Toulky českou minulostí: 77. schůzka: Vzpoura syna proti otci

 

To je dneska název, co? Ale ruku na srdce, jaký je i dnes typický kluk v pubertě? Tentokrát se setkáme s jistým "čtrnáctiletým výrostkem", který měl jméno po svém dědečkovi – Přemysl Otakar. Narazili jsme na něj vlastně poprvé a hned v situaci, která charakterizuje jeho přímočarost a ambicióznost. Co později vyzrálo v mužnou odvahu a ve schopnost rozhodně jednat, bylo v této chvíli zbrklostí, takovým bezhlavým útokem mladého berana. Ten kluk se nechal svést našeptávači a za zády otce Václava sáhl po královské koruně. 

Bláznivě se rozeběhl proti zdi, aby nakonec dostal za vyučenou a dozvěděl se, že politická moc se netrhá jako zakázané ovoce a že mezi „chtít„ a „mít“ je rozdíl.

"Král Václav měl dva syny. Jeden se jmenoval Vladislav a druhý Přemysl. Oba byli krásní, oba měli jasného ducha, ale král a s ním všichni šlechticové dávali přednost prvorozenému Vladislavu. Měl býti králem." Ano, ještě tu byl Vladislav... jmenovec autora těchto řádků, totiž Vladislava Vančury.

  

Opět je čerpáno i z knihy V. Vančury

 

To je podle barokních představ český král Václav I., který měl za manželku Kunhutu Štaufskou

Nejstarší syn Václavův a Kunhutin se narodil  někdy kolem roku 1227, zatímco jeho bratr Přemysl Otakar byl o celých sedm mladší. Kunhuta Štaufská dala Václavovi dědice tři roky po svatbě, která se konala v roce 1224. Vladislav se narodil, když bylo Václavovi dvaadvacet a jeho ženě nejméně sedmadvacet, ale dost možná i devětadvacet. Žádné další zprávy, že by mezi Vladislavem a Přemyslem přišlo na svět ještě další dítě, nejsou. Zato po Přemyslově narození se královská rodina stala početnější díky dvěma dcerám (byla to Beatrix neboli Božena, a Anežka; další dcera neznámého jména zemřela mladá). Každopádně nástupce na český trůn byl znám: Vladislav.

"Panovník v něho skládal přemnohé naděje a věřil, že bude dále žíti v jeho vladaření a v jeho skutcích. Lid, šlechtici a dvořani učili se pak kralevice poslouchati jako svého příštího pána. Byl tedy Vladislav již od malinkosti všemi uctíván. Nejlepší učitelé, nejznamenitější rytíři, nejušlechtilejší kněží pečovali o jeho mrav a o jeho vědění. Učili ho, trávili v jeho společnosti dlouhé dny a Vladislav jim dobře odpovídal." Vladislav měl skutečně kariéru před sebou. Oslnivou kariéru. Všechno to začalo v sousedních Rakousích. V roce 1246 (to bylo Vladislavovi pouhých devatenáct let) padl v bitvě proti Uhrům Friedrich neboli Bedřich, poslední Babenberk. Tenhleten rakouský vévoda musel být pěkné kvítko, jelikož dostal přídomek "Bojovný," František Palacký o něm říká ještě květnatěji, že byl "jarobujný." Hezký výraz, že. Bedřich byl nejspíš cholerik, zkrátka poděs. Neměl žádné děti, a tak jeho krásná neteř Gertruda byla dědičkou celého Rakouska.

 

Gertruda Babenberská - titulární rakouská a štýrská vévodkyně, bádenská a moravská markraběnka a její pečeť

To se ví, že by leckdo rád získal její sličnou ručku. "Pravilo se, že i obstárlý císař sám podával jí ruky své, ale že pohrdán byl." Císař možná pohrdán byl (dnes bychom řekli, že dostal košem), ale mladý Přemyslovec, následník českého trůnu, tak ten tou osmnáctiletou krasavicí pohrdán už nebyl. Ani to, že byli v příbuzenském vztahu, nevadilo - dostali od papeže dispens. "Krásná Gertruda byla dána k manželství Vladislavovi, Václavovu prvorozenci, který stejnou dobou ustanoven byl markrabím moravským." Kdyby jenom markrabím... On se totiž Vladislav mohl neprodleně ujmout vlády nad Rakouskem a Štýrskem. To byl vskutku omračující obrat ve vývoji událostí. Co se českému králi nepodařilo získat mečem ani diplomatickou cestou, tak to mu spadlo náhle samo do klína. A všechno nasvědčovalo tomu, že nemuselo zůstat jenom u Rakous. "Budoucnost jeho nabývala tím více skvělosti, že i že stavové knížectví opolského (když Měčislav z rodu Piastova roku 1246. zemřel bez dětí) poddávali se jemu pod jeho panství." Prostě měl před sebou budoucnost... takovou, o jaké si jeho pradědeček a jmenovec, druhý český král Vladislav mohl nechat akorát zdát. V jednom jediném dni se však všechno zhroutilo.

Leč nepředbíhejme chod věcí. Vedle Vladislava vyrůstal jeho mladší bratr Přemysl Otakar. "Druhý králův syn byl od dětství určen k duchovnímu stavu a trávil čas na modlitbách. Obklopovali jej mnichové a ti ho vzdělávali v církevních naukách a snažili se mu vštípiti křesťanské ctnosti tak, aby každou myšlenkou a všemi svými smysly byl pokorný. Přemysl plnil vůli královu i vůli svých učitelů. Naslouchal zbožným naukám, vroucně se modlil, vyrůstal v překrásné pachole." Jenomže on se kralevic stejně daleko dřív než číst a psát naučil dovedně zacházet se zbraní, jezdit na koni a lovit zvěř. Žil přece u dvora krále rytířů. Mládí mu plynulo jako nekonečná řada drobných dobrodružství. Pokud tedy vynecháme školní výuku, která princi Přemyslova formátu a nátury asi moc pod nos nešla. "Někdy, když mu zněly do uší rozkazy, se stávalo, že kralevic upadl v pobouření a v dětské vzpomínky a vposled v pocit urážky neb hněvu. Tu zřel své pěstouny, veliké, tučné, se znameními nepřízně a odvěkého sváru; zřel škubající se víčko, vrásčitou tvář, vystouplý zub či chvostek chlupů na uchu některého mnicha. Zdálo se mu přitom, že mezi hrubé hlavy a jeho ubohou hlavičku jest položeno nepřátelství a jako ze sna slyšel hlas: Nesmíš! Nesmíš! Nesmíš!"

Především nesměl ani pomyslet na trůn. I kdyby Přemysl všechny předčil všechny ostatní jinochy moudrostí a statečností, jako druhorozený syn se nemohl stát králem, dokud žil jeho starší bratr Vladislav. V dynastii Přemyslovců byl nástupnický řád nesmlouvavě přísný. "Někde v hlubinách Přemyslova zmatku vyvstával proti tomuto hlasu hlas nový a ten pravil: Učiním to! Musím to vykonati! Chci tomu! Naštěstí se mladičký kralevic dovedl vytrhnouti z tohoto tísnivého citu. Přemáhal jej, dovedl jej střásti. Pýcha nebo závist se ho nedotkly. Zůstal čist a klíčila v něm síla."

3. ledna 1247 Vladislav zemřel. Bylo to tři čtvrtě roku po svatbě, asi půl roku poté, co se stal vládcem Rakouska a Štýrska a zhruba ve stejné době, kdy měl usednout na trůn opolského knížete. Všechno se zhroutilo. Ačkoli Vladislav zemřel zcela nečekaně ve věku, ve kterém se neumírá (necelých dvaceti let), žádný ze soudobých pramenů nevyslovil podezření, že by jeho smrt mohla být nepřirozená. Což znamená, že toto mlčení můžeme považovat celkem za věrohodné svědectví: ve Vladislavově smrti nebylo nic záhadného. Václava smrt prvorozeného syna úplně zlomila. Nakolik to je a může být pravda, to nevíme, ale zdá, jako by jeho vztah k druhému synovi už tak jednoznačný nebyl. "Král Václav k druhorozenému synu svému Přemyslu Otakarovi, kterého ustanovil ke kněžskému stavu, z příčin nám neznámých, více nenávisti nežli lásky chovati se zdál.."

Každopádně král ztratil následovníka, po léta vychovávaného pro převzetí moci. A ztratil ještě něco - i když se to snad se ztrátou dítěte nedá srovnávat: Ztratil to, co už vlastně držel v ruce a co bylo osou úsilí jeho zahraniční politiky - velké území za jižní hranicí českého státu. "Když minul první příval bolesti, žil král v ústraní všelijakých hrádků a oddával se honbě. Žil s veselými šlechtici, žil s básníky, žil s myslivci, žil s kratochvilnými lidmi a komorníci a písaři přijížděli za Václavem do venkovských sídel. Bylo jim mnohdy čekati dva a tři dny, než král měl kapánek volného času, aby s nimi mohl promluvit a dal přivěsit pečeť na jejich listy. Ale stávalo, že se mu pojednou znechutily radovánky a že - mně nic tobě nic - skončil na kůň a že se s celou slávou hnal do Pražského hradu."

Byl to poněkud chaotický způsob vlády. A jelikož bolest někdy nebere konce, potkala českého krále další těžká ztráta. Další smrt. Odchod staršího syna královnu Kunhutu zabil. Ale nejenom. To, co jí dodalo, byla vzpoura mladší syna, čtrnáctiletého Přemysla Otakara proti vlastnímu otci. Pravda, proti vlastním otcům odnepaměti povstávají jejich pubertální synové, taková vzpoura je prakticky neodmyslitelným důsledkem jejich tělesného vývoje, jenomže Přemysl nepovstal pouze proti svému taťkovi. On se zvedl proti králi. A nebyl sám.

"Po smrti svého prvorozence postoupil král Václav sice Moravu synovi svému, nyní jedinému dědici, ale lásky své otcovské neobrátil k němu." Je to jenom názor, domnění; v tomto případě Františka Palackého. Těžko bychom Václavovi nějakou vyloženou nelásku vůči synovi dokazovali. "Nevíme sice, která a jaká příkoří se dála mezi otcem a synem ; zdá se však, že ještě před koncem roku 1247. přišel na kralevice onen čas, o kterém v listině o deset let později vydané pronesl: To byl pro mě čas zármutku a soužení, když rodičové moji, pronásledujíce mě beze vší mé viny ukrutně a nemilosrdně, usilovali o to, abych konečně i ze země vypuzen byl..."

"Beze vší viny?" Ne, to, co se stalo, to se rozhodně nestalo "beze vší viny." Tedy Přemyslovy. Okolí si pochopitelně nemohlo nevšimnout rozdílu mezi Václavovou únavou a Přemyslovou energií a ctižádostí. A jestli si samotný Přemysl ten rozdíl neuvědomil, našlo se jistě kolem něj hodně šlechticů, kteří ho byli ochotni na něj upozornit. "Hle, král! Oddává se lovu a pranic nedbá, že se moc vzdaluje od českých hranic! Oddává se prázdni, a naše země pustne a země rakouská byla ztracena!" A nejenom upozornit. Taky položit otázku: Nebylo by na místě, aby vedle nemohoucího krále stál jako spoluvladař mladý a schopný následník? Pan Vančura formuloval tu myšlenku ještě jinak. Do úst českých šlechticů vložil tato slova: "Vstaňme tedy, oddělme se od chabého vládce a učiňme svých pánem Přemysla! Pravíte, že je mlád? Bůh vložil lék do našich prsou: jsme věku pokročilého a budeme nad ním bdíti."

Spíš než o bdění šlo o vhodné popotahování nitkami, jimiž by byl mladší král přivázán... Protože - mezi námi - to se nám opravdu nějak nezdá, že by šlechtičtí předáci zase tolik usilovali o krále energického a nebojácného. Byli by sami proti sobě. Ono jim spíš záleželo na tom, aby na trůně seděl muž, který by jim byl zavázán a který by pak musel neustále odměňovat jejich skutečné i údajné zásluhy - to už je pravděpodobnější. S nerozvážností a ctižádostí čtrnáctiletého Přemysla kalkulovali naprosto neostyšně. Kdyby se jim podařilo postavit syna proti otci, tak by ze hry o královské statky vypudili dosavadní oblíbence krále Václava a zaujali by přední místa u Přemyslova dvora sami...

Hlavou celého toho spiknutí proti Václavovi byl šlechtic Ctibor zvaný Moudrá hlava. Podle kronikářů se však proslavil nejenom moudrostí, ale taky pošetilou chvástavostí. On totiž
ve své pýše rozhlašoval všady,
že i pánu Bohu moh by dávat rady,
že Hospodin hojné dary nabízí mu,
že ho nepřivede nikdy na mizinu.
A že prý by musel Bůh mnoho přemýšlet, jak by ho ponížil mezi chudé a bezvýznamné. Asi nečetl pozorně Bibli, ten Ctibor Moudrá hlava... V Knize přísloví to přece stojí jasně: "Pýcha předchází pád." Ale jinak... celý ten tichý státní převrat nebyl zas tak špatně vymyšlen. I když nám - zase na druhé straně - může připadat dost průhledný... Přemysla v tomto kritickém okamžiku jeho mládí zradilo a on námluvám české šlechty sedl důvěřivě na lep. Bez souhlasu a bez vědomí svého otce se dal 31. července 1247 zvolit spoluvladařem s titulem mladší král.

Král Václav byl štědrý k oblíbencům,
náklonnost zvlášť velkou choval k Němcům,
všude byli jeho vítanými hostmi.
Páni rozhořčeni nad tím silně byli,
Přemysla jít proti otci přemluvili
a on rozhodl se pro ten smělý krok.

Ta vzpoura prince Přemysla odhalila hned na začátku jeho kariéry jistý povahový rys. Odvahu? Tu určitě taky. Tak ctižádostivost? Bezpochyby. Ale kromě toho - bezohlednost. Taková charakteristika ovšem není příliš lichotivá pro muže v mnoha ohledech tak výtečného... Není, ale - je to tak. Jeho bezohlednost byla až udivující. Už od začátku. A taky sebevědomí. Na čtrnáctiletého, patnáctiletého kluka skoro až neskutečné. Proč by se ale tak nechoval, když měl za sebou takovou převahu šlechtických přívrženců... Kdo tedy vyhrál v prvním kole toho střetnutí mezi králem-otcem a králem-synem? Jednoznačně Přemysl. Starý král musel s volbou mladšího souhlasit. Ve vojenských střetnutích se jeho vojenské jednotky prakticky rozpadly. Václavovi nezbylo než uprchnout do Míšně. (Měl tam příbuzné - první manželka jeho otce Přemysla I. Otakara Adléta pocházela právě odtud).

Kníže zanedlouho dal se na pochod
a působil otci v městech mnoho škod.
Celá česká země s Přemyslem šla ovšem.
Král byl osamocen, jenom Havel s Boršem
a nečetní starci po boku mu stáli.
(Nečetné starce necháme stranou. Mezi věrnými nechyběl dávný přítel Ojíř z Friedberka; ten Boreš, ten byl z Riesenburka; Havel -  to byl Havel z Lemberka, jinak manžel české světice, paní Zdislavy z Lemberka.)
Jejich statky kníže bezohledně pálí,
Němcům nosy řeže, v boji nezahálí,
až nakonec kmeti skloní hlavu šedou
a podporu hledat za hranice jedou.

Před mocí čtrnáctiletého syna se sklonilo přemnoho pánů. Zejména ti, kteří větřili tučné podíly na budoucím odměňování "věrných." Václavovi zbyly v celé zemi jenom čtyři hrady - Zvíkov, Přimda, Loket a Most.

   

Hrady Přimda a Zvíkov (před napuštěním Orlické přehrady)

A události šly rychle jedna za druhou: "Když králevic Přemysl s vojskem svým položil se u Mostu, hradu dobývaje, Boreš z Riesenburka se zástupy brannými ze Saska a z Braniborska přivedenými přepadl jej nenadále na úsvitě a obrátil v útěk celé jeho ležení." Přemysl zkrátka dostal u Mostu pořádný výprask. Byla vyhrána jedna bitva, leč nikoli válka. Ta pokračovala. Tedy válka mezi otcem a synem. A jak už to v podobných případech bylo, je a bude - začalo přebíhání. Všecky tu dušičky dychtivé moci, vlivu, peněz, statků nabraly opačný kurs. Leckteré z nich si pospíšily, aby se stačily vlichotit, aby ze sebe smyli nepříznivé znamení odbojníků, my nic, my jenom muzikanti...

Král - tedy ten starší, Václav - to musel vzít přes Rakousy. Odtud se vydal na Moravu, kde se mu poddalo město Brno (Brno potvrdilo svou pověst loajálního spojence vládnoucí moci, v našich dějinách nikoli poprvé, nikoli naposled), a do toho Brna svolal Václav nejenom své věrné, ale také (a hlavně) vojska rakouská a uherská. Uprostřed zimy se s nimi dal na pochod do Čech, a došel až k Vyšehradu, který obsadil. Synek musel s tatíkem vyjednávat. "I stalo se narovnání takové, že Václav postoupil synovi svému vedení vlády v Čechách i na Moravě. Když ta smlouva z obou stran přísahami stvrzena jest, zdálo se, že pokoj úplný vrátil se zemi a národu českému."

Jak říká jedno úsloví, co je zdání, to je sen. Že mu Václav ponechal titul mladšího krále a část vladařských práv, to musel Přemysl považovat za úspěch. Na nějakou dobu však poslední. A na stranu Václavovu se přidávaly další a další dušičky zmalomyslněné či naopak rychle zorientované... "Král Václav, vida proměnu v myslích lidských sobě příznivou, počínal sobě tak, jako by smlouvy mezi ním a synem ani nebylo." Nové narovnání, nový Přemyslův ústupek: "Přemysl Otakar přestal býti jedinovládcem zemský, ana vláda jak nad Čechami, tak i nad Moravou rozdělena byla mezi otce a syna způsobem určitým sice, ale nyní již neznámým." (No, Přemyslova výhra to v žádném případě nebyla.) Zůstala mu však Praha, tedy Pražský hrad, zatímco Václav, ten se musel spokojit s Litoměřicemi.

Král Václav viděl sice pouze na jedno oko, ale to mu naprosto nebránilo v rozhledu a už vůbec ne v bystrém úsudku: "Brzy nato vytáhl s celou svou mocí brannou z Litoměřic. I pustil hlas, že míní skrze Moravu bráti se do Uher. Nenadále však obrátiv se, obsadil v srpnu toho roku dnešní Staré Město Pražské.“ Ta povedená taškařice pokračovala dál, a to způsobem zvlášť paradoxním - král Václav začal dobývat svůj vlastní hrad: "Dobyvatelé obklíčili hrad od severu, od západu i východu. Horníci jihlavští povoláni jsou, aby uměním svým byli nápomocni, a stroje hojné a praky postaveny proti hradbám. Posádka však bránila se udatně, i když strádala nedostatkem vody." Další Václavův tah: Velkolepá slavnost na staroměstském břehu, při které "si nechal král královskou korunu od obou biskupů, pražského i olomouckého, na hlavu stavěti." A zlatý hřeb programu: Pozvání kralevice Přemysla na hostinu, pořádanou v klášteře křížovníků u Juditina mostu.

Ta hostina byla něco, nač lidé ještě po létech vzpomínali. Stoly se prohýbaly jídlem a pitím, vzduch byl prosycen kadidlem, v klášteře široko daleko řinčely zbraně královských zbrojnošů. Když byla hostina v nejlepším a tváře se rozpálily jídlem a nápoji, poslal král pro prince. "Pozváni také kralevic Přemysl a jeho radové. Král jim vzkazoval, že touží upřímně smířiti se s nimi. Nouzí neméně než svědomím doháněn šel tedy Přemysl k otci uraženému a poddav se mu se všemi hrady svými cele a bez výjimky, prosil jen o milost pro ty, kteří jeho hájili; co do něho samého, pravil, že spokojí se rád, čímkoli otec nadělili jej ráčí." Před klášterem čekala na Přemysla jeho teta Anežka. Byla to ona, kdo ho pak přivedl ke králi. To kruté pokoření budoucí král asi do smrti nezapomněl. Vedli ho středem hlučících bojovníků, kteří nešetřili štiplavými poznámkami. Nemohl očekávat, že s ním otec bude rovnat jako rovný s rovným, ale jak se ukázalo, jeho podmínky znamenaly ve skutečnosti úplnou kapitulaci. "Sestra králova ujala se slova a její hlas byl tichý a hluboký a její řeč plná zbožnosti. Přešla za řeči svou nepostižitelnou chůzí a vložila mu ruku na rámě. Přemysl ji ujal za konečky prstů a políbil ji. Potom kráčela Anežka k místu královu a stanula před ním vypravujíc podobenství Písma."

Přemysl ztratil titul mladšího krále a všechny vladařská práva i královské statky. Jak svědčí kronikáři, tak proti tomu neprotestoval. Vzepřel se králi pouze požadavkem, aby jeho stoupenci nebyli potrestáni. Trval na svém tak úporně, že Václav mu to nakonec odkývl. Jak se později ukázalo, nebral král tento ústupek nijak moc vážně. Kdyby byl Přemysl trochu zkušenější, tak by mu tak snadno nenaletěl. "Král přijal netoliko syna, ale i družinu jeho dokonale na milost a ve všeobecném slzavém pohnutí dával každému z nich políbení míru." Tolik František Palacký. Otec našich historiků podává celou tu událost poněkud ohlazeně, bez rušivých momentů. Ve skutečnosti vypadalo to "všeobecné slzavé pohnutí" a "políbení míru" asi takto:

Kníže otci vzdá se, dá se na pokání,
Ctibor s Jarošem však uprchnou z Čech včas.
Král dá k poctě syna konat hodokvas.
Když pak veselil se kníže vprostřed druhů,
hodovníkům na stůl přinesl řad sluhů
slizké ryby bez hlav, syrové a leklé.
V údivu jak vlci hledí všichni vztekle.

Ty syrové ryby bez hlav na talířích, to byl symbol nemilosti. A následoval zřejmě rituál kapitulace, který si král Václav jaksepatří vychutnal. Ostatně vychutnávat mohl i nadále. Přemysl se totiž na otci domáhal záruk, že amnestie jeho stoupenců bude dodržena. Král tedy pozval všechny čelné představitele odboje na hrad Týřov, kde tehdy zrovna pobýval. Důvod té schůzky? No přece ta amnestie. Pozvání bylo přijato se všeobecným ulehčením. "Král nezapomenuv ani neodpustiv ještě ze srdce urážky snášené, chopil se příležitosti k pomstě. Jakmile páni vstoupili do kamenného hodovního sálu, dal všechny příchozí zatknouti a syna svého pak zavézti na vysoký hrad Přimdu; pány pak, po dvou k sobě připoutané, uvrhnouti do věží na hradě Pražském."

To se stalo 20. září, no, a už 1. listopadu byl Přemysl venku. A kdyby jenom to. Mohl se beze všeho ujmout markrabství moravského. Ze vzbouřených pánů to nakonec odnesli jenom Ctibor Moudrá hlava a jeho syn Jaroš. V prosinci byl Ctibor sťat plknem (nikoli snad naostřeným prknem, jak se mnozí později domnívali, ne, plknem neboli popravčí sekyrou, a to na pražském Šibeničním vrchu - to je dnešní Petřín), a Jaroš, ten byl popraven lámáním v kole. Dalimil této události využil k mravnímu naučení:

Ten, který si troufal radit Hospodinu,
život nezachránil sobě ani synu.
Když jen na popravu,
takto mluvil k davu:
Kdo chce v klidu živ být, ať raději mlčí.
ten se na sluníčku dlouho nehřeje,
který nerozvážně mezi veřeje
a dveře prst strčí.
Neboť příbuzní jsou všichni jedna smečka.
Kdo se do nich plete, sotva zdráv to přečká.
To vidíte na mně. I já měl být zticha.
Teď už to vím. je však pozdě honit bycha.

Tak to tedy skončilo. Ano, tak skončila vstupní epizoda politické kariéry Přemysla Otakara II. Nakonec - když to tak vezme - nedopadl nejhůř. Čtyřicet dní na Přimdě, to se dá vydržet... Jistě. Král mohl svého syna věznit celá léta. Mohl ho dát i popravit. Ostatně Přemysl od otce žádný projev soucitu ani neočekával. Ani on sám se podobným pocitům vůči otci předtím nepoddával. Jenomže Přemysl měl jednu velkou naději: Ano, byl jediným královým dědicem. Kdyby zemřel, nebo kdyby byl popraven,znamenalo by to ohrožení celé dynastie i další existence českého státu. Král Václav necítil nad synem lítost a ani nebyl velkorysý v odpouštění viny. Jenom prostě střízlivě uvažoval. Zachování Přemyslovců na českém trůně bylo prostě závažnější než králův hněv nebo poťouchlé a zlomyslné rady Přemyslových nepřátel. Projevy usmíření se mohly na obou stranách vynechat; syn si však musel uvědomit, že otec projevil mnohem víc rozvahy než on sám a že zájem dynastie a zájem státu stojí právě tak nad jeho osobními zájmy jako nad zájmy otce. Pochopení této politiky bylo první opravdovou Přemyslovou státnickou zkouškou a zdá se, že v ní obstál dobře.

Zdroj: Josef Veselý