Pohraničí - území, které mě zajímá a kterému také mj. věnuji rubriku "Osídlování území ČR". Dnes se podíváme do Liberce, abychom se pořád nepohybovali tady "u nás", ale tam, kde to máte většinou blíže a znáte to. Žít v pohraničí nebyl nikdy žádný med a vím, že nějak výhodné to není ani dnes. Pokud máte jiný názor, ráda si to přečtu.
Chci hlavně vám, kteří to máte skok do Německa ukázat, jaké plány s pohraničím měli Němci - zejména v době tzv. Mnichova a války.
Přestavěné nebo zbořené stovky domů v centru, místo nich široké bulváry a vysoké bloky budov, župní divadlo pro 1400 diváků. Takové dalekosáhlé plány měli Němci o budoucím hlavním městě Říšské župy Sudety, kterým se Liberec měl stát.
Moderní široké bulváry s obrovskými bloky budov, kvůli kterým by byly zbořeny stovky domů v centru. Takové byly nacistické představy o podobě Liberce. A nešlo jen o představy, ale o konkrétní plány. Ze zápisů katastrálního úřadu z roku 1942, je patrné, že Liberec měl v německých plánech velký význam.
Ambice nacistů byly jasné. Z Liberce se má stát hlavní město Říšské župy Sudety. Měl se splnit sen, o který se pokusili příznivci Deutschböhmen v roce 1918. Tyto vize předběhly i Mnichovskou dohodu z 30. září 1938, která zpečetila osud celistvého Československa a naopak naplnila sny nacionalistů a separatistů. Československo muselo do 10. října postoupit své pohraničí Německu. Po přechodném období, zákonem o členění sudetoněmeckého území, 15. 4. 1939 vznikl útvar Reichsgau Sudetenland (Říšská župa Sudety) v čele s Konrádem Henleinem jako říšským místodržícím.
Liberec je německy Reichenberg
Vnitřní dávná a stále existující frustrace vedla k dalekosáhlým plánům a naprosto nereálným představám o Liberci. Z průmyslového a trochu špinavého a ošuntělého města se mělo stát Gauhauptstadt, hlavní město Říšské župy Sudety. Konrad Henlein informoval starostu Rohna v květnu 1939, že má v úmyslu přestavět Liberec v důstojné hlavní město župy a že se chce kvůli tomu spojit s Hitlerovým hlavním architektem Albertem Speerem.
Velkolepé plány
Ve hře se ocitl i takzvaný Velký Liberec a tentokrát nevyšla snaha naprázdno. Už 18. října 1938 byla starostou Rohnem svolána porada o problému a do 11. února 1939, za přispění Henleina i vládního prezidenta Hanse Krebse, bylo jasno. K 1. květnu 1939 se Liberec rozšířil o 13 obcí a stal se největším městem v Sudetské župě.
Nejrychleji na nové podmínky po Mnichovské dohodě zareagovaly dopravní plánovací kanceláře. Napojení na Německo se mělo realizovat dálnicí, jejíž plány byly hotové do konce roku 1938 a podrobné stavební výkresy byly zpracovány do léta 1939. Úpravy se měly dotknout i vnitřního Liberce, avšak v součinnosti s návrhy na jeho přestavbu. Okrajové i vnitřní čtvrti měly doplnit sídliště v takzvaném Heimatstillu, v centru měly stovky domů ustoupit výstavné nacistické architektuře. V období 1938 až 1945 vznikaly návrhy na nová sídliště, ať už šlo o typickou družstevní výstavbu nebo o podnikové bydlení. Vznikly projekty velkých sídlišť pro „německého dělníka", plánovala se a realizovala družstevní sídliště v Liberci na Králově háji (Heimatstätte Sudetenland), v Rochlici, Ruprechticích, v okolí Winterovy ulice, v Horním Růžodole (Allod Eigenheim und Kleinsiedlung) a na mnoha dalších místech.
Sídliště pro „německého dělníka“
Výstavba těchto sídlišť s postupující válkou zamrzala, ale ojedinělé projekty vznikaly i v roce 1945. Například část projektu sídliště v Rochlici je datována 10. dubnem 1945. V první fázi industrializace se staví nové továrny, adaptují se stávající, vznikají velké projekty přestaveb celých měst a rozrůstá se výstavba obytných sídlišť vázaných na podniky. Vše se staví pro „německého dělníka“. S postupující válkou, a především po bitvě u Stalingradu, se situace obrací a po roce 1941 se už začíná projevovat nedostatek kvalifikované síly. Pracovní zdroje směřují více do válečného průmyslu a objevuje se ve velkém fenomén táborů nucené práce.
Župní divadlo
Ideové projekty na přestavbu Liberce se zachovaly celkem tři, provedené do map 1:1500 a několik menších, které se týkali jednotlivých domů. Autoři byli architekti Karl Kerl a Hugo Jahnel (Zeman 2016). Vyhotoveny byly s největší pravděpodobností do roku 1942, kdy byly zaknihovány na katastrálním úřadě, a rozsah plánovaných změn je obrovský. Centrum mělo být kompletně přestavěno do podoby moderních širokých bulvárů s obrovskými bloky budov. Z některých bloků domů měly zůstat stát jen historicky cenné solitéry. Na Tržním náměstí, které mělo zcela změnit podobu, bylo plánováno župní divadlo, respektive hala vhodná pro shromáždění s kapacitou 1400 míst. Architekti divadla byli Friedrich Libb, Werry Roth, Erhard Schmidt a místní Karl Kerl. Změnami měly projít i okrajové části Liberce s tím, že rozsah výstavby byl srovnatelný s budoucí výstavbou socialistických sídlišť.
Znovu však zasáhly do představ o vývoji Liberce události vážnější. Německé válečné úsilí znamenalo zastavení velkých projektů. Dálnice, nové silnice a tunely, stejně jako likvidace s následnou novou výstavbou bloků a čtvrtí, to vše se odsouvá do pozadí. Pokračuje stavba menších sídlišť a jednotlivých domů a pozornost se přesouvá k výstavbě hekticky válečné. Vznikají protiletecké kryty, roste počet táborů nucených prácí, narychlo se od poloviny války stěhují do Liberce podniky z říše. V lednu 1943 začal platit generální zákaz nové výstavby mimo výjimečných projektů důležitých pro válku. Už se nežádalo o stavební povolení, ale o výjimku ze stavebního zákazu. Docházelo i k absurdním situacím, kdy lidé se snažili ospravedlnit nejnemožnější stavby, jako třeba včelín, kdy argumentovali, že med je důležitý pro vojáky na frontě.
Z hlavního města Říšské župy Sudety se stalo
poražené a zlomené město. Město, jehož obyvatelé měli odejít a naplnit
ho měli jiní, přicházející ze všech koutů Československa. Ale to už je o osídlování pohraničí.
Před týdnem jsem dočetla od Jaroslava Rudiše knihu "Winterbergova poslední cesta", kde popisuje Reichenberg, ale z roku 1918. Zajímavé a naučné čtení, ale musí člověk být na tuto knihu naladěn. Není to lehké čtení, mě se líbila.
OdpovědětVymazatVítej na blogu. Děkuji na upozornění na tuto knihu, je vidět, že jsme si vybraly téměř shodné téma. Souhlasím s Tebou, že člověk musí být na toto čtení naladěn, já řeknu trochu připraven, opravdu si uvědomuji, že to není lehké čtení. Proto jsem do textu vložila ty tmavé tabulky, kde je vysvětlení k obsahu textu, tím se však celkově článek natáhl. ☺
VymazatVelkolepé plány,spousta smutku kolem. Lidé v pohraničí byli první na ráně a pak se zlo řítilo dál do vnitrozemí.
OdpovědětVymazatDobře jsi to vyjádřila, lidé z pohraničí byli první na ráně a směřovali do vnitrozemí. Po Mnichovu tuto oblast v Čechách obsadilo Německo, na Těšínsko přišli Poláci.
VymazatVelmi zajímavé čtení, dám nahlédnout i manželovi, Sudety ho hodně zajímají.
OdpovědětVymazatMě "pobavilo" to tvoření bulvárů v centru - Liberec trochu znám, jsou tam pod sebou 3 náměstí a skoro vše tam je buď hodně do kopce nebo dolů :o)
Sudety jsou hodně bolestivé téma pro oba národy.
Haničko, díky. Měj hezký den. Helena
Helenko, tím, že to tam znáte, je obsah článku víc o představivosti. Mě zajímá celé naše pohraničí a "zajímavá témata" se tam vždy najdou.
VymazatDěkuji, Helenko, přeji také, pokud možno, příjemný den.