Půjdu hned k věci a zeptám se: Jste spjati se svým rodištěm? Jasně, narodili jste se v porodnici, ale pak jste na určitém místě vyrůstali, někdo se třeba přestěhoval, ale trávili jste tam většinu svého dětství. Ta místa byla svědkem vašich krůčků, her, úspěchů i proher. Tam jste se radovali, ale také prožívali smutné chvíle, možná i lásky. Znáte to, ne?
Pokud se máte kam vrátit, možná máte "vyhráno", ale nemusí tomu tak vždy být. Lidé to své místo mají většinou v srdci nebo v duši, chcete-li. Třeba moje kamarádka odešla do Kanady, moc tam chtěla a když byla tady po letech na návštěvě, stejně se šla podívat do míst, kde se neprodávají vstupenky a nejsou v katalogu. Zašla tam, kde kdysi bydlela s rodiči a kde to tehdy bylo "děsné a nemoderní", dokonce se osmělila a zazvonila na ten byt, kde žije už někdo jiný a oni ji na chvíli pustili dovnitř... Jak o tom vyprávěla!
Něco takového uskutečnit nemohu. Znáte projekt "Zaniklé obce"? Jsou to obce, někdy i města nebo jejich části, které už nejsou. Často byly v údolích, která pak zalila přehrada a tito lidé se "domů" vrátit nemohou, leda by se potopili do hloubky 15-20 metrů a vylovili třeba cihlu. I to jsem viděla. Hodně takových obcí nebo osad je na starých mapách v pohraničí, tam je to spojeno hlavně s odsunem Němců. To je jiná kapitola, zaviněná válkou a poté rozhodnutím mocností.
Rozhodně musím zdůraznit, že si nemyslím, že zrovna "náš případ" byl nějak výjimečný, to, o čem píši, zažily tisíce lidí, to určitě. Důležité je se s tím vyrovnat. Jsou horší věci v životě, protože žít se dá i tam, kam pak přijdete a třeba i lépe.
Umím si však představit, jak se cítí lidé, kteří do takové zaniklé vesnice přijedou... po letech. Po mnoha letech. Právě to se mi stalo. Vlastně nestalo, chtěla jsem se tam podívat. Nebylo to nějak náhle, tahle myšlenka mě pronásledovala už pár let, ale nějak nebyla chuť nebo odvaha? Nevím, ale po naší poslední dovolené, kdy jsme bilancovali místa, kde jsme letos byli, přítel říká: "Ještě bych se rád podíval tam, kde jste bydleli!" ... Opravdu mě překvapil. No proč ne, ale ono není co ukazovat. Já jsem také byla v místě jeho dětství a ne jednou, je to hodně daleko a táhlo ho to tam. "Jejich" dům jsem i fotila, ten stojí, takže ať je to jak chce, je kam se vracet a vzpomínat. A to vzpomínání i mně zůstalo, ale jen tohle...
Měla bych asi upřesnit, že žiji v Moravskoslezském kraji, jsem rodačka z Ostravy - regionu, který býval celá desetiletí označován jako ocelové srdce republiky, hlavně náš ostravský region. Ale to je i Karvinsko. Kolik tu bylo šachet, zrovna dnes jsme na staré mapě jich několik vyhledávali. Kolik lidí sem přicházelo za prací, za výdělkem. Tady se hlavně těžilo - a zároveň docházelo k důlním škodám. Ty ale nenastaly hned. Velké poklesy v krajině, kdy domy praskaly, až to bylo nebezpečné, ty poklesy byly někde i 30 metrů, což si ne každý dovede představit. Celé vesnice během desetiletí zanikly, nebo třeba jen osady, kde byli lidé na sebe zvyklí. Celá města byla vystěhována a posunuta o kus dál, to je případ Karviné. Jak ta stará Karviná byla pěkná! Určitě o tom někdy napíšu. Však znáte román Šikmý kostel, dnes populární. Je dobře, že paní Lednická toto téma otevřela. Vím, že popisované jevy zažili lidé i na opačném konci republiky, třeba na Mostecku a nejen tam.
Moje "bydlo" nenarušila šachta, dokonce si myslím, že ta naše oblast není poddolovaná, podle toho, jak jsem to viděla. Poddolovaná oblast vypadá jinak. Nás vyhnala vysoká prašnost, exhalace v ovzduší, popílek. To je na dlouhé psaní, jak ráno babička pravidelně vyšla s lopatkou a smetáčkem ometala parapety okna, z našich nižších oken hned měla půl lopatky popílku, každý den. Jak je to možné? Protože ten hutní komplex, to ocelové srdce, na které jsme viděli z okna, pořádně tepalo. Ze svých komínů pořádně "pouštělo žilou", to znečištění pouštěli do vzduchu hlavně v noci. A lidé to dýchali. Že to ovlivnilo zdraví a zkrátilo život mnoha lidem, je jasné. A jak se to řešilo? Až to bylo neúnosné, tak výkupem domů v určitých pásmech a nabídkou bytů. "Enháčko" tehdy, co pamatuji, nabízelo byty hlavně v Porubě. Jen pro neznalé - tehdy to byla Nová huť Klementa Gottwalda, zkratkou NHKG.
Takovým způsobem jsme i my byli nuceni opustit tu naši "rodnou hroudu", protože kvalita života tam neměla budoucnost. To víte, že babička s dědou nejdříve - ani nápad. Ano, děda se toho nedožil, on dva roky předtím odešel na tu těžkou nemoc, ale beztak mu to ovzduší "pomohlo". Dožil se celkem vysokého věku, tak tím "vyhrál", stěhování ho minulo. Mnozí, hlavně ti starší, opouštěli své domovy s těžkým srdcem.
Já jsem byla tehdy v dětském věku, ale vnímala jsem to. A teď, v období Dušiček jsem na ono místo zavítala. Nejdříve jsme zajeli na hřbitov, na hrob těch, kteří žili v té části našeho města, protože ono v katastru je to město, ale kdysi to byla obec a lidé tam hospodařili. A pak jsme s přítelem zajeli do míst, kam i on chtěl.
Není to zase tak daleko, i po těch letech jsem to našla. Šla jsem najisto. Do toho našeho údolí, to se nezapomíná.
Jen já vím, že tam vedla, jak říká básník, "cestička k domovu" - rovně, tak tudy kráčíme, vše zarostlé trávou, ale nepředstavujte si anglický trávník. Byla mokrá a vysoká, naštěstí polehlá, kdo by ji tam sekal. Po pár desítkách metrů, kdy se prodíráme trávou, že z této fáze nemám fotku, vstupujeme do lesa. Ano, je to už les, ale to jsem viděla už jako holka, že to vysazovali jako "zelené plíce", protože stromy vyrábějí kyslík, tak to bude prospěšné. Já už doma říkala, tam bude prales, na to je třeba se připravit. Místy tomu tak je. Ale zapomněla jsem napsat, že jsem tam plánovala návštěvu v době, kdy nebude tolik listí na stromech a to se vyplatilo. Přítel šel první, on to tam neznal, tak ho naviguju a říkám - hledej potok, to je vodítko, podle toho to poznám. Samozřejmě jsem se předem dívala do mapy a ten potok, vlastně potůček v mapě není. Zvláštní, je sice malý, ve skutečnosti on tam stále teče a bublá si.
Tam, kde se to zelená, je potok. Než se k němu dostaneme, doslova se prodíráme tím porostem, ještě že není listí na stromech.
Fotky nejsou kvalitní, protože v takových podmínkách neřešíte, jestli vám svítí slunko do objektivu, jste v terénu, kde může hrozit propadnutí se do sklepa nebo do studny. Odhadnout vždy místo, kde stával dům, není lehké.
Náš potok, obloha je modrá a ta modř se odráží ve vodě. A teče si dál, kdysi do Olšiny.
Tady je vidět roura, kterou potok protéká, býval tu můstek, samozřejmě širší, ale asi při demolici těch domů ho strhli. Aspoň jsme přešli na druhý břeh suchou nohou.
Je to jak novodobý "Boubín", jak strom padne, tak leží a už se na něm tvoří mech.
Jsme v cíli! Jsou tu cihly z naší chalupy, jsou obrostlé mechem ale drží a nerozpadají se. Dokonce jsou některé i celé. Připadám si jak archeolog ve slovanském hradišti. Ale toto "hradiště" - to býval kdysi můj domov.
VZPOMÍNKY
Jsou místa, kterým neutečeš
A taky proč a kam bys utíkal
A mrtvá moře s vodou, která žije
A živá s mrtvou, jen je nepomíchej
A neviň čas za to, žes pospíchal
A nevěs se na rafije
V těch místech tady zůstal stát čas
Zastav se s ním. A nezapomínej.
(Zdeněk Janík, ze sbírky: Vracím se k tobě chlapeckou lodí. Písek 2000)
Uveřejněno s plným souhlasem Otavínky
Jednou jsem přemýšlel, že bych si někde jinde koupil kousek louky, na které bych mohl postavit stan nebo karavan a suchý záchod a jezdil bych tam odpočívat. Ale v současné době mám na zahradě dvě relaxační místa a spoustu vybudovaných jiných věcí kolem domu a i kdybych se měl obehnat neprůhledným plotem a chodit nakupovat do jiné obce, jinam bych se nestěhoval. Bydlet v drahém nájmu nebo stavět dům, to v žádném případě. I kdyby všechno to co jsme postavili lehlo popelem, stejně bych jinam nešel, postavil bych si stan a nebo se zahrabal do země. A s kořeny nebo jinými vazbami to nemá nic společného. Kvalita života je u nás v jistých ohledech úplně v... nebudu říkat kde a už nikdy nebude lepší. Ale to neřeším, protože za životem mohu dojíždět jinam. To je můj pohled na svět. Co se týká tvého článku, příběhy zaniklých osad a vesnic také znám z různých dokumentů.Ti někteří lidé v nich se s odchodem nedokázali vyrovnat ani za desítky let. A pohraničí? Odsun a nově příchozí, kteří v některých případech na ty domy po stránce oprav ani nesáhli do dnešních let. To je každého věc a máš pravdu, může za to politika různých dob, ve kterých se různá vystěhovávání odehrávaly. Dnes už naštěstí podobně vyhánět lidi není tak jednoduché. Přeci jenom ta naše mladičká demokracie v tomto ohledu už k něčemu je.
OdpovědětVymazatKaždý má nějaké představy, jako třeba Ty. Je vidět, že s vaším místem jsi spjatý. Ale člověk nikdy nemůže vědět, co se může stát - viz letošní tornádo na jihu Moravy. Ale naučila jsem se chápat, že všechno zlé je pro něco dobré. Těch zaniklých obcí i měst je u nás mraky a odsun je něco jiného, i když to určitě ti lidé vnímají stejně. Víš co, taky není vždy řešení, že tam zůstaneš, a prosadíš to. Možná o tom ještě napíšu, ale teď hned ne. ☺
VymazatJá už od letošního roku vůbec nepočítám s tím, že bych odešel jinam. Lidi jsou všude stejní... Vždy se najde někdo, kdo v noci z dlouhé chvíle nastartuje kamion a všechny ty jeho svetlomety ti namíří do oken... Slovu prosadíš nerozumím, nemám co prosazovat. Pokud by to bylo prosedíš, třeba na té rozhleně, tak s tím nemám problém, jsem čím dál tím víc pohodlný. :-D A navíc je tam pohoda. :-)
VymazatA nebo prosadíš jako třeba sadit brambory, zeleninu, česnek nebo ovocné stromy. Tak takové činnosti má rád, ale jen jako zahrádkář. Přeju pěkný den. :-)
VymazatJasně, ale máš své bydliště, své jisté a to je důležité. Jestli odejdeš, někdy v budoucnu, to ukáže čas. Já už vím, že přísloví "Nikdy neříkej nikdy" má svůj význam. I prosadit něco jsem se musela naučit, ale tady jsem měla bezva příklad, to byla moje mamka. Na ni si nikdo nedovolil. A tak si to má člověk zařídit, pak těch problémů je jakoby míň.
VymazatZahrádkaření je pěkná záliba, ale musíš mít podmínky. To určitě máš, podle toho, co píšeš. Já jsem zahrádkářů zažila pár, v tom bydlišti, o kterém je článek. V prvé řadě můj otec, který měl zahradu samozřejmě užitkovou a vedle pole. Jenže, ten průmyslový kolos způsobil, že ač se snažil sebevíc, tam to prostě nešlo. A jeho bratr - můj strýc a kmotr, ten hospodařil na Valašsku, byl tam snad i předsedou Svazu zahrádkářů a sama jsem zažila, jak za ním chodili chlapi a radili se, jaké stromky a kde si mají objednat. Sice, na Valašsku asi půda nějak zvlášť úrodná není, ale asi jak kde.
Tak ať se Ti zahrádkaření líbí a daří. Také přeji slunečný den, u nás dnes slunko je a to je hned veseleji. ☺
U nás už ani Svaz zahrádkářů velice dlouho není. A JZD už je jen torzo a to co zbylo je stejně navíc přesunuto na jinou pobočku. A mohl bych jmenovat další příklady toho, co už jsem naznačil dříve, že u nás to v určitých ohledech stojí za starou bačkoru. Něštěstí mám zahradu a sad v mísech, kde jsou kolem dokola louky. Není tam tedy žádný problém s postřiky. Všechno je to o lidech. Pamatuju si jak děda nádával, že se naši páni báli jiných z nedaleké vesnice a když docházelo k budování zázemí a dílen nejen pro JZD, tak z toho byla naše obec vynechaná. Neprosasili to... Dnes jsou ty bývalé areály a budovy v okolí v rukou soukromých investorů, kteří tam za hubičku začínali podnikat... Velká část družstav pak byla rozbořená a dnes je tam polepšovna... Pak došlo k likvidaci chovu krav, nyní už májí v části areálu družstva postavenou čističku odpadních vod VAK. A nebude trvat dlouho a žádné družstvo už nebude, protože pozemky v jeho těsné bízkosti patří jiné společnosti a obhospodařují je jiní farmáři...
VymazatDneska už ani na Valašsku nedostaneš zadarmo grunt a pole, jak to bylo po odsunu Němců. Nechat určité věci na mojí mamince, to bych si mohl hodit mašli. :-D U nás svítí slunko až nyní a moc se mu nechce. :-)
Aha, tak já se ráda v těchto otázkách nechám poučit, protože jsem vlastně městský člověk, který do toho jednak nevidí a pak moje názory, mohou být zkreslené - každá oblast se může lišit podle vlastníka. Já napsala Svaz zahrádkářů a možná se to jmenuje jinak, já nevím. On by Tvůj děda koukal, jak se to tam změnilo a někde, když se to dostalo do soukromých rukou, tak konec... Někteří volali po návratu majetku a najednou zjistili, že oni už nemají ten vztah k půdě, že starat se o pole není jen tak a někomu se do toho ani nechce. Sám to znáš.
VymazatDnes asi nikde nedostaneš nic zadarmo, ty doby jsou dávno fuč.
A slunko si svítí kdy chce, ale chladno už je. Uvidíme, co zítra. ☺
Svaz zahrádkářů u nás není v žádné podobě a ani pod žádným jiným jménem. Jednou jsem u nich na centrále žádal o radu, protože má svaz svého advokáta a bylo mně pak odepsáno sekretářkou, že právní poradna je jen pro členy. :-) Já nikdy člen nebyl, stihlo se to dřív zrušit. :-) Ono už nikde není nic zadarmo tak jak to dřív bývalo... Když si novomanželé po obřadu zažádal o byt a státe starej se... A když si chce někdo svépomocí na zahradě vybudovat malou chatičku po návštěvy a nebo malý rybníček, ve kterém by mohl chovat klidně i pstruhy, někteří lidé z toho mají doslova trauma a nedej bože, aby tam přijel někdo s karavanem. Přitom ti lidi rozhodně na žebrotu netrpí. :-)
VymazatJá jsem právě ten Svaz zahrádkářů zažila v tomhle zlikvidovaném bydlišti, tam jsem znala toho předsedu a pak strýc v jejich obci také byl v tom svazu a pořádali zájezdy a kupovali hromadně stromky, keře a tak... Ale to, jak popisuješ, zrovna v tom zítřejším datu mi připomíná, tehdy jak se cinkalo, to asi lidé netušili, jaké praktiky nastanou a vůbec.
VymazatTy praktiky nejsou o režimu, ale o lidech. Už nevím jak to přesně bylo, ale u nás měli zahrákáři kromě strojního vybavení i nějaké pozemky... a pak se privatizovalo... Tak raději tu debatu ukončíme, aby náhodou někomu ty naše názory nezaskočily v krku. Nerad bych měl někoho na svědomí. Přeju pěkný znonící den. :-)
VymazatJasně a díky za pokec. ☺
VymazatHani, já pocházím z lázeňského města pod našimi horami,kam se téměř co týden vracíme do oblíbené cukrárny:-),i když dlouhá léta bydlím na úbočí těchto hor, ale na dohled. Jinak díky "Severočeské uhelné pánvi" pod naším Krušnohořím zmizely desítky obcí,protože jsou to doly povrchové.A rovněž zaniklo spoustu obcí na horách, díky odsunu německého obyvatelstva. V mém rodném městě bylo odsunuto také spousty těchto obyvatel a též mnoho Židů,lékařů a právníků zmizelo v koncentráku, pokud se nestihli vystěhovat. Přišli sem obyvatelé, které neměli k tomuto kraji vztah, a podle toho to někdy vypadalo. Ale já bych odsud neodešla, když pominu lomy, tak je tu krajina krásná, ne nadarmo tu máme blízko Portu Bohemicu :-)
OdpovědětVymazatZdeni, vím, co ta Severočeská pánev způsobila a je otázkou, co je horší, jestli tyto vaše doly nebo ty naše hlubinné. Rozhodně o tom v budoucnu ještě budu psát. Bylo by zajímavé vědět, jak to lidé přijali. Otázka odsunu je mi jasná a také to přijde na přetřes, ale spíše to osídlování, to jsem už začala. Mám k tomu i podklady.
VymazatTak vidíš, také Tě to tam lapilo a nešla bys pryč. Díky a pěkné úterý. ☺
Hani, to je velice zajímavé putování. Je mi líto, že dům, kde jsi žila, už nestojí. Místo, kde stál Tvůj rodný dům zcela zaniklo a zarostlo nálety dřevin. Je to tak bohužel na mnoha místech i tady na severu. Je tu také dost vesnic, které zcela zanikly nebo z nich zbylo jen pár domů. Pořídila jsi moc krásné podzimní fotografie i když z toho nálezu cihel po rodném domě, bolí u srdíčka. Já jsem na tom vlastně podobně. Narodila jsem se v Telči v části Štěpnice u Oldřichova náměstí a v místech, kde stál můj rodný dům, je park. Zůstala tam pumpa i obě lípy, které byly ve dvoře. Od vchodu zůstala jen kamenná brána, kudy se vcházelo do dvora. Místo, kde byly další domy, dnes stojí nové bytové domy a je to tam hezky upravené. Narodila jsem se doma a tak na mě to místo působí tak nějak zvláštně a když jsme tam byli, tak jsem tam pro maminku položila kytičku růží. Proč jsem se ocitla až tady na severu Čech? To by bylo na dlouhé vyprávění a bylo to právě díky stěhování rodičů do míst, kde můj taťka vyrůstal. Maminka se však nikdy s přestěhováním na sever Čech nevyrovnala. Stále vzpomínala na Telč i když pak trpěla stařeckou demencí, tak se pořád myšlenkami vracela do Telče. Měj se moc hezky a opatruj se.
OdpovědětVymazatJaruško, moc hezky se čte to, co jsi mapsala. Já si uvědomuji, že spoustu lidí postihlo takové stěhování z nutnosti. A čím jsme starší, asi víc vzpomínáme a zamýšlíme se nad tím, jaké by to bylo, kdybychom žili tam. Ty máš štěstí v tom, že Telč je krásná, byla jsem tam, je to perla, to se tady s mým "domovem" nedá srovnat. A že je to tam hezky upravené, to je aspoň takové zadostiučinění, které Tě těší. To já nemohu říci, nakonec moje fotky to prozrazují. Nebýt potoka, měla bych problém to místo najít, ale nakonec tu svoji rodnou hroudu člověk najde.
VymazatStarší lidé se s přestěhováním, navíc tak daleko, jako Tvoje maminka, těžko smíří. A nedivím se, druhá Telč asi není.
Děkuji za podrobné popsání a také se opatruj. ☺
Vzpomínky nám naštěstí nikdo nevezme.Musí to být zvláštní přijít na místo,kde máš vzpomínky,ale nic tam není.Moc hezky jsi to napsala.Já mám podobný zážitek,ale dům stojí,ale je v havarijním stavu.Občas se na něho jezdíme koukat.Mám na něj krásné vzpomínky z dětství,jezdily jsme tam se sestrou a babičkou na prázdniny k její sestře.Taky bych to dala na blog,jako vzpomínku,ale nejsem moc na psaní a nemám teď ani moc času.Chtělo by to vyhledat fotky z dětství,jak to tam bylo krásné.Třeba někdy na to dojde.
OdpovědětVymazatMěj se hezky
A zůstaly jen vzpomínky... Takhle se to píše spíš při vzpomínkách např. na rodiče do novin. Řeknu Ti, že přijít na takové místo není žádná radost, ale asi ještě bude článek k tomu. Je to jak píšeš, ten domov dělají lidí, ti příbuzní, kam jsme jezdili a oni už, bohužel, nejsou. Takže i kdyby ten dům stál, stejně to bude jiné.
VymazatJá myslím, že podobný článek bys napsat mohla, nemusí být tak dlouhý, až budeš mít více času. Však spěchat s tím nemusíme.
Děkuji, Jituš, a přeji pěkný slunečný den, u nás slunko svítí a je hned lépe než včera. ☺
Hani, co tady říct, kde začít. Narodila jsem se a žiji stále v jednom městě. Jenže dětství je spjato s prarodiči, s vesnicí, s tetičkami. V posledních dnech jsem na to hodně myslela, dokonce myslím, že to nazraje a bude článek na blogu...Ale do takových míst s mužem jezdíme, vím, kde bydlela jeho babička, který rybník poprve přeplaval.
OdpovědětVymazatMusí to být zvláštní pocit, nenajít nic. Emoce jsou nepochybně silné.
Přeji příjemný den. Helena
Helenko, možná jsi byla překvapená tímto tématem. Ale to, co jsem popsala, se skutečně stalo a vím, že tohle prožila spousta lidí. Přitom já zase nejsem nějaký snílek, spíše realista, ale člověk si mnohé pamatuje a po letech nenajde NIC, ty stromy a celkově ta příroda to celé pohltí. Možná proto jsem tu návštěvu odkládala.
VymazatJe to jak píšeš, člověk k něčemu nazraje, je fajn, že si s mužem rozumíte i v těchto otázkách, návraty do dětství máme všichni.
Děkuji za vzpomínku a přeji úspěšný slunečný den. ☺
Hani, to je smutné i hezké zároveň. Já jsem se narodila a 25 let žila v Hradci Králové,je to krásné město,mám tam tatínka a jezdím tam dvakrát týdně. Ale moje srdeční záležitost je jinde - ve vesnici, kde žila moje babička s dědou. Tam jsem to milovala, byla jsem tam víc a raději než doma, to byl můj opravdový domov plný lásky. Byla jsem v dětství hodně nemocná a mamka mě dávala stonat tam. Babička s dědou zemřeli, dům teta prodala. Jezdím kolem autem na hřbitov, vždycky trošku zpomalím a kouknu tím směrem. Branka je pořád stejná, před domem dvě lípy, co zasadil ještě pradědeček...Nejraději bych se zase rozběhla, chytila za kliku... Lenka
OdpovědětVymazatwww.babilenka.cz
Leni, moc hezky jsi to napsala. A přitom Hradec trochu znám, několikrát jsem tam byla a město se mi líbí. Ale buď ráda, že ještě tatínka máš, já už dlouho ne oba rodiče. Asi to má tak hodně lidí, tu srdeční záležitost. A víš, co jsem si už kolikrát říkala, když uvádíš na blogu, jak trávíš prázdniny s vnučkami? Že se babička stala Tvým vzorem, možná to máš v sobě, že víš, co děti dělá šťastnými a možná chceš, aby i na Tebe vnučky jednou takhle s láskou vzpomínaly. Já jsem zažila obě babičky, ale jak jsem je měla ráda, stejně bych nechtěla být jako ony, ani jedna z nich.
VymazatU Tebe je to však trochu lepší, dům pořád stojí, navíc ta branka... a tak aspoň můžeš projet kolem a podívat se. U mne ... však vidíš na fotkách.
Moc pěkně jsi to napsala, děkuji a také přeji slunečný den, plný dobrých zážitků. ☺
Já jsem se s místem svého dětství rozloučila a to definitivně v době, kdy maminka zemřela tatínek již mezi námi nebyl. Několikrát předtím jsem prošla mě známá a milá místa den po pohřbu jsem se rozloučila a po cestě k nám na Severní Moravu jsem si řekla, že už ses tam jistá svého narození a mladí nevrátím. Manžel mě několikrát nabádal, že můžeme na jižní Moravu jet, ale nic mě tam již netáhne. Musím se však přiznat, že díky technice jsem měla možnost náš dům vidět jak zvenku tak zevnitř na internetu jedné agentury v době kdy se prodával. Jinak co se týká vzpomínek prožitých v rodném domě a také v okolí jsou radostná, smutná a také plná rozhodnutí a to vždy ne zrovna lehkých.
OdpovědětVymazatZe Znojma jsem se přestěhovala po svatbě do Havířova a musím říct, že jsem si to vybudovala vztah jak tradicím zdejším, tak vztah přírodě a okolí. Zkrátka a dobře jsem tu spokojená a vůbec bych neměnila. Stále díky technice jsem ve spojení se svým rodným městem Znojmem a také naším domem, sousedy a přáteli. Dům po rodičích měnil kupce a to díky neteři a sestře, které chtěli původní zahradu jak připojit k domu neteře, který stál na konci zahrady a který vlastně pomáhali postavit také moji rodiče. Okleštěnim zahrady, klesla cena domu a tím pádem byl dá se říct neprodejný. Nabídli jsme neteři,která v této době pracovala v Rakousku v zdravotnictví ať si jdu od od nás odkoupí a pak si ze zahrady vezme tu část, kterou v uvozovkách potřebuje a dům s tím co zůstane prodá. Začala křičet, že to snad nemyslíme vážně, takový dům, že si nikdo nekoupí. Je to paradox nebo byl to paradox, my jsme jej mohli takto prodat a nebo ji nechali spadnout, ale ona ne. Nakonec jsme se domluvili s ostatními sourozenci, že půjdeme hodně pod cenu a právník, který tam byl s neteří prohlásil, že to má takhle vzít a být ráda, že s ní vůbec jsme ochotni jednat. Její máma naše sestra seděla s hlavou sklopenou a vůbec neříkala nic, v její kůži bych být nikdy v životě nechtěla.Později to omluvila tím, že by s dcerou nevydržela. Jak to tedy dopadlo dům byl přes agenturu v nabídce dosti dlouho, pak se prodal, ale znovu byl agenturu opět nabízen. Ovšem nový majitel vyřešil i podlost naší neteře, to když měl domluven odkud sousedova pozemku, to aby se dostal do garáže ke které neměl přístup, neboť neteř tuto cestu neumožnila. Když se dozvěděla, že si chce odkoupit od souseda pozemek, domluvila se s ním a hodně její přeplatila. Ovšem nový majitel našeho rodného domu si ne zoufal A vyřešil garáž tím, že jsi jí postavil zepředu domů a díky tomu protáhla obytné místnosti směr zahrada a získal tak pěkné bydlení, klidné s výhledem do zahrady. Kolem domu totiž vedle silnice, měl štěstí, že měl dost financí aby to to ustál. Neteř zřejmě moc příznivců nezískala tímto chováním spíše mám zprávy, že ztratila. To ať si se svým svědomím tato nešťastná již dospělá žena vyřeší sama. Soused který se nechal přeplatit, není starousedlík, původní majitel by tohle neudělal. Velmi hořké bylo poslední setkání u právníka celkově, tečku za tím vším udělal synovec, který neteří řekl,skoda že se toto všechno nenatočilo, určitě přijde doba, kdy by ses za toto všechno co jsi to řekla a hlavně jak jsi se vůči nám postavila styděla. Odešli jsme s synovci a sestrou, šli jsme se ještě malou chvilku projít posadit na kafíčko. Stále jsme propojení navzájem ovšem bez jedné sestry a její neteře. Pár telefonátu ještě po tomto extempore jsem musela vyslechnout, ale pak jsem si řekla nemusím, zavěsila jsem. Později mně synovec řekl, že před našim posezením u právníka předcházela nabídka finanční odměny pro synovce když bude na její straně tak to už jsem byla opravdu v šoku nejen já ale celá rodina. Naše babi říkávala po přízni řízni a je to tak, aspoň v našem případě.
Moc děkuji, Marti, za hezké, i když vlastně trpké vyprávění. Tak to v životě chodí a i mezi příbuznými se najde někdo, kdo takto reaguje. Když se to týká rodného domu nebo té "hroudy", jak jsem to nazvala, může to být bolestivé a člověk si čas od času vzpomene. Znám to. Také jsme po přízni řízli a určitě to není výjimka. Proč by se člověk měl otravovat s někým jen proto, že je v příbuzenském svazku? Mnohdy jsou přátelé víc a lepší, než rodina, tu si nevybíráme.
OdpovědětVymazatTak ještě jednou děkuji za upřímnost a podrobný komentář a zase někdy se těším na Tvoje psaní. ☺