Galerie "Otců zakladatelů geografie" představuje deset nejvýznamnějších geografů tzv. albertovské školy. Je to devět mužů a jedna žena, která se zapsala mezi významné osobnosti žen v historii Univerzity Karlovy.
Galerie otců zakladatelů geografie je stálou expozicí obrazů v prostorách Knihovny geografie. Byla slavnostně odhalena 23. 3. 2006 u příležitosti 150. výročí založení oboru geografie na Univerzitě Karlově. Autorkou portrétů je akademická malířka Zdenka Landová.
Geografka Julie Moschelesová byla vedle filosofky Albíny Dratvové jedinou ženou na meziválečné Přírodovědecké fakultě UK, která dosáhla docentury. Nejvíce se věnovala fyzickému zeměpisu, zejména geomorfologii. Traduje se dokonce, že po válce se měla tak "dobře", že žila jistou dobu v jedné z podkrovních místností děkanátu PřF UK na Albertově.
Julie se narodila v Praze v roce 1892 do bohaté židovské rodiny, její dědeček údajně vlastnil továrnu na sukno. Její mateřštinou byla němčina. Češtinu se naučila až za studií, ale brzy ji i písemně zvládla bez chyb. Matka byla slepá, proto ji od dětství vychovával strýc, anglický malíř a esperantista Felix Moscheles s manželkou. S nimi procestovala celou Evropu a severní Afriku. Na základní školu chodila v Londýně.
V Maroku se náhodně setkala s významným norským geologem Hansem Henrikem Reuschem a ten se přimluvil, aby mohla pracovat jako překladatelka v geologickém ústavu v Oslu, kde se začala věnovat výzkumu geomorfologie Skandinávského poloostrova.
Nadané vědkyně si všiml při studijní cestě do Norska profesor geografie Alfred Grund z pražské německé univerzity. Vyzval Julii, aby začala studovat a ta nabídku přijala.
Doktorát na pražské univerzitě získává u F. Machatschka v roce 1916. Stále pracovala jako pomocná vědecká síla, v letech 1917-1922 působila jako nehonorovaná asistentka na německé univerzitě v Praze. Díky Václavu Švamberovi přechází v roce 1923 na českou univerzitu, kde se roku 1934 habilitovala z antropogeografie (dnes socioekonomické geografie). Převážně se však věnovala fyzické geografii. I po obhájení doktorátu Moschelesová stále pracovala jako pomocná vědecká síla, později jako nehonorovaná asistentka. Kvůli antisemitským útokům nakonec z německé univerzity odešla na českou do Geografického ústavu na Albertově.
Přestože byla asistentkou se všemi předpoklady k vědecké i pedagogické práci, v seznamu přednášek se její jméno objevuje až v r. 1932. Těžištěm její odborné práce byla hlavně geomorfologie - především našeho území. Při výzkumech v severních Čechách např. na základě geologické analýzy říčních sedimentů dokázala, že praOhře tekla původně údolím dnešní Bíliny. V pracích o Císařském (Slavkovském) lese se pokusila o datování některých českých vulkanitů, např. zkoumala Doupovské hory. Její myšlenkou je také dnes obecně uznávaná teze o potřetihorním zdvihu České kotliny. Při výzkumu Českého středohoří rozlišila v labském údolí celkem 6 říčních teras různého stáří.
Další práce se týkaly např. struktury hercynských pohoří (Vlnité prohyby o velké amplitudě v jižních Čechách, 1931), psala i o moravských Karpatech - zejména studovala změny v poloze rozvodí mezi Moravou a Váhem v oblasti Vlárského průsmyku. Publikovala článek o Darwinově teorii vzniku korálových útesů (Geologische Rundschau, 1921) nebo o Bonnevillově jezeře v Severní Americe (Zeit schrift fur Gletscherkunde, 1922).
Po habilitaci se pak plně začala věnovat právě sociálně-geografických otázkám. Stala se soukromou docentkou, držela si nijak skvěle placené asistentské místo na fakultě. Vedle toho se živila především překlady. Německy a anglicky mluvila zcela plynně, němčina byla její mateřštinou a anglicky byla zčásti vychovávána. Ovládala i francouzštinu a severské jazyky. Česky se naučila až v dospělosti během vysokoškolských studií.
Uplatnění našla až jako lektorka geografie na obchodní fakultě univerzity v Melbourne, kam nastoupila k 1. 3. 1940. Úředně byla vedena jako pobyt v exilu, od 7. 12. 1942 do 15. 10. 1945 pobývala převážně v severní Austrálii jako geografka v armádě Nizozemské východní Indie. Tehdy zpracovala jedinečnou bibliografii týkající se zeměpisu dnešní Indonésie a přilehlých oblastí. V Melbourne se zapojila i do aktivit čs. exilu, i v rámci pobočky Čs. červeného kříže.
V Melbourne poznala svou životní přítelkyni, dánskou literární vědkyni Gretu Hort, se kterou sdílela podobné osobní i profesní názory. Když se po skončení války vrátila do Československa, nenašla už ze svých příbuzných nikoho naživu. Celá její rodina se stala obětí "konečného řešení židovské otázky". Do Prahy s ní odešla i Hortová, aby převzala starost o domácnost poněkud nepraktické geografky.
Cesta byla dlouhá, krátce pobývala v Melbourne, ale na přání z vlasti v Sydney 6. 3. 1946 nastoupila na první civilní loď do Evropy a přes Londýn, odkud dopisem z dubna 1946 žádala o místo asistentky na pražské univerzitě, se vrátila repatriačním vlakem. Následně žádala o odškodnění podle dekretu 53, osvědčení o národní spolehlivosti ji vydal generální konzulát ČSR v Sydney.
Po návratu domů zjistila, že nikdo z příbuzných už nežije. Naštěstí ji provázela dánská literární vědkyně Greta Hortová. V Praze jen těžko hledala odpovídající uplatnění i byt. Jednu dobu dokonce přebývala přímo v budově fakulty.
Mapa Britských ostrovů ve Stielerově atlase (1935):
Chytrá paní a zabývala se i zajímavým oborem.
OdpovědětVymazatHani,měj hezký den
Souhlasím, Jituš, pro mne stěžejním oborem, proto jsem ji vybrala.
VymazatDěkuji a přeji výborný pátek. ☺
Hani, děkuji za zajímavý medailonek. Dáma hodná obdivu.
OdpovědětVymazatPřeji příjemný den. Helena
Přesně tak, Helenko, dokázala toho hodně, pro mne ještě jako geografka, velký důvod dát si ji na blog. 👍
VymazatHanko, ráda u tebe čtu o tom, co mne zajímá a dosud o tom nic nevím. Jako právě teď. Jiřina z N.
OdpovědětVymazatJiřinko, to mě moc těší, že mohu i tak znalou ženu poučit. Ale neskromně řeknu, že to je z velké části záměr mého blogu. Děkuji ☺
VymazatHanko, opět pro mě zcela neznámá a obdivuhodná osobnost.👍
OdpovědětVymazatMarti, já jsem o ní také dlouho nevěděla. Jak uvádím v nadpisu - u nás je málo známá. ☺
Vymazat