Vzpomínka na dávné žně

Dnes zavzpomínáme na doby, kdy se nesklízelo pomocí strojů a techniky. Pro naše předky žně bývaly důležitou událostí pro celou vesnici. V jednom z článků jsem psala, proč hlavní prázdniny mají děti a studenti právě v červenci a srpnu. Císařovna Marie Terezie totiž i při zavedení povinné školní docházky chápala, že v době polních prací by rodiče děti do školy neposílali. Každý pomáhal na poli. Proto její syn - císař Josef II. jednu ze svých reforem věnoval vyhlášení letních velkých prázdnin, protože sklizeň znamenala přežití vesnických rodin a při žních musely pomáhat i děti. 

Už koncem června hospodáři vycházeli na pole pozorovat širé lány obilí, které zlátlo a pak ve stodole chystali místo k uložení nové úrody.  Když pak svatá Markyta hodila srp do žita (13. července), nastal v každém hospodářství ruch. Naklepávaly se kosy, brousily se srpy, spravovaly se hrábě a na mlatě i ve stodolách se uklízelo. 

 

 

Pantáta si na žně najímal žence statných postav, kteří pak časně zrána, když byl ještě chládek, vyšli na pole, kde se vlnily zlaté klasy. Kosy sekáčů doprovázely i písně, lidé si při práci zpívali. Muži sekali v rozhalené košili se širákem na hlavě proti slunečnímu úpalu. K polednímu se už projevila únava, přesto se snažili, protože je pozoroval hospodář a ten dohlížel na práci, aby dohodnutá mzda byla zasloužená.

Znavení sekáči vyhlíželi nějaké občerstvení a výhodou byla blízká studánka s chladící vodou! Vždy nějaký výrostek nebo dívka donesli v hliněném džbánu vodu od studánky, žízniví lidé se osvěžili. 

 

  

Co pili sekáči na polích: 

Udržet se při smyslech na přímém slunci vyžadovalo nápoje, které zahnaly žízeň a dodaly minerály. Voda v horku nestačila, proto se do hliněných džbánů (tzv. pěňáků), které udržely chlad, připravovala syrovátka a podmáslí, které zbyly po výrobě sýra a másla. Byly levné, plné bílkovin a solí, takže dokonale chladily a zabraňovaly dehydrataci. 

• Mléčná voda: Obyčejná studniční voda zředěná trochou mléka. Čistá voda prý podle starých hospodářů při těžké práci "tlačila v žaludku".
• Žitná káva Melta: Uvařená dopředu, podávaná zásadně studená, často mírně oslazená řepným sirupem.
• Lehké pivo: Na žně se vařilo slabé, nízkostupňové pivo (často 4°-7°). Obsahovalo minimum alkoholu, ale dodalo unavenému tělu energii a cukry.

Mužům a mládencům, kteří kosili obilí, se říkalo ženci a ženám a dívkám, které obilí odebíraly a vázaly do snopů, se říkalo "vázačky". Když přišli ženci na pole, smekli a nábožně se pokřižovali. Pak vzali kosy do rukou a udělali s nimi ve vzduchu kříž nad obilím. Kosení přerušovali jen kvůli kratičké svačině a broušení nástrojů. Potřebný brousek nosili v toulci, který byl zhotoven z kravského rohu. Sekáči neúnavně kosili zralé obilí a ženy za nimi se srpem dočišťovaly a vázaly. Obilí se kladlo na "povřísla" a vázalo ve snopy. Než se začalo vázat, tak se muselo "povříslem" třikrát otočit, aby se sklidilo šťastně a aby se žně vydařily. První snop musela uvázat vždy hospodyně. 

 

K večeru se ze snopů stavěli panáci, aby obilí proschlo a případná bouřka ho nepoškodila. Když se skončilo s kosením, bylo zvykem, že sekáč zabrousil kosu a to proto, aby čert nevěděl, co sekal. 

Druhého dne se šlo hned jak začalo svítat. Práce spojené se žněmi musely skončit co nejdříve, dokud přálo počasí. Ke kosení obilí se váže několik pověr. Jestliže byl některý klas ještě stále kvetoucí, znamenalo to hlad pro celý kraj. Dvojitý klas znamenal, že obilí nabude na ceně. Pokud se takovýto klas protáhl novorozeněti skrze prsty, čekalo na dítě v budoucnu velké štěstí. 

Když se sekalo první pole a blížila se bouřka, vrhali se všichni při prvním zahřmění k zemi ve víře, že je nebude po celý rok bolet v kříži. 

 

A doma zatím selka - panímáma nevěděla samým spěchem a prací, kde jí hlava stojí. Horší bylo, když její dcerky nebo děvečky odešly též na pole pohrabovat. Nebyla to maličkost pro početnou chasu a tolik ženců nachystat oběd, ten musel být dobrý a sytý, aby byla zachována hrdá pověst stavu selského, že u sedláka o žních se dělníci mají dobře jako o posvícení!

Ohromné hrnce dobré mléčné nebo zapražené polévky, vrchovaté nůše vdolků z černé, živné mouky do zlatova vypečených, namazaných hruškovými či švestkovými povidly a sypané strouhaným tvarohem a ještě polité kyselou hustou smetanou. 

Jinde měli škubánky mlékem polité nebo knedle v dobré omáčce - taková byla strava vyhladovělých sekáčů. Po zásobách od štědré panímámy se jen zaprášilo! 

O tom, jak to bylo dál, se dočtete v příštím článku!

Toulky českou minulostí: 285. schůzka: Vzpoura na Horách Kutných

„Léta Páně 1492 se v Kutné Hoře obnovovaly staré doly, do kterých Němci kdysi házeli věrné Čechy, kteří přijímali tělo a krev Páně, a v šachtách nacházeli kosti těchto Čechů. Zde havíři také našli při dolování tělo, ale ne celé, jen horní část trupu, a to tělo vydávalo krásnou a libou vůni jako kadidlo; to tam může dosvědčit každý.“ 

„Lidé se domnívají, že je to tělo kouřimského faráře Jana Chudka, kterého sťali spolu s jinými kněžími a hodili do šachty, a to se stalo léta Páně čtrnáct set devatenáct.“

 

Kutná Hora byla nejbohatším městem přemyslovské říše, za vlády Jagellonců prožívala období největšího rozkvětu. Od roku 1995 je zapsaná na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Prostřednictvím kronikáře ze Starých letopisů českých jsme se ocitli v době, kdy se do kutnohorských dolů nemetali ideologičtí odpůrci, nýbrž naopak se z nich těžilo. A těžilo se hodně. Město stříbra prožívalo za Jagellonců největší období rozkvětu. Jiná věc je, že taky poslední. Na Horách Kutných koncem 15. století žilo zhruba tolik obyvatel, kolik jich tam žije dnes. Tedy asi dvaadvacet tisíc (když počítáme i předměstskou chudinu – myslí se tenkrát). Tehdejší Hory Kutné byly největším českým městem – hned po Praze. Že vyrostly na stříbře, tak o tom jsme si už vyprávěli, ani na mnicha Antoně, objevitele stříbrné rudy, jsme ještě nestačili zapomenout, jenomže novodobé archeologické průzkumy dokazují, že se vůbec nemuselo čekat na Antoně, o zdejším stříbře se vědělo už v dobách předslovanských, dokonce se tu dlouhodobě povrchově těžilo. Slávu tohoto místa však přinesla až doslova a do písmene davová psychóza někdy za Přemysla Otakara II., „když se hora otevřela“.

  

Název města pravděpodobně souvisel s těžbou („kutáním“) stříbrných rud a tavením stříbra.

 

Jakmile našinec ucítí peníze, neváhá a už má psychózu

Jakmile našinec někde ucítí peníze, neváhá a už má psychózu. Objev stříbronosné žíly ve druhé polovině 13. století vyvolal „sběh na Kutné“, no a ten se svou divokostí nikterak nelišil od zlatokopeckých horeček na Klondyku nebo v Kalifornii. Dobové zprávy tvrdí, že se do Čech tenkrát nahrnulo na 100 000 zlatokopů z půlky Evropy. Potvrzují nám to záznamy v Kronice štýrské. Roku 1300 už fungoval na kutnohorském stříbře státní peněžní monopol, do toho překotně rostoucího města soustředil Václav II. všech 17 existujících a předtím rozptýlených mincoven. A vznikl Vlašský dvůr. Svým horním řádem král kodifikoval pravidla těžby a Kutná Hora se tak uprostřed středověku stala prvním průmyslovým komplexem v naší zemi, což není nadsazené tvrzení – za podmínek dělby práce se tu sešla produkce hned tří složitých technologií a tří navzájem spolupracujících odvětví: báňský průmysl, a na ně bezprostředně navazovala manufaktura s ražbou mince.

 

Plánek dolu. Hornictví a kutání stříbra udělalo z Kutné Hory nejdůležitější město v království.

„Páni na lidech nových robot žádají, a lidé jim roboty dělati musejí proti vší i božské i lidské, křesťanské a světské spravedlnosti – takových bezpráví ani Turci ani jiné pohané nečiní. Protože toho snášet nemohou, z gruntů svých utíkají a v zlodějství, mordy, žhářství a v jiná zločinstva se dávají. Jiní proti svým pánům se zdvíhají a hory vojensky obsazují,“ napsal ve svým pamětech jistý pan Mikuláš Dačický z Heslova. Na Horách Kutných to začalo nějak bublat. Zatím spíš bublání, nebo ještě lépe: brblání, ale jinak se vše dělo jaksi. pod povrchem. Pod pokličkou, vskrytu.

Všechno nerostné bohatství náleželo králi. Doly se většinou nacházely na něčích pozemcích, v Kutné Hoře patřily vesměs pražské kapitule a sedleckému klášteru, no a církevní představitelé si ten skvělý podíl na zisku nenechali ujít. Na druhé straně: investiční a provozní náklady důlního podnikání nemohl nést sám panovník, a tak se kapitál dával dohromady. Neboli penízek k penízku. Mnoho penízků k mnoha penízkům. A teprve mnoho penízků dávalo dohromady jakési akciové společnosti. Již tenkrát, nic nového pod sluncem. Vznikla těžařstva ovládaná bohatými podílníky, a tuť se naskytla docela zajímavá mezírka. Taková škvírka. V takovém prostorum, prostůrku, mezi králem a jeho stříbrem.

Peníze dělají peníze

Uhnízdila se tam podnikavá vrstva lidí, která začal žít v duchu úsloví: „Peníze dělají peníze.“ Práva měl ovšem pořád jenom panovník, ale taky je mohl propůjčit. Zbyla mu urbura. Urbura jsou jednak královské doly jako takové, jednak je to daň ze stříbrných dolů náležející panovníkovi. Podíl ze zisku. Jedna osmina ze zisku. Nic moc. On ten obchod se stříbrem byl od počátku do konce přímo velevýhodný ani ne tak pro krále, jako spíš pro všechny, kdo se na něm přičinlivě přiživovali – prostě bohatli ti, co řídili, kontrolovali a zabezpečovali, lidé, kteří se vzácné rudy chopili až v okamžiku, kdy se objevila na denním světle. Podzemní armáda, i když do toho všeho vkládala nejvíc úsilí a obětovala zdraví, ta živořila. O to víc vydělávali spekulanti nahoře, královští úředníci, těžaři, rudokupci a majitelé hutí. Do husitských válek to byli většinou Němci, Žižkovou zásluhou se rozutekli, ale velmi rychle je nahradili Češi.

Za dob prvního Jagellonce na českém trůně se ocitli na vrcholu noví podnikatelé. Svými penězi zasahovali do vysoké politiky. Hráli si na mecenáše umění. Okázalost kutnohorských měšťanů se natrvalo zapsala do tváře města. Kupříkladu svatá Barbora – tento chrám a ještě další památníky gotického umění se nezrodily z peněz vždy čistě nabytých. Celá ta honosná pýcha stříbrných magnátů byla však zároveň jejich labutí písní. Zanedlouho žíly uhnuly do netěžitelných hloubek a dostavil se krach.

„Léta 1494., v sobotu po památce svatého Jiljí, havíř řečený Opat mluvil z opilství, že pan Michal z Vrchovišť, hofmistr horní na Horách Kutných, zrádně a nešlechetně činí při těch horách, pročež vzat byl do vězení na rozkaz pánů šepmistrů. V neděli z rozkázání pánů šepmistrů sešli se havíři na Vlašském dvoře, aby svou potřebu před pány pověděli. Tehdy vrátný počal dveře zavírati a havíři udělali pokřik, že dveře zavírají. I běželi ze dvora každý pro zbraň, shluknuvše se se zbraněmi k rynku, a tu se jich mnoho set sběhlo a byla taková vřava, kdy byl někdo jediný počal, že by se byl hrozný mord stal.“

To už nebylo pobublávání, ba ani pobrblávání, to už pomalu začínal var a spolu s ním křik. To, co horníci dělali pod zemí, to opravdu nebyla práce. To byla nepředstavitelná otročina. Dřeli v neskutečně obtížných a velice primitivních podmínkách. Byl tu sice horní řád, ten formuloval dosti uvážlivá pravidla, jenomže ta se obcházela a někdejší respekt upadal tou měrou, jakou rostla chamtivost podnikatelů. Ale abychom z toho nedělali školení. Nějaký příklad: Odedávna se dolovalo v nepřetržitém čtyřsměnném provozu. Dobře-li počítáme, činila pracovní doba šest hodin. Tak to stanovil už král Václav II. Havíři měli přímo zakázáno směny bez odpočinku zdvojovat.

Život havířů

 

Patronkou horníků je svatá Barbora, jí byl zasvěcen známý gotický chrám. Je to perla. (foto z netu)

V 15. století se však běžně dělalo ve dvanáctihodnových směnách. Havíř na čelbě (a takový byl jakousi elitou mezi kovkopy) vydělával v prosperujících dolech 18 grošů týdně. Ve ztrátových maximálně 12. Aby rodina nežila „z ruky do huby“, byla zaměstnána pokud možno celá. Tedy celý rodinný kolektiv. Včetně malých dětí. Podobně jako v jiných profesích byl totiž lén-havíř považován za soukromě pracujícího kvalifikovaného řemeslníka. Těžařská společnost ho platila buď podílem rudy, kterou mohl prodat, anebo penězi podle počtu odpracovaných směn, což znamená: šestkrát tři groše rovná se 18 grošíků týdně. Ještě existovala takzvaná gdyně. Gdyně bylo nikoli polské město, ale mzda. Řečeno dnešním slovníkem – úkolová mzda. Situace se přitom měsíc od měsíce, rok od roku zhoršovala, vyplácelo se v nehodnotné měně, v práci nastávaly nucené výpadky, výplaty se zpožďovaly nebo vůbec nebyly.

„Při tom srocení havířů před Vlašským dvorem v Horách Kutných páni šepmistři a někteří páni spoluradní vyšli mezi ně, krotíce je, a jistý pan Prokop Kroupa mluvil k nim, žádaje jich, aby šli na krchov ke kostelu barborskému, k čemuž oni svolivše šli, a tu četli svůj spis na pana Michala, hofmistra vrchního. Na ten čas byli ukroceni skrze kněze a páni jim koupili několik sudů piva. Rozešli se odtud na ten čas. Nota: Že nadepsaný Pavel Kroupa, když mluvil hlasitě k těm vzbouřeným havířům, maje říci: Však vám páni nic zlého nepřejí, podřekl se však a snad ze strachu a leknutí řekl: Však vám páni nic dobrého nepřejí! Pročež se ti havíři tím více bouřili křičíce: Však my to, hrome, dříve víme!!! Od té doby se u nás traduje úsloví: A ten Prokop Kroupa pověděl slovo zhloupa, stoje u kamenného sloupa.

 

Práce horníka - ražba chodby podle G. Agricoly.

Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Kutnohorští havíři zažili palčivost této kruté pravdy na vlastní kůži. Aby si přivydělali, chodili v létě na žňové práce do okolí Prahy. Když už nic jiného, tak se aspoň nadýchali čerstvého vzduchu, protože v parných letních dnech v dolech zcela selhávalo větrání. 

 

Pomocí želízka a mlátku se prováděla ražba důlních děl až do poloviny 18. století. Proto je dodnes hornickým znakem zkřížený mlátek a želízko. 

Havíř pracoval nástroji z nejprimitivnějších – mlátkem a želízkem – to jsou dva druhy kladiv, které se dodnes objevují v hornických znacích, pak ještě používali klín a pemrlici. Klín netřeba vysvětlovati, ale u libozvučné pemrlice to udělat musíme: bylo to hornické kladivo s ostrými zuby na opracování tvrdého kamene. Báňský odborník J. B. Parma pokusy dokázal, že za 6 hodin vyrubal jeden zdatný havíř v průměrně tvrdé hornině asi 53 decimetrů krychlových látra (jako že nakopal 53 litrů horniny nebo taky 5 setin krychlového metru. Látro jest míra délková, asi 2 metry; myslí se zřejmě vytěženého materiálu). Vzhledem k tomu, že havíř, pracující ve štole měl štolu o profilu dvakrát jeden metr, tak za šestihodinovou směnu postoupil – o dva a půl – centimetrů. Přitom některé štoly dosahovaly délky čtrnácti set metrů. To by jeden horník zvládl za 153 léta. Tisíc láter!

 

Klenba chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře.

„Potom přijeli do Hory pan z Pernštejna, pan Mikuláš Trčka a pan Šplechtle k uspokojení těch vzbouřených havířů.“ Což se zřejmě povedlo. Osvědčenou metodou. Říká se jí obětní beránek. „Když páni zemští ze sněmu a havíři se sešli na Vlašském dvoře, tu byl pan Michal z Vrchovišť úřadu horního hofmistrovství zbaven a zavázán vězením Jeho Milosti králi.“ To všecko se stalo na konci léta a na začátku podzimu roku 1494. V roce následujícím začala mela v Kutné Hoře nanovo. „V pondělí po památce Řehořově opět se bouřka stala na Horách Kutných mezi pány a havíři. A havíři tak sobě počínali, jako by chtěli všecky pobíti. V neděli pak po památce Benedikta ta různice přišla ke srovnání, takže sobě odpustivše v mír vešli, což zapsáno na radnici.“

  

Turistická známka Vlašský dvůr, Kutná Hora.

Bídně placení havíři však oproti některým svým kolegům v dole pobírali platy přímo královské. Tak to se aspoň zdálo těm, co měli daleko méně. Běhačům. Běhali pro rudu a pro hlušinu. Dopravovali ji v dole z ortu k fudrýřům. Fudrýři fudrovali neboli futrovali čili krmili věčně nenasytné troky neboli necičky, a taky kastny čili truhly, když se ke kastně připojilo kolečko, no tak vznikly hunty neboli vozíky. Z patra na patro směřoval materiál pomocí hašplů. A už tu máme šturcíře – ti pochopitelně šturcovali. Plnili koše a měchy, do kterých se materiál překládal. Zatímco štrajchýři štrajchovali. Tahali měchy v vodou a trejvíři zabezpečovali obsluhu těžkých strojů, trejvů neboli žentourů. A maštalíři ošetřovali trejvovní neboli žentourové koně, a ještě tu byli cimrmani. kteří však nedělali divadlo, i když. že by Jára. už tenkrát? Ale ne, cimrmani se starali o výdřevu. A tak bychom mohli ještě pokračovat a jmenovat celou řadu dalších specializací. Jakmile se ruda ocitla nahoře, chopili se jí úpravci, puchýři ji drtili, prejtýři třídili, šlichéři propírali.

„Upokojení havířů kutnohorských, jež se stalo přede dvěma léty, neukázalo se býti trvalé: neboť v měsíci červenci roku 1496. nastala opět bouře mnohem opravdovější nežli byla ta první, a průchod její otevírá na stav věcí v zemi pohled ještě kormutlivější,“ říká František Palacký a od kronikáře ze Starých letopisů se dozvídáme následující: „V neděli dne 13. července havíři Hory Kutné, připravivše se v odění, vešli na vrch řečený Špimberk u Kaňku, chtíce spravedlnosti hájiti, jíž se předtím napřed králi Jeho Milosti nedálo, tudíž i chudým havířům, a chtěli jsou raději umříti, nežli by se tomu více dívali. I vyšli jsou se zbraněmi vojensky Kutnohorští obeslavše Kolínské, Čáslavské i královského hejtmana z Poděbrad, obklíčili je.“

Povstání horníků

Tohleto už bylo opravdové povstání, žádné hloučky reptalů a nespokojenců. Několik tisíc ozbrojených horníků opustilo město a usadilo se na nedalekém vrchu Špimberku. Obklíčily je hotovostní jednotky z Kutné Hory, Kolína a Čáslavi a začali je obléhali. Když už to nějakou dobu trvalo, „znamenitější mezi nimi, nechtíce, aby se stalo krveprolití, dali se dobrovolně u vězení, v naději, že budou míti slyšení před králem.“ Což se pochopitelně nestalo, „a tak zjímali deset havířů čelních a věznili je na Poděbradech. Králi podali o tom zprávu úřady, buřiče bylo rozkázáno neprodleně potrestati. Tudíž ačkoli na mučení ničeho neseznali a řádného soudu nadarmo dovolávali se, odpraveni jsou 5. srpna všickni pravým násilím.“

Trest byl exemplární a bleskový. Tady bude pořádek! Nebo!!! Deset kutnohorských havířů bylo vyvedeno z poděbradského zámku, kde byli vězněni a vyslýcháni útrpným právem, a byli odsouzeni na smrt. Šli na ni bosí, v bílých popravních rubáších. Přešli most přes Labe, minuli vísku jménem Kluk a došli na místo v lukách mezi obcí polabeckou a klukovskou. Stála tam stará hruška a ještě starší dub. U toho dubu se průvod zarazil a z koně se rozkřikl poděbradský hejtman na kata, který se vzhledem ke své profesi jmenoval poněkud nepřípadně Kolouch: „Spravuj! Bože Otče, kterýž víš a znáš jednoho každého křivdu, rač rosu nebeskou seslati, ať obmyje tuto naši nevinnou krev!“

Jestli se odsouzenci vskutku takto modlili, nevíme, ale Alois Jirásek to ve svých Pověstech doby křesťanské aspoň tvrdí. „Nebudu spravovati!“ To měl být hlas kata Koloucha. Krvavou práci dostal na starost kat-náhradník jménem Sochor. „První poklekl Šimon, starší, pod jednou z mocných větví rozložitého dubu. Vznášela se nad ním jako baldachýn. Jeho zelenavým přísvitem blesk se katův meč. Proud krve vysoko vystříkl a zkropil, ba zalil dubovou větev tak, že z ní jakoby po lijavém dešti rudé krůpěje hojně krápaly. Po Šimonovi klekl Pruša, mladší jeho bratr, pak Černý, pak Opat a bratr jeho, všech deset jeden po druhém. Když poslední klesl bez ducha do trávy, ukázal se náhle na jasném nebi mráček. A ten se úžasně šířil a rostl, až vyrostl v ohromnou černavu, jež zatáhla všecko nebe. Z temna mraků zahřímalo jako božího hněvu hlas, vichřice vjela rázem do starého dubu, do hrušky, zalomcovala jejich větvemi, až se jejich haluze zmítaly a prudko se rozšuměly. Lid na stínadle vzpomněl na modlitbu nebohých havířů, jež sotva dozněla; křižoval se, strachy domů utíkal a všichni vyděšeně opakovali: Boží soud! Boží soud!! Bůh je vyslyšel! Těch nevinných hlasů vyslyšel! Sotvaže mrtvé havíře do vykopané jámy zahrabali, strhl se déšť, hrozný, lijavý déšť. Hejtman sám, jak na zámek ujížděl, sklouzl se v bráně s koněm a povalil se na zem. Lijavec šuměl celý den, celou noc, a zase den a noc a tak bez ustání devět dní a devět nocí, v jednom neustále, až přeschlé potoky se rozvodnily v řeky, až proudy vod strhaly pole a vymlely rokle kolem Poděbrad a Hor Kutných.“

Další dva odsouzení horníci, Holý Želvův a Ondřej Němec byli popraveni na Křivoklátě. Stejný osud čekal i třetího, Víta Krchňavého, ale on se mu vyhnul. Když proběhly dvě popravy, podařilo se mu přetrhnout pouta, kata omráčil kamenem a utekl do lesů. Už o pouhý měsíc později se konala revize procesu. „Král Vladislav, jenž byl také králem uherským, vrátiv se z Uher zase do Čech, doslechl se od spravedlivých lidí pravdu o tom poděbradském soudě. Jakmile přijel na Hory Kutné, kdež se ve Vlašském dvoře zdržoval, obeslal ihned poděbradského hejtmana Oňka Kamenického, vyslechl jej přísně i báňské úředníky. Také Vít Krchňavý, jenž jediný se zachránil, byl před soud povolán, aby vydal svědectví, jak páni s horníky nakládali. Oněk Kamenický z Topic a také jiní úředníci byli na skřipec nataženi, neboť tvrdě zapírali, a tu pan královský hejtman trápení nevydržel. Zemřel na mučení. Také všechny ostatní, kteří měli účastenství v jeho zločinech, stihl spravedlivý trest.“

„Hory však od té ukrutné popravy nevinných havířů nešly za mnoho let a téměř na mizinu scházely. Na stínadle pak, kde havíři skonali, stala se podivuhodná věc. Na dubě, pod kterým se ta poprava stala, rostly od té doby žaludy divného, neobyčejného tvaru: měly podobu havířské kápě. Rostly však jenom na jedné haluzi toho dubu, na té, kterou krev popravených postříkala a která od té doby měla zardělé listí.“ 

zdroj: Josef Veselý

Léto u přehrady

K létu patří slunce, voda a výlety. Příroda vybízí k turistickým výletům, do batohu si často přibalíme ovoce. Jednoduchá a osvěžující svačinka trochu nasytí a tělu dodá vitamíny, vlákninu i minerální látky. V našem mírném podnebném pásmu se tradičně pěstují jablka, švestky, meruňky, jahody, hrušky, třešně, višně, rybíz nebo angrešt. V dětství jsme si užili ovoce z vlastní zahrady - vyzrálé a chutné. Z jižního ovoce nejčastěji konzumujeme pomeranče, banány a mandarinky. 

Setkala jsem se s názorem, že je lepší jíst ovoce ze svého zeměpisného pásma, protože člověk je takto po generace adaptován.

Exotické ovoce má totiž několik nevýhod. Kvůli daleké přepravě je sklizeno předčasně, ještě tvrdé a zelené. Během převozu sice neshnije, ale nedosáhne takové kvality, jako kdyby uzrálo na stromě. Jistě jste si v obchodním řetězci kolikrát koupili ovoce, těšíte se, jak si pochutnáte - a překvapí vás "hmota", chuť je jiná, než očekáváte. Kolikrát se mi to stalo! Ovoce totiž dozrává ve speciální atmosféře bez vzduchu a bez sluníčka a to se pak projeví na obsahu vitamínů a na té zvláštní chuti.

Kůra ovocných plodů bývá před dlouhou cestou chemicky ošetřena, jinak by se během přepravy část nákladu mohla zkazit.  

V poslední době u nás stoupá zájem o regionální potraviny. Pravidelně se u nás konají farmářské trhy a lidé zájem mají.

Video připomene náš podnebný pás, je to velmi jednoduše vysvětleno:

  

Video pro anglicky mluvící čtenáře: 

 

K horkým letním dnům patří záběry od přehrady z našeho kraje:

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 „Léto není jen období roku, je to nálada.“

Sigmund Freud,

  rakouský psycholog a zakladatel psychoanalýzy. Narodil se v Příboře na Moravě.

Dostala jsem unakit

Geologie je velmi zajímavý obor, ale cesta k ní může být trnitá. Člověk musí mnohé pochopit, aby si ji oblíbil. Poprvé jsem se s geologií setkala na gymnáziu a to, že náš učitel třídu svou "výukou" hlavně odrazoval a neuměl nás k oboru získat, jsem pochopila až po několika letech. Hodiny osvěžoval častým vtipkováním a možná tím zakrýval svůj viditelný tělesný handicap. Nejen, že nás nenaučil vůbec nic, on nevědomky budoval přesvědčení, že geologii nikdy více. Přitom je to věda, ve které čtete příběh naší planety... Takže, musíte mít štěstí na lidi, i v geologii. A když jsem se po letech setkala s profesorem, který ten zájem "zapálil", otevřelo mi to oči. Navíc jeho paní pracovala ve vedoucí funkci v našem muzeu a byla to také geoložka. 

Kolik času jsem strávila v geologických expozicích našich i zahraničních muzeí, to nespočítám. Pak mohou nastat i kuriózní situace. Např. v Moravském zemském muzeu v Brně (na snímku z netu) pan průvodce - odborník na geologii, po skončení návštěvní doby zamkl muzeum, vrátil se a věnoval se téměř hodinu jen nám dvěma. Přes čas a těšil ho náš zájem, i to, když k vystaveným exponátům mají co říct obě strany! 👍 Muzeum má vysokou úroveň, pánovi moc děkuji!! 👏

 

 

Dietrichsteinský palác v Brně – Moravské zemské muzeum

 

Dostala jsem unakitový přívěšek tvořený epidotem, živcem a křemenem. Unakit je přeměněná hornina. U nás se téměř nevyskytuje, jeho naleziště jsou Severní Karolina (USA), JAR, Brazílie, Čína nebo Virginie (stát na vých. pobřeží USA).

Jak dochází k přeměně (metamorfóze) hornin ukazuje video: 

 

 

Video pro anglicky mluvící návštěvníky: 

 

Lidé si pletou, co je minerál a hornina. Minerál je nerost, stejnorodá přírodní látka s přesně definovaným složením a krystalickou strukturou – například křemen (SiO₂ = oxid křemičitý). Hornina obsahuje více nerostů, nejznámější je žula, má složení křemen, živec a slída. 

 

Unakit má charakteristickou kombinaci zelených a oranžovo-hnědých odstínů a dá se celkem snadno poznat. Každý opracovaný kousek je jedinečný, liší se velikostí, tvarem, zabarvením i kresbou. Základ je khaki zelený, protože jeho hlavními složkami je zelený epidot (křemičitan vápníku, hliníku a železa), růžové jsou živce a křemen. Vyrábí se z něho sošky nebo šperky - náhrdelníky, náušnice, přívěsky, náramky... 

Pro znamení zvěrokruhu: Býk, Rak, Ryby.

  

Přiložená kartička uvádí, že unakit je považován za kámen osobního růstu a vizí. Dodává sílu k odstranění věcí a lidí, kteří vysávají negativní energii. S těmi lidmi si člověk musí poradit sám. 🙇 Vede k harmonizaci ducha, těla i emocí. Může prý náhle uvolnit strach, zlost nebo bolesti, které byly dlouhou dobu potlačovány.

Unakit má harmonizační účinky na ženské pohlavní orgány, napomáhá k lepší kvalitě kůže, podporuje růst vlasů a nehtů a detoxikuje organismus. Napomáhá při zotavování po náročných operacích nebo onemocněních.

• Čištění: Očištění provádět pár minut pod proudem vlažné vody a nechat oschnout nebo osušit bavlněným kapesníkem.
• Dobíjení: Následuje po očištění. Unakit získává energii ze slunce. Stačí jej na pár hodin vystavit slunečním paprskům.

Velká šance u Jablunkova

Při návratu z kraje dráteníků na Slovensku se nabízí zastavení na šancích. Prohlídce je dobré věnovat čas. Popasete oči vyhlídkou do kraje a uvědomíte si, jak je průsmyk důležitým místem - ten Jablunkovský není výjimkou. Odděluje  Moravskoslezské Beskydy od Slezských Beskyd, od nepaměti vedla průsmykem stará obchodní stezka. Dnes tudy vede železniční a silniční spojení z ČR na Slovensko. 

Zdejší území bylo v minulosti nutné chránit před nájezdy kočovníků, proto v 16. století vznikla na území Mostů u Jablunkova vojenská pevnost - tzv. jablunkovské šance. 

 

  

Pás opevnění proti Turkům dnes navštěvují turisté.

Systém opevnění byl budován od 16. do 19. století, nyní je na území tří států – České republiky, Slovenské republiky a Polska v okolí Jablunkovského průsmyku. Na pravěkou obchodní stezku ve středověku navázala stezka měděná - název podle rudy z hornouherských dolů. 

Od 16. století se průsmyk stal strategickým i vojenským bodem a hlavně turecké nebezpečí bylo důvodem k vybudování první pevnosti ve Svrčinovci na Slovensku – Staré šance (1578).

Velká šance na fotografiích vznikla v období třicetileté války mezi léty 1621 - 1626.

 

 

Velká šance u Jablunkova.

V 16. století byl vybudován pás opevnění proti Turkům podél slezské zemské hranice. V 17. století byly šance posíleny a přebudovány do tvaru pravidelné hvězdy a následně prohlášeny za zemskou pevnost chránící Jablunkovský průsmyk. Dodnes se zachovaly příkopy s valy, obranný příkop a zbytky hradeb původního opevnění.

 

 

Vybranci

Kromě žoldnéřů se z řad místních poddaných a Valachů rekrutovali i další obránci hranic, tzv. Vybranci. Koncem 17. století se z Vybranců staly samostatné polovojenské útvary s pravidelným žoldem, které sloužily nejen při nezbytné obraně hranic v případě napadení, ale měly také hlídat hranici proti pašerákům a případným slovenským osadníkům, kteří by si chtěli příhraniční lesy či pastviny přisvojit. Jejich zprvu vysoce ceněné znalosti terénu a místních obyvatel se však brzy staly problémem. Přátelské vztahy s lidmi, před kterými měli hranici bránit, zahálka a pijáctví, způsobily, že se hraniční linie kolikrát stala pouze formální. (zdroj Infocentrum Šance) 

Text z informační tabule je zajímavý, proto jsem ho přepsala:

Jak se na šancích žilo

Vojenské protiturecké opevnění ovlivnilo i životy lidí v blízkém sousedství. Třeba tím, že se sami museli podílet na stavbě. Jak bylo zaznamenáno, měli například povinnost vozit na vozech s okovanými koly a taženými koňmi čtyři dny hlínu a krmení, dále jednu fůru dubových kůlů, aneb připravovat pletivo z kořenů stromů na palisády. Obranné valy byly nasypány z hlíny a kamení do tvaru čtverce velkého zhruba 30x30 metrů. Následně byly opatřeny palisádami ze zašpičatělých kůlů a kolem byl vyhlouben ochranný příkop. Uvnitř opevnění stály dřevěné baráky pro posádku, velitele, koně, sklad potravin, prachárna a také dřevěná kaple, v níž se konaly bohoslužby nejen pro vojsko, ale později i pro obyvatele z blízkých vsí. První větší přestavbu tzv. velkých šancí provedl v r. 1663 šancmistr Jan Jakub Sambs. O této přestavbě byly veden přesné zápisy. Proto dnes víme, že stavba, která začala v momentě zesílené hrozby tureckého vpádu, trvala 97 dní. Pracovalo na ní 75 dělníků, 11 tesařů, 7 formanů s povozy a tři překladači drnů. Na mzdy pracovníků padlo 4724 zlatých rýnských a seznam materiálu mj. uvádí, 8653 šancovních kůlů, které tvořily palisádu. Při této práci přišel šancmistr Sambs o levé oko, za nějž později žádal odškodnění. Při přestavbě byly na šance dodány zbraně pro posádku včetně 6 děl z Těšína, 200 kusů plněných ručních granátů, 130 krátkých pík a 60 mušket, velké železné vrtáky na výrobu španělských jezdců a další potřeby. V této době tvořilo v souvislosti s narůstajícím nebezpečím tureckého útoku posádku 100 mužů, tomu také odpovídaly zásoby potravin. V srpnu 1663 dorazilo na šance 5 000 pecnů perníku uložených v sudech, 100 šeflů mouky (vratislavský šefl je asi 76 litrů), 60 beček másla a 40 beček sýra, 50 polet slaniny (polet = půlka zvířete), 15 šeflů hrachu, 5 centýřů soli (1 centýř je 56 kg), 10 věder octa a 15 ks hovězího dobytka. Takto skvěle zabezpečený Jablunkovský průsmyk odradil Turky od dalšího dobývání. 

Ač bylo ve středověku válek dost a dost, přece jen nebyly neustále. Co se tedy dělo na šancích v době míru?
Vybranci v roli zemské policie hlídali hranici před pašeráky soli a tabáku. Bránili také těšínské horaly před slovenskými osadníky, kteří jim zde rádi zabírali pastviny. A nakonec také dohlíželi na dodržování zákazu stavět v pohraničí obydlí. 

V roce 1765 navštívil velké šance budoucí císař Josef II. při své návštěvě Slezska. Prohlédl si celý obranný systém jablunkovského průsmyku a jelikož shledal, že je po pruských válkách vážně poničený, zasadil se sám o opravu jablunkovských šancí. Tato oprava byla dokončena o čtyři roky později a šance měly v té době svoji nejpěknější podobu. Tehdy na nich bylo nejen vojenské velitelství, ale i správní centrum obce - poštovní úřad, správa polesí a také již zmíněná kaple. 

 

  

Velká šance v r. 1809.

 

Dřevěný model šancí, Gorolské infocentrum Mosty u Jablunkova.