Dostala jsem unakit

Geologie je velmi zajímavý obor, ale cesta k ní může být trnitá. Člověk musí mnohé pochopit, aby si ji oblíbil. Poprvé jsem se s geologií setkala na gymnáziu a to, že náš učitel třídu svou "výukou" hlavně odrazoval a neuměl nás k oboru získat, jsem pochopila až po několika letech. Hodiny osvěžoval častým vtipkováním a možná tím zakrýval svůj viditelný tělesný handicap. Nejen, že nás nenaučil vůbec nic, on nevědomky budoval přesvědčení, že geologii nikdy více. Přitom je to věda, ve které čtete příběh naší planety... Takže, musíte mít štěstí na lidi, i v geologii. A když jsem se po letech setkala s profesorem, který ten zájem "zapálil", otevřelo mi to oči. Navíc jeho paní pracovala ve vedoucí funkci v našem muzeu a byla to také geoložka. 

Kolik času jsem strávila v geologických expozicích našich i zahraničních muzeí, to nespočítám. Pak mohou nastat i kuriózní situace. Např. v Moravském zemském muzeu v Brně (na snímku z netu) pan průvodce - odborník na geologii, po skončení návštěvní doby zamkl muzeum, vrátil se a věnoval se téměř hodinu jen nám dvěma. Přes čas a těšil ho náš zájem, i to, když k vystaveným exponátům mají co říct obě strany! 👍 Muzeum má vysokou úroveň, pánovi moc děkuji!! 👏

 

 

Dietrichsteinský palác v Brně – Moravské zemské muzeum

 

Dostala jsem unakitový přívěšek tvořený epidotem, živcem a křemenem. Unakit je přeměněná hornina. U nás se téměř nevyskytuje, jeho naleziště jsou Severní Karolina (USA), JAR, Brazílie, Čína nebo Virginie (stát na vých. pobřeží USA).

Jak dochází k přeměně (metamorfóze) hornin ukazuje video: 

 

 

Video pro anglicky mluvící návštěvníky: 

 

Lidé si pletou, co je minerál a hornina. Minerál je nerost, stejnorodá přírodní látka s přesně definovaným složením a krystalickou strukturou – například křemen (SiO₂ = oxid křemičitý). Hornina obsahuje více nerostů, nejznámější je žula, má složení křemen, živec a slída. 

 

Unakit má charakteristickou kombinaci zelených a oranžovo-hnědých odstínů a dá se celkem snadno poznat. Každý opracovaný kousek je jedinečný, liší se velikostí, tvarem, zabarvením i kresbou. Základ je khaki zelený, protože jeho hlavními složkami je zelený epidot (křemičitan vápníku, hliníku a železa), růžové jsou živce a křemen. Vyrábí se z něho sošky nebo šperky - náhrdelníky, náušnice, přívěsky, náramky... 

Pro znamení zvěrokruhu: Býk, Rak, Ryby.

  

Přiložená kartička uvádí, že unakit je považován za kámen osobního růstu a vizí. Dodává sílu k odstranění věcí a lidí, kteří vysávají negativní energii. S těmi lidmi si člověk musí poradit sám. 🙇 Vede k harmonizaci ducha, těla i emocí. Může prý náhle uvolnit strach, zlost nebo bolesti, které byly dlouhou dobu potlačovány.

Unakit má harmonizační účinky na ženské pohlavní orgány, napomáhá k lepší kvalitě kůže, podporuje růst vlasů a nehtů a detoxikuje organismus. Napomáhá při zotavování po náročných operacích nebo onemocněních.

• Čištění: Očištění provádět pár minut pod proudem vlažné vody a nechat oschnout nebo osušit bavlněným kapesníkem.
• Dobíjení: Následuje po očištění. Unakit získává energii ze slunce. Stačí jej na pár hodin vystavit slunečním paprskům.

Velká šance u Jablunkova

Při návratu z kraje dráteníků na Slovensku se nabízí zastavení na šancích. Prohlídce je dobré věnovat čas. Popasete oči vyhlídkou do kraje a uvědomíte si, jak je průsmyk důležitým místem - ten Jablunkovský není výjimkou. Odděluje  Moravskoslezské Beskydy od Slezských Beskyd, od nepaměti vedla průsmykem stará obchodní stezka. Dnes tudy vede železniční a silniční spojení z ČR na Slovensko. 

Zdejší území bylo v minulosti nutné chránit před nájezdy kočovníků, proto v 16. století vznikla na území Mostů u Jablunkova vojenská pevnost - tzv. jablunkovské šance. 

 

  

Pás opevnění proti Turkům dnes navštěvují turisté.

Systém opevnění byl budován od 16. do 19. století, nyní je na území tří států – České republiky, Slovenské republiky a Polska v okolí Jablunkovského průsmyku. Na pravěkou obchodní stezku ve středověku navázala stezka měděná - název podle rudy z hornouherských dolů. 

Od 16. století se průsmyk stal strategickým i vojenským bodem a hlavně turecké nebezpečí bylo důvodem k vybudování první pevnosti ve Svrčinovci na Slovensku – Staré šance (1578).

Velká šance na fotografiích vznikla v období třicetileté války mezi léty 1621 - 1626.

 

 

Velká šance u Jablunkova.

V 16. století byl vybudován pás opevnění proti Turkům podél slezské zemské hranice. V 17. století byly šance posíleny a přebudovány do tvaru pravidelné hvězdy a následně prohlášeny za zemskou pevnost chránící Jablunkovský průsmyk. Dodnes se zachovaly příkopy s valy, obranný příkop a zbytky hradeb původního opevnění.

 

 

Vybranci

Kromě žoldnéřů se z řad místních poddaných a Valachů rekrutovali i další obránci hranic, tzv. Vybranci. Koncem 17. století se z Vybranců staly samostatné polovojenské útvary s pravidelným žoldem, které sloužily nejen při nezbytné obraně hranic v případě napadení, ale měly také hlídat hranici proti pašerákům a případným slovenským osadníkům, kteří by si chtěli příhraniční lesy či pastviny přisvojit. Jejich zprvu vysoce ceněné znalosti terénu a místních obyvatel se však brzy staly problémem. Přátelské vztahy s lidmi, před kterými měli hranici bránit, zahálka a pijáctví, způsobily, že se hraniční linie kolikrát stala pouze formální. (zdroj Infocentrum Šance) 

Text z informační tabule je zajímavý, proto jsem ho přepsala:

Jak se na šancích žilo

Vojenské protiturecké opevnění ovlivnilo i životy lidí v blízkém sousedství. Třeba tím, že se sami museli podílet na stavbě. Jak bylo zaznamenáno, měli například povinnost vozit na vozech s okovanými koly a taženými koňmi čtyři dny hlínu a krmení, dále jednu fůru dubových kůlů, aneb připravovat pletivo z kořenů stromů na palisády. Obranné valy byly nasypány z hlíny a kamení do tvaru čtverce velkého zhruba 30x30 metrů. Následně byly opatřeny palisádami ze zašpičatělých kůlů a kolem byl vyhlouben ochranný příkop. Uvnitř opevnění stály dřevěné baráky pro posádku, velitele, koně, sklad potravin, prachárna a také dřevěná kaple, v níž se konaly bohoslužby nejen pro vojsko, ale později i pro obyvatele z blízkých vsí. První větší přestavbu tzv. velkých šancí provedl v r. 1663 šancmistr Jan Jakub Sambs. O této přestavbě byly veden přesné zápisy. Proto dnes víme, že stavba, která začala v momentě zesílené hrozby tureckého vpádu, trvala 97 dní. Pracovalo na ní 75 dělníků, 11 tesařů, 7 formanů s povozy a tři překladači drnů. Na mzdy pracovníků padlo 4724 zlatých rýnských a seznam materiálu mj. uvádí, 8653 šancovních kůlů, které tvořily palisádu. Při této práci přišel šancmistr Sambs o levé oko, za nějž později žádal odškodnění. Při přestavbě byly na šance dodány zbraně pro posádku včetně 6 děl z Těšína, 200 kusů plněných ručních granátů, 130 krátkých pík a 60 mušket, velké železné vrtáky na výrobu španělských jezdců a další potřeby. V této době tvořilo v souvislosti s narůstajícím nebezpečím tureckého útoku posádku 100 mužů, tomu také odpovídaly zásoby potravin. V srpnu 1663 dorazilo na šance 5 000 pecnů perníku uložených v sudech, 100 šeflů mouky (vratislavský šefl je asi 76 litrů), 60 beček másla a 40 beček sýra, 50 polet slaniny (polet = půlka zvířete), 15 šeflů hrachu, 5 centýřů soli (1 centýř je 56 kg), 10 věder octa a 15 ks hovězího dobytka. Takto skvěle zabezpečený Jablunkovský průsmyk odradil Turky od dalšího dobývání. 

Ač bylo ve středověku válek dost a dost, přece jen nebyly neustále. Co se tedy dělo na šancích v době míru?
Vybranci v roli zemské policie hlídali hranici před pašeráky soli a tabáku. Bránili také těšínské horaly před slovenskými osadníky, kteří jim zde rádi zabírali pastviny. A nakonec také dohlíželi na dodržování zákazu stavět v pohraničí obydlí. 

V roce 1765 navštívil velké šance budoucí císař Josef II. při své návštěvě Slezska. Prohlédl si celý obranný systém jablunkovského průsmyku a jelikož shledal, že je po pruských válkách vážně poničený, zasadil se sám o opravu jablunkovských šancí. Tato oprava byla dokončena o čtyři roky později a šance měly v té době svoji nejpěknější podobu. Tehdy na nich bylo nejen vojenské velitelství, ale i správní centrum obce - poštovní úřad, správa polesí a také již zmíněná kaple. 

 

  

Velká šance v r. 1809.

 

Dřevěný model šancí, Gorolské infocentrum Mosty u Jablunkova.

Toulky českou minulostí: 284. schůzka: Šťastně vykonané putování

„Co se po mnohá léta ani lichocením ani vyhrožováním vymoci nedalo, nyní, jak se zajisto praví, z dobré vůle k místu přijíti má.“

„Páni Pražané totiž a celá obec do lůna církve navrátiti se hodlají; již prý se vypravují poslové do Říma, kteří všecko, oč mezi nimi a stolici apoštolskou rozepře byla, papeži k rozsouzení podati mají. Raduji se nadmíru, neb může-li kdo býti tak nevděčen své vlasti, jenž by se z obrácení tak slavného města, hlavy země české a ozdoby říše, z celého srdce neradoval? Není pochyby, že podle příkladu Pražanů také ostatní města lépe se rozmyslí; ano zdá se mi jako bych za jakousi záclonou navraceti se opět ony časy přeblažené, jaké před císařem Karlem bývaly, když do tohoto kvetoucího města putovaly všichni sousední národové, jelikož mimo ně nebylo v půlnočních krajinách učení slavnějšího, aniž obchodu živějšího. Za dnů našich ovšem se od vrcholu slávy uchýlilo; než nadíti se smíme, že co Karlem způsobeno, to samé moudrostí a setrvalostí našeho krále a pána k cíli bude dovedeno.“

Popel jsem a popel budu

Autor těchto řádků zřejmě nebyl jediný, komu se stýkalo po přeblažených časech, před vládou i během vlády císaře Karla IV. u nás panujících. Onen pisatel pocházel z rodu Hroznatovců, a ten rod pocházel z jisté vesničky nedaleko Neratovic. Ta obec se jmenovala se Lobkovice a někdy ve 14. století si ji koupil člen jednoho původně vladyckého českého rodu. Ten dobrý muž se jmenoval příznačně „Mikuláš řečený Chudý“, ale když už si tu ves koupil, tak se začal psát po ní, ono „Chudý“ nezní zrovna nejlíp, takže si říkal „pán z Lobkovic“.

 

Kniha o původně západočeském rodě, který vlastnil majetky nejen v Bavorsku, ale třeba jim patřil i Tachov, Žatec, Mělník, Točník, Příbram, Kolín, Poděbrady, Konopiště.

Za věrné služby králi Václavu Čtvrtému obdržel hrad Hasištejn, nacházející se několik kilometrů od Kadaně, dnes jsou z něj už pouze zříceniny. On ho sice obdržel, to je pravda, předtím ho ovšem musel dobýt. Za četné zásluhy dostal nádavkem ještě jednu takovou zajímavou funkci: Stal se v Kutné Hoře urburním, a jako takový svůj majetek dále utěšeně rozmnožil, a po jeho smrti se jeden jeho syn stal zakladatelem hasištejnské větve Lobkoviců, zatímco druhorozený (ten byl jménem Jan) stál u zrodu větve popelovské. Rodovým heslem Popelů byla skeptická věta: Popel jsem a popel budu. Větev hasištejnská, ta se do našich dějin zapsala jednak dvěma Mikulášovými syny (jejich jména: Jan a Bohuslav), jednak Bohuslavovým prasynovcem Bohuslavem Felixem. Posledně jmenovaný se postavil do čela stavovské protestantské opozice, ale to už jsme notně přeběhli čas.

 

Hrad Hasištejn založili páni ze Šumburka ve 14. století, v roce 1418 hrad získali Lobkovicové. Na počátku 16. stol. za Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic byl Hasištejn výrazně rozšířen a stal se jedním z center humanismu v Čechách. Foto z netu.

„Léta narození Božího 1493., v pondělí po Provodní neděli já, Jan z Lobkovic a na Hasištejně vyjel jsem z Kadaně na cestu k Božímu hrobu.“ Jan z Lobkovic (který si říkal po svém hradu „Hasištejnský“) byl nejstarším Mikulášovým synem. Mikuláš byl katolický pán, ale už od roku 1451 stál věrně na straně Jiřího z Poděbrad. Rok předtím se mu narodil Jan. Pozoruhodné je, že když mu tatínek zemřel, tak spravoval zděděné nedílné statky i pro své ostatní bratry. Co je na tom pozoruhodného? Jestliže byl nejstarší, tak veškerá odpovědnost spadla prostě na něj. Jenomže on se o všechen ten majetek staral už od svých dvanácti let. A že ho bylo, tedy toho majetku: hrad Hasištejn, město Kadaň, Obříství, Údlice, Přísečnice a ještě mnohé jiné zboží.

Jan byl také katolík jako jeho taťka, ale stejně jako otec byl věrným spojencem Jiřího z Poděbrad, i když tento měl jinak u katolíků pověst „zatvrzelého kacíře a ochránce kacířů, křivopřísežníka a svatokrádce“. Jan zůstal Jiřímu věren přesto, že mu za jeho postoj vyhrožoval papežský legát klatbou, že pražské arcibiskupství ponoukalo Janovy poddané, kadaňské měšťany, aby od něj odpadli a přestože později němečtí rytíři přepadli jeho ves Přísečnici. Jan Němce odtud ovšem vyhnal a král Jiří povýšil Přísečnici na město.

Po smrti Jiřího z Poděbrad se Jan postavil se za volbu polského Vladislava, kterého si Jiří přál jako nástupce, proti uherskému Matyáši. Jana měl v oblibě i Vladislav Jagellonský. Což se projevilo mimo jiné tím, že ho poslal ho spolu s panem z Kolovrat přes Norimberk a Trevír do Lucemburska, aby mu zde získali nevěstu Marii Burgundskou. Jak známo, nepořídili, nicméně Jan byl i se svými bratřími přijat do panského stavu Království českého. Pak se však tak nějak. No. Jak to tak chodí mezi příbuznými. Prostě – problémy. Poštěkali se. Tedy: znesvářili – abychom použil dobovějšího slovesa. O majetek. Jan se tedy raději s bratry rozdělil o všechny své statky, kromě Kadaně a Hasištejna, které zůstaly společným jměním. Jan sídlil ponejvíce na kadaňském hradě, kde hospodařil a rozmnožoval jmění pro svého jediného syna. Byl dvakrát ženat, měl jednoho levobočka, a zemřel ve věku 67 let a je pohřben v mramorovém sarkofágu v presbyteriu bosáckého kláštera v Kadani. Tak to je asi všechno, co něm víme.

Cesta za hranice Evropy

To jsme ale nějak brzy hotovi. Ne, nejsme. Ještě něco podstatného. On totiž Jan nejenže podnikal po Evropě tak říkajíc služební cesty pro svého krále Vladislava, on si troufl jednou i za hranice Evropy. Že to jde, to mu ukázal dva roky předtím jeho mladší bratr Bohuslav, ale i když humanista Bohuslav ve svém životě leccos sepsal, tak o cestě neutrousil ani řádku, takže to byl právě Jan, kdo o své pouti dal dohromady jakousi dobovou reportáž, vlastně, on to byl nejprve deník. Ten původní deník se nezachoval, tedy originál nikoli, a nepřežil ani cestopis, který podle toho deníku vznikl. Zbyly však dva opisy, které vznikly těsně před Janovou smrtí.

Ten cestopis nese název: „Od vysoce urozeného pána, pana Jana z Lobkovic a na Hasištejně s tovaryšem svým vysoce urozeným pánem, panem Jetřichem z Gutštejna do Jeruzaléma k svatýmu hrobu Pána Ježíše Krista, Spasitele našeho, léta 1493 začatý a šťastně vykonaný putování.“ Pozoruhodně obsáhlý titul...

„Když jsme připluli po řece z Trevisa do Benátek, šli jsme hned do hospody, jež slove U bílého lva, a tam za námi přišel Augustýn, patron galeje poutničí. A tu jsme s ním učinili smlouvu, že nás má vézti do Svaté země, a glejty opatřiti před pohany tam, abychom bezpečně hrob Boží a jiná svatá místa ohledati mohli, a zase bezpečně až do Benátek nás přivézti a sem i tam jídlem a pitím opatřiti. A za to z nás každý aby mu dal padesáte dukátů. Té smlouvy jsme udělali dvě cedule mezi sebou, on si vzal jednu a my druhou.
Svatého Marka kostel u samého knížecího dvora uvnitř dosti pěkně jest udělán, ale po starodávnu jest tmavý. A v témž městě jsou domové veliké a čistě ustavené, a jest v něm mnoho čistých kostelů a klášterů i též okolo města onde i onde na ostrovích. A tak se mi zdá, že v Benátkách a na těch okolních ostrovích jest více než v Čechách mnichů i všech kněží obojí strany. A obyvatelé toho města všecko se kupectvím živí a obchodí, jezdíce do Pohan a do Turek. A všecka koření, též malvaz i jiná mnohá kupectví, toho všeho tu sklad v Benátkách, a odtud sem do našich zemí dodávají. Ti páni Benátčané z toho veliké clo mají, což kdo u nich v Benátkách koupí a pryč to vézti chce.“

Pánové Jan a Jetřich jeli ze západních Čech až do italského Trevisa koňmo, odtud pluli po řece bárkou do Benátek. Tam se setkali s pěti dalšími Čechy a dále se cestovali po moři na lodi (která musela být dost veliká, i s posádkou se vezlo na 450 lidí) podél dalmatských břehů na Krétu, Rhodos, Kypr a odtud do Jaffy. (Jaffa dnes tvoří dvojměstí s izraelskou metropolí Tel Avivem.) Cestou zastavovali na mnohých místech dalmatského i řeckého pobřeží, Češi si tak mohli důkladně prohlédnout Zadar, Lošinj, Dubrovník, ostrovy Korfu, Krétu, Rhodos, Kypr. V Jaffě přistáli po pěti týdnech plavby a odtud pokračovali na koních a oslech přes Ramlu do Jeruzaléma.

 

Jaffa patří k nejstarším stojícím starověkým přístavním městům na světě. Podle lingvistů byla pojmenována po Jefetovi, jednom ze tří Noemových synů, který město postavil 40 let po biblické potopě. Hebrejská etymologie dovozuje pojmenování Jaffy podle její krásy (jafa‎ – krásná).

 

Pouť do Svaté země

„Jdouce přišli jsme před dům svaté Veroniky. Hned před tím domem tu v ulici jest místo, kdež Pán Kristus tudy veden byl na smrt. Svatá Veronika vyšla k němu a dala mu roušku, aby svou svatou tvář si utřel. A Pán Kristus utřev se tou rouškou, dal ji jí zase; v této roušce jeho svatá tvář a obličej se vytiskl, jaký jest Pán Kristus byl, jako by jej maléř namaloval. Tato se v Římě ukazuje podnes, já ji tam viděl. Druzí praví také, že ta pravá svatá rouška byla na Karlštejně a že to císař Karel slavné paměti způsobil, vyprosiv sobě na otci svatém, papeži, kterýž toho času byl, aby mu roušku svaté Veroniky půjčil, že dá sobě po ní namalovati jinou. A potom že sobě císař tu pravou schoval, a malovanou místo té pravé papeži dal. Tu jsem na Karlštejně také viděl. Pán Bůh nejlépe ví, která je pravá.“

Pouť do Svaté země, to byla mezi našinci koncem 15. století, můžeme říct móda. A to putování nebylo výsadou lidí jen jednoho vyznání a téhož společenského postavení. Před necelým rokem sem vycestoval Martin Kabátník z Litomyšle, a po vzoru svého mladšího bratra Bohuslava se vydal do Svaté země i Jan Hasištejnský z Lobkovic. Na rozdíl od Martina Kabátníka, který neuměl psát (své zážitky diktoval až po letech písaři Bakalářovi) měl Jan své cestopisné dílo skoro dokonale promyšleno. Celou cestu popsal na základě svých deníkových poznámek, jenom tak si lze vysvětlit velikou přesnost všech údajů a jen tak si lze vyložit celkové promyšlené uspořádání cestopisu, aneb Šťastně vykonanýho putování.

„Dále jdouce přišli jsme před dům svaté Maří Magdaleny. A tu nám ukázali dům toho bohatce, který nechtěl Lazarovi dáti drobtů ze stolu svého. Potom jsme přišli ke sklepům, pod kterýmiž jsme šli podél,a pod těmi sklepy byly kuchyně obecné, ježto si v nich všech potřeb našel k jídlu, kdož co chtěl. A též krámské věci a apatéky v nich byly, a ovoce mnoho prodávali. Když jsme přišli do své hospody, poslal k nám patron, abychom se strojili jíti do chrámu, v kterémž hrob Boží jest. A tu připravivše se šli jsme. Přišli jsme před chrám, kde jest před ním plac dobře veliký. A tu stálo na něm mnoho pohanů, žen i mužů, i také některých bludných křesťanů, ježto také křesťany býti chtějí, ale mnoho bludných artikulů ve své víře mají, v nichžto se s obecnou vírou křesťanskou nesrovnávají.“

Čtenáře maně napadá otázka – proč to vlastně urozený pán, pan Jan Hasištejnský z Lobkovic, všecko psal? To zjistíme jenom těžko. Lze se domýšlet, že myslel na poučení potomků a na posílení jich ve víře katolické. Pan Jan něco podobného neudělal poprvé. Pro svého synka Jaroslava sepsal výchovné dílo. „Zpráva o naučení synu Jaroslavovi.“

„Víra všech Arabů pohanská, kterouž jim Machomet zamyslil a ustavil, jest tato: Napřed věří v boha, kterýž stvořil nebe a zemi. Machometa mají za proroka jim od boha poslaného k naučení víry pravé. O Pánu Kristu nedrží, že by Bůh byl, než že jest byl prorok veliký a že se z čisté panny narodil a že jej Židé bez viny a pro závist ukřižovali. O Panně Marii drží, že byla před porodem pannou a pannou čistou že i po porodu zůstala. Na svých modlitbách se nábožně mají na zemi se kladouce a tepouce se v prsa a klekajíce. Týž Machomet jim zákon zamyslil a ustanovil jim, aby každý mohl míti žen, kolik se mu zdá a líbí a chce. Tímto kusem je spíše a snáze k svému zamýšlenému bludu přivedl, jakož se tak i stalo, že z nich každý má žen, co chce. Víno píti jim zapověděl v zákoně jim od něho vydaném, jemuž říkají Alkorán. Než proto druzí kradmo je pijí. Ale zjevně nesmějí jeho píti, neb na kterého to zvědí, ti starší je pro to kyji tepou.“

Myslím, že jest zřejmo, že si z Jana Hasištejnského nemíníme nikterak tropiti žertů. On totiž dokázal psát opravdu zajímavě. Dá se to číst i po pěti set letech. Některé výplody našich současníků nelze strávit ani po pěti minutách. On totiž dokázal psát opravdu zajímavě. Kupříkladu přímo mistrně podává popis válečných setkání, třeba porážku Chorvatů Turky. K té se totiž nachomýtl na zpáteční cestě domů. „V pondělí po svatém Matouši připluli jsme k městu Jadru, jemuž se vlašsky říká Zara.“

„Tu nám zpraveny byly zlé noviny, kterak nešlechetní zhoubci křesťanstva Turci porazili Charváty na hlavu a pobili je a zjímali. Patnáctý den před naším příjezdem se to stalo, a to tím způsobem, že jeden hejtman císaře tureckého, jménem Hadrembašan, sebrav ty nejlepší Turky, několik tisíc koní maje táhl jest přes hory charvátské do Charvát a tudy dále k městu zvanému Labach. Ve vší té krajině s sebou pobrali lid a pryč s sebou hnali muže, ženy, panny i pacholata. Hrabě a panstvo charvátské táhlo jim v předstihu na hory a tu se sčekávali. Když se tak sjeli, měli na tři tisíce koní a pěších as na devět tisíc. Charváti měli čekati, až jim dojde ze Štýrska posila, ale oni toho učiniti nechtěli, majíce naději, že Turky předtím několik let v týchž horách snad dvakrát porazili a chtěli tu čest míti, že je porazí jako prve. Když o tom Turci zvěděli, všechny vězně, které pobrali, tak jim hlavy všem stínali, bojíce se, aby v boji nepomáhali Charvátům. Jedni Turci se vydali proti Charvátům, a druzí čekali v záloze, aby když je Chorváti pominou, aby je zezadu zaskočili. A Charváti o takové záloze nic nevěděli. Když začali spolu harc, smísili se a bili se a drahně Turků zbili, a tu Turci prchli a utíkali na svou zálohu, a Charváti po nich táhli, majíce dobrou naději, že se jim začalo vésti, když vtom obě zálohy turecké, jedna zpředu a druhá zezadu v něm vskočivše bili je a na hlavu porazili. A pravil mi jeden dobře urozený člověk, Charvát, že jest byl na bojišti a že viděl ta zbitá těla, nebožátka, a že skoro na míli zdélí leželi a dobře široce jako snopové houští, že by z jednoho těla na druhé kráčeti mohl. A že jim všem hlavy stínali a nosy jim uřezali a ty že s sebou nesli pryč, neb to bylo snazší než nésti celé hlavy, neb jim jejich císař od každé hlavy dává zlatý, a proto nosy uřezavše na znamení je s sebou nesli, kolik každý jich zabil. I pravil mi, že na deset tisíc lidí. A taková bitva a porážka stala se na den svatého Gorgonia tři hodiny as před polednem v krajině jedné charvátské, jíž říkají Charbava, u zámku, jemuž říkají Udvinec, šedesáte vlašských mil od zámku psaného Jadra a našich mil českých dvanáct.“

Vyprávění Jana Hasištejnského je velice živé. Všechno dění, jeho účastníci, scenérie a podobně vystává před našima očima tak, jako bychom byli přímými svědky. Na rozdíl od mnohých dnešních novinářů, nedbajících na základní sedmero otázek, jež nutno odpovědět: co, kdo, kde, kdy, jak, nač a proč... Jan z Lobkovic měl smysl pro reportážní zkratku – dovedl výstižně komentovat, důsledně rozlišoval to, co slyšel, od toho, co přímo zažil, tak jako i někteří další cestopisci se snažil vyprávět co nejnázorněji tak, že přirovnával cizí jevy ke známým jevům ve své vlasti. Pokud takové srovnání nebylo možné, usilují jeho popisy o co největší přesnost. Jan Hasištejnský měl vzdělaní. Kromě češtiny hovořil latinsky i německy, ale přitom svoje znalosti nestaví nikdy a nikde na odiv (na rozdíl od pana Kryštofa Haranta, který se rád pochlubil). Jako vzdělaný autor dokázal psát o složitých jevech prostě a srozumitelně i pro lidi bez vzdělání. Každá jeho věta je přehledná, nevyumělkovaná. Zkrátka – on se dá bez velkého sebezapření číst i dnes.

„Když nám v Jeruzalémě osly přivedli, tak jsme na ně vsedli a jeli jsme zpátky k Jaffě. A tu naši galeoti z galeje na bárkách k nám přijeli na břeh, a tu když jsme chtěli na bárky vsedat, nedali nám pohané, a některé z nás, kteří jsme chtěli na bárku vejíti, i kyji bili. A druhého strkajíce odtud trhali, až po dobré chvíli byl poslán jeden, aby nás na pokoji nechali. Avšak když jsme na bárku vsedati chtěli, některými z nás opět trhali chtíce po nás kurtaci, to jest odměnu, totiž abych tak řekl na propití. Někteří z nás museli dát po marketě benátské. A tak všichni pospíchali na bárky, jedni až do zadku a druzí až do pasu břísti jsme se ve vodě museli. A tak s milým Bohem usednouce pluli jsme na galeje, s radostí Pánubohu děkujíce, že nám ráčil pomoci od takových nešlechetníků, ježto v nich žádné cti ani víry není a žádnému nedrží, co slíbí, a připluji jsme ke galeji rovně, a kdo sobě na té cestě kyjovou ránu uhonil, ten ji měl.“

Inu, cestování nebylo vždy tak jednoduché, jako... teď jsem chtěl napsat „jako dnes“, ale ani dnes není vždycky bez problémů. Jan Hasištejnský poctivě sepsal každou lapálii, kterou na své cestě do Svaté země zažil. Jeho potomci měli co číst. „Když jsme pluli k Benátkám, byla noc a vzešel měsíc a my se ubírali s Pánembohem naší cestou. A zdál se nám býti malý a povlovný vítr. Říkali jsme patronovi, aby plul vedle břehu nedaleko země. On slíbil nám tak učinit, a my ubezpečivše se lehli jsme a spali. A on opiv se, zanedbal toho, že vítr veliký nás od země zahnal na veliké moře. A tu veliké vlny jako domové, větrem jsouce hýbány, bárku tak vznášely, že vždy dva museli ven vodu škopky vylévati. A tu jsme byli všichni tak ve strachu, že nevěřím, by který z nás, jak je živ, kdy u větším strachu byl, neb nebylo to jinému podobné, než že se všickni utopíme. To trvalo nám na šest aneb sedm hodin. Tu potom slíbili jsme všickni z nás, což nás tu bylo, na pouť k Matce boží jít do Lorety, aneb každý oběť svou tam aby poslal. A hned jak jsme to učinili, počalo se povětří tišiti a dobrý vítr bez takových vln velikých k naší cestě býti.“

autor: Josef Veselý

Sníh uprostřed léta

Letošní léto přineslo extrémní teploty a pro mnohé velké horko nebylo zrovna příjemné. Výkyvy klimatu zažívali i lidé v minulosti. Mnohé změny může způsobit přírodní jev v opačné části planety. Dnes se podíváme, jaké starosti prožívali lidé přesně před 210 lety. Bylo léto a lidé se chystali sklízet úrodu. Nečekaně napadl sníh, který zničil úrodu a následně pak lidé trpěli hladem, dost dlouho vůbec neviděli slunce...  

V roce 1815 vrcholily napoleonské války v Evropě. Toho roku také došlo k erupci sopky Tambora - největší v historii lidstva. Depresivní bylo i to, že následujícího roku kvůli přírodní katastrofě vůbec nebylo léto! 🙀 

 

 

Indonésie na mapě světa. První Evropané (Portugalci) tam přistáli v roce 1512 s cílem získat zdroje koření na Molukách: muškátový oříšek, hřebíček a kubébu. 

Sopečných erupcí v zaznamenané historii lidstva byla celá řada a nejčastěji se píše o sopce Krakatoa v r. 1883 v Indonésii. Přitom erupce Tambory byla 10x silnější a není tak známá, prý proto, že to bylo před vynálezem telegrafu.

Základní údaje:

 

Sopka Tambora

• na ostrově Sumbabwa v Indonésii
• kdysi měřila 4300 metrů, po mohutné erupci v roce 1815 přišla o většinu svého vrcholu
• nyní má výšku asi 2851 metrů
• v letech 1880 a 1967 menší erupce, v letech 2011, 2012 a 2013 zvýšená seismická aktivita

Počátkem dubna 1815 se probudila indonéská sopka Tambora a začala chrlit sopečný materiál. V Indonésii je velkých sopek hodně, lidem se to zdálo běžné. První exploze byly na ostrově slyšet večer 5. dubna. 10. dubna nastala erupce, při níž celá horní část sopky zmizela, sopečný materiál se dostal do výšky 44 kilometrů a zvuky výbuchu byly slyšet na vzdálenost 2700 kilometrů. Podle vulkanologů je erupce Mount Tambory největší a nejničivější sopečnou událostí v zaznamenané historii!

Následky mohutné erupce byly dalekosáhlé. V příštích letech kvůli výbuchu sopky zemřely statisíce lidí.

Na celém světě byla zvláštně zbarvená obloha. Obrazy malířů zachytily nezvyklou nebeskou podívanou. Zvláštní atmosféra inspirovala různé umělce - právě v těchto letech vznikl původní námět pro příběh Frankensteina či příběhy o upírech.

 

 

Obraz Williama Turnera. Na obrazech z r. 1815 se často objevovala žlutě zbarvená oblaka. (zdroj Deník)

Roku 1816 byly na celé planetě extrémy počasí, které následně vyvolávaly chudobu, hlad a nemoci. Na celé planetě poklesla průměrná teplota. Neobyčejné ochlazení známé jako „rok bez léta" v roce 1816 postihlo velkou část severní polokoule. Části světa jako západní Evropa a východní oblast Severní Ameriky byly zasaženy hustým sněžením a ničivým mrazem v červnu, červenci a srpnu. Chladné počasí vedlo v těchto oblastech k neúrodě a hladu!

  

Letní teploty roku 1816. V květnu  se Severní Amerikou prohnala sněhová bouře, která pokryla sněhovou pokrývkou USA a Kanadu a zničila veškerou úrodu. V kanadském Québecu v té době napadlo 30 cm sněhu. Po několika týdnech se na mnoha řekách a jezerech objevil led.

V Americe se kvůli špatné úrodě lidé z postižených oblastí přesouvali více na západ, kde bylo zemědělství zasaženo méně. Investice vložené do zemědělství se americkým podnikatelům vůbec nevracely.

Ještě horší to bylo v Evropě. V letech před výbuchem sopky tam probíhaly napoleonské války, které vyvrcholily právě v roce 1815. Francouzský císař Napoleon byl poražen u Waterloo dva měsíce po erupci Tambory. Všude, kudy prošli vojáci a kde se bojovalo, byla chudoba, nemoci a nedostatek jídla. Kombinace neúrody v roce 1816 a Napoleonovy expanzivní politiky způsobila lidem katastrofický stav. 

Lidé strádali také na území Velké Británie. V létě 1816 pršelo v Irsku nepřetržitě osm týdnů. Brambory se neurodily, po hladu přišly nemoci a hladomor. Koncem roku 1816 vypukl v Irsku tyfus, který zabil tisíce lidí a v několika příštích letech se epidemie přehnala přes celé Britské ostrovy.

Nejpostiženější přesto zůstávala oblast dnešní Indonésie a okolních zemí. Po erupci v celém regionu ještě několik týdnů pršel popel. Zdroje sladké vody byly kontaminovány. Umíraly celé lesy, uvadala úroda. Odhadem na Sumbabwě a sousedním Lomboku erupce zabila 90 tisíc lidí, většina však zemřela hladem. Obrovský mrak sulfátových plynů, které Tambora vyvrhla do atmosféry, zpomalil vývoj indického monzunu, největšího meteorologického systému na světě, na následující dva roky.

 

Bengálský záliv je největší záliv na světě.

Sucho způsobené erupcí vytvořilo podmínky k šíření nového a smrtícího kmene cholery. Nejprve sucho, pak pozdní mimosezonní záplavy – změnilo se klima v Bengálském zálivu. Bakterie cholery zmutovala do nového kmene. Protože imunitní systém místních obyvatel se novému kmeni nedokázal bránit, rozpoutala se epidemie. Cholera se rozšířila po Asii a nakonec po celém světě. Na konci století se počet obětí bengálské cholery pohyboval v desítkách milionů.

Sopka stále zůstává aktivní...

 Video s českým komentářem:

 Video pro anglicky mluvící čtenáře:

 

 zdroj: YouTube, denik.cz, encyklopedie Britannica, Wikipedie

Léto pod Beskydami

Léto přináší delší dny a více času k aktivitám. A proč je v létě teplo? Je to sklonem zemské osy, která je nakloněná o 23,5° a naše, tedy severní polokoule je v této části roku přikloněná ke Slunci. Na jižní polokouli (např. Austrálie) je to opačně, tam je léto v době našich Vánoc. Pro lepší představu poslouží obrázek:

 

 

 

Video pro anglicky mluvící čtenáře:

Statisticky nejteplejším měsícem roku je v ČR červenec. Dozrává ovoce, školáci a studenti mají prázdniny. Víte, proč jsou hlavní prázdniny v létě? Bylo to stanoveno nařízením císaře Josefa II. v r. 1787 proto, aby děti mohly rodičům pomáhat při žních. Sklizeň obilí v té době vrcholila kolem svátku sv. Markéty, připomíná to přísloví „Svatá Markéta hodila srp do žita“. V 18. století to bylo životně důležité období. ... Začátkem srpna můžeme pozorovat meteorický roj Perseidy, lidově „slzy svatého Vavřince“. Typické jsou letní bouřky, které nadělají hodně škod nejen v přírodě, ale i na majetku.

 

Dlouhé letní dny a sluneční svit zvedají náladu, podporují tvorbu vitaminu D a lákají k pobytu venku. Je to doba grilování, hudebních festivalů, ale i vycházek do krajiny, když teploty nepřesahují třicítky. I poblíž domova můžete vyrazit za dojmy a zážitky.

Okolí Těrlické přehrady je obklopeno členitou krajinou, to je z fotografií vidět. Turistická trasa v Podbeskydí je mírně zvlněná, není náročná a na čerstvém vzduchu vnímáte panorama hor s pěknými výhledy. 

V dálce jsou Moravskoslezské Beskydy, tam se šlape jako v písni "Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide..." 

V naší zemi je výhoda turisticky značených tras a naučných stezek, např. Těrlické mokřady, pro cyklisty Beskydy Radegast Cyklotrack.

 

 

 

Těrlická vodní nádrž je na řece Stonávce.

 

 

 

Vlevo bohatě žlutě kvete vrbina tečkovaná (Lysimachia punctata). Tato rostlina dovede oklamat svou krásou a vás těší, jak roste bez vaší péče. Když se však na zahrádce uchytí, za pár let opadne vaše nadšení, stane se totiž nechtěným plevelem, kterého se nemůžete zbavit. Její oddenky od kořenů pokryjí i místa, kde se ničemu jinému nedaří. Chová se jako invazivní rostlina. Mně takto zlikvidovala pár květin, její živý koberec jiné květiny udusí. 😾  Co dalo práce se vrbiny na zahrádce zbavit!

____________

Pampelišky odkvetly, jsou ukazatelem kvality půdy, správně se říká bonita půdy. Pampeliška dokáže z půdy vstřebávat těžké kovy. Kde roste zdravá pampeliška, tam je většinou i zdravá půda.

Její mladé listy jsou na jaře zdrojem vitamínu C, kyseliny křemičité, vitamínů A, D, vitamínů skupiny B, betakarotenu, draslíku, křemíku, vápníku i železa.👍

 

 

Vtip na závěr: "To je hrozné vedro. Zaskřípej zubama, Karle. Třeba nám proběhne mráz po zádech." 😸