Výročí, kdy erupce Vesuvu zničila římská města Pompeje, Herculaneum, Stabie...

 

Pomalu se přibližujeme k dvoutisícímu výročí, kdy sopka Vesuv zničila známá tehdy římská města na Apeninském poloostrově v Itálii. Stalo se to 24. srpna roku 79. Sopka se vypíná do výše 1 281 metrů nad Neapolským zálivem, jak je vidět na fotografii, přibližně 10 kilometrů od třetího nejlidnatějšího města Itálie – Neapole. 

Vesuv patří mezi nejznámější sopky světa, neboť se proslavil výbuchem roku 79, kdy došlo ke zničení řady římských měst, z nichž se jako příklad často uvádějí Pompeje. Od té doby proběhlo 36 erupcí. Poslední skončila v dubnu roku 1944. 

Jedná se o jediný vulkán na území kontinentální Evropy a jde o stále aktivní sopku.

 

Vesuv a Neapolský záliv

Italské vulkány leží na rozhraní dvou litosférických desek. Africká se z jihu pohybuje severovýchodním směrem (rychlostí 21,5 mm za rok) a podsouvá se pod eurasijskou. Druh tohoto střetu se nazývá subdukce a je příčinou zdejší sopečné a zemětřesné činnosti. Subdukující africká deska dále klesá a zhruba v hloubce 65–130 km dochází vlivem vysokých teplot a tlaků k jejímu tavení, čímž se z ní uvolňují plyny a vodní pára. Vzniklé magma, obohacené těmito plyny poté díky své nižší hustotě stoupá k povrchu, kde tvoří a pohání řetězce sopek. V důsledku přítomnosti plynné složky se sopečná činnost často projevuje explozivními, někdy i velmi mohutnými erupcemi.

Vesuv je stratovulkán. To znamená, že byl zformován střídavým ukládáním pyroklastik, pemzy a lávy. Tím vzniká strmá struktura ve tvaru kužele, typická právě pro stratovulkány. Vesuv patří do Kampánského vulkanického oblouku, který se táhne podél Apeninského poloostrova až k hoře Monte Amiata na jihu Toskánska. Sopečná činnost se v místě Vesuvu projevuje nejméně 400 tisíc let.

 

Sopečný kužel z vesmíru a pohled do kráteru

  

Pompejská erupce patří mezi ty nejkatastrofičtější v dějinách. Historikové se o ní dozvěděli z dochovaných kopií dvou dopisů pro Tacita od Plinia mladšího, římského spisovatele a básníka, jemuž tehdy bylo 17 let. Byl přímým svědkem pohromy, kterou sledoval z ostrohu Misenium v severozápadní části Neapolského zálivu, zhruba 30 km od sopky. 

  

Plinius starší zemřel, když se jako velitel římského loďstva v Misenu pokoušel se svými loďmi evakuovat obyvatelstvo přímořských sídlišť ohrožených erupcí Vesuvu a prováděl pozorování výbuchu (šlo o onu slavnou erupci, která pohřbila Pompeje)

24. srpna r. 79 asi okolo 12. hodiny odpolední započala silná erupce a vznikl mohutný sloupec popela, vynášený do výšky více než 30 km. Plinius mladší se o ní dozvěděl až o hodinu později. Celou eruptivní fázi lze rozdělit do dvou etap. První byla čistě pliniovského typu, druhá peléjského. Kvůli větrům, které ten den vanuly ze severozápadu na jihovýchod, byl hustý sopečný oblak unášen nad Pompeje. Tím ve městě nastala uprostřed dne úplná tma. Zároveň ho začal zasypávat sopečný spad rychlostí asi 15 cm/hod. Největší kusy bílé pemzy měly rozměr 3 cm. Herculaneum nebylo díky své poloze spadem postihnuto. Od 17. hodiny odpolední se v Pompejích zřítily první střechy. V noci tam dosahovala tloušťka tefry již 2,8 m. Tefra je označení pro pyroklastické sedimenty všech typů a velikostí.

Kolem půlnoci, nastala druhá etapa erupce, o čemž svědčí vyvrhování šedé pemzy, místo bílé. Charakter erupce se 6x změnil z pliniovského na peléjský typ. Při ní se erupční sloupec zhroutil a rozlil po svazích do okolí v podobě pyroklastických proudů a pyroklastických přívalů. Příčina nestability sloupce byla způsobena jeho příliš vysokou hmotností a nedostatečným konvekčním prouděním, které ho již nebylo schopné vynášet vysoko do atmosféry. Peléjský typ je charakteristický tvorbou extrémně nebezpečných pyroklastických proudů a přívalů. Tato lavině podobná žhavá (100–1 000 °C) směs hornin, popela a plynů, pohybující se rychlostí několik set km/h, spálí a zničí vše, co pohltí. Během erupce Vesuvu vzniklo celkem sedm pyroklastických přívalů a šest pyroklastických proudů, o čemž svědčí Pliniovy spisy a současný stratigrafický průzkum jednotlivých vrstev. 

Jen pro vysvětlení:  Pyroklastický příval nebo také pyroklastická vlna je turbulentně se pohybující žhavá směs popela, kusů hornin a sopečných plynů, která se od pyroklastického proudu liší nižší hustotou. Může dosahovat rychlosti 100–1000 km/h a teploty 80–1000 °C. Vzniká při sopečných erupcích s vysokým obsahem plynů, například při kolapsu erupčního sloupce v průběhu erupcí pliniovského, kdy je směs navíc doplněna také vodní párou. Na rozdíl od pyroklastického proudu je díky svým fyzikálním vlastnostem na tvaru terénu nezávislý, což mu umožňuje překonávat větší vzdálenosti, topografické překážky či stoupat do kopce a kvůli tomu je dráha jeho postupu méně předvídatelná. Dokáže se také pohybovat po vodní hladině.

Každý příval byl brzy následován proudem, ovšem kromě posledního S-7. První dvě dvojice těchto nebezpečných jevů, k nimž došlo zhruba v 00:00 a 01:00, zdevastovaly " jen" Herculaneum a ke vzdálenějším Pompejím se nedostaly. Poté nastalo dočasné zklidnění sopky a spad tefry polevil. Obyvatelé Pompejí, kterým se podařilo včerejšího dne z města utéct, se do něj začali vracet. Rychle se však bouřlivá aktivita Vesuvu opět obnovila a v 05:30 dala do pohybu proudy, které svou energii ztratily těsně před hradbami Pompejí. Teprve až po hodině bylo antické město poprvé zasaženo. Žhavá mračna se pro velkou část Pompejanů stala osudná. Nicméně všechny jeho obyvatele nezabily, jelikož ve vykopávkách se našla těla, ležící nad touto pyroklastickou vrstvou. 

Zemětřesení, jenž byla pociťována celou noc, nad ránem ještě zesílila. Plinius mladší a jeho matka se rozhodli opustit dům, báli se, že ten  otřesy nevydrží. V průběhu úprku z města směrem do vnitrozemí pozorovali malou vlnu tsunami, včetně předcházejícího ústupu moře. Vyvolal ji průnik pyroklastických proudů do vod zálivu. Situace se v okolí Vesuvu zhoršila okolo 7. hodiny ranní, kdy vznikl největší pyroklastický příval. Ten zničil veškeré osídlení v okruhu 10–15 km a málem se dostal k městu Stabie, kde ve stejnou chvíli na otravu toxickými plyny zemřel Plinius starší. Při vstupu na moře se šestý příval bez obtíží začal šířit přes Neapolský záliv až se zastavil na druhé straně těsně u ostrohu Misenium. Plinius mladší ve svých dopisech uvedl, že se ocitli v naprosté tmě. Jakmile polevila a trochu se vrátilo světlo, tak popelem pokrytá krajina v něm budila dojem, jako kdyby byla zasněžená. Téhož dne se vulkán postupně uklidnil a ruiny Pompejí a Herculanea byly na nadcházejících 16. staletí pohřbeny pod sopečnými produkty.

 

Schéma erupce plinijského typu: 1. plyno-popelový mrak 2. přívod magmatu 3. popelový spad 4. vrstvy lávy a popela 5. podložní nevulkanické vrstvy původních hornin 6. magmatický krb (obrázek sledujte od č. 6, kde je znázorněno, jak se v zemském nitru tvoří žhavé magma. Až se dostane na povrch, mluvíme o lávě.)

Římská města zasažená erupcí Vesuvu v roce 79. Žluté stínování představuje oblast spadu sopečného popela a strusky.

  

Kostry obětí v Herculaneum: římské město Herculaneum postihlo šest pyroklastických proudů lávy. Jeho obyvatelé zemřeli při prvním zásahu. Teplota se zde pohybovala mezi 240° až 370 °C (jiný zdroj uvádí 500°–600 °C).

  

Fonolitová pemza z erupce roku 79

 

Erupce v dubnu 1944.

  

V hustě zalidněném okolí Vesuvu žijí přes 3 miliony lidí. V samotné ohrožené zóně dokonce 600 tisíc.

  

Pohled na Vesuv od západu, směrem k Pompejím.

 

 

 

Zachované fresky

 

  

Jedny z mnoha obětí v Pompejích. Po Pompejské katastrofě nastalo stoleté období klidu. O první erupci  roku 172 se zmínil Galén.

Zdroj: Wikipedie