Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

pátek 7. června 2024

Toulky českou minulostí: 178. schůzka: Jošt - osobnost neprávem opomíjená

Scházíme se po sté sedmdesáté osmé a v našem zorném poli se ocitá pozoruhodná postava, která měla na naše dějiny větší vliv, než bychom u ní předpokládali. Pokud někdo neví, o kom dnes bude řeč, připomenu známou brněnskou sochu a to už "budete doma": 

 
Tipuji, že o Joštovi se toho moc neví, bohužel, ve škole se to nějak "přeskočilo" a tak mnozí až po návštěvě Brna zájem projeví.

„Za příčinou hádek církevních a učených nevšímala si Praha příliš té otázky, která po smrti vzdorokrále Ruprechta 18. května roku 1410 zaměstnávala volitele říšské, zdali a kdo na jeho místo voliti se měl. O tom, že jen někdo z domu lucemburského měl býti králem římským, snášely se nyní v Němcích všechny hlasy. Takových mužů bylo tehdáž již jen tré, a to posledních rodu svého: král Václav, král Zikmund Uherský, a Jošt, markrabě moravský. A hle, než doběhl ke svému konci rok 1410, honosil se již každý z nich tituly Caesarovými.“

Joštovy rodinné poměry

Milý pan Jošt Lucemburský, markrabě moravský se nám do Toulek už párkrát zatoulal, ale nebude od věci si tuto osobnost připomenout důkladněji. Na svět přišel jako prvorozený syn otce Jana Jindřicha (což byl bratr, a jak víme, nejmilejší bratr Karla IV. a matky Markéty Opavské). Při pohledu do rodokmenů poněkud zarazí data Joštova narození. I když se narodil pouze jednou, je těch dat několik. Což neplatí pouze o něm, ale i o všech jeho pěti sourozencích. Zdá se, že v blízkosti Jana Jindřicha chyběli takoví akurátní historiografové, jaké měl Karel IV. (tzn. zbraslavští opati Ota a Petr Žitavský). Na druhé straně: Jošt byl „pouhým“ synem moravského markraběte, na rozdíl od jeho bratranců z císařské rodiny. Takže datum Joštova narození je pouze přibližné – někdy mezi lety 1351 až 1355.

A rodinné poměry: Tady máme jasno. Jeho první manželkou byla mladičká Alžběta, dcera opolského vévody Vladislava. Brala si Jošta jako dvanáctiletá, ale jako čtrnáctiletá zemřela. I svou druhou partnerku si Jošt vybral z podobného okruhu; oženil se totiž s Anežkou, dcerou polského vévody Bolka. Anežka se dožila vyšší věku, přežila Jošta o dva roky. Ani z jednoho manželství se však nenarodilo žádné dítě. Po otcově smrti se stal Jošt markrabětem moravským, což bylo dva roky před smrtí Karla IV. Markrabětem pak zůstal celých 35 let. Zastával i úřad říšského generálního vikáře v Itálii. Jako markrabě braniborský byl zároveň i říšským kurfiřtem, čili měl právo volit římského krále. Za svůj život stačil být i vůdcem panské jednoty proti Václavovi Čtvrtému, což byla tak říkajíc čestná funkce. Jako že byla neplacená. Sám Václav ho jmenoval pod nátlakem hned rok nato hejtmanem a starostou Českého království. A aby toho všeho nebylo málo, tak Jošt obdržel i fojtství v Alsasku, přešlo na něj doživotně braniborské léno a jako třešnička na dortu se vyjímala jeho funkce arcikomorníka Svaté říše římské. Vyvrcholením jeho kariéry bylo, že se stal římským králem. Navzdory nejvážnějšímu uchazeči na tento úřad. Tím byl jeho bratranec. Uherský král Zikmund.

Ze všech markrabat moravských byl Jošt tím nejzajímavějším a nejvýznamnějším. A to nejenom proto, že se mu nakonec podařilo posadit si na hlavu římskou korunu. On se totiž v mnohém podobal svým lucemburským předkům, hlavně ctižádostivostí, průbojností a vysokými ambicemi. Po smrti císaře Karla IV. byl tento jeho synovec nejstarším členem poslední generace Lucemburků. Pokud to jenom bylo možno, nacházel se u všech jejich vzájemných sporů a společných akcí. Dokázal dát dohromady velké peníze a doslova kupovat země i úřady.

„Jmenovali ho nejučenějším panovníkem věku svého. A vskutku dokázal býti přítelem literního umění, knihy všeliké ze všech stran nikoli kupoval, ale k přečtení sobě vypůjčoval (že by je v pořádku vrátil, to on zase ne), neb lakomství a skoupost předčily u něho i lásku k literatuře.“ A vůbec: „Co do rozumu, sobectví a chytráctví převyšoval všecky své bratry i bratrance, a jen proto nelze bylo tak brzy ani sebeslušnějším návrhům dojíti svého cíle.“ František Palacký tuto poznámku napsal proto, že se Jošt stal římským králem až po třiceti letech systematického úsilí, ale jinak měl ve svém podnikání prakticky jenom úspěch. „Nejprve přešla země braniborská v moc markraběte Jošta Moravského a nominálně také nejmladšího jeho bratra Prokopa (prostřední jejich bratr Jan Soběslav nepotřeboval dalšího opatření, neboť byl biskupem litomyšlským a patriarchou aquilejským). Kterak ale se stalo, že stejnou dobou král Václav markrabímu Joštovi zapsal také vévodství lucemburské, pro nedostatek všech o tom zpráv bližších vysvětlit neumíme. Příčinu k tomu tuším nejpodobněji hledati bylo v nesnázích, ve které král Václav v té době uvržen byl nepokoji jak českými, tak německými.“

S jídlem roste chuť – platí v politice zhusta

Římským generálním vikářem jmenoval Jošta bratranec Václav Čtvrtý, a to v době, kdy Joštovi zřejmě ještě nebylo ani třicet. Italským knížatům to král zdůvodnil, že na Itálii nemá jako římský král moc času, že je příliš zaneprázdněn. Za pár let nato byl Jošt ustanoven říšským vikářem pro celou Itálii. Na jedné straně jeho dravá ctižádostivost a touha po moci, postavené na chytré finanční politice, na straně druhé pasivita a klesající pozice jeho korunovaného bratrance doma i za hranicemi. S jídlem roste zpravidla chuť – alespoň v politice to platí zhusta. Jak dlouho trvalo, než se ti dva – tedy Jošt a Václav – dostali do sebe? Ten čas se nepočítal na léta, ale na měsíce.

„My, Jošt, z Boží milosti markrabě a pán Moravy dáváme tímto listem na vědomí, že z čistého a vrozeného přátelství mezi vysoce urozeným knížetem Albrechtem, rakouským vévodou, a námi slibujeme a zavazujeme se při něm stát a pomáhat mu proti každému, nikoho nevyjímaje.“ Napsal Jošt v roce 1392. „Proti každému... nikoho nevyjímaje?“ Nevyjímaje ani římského a českého krále? Je to tak: nevyjímaje. „V květnu roku 1394 vstoupil markrabě Jošt v jednotu s českými pány zápisem zvláštním, v němž slibovali sobě, že věrně beze lsti pod vírou naší dobrou a podle cti chtějí všichni v jednotě býti a zemské dobré hledati, až by zemi ku právu a pravdě přivedli, tak jak dřív za předků našich v pravdě stála.“ Co bylo dál, to už víme. Královo zajetí. Nejprve bylo jenom „jako“, ale už brzy se mělo stát zajetím opravdovým. Okamžitě nato následovalo Joštovo starostenství. „Markrabě Jošt vyhlášen byl za starostu království a přikázáno všem i každému, aby jeho co takového poslušni byli.“

Nejenom se svým královským bratrancem Václavem se Jošt rozhádal. Daleko horší byly jeho vztahy k vlastnímu, mladšímu bratru Prokopovi. Ona mezi nimi vyrostla hotová propast. Oba sourozenci se stali protivníky na život a na smrt. V létě 1395 obléhal Prokop se svými spojenci Joštovo město Uherské Hradiště, ten mu to zase oplatil zabráním Litovle. Jošt se mu navíc pomstil tím, že ve své poslední vůli ustanovil svým následníkem v Braniborsku nikoli jeho, bratra Prokopa, ale Zikmunda Lucemburského. Tuhletu listinu podepsal Jošt 1. června 1395. Za osm dní nato ale seděl v karlštejnském vězení. „Tys to způsobil!“ Kdo měl co způsobit? Jošt. Václav ho pozval ještě s dalšími pány na Karlštejn, a když ho uviděl, tak se mu všecko vybavilo. Co se mu mělo jako vybavit? Jeho zajetí přece. Velice nepříjemná vzpomínka, velice. Což lze pochopit. Na něco takového se nezapomíná. A jak se mu to všecko vybavilo, popadl ho starý známý záchvat zlosti a podle dochovaného svědectví (které máme díky jistému Ulmanu Stromerovi z Norimberka), začal na Jošta křičet: „Ty jsi vinen, že byli jati poslové ze Štrasburku a Frankfurtu, že mne napadají páni, pustoší zemi a silnice nebezpečny činí! Tys pobral kupcům veliké zboží bezprávně! I lépe bude, když Ty zahyneš, než aby země i národ hynouti měly! Já byl pravým Tvým pánem, Ty přísahou i zápisem zavázal ses mi k věrnosti a přece jsi mne jal a nedobře choval, ale já tě umět budu dobře chovati!“

Pak dal král rozkaz, aby Jošt a šest rytířů, kteří ho doprovázeli, byli odvedeni do vězení. Hned nato vyslal do Prahy posla s rozkazem, aby byly uzavřeny městské brány a pozatýkána veškerá čeleď markraběte Jošta. Nejvíc se král vyřádil na panu Bočkovi z Kunštátu a na markraběti Joštovi, ale jak rychle král vzkypěl, tak taky vychladl. Po dvou nebo třech týdnech svoje zajatce propustil.

Jošt v křížku se Zikmundem

„Když se král Václav vrátil ze svého druhého zajetí, které způsobil bratr jeho Zikmund, zpět na svobodu a do Čech, povolal k sobě nejprve z Berlína bratrance svého, markraběte Jošta. Mohl jemu již důvěřovati, an i Jošt neméně než on se Zikmundem byl na štíru. Také markrabě Prokop přišel a vstoupil s ním do jednoty.“ Jakmile se potupený panovník ocitl na zapřenou doma, tak skutečně první, s kým navázal kontakt, byl Jošt. Kupodivu. To staré nepřátelství se najednou jakoby rozplynulo a namísto něj bylo na světě jiné. Jošt se dostal do křížku se Zikmundem.

Jak se zdá, tak mezi Lucemburky panoval co se přátelství a nepřátelství týká zcela určitý systém. Systém každý s každým. Tedy přítel i nepřítel. Kdo však měl ze všech skoro vždycky největší zisk, to byl Jošt. Lstí se zmocnil jediného velkého města, které na Moravě ještě neměl ve své moci – Znojma. Obránce města, hejtman Jindřich z Jevišovic, zvaný Suchý čert, byl vylákán za jeho hradby a měšťané zatím vpustili dovnitř vojenský oddíl markraběte Jošta. Ten dokázal být uznalý – udělal Znojemským na šest let daňové prázdniny a udělil jim některá privilegia. Joštův konkurent a bratr v jedné osobě markrabě Prokop mezitím zakoušel strasti vězení v prešpurském hradě, a náš čiperný Jošt přemýšlel, jak se zbavit posledního domácího nepřítele, který mu ještě zbyl. Jakpak se ten nešťastník jmenoval? Inu, byl to náš starý známý královský podkomoří Zikmund Huler. Na své cestě za mocí ho Jošt nemusel likvidovat. Huler si upletl sám smyčku, do které se lapil. My jsme na ten kriminální případ z nejvyšších kruhů českého státu už narazili. Zikmund Huler využil zavraždění králových milců na hradě Karlštejně a vyhotovil potvrzení, že český král zaplatil jistý dluh králi polskému. Přičemž nezaplatil. Huler prostě to potvrzení zfalšoval, a to mu zlomilo vaz. Doslova. V obecní síni Staroměstské radnici byl sťat mečem.

Byl to rok ještě jedné smrti. V září 1405 vydechl naposledy v kartuziánském klášteře v Králově Poli u Brna markrabě Prokop. Prokop byl jediným členem lucemburské dynastie, kterému leželo na srdci vždycky blaho státu a krále, nikoli jenom vlastní. Dá se říct, že nadáním, politickým postřehem, obratností a odvahou v boji, čistotou charakteru a osobními vlastnostmi vysoko převyšoval bratra Jošta i bratrance Zikmunda a Václava. Stal se Joštovou obětí. Je nám líto, že to musíme říct, ale byla to opravdu jenom chladná, vypočítavá, přímo sžíravá nenávist markraběte Jošta, která zničila nejlepšího představitele rodu Lucemburků na začátku 15. století.

„Oba bratranci, Jošt i Zikmund, nabízeli se volitelům sami, hádajíce se spolu o hlas braniborský. Král Václav, jakmile srozuměl, že nové volení překaziti se nedalo, umluvil se s markrabím a sliboval dáti jemu také vlastní svůj hlas pod tou výminkou, aby pak Jošt uznával jeho za staršího krále římského a budoucího císaře. Jošt podvoliv se tomu, získal s hlasem českým spolu i hlas saský. Po dlouhém pletichání strana Zikmundova, ustanovivši předejíti protivníky své, zvolila kandidáta svého na hřbitově kostela frankfurtského dne 20. září roku 1410 jen třemi hlasy, potom dne 1. října hlasy všech ostatních volitelů volen jest ve Frankfurtě markrabě Jošt za krále římského.

Tři praví papežové
Takže tu byli současně tři papežové a taky tři římští králové a všichni o sobě prohlašovali, že jenom oni jsou ti praví. „Opravdu, hlouběji než tehdáž nemohly již naprosto klesnouti vážnost, moc a důstojenství dotčených náčelníků křesťanstva,“ říká František Palacký, a má pravdu. „Dlouho arci netrvala dvojnásobná trojice tato, an Jošt umřel na brněnském hradě Špilberku již dne 17. ledna 1411. roku.“ Jestli dobře počítám, tak seděl na trůně římského krále 109 dní. Vlastně – s tím trůnem a taky s jeho korunou to bylo trošku jinak... „Nestačil ani vsadit korunu na svou hlavu. Pravilo se, že mu podáno bylo v kaši jedu, a nešťastník, kterého tím zločinem vinili, potom v Českém Brodě mučen i zaživa čtvrcen jest u přítomnosti mnoha královských purkrabí a poslů z měst českých.“ Zprávy však určitější a podrobné o nenadálé oné smrti nezachovaly se potomstvu. Jošt umřel bezdětek: proto bratrancům jeho Václavovi a Zikmundovi dostalo se nápadem celé hojné dědictví jeho. Země Joštovy rozděleny na ten způsob, že Branibory dostaly se Zikmundovi, Dolní Lužice a Morava králi Václavovi a k Čechám, zemi lucemburskou podržel v zástavě Zikmund manžel kněžny Elišky Zhořelecké. „Jošt byl poslední nám z historie známý skutečný markrabě moravský; smrtí jeho skončila se řada panovníků těchto zvláštních, a králové čeští potahovali od té doby k sobě jak vládu, tak i titul markrabství moravského až podnes.“ 
zdroj: Josef Veselý

6 komentářů:

  1. Hani, napsala si to přesně. Taky myslím, že až tolik diskutovaná socha pana Róny vzbudila zájem od Jošta Moravského.
    Děkuji za zajímavé čtení, povědomí jsem měla, ale ne tak obšírné!
    Zdravím, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, my možná něco o Joštovi víme, ale někteří neměli o Joštovi ani potuchy. Kdyby nic, tak sochaři se povedlo dát veřejnosti dát vědět o Joštovi. Také mám k této (i k jiným sochám) soše své připomínky, a Brňáci si k tomu hned přimysleli svá originální vysvětlení a já jim fandím. ☺I v minulosti trvalo, než si lidé na určité umělecké dílo zvykli, no co mají dělat, když už to tam stojí, ale můj příspěvek měl na Jošta aspoň trochu upozornit. Tady máme co dohánět.
      Přeji zdravé pondělí. 😎

      Vymazat
  2. Hanko, poslechla jsem si dvakrát a ukolébala se vždy poslechem k spánku (včerejší bouřka ☺ nedostatek spánku příčinou). Tož jsem si vše raději přečetla a dávám palec nahoru ☺

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti, není vždy nálada nebo nejsou podmínky k četbě (poslechu) takového materiálu. Tento dnešní díl má za cíl aspoň trochu Jošta připomenout, protože pro mnohé je to pole neorané. Ovšem, jak vidět na příkladu p. Lednické se šikmým kostelem, někdy se podaří zájem veřejnosti přece jen zvednout. Jsem zvědavá, jestli o dnešních politicích někdo za pár století bude také psát "Toulky". To by mě ten obsah zajímal! 😎

      Vymazat
    2. Pokud se bude psát Hanko, bojím se, že velmi zkresleně. I tak to bude zajímavá, leč ostudná četba a my pokud už na tom světě pozemském nebudeme, tak na 100°/° se v hrobě budeme otáčet.

      Vymazat
    3. Marti, také se "bojím" toho zkreslování dějin a v té demokracii bude pohled "jasně daný". Můj otec zemřel dost brzy, ale kolikrát jsem si říkala, je dobře, že se mnohých událostí nedožil. Těžko by se s tím vyrovnával.

      Vymazat

Toulky českou minulostí

Toulky českou minulostí: 199. schůzka: Je zaděláno na revoluci

 „Jest opravdu velice litovati, že zákony a duch onoho věku nejen dovolovaly, ale žádaly plápolavých obětí – i mrav sebeosvícenější vázán ...