Hlíně dáte tvar - přinese užitek, možná se změní v radost i dar

Máte rádi keramiku - vázičky, džbánky, kameninové formy (i různé serepetičky) nebo si také koupíte něco pro radost? Možná jste byli i vy na výstavě Terakotová armáda, která je ukázkou "hliněné armády vojáků". 

 

  

A co třeba habánská keramika neboli fajáns, říká vám to něco? Tento druh výroby se šířil v 16.-17. století na jihovýchodní Moravě a jmenovalo se to podle skupiny novokřtěnců - habánů, kteří se usazovali např. v oblasti Mikulova i jinde. To jim umožnil Leonard I. z Liechtensteinu, který přestoupil od katolictví  k protestanství a "byl na habány hodný".

 

Habánská keramika - fajáns se mi líbí.

Lákalo vás někdy objevit, jak úžasným materiálem je hlína? Já jsem si práci na hrnčířském kruhu kdysi vyzkoušela v Litovli u hrnčířského mistra pana Lamra, o něm jsem psala v článku ZDE.

 

Hrnčířské a kamnářské řemeslo je velmi staré. Keramika představuje jeden z nejzásadnějších objevů člověka. První nádoby se rozšířily v neolitu (6000 př. n. l.). Inspirací k článku byla návštěva muzea v Litovli. I návštěva muzea se dá zpracovat na blog, ale prokládám to vlastními vzpomínkami. 😉

 

 

Rozvoj řemesel nastal ve středověku. Vypálený hrnec, mísu nebo pekáč v minulosti potřeboval každý, navíc se keramické nádoby mohly rozbít nebo prasknout, pak i dráteníci získali obživu. Mnohé čtenářky nejspíš dráteníka neviděly, já si je pamatuji z dětství. Tam u nás občas chodili po domech a pak jsme slyšeli "hrnce drááátovat!". Na zádech nosili krosnu, v níž měli dráty,  kladívka, kleštičky a další vercajk, kterým dokázali opravit rozbitý kameninový hrnec nebo i děravý kastrol. Dnes se všechno vyhodí a tohle je hluboká minulost. V lince z nostalgie schovávám stále funkční podrátovanou mísu po babičce a když ručně zadělávám, beru k tomu tuto mísu i drátěný hnětač na těsto po babičce, tyto nástroje mi ji vždy krásně připomenou. 😘 A možná i vaše babička užívala rčení "Je chudý jako dráteník."

 

Kdo chtěl provozovat hrnčířské řemeslo, musel mít v blízkosti své dílny kvalitní hlínu, dostatek vody a také palivové dříví. Bylo tam hodně ruční práce.

 

  

Nejdříve bylo třeba nakopat hlínu z vhodného ložiska, protože každá hlína nebyla vhodná. Pak museli nakopanou hlínu převézt do svých dílen. Jestli si myslíte, že se mohli do výroby keramiky pustit hned, budete překvapeni, co se s hlínou dělo dál.

 

 

Přivezenou hlínu hrnčíři navršili na hromadu a nechali ji tak odležet přes zimu. Pak hlínu dali do "hliníku" a po dobu jednoho týdne se prolévala vodou. Říkali tomu "uzrání hlíny" a během tohoto procesu byly odstraněny všechny nežádoucí příměsi. Z hlíny se pak uplácal asi metrový kužel, ze kterého se pořízem odřezávaly tenké pláty. Pokud se na řezu vyskytla nějaká nečistota, musela se okamžitě odstranit. Pláty se naskládaly na podlahu, kde se šlapáním a vtloukáním do nich dostávalo ostřivo. Ostřivo je důležité proto, že ovlivňuje smršťování výrobků při sušení a vypalování. Zabraňuje také praskání a trhání střepu a zvyšuje teplotu a také bod tavení hmoty. Takto upravená hlína se ukládala do zásobníků v hrnčířově dílně a byla připravena k vlastní hrčířské výrobě. 

 

  

Základem každé hrnčířské dílny byla pec na vypalování keramiky. Byla buď vertikální nebo horizontální. Nezbytnou součástí byl hrnčířský kruh, na němž se vyráběla stolní i kamnářská keramika. Mezi další pomůcky potřebné k výrobě hrnčiny patří třecí kameny, určené k výrobě glazur, hrnčířské čepele či špachtle, jejich stopy je někdy vidět na hotových výrobcích, pak struna či poříz, který slouží k odřezání keramiky od hrnčířského kruhu, formy nebo formičky, určené např. na výrobu kamnových kachlů nebo jemnějších detailů, pak rádélka, barvy, štětec k nanášení barvy atd. V písemných pramenech jsou poprvé hrnčíři v Litovli zaznamenáni mezi lety 1493-97. 

 

 

K založení hrnčířského cechu v Litovli došlo na den sv. Markéty (13. července) r. 1593. Tehdy mistři řemesla hrnčířského předstoupili před purkmistra a oznámili mu, že hodlají rozšířit řemeslo. Chtěli, aby sepsal artikule, kterými se budou řídit jako ostatní poctivé cechy i v jiných městech. Ten, kdo se chtěl stát ve městě mistrem, musel nejdříve předstoupit před purkmistra, ještě než bude přijat do cechu. Pokud není synem zdejšího mistra, má předložit vlastnoručně vyrobené tři kusy - slévák na český loket, vysoký úzký džbán a pernicu širokou jak hrnčířský kruh. Pernica označuje „hliněnou nádobu“ - velkou mísu a asi odtud pochází i rčení „má hubu jako pernicu“. 😎

  

Za hliněné zboží neměli tovaryši a jiní dostat zaplaceno víc, než je odedávna zvykem: za větší kusy po dvou bílých groších, za menší jeden a půl groše, za rendlíky groše dva, za mísy a džbány hrubé bez glazury jeden groš bílý. Mistr měl dbát o to, aby hrnčina byla bez jakýchkoliv nedostatků, zvláště v době trhu. Veškerá vadná keramika nesměla být prodávána a bylo jeho povinností ji odvést do jámy - patrně to bylo střepiště. Hrnčířům bylo zakázáno prodávat své výrobky osamoceně nebo na vesnicích, popřípadě překupníkům pod pokutou jednoho zlatého. Nikdo nesměl hanit práci druhého veřejně nebo tajně. Podle artikulů se v neděli nepracovalo a práce v sobotu končila nejpozději ve tři hodiny. 

Litovelští hrnčíři brali hlínu pro svou výrobu z majetku lichtenštejnského. Jednalo se o prostor poblíž Červenky. Hlínu jim těžili dolaři - zemědělští dělníci z Červenky a pro každého mistra vyházeli hlínu na hromadu zvlášť.

Dodnes se dochoval název Hrnčířské ulice na Starém Městě. Vyráběla se kamnářská keramika, na trzích se prodávaly nové nepolévané kachle po jednom groši a staré kachle za dva denáry. Životnost postavených kamen je dnes nejčastěji odhadována na 20-30 let. Po uplynutí této doby bylo nutné kamna rozebrat a složit znovu. Někdy hrnčíř mohl využít všechny kachle z otopného tělesa, jindy nahradil poškozené kusy novými.

Blízká řeka Morava nejspíše představovala pro litovelské měšťany jedno z míst, kam běžně vyváželi či vyhazovali stavební suť nebo běžný odpad. Tento způsob nakládání s odpadem je popisován i z jiných měst u nás. 

Většinou chci, aby články měly hlavu a patu, tzn. i nějaký závěr. Dnes to bude bukač nebo fafrnoch, znáte? O Vánocích nebo o masopustu chodívali po vesnici chlapci se džbánem, jehož ústí bylo potaženo kozí měchuřinou, ze které vyčnívaly žíně. Chlapec plivl na dlaň a pak za jednotvárného doprovodu koledy odříkával přání a drhnul žíní. Hrnec vydával bručivý zvuk a tomu se říkalo chodit s bukačem, někde říkali s fafrnochem, na Moravě se chodilo "s býkem".

 

Obrázkem hry na bukač neboli fafrnoch dnešní článek končí. Mějte pohodové dny a jen si přeji, aby v naší části republiky z těch avizovaných dešťů nebyly povodně. 🍀 😟