Léto je tady, pojďme k vodě

Příspěvek je od Těrlické přehrady v povodí Stonávky, která odvodňuje severozápadní svahy Moravskoslezských Beskyd. Stonávka je sice říčka, ale mnohokrát se rozvodnila a nadělala pěknou paseku! Pramení na svazích vrchu Čupel, a když v Komorní Lhotce přijímá potok Ráztoka, pak se její tok zdvojnásobí.

Málokdo Stonávku znal do let 1955-1964, kdy na ní byla vybudována Těrlická přehrada, původně pro zásobování dolů a Třineckých železáren provozní vodou. Dnes přehrada poskytuje hlavně relax a rekreaci.

 

 

Archivní fotografie p. Chroboczka ukazují původní Těrlicko před napuštěním přehrady. Toto údolí tvoří dnes dno přehrady, část obce byla zatopena. Fotograf zachytil i demolici kostela, nový kostel byl postaven výše na jiném místě. 

Pojďme se podívat, jak to v květnu u Těrlické přehrady vypadalo. V dáli za přehradou se tyčí Lysá hora. 

 

Vodní nádrž Těrlicko jako jediná na Moravě a ve Slezsku má vodní vlek. Návštěvník si tam užije vodní lyže nebo wakeboard a zažije adrenalin. Mezi další vodní sporty  na Těrlické přehradě patří sportovní potápění, dálkové plavání a jachting.

 

 

Plánek přehrady podává praktické informace. Plavba možná pouze ve výtlačném režimu znamená, že ponor odpovídá výtlaku plavidla s rychlostí omezenou na 25 km/hod. Jednoduše - nedělat vlny. 

 

Vpravo Hawaii Beach Bar na východním břehu.

Kolem přehrady rostou dřeviny keřového patra:
Kalina obecná (Viburnum opulus)
Břečťan popínavý (Hedera helix)
Ostružiník ježiník (Rubus caesius)  
Svída krvavá (Cornus sanguinea)
Bez černý (Sambucus nigra)
Brslen evropský (Euonymus europaeus)
Střemcha ptačí (Prunus padus)
Hloh jednosemenný (Crataegus monogyna)
Líska obecná (Corylus avellana)
Krušina olšová (Frangula alnus)

Fotografie na panelech u stezky (foto vpravo) připomínají domy, které tu v místech přehrady stávaly.

Novinka: od srpna bude na přehradě fungovat přívoz. Loď vyrábí loděnice v polském Krakově. Přívoz bude spojovat Jaškovskou krčmu a Ski&Wake Resort Těrlicko na západním břehu přehrady a Hawaii Beach Bar na východním břehu. (zdroj Deník)

 

Vizualizace:

Přeji všem hezké léto! 🏄 🏊

Co lákalo cestovatele k protinožcům?

Víte, kdo jsou protinožci? 🙇

Jako protinožci (též antipodi) jsou označováni obyvatelé na protilehlých stranách zeměkoule (s opačnou zeměpisnou šířkou a zeměpisnou délkou rozdílnou o 180°). Dvě protilehlá místa mají opačné denní časy – např. v poledne na jednom místě je na opačné straně Země půlnoc; a opačná roční období - u nás léto, tam je zima. V Evropě se za protinožce vesměs označují Australané nebo Novozélanďané. (Wikipedie)

Už jsem představila českého cestovatele Josefa Kořenského. (rozklikněte) Z jeho knihy dnes vybírám "Co mě lákalo do zemí našich protinožců". Kniha z r. 1902 mě zaujala i proto, že v jeho době mnohé poznatky byly nové. 😊 

 

Vyobrazení jsou z knihy Josefa Kořenského.

"Již pouhé pomyšlení, že v dálce 20 000 kilometrů od nás spatříme země protinožců, nám připadá jako sen díky úžasným přírodním zvláštnostem. Žhavé slunce tam praží, když u nás vše svírá krutý mráz! Svět našich protinožců je vskutku podivuhodný. Copak není podivné, že tam sluneční kotouč neputuje po nebi jižním, ale po obloze severní? 😉 Že tam jižní vítr je studený a severní teplý a kolikrát tak palčivý jako vzduch z rozžhavené pece? Že tam rtuť v tlakoměru stoupá za větru jižního a padá za větrů severních? Copak není divné, že na jižní polokouli žijí ještě tvorové, vyskytující se v jiných světadílech již jenom jako zkameněliny?

 

Kdo by se nepodivil, že skoro všichni tamější savci přechovávají mláďata ve zvláštních kapsách břišních po několik měsíců, a že i největší autralští savci rodí mláďata veliká jako malíček? Koho by nezarazilo, kdyby tam spatřil savce, jenž má zobák jako kachna a je napůl vydra a napůl pták? Neměli by zastánci učení Darwinova jásat, že mají konečně v rukou hmatatelný důkaz svého tvrzení o postupném vývoji organismů?

 

Soužití tříoké ještěrky Hatérie novozélandské (Hatteria punctata) s buřňákem (Aestrelata Cooki).

Co je tam savců s podivuhodným vakem, např. mladému vlkovi podobný psohlavec, zvaný pro svou krvežíznivost tasmánským tygrem. Vačnatý medvídek, vačnatý rejsek, vačnaté myši s ohonem jako peříčko, vačnaté veverky, vačnatí klokani. 

Jak se nemá člověk divit, doví-li se, že kraje vzdálených protinožců nemají žádného původního kopytnatce? Že tam lesům a polím schází chutná zvěř nízká i vysoká, že kolonisté si z nasazených králíků a zajíců vychovali největší škůdce polního hospodářství?

 

  

Náklad králíků k přípravě konzerv. 

Kůň tam byl přivezen, a vyvinul své přednosti v nové vlasti. Také brav splácí vděčně námahu věnovanou k jeho zdomácnění a vede přistěhovalce dále do australského vnitrozemí. Bez vepřů byly by zůstaly mnohé kraje posud zemí tajemnou a vypadaly by do dneška jako poušť, jež tam do nedávna bývala.

Ale zakládáním artéských studní a umělým zavodňováním země kdysi vyprahlé položil se základ k výnosnému pastýřskému zaměstnání. Přibývá ovčáckých stanic a vnitrozemí australského kontinentu nehrozí již cestovatelům hladem, záhubou a bídnou smrtí. Velká artézská pánev v Austrálii je největší na světě a obsahuje přes 3 000 přírodních studní. Pusťte si krátké video - ZDE.)

Pro anglicky hovořící čtenáře je toto video:

 

 

"Kdo by se byl před padesáti lety nadál, že kraje našich protinožců, kdysi jen neblahé země pro odsouzence a trestance, budou zásobovat Evropu masem, připravovaným k vývozu v četných závodech!

Kdo také někdy slyšel, že jsou země s labutěmi nikoli bílými, ale černými jako krkavci? Jak neměli holandští plavci nazvat tohoto podivuhodného opeřence "avis rara" (vzácný pták)?"

 

Labuť černá (Cygnus atratus) - rozšíření v Austrálii. Je na vlajce Západní Austrálie. 

 

Kdo tehdy viděl, že jsou pevniny, kde jazýček ptáků začíná něžnou štětičkou k vystírání medové šťávy, vypadá to jak zdrobnělé košťátko?
Že jsou pralesy, hostící ptáky břichomluvce, kteří mají chvost jako lyra a umějí štěkat, plakat jako děti a skřehotat jako žáby? Je to lyrochvost nádherný (Menura novaehollandiae). Tento australský pták je nejlepší přírodní imitátor na světě. Tohle video stojí za to vidět, je to v angličtině. 

 

 

Šestnáct per tvoří většinou stříbrná vlákna, která připomínají závoj a dvě stříbrná pera. Jejich efektní vějířovitě roztažený ocas vypadá jako lyra, podle níž ptáci dostali své jméno.

 

Na jižní polokouli žijí opeřenci, kteří snášejí vejce do teplého popela tamější živé sopky, aniž se dále starají o kuřátko. Že tam jsou ještěři skákající po zadních nohách jako klokani a vykrášleni mohutným nákrčníkem jako rytíři dávnověku?

 

 

Chlamydosaurus kingii, známý také jako agama límcová, je denní ještěr, který obývá savanu s blahovičníky, suché sklerofytní lesy, parky a venkovské zahrady.

 

Je to div divoucí, že žijí u protinožců savci, kteří snášejí vejce? Jak neměl se divit přírodozpytec z povolání, když slyšel poprvé, že byla v Austrálii objevena ryba mající jako dýchací ústrojí nejen žábra, ale pro všecky případy zápasu životního také plíce? Jedná se o bahníka australského (Neoceratodus forsteri). 

 "Dvojdyšné ryby, fascinující stvoření stojící na pomezí dvou světů, nám připomínají, že evoluce je plná překvapení a zdánlivě nemožné je často začátkem něčeho úžasného."

  

Mořské korálové dno za odlivu. 

Pokračování 

Toulky českou minulostí: 280. schůzka: Konec uherského Havrana

Matyáš Korvín by velmi rád chtěl sjednati pokoj s císařem Fridrichem a uvoloval se za částku sedmi set tisíc dukátů postoupiti jemu všeho, čeho v posledních letech na něm byl dobyl; ale Fridrich, byv od astrologů svých ujištěn, že Matyáš zemře ke konci roku 1489, nechtěl odpustiti jemu provinění jeho ani smířiti se s ním, leč by vrátil bezplatně všechno, co bezprávně mu byl odňal. Sjezd obou panovníků, jenž uložen byl k 8. září, pro Matyášovu nemoc nedošel k místu.

Choroby jeho přibývalo v té míře, že pro podagru nemohl více choditi, ale duch jeho nepotratil své obyčejné čilosti a pružnosti, takže nepřestával odmýšleti návrhy dalekosáhlé.

Že by hvězdopravci, připravující římského císaře na tu radostnou událost, že jeho uherský sok už dlouho nevydrží, že by měli nakonec pravdu? Jestli byli vskutku obdařeni takovou jasnozřivostí, anebo měli k dispozici informace o Matyášově zdravotním stavu, to těžko můžeme dnes posoudit.

Matyášův zdravotní stav se horší

Matyášův zdravotní stav nebyl nejlepší. Nebylo mu ještě ani padesát, ale s jeho zdravím to bylo přímo povážlivé. „Choroby jeho přibývalo v té míře, že pro podagru nemohl více choditi; ale duch jeho neztratil své obyčejné čilosti a pružnosti, takže nepřestával obmýšleti návrhy dalekosáhlé.“

Musel se přece postarat o svého levobočka Jana Korvína. Ne že by se stal uherským králem, ale – uherskému králi patřilo kupříkladu takové Slezsko. Nevybíravými metodami tam Matyáš postupně odstranil většinu slezských knížat. Z původního počtu dvaceti jich tam na konci uherské vlády zbylo sotva pět. A musel nějak zabezpečit svého nemanželského. Všechna rozsáhlá území ve Slezsku, která najednou byla bez dosavadních vládců, prohlásil za dědictví Jana Korvína.

To všechno Matyáš ještě nemohl tušit. Předpokládal, že to dopadne úplně jinak. Proto se velice staral. „Předtucha nedlouhého jeho živobytí zaměstnávala jej i poddané otázkou o budoucím jeho nástupci. Matyáš neobmeškával ničeho, aby svému synovi pojistil posloupnost po sobě, nic se neohlížeje na nářky a prosby manželky své, která jinak velikou nad ním měla moc a sama po něm kralovati si přála: museli mu přísahati mnozí páni uherští, že po smrti jeho nedají hlasů svých nikomu než mladému Korvínovi. Učinil jej náměstkem svým ve vládě a svěřil mu i skvělý tehdáž hrad Visegrád na Dunaji, na němž chovány byly koruna i všecky klenoty říše uherské.“

 

Pamětní deska na Horním náměstí v Olomouci připomíná Korvínovu návštěvu města, vlevo znak - Havran.

Matyáš opravdu stále neopustil myšlenku, že jeho nemanželský synek po něm usedne na trůně. Ne na uherském, ale že by mu stačil ten český. Dohodl se sice s Jagelloncem Vladislavem, že mu tu korunu prý nechá, tedy v případě, že Matyáš zemře dřív, jenomže známe to: V politice jsou dohody jedna věc, a skutečnost druhá, od té první začasté velice vzdálená. „Když na čas pozdravěl, vydal se Matyáš z Budína do Vídně, která se v posledních letech stala hlavním jeho sídlem. Tu konaly se přes zimu veliké přípravy, aby z jara zabrati se mohl slavně do Vratislavě a odevzdati tam na velikolepém sjezdu velmožů svých i okolních zemí synovi svému titul království českého a panování skutečné nad zeměmi koruny české.“

„Ale smrt nenadálá předstihla vykonání takových úmyslů. O Květné neděli 4. dubna roku 1490. požádal, dříve než se královna z kostela navrátila, o pár fíků k jídlu. Když podány byly nedosti čisté a chutné, rozčilil se a rozhněval se tak, že raněn jest mrtvicí a když přichvátali k němu královna, syn, páni mnozí a lékaři, nemohl již mluviti; svíraje se v nesmírných bolestech řval jako lev, takže až do města prý ho slyšeti bylo. Pracoval ke smrti až do třetího dne a tehdy ohluchnuv a nepromluviv více ani slova srozumitelného, skonal v úterý ráno dne 6. dubna. Tělo jeho převezeno potom do Stoličného Bělehradu a tam slavně pochováno.“

  

Székesfehérvár, česky Stoličný Bělehrad, v Maďarsku, kde v Katedrální bazilice Nanebevzetí P. Marie je pochován i Matyáš Korvín. 

Smrt krále Matyáše

Tak skončil král Matyáš. Stařenky na jižní Moravě vyprávěly pověsti o „dobrém králi Matěji“. Málokdo věděl a ví, že ten „dobrý král Matěj“ byl uherský Matyáš Korvín. Ten si nechával dvacet let říkat „český král“ a fakticky celou tu dobu ovládal Moravu, Slezsko a obě Lužice. ze kterého pocházel, je dodnes snad nejvýznamnějším maďarským domácím rodem. Málokdo však ví, že pochází nikoli z Uher, ale – z Rumunska. V Transsylvánských Alpách se nachází historické městečko Hunedoara a v tom městečku zachovalý hrad a právě na něm se roku 1387 narodil Jan Hunyady.

V Uhrách tehdy vládl Zikmund Lucemburský. Domácí páni ho neměli zrovna ve velké lásce. „Tobě, české svini, nebudu sloužit“ – ano, tuto historickou větu pronesl jeho, tedy Zikmundův maďarský panoš. V Čechách byl Zikmund zase „ta liška ryšavá“. Jan Hunyady bránil Uhry proti Benátčanům a Turkům za vydatné pomoci českých husitů, vedených Janem Jiskrou z Brandýsa, čímž se stal první osobou po králi Zikmundovi a po jeho smrti první osobou po jeho nástupci a jinak zeti Albrechtovi. Hunyady stoupá po společenském žebříčku. Podobně jako Jiří z Poděbrad v českých zemích se stává Jan Hunyady zemským správcem v Uhrách. Stačil ještě porazit Turky u Bělehradu, ale podléhá morové nákaze, načež se faktickým šéfem uherského státu stává jeho syn Ladislav. Ten však skončil následujícího roku na popravišti, přičemž jeho mladší bratr Matyáš řečený Havran neboli Korvín putuje do českého vězení, odtud se ale dostává rovnou ke svatebnímu oltáři, neboť milostivé oko Jiřího z Poděbrad na něm spočinulo natolik, že jeho, čtrnáctiletého, zasnubuje se svou dcerkou, teprve pětiletou Kateřinkou. Když potom tato uherská královna ve svých čtrnácti letech rodí, tak to nepřežije a uherský Havran se brzy nato žení, a to s portugalskou princeznou Beatricí.

Po pouhých padesáti letech života Matyáš Korvín z rodu Hunyadyů ve Vídni umírá. Zdravotní komplikace u něj nastaly, komplikace, když mu byly servírovány nepříliš čisté a nepříliš čerstvé fíky. Z fíků však žádnou otravu nedostal. Dostal ji ze vzteku, a vinen nebyl žádný jed. „Rozhněval se tak, že raněn jest mrtvicí.“ Líčení Otce národa svědčí jednoznačně pro krvácení do mozku, a to nejspíš do levé hemisféry předního mozku. Pacient, zasažen šlakem, nemohl totiž mluvit – měl afázii. Všemu předcházela stressová záležitost: rozčilení, hněv, vztek kvůli fíkům; následovalo krvácení do mozku, jak už tomu bývá u ruptury neboli prasknutí některé z mozkových tepen. Král Matyáš měl na mrtvici zaděláno. Byl robustní postavy, ale nebyl příliš starý – necelá padesátka. Což je právě věk pro krvácení. Pro embolii byl moc starý, pro trombózu příliš mladý. Kdyby žil o nějakých 450 let později, tedy ve dvacátém nebo tom našem století,tak by mu lékaři nejspíš naměřili vysoký krevní tlak, hypertenzi. Ani ještě jinou příčinu, třeba náhlou příhodu mozkovou nemůžeme vyloučit, kupříkladu to mohla být ruptura cévní výdutě, krvácení do nádoru a podobně, ale vůbec nejpravděpodobnější se zdá být prostá mozková hemoargie z důvodu postižení cévní stěny nebo vyššího krevního tlaku. To se zdá být nejprostším vysvětlením smrti uherského panovníka. Matyáš se asi hodně trápil, ale netrvalo to dlouho.

Matyášem sešel ze světa nejmocnější a nejslavnější panovník uherský a současně nejkrutější škůdce českého národa.

Maďarští historikové ho staví na vrchol. U nás si získal poněkud horší pověst. „Matyášem sešel ze světa nejmocnější a nejslavnější panovník uherský,“ což vůbec není od Františka Palackého špatné dobrozdání, jenomže ta věta ještě neměla tečku. „Nejmocnější a nejslavnější panovník uherský a současně nejkrutější škůdce českého národa. Blesk a sláva, kterou získal uherskému jménu, zatměla se po něm brzy zase; rána, kterou zasadil koruně české, stala se smrtelnou, aniž dala se zaceliti více. Proto rozcházeti se budou vždy hlasy uherské a české, kdykoli o památce jeho řeč bude. Že měl neobyčejné ducha dary i veliké panovnické přednosti a ctnosti a že v tom ohledu rovnal se mnohým v historii proslaveným mocnářům, o tom nebude bohdá sporu: tím více ale o povaze a hodnosti jeho mravní.“

Palackého odsudek byl opravdu hodně tvrdý. Snad až nespravedlivě. Matyáš měl totiž velkou úctu k české řeči. Česky mluvil stejně plynně jako maďarsky. Velmi se toužil stát českým králem, a byl pro to ochoten udělat cokoli. Když se mu to alespoň zčásti povedlo, tak tam svou část Českého království spravoval víc než dobře. Hlavně na Moravě nedali na svého „dobrého krále Matěje“ dopustit, takže jako jeden z mála panovníků vešel do pověstí, a to v tom nejlepším světle.

„Úmrtí krále Matyáše bez dědice napřed uznaného způsobilo shon samozvaných nápadníků tím usilovnější, čím skvělejší bylo pozůstalé dědictví. Hlásilo se jich neméně nežli pět: královna vdova Beatrice, poboční kralevic Jan Korvín, syn císaře Fridricha Maxmilián, král český Vladislav a bratr jeho Jan Albrecht, kralevic polský.“ Slušná kandidátská sestava... „Každý z nich měl již dávno své přívržence, svou stranu v národě – neměla-li říše uherská roztrženy býti na kusy, musela jednomu z nich zjednána býti převaha v té míře, aby zmařiti mohl úsilí všech ostatních.“

To znamená, že si museli jít po krku: pokud jde o královnu Beatrici a jejího nevlastního syna, levobočka Jana Korvína, vypadalo to zpočátku, že nich dokonce budou spojenci... „Ještě ve Vídni, když ukládána byla do rakve mrtvola královská u valném prolévání slz, vrhl se Jan Korvín k nohám macechy své s prosbou, aby z lásky k manželu a otci oplakávanému přijmula jej za syna a neopouštěla sirotka radou i pomocí – ona, pozdvihnuvši jej a políbivši nejen slíbila mu býti matkou a ochranitelkou, ale žádala i přítomných velmožů, aby také oni neopouštěli jeho.“ Zdá se, že ti dva měli hezké vztahy. Leč všeho do času. „Rozčilenost myslí ustoupila brzy úvahám chladným a jako obyčejně sobeckým; protože bažili oba po moci, netrvalo dlouho a oba zapomenuli na slzy prolité a postavili se matka i syn proti sobě co úhlavní nepřátelé a pomáhali zničiti navzájem své prospěchy.“ Když se dva perou, třetí se směje...V tomto případě tím třetím byl náš milý král Dobře, toho času král český, vládnoucí pouze v Čechách, král Vladislav.

„Nastala Vladislavovi pojednou dvojí úloha: jedna připojiti zase ke koruně české země odtržené na čas smlouvou olomouckou; druhá získati uherskou korunu pro sebe.“ Oč mu šlo víc? Případná otázka. Podle Františka Palackého stál především o Uhry. „Koruna uherská ležela mu na srdci více nežli koruna česká. Nejen že nepocítil k Čechám nikdy opravdové lásky jakožto k zemi, kacířstvím notně zprzněné, ale dosednutím na trůn uherský doufal dostati se přímo a nejpohodlněji též ke vládě nad zeměmi odtrženými, aniž mu záleželo mnoho na rozdílu, českým-li či uherským jménem nad nimi panovati měl.“ Já bych navrhoval, abychom tady nepitvali, kterak Vladislav zápasil o svatoštěpánskou korunu, a taky to není tak úplně podstatné. My bychom nyní vlastně měli lehce zpravit, kterak jsme přišli o krále, aniž nám umřel. Uhři nám ho v podstatě ukradli. On se Vladislav rád nechal ukrást. Podmínky se domluvily na Vlčím Mostě. Ve Farkashídě. Po česku Vlčím Mostě. Tak se jmenovala ona uherská vesnice, kde se Vladislav setkal se svými milými Uhry.

  

Vlčkovce na Slovensku, do r. 1948 Farkašín, maďarsky Farkashida.

„V ležení na poli u Vlčího Mostu (Farkashídě) podepsal Vladislav výminky, pod kterými preláti a páni uherští povolají jej na trůn své vlasti: aby práva, svobody a obyčeje všech obyvatel zachoval neporušené a zrušil vše, co proti nim od Matyáše ustanoveno bylo; zejména aby nikdy nežádal berně válečné po jednom zlatém, ale spokojil se obyčejnými důchody komory královské; aby navrátil statky a práva těm, kterým od nebožtíka krále a od královny neřádně a mimo způsob právní odňaty byly; aby korunu a klenoty říšské na hradě Visegrádu opatrovati dal; aby Moravy, Slezska i Lužici obojí od uherského království neodcizil; čeho Matyáš dobyl v Rakousích, Štýrsku, Krajině a v Korutanech aby toho císaři nepodstupoval; o státních věcech jen s Uhry, nikdy s cizozemci se radíval a také jen Uhrům propůjčoval statky, úřady a důstojenství; aby dvorem býval v Uhřích.“

Přesně touto metodou jsme tedy přišli o krále. Uherské stavy ho v červenci přijaly za svého panovníka, brzy nato se Vladislav z Prahy odstěhoval do Budína, a panovnická moc v Českém království tím okamžikem přestala existovat. Vladislava obklopili uherští magnáti, jeho energii odčerpávala nadále problematika Uher. Jevil Vladislav, český král, nějaký zájem o české země... vlastně – o Čechy, protože Morava a další vedlejší země měly zůstat součástí Uherského království? Zájem jevil pouze okrajový. On byl takový... no, hasič. Hasil u nás požáry. A to ještě na dálku. Na návraty se mu nedostávalo ani chuti, ani sil. Od Dunaje to byl k nám lán cesty... kdo by se trmácel až tam... jak se to město vlastně jmenuje? Praha. Až do Prahy... Kontakty s panovníkem byly obtížné i pro české politiky. Pro ně to byl taky lán cesty až do Budína? Taky. Každá taková cesta byla dost nákladná, většinou nepřinášela žádný větší prospěch, semtam se dokonce stávalo, že české poselstvo ani nepřijal.

Získat audienci přímo u krále znamenalo zpravidla sáhnout k tučným halafancím. Čekali na ně v Budíně nejenom dvorní úředníci, ale i dveřníci, zřízenci, ba i královští trpaslíci a šaškové... Všechna tahle kuřátka si ráda zobla. Jen vycítila zrno, užuž natahovala zobáčky. Ještě horší bylo, co musel při nástupu nový král uherským stavům slíbit. Že vedlejší české země zůstanou až do výplaty čtyř set tisíc zlatých součástí uherského státu. Tím se otevřel vleklý spor. Výplata se sice nikdy neuskutečnila, ale handrkování o to, čí jsou Morava, Slezsko a obě Lužice trvalo fakticky až do druhého nástupu Habsburků na český trůn v roce 1526. Dva roky před objevením Ameriky došlo k vytvoření velkého soustátí uprostřed Evropy. Soustátí česko-uherského, ano. To pak v rámci habsburské říše trvalo až do roku 1918. Oba celky žily odděleně, pojítkem mezi nimi zůstával pouze osoba panovníka. Ale vzájemné vztahy přece jenom zesílily, a taky se začaly pozvolna vznikat a zesilovat vztahy mezi Čechy a Slováky. Poprvé od času Velkomoravské říše se tyto dva národy ocitly v jednom soustátí.

„Toho roku 1491. po Svatém Duchu nastala v království Českém velká drahota, ačkoli obilí byl dostatek. Ale tu drahotu způsobila lidská lakota a také měna, ve které se zmenšil obsah stříbra, a také to, že zmizela láska mezi lidmi; všude byli samí sobci, kteří mají plná ústa zákona Kristova, ale jeho přikázání buďte milosrdní je jim proti mysli. A bylo to také proto, že němečtí sestavovatelé pranostik předpovídali, že bude nedostatek, a z toho vznikla ta drahota. To předvídání může být v něčem pravdivé, ale kdyby všechno mělo být tak jak oni řeknou nebo napíší, pak by museli být bohové. Ale všechny věci řídí a určuje Pán Bůh a na něm všechno záleží. A proto bychom těm pranostikářům měli věřit stejně jako ostatním lhářům.“

zdroj: Josef Veselý

Květnovou krajinou s kvetoucími stromy

Jaro je čas, kdy se příroda probouzí k životu a krajina se barví do svěžích odstínů zelené. Na májové vycházce ve volné přírodě, ale i v mnoha zahradách, můžete obdivovat kvetoucí květiny i stromy. Některé jsem vyfotila a doplnila textem.

 

Šeřík obecný (Syringa vulgaris) rostl původně na Balkáně, postupně se rozšířil po celé Evropě, Severní Americe i Asii jako zahradní dřevina a parkový keř. Bílý šeřík rostl u domu mých rodičů, horní větve sahaly k oknům v 1. patře a v době květu - to byla vůně! Také vzpomínka může být voňavá. 😊 Dříve rozkvétal začátkem května, teď už na konci dubna do června (podle nadmořské výšky) jeho květy ve fialových, bílých nebo růžových odstínech silně voní. Květy šeříku bývaly symbolem lásky, jara a mládí.

 

Tento žlutě kvetoucí strom nebo keř nepřehlédnete. Je to "Štědřenec odvislý", latinsky Laburnum anagyroides. Lidově zvaný zlatý déšť má více druhů. Zaujme svým květenstvím ve tvaru hroznů. 

Jenže pozor, štědřenec  je jednou z nejjedovatějších rostlin v našich zahradách, stačí pár kapek šťávy na pokožce a alergici mají problémy. Všechny části této rostliny jsou jedovaté, zvláště lusky se semeny, a to i nezralé. Pozření několika květů či lusku může být dokonce smrtelné. Hlavní účinnou látkou je prudce jedovatý alkaloid cytisin, jehož koncentrace se sušením nemění, což představuje značné riziko pro hospodářská zvířata. 

 

Hory na obzoru jsou Moravskoslezské Beskydy, níže pak Těrlická přehrada. 

 

Vistárie patří mezi nejkrásnější popínavé dřeviny. Její dlouhé hrozny květů působí romanticky. Tato liána může dorůst do velkých rozměrů a její větve vyžadují oporu pevné konstrukce. Na fotografii je ještě mladá ne příliš rozrostlá. 

Podobně jako štědřenec i vistárie je jedovatá rostlina. Jedovaté jsou všechny její části - listy, výhonky, květy, dřevo, kořeny a dokonce i semena (ta nejvíce) obsažená v luscích. Jejich požití může způsobit nevolnost, bolest břicha, zvracení a průjem. Neměla by být tam, kde jsou malé děti nebo volně se pohybující zvířata.

Na májové vycházce jsem viděla i tradici našich předků - májku. V předvečer 1. května se mladí muži a chlapci vypravili do lesa, aby tam porazili co nejvyšší stromek a udělali z něj do rána májku - tradiční symbol jara. Vybrali většinou smrček nebo jedličku, pak ořezali spodní větve a nechali jen špičku. Ta se pak ozdobí věncem, kvítím a hlavně pestrými fáborky. Samotné stavění májky je pořádná dřina. 

V každé obci chtěli mít májku na návsi vyšší, než měli v sousedních obcích. Mládenci pak každou noc museli májku hlídat, protože chlapci ze sousední obce se pokoušeli věnec z májky za tmy ukrást, což by přineslo hanbu celé vsi po celý příští rok. 

V některých vesnicích ještě v současnosti mládenci staví menší májky (nazdobené břízky) před domy svých dívek. A třeba v domě měli tři dcery na vdávání a každá měla svou májku. 👍