Toulky českou minulostí: 69. schůzka: Diplomat a realista Přemysl I., později zvaný Otakar

 

Dnešní pokračování Toulek českou minulostí líčí dobu před více než osmi stovkami let. Mezi všemi těmi knížaty, kteří (tu na poněkud delší, tu na kratší dobu) usedali na český trůn, zastihujeme právě u moci Konráda II. Otu. On je to Přemyslovec, ten Konrád II. Ota, ale jedním dechem musíme dodat "moravský Přemyslovec." Ano, příslušník moravské větve toho rodu. Historici používají pro utěšené rozmnožení členů dynastie takový pěkný termín: rozrod. Rozrod Přemyslovců má na svědomí kníže Břetislav. Ač sám jedináček a  pravděpodobně nepříliš manželského původu, přičinil se svou otcovskou aktivitou o pěknou řádku adeptů na titul brněnského, znojemského a olomouckého údělného knížete. Jeden z nich se zrovna z toho Brna a Znojma odstěhoval do Prahy. Konrád II. Ota. A druh jeho pracovního pobytu v hlavním městě? Úřad českého knížete.

Konrád II. Ota se na český trůn dostal výjimečným způsobem. Což znamená...  bez konfliktů. V českém knížectví to bylo něco prostě nevídaného, neslýchaného. Konrád II. Ota se stal dvaadvacátým panovníkem z rodu Přemyslovců. Narodil se jako syn znojemského údělníka neboli údělného knížete Konráda II. Ten se vyznamenal dvojím způsobem. Konrád II. se "vyznamenal", když se mu podařilo při obléhání Pražského hradu tuto památku takřka srovnat se zemí. Vyhořela přitom bazilika svatého Víta i klášterní chrám svatého Jiří. Zásluhy jiného druhu jsou už ovšem bez uvozovek. Konrád II. totiž vybudoval na znojemském hradě rotundu Panny Marie. (Nikoli svaté Kateřiny, jak vás asi okamžitě napadlo, svaté Kateřině připadla rotunda až v pozdějších letech. V době, kdy ji ve Znojmě postavili (a to bylo už někdy v polovině 11. století), byla mariánská.)

Sama o sobě je to perla románského stavitelství, ale co z ní dělá hotový klenot, jsou monumentální malby na jejích stěnách. Je to další z takových docela malých zázraků, že se ty malůvky v rotundě vůbec dochovaly. Rotunda sloužila jako skladiště pivovaru (v areálu znojemského pivovaru se ostatně dodnes tato národní kulturní památka nachází), a jednu dobu se v ní dokonce ozývalo (tedy postupně): vyhrávání kutálky ve zdejší krčmě a tančírně; tichý praskot a šustění, jak tu košíkáři proplétali a splétali proutky; a nakonec i chrochtání vepříků domácích, neboť tu byl doslova a do písmene chlívek. Pravou hodnotu její výzdoby se podařilo odhalit až po druhé světové válce. Díky těm několika metrům čtverečních zaoblené plochy se naše románské umění rázem dostalo do čela tehdejšího výtvarného umění. Přinejmenším tedy ve střední Evropě.

Malby jsou po obvodu celé rotundy. Na kupoli (jak to bývalo obvyklé) se rozevírá vidina nebeského Jeruzaléma. Okrouhlé stěny pokryl neznámý mistr třemi cykly. Dolní pás: tam namaloval Kristův rodokmen. Střední část: na ní se vyskytuje hlavní přemyslovská pověst o Libušině poselství k Přemyslu Oráči do Stadic, no a v horním pásu: tam je zpodobněn rodokmen Přemyslovců. S horním pásem maleb byly vždycky největší problémy. Legendární postavy českých dějin, Libuše, Kazi a Teta, byly pokládány kupříkladu za Valkýry neboli bohyně nordických bájí. Germánský bůh války Odin je měl posílat do bitev. 

 

Další představa: je to procesí benediktinských mnichů s křížem a praporcem. A ještě jedna zajímavá možnost: jsou to ženy, které mají neobyčejně vyvinutá poprsí, což je znak toho, že malíř našel své ideály na Moravě. Ještě badatel Antonín Matějček se přikláněl k názoru, že jde o zobrazení legendy o svatém Isidorovi, patronu sedláků. Celou záhadu nakonec rozluštil justiciár Pittner ze Znojma.

Po Přemyslovi a sedmi knížatech z českých pověstí následují další muži. Devátá postava má na hlavě královskou korunu. Lze bezpečně určit i prvního křesťanského knížete Bořivoje a taky Vratislava II., prvního českého krále. Na stěně rotundy však kromě maleb objevili restaurátoři i nápis, vyrytý do omítky pod původním konsekračním křížem. Ten nápis sděluje nejenom, kdy byly fresky vytvořeny, ale rovněž kdo je nechal zhotovit. Byl to Konrád II., údělný kníže znojemský. No a když se mohl najít jeden nápis, tak nedalo příliš mnoho pátrání a byl "objeven" nápis další. "Samo." A postavy legendárních českých knížat, od Přemysla až po Hostivíta, to měli být ve skutečnosti vládci Velké Moravy. To je ale opravdu jenom hypotéza.

Když se Konrád II. Ota přestěhoval z Moravy do Prahy, tak zpočátku vlastně neměl kde sídlit. Na Pražském hradě přece, jen kdyby ovšem byla tato lokalita právě volná. Nebyla. Žádný jiný kníže kromě moravského Konráda Oty se sice zrovna k moci nedral, kníže ne, ale ona tu zbyla jedna kněžna. Eliška. Ta Bedřichova. Tedy vdova po Bedřichovi, Konrádově předchůdci. Pokud někdo z té dvojice - tedy Bedřich + Eliška - vládl, tak to byla ona spíš než její manžel. "Vládychtivá kněžna Eliška, jež po smrti manžela svého uhájila se v držení hradu Pražského, vzdala jej knížeti Otovi Konrádovi za slib, že jí zaň Olomoucko podstoupeno bude." Neboli - výměnný obchod.

"Ale slib takový nesplněn, protože stavové, u nichž Eliška nepožívala přízně, varovali se, aby pro ni a skrze ni nebyl zvolen první příklad panování ženského." No... on to tak úplně "příklad panování ženského" nebyl. Po nějakou dobu se u nás moci ujala matka sv. Václava, kněžna Drahomíra.  "Povoláni nazpět od nového panovníka byli knížata Václav a Děpolt, žijící ve vyhnanství, a uvedeni zase do svých údělů.“ Zbýval ještě oficiální souhlas z Německa. "K úplnému bezpečí nescházelo již Konrádovi Otovi nežli císařovo stvrzení - a i toho dosáhl na sjezdu v Řezně ke konci měsíce dubna, když se křižáci právě dávali na pochod." Zatímco kníže Bedřich se chtěl této v pořadí třetí křižácké výpravy účastnit (zabránila mu v tom ovšem smrt), Konrád Ota se jí zřejmě s lehkým srdcem zřekl. Udělal dobře, neboť "jest známo, s jak žalostným koncem tato výprava se potkala; ani císař, Fridrich, ani náš Děpolt, pod jehož velením Češi nastoupili, ani jiných knížat množství nespatřilo vlasti své více."

 

Obraz z barevného skla Fridricha I. ze 13. století, štrasburská katedrála

Císaři Fridrichovi řečenému Barbarossa bylo tehdy asi 65 let. Římsko-německé říši vládl přes 40 let. Ale tento politik železné ruky se světovládnými ambicemi neskončil někde na bitevním poli, jak by se u něj dalo očekávat. Barbarossa se docela normálně utopil. "Císař římský s nesčíslným množstvím křesťanů dal se za moře, chtěje válčiti s pohany, tam však skončil život utopením při koupání v řece Salepu v Anatolii. Tam také odpočívá." Novým říšským panovníkem se stal Jindřich VI. Na jeho žádost ho český kníže doprovázel do jeho sicilského dědictví, "když ach!, smrtí předčasnou byl uchvácen a kosti jeho přivezeny do Prahy a pohřbeny." Ano, kníže Konrád II. Ota podlehl u Neapole podlehl morové nákaze. Jeho tělo bylo po smrti ponecháno v Monte Cassinu, kosti byly přivezeny do Prahy. "Nad ním nechť pláčí slzící a v srdcích litující. Ach, ach! Konráde, kníže, jenž máš být často vzpomínán, žij v Kristu, jsa odveden ze světa tohoto!“

Konrád II. Ota byl opravdu velkou nadějí tehdejší české politiky. Přinejmenším proto, že rychle chápal, co zavinil, když odtrhl Moravu od Čech. A nejenom že to chápal, ale taky z toho pro sebe vyvodil důsledky. Což bylo a dodnes je u politiků velmi řídkým jevem - totiž vyvodit pro sebe nějaké důsledky.  Na kolokviu v Sadské vyhlásil kníže takzvanou "Konrádovu statutu" - neboli první nejstarší soubor psaných zvykových norem. Tato Konrádova statuta zaručovala šlechtě pokojné držení právem získaným statků a omezovala knížecí nároky na odúmrť. Nejstarší český zákoník nese datum 1189. Odúmrtí získával vladař majetek pánů, kteří neměli potomstvo.

"Kníže Václav dosedl na otcovský stolec." Dodejme, že dostal číslovku "Druhý," čímž se žákům nepříjemně plete s králem Václavem, toho jména rovněž Druhým. Vzhledem k tomu, že tento Václav panoval akorát jeden kvartál, se ani moc neplete, jelikož bývá z dějin zpravidla vynecháván. To si ovšem my v Toulkách českou minulostí dovolit nemůžeme, a tak alespoň stručně konstatujme, že tento Václav, kterého Konrád Ota požádal před odchodem do Itálie aby ho doma zastupoval, "byl záhy sehnán z toho stolce." No ale - kdo na jeho místo?

"Přemysl stal se knížetem." Tak. Přemysl. Už se jednou mihl našimi dějinami, tenhle Přemysl. A ještě mihne. Ano, on to byl, kdo vedl trestnou výpravu Čechů proti Moravanům. Měl ji původně vést kníže Bedřich, jenomže měl špatné zkušenosti se svými služebními cestami. Jak se hnul z Prahy, v tu ránu byl bez trůnu. Právě na přelomu let 1191 - 92 vyrval Přemysl Václavovi moc z rukou. On ji vlastně vyškubl svému poněkud vzdálenému strýčkovi. Přemysl nenechal tuhle provizorní, ale značně lákavou příležitost nevyužitou. Jenomže ani tento Přemysl, po legendárním Přemyslu Oráčovi vlastně první Přemysl na českém trůně (užíval později jména Přemysl Otakar I.) si poprvé trůnu moc dlouho neužil. Tehdy podruhé totiž zasáhl do českých dějin pražský biskup Jindřich Břetislav.

Takovému "zásahu" se říká odborně denunciace, česky udání, ale jsou známy i jadrnější výrazy. Udal Přemysla Otakara I. císaři Jindřichu Šestému. Že prý Přemysl vstoupil do proticísařského spolku. Za tuto denunciaci plus úplatek 6000 hřiven koupil vlastně český stát od císaře. Koupil ho sám sobě. V červnu roku 1193. se tohoto českého státu chopil lakotný a zlý pražský biskup, jeden z nejméně sympatických mužů, kteří se kdy objevili na českém, trůně. (A že jich tam už pár nesympatických sedělo...) Jindřich Břetislav byl 25. vládnoucím Přemyslovcem. Když tedy započítáme i kratičkou vládu Václavovu a první nastoupení Přemysla Otakara I. Byl vzdělaný (dlouho studoval v Paříži), ale byl taky nadutý, ješitný, ctižádostivý (takoví jako on bývají o to nebezpečnější). Povýšený postoj vysokého církevního hodnostáře se v něm spojoval s ambicemi neuspokojeného člena vládnoucího rodu.

A jaká byla jeho vláda? Čtyřletá. A co se týče charakteru, povahy, úrovně: znamenala nejhlubší úpadek. Vlastně dovršila tu bezuzdnost, tu nesmírnou chamtivost, se kterou se tenkrát vládnoucí přemyslovská dynastie rvala o moc. Jindřich Břetislav se však stal symbolem ještě v jednom ohledu. Pokud možno ještě horším. Ale ne. Paradoxně ne. Jeho vláda, ať už byla sebehorší, přece jenom znamenala pro český stát jeden nepopíratelný prospěch. Samozřejmě - prospěch státu, to bylo to dočista poslední, co se tornu biskupovi honilo hlavou... V osobě tohoto "Mefistofela" splynuly všechny tři knížecí hodnosti. To znamená úřad českého knížete, moravského markraběte i pražského biskupa jakožto "plnoprávného říšského knížete." K tomu sjednocení došlo však spíš shodou okolností než nějakým cílevědomým programem přemyslovského politika... To je pravda, ale stejně zůstává faktem, že jednota českého státu byla obnovena. Sice poněkud bizarním způsobem, ale natrvalo.

Malá poznámka na okraj: Jindřich Břetislav nakonec císaři úplatek šesti tisíc hřiven nezaplatil. Tedy: aspoň ne celý. Ke všem záporným a odsouzeníhodným vlastnostem můžeme přičíst ještě jednu zvlášť povedenou - lakotu. „Tedy tak daleko to již přišlo, dlouhým nešetřením základního zákona státního a nedostatkem věrného vlastenectví u Čechů, že země jejich, nebyvší ani přemožena, ani dobyta, stala se provincií říše cizí, její pak knížata počítali se mezi služebníky onoho pána, kterého až potud považovali za nejnebezpečnějšího nepřítele. Již pán onen jal se usazovati a sesazovati knížata podle své libosti, na vůli národa českého ani se neptaje; tento pak neměl ani toho srdce, aby protestoval ostřím meče proti tak hanebnému se sebou nakládání, proti vzpurnému převracování starosvatého práva!"

Když se dny českého a říšského knížete a navíc ještě biskupa Břetislava Jindřicha nachýlily, začalo to v Čechách vřít. František Palacký tomu říkal "kvašení." "Když naděje o uzdravení knížete biskupa mizela, nastalo v Čechách kvašení duchů co den větší a větší. Aby aspoň v pokoji umřít mohl, dal se Jindřich Břetislav zanésti do Chebu, kde i dne 15. června duši vypustil." A jakoby červánky lepších časů měly nalézt jakýsi zřetelný vnější výraz, vzápětí po smrti knížete se měl český stát dočkat události, hodné paměti a chvály. Na trůn měl usednout nejmladší syn krále Vladislava jménem Vladislav Jindřich, a skutečně naň také jako 26. Přemyslovec usedl. Seděl tam ovšem jenom půl roku. Potom v gestu hodném knížete (snad z lásky ke svému staršímu sourozenci a jak se vzápětí ukázalo především k velikém prospěchu českého státu) dobrovolně vzdal se žezla, aby je přenechal muži bezesporu schopnějšímu. A tím byl - František Přemysl Otakar I. Bílá vrána v českých dějinách.

Po pětadvaceti letech nenávistných konfliktů mezi Přemyslovci, po všech těch mocenských tahanicích, za kterých se český stát ocitl na pokraji záhuby, se v noci 6. prosince 1197 odehrála kdesi nedaleko Prahy scéna skoro barvotisková. "Přemysl Otakar umínil užíti doby příležité k nabytí opět vrchní vlády v Čechách." Tou "dobou příležitou" byla smrt německého císaře Jindřicha VI. Ano, skoro vždycky, když u sousedů umřel císař, byla u nás doba na změny. "Ozbrojiv se spolu s přáteli svými v zemi s velikou silou táhl ku Praze. Vladislav vytáhl proti nim osobně s vojskem ještě silnějším." Kolik scházelo, a další děj se mohl odehrávat podle osvědčeného scénáře občanské války - ale neodehrával. "Leč k boji nepřišlo, nýbrž ke smlouvě nadmíru důležité pro zřízení vnitřních poměrů ve státě. Vladislav zajisté, chtěje se uvarovati krveprolití, šel s radami svými v potaz a v noci ke dni 6. prosince, kdy bitva měla rozhodnouti osud vlasti, povolav potají bratra k soukromé rozmluvě, smířil se s ním bratrsky a odřekl se dobrovolně vrchní moci v Čechách."

Tedy - ne že by se něco podobného už v českých dějinách nepřihodilo. To ano, přihodilo. Ale vždycky za poněkud zvláštních okolností. Kupříkladu když slepý a mužství zbavený kníže Jaromír dobrovolně abdikuje a odevzdává vládu svému mladému synovci Břetislavovi. Anebo když král Vladislav dočasně přenechává moc svému synovi a Přemyslově bratrovi Bedřichovi.

A co abdikace Vladislava Jindřicha kdesi v nočním táboře u Prahy? Co si ti dva tenkrát asi řekli? Uvědomovali si, oč jde? A oč by mohlo jít? To, co vypadalo v souvislosti s minulostí jako bluf, bylo kupodivu míněno vážně. Moudřejší ustoupí... Moudřejší opravdu ustoupil moudřejšímu. Statný muž rytířského vzhledu (Přemysl nebyl tenkrát žádný mladíček, bylo mu kolem dvaačtyřiceti) si přišel žezlo dobýt válkou a dostal ho velkomyslným bratrským gestem. Byl to čin stejně tak šlechetný jako realistický. Po pětadvaceti letech zášti mezi příslušníky vládnoucího rodu se dostavilo pětadvacet let shody obou synů dávno mrtvého krále Vladislava. Ten starší, Přemysl Otakar I., se stal hlavou přemyslovského státu, mladší se spokojil s markrabství moravským.

I o tom se určitě vedla řeč v mrazivé mikulášské noci v polním stanu kdesi před Prahou. "Přemysl Otakar podstoupil jemu celou Moravu pod titulem markrabství jakožto léno koruny české a nikoli říše římské. Spanilost duše Vladislavovy dokázala se zvláště tím, že až do smrti své zůstal neproměnně věren bratrovi a pánu svému, jakkoli často naskytovala se mu příležitost; v bouřích následujícího věku potáhnouti k sobě moc větší. Jisté je, že k takové mírnosti nevedla ho bratrská láska samojediná, nýbrž i láska k vlasti a zdravý rozum politický. Vždyť kolik živlů záhubných doráželo zvenčí i zevnitř na ústrojí státu českého, že nutno bylo velebiti a síliti především ústřední vrchní moc panovníkovu, co hlavní úvazek svazku, nemělo-li v bouři věku utonouti navždy jméno Čechů co státu a národa."

Za poslední pětadvacet let se v zemi vystřídalo celkem osm panovnických hlav, a to ještě nepočítáme muže, jejichž pokusy zmocnit se trůnu ztroskotaly.

zdroj: Josef Veselý