Co prozradí hřbitovy a příkladné gesto spisovatelky

Dušičky a Památka zesnulých jsou příležitostí přinést na hřbitov květiny nebo svíčky a zavzpomínat na příbuzné a známé. Nebo také neznámé. Kdo vyrostl v hornickém kraji, je zvyklý zajít k hornických hrobům, kde spočívají ti, kterým se práce pod zemí stala osudnou. Mluvím z vlastní zkušenosti. Nešťastný souběh událostí ve sloji na Dole Trojice v Ostravě ukončil život i mého pradědečka, který měl tehdy 41 let. Jeho tři dcery (babička měla 13 let) se tímto dnem staly úplnými sirotky, jejich maminka zemřela dříve. Ztratila se životní opora a ony si po celý život pak následky tragické události nesly s sebou. Takových rodin u nás byly stovky. 

Dnes na fotografiích ukážu hromadné hornické hroby v Karviné na starém hřbitově, je to pokračování článku ZDE. Při hornických neštěstích nastaly situace, kdy nebylo možné všechna těla obětí vyzvednout, oběti pak odpočívají navěky v podzemí na uhlí, které kopali.

Hřbitovy nejsou jen místa posledního odpočinku, ale i kronikou naší historie. Všichni známe píseň "V mládí jsem se učil hrobařem", mnozí si ji rozjařeně zazpívají u piva, přitom neuvažují, v čem spočívá řemeslo hrobníka. Jedno z nejstarších řemesel, bez něhož se lidé, bohužel, neobejdou. Po takových důlních neštěstích se hrobníci měli co otáčet. A svatá Barborka nestíhala... Hřbitovy začaly vznikat v blízkosti kostelů, na posvěcené půdě. K návštěvníkům hřbitova i hroby mohou "promlouvat", stačí být vnímavý a všímavý k údajům na náhrobcích.

 

Nejdříve jsme došli k památníku a hrobu obětí důlní katastrofy v roce 1924 na hřbitově v Karviné-Dolech, naproti kostelu sv. Petra z Alkantary. 

 

Dne 11. dubna 1924 vypukl na dole Gabriela ve sloji požár, který byl zlikvidován uzavřením zasažené oblasti. Následujícího dne ovšem došlo k výbuchu, ten usmrtil 15 horníků, kteří pracovali na zesílení hrází proti požáru. Dne 13. dubna došlo k dalšímu výbuchu, který dosáhl až na povrch a musely být uzavřeny všechny jámy. K opravám došlo až 17. července 1924, přičemž množství těžby před havárií bylo dosaženo až v roce 1927. V roce 1947 byl důl přejmenován na důl UNRRA a na památku důlní katastrofy byl postaven památník na fotografiích. Těžní věže Dolu Gabriela na fotografii od hřbitova:

 

 

Dnešní stav dolu Gabriela. 

 Před památníkem na hřbitově je umístěno 12 pamětních desek z umělého kamene se jmény obětí. 

 

Pokračovali jsme k hrobu, kde jsou čtyři stejné nepopsané náhrobky. Jen na rámu je nápis.

 

Oběti důlního neštěstí na Dole Hohenegger ze dne 14. 11. 1917: 

Franz Kiedroň + 16 let

 Heinrich Pulcer + 31 let

Leopold Sikora + 33 let

Anton Swaczyna + 35 let

 

Důl Hohenegger byl pojmenován po Ludwigu Hoheneggerovi, řediteli Těšínské komory. Zřídil školu pro nadané horníky, které vyučoval geologii, mineralogii a hutnické technologii. A když jsou Dušičky, tak malá perlička: Taková osobnost, L. H. zemřel v Těšíně 1916 a vůbec se nepodařilo najít jeho hrob. Důl Hohenegger na kresbě z r. 1929:

 

 ______________________________

Přicházíme k památníku, který je z konce 19. století a svou bělostí budí pozornost. Pokud budete číst dál, poznáte, kdo se o jeho opravu zasloužil.

 

Největší důlní neštěstí v dolech hraběte Jindřicha Larisch-Mönnicha se stalo dne 14. června 1894 a dosud je největším neštěstím důlním neštěstím v Ostravsko-karvinském revíru. Pro lepší pochopení těm, kteří o hornictví nemají představu uvedu, že sousední doly bývaly propojeny, tak si představte takové malé podzemní "městečko".  

V osudný čtvrtek 14. června 1894 sfáralo na odpolední směnu do podzemí 1096 horníků. O půl desáté večer se na dole Františka ozval mohutný výbuch. Na 4. patře v 19. sloji došlo k silnému výbuchu, při kterém kouř a prach vyrazily až na povrch dolu. Okamžitě po výbuchu byli píšťalami svoláváni lidé k záchranným pracím. Na Františce je řídil závodní vrchní inženýr západního revíru Jan Kohout, na dole Hlubina Celestyn Racek a na dole Jan-Karel horní rada Grey. První záchranářské týmy určily, že k výbuchu došlo ve sloji č. 19. Důl Františka, dobový snímek:

 

K druhému výbuchu, který vymrštil prach a kouř jámami Františka a Jan Karel, došlo okolo 22:00. Usmrtil 60 záchranářů, kteří se do dolu vydali. Další záchranáři, kteří sfárali do dolu po 22:00, stihli vyfárat před třetím výbuchem, který nastal druhého dne v 7:00. Další exploze přišly v 8:11 a 9:15. Po těchto explozích se začaly jámy přikrývat slínem a pískem a byly vypnuty ventilátory.

Na dole Františka zahynulo 181 osob a 49 osob zahynulo na sousedním dole Jan-Karel. Celkově zahynulo 235 osob. Mnoho dalších horníků bylo při výbuchu zraněno, popáleno a přiotráveno. Při následných záchranných pracích se nepodařilo nalézt těla 58 lidí, kteří zůstali pohřbeni v dole.  Po zemřelých zůstalo 194 sirotků a 130 vdov.

 

Zhruba 80% horníků nezemřelo na přímé následky výbuchu důlního plynu, ale na otravu kysličníkem uhelnatým. A to vedlo ihned po tragédii vedení Larisch-Mönnichovských dolů k tomu, aby začali vyvíjet ochranné pomůcky. Tehdy havíři a záchranáři neměli k dispozici nic jiného než roušky namočené v octě, které si vázali přes nos a přes ústa. Neměli šanci uniknout. Hned po tragédii došlo k vývoji záchranných přístrojů, jež jsou v podstatě průkopníky dnešních moderních záchranných přístrojů, které má každý havíř na rameni a které mu umožní 1-3 hodiny strávit v prostředí, kde chybí kyslík.

 

  

  

Pomník, který v roce 1894 dal postavit hrabě Larisch-Mönnich, chátral a byl v dezolátním stavu. Blížilo se 130. výročí od tragédie a spisovatelka paní Karin Lednická, která o tomto důlním neštěstí píše v románu "Šikmý kostel", udělala příkladné gesto a nechala pomník na vlastní náklady obnovit do původní podoby! Veškeré finanční náklady spojené s renovací pomníku uhradila paní Lednická a za to bych jí touto cestou chtěla moc poděkovat. 👏

 

Na fotografii (zdroj idnes) p. Karin Lednická klade kytici k památníku při 130. výročí od tragédie.

Mezi oběťmi byl i záchranář Celestyn Racek z Wieliczky. Zde je jeho hrob na hřbitově, ale čtěte, co se přihodilo.

 

Původně byla na podstavci socha ženy se zhaslou pochodní, socha byla vandaly odcizena r. 2005! Po deseti letech nechal spolek Zaolší pomník obnovit tak, že do černé desky byla podoba původní sochy vygravírována. Je to popsáno na této desce:

 

 

 

Je hanebnost ukrást výzdobu z pomníku na hornickém hrobě nebo tyto pomníky poškodit. Setkala jsem se s vandalstvím i na ústředním hřbitově v Ostravě, kde z mnoha hrobů (i z našeho) byly odtrženy kovové kříže nebo plastiky. Někdy se pachatel našel, ale jak tomu zabránit, toť otázka...

 

zdroj: Wikipedie, idnes