Bylo to sotva pár let po Janu Husovi (tedy přesně už někdy v roce 1402), co se ocitl v Praze kazatel Mikuláš. Tento muž je pravděpodobně totožný s Mikulášem z Drážďan. Mezi námi: on k nám ani tak nepřišel. On byl spíš k nám vyhnán. Doma byl totiž pronásledován jako kacíř. Mikuláš začal u nás tam, kde skončil. A pěkně zostra.
„Hleďte, drazí, ještě letos budou tito pánové sťati a jejich hlavy poplavou v krvi,“ volal Mikuláš poněkud krvežíznivě při svém kázání a ukazoval na přítomné konšely, „buď je zabije jejich vlastní čeleď, neb ti, kdož je provázejí!“ A když purkmistr a konšelé (nemile dotčeni pochopitelně) odcházeli z kostelních lavic, volal Mikuláš za nimi: „Hleďte, ďáblové je vyvádějí z chrámu!“ Stejně nevybíravě Mikuláš při svých kázáních útočil proti arcibiskupovi Olbramovi, pomlouval jeho památku a proklínal jej, protože prý ožebračil mnoho lidí. I známého kupce Kříže (což byl stoupenec Jana Milíče a jeden ze zakladatelů Kaple betlémské) odhalil Mikuláš z kazatelny jako „člověka hodného šibenice“, a pranýřoval chování jeho syna Petříka, který v opilosti pálil nuzné chýše chudáků. „Kdyby byl raději vděčen za to, že Bůh již tolikrát zachránil jeho otce od šibenice!“ Od začátku konfrontační styl. Takový by docela zapadl mezi figurky dnešní politické scény...
Mikuláš tenkrát u nás ještě dlouho nevydržel. Záhy byl z Prahy vykousán a vrací se až po nějakých deseti letech. To znamená kolem roku 1412. A nepřichází tentokrát sám. Spolu s ním k nám přišel druhý drážďanský mistr z básně kronikáře Starých letopisů, mistr Petr. Oba Drážďanští u nás rozvinuli intenzivní propagandistickou činnosti. Hlavně Mikuláš. Právě on dal po Praze nosit obrazy, které v protikladu s chudobou Kristovou znázorňovaly rozmařilost a přepych tehdejší církve. Na té obrazové agitce byla pojednána hubená postava Kristova, nuzně oblečená, sedící na oslíku, a vedle ní za stolem obloženým bohatě jídlem a pitím otylý mnich hovící si v křesle. (Není nám známo, jestli se v onom mnichovi nepoznal třeba mistr Jan Hus. Ten rozhodně obézní byl...) „Ó, Pane, dej, ať uvidím obnovení tvé svaté církve!“ volal Mikuláš a stejným dechem útočil proti církvi, pro niž měl jako nejlichotivější jméno „apokalyptická nevěstka“.
„Ó, Pane, myslíš, že se dočkám té blažené chvíle, kdy nevěstka apokalyptická bude obnažena a maso její bude spáleno ohnivými plameny?! Doufám, že uvidím dobro Páně, že vloží do jejich srdcí, aby učinili, co mu bude milo!“ Mikuláš a Petr, oba řečení z Drážďan, se ubytovali podobně jako mistr Petr Payne, řečený Engliš, a další Mikuláš, příjmím Loripes v domě českého universitního národa U Černé Růže v pražské ulici Na Příkopě. Drážďanský Mikuláš pobyl u Černé růže nějakých pět let – v roce 1417 musel podruhé opustit Prahu a dostal se do Míšně, která se mu stala osudnou, neboť ho tam jako kacíře upálili. „Malým nebo vůbec žádným hříchem je mýlit se ve věcech, které nepatří k víře,“ píše Mikuláš z Drážďan v Praze dva roky před svou smrtí.
„V otázce očistce,
jak o něm obecně lidé hovoří, téměř všichni mají zato, že věřit v něj je
nutné. Proto také mnozí byli pro svou nevíru v očistec upáleni na
hranici. Odsoudit však někoho bez rozumného rozboru je velice
nebezpečné. Pán přece praví u Lukáše: Nesuďte, abyste nebyli souzeni.
Aby unikla takovému nebezpečí, vyžaduje Pravda být poučena autoritou
Písma nebo neomylným rozumem od Lži nebo od kohokoli jiného, že očistec
je předmětem víry a že je spravedlivé dát souhlas k odsouzení lidí,
kteří byli pro svůj odpor k očistci odsouzeni a upáleni, ani ještě za
našich časů jsou vláčeni před soud.“
Nakolik pokládal Mikuláš za spravedlivé, že byl zanedlouho nato rovněž dán souhlas s jeho upálením, to se asi zjistit nepodaří.
Celkem deset let strávil v Čechách urozený Sas Jan Draendorf. Byl to oddaný žák drážďanských mistrů Petra z Drážďan a Fridricha Eppinga, kteří k nám rovněž přišli jako vyhnanci z Míšně. Po způsobu valdenských se věnoval v dobrovolné chudobě kazatelství a byl mezi těmi, kteří byli v roce 1417 na hradě Lipnici z příkazu Čeňka z Vartemberka ordinováni ke kněžské službě v husitské církvi. Že byli „ordinováni“, to znamená, že byli vysvěceni na kněze. Co udělal pan Čeněk Vartemberk?
Chytil biskupa Heřmana Planého
a hned s ním do svého hradu kamenného.
Tam na Lipnici ho nutil se zbraní,
aby světil kněze nového vyznání.
K tomu ho ten bídník donutil!
Co jich tu biskup vysvětil,
a byli pak proti němu všici,
ti nevděční nevděčníci!
Za všechno dobré, co jim udělal,
když z nich kněze nadělal,
šeredně se mu odměnili
a v hradním příkopu ho utopili
po dobytí příběnického hradu,
pak biskup žil, nečekaje zradu.
Co se to stalo za povedenou taškařici na lipnickém hradě? Pražský arcibiskup Konrád (tehdy ještě zatím věrný katolické církvi) odmítal světit kandidáty kněžství, pokud vyznávají kalich. Problém vyřešil obratem ruky vůdce šlechtické opozice (a – mezi námi – příští odpadlík) Čeněk z Vartemberka. Co provedl? „Provedl“? I tak by se to dalo říci. Přesnější však je – „spáchal“. Tak co tedy spáchal? Spáchal to, že unesl z Prahy Heřmana z Mindelheimu, jednoho ze světících biskupů, a na svém hradě Lipnici ho poněkud nevybíravými hrozbami donutil, aby spolupracoval. Aha... a ta spolupráce – jak vypadala? Ustrašený biskup byl přinucen volky nevolky vysvětit nové kněze. Ironií osudu se stalo, že tito noví kněží byli později rozhodnými odpůrci pana Čeňka. Nebylo v nich ani za mák vděku, ale toho v té době bylo u nás vůbec nějak málo...
„Na otázku, zda věří, že mistr Jan Hus a Jeroným byli odsouzeni po zásluze a podle práva, odpověděl Jan Draendorf, že věří jen to, čemu učí Písmo svaté. Jen Bůh ví, zda byli odsouzeni spravedlivě nebo nespravedlivě. Na otázku, kdo tvoří církev, odpověděl, že lidé, kteří vyznávají pravou víru, nikoli však biskupové a preláti, kteří mají správu dočasných statků, protože takoví žijí ve stavu zatracení. Na otázku, zda složil před rektorem Pražského učení nějakou přísahu, odpověděl, že ne, nýbrž že učinil pouhý slib. A tvrdí, že nikdy nepřísahal, a to ani při přijetí kněžského svěcení, kdy toliko učinil slib čistoty a chudoby. Na otázku, kdo ho uvedl do výšeřečeného učení, odpověděl, že toto učení mu dal Duch svatý a prostředníky mu byli mistr Fridrich a mistr Petr z Drážďan. Dále ujistil, že jejich učení je svaté a pravé a že zemřeli na cestě a ve víře Kristově. Kéž by i on mohl takto zemřít!“
Citovali jsme protokol inkvizice v Heidelberku. Jan Draendorf tam byl vyslýchán a mučen. Snažil se zachránit, ale i pro něj byla už hranice připravena. Tu nachystali i pro jeho přítele, taky Němce, Petra Turnowa. Turnow pocházel z měšťanské východopruské rodiny a do Prahy se dostal s vyhnanými drážďanskými mistry. Draendorf ho strhl ke společné misijní činností – jenomže to už po něm šla inkvizice. „Na otázku, zda dnes římská církev bloudí a bloudila po mnohá léta, když vysluhuje laikům pouze pod jednou způsobou, odpověděl Turnow: Vy jste statní lvi a já docela malá kočička.“ Podle protokolů inkvizice v Udenheimu z něj nic jiného jako odpověď na tuto otázku nedostali. „Na otázku, zda soudí, že odsouzení mistra Jana Husa bylo spravedlivé a svaté, a na přímluvu, že musí odpovědět ano nebo ne, když prve odpověděl, že to poroučí soudu božímu a církve, zase odpověděl, že to svěřuje Bohu.“ Oheň pod Turnowem podpálili za čtyři měsíce po Draendorfovi.
Když se král Václav IV. pokusil umlčet husity domácími silami, zbyla vyznavačům kalicha sotva dvacetina pražských kostelů. Bylo jich málo, ale jako základna pro vznikající hnutí stačily. Ohniskem blížící se revoluce se stal chrám Panny Marie Sněžné. Dnes ho z velké části kryjí paláce na Václavském a Jungmannově náměstí, ale tehdy ještě nebyl dostavěn a jeho torso dovysoka čnělo nad skromnými domky u Koňského trhu. Právě ze zdejší kazatelny burácel hlas Jana Želivského: „Kéž nepoznáme smrti, dokud neuvidíme syna člověka, přicházejícího v království své nejdříve v Čechách, pak v celé církvi! Ó, kéž nyní by se Praha stala vzorem všem věřícím!“
Kazatelna od Panny Marie Sněžné se stala pro Pražany magnetem, který přitahoval širší a širší okruh posluchačů. Lidový kazatel se vydával stále hlouběji do Starého zákona a Zjevení svatého Jana. Rozváděl myšlenky, které hlásal už drážďanský Mikuláš – plasticky líčil, jak bude rozmetán a jak padne tento zlotřilý svět a s nadšením prorokoval příchod tisícileté Kristovy říše. „Jest čas nebezpečí, falešní prorokové obcházejí. Ale nebojte se pohanění lidí. Pravda nikdy neumře. Vztáhne Hospodin ruku svou a potrestá ty, kdož pronásledují nevinné. I nejsilnější budou zahlazeni a nebude, kdo by jich pochoval. Stane se, jak stojí ve Zjevení: ...abyste jedli těla králů a těla hejtmanů, a těla silných a těla koňů, i těch, kteříž na nich sedí, a těla všech, svobodných i služebníků, i malých i velkých. I jata jest ta šelma a s ní falešný prorok ten. I uvrženi jsou oba zaživa do jezera ohnivého, hořícího sírou. A jiní zabiti jsou mečem... a všichni ptáci nasyceni jsou těly jejich.“ Pokud se řekne chudákovi, že nejsilnější budou zahlazeni, tak když nic jiného, dobře se mu poslouchá.
Galerie postav, které stále víc vystupují do popředí, se nám utěšeně zalidňuje. Vedle bývalého mnicha ze Želivi Jana (kterému se budeme ještě věnovat podrobněji) je to pozoruhodná osobnost Mikuláše z Husi. Původně si říkal Mikuláš z Pístného, ale brzy po Husově smrti přijal jméno Mikuláš z Husi; taky se mu říkalo Mikuláš z Husince. Zatímco kazatel Jan Želivský se k žádné střední cestě nehlásí, nezná umírněnost, je to mág slova rozněcující davovou psychózu, buřič volající po rozhodném činu, dožaduje se zeman Mikuláš rozumu a kompromisu. „Tento ve státních radách a poselstvech do té doby mnoho užívaný muž,“ dozvídáme se od Františka Palackého, „opovážil se nedávno, když se král náhodou ocitl na Větrné hoře u svatého Apolináře v Praze, v čele velikého zástupu žádati jej o propůjčení hojnějších kostelů pro služby boží přijímající podobojí. Král znaje a boje se odpůrce takového, vypověděl ho hned z Prahy co buřiče nebezpečného. Tím pak stalo se, že Mikuláš z Husi od té doby jal se pobuřovati lid obecný po krajích.“
Poprvé se tato osoba objevuje v písemnostech roku 1389 jako poručník před dvorským soudem; pak byl purkrabím a posléze snad i držitelem hradu Husi, působil jako patron kostela ve Skryjích na Berounce, byl držitelem drobných statků a purkrabí v Prachaticích, a nakonec se stal vůdcem pražského lidu, který byl vypovězen králem Václavem z Prahy. Proč vlastně král toho zemana vyhnal z hlavního města? Proč se ho bál... a proč to byl pro něj odpůrce? Šla o něm pověst. Pověst, že se chce stát českým králem. A chtěl? Ctižádostivý a mocichtivý na to byl dost. A kromě toho se pomalu ocitáme v době, ve které bylo možné snad všechno.
A v tom našem milém Království českém bylo nebylo, ale spíš bylo než nebylo – poněkud dusno. Takové dusno, jaké signalizuje brzký příchod bouře. Neuplynul skoro den, kdy by se něco nesemlelo. Nejžhavější to bylo na Novém Městě pražském. Což bylo jedno ze čtyř pražských měst (protože Praha netvořila jeden městský organismus). Ta města měla svoji vlastní správu a práva: „Staré Město, Nové Město, Menší Město pražské (neboli Malá Strana) a purkrabské městečko Hradčany.“ Posledně jmenované bylo celkem bezvýznamné a ani Menší Město nehrálo nějakou roli – hned na začátku husitských nepokojů lehlo popelem a bylo z dění vyřazeno. Pro zbývající dvě města byla nachystána významná a přitom konfliktní role. Zatímco Staré Město mělo vždycky blízko ke kompromisům a reprezentovalo jakousi umírněnou pravici, Nové Město bylo radikálnější (hlavně v první fázi revoluce). O to se zasloužil hlavně kazatel Jan Želivský.
Nové Město bylo mnohem mladší než Staré Město, byly mu sotva tři čtvrtě století, kromě toho bylo taky chudší a převážně české. Na Starém Městě sídlilo bohatství, hovořící němčinou, domovem tam byla urozenost, zastoupená řadou šlechtických paláců, a bylo to i sídlo učenosti v podobě university. Staroměstské husitství bylo takové... no, krotké – na rozdíl od Nového Města. Nebezpečí „rumrejchu“ (to je prosím výraz, který použil král Václav) se snažil český panovník čelit tím, že v předvečer svátku nového mučedníka Jana Husa, tedy začátkem července, dosadil na novoměstskou radnici novou, pečlivě vybranou radu. Osm z jejích členů tento úřad už dříve zastávalo, z toho však pět před deseti lety. Tito ani ostatní konšelé nebyli právě příznivci kalicha. Spíš naopak. Nová rada se uvedla tím, že předala školy katolických farářům a násilím zakročila proti kališnickým procesím. Když pak uvěznila několik stoupenců Jana Želivského, podepsala si ortel sama nad sebou. „Po posledním obnovení konšelů novoměstských dne 6. července poručil král Václav podkomořímu zemskému obsaditi všechna místa horlivými protihusity; což časem svým také na Starém Městě i na Malé Straně učiniti zamýšlel. Noví tito konšelé neobmeškali ničeho, cokoli straně husitské k újmě posloužiti mohlo. Skrze tajné špehy své dovídal se o všech jejich radách i úmyslech.“ Ano, s tajnými službami měli co dělat i naši předkové. „Jejich donášky o úkladech buď opravdových, buď jen domnělých o rušení pokoje v hlavním městě a v zemi vůbec dávaly králi příčinu k větší den ode dne přísnosti.“
Mezitím Mikuláš z Husi, kterého chtěl král Václav nejdřív popravit, když si odvážil žádat o svobodné podávání svátosti pod obojí způsobou dospělým i dětem, ale když v něm vychladl hněv, tak ho „jenom“ vykázal z Prahy, tak tady tento zeman Mikuláš mezitím organizoval pouti na hory podle představ tzv. adventistů. Což byli což byli stoupenci víry v nový příchod Krista na zem. „Bystromyslný pan Mikuláš z Husi zpozoroval brzy, jak výborně shromáždění taková, ačkoli v původu a v počátku cele nevinná, hodila se k demonstracím politickým.“ Soudí František Palacký. My soudíme, že v tom byla politika od samého začátku a o nevinnost nemůže být řeč. „Jeho návodem uložena jest ke dni svaté Magdaleny 22. července 1419 roku hlavní taková hromada na hoře Tábor, což rozhlášeno bylo netoliko po Čechách, ale i na Moravě, takže náramné množství lidu všelikého stavu i povolání se tam sešlo; počítáno prý přes čtyřicet dva tisíce osob mužů, žen i dětí,“ popisuje pan Palacký situaci na kopci jménem Burkovák u Nemějic nedaleko Bechyně, kterému se začalo říkat už od Velikonoc roku 1419 Tábor. A z jiného zdroje, všem těm událostem časově mnohem bližšího, totiž z Husitské kroniky Vavřince z Březové, se dovídáme další podrobnosti: „A ti všichni s velikou zbožností přijímali tělo a krve Páně pod obojí způsobou, totiž chléb a víno, podle ustanovení Kristova a praxe i zvyklosti prvotní církve. Proto byl český král Václav velmi rozrušen a strachoval se, že ztratí Království české, a bál se, že si místo něj zvolí Mikuláše z Husi, kterého předtím vypověděl z Prahy.“
Ještě jednou otázka před několika okamžiky vyřčená: hrozilo Václavovi skutečně něco takového? Novoměstští konšelé vyslali na Tábor své špehy. S jakou se vrátili? S poplašnou. Chystá se povstání, které má svrhnout krále i arcibiskupa a do čela má postavit Mikuláše z Husi a jednoho z husitských kněží! Ti zvědové vycházeli z útržkovitých rozmluv, které zaslechli, ale taky z celkové atmosféry, která zdaleka nebyla zidealizovaná, jak o ní vyprávějí husitské prameny. Jak se později ukázalo, alespoň v datu údajně plánovaného obležení Václava na Novém hradu u Kunratic se nemýlili, protože vůdcové poutníků vyhlásili na konec září celozemský husitský sraz na Křížkách u Ládví, odkud byly ke královu venkovskému sídlu zhruba tři hodiny cesty. No a pokud byla záměrem tohohle příštího shromáždění manifestace před zraky krále, bylo dost snadné jí přikládat povstalecké cíle.
Reagoval Václav na ty znepokojivé zprávy nějak? Reagoval. Vykázal (už podruhé) Mikuláše z Husi z Prahy. Ale ten už byl přece vykázaný... Z krále si zřejmě jeho poddaní moc nedělali. Ostatně – říkali mu „králík“. Ale vzhledem k obvinění z připravované kralozrady šlo o zákrok poměrně mírné povahy, ne? To ano. Jenomže prchlivého Václava zřejmě brzdila královská rada. Nejspíš to byla ona, kdo zařídil, že král odložil svůj úmysl nastolit protihusitské rady ve všech pražských městech.
„Roku 1419. v
neděli na svatého Abdona, to jest 30. července se konalo veliké procesí
od Panny Marie Sněžné ke svatému Štěpánu, ale kostel svatého Štěpána
před ním zavřeli. Lidé z toho procesí však vyvrátili kostelní dveře a
vešli do kostela násilím a sloužili tam mši svatou a podávali prostému
lidu tělo a krev Páně pod obojí způsobou. Když se pak z toho procesí od
svatého Štěpána vraceli, zastavili se u radnice a žádali purkmistra a
konšely, aby byli propuštěni všichni vězňové, kteří byli zatčeni za to,
že přijímají tělo a krev Pána Ježíše Krista pod obojí způsobou.
Purkmistr a konšel ani rychtář to nechtěli udělat. A vtom prý někdo z
radnice hodil kamenem po knězi, který nesl monstranci s tělem Páně.“
Žádné komentáře:
Okomentovat