Caesarova kašna v Olomouci + pověst o založení města

 

V historickém centru Olomouce je skupina sedmi barokních kašen. Dnes se podíváme na kašnu, která je nejznámější a zároveň umělecky nejnáročnější. Za dva roky to bude už třista let od vybudování kašny na náměstí! Do historického centra hezky zapadá a navíc upoutá už svou velikostí. Během dovolené jsme dvakrát poseděli při kafíčku a zákusku na zahrádce Café Mahler a když člověk sedí na kraji, má Caesarovu kašnu jak na podnose. To se pak fotí přímo ze židle. 😃 Pokud někdo přichází na Horní náměstí od bývalého Prioru k Sloupu UNESCO, ani si nemusí Caesarovy kašny všimnout. Je umístěna za budovou radnice na mírném kopečku, protože terén se tam zvedá k chrámu sv. Michala. 

 

Sedící pes představuje věrnost města Olomouce císaři. 

 

Pohled na kašnu od Kavárny Mahler

Caesarova kašna

Je na Horním náměstí a její výzdoba představuje bájného zakladatele města - Gaia Julia Caesara. Každé město má své pověsti a Olomouc má o svém založení tuto pověst: 

 

V dávných dobách se na území pozdější země moravské nacházely ohromné pralesy, táhnoucí se z horských masivů do údolí a nížin, jimiž protékaly potoky a řeky. V lesích žilo velké množství divoké zvěře, řeky a tůně se hemžily rybami a raky. Krajina byla jen velmi řídce osídlena, nestála zde ještě ani města, ani vesnice. Jen tu a tam se nacházely malé osady tehdejších obyvatel, kteří se většinou po určité době stěhovali z místa na místo. Osady obvykle vznikaly v povodí řek a na chráněných místech, umožňujících lidem alespoň částečnou ochranu proti přírodním nebezpečím. 

 

V době rozkvětu říše římské pobývali na tomto území Germáni, snad i Keltové. Hranici s římskou říší tehdy tvořila na jihu řeka Dunaj, na níž se Římané opevnili. A za tuto hranici směrem k severu a k východu pronikali zejména římští kupci, vyvážející do těchto oblastí šperky, sůl, koření, zbraně, jantarové perly, nádobí, sklo a další výrobky, zatímco zpět do vlasti dováželi zejména kožešiny, kůže, obilí, medovinu, dobytek a další suroviny a zboží. Obchod jihu se severem Evropy byl poměrně rozsáhlý a zájem kupců především z jižních zemí byl značný. Prodej hotových výrobků a nákup surovin jim za námahu dlouhé cesty určitě stály. Cestování a obchodování tehdy nebyla záležitost snadná ani bezpečná. Obyčejné vozy tažené koňmi, neskýtaly pro kupce žádné pohodlí, navíc se jezdilo po velmi špatných silnicích, pokud je vůbec možné částečně upravené cesty silnicemi vůbec nazývat. Cestování bylo rovněž velmi nebezpečné, protože kolem cest se pohybovalo mnoho lupičů, kteří často kupce přepadali, aby je oloupili o převážený náklad. Proto kupci cestovali v karavanách a vydržovali si ozbrojený doprovod. 

V dávných dobách se na území pozdější země moravské nacházely ohromné pralesy, táhnoucí se z horských masivů do údolí a nížin, jimiž protékaly potoky a řeky. V lesích žilo velké množství divoké zvěře, řeky a tůně se hemžily rybami a raky. Krajina byla jen velmi řídce osídlena, nestála zde ještě ani města, ani vesnice. Jen tu a tam se nacházely malé osady tehdejších obyvatel, kteří se většinou po určité době stěhovali z místa na místo. Osady obvykle vznikaly v povodí řek a na chráněných místech, umožňujících lidem alespoň částečnou ochranu proti přírodním nebezpečím.

V době rozkvětu říše římské pobývali na tomto území Germáni, snad i Keltové. Hranici s římskou říší tehdy tvořila na jihu řeka Dunaj, na níž se Římané opevnili. A za tuto hranici směrem k severu a k východu pronikali zejména římští kupci, vyvážející do těchto oblastí šperky, sůl, koření, zbraně, jantarové perly, nádobí, sklo a další výrobky, zatímco zpět do vlasti dováželi zejména kožešiny, kůže, obilí, medovinu, dobytek a další suroviny a zboží. Obchod jihu se severem Evropy byl poměrně rozsáhlý a zájem kupců především z jižních zemí byl značný. Prodej hotových výrobků a nákup surovin jim za námahu z dlouhé cesty určitě stály. Cestování a obchodování tehdy nebyla záležitost snadná ani bezpečná. Obyčejné vozy tažené koňmi, neskýtaly pro kupce žádné pohodlí, navíc se jezdilo po velmi špatných silnicích, pokud je vůbec možné částečně upravené cesty silnicemi vůbec nazývat. Cestování bylo rovněž velmi nebezpečné, protože kolem cest se pohybovalo mnoho lupičů, kteří často kupce přepadali, aby je oloupili o převážený náklad. Proto kupci cestovali v karavanách a vydržovali si ozbrojený doprovod.

Při cestách, u řek a na křižovatkách cest postupně vznikaly osady, střežící brody přes řeky a poskytující kupcům odpočinek na namáhavé cestě. Tyto osady kupci znali a většina z nich také měla své pojmenování. Jedna z cest, vedoucích z jihu na sever, vedla také v blízkosti holého skalnatého hřbetu, sestávajícího ze tří návrší, vyčnívajících několik metrů nad povrch okolní krajiny. Návrší byla vzdálena jen kousek od mělkého brodu přes řeku Moravu, do níž se opodál vlévala řeka Bystřice. Okolí skalnatého hřbetu bylo bažinaté, protkané mnoha rameny řeky Moravy, ze kterých se voda při povodních rozlévala široko daleko. Přístup k brodu byl možný pouze po cestě, vedoucí mezi skalnatými návršími. A právě na nich a v jejich blízkosti sídlili lidé již v mladší době kamenné a od té doby nepřetržitě až do dnešních dnů.

Do těchto míst se někdy v roce 57 před naším letopočtem dostala skupina římských vojáků, kteří na koních projeli úrodnou nížinou a řídkými lesy od Dunaje až sem. V jejich čele jel muž důstojného vzezření, oděný v nádherný šat, krytý bohatě tepaným brněním. Byl to slavný římský státník a vojevůdce Gaius Julius Caesar, jenž zatoužil poznat země na sever od Dunaje. Sám zde byl poprvé, i když římské oddíly se do těchto krajů zatoulaly již dříve. Když se jezdci přiblížili ke skalnatému útesu, již z dálky slyšeli křik a lomoz. Proto Caesar vyslal dopředu své zvědy, aby zjistili, co se děje. Ti se však vzápětí vrátili a sdělili vojevůdci, že pod skálou se nachází malá osada, kde zrovna probíhá trh, že tedy žádné nebezpečí nehrozí. I poručil Caesar vyjet na nejvyšší ze tří návrší, které se ze všech stran prudce svažovalo do okolní roviny. Odtud se mu naskytl krásný pohled na celé rovinaté okolí na severu lemované kopci. Všude převládaly lužní lesy, mezi nimiž se krčily malé kousky vyklučené a obdělané půdy se skromnými chatrčemi. Viděl, že téměř celé návrší obtékají říční ramena, a že po vybudování opevnění by se návrší stalo nedobytným. Poručil rozbít stany, nakrmit a napojit koně a na skále vybudovat příkopy a valy, zpevněné palisádou z ostrví. Vojensky upravené návrší bylo nazváno podle vzácného návštěvníka Julimons - Julimontium, z čehož se prý později vyvinulo jméno Olomouc. Vojenská stanice Římanů zde zůstala až do zániku římské říše a po jejich odchodu občas využili hotového opevnění místní obyvatelé.

Více zde: https://www.mikan.cz/news/povest-o-zalozeni-olomouce1/

V dávných dobách se na území pozdější země moravské nacházely ohromné pralesy, táhnoucí se z horských masivů do údolí a nížin, jimiž protékaly potoky a řeky. V lesích žilo velké množství divoké zvěře, řeky a tůně se hemžily rybami a raky. Krajina byla jen velmi řídce osídlena, nestála zde ještě ani města, ani vesnice. Jen tu a tam se nacházely malé osady tehdejších obyvatel, kteří se většinou po určité době stěhovali z místa na místo. Osady obvykle vznikaly v povodí řek a na chráněných místech, umožňujících lidem alespoň částečnou ochranu proti přírodním nebezpečím.

V době rozkvětu říše římské pobývali na tomto území Germáni, snad i Keltové. Hranici s římskou říší tehdy tvořila na jihu řeka Dunaj, na níž se Římané opevnili. A za tuto hranici směrem k severu a k východu pronikali zejména římští kupci, vyvážející do těchto oblastí šperky, sůl, koření, zbraně, jantarové perly, nádobí, sklo a další výrobky, zatímco zpět do vlasti dováželi zejména kožešiny, kůže, obilí, medovinu, dobytek a další suroviny a zboží. Obchod jihu se severem Evropy byl poměrně rozsáhlý a zájem kupců především z jižních zemí byl značný. Prodej hotových výrobků a nákup surovin jim za námahu z dlouhé cesty určitě stály. Cestování a obchodování tehdy nebyla záležitost snadná ani bezpečná. Obyčejné vozy tažené koňmi, neskýtaly pro kupce žádné pohodlí, navíc se jezdilo po velmi špatných silnicích, pokud je vůbec možné částečně upravené cesty silnicemi vůbec nazývat. Cestování bylo rovněž velmi nebezpečné, protože kolem cest se pohybovalo mnoho lupičů, kteří často kupce přepadali, aby je oloupili o převážený náklad. Proto kupci cestovali v karavanách a vydržovali si ozbrojený doprovod.

Při cestách, u řek a na křižovatkách cest postupně vznikaly osady, střežící brody přes řeky a poskytující kupcům odpočinek na namáhavé cestě. Tyto osady kupci znali a většina z nich také měla své pojmenování. Jedna z cest, vedoucích z jihu na sever, vedla také v blízkosti holého skalnatého hřbetu, sestávajícího ze tří návrší, vyčnívajících několik metrů nad povrch okolní krajiny. Návrší byla vzdálena jen kousek od mělkého brodu přes řeku Moravu, do níž se opodál vlévala řeka Bystřice. Okolí skalnatého hřbetu bylo bažinaté, protkané mnoha rameny řeky Moravy, ze kterých se voda při povodních rozlévala široko daleko. Přístup k brodu byl možný pouze po cestě, vedoucí mezi skalnatými návršími. A právě na nich a v jejich blízkosti sídlili lidé již v mladší době kamenné a od té doby nepřetržitě až do dnešních dnů.

Do těchto míst se někdy v roce 57 před naším letopočtem dostala skupina římských vojáků, kteří na koních projeli úrodnou nížinou a řídkými lesy od Dunaje až sem. V jejich čele jel muž důstojného vzezření, oděný v nádherný šat, krytý bohatě tepaným brněním. Byl to slavný římský státník a vojevůdce Gaius Julius Caesar, jenž zatoužil poznat země na sever od Dunaje. Sám zde byl poprvé, i když římské oddíly se do těchto krajů zatoulaly již dříve. Když se jezdci přiblížili ke skalnatému útesu, již z dálky slyšeli křik a lomoz. Proto Caesar vyslal dopředu své zvědy, aby zjistili, co se děje. Ti se však vzápětí vrátili a sdělili vojevůdci, že pod skálou se nachází malá osada, kde zrovna probíhá trh, že tedy žádné nebezpečí nehrozí. I poručil Caesar vyjet na nejvyšší ze tří návrší, které se ze všech stran prudce svažovalo do okolní roviny. Odtud se mu naskytl krásný pohled na celé rovinaté okolí na severu lemované kopci. Všude převládaly lužní lesy, mezi nimiž se krčily malé kousky vyklučené a obdělané půdy se skromnými chatrčemi. Viděl, že téměř celé návrší obtékají říční ramena, a že po vybudování opevnění by se návrší stalo nedobytným. Poručil rozbít stany, nakrmit a napojit koně a na skále vybudovat příkopy a valy, zpevněné palisádou z ostrví. Vojensky upravené návrší bylo nazváno podle vzácného návštěvníka Julimons - Julimontium, z čehož se prý později vyvinulo jméno Olomouc. Vojenská stanice Římanů zde zůstala až do zániku římské říše a po jejich odchodu občas využili hotového opevnění místní obyvatelé.

Více zde: https://www.mikan.cz/news/povest-o-zalozeni-olomouce1/

V dávných dobách se na území pozdější země moravské nacházely ohromné pralesy, táhnoucí se z horských masivů do údolí a nížin, jimiž protékaly potoky a řeky. V lesích žilo velké množství divoké zvěře, řeky a tůně se hemžily rybami a raky. Krajina byla jen velmi řídce osídlena, nestála zde ještě ani města, ani vesnice. Jen tu a tam se nacházely malé osady tehdejších obyvatel, kteří se většinou po určité době stěhovali z místa na místo. Osady obvykle vznikaly v povodí řek a na chráněných místech, umožňujících lidem alespoň částečnou ochranu proti přírodním nebezpečím.

V době rozkvětu říše římské pobývali na tomto území Germáni, snad i Keltové. Hranici s římskou říší tehdy tvořila na jihu řeka Dunaj, na níž se Římané opevnili. A za tuto hranici směrem k severu a k východu pronikali zejména římští kupci, vyvážející do těchto oblastí šperky, sůl, koření, zbraně, jantarové perly, nádobí, sklo a další výrobky, zatímco zpět do vlasti dováželi zejména kožešiny, kůže, obilí, medovinu, dobytek a další suroviny a zboží. Obchod jihu se severem Evropy byl poměrně rozsáhlý a zájem kupců především z jižních zemí byl značný. Prodej hotových výrobků a nákup surovin jim za námahu z dlouhé cesty určitě stály. Cestování a obchodování tehdy nebyla záležitost snadná ani bezpečná. Obyčejné vozy tažené koňmi, neskýtaly pro kupce žádné pohodlí, navíc se jezdilo po velmi špatných silnicích, pokud je vůbec možné částečně upravené cesty silnicemi vůbec nazývat. Cestování bylo rovněž velmi nebezpečné, protože kolem cest se pohybovalo mnoho lupičů, kteří často kupce přepadali, aby je oloupili o převážený náklad. Proto kupci cestovali v karavanách a vydržovali si ozbrojený doprovod.

Více zde: https://www.mikan.cz/news/povest-o-zalozeni-olomouce1/

 

Při cestách, u řek a na křižovatkách cest postupně vznikaly osady střežící brody přes řeky a poskytující kupcům odpočinek na namáhavé cestě. Tyto osady kupci znali a většina z nich také měla své pojmenování. Jedna z cest, vedoucích z jihu na sever, vedla také v blízkosti holého skalnatého hřbetu, sestávajícícho ze tří návrší, vyčnívajících několik metrů nad povrch okolní krajiny. Návrší byla vzdálena jen kousek od mělkého brodu přes řeku Moravu, do níž se opodál vlévala řeka Bystřice. Okolí skalnatého hřbetu bylo bažinaté, protkané mnoha rameny řeky Moravy, ze kterých se voda při povodních rozlévala široko daleko. Přístup k brodu byl možný pouze po cestě, vedoucí mezi skalnatými návršími. A právě na nich a v jejich blízkosti sídlili lidé již v mladší době kamenné a od té doby nepřetržitě až do dnešních dnů.  

 

Do těchto míst se někdy v r. 57 před naším letopočtem dostala skupina římských vojáků, kteří na koních projeli úrodnou nížinou a řídkými lesy od Dunaje až sem. V jejich čele jel muž důstojného vzezření, oděný v nádherný šat, krytý bohatě tepaným brněním. Byl to slavný římský státník a vojevůdce Gaius Julius Caesar, jenž zatoužil poznat země na sever od Dunaje. Sám zde byl poprvé, i když římské oddíly se do těchto krajů zatoulaly již dříve. Když se jezdci přiblížili ke skalnatému útesu, již z dálky slyšeli křik a lomoz. Proto Caesar vyslal dopředu své zvědy, aby zjistili, co se děje. Ti se však vzápětí vrátili a sdělili vojevůdci, že pod skálou se nachází malá osada, kde zrovna probíhá trh, že tedy žádné nebezpečí nehrozí. I poručil Caesar vyjet na nejvyšší návrší, které se ze všech stran prudce svažovalo do okolní roviny. Odtud se mu naskytl krásný pohled na celé rovinaté okolí, na severu lemované kopci. Všude převládaly lužní lesy, mezi nimiž se krčily malé kousky vyklučené a obdělané půdy se skromnými chatrčemi. Viděl, že téměř celé návrší obtékají říční ramena a že po vybudování opevnění by se návrší stalo nedobytným. Poručil rozbít stany, nakrmit a napojit koně. Na skále vybudovali příkopy a valy, zpevněné palisádou z ostrví. Vojensky upravené návrší bylo nazváno podle vzácného návštěvníka Julimons - Julimontium, z čehož se prý později vyvinulo jméno Olomouc. Vojenská stanice Římanů zde zůstala až do zániku římské říše a po jejich odchodu občas využili hotového opevnění místní obyvatelé. 

 

Pohled na Caesarovu kašnu před sto lety. Fotograf stál v místech, kde je dnes zahrádka Café Mahler. Zleva doprava - trhovec nabízí kolářské výrobky, mlékařka a další trhovci nabízejí bednářské zboží.

První zdejší slovanská osada mohla vzniknout díky brodu přes řeku Moravu a s vodou je spojen i Caesarův kult. K založení města Caesarem prý došlo na Michalském vršku, kde z pukliny ve skále vyvěral životadárný pramen. Dodnes je k vidění studánka ve sklepení kostela sv. Michala. 

 

Kašna ztvárňuje císaře na bujném oři. Sousoší vytvořil mladý sochař Jan Jiří Schauberger, jehož vybral již osvědčený kameník Václav Render. Mladému umělci dílo otevřelo cestu do olomouckého cechu sochařů. Postava Caesara sebevědomě pohlíží z hřbetu koně směrem k Michalskému kopci. Ještě v době vzniku díla se tam tyčila Pohanská, nebo také Juliova věž. Ta stávala na místě, kde se věřilo, že římský císař přebýval. 

Sochařskou kompozici doplňují postavy říčních bohů Danubia a Morava se znaky Moravy a Dolních Rakous. Figura sedícího psa má představovat věrnost Olomouce císaři. Dílo, které je na prostranství nad olomouckou radnicí, bylo dohotoveno na svátek patrona „Juliova vrchu“ sv. Michala v roce 1725.

Autor sousoší Jan Jiří Schauberger se inspiroval jezdeckou sochou římského císaře Konstantina Vítěze od Gianlorenza Berniniho ve vatikánské Scala Regia.  

Něco navíc: 

Stejný sochař vytvořil  sochu sv. Floriána na Žerotínově náměstí v Olomouci, blízko dominikánského kostela archanděla Michaela.

K soše, která byla vytvořena r. 1728, vede schodiště o pěti stupních osmibokého půdorysu. Na podstavci stojí socha světce. Právě schodiště a podstavec jsou dílem jeho spolupracovníka Václav Rendera. 

Sv. Florián je oblečen do uniformy římského vojáka, v ruce drží prapor a u jeho nohou je andílek, vylévající vědro s vodou.  Důvodem, proč byla umístěna právě u kostela, může být fakt, že toto místo bylo silně postiženo požárem v roce 1709. 

Zdroj: archivy.olomouc.eu, Wikipedie, www.hanackyvecernik.cz