Toulky českou minulostí: 128. schůzka: Dva na jednom trůně

 

Dnes to bude o době, ve které jsme zřejmě měli široký trůn. Seděli na něm totiž dva panovníci.

"Král Jan a Karel se vrátili do Čech," píše se ve Vlastním životopise krále Karla IV., ale tyto řádky už Karel nediktoval, ty psal pokračovatel. Karel totiž dovedl vypravování jenom ke 14. kapitole, tedy k roku 1340. Teprve později připsal pokračovatel (jeho jméno je neznámé) dalších šest kapitol, které končily Karlovou korunovací římským králem. Zatímco Karel psal svůj životopis v první osobě jednotného nebo množného čísla, používá pokračovatel osobu třetí. Sloh toho neznámého autora je lepší než Karlův. Zatímco Karel popisoval události plynně, ale poněkud jednoduše, spíše je shrnoval a řadil za sebou, jeho pokračovatel sledoval jasnější logické členění. "A král Jan odevzdal správu celého království do rukou Karlových, s tou však podmínkou, že Karel má Janovi vyplatit 5 000 hřiven stříbra hotovými penězi a že král Jan se nemá během dvou let vracet k stálému pobytu do Čech, ani v té době žádat na království nějaké peníze. Přijav pak ty peníze, které mu Karel rychle opatřil, odjel do Francie. Po jeho odchodu Karel šťastně a velmi horlivě řídil vládu království, a co bylo rozházeno a zcizeno, uvedl opět do náležitého stavu a pořádku."

Král Jan přenechal otěže vlády svému 24letému synovi Karlovi nikoli dobrovolně. Musel to udělat. Lucemburky totiž postihly dvě pohromy za sebou. Tou první katastrofou byla králova slepota. Ta přiměla hrdého Lucemburka, aby v červnu 1341 na sněmu v Praze prohlásil syna za právoplatného nástupce. Vzápětí měl být Karel korunován na krále, jenomže k tomu už nedošlo. V listopadu téhož roku dorazila do Prahy zdrcující zpráva, že Karlova mladšího bratra Jana Jindřicha vyhnala jako psa jeho vlastní manželka Markéta Korutanská, řečená Pyskatá. Prohlásila, že po více než deseti letech soužití je vinou toho nemožného Lucemburka dosud pannou, a odmítla nadále takový stav trpět. Dokážete si zajisté představit, jakou rychlostí se celou Evropou roznesly zvěsti a že to byly ty nejdivočejší pomluvy. Postižený nešťastník, dvacetiletý Jan Jindřich utekl do Čech, ale i sem k němu dolehlo, jak se mu na všech stranách posmívají. A za pohanou lucemburského rytíře následovala další rána - Markéta se, jak to šlo nejrychleji, znovu vdala. S panenským věnečkem na hlavě (aby každý viděl, jak se věci mají) si došla pro nového manžela, kterým nebyl nikdo jiný než císařův syn Ludvík mladší! No prostě skandál. Vidina správy Tyrol byla ta tam, čest rodu se zostuzením Jana Jindřicha ocitla na štítě. Přitom bylo všem jasné, že za tou krutou Markétinou intrikou stál náš starý známý. Císař. Ten případ vyvolal mimořádný rozruch. Mluvila o něm celá Evropa. Aby se ve středověku rozvedla žena, a k tomu takovým drsným způsobem, to tu ještě nebylo? A aby si v rozporu se všemi církevními předpisy bleskově brala jiného, to už vůbec nemělo obdoby.

Ludvík se dopustil ještě další věrolomnosti: Korutany, které před pěti léty sám udělil v léno Habsburkům, ihned, jako by ztratil paměť, odevzdal v léno novému manželskému páru (tedy svému synovi a snaše). Nedostatečná a ještě líp dočista ztracená paměť patřila už tenkrát do naprosto běžné výbavy každého politika. "Léta Páně 1328. Ludvík Bavor, panem papežem vyvržený z církve, vešel se souhlasem Římanů do města Říma a v den blahoslaveného Petra byl v basilice některými biskupy skutečně ozdoben císařskou korunou na škodu pana papeže a celé katolické církve," napsal kronikář František Pražský. Celé to výběrové řízení nového císaře bylo náramně podivné: dva biskupové byli podplaceni a císařský meč mu dokonce připnul "civilista" - zástupce římského senátu. Ludvík z rodu Wittelsbachů se zmocnil císařského trůnu úplně svévolně. Ale nejenom to: jako jediný středověký panovník římské říše dosáhl nejvyšší možné hodnosti z rukou světských, nikoli papežských. To mu kurie nikdy neodpustila. Mezi papežem a císařem se rozevřela propast: Ludvík byl opakovaně zatracován, prohlašován za kacíře, a i když hledal cestu ke smíru, jak to jenom šlo, i když přímo podbízivě, podlézavě, servilně zaplavoval Avignon sliby nápravy a lákavými nabídkami (papež Jan tehdy sídlil ve Francii, v Avignonu), tak mu to nebylo nic platné. Inu, kacířům se nevěřilo. (Dá se říct, že v případě lstivého Ludvíka právem.)

"I jsou obnoveny ostřejší zákroky papežské proti Ludvíkovi a hromadí se blesky exkomunikací. Naproti tomu Ludvík, nadutý zpupným duchem, nepřestává s opovážlivou smělostí utrhačně vystupovat proti panu papeži, sebe ospravedlňuje, pana papeže zatracuje..." Celý ten spor trval léta, vlekl se, ale Ludvíkovy pozice zůstávaly pevné. Byly pevné až do roku 1342. Tehdy zemřel papež Benedikt II. (on to byl takový bodrý pacifista s mnišskými sklony), a na jeho místě zasedl jeden z nejduchaplnějších, jeden z nejrafinovanějších mužů na Petrův stolci. "Desátého dne po smrti Benediktově zvolili kardinálové za papeže ctihodného pana Petra, kardinála rouenského, jemuž bylo dáno jméno papež Klement VI., velikého přítele krále českého a jeho syna Karla a laskavého příznivce všech, kteří žijí v zemi těchto knížat." Ten Petr, kardinál rouenský nebyl nikdo jiný než někdejší Pierre de Rosiers, starý přítel mladého Karla z časů jeho pobytu v Paříži. Francouzům náramně záleželo na tom, aby byl Pierre zvolen. Kardinálské kolegium mělo v Avignonu 19 členů, z toho 15 Francouzů, tři Italové a jeden Španěl. (Vskutku spravedlivé rozvrstvení.) Volba nemohla být samozřejmě jiná než profrancouzská.  Francouzský král se okamžitě postaral, aby byl zvolen nikoli jen Francouz, ale přímo Pierre, a proto poslal do Avignonu korunního prince s jasným příkazem (to se to potom volí, když každý tak nějak přesně ví, koho!). Jasného příkazu ale nebylo zapotřebí, neboť chytří, dobře informovaní kardinálové vyšli panu králi iniciativně vstříc a než stačil princ dorazit do Avignonu, zvolili jednomyslně ("vedeni božskou inspirací") kardinála Pierra de Rosiers. 

 

Klement VI. byl papež francouzského původu, čtvrtý v avignonském exilu, vládl od 7. května 1342 až do své smrti.

Klement VI. byl skvělý kavalír. Ctižádostivý, vládychtivý, politicky chytrý. Vynikající diplomat. Společensky prostě neodolatelný díky své vynikající výmluvnosti a taky značnému kulturnímu rozhledu. Na avignonském papežském dvoře zavládla úplně jiná atmosféra. Aby ne. Společenský lesk mu dodávaly i krásné dámy vznešeného původu. Papež Klement mezi nimi zvláště vyznamenával okouzlující a duchaplnou (ale taky dost panovačnou) vikomtku Cécile de Turenne, paní svého srdce. Copak si asi tak myslel o svých předchůdcích? O tom máme informace. Měl k nim značný despekt. Když jeho rádcové poukazovali na to, že z téhleté instituce, tedy z papežství dělá něco jako světový finanční podnik, tak je s úsměvem odbýval svým oblíbeným rčením: "To je tak - moji předchůdci neuměli být papeži!" Za jeho pontifikátu dosáhlo papežské finančnictví nejvyššího vrcholu. Za peníze bylo možné získat vše. Úplně všechno. Úřady, honosné tituly, bohaté prebendy i svátostné úkony, bylo možné vykoupit si jimi jakýkoli hřích, poklesek, provinění, případně i zločin. Nový papež měl už jako kardinál poněkud neblahé zkušenosti s císařem, "s tím kacířem na římském trůně!" Dosedl na apoštolskou stolici pevně odhodlán Ludvíka definitivně zničit. A jako spojence pro rozhodující boj si vyhlédl právě Lucemburky. Měli svou vlastní motivaci, měli dostatek zloby, a jako jediní za Alpami disponovali mocenskou základnou slibující úspěch. Mohli se Ludvíkovi vojensky postavit.

"Jmenovaný papež velice miloval českého krále a jeho lidi a prokazoval jim zvláštní přízeň. Znal totiž dobře pana krále a jeho syna Karla a choval k nim velké přátelství, dokud byl ještě opatem a arcibiskupem, a proto jim projevoval neobyčejnou náklonnost." Papežský Avignon, jaro 1340... Po kolika letech se ti dva zase viděli? Po dvanácti. Karlovi teď bylo čtyřiadvacet, kardinálovi Pierru de Rosiers jednou tolik. Seděli proti sobě v kardinálském paláci a v duchu vychutnávali radost nejenom z toho, že jsou opět spolu, ale také z příbuznosti mysli i z duchaplnosti dialogu. "Shledání markraběte Karla se svým někdy vychovatelem v Avignonu a obnovení osobního jejich přátelství bylo pro tuto chvíli důležité, neboť přízeň obapolná mužů těchto zanedlouho potáhla za sebou následky světodějné." Určitě spolu vzpomínali na Paříž. Tam se kdysi poznali. Karel byl tenkrát ještě dítě, zato fécampský opat Pierre de Rosiers sklízel už tenkrát úspěchy jako diplomat francouzského krále. Ocitli se tehdy na čas vedle sebe ve vztahu učitele a žáka, pak je osud rozdělil, ale oni na sebe nezapomněli.

Mluvili spolu o Karlově otci, tedy o králi Janovi - nemohli přece vynechat tu nejnovější a velice trpkou událost - po mnoha letech marného boje s oční chorobou Jan Lucemburský úplně oslepl. Princ se svému staršímu příteli svěřil se svým přesvědčením, že českého krále potrestal sám Bůh za hýřivý, neskromný způsob života. Pierre před zbožnými úvahami trochu upjatého Karla raději uhnul. Nedal mu za pravdu. Sám byl velkým ctitelem vína a hýřivého způsobu života. V téhleté konverzaci se ocitli na poněkud tenkém ledě. Raději odbočili k politice. Copak mohli spolu probírat? Situaci v Evropě, problémy vlekoucí se války Mezi Francií a Anglií, hovor se stočil i k osobě Ludvíka Bavorského. Asi o něm nemluvili zrovna hezky. Oba dva pochopili, že tohleto nepřátelství vůči tomu třetímu se může stát jedním z pilířů jejich vlastního přátelství. Ale jenom nepřátelství by jako základna jejich vztahu nestačilo. Naštěstí měli spolu hodně společného. Navzájem postřehli duchovní formát toho druhého, a taky inteligenci. Inteligenci plnou fantazie, a současně chladnokrevně realistickou. Cítili, že se v mnohém podobají. Věděli, že se budou potřebovat. "Ke schovanci svému Karlovi nový papež se choval i po svém povýšení vždy se stejnou láskou a oddaností, začež i tento vší vděčností a důvěrou oplácel se jemu; a jen z osobního takového poměru možné jest i sluší odvoditi a posuzovati mnohé z nejdůležitějších událostí této doby. Rodu lucemburskému tak přibývalo čáky, že bude moci náležitě se pomstíti císaři Ludvíkovi za pohanění od něho utrpěná."

Za necelé dva roky po volbě byl Karel zase v Avignonu. Nebyl tam sám. Za papežem se rozjel i slepý král Jan. Během několika týdnů dali ti tři dohromady něco jako tajný plán. Přímo supertajný. "Když byli pospolu, byla první péče papeže smířiti otce se synem tak dokonale, aby každé nedorozumění potom navždy odstraněno mezi nimi." A kde je ten tajný, přímo supertajný plán?  V Avignonu se navenek vypustila do světa kouřová clona (něco jako dezinformace), ale zároveň to byl důkaz přízně, jaké Lucemburkové u papežské stolice dosáhli. Šlo o Klementovu bulu z 30. dubna roku 1344.
"Nejdůležitější té doby událost bylo to, co Čechové již od několika století nejvroucněji sobě přáli, ale německá politika vždy doposud zmařila: konečné vymanění církve české z područí arcibiskupa mohučského a povýšení biskupství pražského na vlastní svou metropoli." Takže Praha měla konečně svoje arcibiskupství. A také arcibiskupa. Už rok předtím zemřel stařičký, víc než devadesátiletý pražský biskup Jan z Dražic a byl pochován v Pražském kostele na místě, které si sám určil. Jeho nástupcem se stal Arnošt z Pardubic. "Muž vysokého vzrůstu, krásné postavy a obyčejů ušlechtilých, co do ducha, vzdělanosti a známosti rovnající se všem nejpřednějším mužům věku svého, co do mravní povahy a mnohostranné způsobilosti nad jiné vynikající; první a nejvyšší ozdoba pražské stolice arcibiskupské."

Co víme o jeho životě? Je toho poměrně dost. V době volby mu bylo 46 let. Pocházel z vladycké rodiny, která se domohla vyššího šlechtického postavení. Přídomek "z Pardubic" znamená, že jeho otec vlastnil mimo jiné statky i město Pardubice. Farní školu vychodil v Kladsku, na studiích v Itálii strávil 14 let. Navštěvoval university v Bologni a Padově, věnoval se studiu církevního práva a dosáhl hodnosti licenciáta (to byl titul o stupeň nižší než doktorát, ale umožňoval už přednášet na universitě). S markrabětem Karlem se znal už ze společného pobytu v Itálii. Přátelství, které tehdy navázali, jim vydrželo až do Arnoštovy smrti. "Pro nabytí biskupského svěcení sám se zabral do Avignonu, i byl tudíž papeži osobně znám i od něho vysoce vážen." (Kontakty byly důležité tehdy a jsou takové i dnes.) "Jeho povýšení v Praze dne 21. listopadu 1344. roku oslaveno velikou slavností u přítomnosti krále, kraleviců, několika cizích knížat a biskupů i velikého počtu šlechty." (Pokud se nemýlím, tak jsme tehdy byli posledním království na kontinentě, které muselo přes tři a půl století čekat na svébytnost z hlediska církevně správního.) Sice už v 10. století tu působila osobnost biskupa Vojtěcha, který dopomohl Polsku i Uhrám k metropolitní samostatnosti, ale na nás se pořád nedostávalo. Úsilí získat církevní metropoli pro Prahu projevilo několik panovníků přemyslovské dynastie, hlavně Přemysl I. Otakar se o to zasazoval, ale všechno nadarmo. Až v tom roce 1344. Zajímavé byly důvody, proč se v Praze zřizuje arcibiskupství.

Zdůvodňovalo se to vzdáleností. Z Mohuče do Prahy a Olomouce. Cesta do Prahy trvala odtud deset dní, do Olomouce asi dvanáct dní. A další důvody? Překážky jako vzájemná nesrozumitelnost slovanského (tedy českého) jazyka, a jazyka německého, nebezpečnost na cestách jednak pro obtížný terén, jednak pro hrozbu loupežných přepadení, dále cestování přes cizí církevní provincie, značné finanční náklady při procesním řízení s ohledem na uvedenou vzdálenost, nemožnost vizitace české a moravské diecéze (prostě nebyly vizitovány, dokud paměť sahala), a ještě tu hrála roli rozsáhlost našich diecézí, a konečně značná lidnatost českých zemí a velký počet kostelů. Sečteno a podtrhnuto: "Dne 30. dubna roku 1344. vydal Kliment slavnou onu bulu, kterou posavadní pražské biskupství ze všelikého područí arcibiskupa mohučského vyňato, na arcibiskupství povýšeno, a jemu olomoucké, jakož i litomyšlské biskupství (jež teprv nově založiti se mělo) podřízeno bylo. Co do biskupství vratislavského, kterého od hnězdenského jsouc odtrženo, mělo také pražskému arcibiskupství podřízeno býti."

Byl to obrovský politický úspěch, jaký se osmadvacetiletému Karlovi povedl. Vznik nové české církevní provincie - to byla perfektní předehra k následující skvělé Karlově kariéře. Všecky ty slavnostní události a honosné ceremonie zasunuly záměrně do pozadí to, o čem papež s oběma Lucemburky v Avignonu jednal. (Šlo přece o onen supertajný plán. Sice na něj ještě nepřišla řada, ale - mohli bychom trošku napovědět, oč šlo. O korunu. Ne o českou, o korunu o stupínek zářivější a vzácnější. O tu římskou. Ti tři spolu upekli, že ve vhodné chvíli a koordinovaně s Avignonem (tedy s papežem) bude proti císaři (tedy tomu dosavadnímu, nehodnému, Ludvíkovi) postaven jako protikandidát římského trůnu - kdo? Princ Karel. Náš Karel. Hrála pro něj spousta důvodů - byl (na rozdíl od svého otce) zdravý, byl mladý, byl perspektivní, dynamický, flexibilní. Nikdy se nezkompromitoval těsnějšími vztahy s prokletým císařem, což se třeba o Janovi zrovna říct nemohlo. Kliment si už delší dobu uvědomoval, že by prostě schopnějšího spojence v Evropě nenašel.

"Nakonec pan papež, podlehnuv naléhání pana Jana, krále českého, napsal církevním i světským říšským kurfiřtům, aby bez ohledu na odpor nebo vzpouru schismatika Ludvíka přistoupili k volbě příštího římského krále, protože římská církev nemůže být déle bez svého obhájce a ochránce. To ostatně prohlásil pan papež ve vlastním zájmu. Potom papež napomenul kurfiřty, aby posoudili, jakým způsobem a jak Ludvík ustanovil protipapeže a ze své moci rozvázal manželské pouto mezi Janem Jindřichem, synem krále Jana, a jeho právoplatnou manželkou. Tito kurfiřti se všichni sešli a rozhodli, že Ludvík zaslouží být za řečené přečiny sesazen z císařství, a sesadili ho. A když ho sesadili z císařství, v druhém roce zvolili pana Karla. Řečená knížata, český král Jan a jeho prvorozenec Karel, markrabě moravský, když obdrželi povolení od pana papeže a jeho kardinálů, vrátili se s velkou radostí domů."

To ale opravdu hodně předbíháme. Než k tomu všemu došlo, než v ten červencový den roku 1346 byl v městečku Rhens na břehu řeky Rýna, tedy na stejném místě, kde byl císařem zvolen Karlův dědeček Jindřich VII. Lucemburský, tak tedy než tam byl prohlášen Karel římským králem, a než byl vzápětí korunován v bonnské katedrále, to ještě uplynulo hodně vody a na domácí i zahraniční scéně se odehrálo několik dějství té dramatické divadelní hry o Českém království. Ještě bude o čem vyprávět. 

Zdroj: Josef Veselý