Toulky českou minulostí: 98. schůzka: Polská koruna

 

Václav přijal českou korunu, usedl i v Polsku na trůnu. Ano, český král se stal i králem polským. Pár let poté, co se pochybovalo, zde se České království bude pořád takto jmenovat a jestli zůstane na evropské mapě, a když, tak v jaké podobě. A najednou – Přemyslovec polským králem. Jak se to stalo? Není vyloučeno, že kdesi v pozadí všech dalších událostí se vyskytuje jistá dobře vedená rána mečem či dýkou... Ale – nepředbíhejme...

"Zvláštností každého dobra je to, že se šíří daleko široko a nedovede obstáti v nepatrných tělesných mezích. Proto se vynikající ctnost a slušnost řádných mravů, které měl v sobě z daru Božího český král Václav, rozhlasem pověsti všude rozšířila, že každý okolní kmen nebo národ usilovat žíti pod vládou tohoto krále mírumilovného i znamenitého. Tím se stalo, že když byl zavražděn první král kališský (jmenoval se Přemyslav, rodem Piastovec, původně nevládl jenom v Kališsku, ale také v Poznaňsku a Hnězdensku a rok předtím, než došlo k jeho vraždě – to znamená v roce 1295 – se mu podařilo obnovit v Polsku království)."

 

Přemysl II. Velkopolský

V Praze to však nevzali na vědomí. Pro Prahu byl Přemyslav jenom nějaký "kališský kníže". (A to ještě v lepším případě.) Čtyřiadvacetiletý český král Václav byl zásadně proti. Důvod: ten je přece jasný. Sám měl zálusk na Polsko. A tak se začala připravovat situace. Situace se připravuje tím, že se začíná řinčet zbraněmi. A přitom se naznačuje, že by nemuselo zůstat jenom u toho řinčení. To řinčení mělo efekt sice jen částečný, ale mělo. Polský Přemyslav vyklidil Krakovsko. Možná, že by se polekal, ale hlavně – byl koupen. České stříbro pěkně dláždilo cestu přemyslovské rozpínavosti. Na západ to nešlo, jih jsme ztratili. Na východ? Tak to není špatný nápad, ale až později, teď ne. No a co zbývá? Sever. Úplně přesně: severovýchod. Polsko.

 

Krakovsko jako součást Malopolska kolem roku 1291, v tehdejší době pod vládou českého krále Václava II. (vyznačeno červeně)

Nedávno povýšen byv se vévoda kališský brzy
u všech nemilým stal: I zahynul ranami meče.
Otázka národů mnohých to obvykle bývá, i lid se
ptá, proč bývají mocní a králové odstraňováni
takto způsobem rychlým, proč neblahou zmírají smrtí.
Některý zahyne mečem a jiný je přemožen válkou,
většina náhlou smrtí však zahyne docela bídně,
jiný pak zachází jedem a další je usmrcen dýkou.

V zákulisí se veřejně šeptalo, že v té vraždě v odlehlém polském dvorci Rogoźnu měl prsty za přispění velkopolských velmožů náš starý známý markrabě braniborský. Obnovené polské království, i když se skládalo pouze z Velkopolska a z Gdaňského Pomoří, moc dlouho nevydrželo... Polský vládce zemřel po sedmiměsíčním panování bez dědiců. Trůn v této velké zemi přímo vybízel: Pojď, vezmi si mě! Ono úpěnlivé a lákavé volání zaslechl český král.

Ostatně – nevolal pouze opuštěný polský trůn sám o sobě, připojily se k němu i hlasy polských představitelů: "Sešli se spolu starší onoho království a pečlivě jednali o jiném knížeti, kterému by mohli zcela bezpečně poddati sebe i zemi. Zkrátily se tyto porady, neboť všichni společně určili své hlasy Václavovi, šestému králi českému, aby nad nimi panoval. Řekli totiž: ´Tento slavný král je přemocný, je rozmnožovatelem a milovníkem pokoje, má přemnoho pokladů, drží téměř všechny země kolem nás, proto nás nejlépe ochrání před nepřátelskými útoky. Také nabídneme tomuto králi, protože uštknutím smrti ztratil svou první družku lože, za manželku pannu Alžbětu, jedinou dceru a dědičku našeho krále; tak budeme míti my i Čechové jednoho krále a společný zákon přátelského spolužití.´

(Zatím tu sice nepadla zmínka, že by se král Václav mohl znovu oženit, ale ona padne vzápětí. Nechme však Petra Žitavského dokončit myšlenku o chystané slovanské velmoci:) "Oba národy shodnou se totiž o králi a budou se radovati pod jedním knížetem, když se nemnoho mezi sebou liší nářečím jazyka slovanského. Neboť kdož mluví touž řečí, obyčejně se k sobě vinou těsnějšími svazky lásky..." Není snad ani třeba používat tak silné výrazivo, totiž "těsnější svazky lásky..." Svazky lásky se popravdě v dějinách příliš neosvědčily. Dříve nebo později začaly škrtit. "Také nabídneme tomuto králi, protože uštknutím smrti ztratil svou první družku lože, za manželku pannu Alžbětu, jedinou dceru a dědičku našeho krále..."

Stačí. Jediná věta údajně z úst polských pánů před námi staví hned dva otazníky. Ten první je nasnadě: Ano, jak se mohl Václav znovu ženit a brát si polskou princeznu, když už jednu manželku měl, Gutu Habsburskou? Takže: už ji neměl. Ztratil ji.

České královně Gutě neboli Jitce bylo dvacet šest let,
když vznešenou slavnost zmaří hned znamení náhlého smutku.
Smrt, jež přichází rychle, v tmu promění počátek šťastný.
Při milé slavnosti této ty byla jsi korunována,
běda! teď zbavena těla je ta, jež Dobrou je zvána.

Jméno Guta si dobří Čechové překládali jako Jitka, anebo podle německého "gute" – Dobrá. "Ta zbožná paní, slavná královna Jitka, při vzmáhající se chorobě, kterou si přivodila při porodu děťátka tehdy nedávno předcházejícím, poznávala podle prudkých bolestí jako jistých příznaků smrti, že jí nadešla poslední chvíle života." Ona "vznešená slavnost", kterou podle kronikáře "zmaří hned znamení náhlého smutku", to byla korunovace. Konala se 2. června 1297.

Přípravy začaly svým způsobem rok předtím, kdy bylo konečně ze Znojma do basiliky svatého Víta na Hradčanech přeneseno a slavnostně pochováno tělo Václavova otce Přemysla Otakara II. Do Prahy přijely na tisíce hostů. Jenom při slavnostní mši pasoval Václav, celý v královském majestátě, na 240 domácích i cizích šlechticů na rytíře. Mezi hosty nechyběli ani rakouský a saský vévoda, braniborský markrabě, několik arcibiskupů, řada biskupů z Němec, Polska i Uher. Mnohý z těch urozených hostí znal Prahu ještě za skvělých dob Přemysla Otakara II., slyšel o těch těžkých chvílích "zlých let"... a teď?

Teď s neskrývaným úžasem sledoval překvapivý rozkvět města i země. Václav nešetřil. Obětoval velké prostředky k iluminaci té velké chvíle. K iluminaci v přeneseném slova smyslu, ale i doslovném: Praha dostala poprvé dočasné noční osvětlení – četné pochodně hořely až do rána. Protože prostory Pražského hradu nepostačovaly, nechal Václav vystavět na území dnešního Smíchova (asi tam, kde je dnes ulice Újezd) rozlehlý dřevěný palác a krásně jej vyzdobit. "Stoly i sedadla a všechno, co mohlo patřiti k slavení hostiny, podle toho, jak to mohl diktovat duch umělcův, nic z toho všeho nebylo opominuto, nadto byl i ochoz a obvod celého paláce a královského stanu potažen předrahocennými čalouny různých druhů a barev a ty byly mnohotvárně vyzdobeny zlatem a stříbrem a krásnými drahokamy a nemálo zářily mezi jasnými tvářemi knížat..."

Byla to propaganda hospodářského úspěchu a prosperity. Přepych korunovačních slavností líčil s uznáním a obdivem domácí kronikář i letopisci rakouští, bavorští, durynští a ještě další. Těsné město nemohlo do svých zdí vtěsnat takový příliv vzácných pánů a jejich družin. Proto se početné pestrobarevné stany rozložily před branami i na pláních okolo Prahy. Čísla, která uvádí šetrný zbraslavský kronikář, zní opravdu neuvěřitelně: "Zaopatření pro 191 000 koní!" A ještě dodává: "Budeš-li obratným počtářem, prosím tě, abys mně vypočítal, kolik bylo pijáků vína, kteří v době korunovace vydali jen za led pro chlazení na víno přikládaný dvacet čtyři hřivny stříbra pražské váhy..."

Nejsme sice obratnými počtáři, leč to spočítat dokážeme, kolik stál jenom ten led v pozdějších pražských groších – 1440. Hotové jmění. Lidé si pochvalovali i zařízení na Novém tržišti, kde "skrytými podzemními trubkami zřízeny prameny, z nichž si jako z řeky nabídl víno, kdo chtěl..." Korunovace překonala všechno, co Praha dosud zažila.

Světské radosti hynou jak mámivé přeludy ve snu;
stejně tak jako sny je přeludem veškerá pocta.
Smutek se zmocňuje nás, když odejde radost, a všechno,
co jsi jak příjemné viděl, to hyne jak uvadlá tráva.

Za šestnáct dní po nejslavnější korunovaci v dějinách Českého království jeho královna Guta v důsledku komplikací po porodu zemřela. Během desetiletého manželství s Václavem mu porodila deset dětí. Byla pohřbena v chrámu svatého Víta na Pražském hradě vedle svého tchána Přemysla Otakara II. "I učinili všichni lidé nářek veliký nad ní."

Takže český král Václav II. byl už v šestadvaceti letech vdovcem. Určitě truchlil po Jitce upřímně, ale jinak moc času na smutek neměl. Bylo tu přece Polsko. Jestli krále zdržely jiné úkoly a povinnosti a trampoty, o to více bylo teď třeba spěchat. O polské dědictví totiž právě začínala rvačka. Jako první se do ní pustili dva rivalové, jmenovali se Jindřich Hlohovský a Vladislav Lokýtek. Nebyla to smůla pro Václava, naopak, ono to pro něj celou záležitost usnadňovalo, protože se na českou stranu postavilo polské duchovenstvo, a to byl silný spojenec. Především hnězdenský metropolita Jakub Świnka. Hlavně tomu byly české plány sympatické.

Jenom vědomí, že Polsko bude opět pod jedním vladařem, tlumilo poněkud jeho zklamání nad selháním svárlivých Piastovců. České stříbro ovšem dělalo svoje. Král Přemyslav byl svého času určitě korumpován. A víme naprosto určitě, že se před naším stříbrem sklonil i Vladislav Lokýtek. "Tento kníže nad jiné bujarý a podnikavý," tvrdí o něm František Palacký, a my si jeho jméno, tedy Lokýtkovo, zapamatujeme. Ještě o něm uslyšíme... "Tento kníže ve svém úsilí státi se nástupcem Přemyslavovým nedocházel ani podpory ni zdaru, ani uznání všeobecného, pročež zavázal se sám za okolností nám nedosti známými zápisem a přísahou osobní, před Vánocemi Léta Páně 1299. přijde do Prahy (aneb kamkoli král Václav mu poručí), odevzdá mu všecka svá knížectví (Veliké Polsko, Poznaňsko, Pomoří, Lančice, Kujavy a Siraz, se vším jejich příslušenstvím), tak a na ten způsob, aby mu od krále Václava zase propůjčena byla právem manským, takže napotom co věrný man sloužiti sliboval jemu a jeho potomkům králům českým, začež mělo jemu potom 4000 hřiven stříbra zaplaceno a důchod jedné župy na osm let postoupen býti."

Kdyby Lokýtek svůj slib nesplnil, měl propadnout definitivní ztrátě všech svých zemí. O hnězdenském arcibiskupu Jakubovi, příjmím Świnkovi nemůžeme sice tvrdit, že se dal zkorumpovat, ale jinak byly polské církevní i šlechtické kruhy náležitě zpracovány. Což není zrovna chvályhodný příklad našeho vlivu a síly, ale svůj účel české bohatství splnilo. Poláci se začali poohlížet. Začali se ohlížet po nevěstě. A našli, polští rádcové, našli. Krásnou nevěstinku, a z dobrého rodu, přímo královského. Dcerku zavražděného krále Přemyslava Velkopolského. Dívenku, žijící v zapomenutí kdesi v Němcích u své macechy.

Nevěstinku, dcerku, dívenku. Ty zdrobněliny jsou na místě. Bylo to dítě. Prakticky stejné dítě jako Václav, když ho ženili s Gutou. Jeho nová žena měla pouhých dvanáct let a po své švédské mamince se jmenovala Richenza. Polsky Ryksa, česky Rejčka. Eliška Rejčka...Tuto dívku si Václav II. vzal a skrze ni se zároveň oženil s polskou královskou korunou... 

  

Eliška Rejčka, Richenza - česká a polská královna

26. května 1303 byla vratislavským biskupem Jindřichem z Vrbna v bazilice svatého Víta na Pražském hradě korunována českou a polskou královnou. Při té příležitosti přijala jméno Alžběta; Rejčka je zkomoleninou jejího původního jména.

Jenomže než se Václav mohl Polska ujmout, bylo třeba si je získat. V celých dějinách se jako nejosvědčenější prostředek k získání země jeví – zbraně. "Král shromáždil četný sbor kvetoucího vojska a vytrhl do Polska léta Páně 1300. v době, kdy obyčejně táhnou králové do války." Podle této zmínky to vypadá, že oblíbeným měsícem k vytáhnutí do války byl červenec.

"Jakmile král přišel k polským hranicím, jal se ničit chaty a skrýše, které byl tu i onde příbytky loupežníků, a přemnoho jich ohněm spálil. Naleznuv v jedné tvrzi kterési bratry a příbuzné onoho velikého někdy Záviše, oblehl je a zajav je, hned je dal stíti." Možná i to byl jeden z dalších důvodů, proč došlo o šest let nato ke královské vraždě v Olomouci. "A tak přecházel král z města do města, z tvrze do tvrze, z místa na jiné místo a válečnou silou pokořil ty, kteří se mu nepoddávali dobrovolně a podrobil je svému panství. A přišli k němu vévodové a knížata z Opolska, Těšínska, Kujavska a více jiných z Polska, kteří se dali do poddanství královského a pokorně vykonali králi slib věrnosti a manskou přísahu."

"Konečně jakmile zaujala královská moc zemi Kališskou, Hnězdenskou, Pomořanskou, Poznaňskou a všechny ony kraje sousední, přišel potom král k hlavnímu městu Hnězdnu a tam byl na žádost všech šlechticů a knížat polských tehdy tam přítomných od Petra, arcibiskupa hnězdenského Václav, král český, po předchozím požehnání okázale a slavnostně ozdoben korunou Království polského."

Tak, a bylo to. Polsko se ocitlo pod vládou českého krále. České království se opět po letech dotklo mořského břehu, tentokrát na severu, u Baltu. Polsko na spojení neprodělalo. Český (a teď už i polský) král mu nabídl klid. Nejenom klid, ale i dočasnou hospodářskou konsolidaci. A taky hodnotnou měnu. V Polsku totiž peníze citelně scházely, obchod si často vypomáhal poněkud kuriózním platidlem – hlavičkami vzácné šedivé veverky. Kronikář zbraslavský sice tvrdí, že Václavovo zdobení korunou (neboli korunovace na polského krále) bylo "okázalé a slavnostní", ale ve skutečnosti se žádná nádhera nekonala. To je fakt. Namísto početných hostí, barev, her a jásotu se jenom temně leskla ocelová šeď rytířských pancířů. Ona byla totiž pořád válka. V králově družině se nadto šeptalo o úkladech a zradě. Českému a polskému králi v jedné osobě prý hrozí akutní nebezpečí, prý je na něho připraven atentát... První stín nevůle se kmitl hned při obřadu. Proslov měl jistý Jan Wulfing, důvěrník českého krále.

"Tento by výborně kázal, kdyby nebyl psí hlava a Němec!" ulevil si hnězdenský arcibiskup Świnka, který stejně jako všichni polští kněží neměl Němce v lásce a jenom těžko se smiřoval s německým nátěrem pražského dvora. Ještě jednou: tak, a bylo to. Český panovník soustředil ve svých rukách většinu polských historických zemí. Jenomže neudělal nic, aby se pokusil z té pestré skládačky rozdrobeného Polska udělat stát. Byl sice polským králem, ale prostřednictvím svých hejtmanů vládl jenom Malopolsku a Velkopolsku se Sandoměřskem a ovládal knížátka v horním Slezsku, ale polské království jako celek neřídil.

Kdyby měl Václav víc času, bylo by všechno asi jinak. Kdyby se Polsku věnoval mnohem víc, mohl z českých a polských zemí utvořit fungující soustátí. Pro obě společenství by to byla určitě výhoda. Vznikl by stát, který by ve středu a na východě Evropy mohl svou silou a bohatstvím konkurovat kupříkladu takového západoevropské Francii... To je právě to... Kdyby... Jenomže žádné kdyby, jak známo, historie nezná. Ta naše není výjimkou...

Všichni ať snaží se chválit a upřímně velebit Krista
za to, že povýšil slavně tak nezvyklým způsobem Kristus
Václava, našeho krále, a takovou slávu mu zjednal,
takže království dvě teď řídí a pod mocí má je.
Jedno má rodem a druhé je výsledkem urputných bojů.
Václave, příznivý je tvůj osud: hle, koruna dvojí
zdobí ti hlavu a rovněž dvě žezla tvá pravice třímá...

Předposlední Přemyslovec byl na vrcholu slávy. Zmocnil se neskutečně velkých držav, jeho panství sahalo od Šumavy až k Baltu. Byl bohatý – právě v době opanování Polska uskutečnili jeho vlašští finančníci velkorysou měnovou reformu – namísto dosavadních sedmnácti byla zřízena jediná mincovna, veškeré stříbrné bohatství bylo soustředěno v rukou krále a ve velkém byly raženy stabilní a kvalitní pražské groše. Václav ještě nepřekročil třicítku a patřil k nejmajetnějším a nejvlivnějším státníků Evropy. Svou druhou korunovací se ocitl za nejzazší hranicí úspěchu. Ale podobně jako jeho otce Přemysla, i jeho, Václava, zradila pýcha a přílišná ctižádostivost.

Zdroj: Josef Veselý