Nebude to tentokrát žádný jednoznačný a bezkonfliktní příběh, právě naopak - český král Václav IV. se do problémů dostával každou chvíli, a nikoli jen kvůli spiknutí, které jej obklopovalo. On si toho hodně zavinil sám. Ale buďme spravedliví: dost toho schytal i docela nevinně. A to i od svých nejbližších příbuzných...
„A došlo k tomu, že 6. března 1402 dal Zikmund zatknouti bratra svého v králově dvoře u svatého Benedikta na Starém Městě, i vésti odtud na hrad pražský a tam ostříhati pilně.“ Tak, a už to bylo tady: Václavovo druhé zatčení. Celá akce byla utajená a král o ní neměl předem ani potuchy. Jeho zpravodajská služba ostudně selhala. Zikmund naoko předstíral, že se všemožně věnuje přípravám Václavovy císařské jízdy do Říma. Kromě zastíracích manévrů však pro ni neučinil zhola nic (i když to Václavovi slíbil), a ani nepředpokládal, že by se někdy mohla uskutečnit. O to víc spěchal s přebíráním vlády v českém státě. Dosazoval na hrady svoje lidi. Naléhal především na okamžité vydání Karlštejna, Křivoklátu, Točníku i Žebráku. Na nich měl Václav IV. svoje státní i osobní poklady. Václavovi trvalo několik měsíců, než pochopil, než prohlédl Zikmundovy záměry. Jakmile pochopil, oč jde, postavil se intrice na odpor. Jenomže to už bylo pozdě. On Václav skoro vždycky reagoval s tragickým zpožděním...
Václavovo druhé zatčení
„Vlastní příčina osudného sporu toho, jenž dějinám této doby dal nový směr, neudává se v žádném pramenu souvěkém, ale podle zdání pravdě nejpodobnějšího hledati ji sluší v odporu, jejž Václav neméně svéhlavý jako slabý zdvihal se proti nařízením, která činil Zikmund ve smysl jednoty panské.“ Václava popadl pokolikáté už vztek... S hněvem svého sourozence se Zikmund vypořádal po svém. Vyrukoval přímo hromovládně s argumenty „ústavnosti“: Václav prý je ten, kdo nedodržuje úmluvy! On je tím, kdo odmítá dodržet, co už dříve stvrdil svým podpisem! Takže když vznikl konflikt, tak Zikmund předal ten problém korunní radě. Rádci byli rozděleni půl na půl. Polovina stála za Václavem, polovina byla nakloněna Zikmundovi. Teď už padly poslední ohledy. Zikmund dal bratra zatknout.
„Při
druhém tomto jetí krále Václava uvarováno se každého hluku a ponecháno
králi také na oko všeliké svobody, jakož ovšem nepřestávaly se královské
dekrety a zápisy vydávati pod jeho jménem.“ Zikmund hrál divadýlko.
Snažil se předstírat veřejnosti, že bratr je volný a na Hradě že mezi
nimi panuje ta nejlepší shoda. K tomu ovšem potřeboval, aby Václav svou
bezvýchodnou situaci uznal a začal podepisovat, cokoli mu Zikmund
předloží. A to je právě to. Jako už víckrát v podobné kritické situaci
projevil král daleko víc statečnosti a neústupnosti než v časech
příznivých. Nedal se. A zatím páni, kteří zůstali věrni Václavovi,
pozdvihli svou zbraň.
„Pověst o násilí proti osobě králově
spáchaném roznesla se brzy v národě. Když pak Zikmund moci takto nabyté
nadužíval hned k ukládání velmi těžkých daní, většina lidu jala se opět
straniti Václavovi, ano i ti radové jeho, kteří hlasovali pro jeho
zatčení, změnivše smýšlení odstoupili od Zikmunda. Markrabě Prokop
postavil se v čelo nové strany proti Zikmundovi povstávající, ke které
se přidávali i mnozí páni a větší počet měst královských. Nová domácí
válka, krvavější nad všecky předešlé, zdála se býti neodvratnou...“
V létě 1402 nabyl odboj proti uchvatiteli moci v Českém království mohutných rozměrů. On totiž Zikmund u nás řádil jako okupant. Drancoval královské statky. Snažil se z titulu svého vladaření naloupit v co nejkratší době maximum peněz a pokladů. Aby se zabezpečil před útokem králova bratrance Prokopa, uchystal na něho léčku. Pod zámkem byli najednou hned dva Lucemburkové. Se zajatým bratrem a bratrancem si to Zikmund namířil nejprve do jižních Čech, tam se zdržoval delší čas na pevném hradě Krumlově (Václav už tento hrad poměrně důvěrně znal - již jednou okusil zdejší vězení). Pak se Zikmund vydal do Horních Rakous na hrad Schaumburk u Lince. Přitom neustále rozviřoval kolem sebe pověsti, že plánuje s Václavem cestu do Říma. Že prý tam užuž mají namířeno, akorát musejí počkat na slavnostní doprovod čtyř tisíc rytířů z Uher a tří tisíc z Rakouska. Jak se mu podařilo v Rakousích utajit, že má svého bratra, českého krále pod zámkem, to fakt není jasné. Posléze Zikmund „uklidil“ Václava raději do Vídně, aby tam byl pod ochranou rakouských vévodů (s těmi měl spojenecké smlouvy), ale bratrance Prokopa, moravského markraběte, toho pro jistotu odvezl ještě kousek po proudu Dunaje, na dnešní bratislavský hrad. „Prokopovi souzeno za přečiny své káti se v Prešpurce, kde, praví se, že dlouhou chvíli krátíval sobě i skládáním žákovských veršů latinských.“
Ony veršovánky, vypovídající o neblahém osudu, mají takový... inu, poněkud lascivní charakter. Jedna z objevených básní zní ve volném přetlumočení takto:
V cizí zemi host,
smutku mám až dost,
ta tam má radost.
Z vlasti jsem vypuzen
a z Moravy vyhozen.
Jsem tu jako venkovan,
nejsprostěji udolán.
Kdybych byl rytířem,
harcoval bych.
Kdybych byl lotrem,
drancoval bych.
Nejsem rytíř ani lotr,
jsem jen praubohý žáček - kmotr.
Uhři, to jsou pánové!
Kdepak, spíše lotrové!
Satan, ten je sebere
a pak všechny posere.
Ano... poněkud drsný způsob humoru... Ale v jeho postavení — lépe takový humor než beznaděj. Mezitím hořel v českém státě válečný oheň. I páni, kteří donedávna stáli v opozici proti Václavovi, najednou zjišťovali, že vláda slabého panovníka je pořád lepší než drancování lupiče. K obecnému odboji proti Zikmundovi se nakonec překvapivě přidal i moravský markrabě Jošt. Zrovna prodal zděděné Lucembursko. Rodnou zem svých předků. Kdo by se ohlížel na něco takového v době, kdy padla jakákoli úcta k tradici, kdy padl respekt k lucemburskému soustátí a kdy nastoupila hladová touha jednotlivých členů dynastie uchvátit a strhnout v bezprostřední osobní prospěch všechno, co bylo možné! K prodeji Lucemburska přistoupil Jošt celkem s lehkým srdcem. Umožnila mu to i skutečnost, že v dané situaci nemusel žádat o souhlas ani Václava, ani Zikmunda. Kdopak si je koupil? A za kolik? Ludvík Orleánský. Dal za ně a za hrabství Chiny 132 tisíce dukátů, splatných po deseti tisících dukátů ročně. Jošt si něco odložil na horší časy a část vložil do války s uherským králem.
Za začátku vyhrával Zikmund. „Nehledě na nebezpečí, která v Uhřích jemu hrozila (on si totiž i uherský král Zikmund užil od své šlechty právě loni taky zajetí: 18 měsíců vazby na hradech Visegrádu a Siklósi), nehledě na ta nebezpečí obrátil se do Čech. V měsíci prosinci přitáhl do země se dvanácti tisíci branného lidu, téměř samými Uhry a Kumány, rozložil se u Kolína nad Labem v táboře opevněném. Tu vydal manifest k celému národu českému, ve kterém vykládaje příčiny svého návratu, všem pánům, rytířům a městům pod nejtěžšími pokutami poroučel, aby se bez meškání připojili k němu s branným lidem svým a přivezli s sebou i střelbu a dobývací stroje všeliké; kdokoli se opozdí, k tomu že hleděti bude jako k nepříteli.“ Část Zikmundova mohutného vojska, které se vydalo na cestu do Čech, tvořili Kumáni, obávaní divocí hrdlořezové. Těch asi 12 000 zabijáků proniklo za vraždění a plenění až před brány města Kolína. Zikmund tady vyhlásil zemskou hotovost, to proto, aby mohl pokořit Kutnou Horu, nejbohatší město země se stříbrnými doly a mincovnou.
„Město se bránilo a jisté jest, že ke konci roku 1402. před jeho branami svedeny krvavé boje. Když zpozorovali měšťané, že jim nebude lze odolati nadlouho tak veliké přemoci, tu dožádavše se přímluvy u některých jim příznivých jednotníků panských, podávali se ke kapitulaci. Zikmund uložil jim nejtěžší podmínky.“
Uherský král dosáhl vítězství, po jakém toužil... To vítězství bylo spojeno s mimořádně tvrdým, nelítostným, bezohledným postupem, spojeným s fanatickým drancováním nejbohatší části Čech. Bylo to vítězství, které mu přineslo chuť moci, jakou dosud nepoznal... Ale pro budoucnost to vítězství bylo víc než pochybné. Jeho chování mu česká šlechta a královská města nezapomněla do konce jeho života. Své předchozí politické dílo v tomto království zničil dokonale a v očích zdejší národní reprezentace se stal krvavým katanem a zákeřnou liškou ryšavou na celé generace. Trvalo sedmnáct let, než se zemi, kterou zruinoval svou násilnickou a kořistnickou politikou, podařilo vzpamatovat. „Nejvzácnější měšťané, představíce se mu v Kolíně, museli na kolenou v blátě prositi o milost a zavázati se k placení nemírné pokuty; potom vešed do města jejich, zmocnil se i pokladů bratrových, potud tam věrně chovaných, a mezi nimi drahé koruny a hojných jiných klenotů zlatých a stříbrných. Mezitím vojsko jeho v okolí Kutné Hory, Kolína a Poděbrad dopouštělo se bezhlavého ničení, jehož divokost národu českému dlouho nevyšla z paměti.“
Zikmund vyraboval Václavův královský poklad, shrábl obrovské výpalné od Kutnohorských, několik měsíců ještě u nás drancoval, ale v červenci 1403, kdy proti němu vypuklo povstání v Uhrách, tak mu nezbylo než konečně naši zemi opustit. V té chvíli asi vůbec netušil, nemohl tušit, že se do své rodné země, kam vepsal jenom svou hrabivost, chamtivost a zášť, dlouho, po celá desetiletí nevrátí.
„Za všech těchto událostí král Václav zůstával ve Vídni, v moci a pod stráží knížat rakouských. Bydlil tam nejprve v zámku knížecím, i bylo mu dovoleno každodenně projížděti se na koni po městě a okolí. Po půlroce postoupen mu byl knížetem zvláštní dům na Kienmarktu a tam ho navštěvoval každodenně, jak z úcty, tak pro dohled. Neb ačkoli Václav byl vězněm skutečným, poměr ten byl zakrýván před lidmi všemožně, i na oko vzdávána mu všeliká čest, která náležela vysokému jeho postavení.“ Jenomže když začaly být Zikmundovy domácí, uherské problémy vážné a bylo třeba vyřešit je na místě, tak přikázal učinit ta nejpřísnější bezpečnostní opatření, aby mu královský ptáček neunikl ze střeženého hnízda. Do neblahého králova osudu však zasáhla slezská knížata - celé Slezsko se totiž přidalo na jeho stranu. A když se rakouskému vévodovi nabídla dvě knížata jako zástava za českého krále, učinilo toto velkorysé gesto na rakouského věznitele tak silný dojem, že obě oči přimhouřil a bezpečnostní opatření změkčil. A za těma přimhouřenýma očima mu docela uniklo, jak jeho vzácný vězeň utíká...
„Poněvadž
se též zdálo, jako by se již osudu svému byl podvolil, zbývalo čím dále
tím více přísnosti v ostříhání jeho, takže konečně i podařilo se mu
zklamati své strážníky. Pomocí maltézského křížovníka, jménem Bohuš, dne
11. listopadu po poledni, kdy v ulicích Vídně panoval čilý ruch, v
přestrojení a nepoznán před očima vídeňských obyvatel ujel z města na
břeh dunajský, kde rybář pojav ho do člunu, odvezl ho přes řeku do
Štadlavy. Tam čekal naň Jan z Lichtenštejna s padesáti střelci, rychle
dovezl ho nejprve na hrad svůj mikulovský na Moravě.“ Tak vida. Rybář,
který figuroval ve zprávě Hájka z Libočan k roku 1393, zachraňoval
údajně krále Václava o deset let později. Teď ještě jestli se skutečně
jmenoval Hans Grundel... „Král toho rybáře mnohým zbožím obdařil a
červeného kapra ve zlatém štítu jemu i jeho budoucím za znamení nositi
rozkázal,“ fabuluje kronikář Hájek o sto šest. „Po nedlouhém čase král
to způsobil, že manželka rybářova i dítky jemu do Prahy byly přivezeny a
král je ctil velkou poctivostí a on rybář na budoucí časy psal se Jan
Grundel z Vídně. A v té věži, ve kteréž seděl král Václav ve Vídni, dáno
jméno Pražka, a tak se do dnešního dne jmenuje, protože král pražský
aneb český seděl tak dlouhý čas na ní u vězení.“
„Král Václav, vrátiv se konečně z vídeňského zajetí do Čech, nalezl znamenitou proměnu ve stavu věcí a ve smýšlení národa, ačkoli nepřítomnost jeho trvala jen půldruha léta. Násilná vláda Zikmundova a náměstníků jeho dala příčinu k neposlušenství a k rozbrojů bezpočtu, i zavinila takřka bezvládí v zemi, ve kterém lid boje i loupežechtivý, zemané nezemané, stal se pravým božím dopuštěním netoliko pro Čechy a Moravu, ale i pro země okolní.“ Válka všech proti všem, to není zrovna lék na nemoci, které České království tehdy prodělávalo. To bylo jedno poznání, jehož mocným v zemi dostalo, a platí jako varování i do budoucna. A to druhé? Zikmund se tady tak zdiskreditoval, že Václav IV., tolik pomlouvaný a kritizovaný, se nakonec jevil v mnohem lepším světle než dřív. Ze všech Lucemburků byl Václav přece jenom nejlepší... „Nelze nepozorovati, že škola neštěstí, do které Václav vlastní vinou upadl, dojala mysl jeho hluboce a blahočinně, že pozvedl ducha jeho k větší samostatnosti, opatrnosti a činnosti. Vrátiv se na trůn, dal se již méně voditi úmysly cizími a nebyl více ani tak rozpačitým, ani svéhlavým jako dříve; patrně bylo viděti, že prospěl v přední a nejpotřebnější u panovníka vlastnosti, totiž ve znalosti lidí. Od té doby brával s větší rozvahou žezlo vlády sám do rukou svých. Kéž by hned od začátku byl tak sobě počínal: kolikerých příkoří byl by uvaroval sám sebe, kolikerých nebezpečí říši svou...!“
Došlo k uklidnění. Trochu pozdě, ne? Pozdě? No jak se to vezme... Václav měl před sebou ještě 16 let vlády. Za takovou dobu toho i průměrný šéf státu může stihnout! Každopádně se nám tlačenice na nejvyšších mostech v království jaksi zpřehledněla, zjednodušila. Zikmund, Václavův nevlastní bratr, ten se dokonale znemožnil. Jan Zhořelecký, další z bratrů, ten už byl pár let po smrti, a Prokop Lucemburský, ten spisovatel hanbatých veršíků? Markrabě byl silné, atletické postavy, ale dlouhé věznění mu podlomilo zdraví, vrátil se s těžkou dnou. Konec života dožil v kartuziánském klášteře v Brně. Právě Prokopa byla asi nejvíc ze všech Lucemburků škoda. Duchem i statečností se nejvíc podobal svému strýci, tedy Karlu IV. Stál vždycky věrně po boku svého nerozhodného bratrance. Svorně ho neměli rádi Zikmund i Jošt. Byl pochován v kartuziánském klášteře, kde byly jeho pozůstatky teprve roce 1982 zcela náhodou objeveny v kryptě při rekonstrukčních pracích.
Hani, opět jsem si báječně početla. 👍👍👍 Středověk byl krutý a touha po moci silná. Zikmund se choval stylem "po nás potopa".
OdpovědětVymazatObčas se ti mladší sourozenci takhle chovají, mohla bych vyprávět, co "dokázala" moje mladší sestra. Je to jen taková paralela, která se opakuje, co svět světem stojí.
Měj hezké dny.
Ali, z báječného počtení mám opravdu radost. ☺ Soužití sourozenců nebývá vždy idylické, také jsme v rodině jeden "zářný" příklad měli. A tady v těch rodinách Lucemburků šlo o hodně a tak si člověk řekne, jestli se takhle k sobě chovají sourozenci? Láska bratrská nade vše...
VymazatAli, měj krásnou neděli. 👍
Hani, děkuji za další kapitolu, jak vždycky si zpříjemním žehlení :o)
OdpovědětVymazatMěj hezkou sobotu, Helena
Tak ať se Ti poslech líbí 👍, proto dávám dvě možnosti - čtení i poslech.
VymazatPřeji klidnou a spokojenou neděli, Helenko. ☺
Hanko, po dnešní skoro polední procházce blízkým lesem, ještě za příznivého počasí jsem si v pohodě poslechla další kapitolu Toulek českou minulostí. Opět palec nahoru ☺, budu se těšit na další díl. Co dodat, no stejné co vždy ach ta boj o moc, nevlídnost, neohleduplnost, dá -li se to tak nazvat - plenění, válčení a v závěru škoda nevinných životů obyčejných jedinců. Vše jen pro dychtivost a nenasytnost,ale už dost. Raději popřeji pohodové dny ♥
OdpovědětVymazatMarti, tak jste měli parádní sobotu, to je bezva 👍. Vážím si toho, že jsi pravidelným posluchačem Toulek a napsala jsi to naprosto výstižně, nemám co dodat.
VymazatTak se měj stále parádně a další kapitola už čeká. ☺