Co dělá glyptik a co je glyptika?

 

Glyptika je velmi starý obor. Asi správně tušíme, že to nebude ryze české slovo. Vzniklo z řecké glyfein = rýt, dlabat a označuje obor uměleckého rytí či řezání malých či velkých předmětů z tvrdých kamenů (drahokamů, polodrahokamů), minerálů. 

Glyptika vznikla již ve starověku, to nás asi neudiví. Její počátky jsou patrně na Blízkém Východě a na Středním Východě v údolí Indu, kde se od 2. tisíciletí př. n. l. vyráběly pečetní válečky a pečetidla. Brousilo se dřevěnými nebo kovovými hroty, na něž se nanášel prášek z korundu a roztlučených drahokamů. Nástroj se točil svidříkem, později na jednoduchém šlapacím soustruhu. Práce to byla nesmírně zdlouhavá a náročná. Stejné válečky z téže doby pocházejí z Mezopotámie a z Asýrie:

 

Válečkové pečetidlo s býkem (kolem 3000 př. n. l.)

 

Válečkové pečetidlo (hematit, kolem 1800 př. n. l.)

 

 

Býk (kamej, sardonyx, 1. stol. př. n. l.)

 

 

Lucretia Borgia a Alfonso d'Este (kamej, achát, kolem 1550)

 

 

Mimořádně velká Gemma Augustea, kolem roku 10 (kamej, onyx 19 x 23 cm, Kunsthistorisches Museum Vídeň)

V běžné řeči se často pojmy chybně zaměňují, každý má odlišný význam:

• Gema
• Intaglie 
• Kamej 

 

Athéna na kameji z 1. stol. př. n. l., zlatá obroučka 17. stol. Paříž, Cabinet des Médailles

 

 

Císař Augustus. Dómský poklad, Cáchy

Ve Středomoří se tato technika objevuje v Egyptě a na Krétě, od 7. století př. n. l. v Řecku a později v Římě, kde dosáhla velké dokonalosti. Gemy se nejčastěji brousily do tvaru vypuklých oválných nebo kruhových čoček a zasazovaly do zlatých, často zdobených obrub, do závěsů a pečetních prstenů. Starověké a byzantské gemy se ve středověku používaly k ozdobě bohoslužebných předmětů. 

Proslulým sběratelem gem byl císař Karel IV., který je dal zasadit také do české královské koruny a do koruny římského císaře, která spočívá na bustě svatého Karla Velikého v Cáchách.

 

Pallas Athéna na římské kameji, jaspis, 1.-3. stol.

Od antických dob se v technice rytí do drahých kamenů mnoho nezměnilo. K obroušení surových kaménků do oblých čoček slouží elektrické bubny. Olej a prach vytvářejí černou kaši, která glyptikovi znemožňuje, aby sledoval postup a tvoří vlastně popaměti. Navíc pracuje v negativu.

Princip glyptiky je v tom, že z ryteckého strojku vykukuje rotující hřídelka, na kterou se dají nasazovat různé brusné kotoučky, ostré jehlany a kuličky (podle charakteru zamýšlené práce) a k nim Mistr glyptik ručně přikládá destičku kamene.

Velice jemnými pohyby prstů potom přenáší svoji představu do kamene, více méně naslepo, protože co otáčející se brusný kotouček vlastně do kamene právě ryje, jak rytí pokračuje, to přes ten kámen právě není vidět. Jediný nesprávný pohyb znamená zmar veškeré předcházející práce. Před tímto uměním opravdu smekám.

Kámen s nějakou plastickou rytinou se obecně nazývá Gema. "Gemma", to byla nejjasnější hvězda souhvězdí Severní koruny, ale také latinský výraz pro drahokam.

V závislosti na technologickém postupu potom vznikne buď kamej (hlavní motiv, nejčastěji profil lidské tváře, zůstane vystouplý a pozadí za ním je zahloubeno), nebo intaglie (hlavní motiv je naopak vyhlouben a pozadí zůstává v původním horizontu, což se s velkým úspěchem používalo do pečetních prstenů, zejména ve starověkém Řecku a Římě) - někdy se jim ale také říká gemy.

Kamejová řezba s oblibou využívala vrstevnatost zpracovávané suroviny, nejčastěji např. různobarevného achátu, černobílého onyxu, červenobílého sardonyxu apod., kdy část vrchní světlé vrstvy, tvořící pozadí, se odborousila a objevila se barva tmavá, kontrastující se světlou kresbou v popředí. Oblíbené byly portrétní kameje.

Sbírky nazývané glyptotéky shromažďují veškerou glyptiku, tedy nádobí, sochy (zejména antické) a šperky. nejvýznamnější veřejně přístupné glyptotéky jsou Vatikánská muzea v Římě, Istituto di pietra dura ve Florencii, Museo degli argenti ve Florencii, galerie Apollón a dvorana pařížského Louvru, Glyptotéka v Mnichově, Uměleckohistorické muzeum ve Vídni.  

Zdroj: Wikipedie, geostezka.cz