Korunovační klenoty - symboly moci a prestiže I.

 

Korunovační klenoty. Je to symbol země, která je vlastní a všude jsou opatrovány jako oko v hlavě. Protože jsou jedinečné. "Každý" je chce vidět, neváhá jet i desítky, stovky kilometrů a vystát dlouhou frontu. To byl můj případ. I když u těch pravých je to docela "únavná akce", přece je návštěvník v nitru spokojen, že je viděl. Člověk si uvědomí sounáležitost s historií a kulturou dané země, rozvíjí si všeobecný rozhled a i když není zastáncem monarchie, přesto si rád klenoty prohlédne a nelituje vstupného na výstavách. Korunovační klenoty jsou originálem v dané zemi a to, že na výstavy putují kopie, je pochopitelné. Na výstavě jsem pořídila desítky snímků, protože i vystavených předmětů byly desítky, proto z toho udělám seriál a představím po částech. Rozšířím o informace o korunovaných hlavách, kterým klenoty patřily. Za několik dnů budeme svědky korunovace britského krále Karla III., je tedy nejvyšší čas začít. Dnes tedy díl první:

Korunovační klenoty jsou také nazývané korunovační insignie či regalia. Jsou to výjimečné symbolické předměty, které se používají jako atributy vlády při slavnostních situacích země či státu, zejména při korunovaci panovníka, nejvýznamnějších aktech jeho vlády nebo při významných výročích státu.

Nejčastěji k nim patří: koruna, žezlo, jablko, meč, pečeť, erb, zástava, plášť, korunovační prsten, či trůn.

Výstava: Korunovační klenoty jednotlivých zemí

Nejstarší korunovační klenoty panovníků v Evropě jsou: lombardská železná koruna (druhá polovina 4. století, nyní v Miláně), koruna a jablko císařů římských (10. století, nyní ve Vídni) a uherská koruna (11. až 13. století, nyní v Budapešti). Hned po nich následují česká Svatováclavská koruna (1346) a žezlo francouzských králů ze 14. století.

V seriálu si budete moci prohlédnout a poznat i některé exponáty, které nejsou příliš známé. 

Královské a císařské koruny byly znakem světské a duchovní moci panovníka. Vyjadřovaly spojení panovníka s Kristem nebo jiným nejvyšším bohem, který mu korunou předával moc. Rituál používání koruny pochází ze starověku. Používal se diadém, vavřínový věnec, přilba nebo čelenka. Od dob Karla Velikého se používaly uzavřené koruny překlenuté jedním nebo více oblouky. 

Legitimitu panovníkovi propůjčovala teprve řádně provedená korunovace jedinou správnou korunou na jediném správném místě a jedinou osobou k obřadu oprávněnou. Před několika lety jsem navštívila výstavu klenotů, tehdy jsem blog ještě neměla. 

Klenoty byly Muzeu města Ostravy zapůjčeny klenotnictvím Abeler z německého města Wuppertal, kde je vyráběl jeho dlouholetý majitel téhož jména. Jeho celoživotním koníčkem byla výroba replik korunovačních klenotů. Mají jich tam celkem 160 a jsou zamčené v trezoru. Ostravskému muzeu jich klenotnictví zapůjčilo 83. Taková čísla byla zveřejněna. Klenotník a umělecký zlatník při jejich vytváření vycházel z fotografií nebo kreseb, a i když jsou to kopie, většina z nich je prý vyrobena ze zlata a na jejich ozdobu byly použity nejen umělé kameny, ale také diamanty.

Jsou to repliky nejznámějších královských korun evropských panovnických rodů, šperky zdobící vladaře známých říší z Asie, panovníky Ameriky či různých afrických kmenů. Byla zde vystavena např. i replika zlaté koruny Inků, ale i replika koruny Karla IV., kterou byl korunován římsko-německým králem. Budou zde představeny koruny vládnoucích panovníků Velké Británie včetně repliky žezla s největším broušeným diamantem na světě nazvaným Hvězda Afriky, rakouská císařská koruna doplněná o jablko a žezlo, také koruna císařovny Sissi a další.

Exponáty byly doplněny fotografiemi nejznámějších evropských korunovačních katedrál i fotografiemi evropských královských dynastií.

Stará radnice na Masarykově náměstí v Ostravě, dnes sídlo Ostravského muzea, ve kterém se výstava konala:

 

 

Maxmilián I. Josef byl německý kníže vládnoucí pod jménem Maxmilián IV. Josef. Roku 1806 byl Napoleonem povýšen a stal se prvním králem bavorským již jako Maxmilián I. Josef. Pro svoji oblíbenost byl poddanými nazýván „král Max“. Z matčiny strany byl dědečkem předposledního rakouského císaře a českého krále Františka Josefa I. a zároveň i jeho manželky - císařovny Alžběty Bavorské zvané Sissi.

  

Konstancie Aragonská (1179  - 1222) 

Konstancie zemřela v Catanii 23. června 1222. Byla jedinou z manželek Fridricha II., která byla poctěna tím, že byla pohřbena v metropolitní katedrále v Palermu (následné manželky byly pohřbeny v Andrii), ve starověkém římském sarkofágu. Když byl sarkofág  r. 1491 otevřen, byl v kostnickém sarkofágu nalezen luxusní diadém, který je nyní v sakristii katedrály. 

Sarkofág v katedrále v Palermu

 

Kamelaukion Konstancie Aragonské

Konstancie byla princezna z aragonského královského domu (barcelonská dynastie). Majitelka této koruny (1179-1222) byla uherská královna, po svém druhém sňatku s Fridrichem II. Štaufským se stala sicilskou královnou a císařovnou Svaté říše římské. Jejich syn Jindřich se stal německým králem. 

Antické a středověké koruny mívají ověsky, kterým se řecky říká kamelaukion. Jsou to řetízky nebo pásky s drahokamy nebo perlami či jinými ozdobami. Jsou nejméně dva, umístěné po stranách kolem uší. Původ koruny je v přilbě. Exponát je pohřební koruna z roku 1222. Koruna je vystavena v chrámové pokladnici v Palermu.

Traduje se, že krále Martina Aragonského zabil vtip jeho šaška 

 

Martin I. Aragonský (1356 – 1410) je považován za úspěšného panovníka a historikové tomuto vládci nad územím Aragonie, Valencie, Sardinie, Mallorky či Korsiky také dali přízvisko “Soucitný”.

V roce 1406 mu zemřela manželka Marie de Luna a o tři roky později pak i jediný dědic. Měli čtyři děti, ale dospělosti se dožil jediný. Panovník však ještě neházel flintu do žita. Narychlo pojal za manželku teprve 14letou Markétu z Prades s cílem s ní zplodit následovníka, který by po něm převzal jeho říši. Ženichovi bylo 53 let. Markéta byla mladinká a tak snažení skončilo nezdarem. Martin I. Aragonský za šest měsíců po svatbě zemřel.

Psal se poslední květnový den roku 1410, když oblíbený panovník uspořádal jednu ze svých pověstných velkolepých hostin, na které měl podle pamětníků pozřít celou husu “naposezení”. Znaven takovou porcí, rozhodl se Martin ulehnout do svého královského lůžka a pro rozveselení si nechal zavolat svého dvorního šaška Borru. Jeho poslední slova zněla: “Kde jsi byl?” Šašek mu odpověděl: “Venku na vinici a viděl jsem tam jelena, jak visí ze stromu za ocas. Nejspíš ho někdo potrestal, jak kradl fíky,” odpověděl šašek svým obvyklým humorem.

To mělo Martina I. Aragonského rozesmát natolik, že se doslova za břicho popadal. Prý nedokázal smích ovládnout a náhle padl mrtev k zemi. Od té doby se traduje, že panovník zemřel smíchy. Podle historiků šlo však spíše o náhodu, kdy ho po vydatné krmi a v důsledku smíchu skolil infarkt či mozková mrtvice. Novým králem se stal Ferdinand Kastilský, mladší syn Martinovy sestry Eleonor.

Vilém I. Pruský (Wilhelm Friedrich Ludwig von Hohenzollern) (1797 – 1888) byl pruský král v letech 1861–1888 a první německý císař (1871–1888). Pocházel z braniborské větve rodu Hohenzollernů. 

 

Vilémova korunovace pruským králem v Königsbergu (Královci). Korunní princezna Viktorie mu vzdává poctu.

 

14. června 1861 byl v Baden-Badenu na krále Viléma spáchán neúspěšný atentát. O rok později jmenoval do funkce kancléře Otto von Bismarcka, který tuto funkci zastával po zbytek Vilémova života.

 

 

Peter I. Karadjordjevic, král Srbů, Chorvatů a Slovinců

Srbská armáda provedla v zemi v roce 1903 převrat, jehož součástí bylo i vyvraždění dynastie Obrenovićů. Následně byl Petr pozván do Srbska a parlament jej zvolil 15. června 1903 králem. Po nástupu na trůn byl  jako první moderní srbský král korunován 21. září 1904 v Bělehradské katedrále svatého archanděla Michaela, tradičním místem korunovace srbských panovníků. Předchozím srbským korunovaným králem byl až Štěpán Uroš V. vládnoucí ve 14. století.

Král Petr prosazoval myšlenku sjednocení jižních Slovanů. Na jeho zahraniční cestě do Vídně byl přivítán jihoslovanskými studenty slovinské, chorvatské i srbské národnosti, kteří jej vítali se slovy Ať  žije jihoslovanský král. 

Zdroj: Wikipedie, happz.cz