Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

pátek 4. listopadu 2022

Toulky českou minulostí: 96. schůzka: Stříbro nad zlato

 

Jméno našeho nejslavnějšího báňského města zní: Kutná Hora. To bylo skutečně největším a nejbohatším městem tohoto druhu, nikoli však jediným a také ne nejstarším. Už o půlstoletí dřív (tedy někdy v letech 1230 až 1240) se stříbro těžilo v Jihlavě. Tehdy u nás proběhla první vlna stříbrné horečky.

Stříbronosné lokality v Březových a Ratibořských Horách měly jenom okrajový význam. Tedy zatím. V Jihlavě a Brodě a vůbec v okolí se těžilo nejspíš hodně, protože ložiska na Vysočině byla rychle vyčerpána. Hornická sláva Jihlavy byla sice krátká, ale její věhlas právní přetrval. Právě odtud pochází náš nejstarší báňský řád – Jihlavský horní zákon. Šlo v něm o úpravu vztahů mezi hornickými dělníky, těžařskými podnikateli, pozemkovým majitelem a králem (ten jako svrchovaný pán nemohl chybět). Ve středověku se považovalo veškeré nerostné bohatství za majetek panovníka. Jeho právo se nazývalo horní regál, což není „polička až úplně nahoře“, nýbrž „hornické právo“.

https://cdn.aukro.cz/images/sk1642001587649/znamkovy-arsik-k-750-vyroci-jihlavskeho-horniho-prava-115490903.jpeg 

Dostalo se i na známku

Jihlavské horní právo se zachovalo dokonce ve dvou verzích, každé jiné, a proto Václav II. vydal roku 1300 jednotnou, celostátně platnou úpravu: „Královské právo horničie neboli Ius regale Montanorum.“

https://docplayer.cz/docs-images/50/15903279/images/page_9.jpg

K osobním zálibám Václavovým patřilo i zákonodárství. Byl to takový jeho koníček. Král vyšel Kutné Hoře vstříc, a protože doma moc odborníků nebylo, tak pozval do Prahy italského právníka Gozzia z Orvieta. Zákoník, který pan Gozzio dal dohromady, vycházel ze starších jihlavských zkušeností, ale důsledněji se tu uplatnilo římské právo. Na rozdíl od mnohých zákonů pozdějších (často i velmi pozdějšího data) nemělo Královské právo horničie daleko do dokonalosti. Jsou v něm vyjmenovány všechny úřady a rozmanitá zaměstnání kolem hor (rozumějte: „kolem dolů“), podrobně se tam vypisují práva a povinnosti úředníků, stanovují zásady o měření pozemků, o prodeji a koupi dolů, je tu obsažený i soudní řád horníků.

Byl to v tehdejší střední Evropě nejdokonalejší báňský zákon, stal se vzorem pro podobné právní úpravy v dalších zemích. Podle tohoto zákoníku byly posléze vypracovány horní neboli báňské zákony ve všech španělských koloniích v celé latinské Americe. A jedna poznámka – sice nakonec, ale nikoli nedůležitá: svým ohleduplným zájmem o sociální zaopatření havířů bylo toto právo v tehdejší době skoro senzací. Ono už bylo nějakého takového zákona skutečně zapotřebí. A to hlavně od té doby, kdy se České království stalo stříbrnou evropskou velmocí.

Objevitelem kutnohorského stříbra měl být jistý mnich Antoň. Podle spisovatele Vladislava Vančury měl všechno na svědomí mnich Michael. (Jméno jako jméno.) Michael nakonec dopadl poněkud hůř než Antoň. Objev stříbra v Kutné Hoře měl pro něj totiž zřejmě za následek velice závažnou psychickou poruchu: „Tam, kde stojí dnes krásné město Kutná Hora, bývala pláň a les. Švitořili tam vesele ptáci, pasák tam přeháněl stádo, vlk číhal někde v houštině. Nedaleko řečeného místa stával odnepaměti Sedlecký klášter. V tom klášteře vedli svatý život cisterciáčtí mnichové, modlili se, rozjímali, lopotili na polích a zpívali hodinky... Kdyby se zbožnost srážela v oblak či mračno, byl by klášter na sto kroků neviditelný a v okolí by každodenně pršelo. Ale neříká se nadarmo:

Kde je lidí velký sběh,
tam směřuje ďáblův spěch.

Satanáš se nezalekl ani kláštera, dorážel naň ze všech sil a za toho útoku se prý ukázalo, že všichni mnichové měli krásné a čisté duše. Jednou zrovna hodil ďábel svou udičku před klášterní bránu a vnadidlo sezobl jeden z řeholníků, jakýsi novic z Durynska, jménem Michael. Měl tehdy na sobě poprvé nový řeholní šat, z čehož se nadmíru radoval, a tak když dostal na dvě hodiny volnosti, vydal se na procházku směrem poledním. Co ho však zavedlo v pustinu, do křovisk a mezi stromy? Hladina jeho mysli byla (jak se říká) bez jediné vlnky. Nic ho netrápilo, díval se na boží svět, srážel pampeliškám pýřné hlavičky, broukal si něco veselého a v tom vězí právě háček. Ďábel totiž začal přehazovat jeho myšlenky a vnukl mu takovou bujnost, že milý mnich (domnívaje se býti dočista sám) jal se nevhodně a nedůstojně plesati. Skákal přes stružky, volal na ozvěnu, tleskal dlaní o dlaň, a když mu znenadání padla do oka malá, hbitá, ušatá veverka, chtěl ji tam trochu poplašit a měl zato, že se bude čemu smát, až zvířátku skočí z větve na větev. Shýbl se tedy pro kámen a...

U hole svatého Bernarda! U svíce kostelníkovy! Věřil by to někdo? Ze skalnaté země vyráží nádherný proutek stříbra! (Ano, takový nález dokáže zásadně otřást psychickou stabilitou i mnohem otrlejšího chlapíka, než byl ten chudák novic, ještě ke všemu poprvé na procházce v novém řeholním šatě...) Bratra Michaela zalil pot. Dal se do běhu, obrátil se, skočil vpravo, skočil vlevo, zůstal stát. Píšťaly jeho rozumu se pomátly, jedna houkala, druhá kvílela, třetí ječela. Ano, bude to takové: chuďas ztratil smysly. ´Oslíku, čertovo kvítí...´oslovil náš hrdina sám sebe, když se (ne sice úplně, ale přece jenom) vzpamatoval, ´proč sis nepoznamenal místo, kde jsi ulomil stříbrnou větévku? Jak je nalezneš, jak je poznáš, jak se chceš k němu vrátit?´

Byla to čtvrtá nebo pátá hodina po poledni. Na větvích zpívali ptáci, a když umlkli a když nastal soumrak, běhal nešťastný mnich ještě z místa na místo, skláněl se, vztyčoval se, pobíhal sem i tam a na každý stromek vázal kus své kutny. Roztrhal ji na cáry, zbyl mu sotva rukáv a ždibec přednice. Když si Michael tímto hříšným způsobem poznamenal asi dvakrát dvacet míst, dal se na cestu domů. Bratr, který stál u klášterní brány, nechtěl ho ani vpustit: ´Bůh tě netrestej, bratře Michaeli, jakpak to vypadáš? Kam jsi dal kutnu? Co tě přimělo zříci se oděvu, který ti byl svěřen a který máš nosit ke cti řádu a k vlastnímu blahu?´" Odpovědi polonahého bratra Michaela se už ve Vančurovi nedočkáme. Ostatně – teď přece šlo o něco mnohem závažnějšího než o amortizaci svěřeného pracovního oděvu. Byla založena Kutná Hora.

https://docplayer.cz/docs-images/71/65210267/images/3-1.jpg

Nález nejbohatšího evropského ložiska stříbra té doby měl skutečně hodně společného s klášterem, který se nachází od Kutné Hory na dohled, s klášterem sedleckým. Ložiska stříbro v Kutné Hoře (neboli na "Horách Kutných") bylo totiž otevřeno několika drobnými díly právě na území sedleckého cisterciáckého kláštera, což ještě pořád nebylo nijak slavné – skutečně bohaté žíly byly objeveny až kolem roku 1290. Ale už vypukl run. Run, neboli anglicky běh, je termín z peněžnictví – znamená překotné vybírání vkladů, ale taky útok na naleziště drahých kovů. Česky by se dal přeložit nejspíš jako "sběh".

Onen kutnohorský run byl podobný zlatokopeckým horečkám 19. století v Kalifornii, na Aljašce a v jižní Africe. Štýrský letopisec ve své kronice tvrdí, že při sběhu ke Kutné Hoře uprostřed změti provizorních staveb a změti jazyků žilo bláznivě 100 000 přistěhovalců z Míšeňska, Pomořan, Uher, Polska a ještě odjinud. (V dnešní Kutné Hoře žije začátkem 21. století něco přes dvacet tisíc obyvatel...) A taky se hovořilo o nezměrné moci krále Václava, jemuž prý přes 60 000 havířů ve dne v noci vynáší na světlo drahý kov. Tyto údaje o počtu kutnohorských obyvatel nelze brát docela vážně. Ve skutečnosti mohlo mít toto město něco přes 10 000 obyvatel. Což však bylo na tehdejší dobu pořád hodně.

Během krátkého času se Kutná Hora stala druhým největším městem v Českém království. Soustředění tak velkého počtu lidí s sebou určitě neslo nápor na zásobování. V Kutné Hoře nastal obrovský rozvoj řemesel, potřebných k dobývání a úpravě stříbra. Zlato a rudy dalších kovů se sice u nás už těžily (například cín a olovo) už od 12. století, ale množstvím pracovních sil, požadavky na organizaci i rozsahem investic se stříbrné podnikání odlišovalo od všeho předchozího. I když se do důlního podnikání pustil skutečně bohatý jedinec, tak si se vším neporadil. Těžba totiž nebylo jenom samotné kutání rudy, ale třeba i takové odčerpávání vody. Nastala doba nákladnická.

V nákladnických společnostech sdružili podnikatelé finance a podle míry investovaných peněz se dělil o zisk. Podnikatelé (těm se říkalo kverkové) se spojovali do těžařských družstev, ta všechny práce finančně zajišťovala a taky se dělila o zisk. Podle kukusu. Tedy: dělila se podle kukusu. Podle podílu, který do toho podnikání vložili. A teď tu byli královští úředníci, kteří dohlíželi na zdárný a nerušený provoz důlních prací. V jejich čele hormistr čili perkmistr. Za podíl na vytěžené rudě pracovali také havíři. Jenomže ti ji nezpracovávali, a tak ji museli prodávat. Výkup měli na starosti rudokupci neboli erckauféři. (Vždycky to bývalo a je to a vždycky tomu tak bude. Bohatství přitahuje. A jak praví jistý klasik, je jako mořská voda. Čím více se jí pije, tím větší je žízeň...)

Těžba v kutnohorském revíru se přes veškerou nákladnost českému králi vyplatila. To je slabé slovo – "vyplatila". Těžbou se staly přemyslovské země nejvýznamnějším producentem stříbra v Evropě. Kdybychom už dávno neměli jméno "Bohemia", mohli nám klidně říkat "Argentina". Trvalo to asi deset let, od roku 1290 do roku 1300, kdy se tu dosáhlo těžebního vrcholu. Za jediný rok zde vydala země – podle hrubých dnešních odhadů – asi 25 až 30 000 kilogramů drahého kovu. Jenom samotná Kutná Hora těžila čtyřicet jedno procento celkového výtěžku evropského kontinentu. Byli jsme velmoc. Stříbrná velmoc. Takové bohatství českých stříbrných hor velice pozvedlo prestiž přemyslovských králů v očích Evropy. A kromě toho – hřivny českého stříbra nejednou podepřely politické zámysly pražského dvora... (Politický zámysl podepřený jakoukoli hřivnou – to je do dneška spolehlivý argument. Jinak by ve světě vzdálenějším i tom docela blízkém nefrčelo tolik korupčních skandálů...) Každé bohatství má však svůj rub i líc. Na samém sklonku přemyslovské vlády se ocitly královské finance před zhroucením. Ale to už je zase jiná historie naší historie...

Zdroj: Josef Veselý

2 komentáře:

  1. Hani, Kutnou Horu mám moc ráda. Občas se tam zajedeme jen tak, projít se tou nádherou... Moc ráda jsem si tenhle příspěvek přečetla, vždyť právě díky tomu stříbru tu zbylo tolik krásy... Muselo to být nesmírně bohaté město.
    Přeji hezkou sobotu, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, napsala jsi to výstižně, nemám co dodat. Bohužel, Kutná Hora je bokem našich tras, dost daleko, takže se tam často nedostanu, ale je to "perla", kterou je však třeba vidět správnýma očima. ☺ Také báňské město podobně jako ta naše v kraji, ale co to tady přineslo, jsem zrovna zveřejnila článek.
      Děkuji a také přeji příjemně prožitou sobotu. ☺

      Vymazat

Toulky českou minulostí

K meandrům Lučiny až k vyhlídce na Beskydy

Možná si také z dětství pamatujete nějakou řeku, se kterou vás pojí vzpomínky. Řekou mého dětství byla Lučina, i když jsem ty její vody &quo...