8. listopad je spojen s událostí, kterou chci připomenout na blogu. Myslím, že každý má v životě den, na který se nezapomíná. To je asi běžné. Platí to i pro "život" národa. 8. listopad 1620 je jedním z nich a z letopočtů, které si snad jako jeden z mála pamatuje i ten, koho historie nezajímá. V době, kdy nebyl internet a další sdělovadla, určitě trvalo nějakou dobu, než se "to" rozneslo. Tedy jak to dopadlo. Záměrně volím toto slovo, protože ty dopady byly mnohonásobně horší než prohraná bitva. Každá vrstva lidí to asi vnímala jinak. Bohatší, jak se říkalo - stavy, to zpočátku možná nebrali tak tragicky, to jim došlo až po novém roce a prvního letního dne roku 1621, kdy v Praze na Staromáku kat Mydlář nevěděl, "kam dřív skočit". A pak se kolo dějin roztočilo, zasáhlo celou Evropu a začala válka, která dostala název třicetiletá a zasáhla neuvěřitelný počet lidí, protože lidské dožití bylo kratší (nevolnictví, nemoci a drancování) a třicet let pro mnohé znamenalo většinu života. Válka naše území hodně zasáhla a Švédové se dostali do míst i dnes těžko pochopitelných, viz např. Švédská mohyla ve Stonavě. Však jsme v srdci Evropy.
S Bílou horou je to tak, že si říkám, že možná každý národ má svou "Bílou horu". Dějiny žádného národa se nevyvíjely jen podle přání lidí a přišla i období neúspěchu. Tak to život přináší. Uběhl dost dlouhý čas, abychom si to bez emocí přebrali a ono to funguje stejně, jako po předchozí čtyři století –
štěpí a rozděluje, i když se to někomu tak nezdá. Nic není bílé ani černé a bohužel, což může mrzet nejvíce, vidíme, jak je i v současnosti pohled na svět rozpolcený na „dobré“ a „zlé“. V 17. století daleko větší vliv u nás mělo náboženství, o Čechách (a my jsme i Moravané a Slezané) se říká, že jsme většinou ateisté a v době Bílé hory se to "lámalo". Tehdy šlo o to, jestli katolíci a evangelíci mohou žít "spolu" a vedlo to k rozkolu ve společnosti. Jestli nevíte, o čem píšu, tak připomenu J. A. Komenského a Jednotu bratrskou, kteří v době pobělohorské byli nuceni odejít kdesi v Orlických horách do dobrovolné emigrace, protože se nechtěli vzdát své víry. V období po bitvě na Bílé hoře se museli všichni přihlásit ke katolickému náboženství, nebo opustit zemi. Tak se mnozí stali katolíky z nařízení a ne z přesvědčení. Na to se nějak zapomíná.
Jestli máme aspoň někdy pocit, že společnost je jednotná, stačí si vzpomenout, jak to vypadalo třeba před volbami nebo před udělením některých státních vyznamenání. Tady nevím, jestli se jedná o náš, ryze český jev. Je to i jinde. Opět z poslední doby - stačí pohlédnout na volby ve dvou sousedních státech. K zesílení konfliktů ve společnosti se hojně využívá i historických událostí, které se zdály dávno zapomenuté.
Bělohorská bitva trvala odhadem půldruhé hodiny, možná dvě hodiny. Tady se ukázalo, co tak krátký čas může znamenat. Pro historiky nebo vojenské specialisty je to zajímavé téma výzkumu. V listopadu 2020 bylo kulaté výročí, uplynulo rovných 400 let od bitvy a ukázalo se, že se stále najde řada lidí píšících o dějinách takříkajíc „od zeleného stolu“, někteří píší učebnice a přitom nejsou schopni projít si bojiště v naší zemi osobně, podají to spíše z pohledu svého politického názoru. A výsledkem je pak u někoho pocit přepisování dějin. Čím je pak Bílá hora pro ty, pro které není historie ušlechtilou zálibou, ale nanejvýš byla otravným školním předmětem, jehož obsah pustili z hlavy ve chvíli, kdy měli studentská léta bezpečně za sebou?
Na závěr připomenu tu nejslavnější z „našich slavných proher“. Došlo k ní na návrší za Prahou 8. listopadu 1620, kdy spojená armáda císaře Ferdinanda II. a Katolické ligy pod velením Maxmiliána Bavorského porazila stavovské vojsko vedené Kristiánem z Anhaltu. Tady vidíme, že bitva měla i náboženský podtext: Katolická Liga proti protestantské Unii. Dvouhodinová událost, při níž zemřelo na obou stranách kolem dvou tisíc mužů, poznamenala české země na několik příštích staletí.
Bitva se rozhodla na tomto vrcholku a u Letohrádku Hvězda, který tam vykukuje, ale bojiště bylo širší. O bitvě a hlavních velitelích pojednává článek ZDE.
Katolické vítězství a porážka českých stavů naprosto zásadně promluvily do dalšího vývoje dějin jak českých, tak i samotné třicetileté války, která zdevastovala značný kus Evropy. A co následovalo po Bílé hoře?
Když se to vezme do důsledků, tak o osudu národa bylo rozhodnuto o necelých 100 let dříve u Moháče. Ceská vojska se vždy scházela velmi neochotně, když jejim pánům šlo o koryta. A šlechta dělala problémy snad všem našim vladařům a hlavně v době samostanosti.
OdpovědětVymazatJsem moc ráda, že jsi zareagoval zrovna na tohle. Mnohé z těch bitev měly nešťastný průběh, možná zvolena nevhodná taktika nebo to bylo v oblasti podmáčené, jako u Moháče a třeba i tenistům nevyhovuje každý povrch. Co potom jezdci na koních... To jsem odbočila, česká šlechta mnohdy byla českou jen podle názvu, že tady vlastnila hrady a statky, kolikrát ani česky neuměli. Vojsko pak bývalo žoldnéřské.
VymazatMožná, kdyby věděli předem, co bude následovat... A vlastně je asi dobře, že do budoucnosti nevidíme. neumíme se použit ani z minulosti...
OdpovědětVymazatHaničko, děkuji za to připomenutí (i když zrovna tohle datum si dobře pamatuji) a přeji hezký den. Helena
Ano, to je jako dilema - jít ke kartářce nebo ne, znát svou budoucnost? Říká se, že v dějinách najdeme poučení, ale to bychom to museli hledat. Ale to platí pro celou Evropu, máme-li se cítit Evropany.
VymazatDěkuji za zájem, Helenko, a přeji pohodovou neděli. ☺
Hani letopočet 1620, hned mě naskočila bitva na Bílé hoře a k tomu nepoucitelnost v dalších stoletích. Děkuji za připomenutí.
OdpovědětVymazatMarti, bezva, že si pamatuješ letopočty, mladší generace patrně už v tom tak úspěšné nebudou, aspoň mám takový dojem. Připomínám ráda a Tobě ať se daří! ☺
Vymazat