Dušičkový příspěvek od Šikmého kostela

Každoročně v dušičkovém období tady mívám článek hřbitovní. V dětství mě babička vedla k návštěvě hřbitova, vypěstovala u mne ke hřbitovům vztah. S partnerem jsme na stejné vlně a byl to jeho nápad zajet se podívat na hřbitov do Karviné 2. Sbalila jsem svíčky a metličku, protože na některé hroby, např. hornické, z úcty svíčku zapálím, pokud je třeba, ometu listí. 😉 Pojďte se se mnou projít hřbitovem, na kterém možná odpočívají hrdinové knih paní Lednické Šikmý kostel.

 

Pokud se vám na fotkách některé hroby budou zdát "křivé", není to v tomto případě vinou fotografa. Jsme na poddolovaném území, kde i kostel, jak víte, je šikmý a na silnicích bývá značka "důlní vlivy". To je tady normální. Fotografie si rozklikněte.

 

 

Karviná ještě na začátku 19. století byla zemědělskou obcí, ve které byl rozšířen hlavně chov dobytka, specializovali se však na chov ovcí kvůli vlně. Právě vysoká kvalita vlny karvinských ovcí přinášela majitelům panství velké zisky. Těmi majiteli byl rod Larisch-Mönnichů, kteří sídlili na zámku Fryštát a později Solca. Na prohlídkové trase Fryštátského zámku průvodkyně ukazuje zlatou medaili, kterou hrabě Jindřich Larisch (1793–1859) získal za chov ovcí, vždyť na svých panstvích jich choval prý více než pět tisíc! Ovšem, v 19. století stoupala poptávka po vlně, pan hrabě Jindřich chytil vítr a tak v roce 1840 počet ovcí chovaných na karvinském panství dosahoval už čtyřiceti tisíc kusů. No řekněte, kdo dneska o Karviné ví, že to byl ovčácký region a produkovali tam kvalitní vlnu?? 

I pojmenování města nejspíše pochází ze slovanského slova karwa = kráva. Na začátku 14. století historické prameny uvádějí sídlo jako Carwina, což znamená místo k pasení krav.

      

 Dětské hroby jsou většinou seskupeny, jsou ještě z 19. století a už je zavál čas. Hřbitovní správa je nezrušila, i když jsou asi neoplacené, ale Emilkův hrobeček zdobí květináč, takže na něj nezapomněli. A v té ohrádce připomínající postýlku sní svůj věčný sen Naděnka.  

 

 

Do Karviné na konci 19. století proudily davy lidí za prací v dolech, lákaly je samozřejmě výdělky. Nejvíce jich přicházelo z Haliče - zaostalé části rakousko-uherského monarchie na území dnešního Polska a Ukrajiny. Malý kostel sv. Petra z Alkantary, který všichni znají díky románu p. Karin Lednické jako "šikmý kostel", přestal počtu věřících stačit, proto byl vystavěn velký kostel sv. Jindřicha.

Kostel sv. Jindřicha v Karviné-Dolech měl 66,2 metrů na délku a 34 metrů na šířku. Kostel mohl pojmout až 4 tisíce lidí! Důlní vlivy (velké trhliny, poklesy a špatná statika) vedly v říjnu 1960 k jeho demolici.

Ve 30. letech 20. století žilo v Karviné 22 tisíc obyvatel, většina lidí se hlásila k polské národnosti, ve městě žili také Češi, Němci a Židé. Raritou bylo několik desítek Italů, potomků stavitelů železnice. Jako příklad jsem vyfotila náhrobky a spíše překvapí ten s italským jménem, brzy budu mít článek o příchodu Italů na Těšínsko. Návštěva hřbitova nabízí často i náhled do historie oblasti.

 

 

 

Některé náhrobky zaujmou starodávným písmem, některé působí jako umělecká díla, ten vpravo nás zaujal zajímavě rostlým stromem. 

 

Pozornosti návštěvníka neujde zajímavý náhrobek jezuitského misionáře. Franciszek Ksawery Stuer byl polským katolickým duchovním a jezuitou. V roce 1882 přijel z Krakova do Spojených států amerických, kde působil v Nebrasce. V r. 1900 se vrátil z americké misie, podnikal misijní výjezdy k polským dělníkům do Saska a Vestfálska. Roku 1903 byl povolán do karvinské jezuitské rezidence, kde působil do své smrti v 57 letech. Na jeho hrobě i v těchto dnech kvete krásná růže: 

Pohledem na známý "šikmý kostel" v Karviné dnešní příspěvek končí. Záběr je přiblížený, z dolní části hřbitova je to ke kostelu asi 250 m vzdušnou čarou.

Zdroj: www.idnes, Wikipedie