Čím se živily generace předků, přástky a veselá nálada

Nechci, aby nadpis zklamal očekávání, že se tak živili zrovna vaši předkové, chtěla jsem vyjádřit rozšířený způsob obživy. I moji předkové v hornickém kraji našli obživu na šachtách nebo v  železárnách. Jak to bylo s předením před objevením uhlí u nás v rodině, nevím. Při větším počtu dětí v rodinách se museli pořádně otáčet. Jedna rodová větev žila v okr. F-M, nedaleko je dodnes Pazderna (sušení lnu), což napovídá, že v oblasti se len pěstoval. 🙇      

 V minulém článku jsem představila len jako důležitou rostlinu, jejíž pěstování pro mnohé obyvatele znamenalo obživu. Dnes se ještě zdržíme u přípravy nitě pro tkalce, protože nejdříve se přede a pak následuje tkaní. 

Pěstování lnu bylo u nás rozšířené, byly známé lnářské oblasti: např. Jesenicko a Šumpersko, okolí Hlinska... je toho víc.  Nejhlubší úpadek pěstování lnu nastal v dobách třicetileté války, když armády (zejména Švédové) procházely krajem a drancovaly vesnice. Lnářství se začalo pomalu vzpamatovávat i díky Marii Terezii, která pěstování lnu podpořila v roce 1765 "lnářským patentem". Pěstitelé a výrobci lnu pak nemuseli platit daně.

Hospodáře čekala spousta práce s přípravou pole. Vyžadovalo to zapojení celé rodiny. Pole se muselo několikrát zorat, musely se rozbíjet hroudy, vláčet - a nebyly zemědělské stroje. Len musel být hustě zasetý, aby mezi ním rostlo co nejméně plevele. I tak se plevel musel plít... Známe přece písničku "Když jsem plela len...". 

Naši předkové, když něco dodělali, rádi to oslavili. Na závěr vochlování, tak se nazývá česání lnu, se slavil tzv. dotěrek. To byla hostina, kterou si většinou uspořádaly ženy samy, pokud si zpracovávaly svůj len. Musely si na to získat peníze, k tomu uspořádaly průvod po vesnici. "Běda každýmu mužskýmu", který prošel okolo pazderen, kde právě ženy třely len, protože po něm chtěly výkupné, aby měly na dotěrky. 😀 Měly tedy hostinu přiměřenou svým příjmům. Součástí býval i tanec a při tom tanci, protože celá tato práce byla ženskou záležitostí, bývala dámská volenka. Říkali tomu ženské právo. 

Tím byla ukončena první část práce. Byl vyroben věnec, kterému se mu říkalo kocour nebo také kloub. Byl to jednoduše ozdobený svazek stočených vláken, který visel na zdi a ten byl symbolem slavnosti dotěrku. Na Moravě se zpívalo:

"Přaďte, přaďte, přadulenky,

 budú nové košulenky,

 bude bílé plátno na ně,
na rukávce vyšívané."

 

 

Čas přástek začínal po svatomartinském posvícení 11. listopadu a trval až do 4. neděle Družební 13. dubna. Na přástky se chodilo večer kromě soboty a neděle. Přadleny s kolovratem zasedly do kruhu kolem krbu nebo lampy a daly se do práce. Chlapci chodili „do přástek“ o něco později. Sedli si za děvčata a vyráběli košťata, houžve nebo šindele. Houžev je druh provazu vyrobený ze zkroucených prutů, větví, kořenů nebo kmínků stromů s osekanými větvemi. Buď to jsou nerozdrcené svazky mladých proutků, nebo se svazky rozdrtí, čímž vzniká jemnější provaz. Takových provazů se používalo k vázání předmětů k sobě nebo k jejich obepínání. Hojně se používaly při stavbě vorů ke svázání klád. 

 

Při práci si hodně povídali a zpívali písničky. Chlapci dělali různé rošťárny, přicházeli v maškarách, převlékli např. za postavy Lucií, kozla, kominíka nebo mlynáře a přadleny škádlili, třeba sníh sypali dívkám za krk. 

Celkově jsou přástky popisovány jako veselé, až rozpustilé, což se vrchnosti a církvi příliš nelíbilo, zvlášť v adventním čase, kdy se lidé měli modlit a rozjímat…

Celou zimu měly přadleny spoustu práce. Začaly příst vlákno tak, že se ten vyčesaný len připevnil na tyč. V podstatě to mohla být jakákoliv tyč, ale naši předkové si všechno, co pro ně mělo nějaký význam, většinou zdobili. Přeslice byla tyč na stojánku, ta je pro české země typická. Na to se nasadil len, vytahovala se z něj vlákna, a dříve, než byl vynalezen kolovrat, stačilo ke spřádání vřetánko. Výrobu vřetánka uvidíte  ZDE. Bude se vám líbit, jak to obarvili. 😉

V podstatě to bylo "dřívko", které se dole zatížilo setrvačníkem, kterému se říká přeslen. Nalezené hliněné přesleny jsou dokladem toho, už v mladší době kamenné lidé uměli příst. 

 

 

Už před 12 tisíci lety lidé zřejmě používali přeslen.

Je to kotouč s otvorem uprostřed, který byl nasazován na dřík. Sloužil jako závaží a setrvačník umožňující déletrvající otáčení vřetena, a tím i zakrucování příze.  Hmotnost přeslenu měla vliv na kvalitu příze.

Později se len spřádal na kolovratech, ale zpočátku se taková příze tkalcům moc nelíbila. Kolovraty se zaváděly v 16. století, cechovní tkalci proti nim protestovali. Nechtěli přízi od přadláků předoucích na kolovratu kupovat, protože ta příze nebyla tak jemná jako z vřetánka. Na kolovratu se totiž dělalo rychle, i tady záleželo na přadleně. Na vřetánku přadlena udělala asi sto metrů příze za hodinu. Záleželo na tom, jak byla ta nit tlustá nebo tenká. Na kolovratu toho vyrobily mnohonásobně víc. 

Existovaly různé typy kolovratů. Kromě těch běžných, byl i hrubý kolovrat, který se nazýval vosnovák. Na něm se zpracovávalo hrubší vlákno. Pak byly tzv. městské kolovraty. Ve městě nepotřebovali zpracovávat hrubá vlákna na plachty a to, co bylo potřeba v hospodářství. Ženy si připravovaly přízi jenom pro sebe, takže mívaly i jemnější, subtilnější typy kolovratů.

 

Rozpřástky nebo spouštědlo

Slavnosti na ukončení přástek (o Družební neděli) se říkalo „rozpřástky“ nebo také „spouštědlo“. Kolovraty, přeslice a vřetena se uklidily na půnebí, děvčata napekla koláče a mětýnky, nakoupilo se pivo a rosolka. Muzikanti přišli pro přadleny a odvedli je do hospody. Každý chlapec si vybral tanečnici, která ale musela nejprve zaplatit žertovné náhrady za výlohy té hospodyni, u které se přástky konaly. Vybíralo se tak zvaně „na světlo, na koště a džbán“. Nebyla nouze o veselou náladu, šprýmy a taneční hrátky.

 

Přástky byly společným večerním předením žen. Běžně se předlo v domech od čtyř hodin od rána a pak zase večer. ale když se scházeli ženy i muži dohromady za účelem předení, tak se toto společné posezení nazývalo přástky.  Přástky jim poskytovaly možnost klábosit. Jednak si vyměňovali novinky, oni si vyměňovali taky drby a pomluvy, ale na přástkách se vyprávělo a zpívalo. Přástky pomáhaly udržovat český jazyk, vrchnost to ale neviděla ráda a přástky byly od 16. století zakazovány. A to dokonce sněmovními usneseními. 

Vrchnost se bála toho, že přástky udržovaly pospolitost a že si na nich lidé mohli předávat nějaké rebelské názory. A mravokárci se nesmírně pohoršovali nad tím, že přástky slouží k seznamování dívek s chlapci. Dívky chodily na přástky už v šestnácti letech, protože už zastaly všechno v hospodářství. A mravokárci se pohoršovali nad tím, že je to místo schůzek mladistvých a tak přástky byly zakazovány. Jak ale tak v Čechách bývá zvykem, zákazy se nedodržovaly. Místy si však vrchnost na nějaký čas prosadila svou. 

Ve východních Čechách byl zajímavý zvyk, kdy dívka, která toho upředla nejvíc, dostala titul královna Dlouhé noci. Symbolem, který ta dívka přinesla do hospody, kde se obvykle konal tanec mladých, byla ozdobená přeslice, ovázaná stužkami. Na ní byly kytičky z rozmarýnu nebo z myrty. Druhým symbolem byl vrkoč, to byl vysoký několikaposchoďový koláč, který zase přinesl hoch té dívky. Dívka si zvolila svého hocha, který měl titul král. Král s královnou vedli zábavu. Ale vzhledem k tomu, že královna měla za povinnost doplatit pití chlapců a přispět největší měrou penězi na večeři, tak kdoví, jestli tou královnou mohla skutečně být chudá dívka.

Snad potěší to, že příze z Čech se tehdy vyvážela do celé Evropy. Také ji odebírali v dnešní Belgii, kde z ní vznikaly proslulé bruselské krajky. 😊