Aby silnice i chodníky byly bezpečné

1. března začalo meteorologické jaro, které potrvá do konce května. Astronomické jaro začne jarní rovnodenností 20. března a potrvá do letního slunovratu v červnu. Meteorologické jaro má pevně stanovený začátek i konec kvůli jednotnému zpracování klimatologických dat. 

 

Dnešní téma byste si na blog nejspíš nedali, protože není atraktivní. Ovšem čistá města i vesnice bychom chtěli mít a hlavně, když vyjdeme z domu, tak jako řidiči chceme dojet bezpečně do cíle a jako chodci si pádem nezpůsobit úraz. Každou zimu se v televizi řeší připravenost silničářů na zimu, kolikrát už byli zaskočeni, že v zimě sněží (😼) a hlavně to, jak mnohé dopravní nehody i úrazy lidí jsou způsobeny právě špatnou údržbou silnic nebo náledím na chodnících. Zajímalo mě, jak to bylo v minulosti, kdy určitě bylo sněhu daleko více než dnes - a lidé si poradili s lopatou!

Údržba silnic dnes a v minulosti na fotkách z netu.

První zprávy o  zimní údržbě, která představovala ruční odhazování sněhu lopatami, pocházejí z poloviny 19. století, tedy kolem roku 1850. Od 2. ledna 1877 platil pro okresní silnice říšský zákon. S rozvojem techniky se ruční odhazování nahrazovalo dřevěnými pluhy, které byly prvním zařízením pro odstraňování sněhu! Tyto pluhy se využívaly jak v rovinatých oblastech, tak i v horských oblastech. Měly obvykle sklopná křídla, což umožňovalo zúžení pluhu při odstraňování sněhu napůl ze silnice. Myslím, že to byla dobrá vychytávka, když boční stěny byly vzadu vyšší než vpředu, aby odtlačený sníh nemohl přepadnout zpět na vozovku. 🙇 Šířka záběru se uvádí od 3,5 do 7,5 metrů. Silnice se čistila postupně, nejdříve uprostřed jízdního pruhu z nejvyššího místa k nejnižšímu, a oba boky se čistily při opačném směru.  

První dřevěný pluh byl poprvé použit v roce 1899 a byl tažen dvěma až třemi páry koní, na horách čtyřmi až pěti. K provozu bylo tedy zapotřebí šest až devět lidí. Průměrně bylo možné očistit jeden až dva kilometry vozovky za jednu hodinu.

  

Ani dnes se bez lopaty či hrabla na sníh neobejdeme.

 

Na počátku 40. let (1940 a výše) se poprvé využívaly motorové sněhové pluhy. Je jasné, že byly mnohem výkonnější než ty koňské a umožnily rychlejší a efektivnější odstraňování sněhu. Ještě v 60. letech bylo možné vidět dřevěné pluhy tažené kolovými nebo pásovými traktory. Stále více byly používány nákladní automobily s předsazenými pluhy nebo se zavěšenými strojními sypači. Často se na zledovatělé plochy sypal štěrk nebo písek přímo z korby ručně lopatami.

Kromě sněhových pluhů se v zimní údržbě využívaly i sněhové frézy. K odstraňování sněhu se používaly sněhové frézy tehdy sovětské výroby montované na podvozcích nákladních automobilů značky ZIL. Tyto stroje sbíraly sníh a poté jej odfukovaly pryč. Občas se využívají i dnes zejména při sněhových kalamitách.

Rozšířené byly také traktory Zetor se sněhovými frézami a pluhy ve tvaru křídla nebo šípu byly montovány na nákladních "tatrovkách", "škodovkách" nebo "liazkách". 

Podívejme se do článku z roku 1908, jak si ve velkých městech poradili s čištěním ulic. Zvětšíte rozkliknutím:

 

vajový pluh na sníh. 

 

 

Odstraňování sněhu parou z ulic ve Strasbourgu 1905.

 

Elektrická kropicí voznice v Kolíně nad Rýnem. 

 

 

Motorový vůz na kropení a metení ulic v Berlíně. 

 

 

Využití tramvají jako elektrický tramvajový pluh na sníh.

 

Rozmetávání sněhových závějí na trati pomocí rotačního sněhového pluhu.

"Boj proti sněhu na drahách děje se dvojím způsobem: jednak zabezpečením trati před sněhovými závějemi, jednak odstraňováním sněhu ze zaváté trati. Taková zařízení však cestující sotva kdy pozorují, neboť sněhové pluhy odpočívají obyčejně v zákoutí některého většího nádraží a tak o těchto strojích proti sněhu na trati nemá většina cestujících ve vlaku ani ponětí."

 

Ochrana lokomotivy proti sněhu na trati Lulea-Narvik.

A co používání soli? Solit či nesolit? Tady je krátký článek z roku 1886 popisující čištění ulic solí v Paříži:

A jak to bylo v Americe v roce 1896? 

 

Pověstnou v tomto ohledu je krajina v Coloradu, kde Pacifická dráha (Denver and Pacific Railway) prostupuje Skalistými horami. Je to poblíž stanice Gunnison ve výšce 3300 m. nad mořem, kde tato trať má vrcholiště a tunelem proráží horský hřeben. Trasa železnice dnes:

 

  

V této výšce nebývá vánice ani v nejparnějším létě vzácností: nezřídka tu zuří sněhové cyklony a blizzardy, jimiž se i na delší dobu veškerá doprava na této horské trati naprosto přerušuje. Trasa byla dostavěna 7. listopadu 1885. Symbolické zatlučení posledního klínu na této železnici na fotografii z Wikipedie:

 

 

1. Vlak uzavřený spoustami červencového sněhu ve Skalistých horách, fotografie z r. 1896.

 

2. Vjezd do tunelu, který je zasypaný sněhem a pomocí rotačního sněhového pluhu je opět uvolněn. Foto 1896.

3. Vlak na trati Denver and Pacific Railway v nadmořské výšce 3480 m, jedoucí zářezem, který pro průjezd vytvořil rotační sněhový pluh. 

Všem návštěvníkům blogu přeji, aby se na svých cestách vždy setkali s udržovanými silnicemi a sníh nezpůsobil komplikace. 🍀

Toulky českou minulostí: 268. schůzka: Občanská válka

„V Praze, 1467, 20. Aprilis. My, Jiří z boží milosti král český et cetera. Tobě, Zdeňku ze Šternberka věděti dáváme, že jsme tě v svou nemilost vzali, pro příčiny a viny tvé, kteréž teď tobě vypisujeme: nejprve, že jsa úředník i rada náš, nezachoval ses k nám tak, jak ti příslušelo, a neslušně a nepravě proti nám jakožto králi českému pánu svému se máš.“

„I také, že maje podle svého úřadu pražského purkrabství práva dopomáhati proti těm, kdož by proti právu činili: ty pak těm, kdož svou vůli proti právu vedou, jejich svévolnosti pomáháš a jich se zastáváš. I žes ty zrádné Plzeňské, kteří jsou nás o město naše Plzeň zradili a připravili, k sobě přijal, jim radu a pomoc dáváš. I pro takové tvé neslušné běhy a tvá předsevzetí, s boží pomocí a přátel, pomocníků, poddaných i služebníků našich, chceme tě zjevně a světle, po vyjití tohoto stání z toho trestati, jak to příslušeti bude. Dáno v Praze v pondělí před svatým Jiřím.“

V Česku se zase chystá mela

Tak, a bylo to venku. V Česku se zase chystala mela. Jiří si dal na čas. Rok a půl proti odbojníkům nezasahoval, přestože mu mnozí rádci vojenský úder vřele doporučovali. Jiřík jednal, jak bylo jeho obyčejem. To jest rozvážně. Neukvapoval se. Nebyl politikem války. Zdali váhal? Nevíme, zdali lze váhavostí nazvat snahu o pokojné řešení sporů a nechuť ke krveprolévání. On si byl král dobře vědom, že jakýkoli neuvážený čin by jeho zemi proměnil opět v bojiště, proto výbuch války oddaloval, seč mohl. Uklidnilo ho okamžité prohlášení měst a nižší šlechty, že tito dva stavové věrně stojí při králi a že mu budou nápomocni i ve chvílích nejtěžších. Jiří překonal počáteční nával vzteku a hledal nitky k jednání. Byl si vědom své síly.

„Kromě hlavního města,“ popisuje vojenskou moc českého krále Jan z Rabštejna, „držel Jiří v Čechách 46 dobře opevněných měst, kromě hradu pražského sloužily mu 72 hrady velmi silné, nepočítaje množství tvrzí, chráněných zdmi a vodními příkopy.“ Obratem ruky mohl postavit do pole 30 000 vojáků. Sám, bez přispění kališnických přátel, byl s to katolíkům ve svých zemích vojensky čelit. Takže měl navrch. Měl převahu a dalo se čekat, že síla měst a hradů získá Jiřímu povolnost soupeřů při jednáních. Král věřil, že se podaří uklidnit Řím, a taky že se dohodne s odbojným panstvem. Doufal, že odstrašující moc, kterou vládl, ty dobrodruhy zadrží. Nechtěl válku. Spokojil se jenom s pohrůžkou, že když teda si ti rozkolníci přejí boj, tak ho budou mít tolik, že je to bude mrzet! Co to bylo? Váhavost? Chyba? Mírumilovnost? Válka beztak nakonec vzplála.

„Rozumí se, že odbojným pánům úřady zemské odňaty býti musely. Král povýšil na nejvyšší purkrabství pražské svého nejdůvěrnějšího rádce a přítele, pana Zdeňka Kostku z Postupic a na Litomyšli. Bylo spravedlivé, aby mezi přední úředníky zemské povolán byl aspoň jeden podobojí, když ostatní místa ponechána i napotom všecka katolíkům.“ Ostatní katoličtí páni zůstali ve svých funkcích. Nejvyšším hofmistrem byl i nadále pan Lev z Rožmitálu. 

 

Lev z Rožmitálu.

Nejvyšším komorníkem zůstal Jindřich z Michalovic, Prokop z Rabštejna si podržel úřad nejvyššího kancléře, a i v dalších úřadech setrvali reprezentanti katolického panstva. O přátelských vztazích velké části katolických pánů ke králi svědčí i list jihočeského Viléma z Rabí. Nepsal jej králi, psal papeži. Oznámil mu, že bude poslouchat svého krále i papeže. Když však by měl být nucen, aby se vzepřel králi, jemuž složil přísahu věrnosti, neuposlechne a zachová se tak, jak mu velí jeho rytířská čest. Vyskytla se i katolická města, která se proti Jiřímu nepostavila. Byl to například Cheb, pak také Loket, Most a Kadaň. A ještě několik dalších – buďto zachovala ve válce neutralitu, nebo přímo pomáhala králi. „Tak staral se král, aby veškeren boj z jeho strany nebyl bojem o víru; proto nejenže nepodněcoval ducha husitského k odporu, ale snažil se naopak udržeti jej na uzdě, k nemalé jeho nespokojenosti.“

Kněží římské strany vyhlásili z papežova nařízení klatbu na krále

Důkaz se naskytl brzy po kanovnickém útěku z Prahy. Kronikář Starých letopisů českých nám o tom vypráví velice plasticky: Kněží římské strany vyhlásili z papežova nařízení ve městech klatbu na krále, jak v Plzni, tak v Českých Budějovicích, v Jindřichově Hradci, v Jihlavě, v Brně, v Olomouci i jinde; aby ho nikdo nepokládal za svého krále, neboť je kacíř, protože přijímá tělo a krev Páně pod obojí způsobou jednak sám, jednak to dovoluje jiným a nechce od toho ustoupit. Kvůli tomu článku vyslal král Jiří do Říma k papeži poselstvo, aby mu poskytl slyšení, ale papež to nechtěl učinit. A tak ty záležitosti nevedly k žádnému dobrému konci. Kněží římské strany v té době nesloužili mše, nekřtili, nezvonili, nepohřbívali a neplnili své povinnosti, a to jedině proto, aby bouřili lid proti králi Jiřímu.

A kdo byl příčinou klatby a všech těch potíží v království? Jenom ten doktor Hilarius a Křižanovský se svatovítskou kapitulou. Byli to kanovníci, jeden probošt a druhý děkan. Přesvědčovali papeže Pavla, aby vyhlásil proti Čechům křížovou výpravu, což se také stalo. A když už se chystalo k té vojně, Hilarius a Křižanovský, ti odpadlíci od víry, pobrali chrámové klenoty z Hradu a utekli do Plzně; ponechali na Hradě tři nebo čtyři bezvýznamnější lidi v beraních kožiších, ale ty s lepšími kožichy vzali s sebou do Plzně. Když se o tom dozvěděli pražští mistři a kněží, přišli s mistrem Rokycanou ke králi a řekli: „Protože doktoři z Hradu utekli k nepřátelům a dopustili se zrady na svém králi, patřilo by se, aby na jejich místa přišli mistři a kněží podobojí a zase zavládne jednota dole i nahoře. Králi se to ale nezdálo vhodné, i když by to mohl docela dobře udělat. Ale tak už to bývá: když člověk může, nechce, a potom, i kdyby chtěl, už nebude moci.“

Král mistru Rokycanovi odpověděl: „Mistře, už jsi se dost namistroval, teď zase budu mistrovat já.“ Od té doby se vztah mezi králem a biskupem poněkud rozklížil. „Mistr Rokycana už k němu tak často nechodil. Odpadlíci Hilarius a Křižovanovský se do Prahy nevrátili, protože jim tam byla půda pod nohama horká.“

Král se dlouho, možná až příliš dlouho domníval, že se Zelenohorská jednota vybouří, a proto s ní domluvil dlouhodobé příměří. V únoru 1467, když se lhůta chýlila ke konci, tak se s odbojnými pány pokusil o dohodu. V Jindřichově Hradci narazil na tvrdošíjnou neústupnost. Páni viděli v římské bule, která dávala Jiřího do klatby a proklínala jej, důkaz správnosti svého postupu. Užuž se těšili na brzký pád toho samolibého tyrana. „Český král se musí podřídit nejen papeži, ale i císaři, protože je pouhým vazalem lenního pána!“ Ano, tato nehoráznost vypadla z urozené huby pana Zdeňka ze Šternberka. Pan Zdeněk si tímto a ještě jinými projevy vysloužil, že ho v březnu 1467 potvrdil papež jako hejtmana Zelenohorské jednoty. Milému Šternberkovi se v jeho mocichtivých snech určitě začalo zdát, kterak právě on usedá na český trůn. Však také Zelenohorská jednota rozhlašovala nejenom to, že odmítá kališnického panovníka, ale neopomněla dodat: „Po vyhlášení papežské klatby je Jiřík jako mrtvý a čeští páni jsou jako vdova, která si může hledat nového manžela!“

Boje mezi králem a Zelenohorskou jednotou

Když už byl duben toho nešťastného roku 1467, tak stupňující se útoky nakonec přerostly rovinu urážek. V Čechách vypukly mezi králem a Zelenohorskou jednotou boje. Byla to taková předehra ke chystané kruciátě. Šlo v podstatě o obapolné dotěrné píchání a bodání. o jakousi drobnou vnitřní válku. Ta se zprvu omezovala na vzájemné obléhání hradů, tvrzí a měst – ve srovnání s tím, co se dostavilo vzápětí, byly tyto operace pouhými přípravnými šarvátkami. „Když viděl král Jiří zlou vůli těch pánů a už ji nemohl déle snášet, vypověděl jim na den svatého Jiří nepřátelství. Ale oni nevěřili, že to král myslí vážně, a když jim řekl, že naráz oblehne sedm jejich hradů, dělali si z toho posměšky. Ale došlo k tomu: král se svými věrnými pány shromáždil vojsko a hned v tom týdnu po svatém Jiří oblehl tyto hrady: Roudnici, Helfenburk u Úštěku, Český Šternberk, Konopiště, Líšno u Benešova, Kostelec na Sázavě. A Hradečtí oblehli panu Zajícovi Vřešťov u Hořic. Roudnici obléhali přes čtvrt roku, až ji nakonec dobyli. Pak dobyli Kostelec a rozbořili jej, potom dobyli a vypálili Líšno, pak dobyli a pobořili Šternberk na Sázavě a téhož roku král dobyl také Chvatěruby u Kralup. Také Královéhradečtí dobyli Vřešťov, hrad pana Zajíce z Házmburka. Písečtí a Vodňanští dobyli tvrz Mladějovice u Strakonic.“

  

Velký Vřešťov je zaniklý hrad na jihovýchodním okraji stejnojmenného městyse v okrese Trutnov. Založen byl v první polovině 14. století a zanikl po roce 1638.

Inu, nezdá se, že by se pánům povstalcům na poli válečném nějak zvlášť dařilo.Ono se jim vůbec nedařilo. Do čeho se pustili, to prohráli, a na nějakou rasantní vojenskou ofenzívu neměli sílu. Stačilo, aby Jiřík oblehl dvanáct hlavních hradů domácích nepřátel, a bylo ticho po pěšině. Pevnost za pevnost padala králi do klína jak zralé hrušky. V létě už byla Poděbradova převaha nad slunce jasná. Ve velkém nebezpečí se ocitlo obležené Konopiště, tedy hlavní opěrný bod hejtmana jednoty Zdeňka ze Šternberka. „Když král oblehl všechny uvedené hrady, přijel pan Zdeněk Konopišťský do Jihlavy a odtud podnikal výpravy a napáchal mnoho škod loupežemi, pálením a vražděním. Podobné výpravy podnikali také z Jindřichova Hradce, z Olomouce, ze Znojma, z Plzně i z dalších hradů v Čechách i na Moravě, takže bylo vypáleno několik set vesnic a městeček. Bylo vypáleno také Staré Brno s klášterem královniným.“

Co teď? Kudy z té polízanice ven? Páni vzpurníci byli nuceni skrze polské vyjednávače žádat o příměří. „Po svatém Havlu, když už na obleženém Konopišti neměli co jíst a když hrozilo, že se hrad bude muset vzdát, poslal král polský svého vévodu, pána z Ostroroha a další pány, aby tu válku nějak zarazili. A ti poslové zprostředkovali mezi králem a pány příměří až do svatého Šebestiána a Fabiána, a to příměří pak bylo prodlouženo až do Nanebevstoupení Páně. Proto hrad v době příměří královské vojsko nedobývalo, ale obsadilo bašty a zůstalo na nich. Zdeněk Konopišťský ze Šternberka však nedodržoval dohody, které uzavřeli polští poslové; neměl dodávat na hrad zásoby, ale on na něj neustále zásoby dovážel.“

Tady Jiřík udělal taktickou chybu. Ačkoli mohl domácí zrádce snadno porazit, tak zase projevil víc povolnosti, než bylo nezbytně třeba. Schopnost kompromisu a vstřícnost sice patří ke kvalitám každého politik, ale – odtud až potud. V situaci pro sebe vojensky výhodné se král zapřel a podmínky příměří přijal. A to se mu hrubě nevyplatilo, protože opozice tohoto oddechového času zneužila.

Nabízí se Jiříkův trůn

Zkusila nabídnout Jiříkův trůn. Nejprve Fridrichu Braniborskému, a když ten odmítl, tak běželi její vyjednávači za Matyášem Korvínem. Ten na českou nabídku slyšel... Což o to, sluch mu při takových a podobných zajímavých návrzích sloužil, jenomže – teď se mu zrovna nějak nehodilo. Turci mu zrovna vpadli do Sedmihradska. Prostě ať nechtěl nebo nechtěl, měl Matyáš ruce svázané bojem doma. A jinak – žádná zahraniční pomoc? Skoro žádná. V okolí Českého království se nenašel v roce 1467 nikdo, kdo by se odvážil organizovat křižáckou výpravu proti českým kališníkům. „Chceme být s oběma stranami za dobré,“ takto se vyjádřil saský vévoda Albrecht, „s králem, s papežem i s císařem. Chceme pokud jen možno zůstati neutrálními a ve víře dobrými křesťany.“ Ani u císaře Fridricha čeští povstalci nepochodili. Jejich poslové se ho marně pokoušeli probudit z politického dřímotu. Pochopení našli pouze u Vratislavských, ale jinak se mimo hranice české koruny nenašel nikdo, kdo by poslal vojska proti vzbouřencům. Jakási naděje vyvstala u polského krále. Papež Pavel už dříve vybízel tohoto katolického panovníka, aby si tak nějak vzal na starost zemi českého souseda, plněnou tím kacířským samozvancem, křivopřísežníkem, lidskou bestií! Zdeněk ze Šternberka po poradě s papežským legátem nabídl polskému králi českou královskou korunu.

Co na to Kazimír? Držel se raději držel zpátky. Dvakrát měř a jednou řež... „Král Kazimír děkoval velice papeži i jednotě panské, že mu podávali koruny české, ke které arci znal se míti právo dle boha i dle lidí, ale nezdálo se mu ani slušné, ani prospěšné, aby bez rady všech stavů svých uvázal se u válku, která jen za přispění těchto stavů vedena býti mohla. Proto zapotřebí bylo počkati si přes rok na sněm valný, aby odpověď podle jeho usnesení dána býti mohla. Mezitím podával se král Kazimír, že pošle znamenité posly do Čech k zastavení války tam počaté a k napomenutí Jiřího, aby podrobil se vůli otce svatého; i žádal taktéž o zdvižení kříže a klatby aspoň na čas, aby Jiří neměl příčiny k odporu. V té odpovědi seznali poslové, že všechny jejich žádosti byly odepřeny a zmařeny jejich nejlepší naděje. Hořem naplněni oznámili, že on sám zrušil důvěru jejich i závazky a že si musejí hledati pomoc jinde, když on jim ji odepřel tak nenadále. Všichni se vrátili domů se zármutkem tím větším, čím smutnější docházely zprávy z bojiště.“

On král Kazimír náramně dobře viděl do českých poměrů. Žádným vábením a slibováním se zviklat nedal. Ani z Říma, ani z Čech, odnikud. Bylo mu jasné, že Jiří drží situaci pevně v rukou, a taky že má dost sil, aby s odbojnými pány zatočil. Polský král dokonce nepokrytě se svým českým kolegou sympatizoval. Měl totiž vlastní špatné zkušenosti s troufalostí svých domácích šlechticů. Takže když čipernému panu Zdeňkovi ze Šternberka postupně vyhasla všecka horká želízka v ohni, obrátil svůj roztoužený zrak ještě jednou do uherské nížiny. A tentokrát... zabral. „Léta Páně 1468. poslal český král Jiří svého syna, knížete Viktorina do Rakouska, aby obsadil Štokravu nad Dunajem nedaleko od Vídně a odtud působil Rakušanům veliké škody. Pan Zdeněk ze Šternberka se to dozvěděl, shromáždil co největší vojsko a táhl ke Štokravě, aby knížete Viktorina porazil. Když to zjistil král Jiří, poslal knížeti Viktorinovi na pomoc něco lidí. Pan Zdeněk se o tom doslechl a hned táhl od Viktorina pryč, protože se neodvažoval s ním utkat. A tak král Jiří pomohl Viktorinovi, aby odtud mohl vyjet.“

 

Stockerau, česky Štokrava, je město v Rakousku ve spolkové zemi Dolní Rakousko. Nachází se nedaleko od Dunaje na okraji Tullnské pánve, asi 25 km severozápadně od Vídně.

Dobrý politik, špatný vojevůdce

Král pomáhal svému synkovi vícekrát, neboť toho bylo zapotřebí. Ani Viktorin, ale ani jeho táta si s uměním válečnickým moc nerozuměl. Ovšem Jiřík měl v Evropě pověst prvotřídního politika a organizátora... To sice měl, ale stejně špičkovým vojevůdcem prostě nebyl. Chyběly mu větší bojové zkušenosti. A kromě toho mu krvavé řešení konfliktů bylo vždycky proti mysli, takže měl spíše sklon vycházet vstříc kompromisům a vyjednávání, a to i tehdy, když to z hlediska jeho vojenské pozice znamenalo taktickou chybu. V případě Zelenohorské jednoty daroval nepřátelům dočasný mír ve chvíli, kdy se s vnitřní opozicí mohl vyrovnat důslednějším a tvrdším postupem. Ale neudělal to, a zanedlouho měl zrádce v zádech znovu. Teď sice předbíháme, ale: v roce 1469 se Jiří v podstatě stejné chyby dopustí ve větším, skoro osudovém měřítku: Matyáš, jeho úhlavní sok (a taky mimochodem zeť, neboť ještě před čtyřmi lety byl manželem jeho dcery Kateřiny, než ta jako patnáctiletá zemřela) se octne vojensky na lopatkách, ale Jiří, ten ho s největší rytířskostí šlechetně propustí. I s celou armádou. Zůstalo to v rodině... A ještě jedna Jiříkova slabina stojí za zmínku: Zdá se, že nedovedl přesně hodnotit odbornou způsobilost svých velitelů. Což se projevovalo tím, že znovu a znovu svěřoval mohutné branné síly do rukou syna Viktorina, i když bylo všem zřejmé, že Viktorinova neohroženost je spíš projevem zbrklosti a hazardérství než kvalifikovaného vedení boje. Však se taky Viktorin neustále dostával do nových a nových problémů, utržil několik dílčích porážek, ale král ho z velitelské funkce ne a neodvolal. To za něho musel učinit až později osud: Nejstarší Poděbradův syn padl nakonec do Matyášova zajetí.

„Král Jiří nepřestal, pokud živ byl, považovati Matyáše za svého takřka schovance na uherském trůně. Viděl v něm vždy jen mladíka jarobujného a plného šprýmů, jakého jej poznal a jakého si zamiloval poprvé v Praze v rodině své. Jakkoli často býval od něho urážen a klamán, připisoval to vždy jakési jeho dětinské bujnosti a prostopášnosti nežli zlé vůli. Jeho přetvařováním a lichocením dával se pokaždé ukonejšiti. Ještě 9. února mu psal, kterak se prý náramně ulekl, když dostal zprávu o jeho poranění v bitvě valašské, i jak se potom jeho starost obrátila v radost, když se dozvěděl, že rána ta byla neškodná, že více zdobila co známka vítězná muže bojovného než by obtěžovala.“

To uherský král poslal psaníčko docela jiného charakteru. Pravda, neposlal je svému tchánovi, ale švagrovi, tedy knížeti Viktorinovi, toho času v táboře Štokrava v Rakousích. List od Matyáše byl zavřený, a čtenář se v něm může dočíst tato slova: „Znamenáme, že rady pokoje vám se oškliví a že ve svornosti se sousedy živi býti nemůžete, ježto zvláštní jakousi pilností raději nepřátele sobě dělati nežli přátele míti se snažíte. Myslili jsme, že vázati se budete smlouvami a zdravým rozumem a dbáti budete více o uklizení domácích bouří nežli o povzbuzování zahraničních, ale vidíme, že se od úmyslů takových velice vzdalujete. Berete sobě za příklad obyčej rodičů – o nic tak pilně nepečujete, nežli abyste roznášeli zážehy k sousedům. Viděli jsme list, kterým nejjasnějšímu otci našemu císaři římskému a pánům rakouským i štýrským, přátelům a spojencům našim opověděli jste válku a hrozíte zuřením nemilostivým. Vy však nemůžete nevěděti, vy ani pan otec váš, že my starší máme s císařem úmluvy, kterými jemu ku pomoci zavázáni jsme, nežli jsou ty, které jsme posléze uzavřeli s vámi. Nyní požádáni a téměř donuceni závazky, které máme s přáteli, vám oznamujeme, že chceme přispěti radou a pomocí proti vám, ačkoli opovědi takovéto nebylo by ani potřebí, když vy první jste učinili útok na přátele naše a stali jste se sami nám nepřáteli.“ 

zdroj: Josef Veselý

Jablečné rohlíčky

Tento recept je na jednoduché a dobré jablečné rohlíčky. Dnes se nikomu nechce trávit hodiny u vaření či pečení v kuchyni. 🙇 Čím jednodušší postup, tím větší zájem o něj. Máme-li 2 větší jablka (použila jsem 3 středně velká), můžeme to zkusit. Ostatní suroviny míváme běžně doma, pokud potřebujete něco menšího na smlsnutí a zároveň rádi pečete, může se to hodit.

Návod z YouTube jsem upravila do psané formy. Výborné ke kávě jako malé pohoštění.  😽

• 2 větší jablka
• 2 lžíce krystalového cukru
• špetka soli
• mletá skořice – podle chuti
• 1 lžíce másla
• 1 lžíce medu

Těsto:

• 230 g mouky
• 50 g krystalového cukru
• špetka soli
• 5 g vanilkového cukru
• 1 vejce
• 2 lžíce mléka
• 50 g rozpuštěného másla
• 4 g prášku do pečiva

Na posypání:

• moučkový cukr

Jak budeme postupovat:

1. Jablka nastrouhejte na hrubém struhadle. Posypte je cukrem, osolte špetkou soli a dochuťte mletou skořicí. Přidejte máslo a vařte na mírném ohni.

2. Během vaření přidejte med a míchejte. Po uvaření dejte jablečnou náplň na talíř, aby vychladla.

3. Krystalový cukr, vanilkový cukr a vejce dejte do velké mísy a promíchejte metličkou. Přidejte, špetku soli, mléko – promíchejte, přidejte rozpuštěné máslo a znovu promíchejte.

4. Nakonec přidejte prášek do pečiva, mouku, ještě jednou promíchejte, ručně zpracujte  a vypracujte těsto. Zabalte do potravinářské fólie a dejte do ledničky.

5. Potom těsto rozdělte na dva stejné díly a rukama z něj vytvarujte velké kuličky.

6. Položte je na papír a rozválejte válečkem.

7. Pomocí rádla nebo nožem vytvořte 8 stejných trojúhelníků a udělejte 3 malé řezy na vnitřní straně každého trojúhelníku.

 

8. Na jejich konce naneste jablečnou náplň a každý díl srolujte do tvaru rohlíčku. Naříznutím těsta se rohlíček dobře tvaruje.

 

9. Položte rohlíčky na plech s pečicím papírem pěkně vedle sebe.

10. Pečte je v předehřáté troubě 15-20 minut při 180° C podle vaší trouby.

11. Po uplynutí doby zkontrolujte, zda jsou rohlíčky upečené a pokud ano, vyjměte je z trouby.

12. Na závěr je posypejte moučkovým cukrem. Vypadají hezky už na pohled. 😀

Pokud chcete, aby jablečné rohlíčky měly ještě intenzivnější chuť, můžete do náplně přidat trochu mletých ořechů nebo rozinek. Já jsem přidala rozinky. 👍

Valašský Slavín: na čísle posledním

Vztah k některým místům si člověk vytváří od dětství. Mojí srdcovkou se tak stal Rožnov pod Radhoštěm a jeho Valašské muzeum v přírodě. Příspěvek navazuje na článek o rožnovském masopustu.

Přijdete k dřevěnému kostelíku Svaté Anny v areálu Dřevěného městečka, který obklopuje nízká zídka a už vidíte vstupní bránu s nápisem „Číslo poslední“. Za zídkou je tzv. Valašský Slavín - hřbitov, kde jsou  náhrobky a hroby zakladatelů muzea, hudebníků, spisovatelů, sportovců, učitelů z valašského kraje. 

 

  

O tom, kdo jednou na Valašském Slavíně spočine, kdo si to za své "činy" zaslouží, rozhoduje Rada starších, složená z významných valašských občanů. Valašské muzeum v přírodě už oslavilo 100 let, ale myšlenka Valašského Slavína je mladší, vznikla v 60. letech 20. století. Myšlenka, že osobnosti kraje se mají připomínat následujícím generacím a podle mne se to daří. 🙇

 

  

K loňským oslavám 100. výročí probíhaly akce Valašský rok 1925, na ukázku jeden z plakátů.

Tehdejší ředitel muzea v přírodě Jan Rudolf Bečák a jeho spolupracovníci Josef Maléř a prof. Karel Langer chtěli vytvořit imitaci vesnického hřbitova v blízkém okolí kostela, jak to v minulosti bývalo na Valašsku obvyklé.

Prvním pietním aktem bylo přenesení ostatků valašského muzikanta Janka Pelára z Pržna. Jejich uložení se uskutečnilo 5. října 1969. Takto vznikl Valašský Slavín, který je čestným pohřebištěm. 

Hřbitov byl nafocen během Masopustu 7. února, proto jsou fotky zimní. Do fotografií jsem vepsala základní údaje o osobnostech, které měly na Valašsko silnou vazbu. Začneme těmi, kdož se o toto - dnes Národní muzeum v přírodě zasloužili - sourozenci Jaroňkovými: Bohumír, Alois a Julie. Fotografie zvětšíte rozkliknutím.

 

  

Miloš Kulišťák - spolupracovník Bohumíra Jaroňka.

 

  

PhMr. František Klauda, mecenáš Valašského muzea v přírodě.  

 

  

PhDr. Jaroslav Štika byl dlouholetým ředitelem Valašského muzea v přírodě.

   

ThDr. Vladimír Petřek - pravoslavný kněz a mučedník. 

 

  

MUDr. Jaroslav Masařík - propagátor rožnovského lázeňství. 

  

Malíř Augustin Merwart, "kronikář Pobečví".

 

  

Jaroslav Žíla-Lipjan vydával vlastivědnou kroniku Podřevnicko.

  

Metoděj Jahn, spisovatel a pedagog.

 

  

Akademický malíř František Podešva, spisovatelka Marie Podešvová.

 

  

František Hanus - český herec.

 

Josef František Karas - spisovatel, jeho dcera Vilma Volková - národopisná pracovnice a vypravěčka. 

 

  

Akademický malíř Karel Hofman. 

 

  

Jarmila Šuláková - "královna lidové písně". 

 

  

Jožka Nejedlá - spisovatelka, Albert Janík - gruntovník a sládek.

 

  

Cyril Mach - organizátor a vlastenec odbojář (na snímku). Jiří Demel - vlastivědný pracovník muzea. 

 

  

Josef Sousedík - valašský Edison a bojovník proti fašismu. 

 

  

Malíř Jan Kobzáň - valašský Mikoláš Aleš.

  

Emil Zátopek a Dana Zátopková - olympijští vítězové. Zátopkovi byli skromní, přáním Emila bylo mít prostý hrob na Valašsku (rodák z Kopřivnice) a chtěl jen obyčejný kámen z Bečvy. Byli s manželkou na den stejně staří, paní Dana přežila Emila o dvacet let. 

 V kopřivnickém technickém muzeu má Emil Zátopek samostatnou expozici.

  

Ludvík Daněk, diskař, olympijský vítěz, měl silnou vazbu na Valašsko. Proto jeho urna byla uložena na Valašském Slavíně.

 

  

Jiří Raška, olympijský vítěz ve skoku na lyžích z Frenštátu. 

 

  

Břetislav Bartoš - valašský malíř. Prof. Karel Langer - na snímku, podílel se na výstavbě Valašského muzea v přírodě. 

  

Jaroslava Hýžová - valašská malířka. 

 

  

Jan Karafiát - evangelický kněz, autor knihy Broučci.

 

 

Akademický malíř Jaroslav Frydrych. 

 

  

Bedřich Čuba - zpěvák, skladatel, hudebník. 

 

  

Luděk Majer - akademický malíř.

  

Jan Rokyta - muzikant, hudební redaktor. 

 

  

Valašský Slavín je místem připomenutí a uctění života a díla významných osobností východní Moravy, které se zasloužily o rozkvět a povznesení Valašska.

zdroj: Osobnosti Valašska