si,
jak v chladném a mlhavém jitru přináší v hliněné míse popel, aby vsypala
ke kořenům zkormouceného stromu životadárnou sílu vzešlou z ohně...
Představme si, jak byl chápán Bůh, který k lidem mluví pevností dubového
kmene, vůní lipové koruny, svěžestí pramenitých vod, tajemnou hloubkou
hvozdů, ladností křivek ptačího letu, pošmourností mračen, tichou
shovívavostí sněhu nebo nesmlouvavou ostrostí blesku. Velikost Ludmilina
křesťanství je dána velikostí jejího pohanství..."
Ludmila
ovdověla, když jí bylo osmadvacet. V té chvíli jí zbývá do konce života
asi třiatřicet let. O tolik let přežila svého manžela, který přitom
nebyl o moc starší než ona – největší rozdíl, jaký se udává, je osm let,
nejmenší dva roky. Ta zbývající léta se podobala řece. Měla klidné
zátočiny, tekla nevzrušené a vyrovnaně; ale přišel taky čas peřejí a
skrytých, nebezpečných vírů. Pokusme se aspoň na chvíli tok vyprávění
zrychlit – proplujme ve zkratce řečištěm jejího života, a potom,
poučeni, se jeho vypjatými úseky vydáme ještě jednou.
Přesný počet dětí neznáme
Když
se jí narodilo první dítě (a samozřejmě taky Bořivojovi), bylo jí
patnáct let. Je to jistě útlý věk, ale docela dobře možný, v raném
středověku byly časné sňatky spíš pravidlem než výjimkou. Hranice
pohlavní dospělosti se tehdy pohybovala kolem dvanácti let. Ludmila se
pravděpodobné provdala jako čtrnáctiletá. Prvorozenec se jmenoval
Spytihněv. Dalším známým synem Ludmily a Bořivoje byl Vratislav. Ten se
narodil v roce, kdy jeho otec umírá, a zemřel ve stejném roce, kdy byla
zavražděna jeho matka.
Mezi narozením obou synů leží dvanáct let. V
té době měli knížecí rodiče ještě nejméně jednoho syna a tři dcery.
Není ale vyloučeno, že tři syny a tři dcery (prameny se různí). Většinou
se do tohoto počtu nezahrnovaly děti, které zemřely v kojeneckém věku a
v raném středověku nebyly mezi potomstvem uváděny. První a poslední
dítě Ludmilino a Bořivojovo, Spytihněv a Vratislav, se stali českými
knížaty. V době, kdy zemřel kníže Bořivoj, bylo nejstaršímu Spytihněvovi
teprve třináct, a tak český trůn převzal do své správy Moravan
Svatopluk. Jestli skutečně dosedl na kamenný stolec na pražském Hradě,
nevíme, ale je skoro jisté, že právě odtud Moravané Čechům vládli, a to
šest let.
Pak Svatopluk zemřel (to bylo v roce 894), a vlády v
Čechách se ujímá Spytihněv. Panuje 21 let, ale když umírá, nemá dědice.
Knížetem se stává jeho bratr Vratislav, ženatý, manžel Drahomíry, v té
době otec asi sedmiletého nebo osmiletého Václava. Když i on zemřel, je
Václav svěřen spolu se svým bratrem Boleslavem na vychování babičce
Ludmile. Její manžel je 27 let mrtev, pochovala oba své syny – knížata,
ale sama stále žije. Ludmile je přes pětapadesát, ale sil má dost. Kolik
sil? Tolik, aby vládla zemi?
Co jsou fakta, co jsou mýty?
Tak,
a teď poplujeme stejnou řekou času ještě jednou. Víme, jakou krajinou
se vine, kromě Ludmily se touž cestou vydávají i její dva synové.
Spytihněv a Vratislav. V přítmí dávnověku se před námi vynořuje vládce, o
němž prameny prozrazují jenom několik skromných faktů. Ta fakta se
vyskytují v několika, navzájem si odporujících verzích. My tu nebudeme
dokazovat a prokazovat, které podání si zasluhuje přednost, pouze
shrneme, co jsme o něm dozvěděli.
"Po Bořivojovi se ujal vlády
prvorozený syn Spytihněv, všemi ctnostmi a přímo pověstí ‚neobyčejně se
skvějící′," referuje o něm hovorný mnich břevnovského kláštera, kterému a
podle něj i jeho legendě se říká Kristián, i když ono "Christianus"
znamenalo možná "křesťan". "Bylť následovníkem otcovým, zakládal chrámy
boží, shromažďoval kněze a kleriky a dokonalý byl ve víře Kristově..."
Nejenom to. Co když mu patřilo jedno prvenství v české historii? "Byl to
první pokřtěný český kníže."
Tak to už je – vedle svého otce
Bořivoje – druhý první pokřtěný český kníže. Tuto informaci o něm tvrdí
jedna z legend. Jmenuje se Crescente fide. Český historik Josef Pekař se
pokusil tuto záhadu rozluštit: "Bavorské církvi se jevil jako první
pokřtěný kníže Čechů ten, který se poprvé podřídil svrchovanosti Řezna v
politickém i církevním ohledu. A to byl Spytihněv." Něco podobného
rozhodně jeho otec Bořivoj neudělal. Ani se mu něco podobného dělat
nechtělo. Koneckonců, proč by měl? Opíral se o mocnost na východě, před
kterou měla respekt celá Evropa – o Moravu. "Dílo Metodějovo na Moravě, a
vše, co s tím souviselo, bavorská církev upřímně nenáviděla a
neuznávala to."
Spytihněv se hned po Svatoplukově smrti podřídil
spolu s ostatními českými knížaty svrchovanosti Bavorů. Přesněji
vévodovi Arnulfovi. Od té doby také patřily Čechy pod řezenského
biskupa. Neznáme Spytihněvovu manželku, ani potomky, snad je ani neměl.
Zemřel ve čtyřiceti letech. O tom prakticky není pochyb, shodují se v
tom všechny rukopisy. Příčina smrti? Krvácení.
Spytihněv zem přejal po otci,
byl však soužen nemocí
a tak záhy zemřel ještě mlád.
Národní památka rotunda apoštola Petra, Budeč|foto: Petr Jindra
Ti naši dávní předkové to taky neměly tak jednoduché, zvláště provázanost rodů.
OdpovědětVymazatNejen, že příslušníci rodů to neměli jednoduché, oni měli zodpovědnost za území, kde byli pány a mnohdy museli čelit ozbrojeným útokům, mnohé sňatky pak vznikaly z "rozumu", aby si jako příbuzní dále neškodili.
VymazatVždy jsem měla ve škole ráda dějepis.Toto si ale přečtu až v klidu,abych na to měla hodně času.
OdpovědětVymazatPřeji krásnou sobotu ☺
Díky, Evi, to mě opravdu těší. Dějepis patřil i u mne k nejoblíbenějším předmětům, na rozdíl od mnohých, hlavně pak určité úseky dějin. Toulky se týkají našich národních dějin.
VymazatJá také přeji příjemně prožitou sobotu. ☺
Další velmi zajímavé vyprávění!
OdpovědětVymazatDěkuji, Haničko a přeji pohodovou neděli, Helena
Děkuji, Helenko, tady už začínají skutečné naše dějiny.
VymazatMějte i u vás příjemně prožitou neděli. ☺
Hani děkuji za velmi krásné vyprávění. Moc zdravím a přeji pohodovou neděli. 🍀
OdpovědětVymazatMarti, já děkuji za návštěvu a také přeji výborně prožitou neděli. ☺
OdpovědětVymazat