Toulky českou minulostí: 265. schůzka: Causa bohemica

Po celou dobu až do roku 1464 spravoval král Jiří zemi v pokoji a míru. Toho roku však došlo ke zvláštnímu úkazu, totiž ke spojení Saturna s Jupiterem, které začalo v provodní sobotu (7. dubna) a trvalo čtyři léta, ve kterých přišel mor, hlad a těžké války.

Ale v dřívějších letech panoval utěšený mír a mnozí králové a knížata hledali u krále Jiřího přízeň a on je smiřoval a nastoloval mezi nimi pokoj. A pro českou zemi vykonal mnoho dobrého.

Má smysl mír za jakoukoli cenu?

Jiřího z Poděbrad jsme zatím poznali jako celkem slušného a schopného mírotvorce. A přesto ho zastihneme, jak na konci života celá léta válčí hned na několika frontách, až tečku za celým tím urputným zápasem udělá nikoli mír, ale velice předčasná králova smrt. Jakpak to jde dohromady – tedy válčení – s plánem, který Jiří nabídl Evropě? Neselhal král? Nezahodil svoje ideály? Nezradil svůj program? Ne. On jenom řešil jeden takový věčný problém lidí. Musel sám sobě odpovědět na otázku, kterou si lidstvo klade vlastně po věky, aniž dospělo k definitivnímu řešení. Otázek, které si lidstvo klade, aniž by kamkoli dospělo, je víc... Tato je však kruciální: „Má smysl mír za jakoukoli cenu?“ Těžká otázka. Odpověděl si na ni Jiřík? Odpověděl. Jeho odpověď zněla: „Ne!“

Klid pro spravovanou zemi byl jeho programem. On už nechtěl svou pravdu vnutit světu. Žádal jenom, aby svět Čechům ponechal pravdu jejich. Ano, svět je dost veliký na to, aby vedle sebe žilo třeba i více pravd... Ale i to bylo přespříliš. Jiří hledal mír – nalezl válku. On ji nechtěl. Ale nelekl se jí. „Pius II. dal Vratislavanům rozkaz, aby neholdovali králi Jiřímu dříve, nežli jim od stolice římské nařízeno bude.“ V dalším dopise papež důrazně požádal českého krále, aby se proti Vratislavským zdržel jakýchkoli vojenských akcí. Zdá se, že se slezská metropole stala hlavní nadějí katolického světa... Papež vyznamenává Vratislavany při návštěvě Říma obzvláštní laskavostí, a dokonce ruší mírovou smlouvu mezi Vratislavi a českým králem, protože se prý Jiří nevrátil do lůna církve. V tom byl vyjádřen jasný pokyn, aby se Vratislavští vzepřeli proti králi a necítili se povinni plnit poddanské závazky. Do odboje proti hlavě království se však toto město nepustilo. Důvod: zásluha patří jejich duchovní hlavě, biskupu Joštovi. On to byl, kdo ve Vratislavi neustále mírnil horlivé a nesnášenlivé.

Tlustý pastýř, ovce hubené

Jošt... Osobnost tohoto jména jsme v našich dějinách už potkali... Tento Jošt byl rodem Rožmberk. Narodil se jako syn našeho starého známého Oldřicha z Rožmberka.

 

Jošt z Rožmberka, biskup vratislavský a lavantský. Náhrobek.

Z otcovského paláce si odnášel patrně zálibu v pohodlném přepychu. On zkrátka miloval všechny příjemnosti pozemského života, přestože z kazatelny často hlásal, že pozemské slzavé údolí je toliko přípravou na rajský život posmrtný. Joštovo pozemské údolí asi příliš slzavé nebylo... Kdeže. Ze všeho nejvíc ho vábily pochoutky a skvosty umění kuchařského. Už jeho marciální postava, kvůli které se mu říkalo tlustý biskup, tak už ta prozrazovala jeho mlsný jazyk. Jošt z Rožmberka byl jedním z prvních českých gurmánů, který dosáhl proslulosti přímo nadnárodní. Za svého pobytu v Římě se proslavil jako znalec jídla a pití na slovo vzatý. Jeho hostiny udivovaly papeže i kardinály vybranými specialitami české kuchyně. A čím konkrétně? Inu... zejména rafinovaně připravovanými pstruhy na rakouském víně a českém pivě. Delikatesa! Vozil s sebou na cestách zástup kuchařů, kteří údajně pracovali celé noci, aby dobře připravili masa a vynalezli překvapivé chutě omáček neboli šalší. Jenom za cukr vydal pan Jošt ročně několik tisíc grošů.

Ochutnával pan Jošt z Rožmberka pouze krmě? Sem tam si smlsl i na krásných ženách. Drsná průpovídka italských zpravodajů praví, že „tlustý biskup si pochutná na vepřovém, že však jeho ret se rád přisaje i k ženskému poprsí.“ Jediný člověk, na kom pan Jošt neskrblil, byl prý on sám. „Tlustý pastýř, ovce hubené“ – touhle zásadou se prý rád a s láskou řídil. Na druhé straně se vratislavský biskup horlivě zajímal o literaturu a projevoval porozumění pro učené snahy. Byl například prvním vlastníkem opisu Historie české, kterou mu v Římě svěřil jeho autor, papež Pius II. Pokud šlo o spor s kališníky, Jošt zastával umírněné stanovisko. Neodvážil se sice odporovat papeži, nechtěl však zároveň přerušit přátelské styky s Jiřím a dalšími kališníky – tím spíš, že to byl právě Jiří, kdo Joštovi biskupské místo ve Vratislavi zajistil. S biskupem Joštem souhlasilo hodně českých katolíků, i oni dávali přednost dohodě a soužití s kališníky před válkou. V červnu 1463 se například obrátilo 58 katolických českých pánů a rytířů k papeži s prosbou, aby se smířil s českým králem. Katolíci, „trvající v poslušnosti Vaší Svatosti i svatosvaté římské církve,“ požádali svatého otce, aby zastavil trestní při proti českému králi a dal přednost smírné dohodě. Papež jí ale přednost nedal.

„Potkal-li se král Jiří s nezdarem v idejích a předsevzetích svých, mohl se aspoň kojiti potěchou, že ani velikému jeho protivníku, papeži Piovi Druhému, nedařilo se o nic lépe. Dávné jeho snažení sebrati všecky síly křesťanstva proti Turkům nenabylo života opravdového ani prohlášením slavným a hlučným, že chtěl sám, ačkoli stár a churav, postaviti se v čelo výpravy všeobecné. Brzy ukázala se skutkem marnost řeči, že když náměstek Kristův na zemi s bratřími svými kardinály pod znamením kříže potáhne do boje napřed, žádný pán a panoše, žádný král ani kníže v křesťanstvu nebude tak zbabělý, aby zůstávati chtěl pozadu. Když 19. června papež opustil konečně Řím a proti nepřátelům do pole se bral, počítalo se arci něco sběře křižácké ze všelikých zemí okolo Pisy a Ancony, ale nikde vojska přípravného, ani po zemi, na po moři, které by zpupné moci Mohamedově na odpor postaviti se mohlo. Ale před odchodem svým, 15. června, kázal ještě papež vypraviti proti králi Jiřímu půhon řádný, aby obžalován jsa z kacířství, ve sto osmdesáti dnech dostavil se osobně k soudu před stolici apoštolskou.“

Jiříkovi nepřátelé

Skrytých i viditelných nepřátel měl Jiřík dost. Že jich bylo hodně venku, to dá rozum, ale co doma? Byla to hlavně Vratislav, která patřila pod svrchovanost českého krále. Vratislavští měšťané sice Jiřímu formálně slíbili poslušnost, ale nikdy se s tím kacířským králem nesmířili a čekali jenom na příležitost. Stali se papeži záchytným ostrůvkem uvnitř českého státu. Spolupracovali s ním přímo vzorně. Tady se programově sabotovalo každé královské nařízení. Odtud přicházela ujištění o ochotě kdykoli zasáhnout i vojensky. Zatím se Jiříkovi dařilo držet toho nebezpečného koně na uzdě. Odpor slezských nepřátel však sílil. Řím odtud čerpal pomlouvačné argumenty pro svou protičeskou kampaň. A odtud se patrně vydal za splněním úkolu i najatý vrah.

„Není zřejmé, kdo se pokoušel o otrávení královo, ačkoli do podezření upadl zchudlý pán český, Jan z Vízmburka, který potají co donášeč sloužil stranám oběma.“ Na českého krále se chystal atentát. Českou posádkou ve Slezsku byl zadržen katolický šlechtic Jan z Vízmburka, sluha vratislavského patriciátu. Ten byl „zkoušen“ na mučidlech, a tam přiznal, že za honorář dvou tisíc dukátů měl otrávit Jiřího jedem. Najevo vyšly i takové podrobnosti, že jed pro českého krále měl atentátník od Vratislavských ve dvou lahvičkách. Byl tu mu ten úmysl dokázán? Sám to přiznal. Na mučidlech... Na víc se už nikdo neptal. Podle tehdejších norem byl atentátník odsouzen k rozčtvrcení.

Plánovaný atentát

Vratislavští se ozvali. Bránili se nařčení, že mají v atentátu na českého panovníka prsty. Poukazovali dokonce, že Jan z Vízmburka ještě ve chvíli, kdy mu kat rozťal lopatky, svou výpověď' odvolal. Na celém světě nebyl a není nikdo, kdo by to klubko pomluv a skutečných záměrů mohl rozmotat... 16. června svolal Pius II. veřejnou konsistoř. Mezi hosty bylo i francouzské poselstvo, které přihlíželo, jak ten slabý a nemocný muž sebral všechny síly, aby celou hodinu mluvil o kacířství českého krále. Papež vyzval křesťanstvo, aby dříve, než se vydá do boje proti Turkům, „vyřízlo ze svého těla ten český vřed! Nelze nic dobrého očekávati od člověka veskrze lživého, lstivého, plného jedu. Takovým člověkem je český král, a proto jej povoláváme na soud do Říma. Tam nechť se zodpovídá ze svých zločinů!“ Pius dokončil svou řeč s vypětím všech sil. Jeho zdravotní stav se stále zhoršoval, stále méně energie zbývalo v osobnosti, která chtěla rozdrtit každého, kdo by se odvážil postavit proti všemocnému náměstku Kristovu.

„Byl to poslední památnější skutek Piova pontifikátu. Císař pak, když buly o tom jej došly, smělosti a odvahou neobyčejnou potlačil a umořil je, takže ani řádně prohlášeny nebyly a nižádné v Čechách nemohly způsobiti škody. V Anconě poležel Pius II. několik neděl v těžké nemoci, dva dni před svou smrtí dočkal se sice té útěchy, že z lůžka svého spatřiti mohl loďstvo benátské ano konečně se blížilo, ale když 15. srpna brzy po půlnoci nastal konec života jeho, vrátilo se kolegium kardinálské zase domů, peníze pro výpravu proti Turkům sebrané poslány Matyášovi, králi uherskému co subsidie neboli výpomoc, a o strojení k válce turecké nebylo více ani řeči.“

Byla to náramně zajímavá osobnost, která se rozloučila se světem v italském přístavu Anconě, aniž se dočkala vítězné křižácké výpravy proti těm psům pohanským tureckým... Eneáš Siilvius Piccolomini, nejprve příznivec, později osudový rival Jiřího z Poděbrad. Eneáš byl vzdělaný, jiskrně duchaplný člověk, autor latinsky psané Historie české, což bylo výtečné, i když našemu národu ne právě přátelsky nakloněné dílko. Na společenském žebříčku stoupal po stupíncích „diplomat“, „expert na českou otázku u císařského dvora“, „biskup“, „kardinál“, až se stal ve svých 53 letech římským papežem. Během kariéry se úplně změnil.

Na papežském stolci ješitný krasavec

To se občas politikům stává – na konci jejich dráhy je z nich někdo dočista jiný než na začátku. V dobách basilejského koncilu patřil k zastáncům kolektivního rozumu v církvi, ale jakmile dosáhl Petrova stolce, žádný jiný rozum než ten svůj už nepotřeboval. Začal tvrdě prosazovat papežský absolutismus. Tím, že zrušil platnost kompaktát, uvrhl České království do nové fáze bojů. Krále Jiříka postavil do Husovy situace – povolal ho před církevní soud. Výsledků té české pře, což se řekne latinsky „causa bohemica“, těch se však už nedočkal. Stejně jako se mu nesplnil jiný jeho velký sen o kruciátě proti Turkům. Přitom dělal co mohl. Snažil se zastavit ten „pohanský příval“ všemi prostředky. Na čas se zabýval i poněkud fantastickým plánem dohody se sultánem. S úhlavním nepřítelem všeho křesťanstva. Napsal tajně Mohamedovi Druhému list a nabídl mu, aby si spolu rozdělili vládu nad světem. Turecká vojska se však nezastavila a sultán odložil papežské nabídky jako pošetilý pokus o podlomení své ofenzívy. Tak se nakonec papež postavil křížové výpravě do čela, na smrt nemocný odplul dokonce do Ancony, aby tu čekal na vojska a řídil jejich šikování, ale tam ho zastihl – jak už víme – konec. Smrtí Eneáše neboli Pia se rozplynul i sen o vítězné křižácké výpravě a na papežském stolci pak humanistu a vzdělance nahradil omezený a ješitný krasavec Pavel II.

 

Papež Pavel II., rodným jménem Pietro Barbo.

„Pan Hynek Bítovský z Lichtenburka, jehož nenávist proti králi Jiřímu byla známa, poslal ještě k papeži Piovi II. pro naučení, je-li povinen aspoň aby se vyhnul pronásledování činiti poslušenství tomu, kdo stolice apoštolské a nařízení církve římské není poslušen. A obdržel odpověď, že nemá toho činiti. Podle toho dal se v létě 1463. roku do otevřené vzpoury proti králi. Král moudrou shovívavostí drahně času ničeho nepočínal proti němu bezprostředně, ale podal tu věc stavům moravským a jejich soudu zemskému. Pře se prodlela nadmíru, ale konečně přece musela vyřčena býti klatba nad opovědníkem zemským. Na počátku července Moravané sami svými náklady počali válku proti rušiteli zemského míru. K obehnání hradů Hynkových poslali netoliko podobojí, ale i katolíci, preláti a města lidi své, a tím bylo zabráněno, aby ta válka nebrala na sebe ráz náboženský.“

Tak jako v Čechách, i na Moravě musel král Jiří stále štědřeji udělovat milosti a privilegia. Přiznal moravským stavům plnou rovnoprávnost se stavy českými a podepřel hlavně rytířský stav. Na zemském soudu sice měli právo zasedat toliko páni, ale bylo možné, aby se rytíři, když prokáží šlechtictví do třetího pokolení stali z vůle královy členy „mladšího panstva“. Tím asi Jiří získal nižší šlechtu na svou stranu... Nižší šlechtu ano, ale ještě tu zbývala města. Na ně se papež obracel s příkazem, aby odstoupila od kompaktát a od každého, kdo kompaktáta hájí. Proti králi Jiřímu se však katolíci ještě neodvažovali veřejně vystoupit. Jediným jeho odpůrcem na Moravě byl pan Hynek Bítovský. Jiří měl totiž u něj vroubek. Nepostavil se na jeho stranu ve sporech o rodové dědictví. Nikomu v Čechách nemohlo ani přijít na mysl, že rodové rozmíšky páně Hynkovy se budou v Římě vydávat za svědectví nesnášenlivosti „krále kacířů“ vůči bohabojným katolickým pánům. „Již ta vojna proti Hynkovi pomine,“ psal král Jiří z Poděbrad v dopise jednomu z Rožmberků, „to jest sejde z výpravy české na ten čas, ale proto se v hotovosti mějte, bylo-li by toho zapotřebí. Hrad Raisburk již jest dobyt a Cornštejn obehnán.“

Velké spojení Saturna a Jupitera

Rok 1464 byl rokem přelomu v životě Jiřího z Poděbrad. Už jsme slyšeli. Vypracoval projekt Spojených národů. Ještě předtím, na jaře, se však uskutečnilo „divné a velké spojení Saturna s Jupiterem a trvalo pak čtyři léta, v kterýchžto létech potom byl mor, hlad a války veliké.“ I příroda poskytovala důkazy nastupujících hrůz. Tak o tom řeč ještě nebyla. A stálo to zato: na listech a na trávě se objevovaly krvavé rosné kapky, z nebes se ozývalo dunění, jako by se válečné vozy srážely. Krev a válečné vozy – no tak byla zcela konkrétní předtucha války... Zvláště kališníků se zmocňovalo zděšení, protože z velikého kalicha na průčelí Týnského chrámu v Praze najednou padali hadi a žáby a varovali tak před chmurnou budoucností.

„Nový papež Pavel II., předtím Petr Barbo, kardinál od svatého Marka, rodilý Benátčan, nerovnal se posledním předchůdcům svým v nižádném ohledu; ačkoli zvolen byl neslýchanou jednomyslností kardinálů, nevynikal ani duchem, ani mravní povahou; ba žalován naň, že byl příliš hrdý, marný, zženštilý a ukrutný, šperků a pamlsků nad slušnost milovný.“ Nový papež, oč méně inteligentnější, o to pyšnější, se potřeboval na apoštolském stolci usadit, rozhlédnout se, a taky nechtěl svůj pontifikát zahájit tak příkře. Z Říma tudíž na čas utichly hrozby a zdálo se, že dojde k příznivému obratu. Ale marné naděje, pošetilé sny! Jestliže Pius II. přece jenom spoléhal víc na jednání a nevzdával se kompromisů, tak Pavel II. mínil především a hlavně rozkazovat.

„Vše se postupně proměnilo – místo náklonnosti tvrdost, místo přátelství odmítavost, po špatném začátku špatné pokračování.“ To napsal o novém papeži jeho životopisec, a podle toho, co o něm napsal, tak je jasné, že papež si ho neobjednal. „Pavel II. cítil se velice uražen tím, že král český nepospíchal s gratulací k povýšení jeho – byla to v očích jeho a tudíž i v skutku chyba veliká. Omlouval se později král, že jak tehdá věci stály, obával se v Římě nové urážky posla svého.“ Jiří negratuloval proto, že by byl vlastně ponížil svou královskou důstojnost. Byl přece jako zločinec povolán před papežský soud, a proto se nemohl k papeži obrátit s blahopřáním, dokud nebude odvoláno soudní předvolání. Pavel II. ovšem na nic podobného ani nepomýšlel. Odmítl poslat legáta do Čech a vyslovil své přesvědčení že „neléčitelné rány mají být vypáleny žhavým železem a údové shnilí odřezáni!“ Souboj římského papeže a českého krále měl zprvu tvářnost docela nevinnou. Na scénu vstupuje znovu náš starý známý Hynek z Lichtenburka.

 

V polovině 15. století držel Cornštejn Hynek z Lichtenburka, který odmítl přísahat věrnost králi Jiřímu z Poděbrad. Při vzpouře, kterou zosnoval, začala hrad dobývat královská vojska. Nakonec roku 1465 obránci hradu vyhladověli a s hradem to začalo jít z kopce.

„Ten se dovolal audience u papeže. Snadno jest domysliti si, jaké asi vedl řeči a žaloby na krále; doložil také, že vždy hotov byl podati při svou k soudu papežovu a podrobiti se jeho rozsudku. Takové volání do Říma nemíjelo se tam nikdy s žádaným účinkem; papež poznal v panu Hynkovi katolíka pravého a horlivého, postavil se za soudce v jeho věci a umínil se zasaditi se o ni celou autoritou. Položil to za výminku všeho vyjednávání s králem, aby především přestalo nejenom dobývání hradu Cornštejna, ale také aby panu Hynkovi za všecky škody náhrada se stala – tudíž byl soud nad ním a nad králem již napřed vynesen.“ A to nevadilo, že král Jiří tady zasáhl ne jako kališník, ale jako šéf státu, který nechtěl trpět krvavé rozbroje mezi poddanými? Kdo chce psa bít, vždycky si nějakou hůl najde. Tahle hůl nesla jméno Hynek. Pro papeže bylo obléhání a pád toho moravského kradu nevývratným důkazem vzteklé zuřivosti ohavného kacíře a příležitosti k obnově půhonu. 2. srpna 1465 pohnal papež krále Jiřího, podezřelého z kacířství, před římský tribunál. Nedostaví-li se, tak bude vyloučen z církve a spočine na něm církevní klatba se všemi tresty, jež příslušejí kacířům. Amen. 

zdroj: Josef Veselý

Když pan Guericke čaroval s polokoulemi

Máte vztah k fyzice? K mým oblíbeným ve škole sice nepatřila, ale dnes vím, že to byla škoda, protože fyzika je zajímavá. Jak člověk dozrává, různé věci více chápe a proniká do jejich podstaty. 

Připomenu vynálezce, jehož jméno možná ani neznáte. Jeho pokusy jsou zajímavé, i když vypadají komicky, ale to je tou dobou. 

Otto von Guericke je fyzik německé národnosti ze 17. století, který i po 400 letech imponuje svou všestranností a důmyslem. Jeho život byl velmi bouřlivý už tím, že žil za třicetileté války. Byla to doba otřesná, proto jsem to trochu nastínila. Narodil se r. 1602 v Magdeburku a studoval práva v Lipsku. 

 

 

Magdeburg je nyní zemské hlavní město německé spolkové země Sasko-Anhaltsko. Bylo to hanzovní město. Je tam Univerzita Otta von Guericke. 

Cestoval po Francii a Anglii a zkušenosti nabyté na cestách byly i příčinou toho, že po návratu do Magdeburku v poměrně mladém věku zasedal v městské radě. Guerickovi bylo 16 let, když začala třicetiletá válka. R. 1631, kdy císařský generál Tilly zpustošil jeho rodné město, se s rodinou zachránili útěkem. Byla pobita většina obyvatel města! Tehdy se uplatnil při opevňovacích pracích, které řídil. Přitom provozoval hospodářství a vařil pivo. Byl i při uzavírání mírových smluv v Osnabrücku. V r. 1676 přesídlil k synovi do Hamburku, kde roku 1686 zemřel. Obrázky rozklikněte.

 

  

Nejprve se proslavil vývojem teploměru. Jeho teploměr tvořila měděná trubice zahnutá do tvaru U, na jednom konci připevněná k měděné baňce, na druhém volná. 

Když se do trubice nalil líh, pohybovala se jeho hladina v závislosti na roztahování či smršťování vzduchu v baňce vlivem stoupající či klesající teploty. Na hladinu volného úseku trubice umístil Guericke plovák spojený přes kladku s figurou andělíčka ukazujícího napřaženou ručkou na stupnici. Když se teplota zvyšovala, andělíček klesal a naopak. 

Stupnice však byla zcela libovolná, a tak se sice dala zaznamenat změna, ale už se nedala zobecnit. To byl ovšem problém všech tehdejších teploměrů. Svůj přístroj nazval mobile perpetuum, protože andílek byl velmi neklidný a pohyboval se téměř neustále.

 

  

Otto von Guericke. Matematik, fyzik a vynálezce, který jako první zkoumal vakuum.

Rozhodl se prokázat existenci vakua. Poznal vzduchoprázdný prostor a tlak vzduchu. K prvním pokusům s prázdným prostorem použil ruční čerpadlo nebo hasičskou stříkačku, kterou nasadil na sud vody, aby viděl zda po vyčerpání vody zůstane v sudu prázdný prostor. K dalším pokusům bylo v roce 1650 nutné zkonstruovat první mechanickou vývěvu. Při dalším pokusu Guericke vyčerpal z měděné koule vzduch a ke hrůze všech zjistil, že se koule zploštila, jako by byla vyrobená z plátna. K dalším pokusům použil ještě dokonalejší kouli, která se nedeformovala.

 

Veřejná prezentace síly vakua, jak ji prezentoval Otto von Guericke: dvě polokoule udrží obrovskou zátěž, kterou přitom drží zázračná síla „ničeho“ mezi oběma koulemi. Dnes už víme, že je to podtlak.

Slyšeli jste o magdeburských polokoulích? Je to nejznámější a nejslavnější Guerickeův pokus z 8. května 1654. Zapřáhl osm párů koní na každou stranu železné polokoule, které k sobě těsně přitlačil a vysál mezi nimi vzduch. Koně měly co dělat, aby od sebe oddělily dvě polokoule. Když se to konečně podařilo, ozvala se ohlušující rána. Podle místa, kde se pokusy předváděly, se polokoule nazývají magdeburské.

   

Guerickeho pokus s koňmi a magdeburskými polokoulemi.  

Demonstrace síly podtlaku: každou polokouli odtahuje osm spřažených koní, neodtrhnou je přitom od sebe! Pak stačí povolit kouhoutek a pustit do dutiny vzduch a stane se „zázrak“. Toto dřív stačilo k uchvácení publika, které nemělo o vlastnostech podtlaku tušení.
(Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Gaspar Schott, 1657. Public domain.)

 

 

V Magdeburku má jeho slavný pokus dokonce sochu. 

O svém slavném pokusu Guericke píše: “Dal jsem udělat dvě měděné polokoule o průměru tři čtvrtě magdeburského lokte (asi 550 mm). Ve skutečnosti byl průměr roven pouze 67 setinám, neboť mistři, jako obvykle, nedokázali zhotovit přesně to, co bylo žádáno. Obě polokoule si navzájem přesně odpovídaly. Jedna z nich měla kohoutek, jímž bylo možno vyčerpat vzduch z vnitřku a zabránit proniknutí vzduchu zvenčí dovnitř. Kromě toho byly k polokoulím připevněny čtyři kruhy na provlečení lan, k nimž byli připřaženi koně. Poručil jsem také ušít kožený kroužek, který jsem pak napustil směsí vosku a terpentýnu; vložen mezi obě polokoule, měl za úkol nepropouštět do nich vzduch. Ke kohoutku byla připojena trubice vývěvy, která vyčerpala vzduch z koule. Potom se ukázalo, s jakou silou se k sobě tisknou obě polokoule přes kožený kroužek. Vnější vzduch je tlačil dohromady tak silně, že šestnáct koní (trhnutím) je vůbec nemohlo roztrhnout, nebo pouze s velkou námahou. Když se polokoule největším vypětím všech sil koní od sebe odtrhly, rozlehla se rána jako při výstřelu. Pak stačilo otočit kohoutkem a umožnit tak volný přístup vzduchu, a polokoule se daly bez nesnází oddělit v rukou.“

  

Pokus s polokoulemi taženými koňmi je ztvárněný na dobové rytině. 

|Foto: VIAF: 137346469 ISNI: 0000 0001 2166 2802 LCCN: n92025526 NLA: 36455393 GND: 39454-3 WorldCat , CC BY-SA 3.0 de

 

Guericke dovedl svým důvtipem daleko předstihnout svoji dobu a tímto mu na blogu dávám místo. 👍

zdroj Epocha, edu.techmania.cz, vtm.zive.cz

Čas zabijaček

Příspěvek připomene zabijačku, vyvolá vzpomínky, ale také může někoho znechutit. Někdo rád ochutná zabijačkové speciality, jiný to považuje za nezdravé. Ani já to nejím často, aby si někdo myslel, že se "topím ve škvarkách", ale tímto článkem se hlásím k této naší tradici. Zabijačku jsem zažívala v dětství, kdy se každou zimu porážel vykrmený pašík (a také husy), vím tedy, kolik je s tím práce a co to obnáší. A tradiční prdelačka mi vždycky chutnala. 👌

 

Připomenu obrázky našich malířů, které zobrazují tradiční českou zabijačku: nahoře p. Josef Lada, dole p. Mikoláš Aleš z r. 1901.

   Také náš národní básník a nositel Nobelovy ceny pan Jaroslav Seifert napsal báseň Zabíjačka:

Stařičká múzo z Illiady,

volám tě dneska po staru. 

Kde jsi tak dlouho? To bych hlady

umřel nad mísou ovaru. 

No sláva! Konečně je tady.

 

Kdo? Snad ne slavná múza ona?

Ach ne, jen nastrouhaný křen.

A z kotle pára libovonná

stoupá v obláčcích do oken,

tu na světě nic nepřekoná. 

 

Zpívám dál k poctě zabíjačky,

K smrti rád chřupu na oušku.

Teď hodně křenu, a jen plačky

beru si kousek laloušku.

Musí být horký, z naběračky.

Přiznám se, že takovými díly si tito umělci u mě "šplhli" 😊, i malíř nebo nositel Nobelovy ceny je normální člověk, který si rád pochutná a rád se hlásí k tradicím. A ještě pohleďte na plastiku, kterou byste na bráně u Katedrály sv. Víta v Praze asi nečekali:

 

Plastika zabijačky umístěná při Zlaté bráně Katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha. zdroj Wikipedie

 

Není to jen v našich zemích, tohle je

Zabíjačka na obraze vlámského malíře Pietera Brueghela mladšího. (Wikipedie)

Většinou si neuvědomujeme, že vepř je jedním z prvních domestikovaných zvířat, bylo zjištěno, že lidé ho chovají někdy od 9. až 7. tisíciletí před naším letopočtem! Z lovce se stal chovatel dobytka. Už tehdy uměl člověk prase zužitkovat se vším všudy – maso, vnitřnosti včetně střev, krev, kůži, štětiny, z kostí se dělaly některé nástroje a ozdoby. Ovšem, ve středověku bývalo vepřové maso potravou prostých lidí, protože šlechta dávala přednost zvěřině a „vznešenějším“ druhům masa.

Zabijačka se stala zvykem na českých (moravských i slezských) vesnicích od 19. století. Pořádaly se v zimě, kvůli nízké teplotě, aby se vepřové maso rychle nekazilo a tím byl čas na jeho zpracování. Souviselo to i s tím, že v zimě už bylo málo krmiva pro zvířata a lidem také docházely zásoby. Když si představíme zemědělský rok, tak od jara do podzimu byla neustále práce na poli a na zabijačku, kdy zpracování masa je náročné, nebyl v sezóně čas.  

Vraťme se do 19. století. Tehdy hlavní roli pro obživu měly brambory, které v našich krajích zabránily opakujícím se hladomorům a lidé měli možnost se najíst. Možná znáte pořekadlo: Brambory a zelé - živobytí celé. A ještě tam byl vitamín C, o kterém tehdy lidé ani nevěděli. Na vesnicích si také sedláci mohli vykrmit svého čuníka.  

Zabijačky v 19. století ovlivnily i plánování svatby, protože většina svatebních oslav se pořádala právě v lednu a únoru. Jednak byl čas na slavení (nebyla práce na polích) a díky zabijačce mohli mít více jídla pro svatební hosty. Ovšem posledním termínem pro zabijačku byl týden před Popeleční středou, kterou začínalo dlouhé období přísného předvelikonočního půstu. Popeleční středa v roce 2026 připadá na 18. února a je začátkem 40denního postního období, které je přípravou na Velikonoce.

Každý se těšil na zabijačkový guláš, který sliboval tu nejlepší chuť. Při jeho přípravě se totiž vedle masa používají také vnitřnosti - játra, srdce, ledvinky, slezina nabo jazyk. Mohl se podlévat vývarem z jitrnic, někdo přidal i obsah jelita či jitrnice, pak ta chuť byla ještě výraznější. 

Pro hospodáře, který si vykrmil prase, bylo nejdůležitější sádlo, kterým se pak mastilo po celý rok a jeho spotřeba byla mnohem vyšší než dnes. Zaznamenala jsem, že v mnoha domácnostech se opět vracejí k tradičnímu sádlu, na což jistě budeme mít různé názory. Proto si pašíka řádně vykrmili a jeho jatečná váha bývala kolem dvou metráků = 200 kg.

 

Nejvíce se kuchyňsky využívá vepřové sádlo, které se dělí na hřbetní a vnitřní. Kvalitnější je to hřbetní vepřové sádlo, které se při zabijačce oddělí od masa, nakrájí na kostky a přeškvařuje se. Část se může naložit do láku (pácu), nechá se uležet a pak se udí. Dobře vyuzené polty slaniny visely na půdách či v komorách, někdy špýcharech a postupně se ukrajovaly a konzumovaly. 

 

  

Jitrnice

Podřadnější je vnitřní vepřové sádlo a to se rovněž krájelo a přeškvařovalo. Kde se dělaly klobásy, přidávalo se do nich. Ve Slezsku a na severní Moravě místy ještě počátkem 20. století to vnitřní sádlo potírali česnekem se solí, pak vložili do blány a uchovávali na půdě až do jarních dní. Používalo se hlavně k přípravě jíšky. 

  

Vyškvařené sádlo se slívalo do  hrnců - sadláků nebo sádelňáků. Tak se konzervovala větší část vyškvařeného čistého sádla. Část sádla s celými nebo rozemletými škvarkami se ponechávala k mazání na chleba nebo na maštění. Někdy se škvarky, říkalo se i oškvarky, jedly ještě teplé. Mastil se jimi hrách, čočka, knedlíky a co jste potřebovali. Ono to je kalorické, ale škvarky s chlebem nebo chléb namazaný jedli hlavně muži, kteří měli náročná povolání - horníci, dělníci těžkých profesí, ale i v hospodářství bývala těžná a náročná práce a hospodáři si chovali vlastní prase. 🙆 

 

Přeškvařeným sádlem se mastily zejména slané, ale i sladké pokrmy - škubánky s mákem nebo ovocné knedlíky. Sádla se však užívalo i jako léčebného a kosmetického prostředku, na to nesmím zapomenout. Lidé si jím mastili pokožku i vlasy, podomácku z něho dělali nejrůznější krášlící nebo léčivé masti. Čistým vepřovým sádlem se stále doporučuje potírat rány, aby se lépe hojily. Švagrová byla na podzim v pražské nemocnici na operaci páteře a bylo doporučeno tu jizvu potírat a lehce masírovat sádlem.

 

Zabijačkové škvarkové placky.

Zabijačkový gulášek
Postup: Cibuli nakrájenou na kostičky orestujeme na sádle dohněda. Vybrané maso a vnitřnosti pokrájíme na menší kostky a vsypeme na orestovanou cibuli. Pomalu restujeme s cibulí, zalijeme ovarovou polévkou a dusíme doměkka. Ochutíme solí, pepřem, novým kořením a mletým zázvorem. Zahustíme posekaným mozečkem smíchaným s vejci.
Rada:
Cibuli na základ guláše orestujte den předem. Při přípravě guláše dodá masu výraznější chuť i barvu. 

 

Čerpala jsem z knih J. Vyhlídal, Naše Slezsko, Praha 1903 a L. Kaizl, Lidová výživa I. Strava v Podkrkonoší, Praha 1944, rozhlas.cz, Wikipedie

Nahlédnutí do školních škamen před 120 lety

Přelom ledna a února nabízí možnost připomenout školu v dávné minulosti: na co se ve škole kladl důraz a jaké byly metody. Téma široké, přesto každý si nějakou zajímavost jistě najde. Článek není o současném školství.

Školní docházka u nás byla zavedena za Marie Terezie - stojí za tím Johann Ignaz von Felbiger. Vzdělanost tehdy řešila Studijní dvorská komise ve Vídni, byly školy triviální, hlavní a normální:

 

„Jo, když pan učitel přišel, to přišel zákon,“ vzpomínala moje starší babička, byla ročník 1898. Do 1. třídy pravděpodobně nastoupila v r. 1904, chodila do školy za starého Rakouska před 1. světovou válkou! Vybrané ukázky jsou z doby, kterou babička mohla během své školní docházky zažít.

Bydlela na vesnici, protože Heřmanice se staly až později součástí Velké Ostravy. V té době pan učitel byl váženou osobou společně se starostou a farářem. To jsem od ní slyšela několikrát. Učitel býval na vesnici autoritou i pro občany. Žáci neměli sešity, do školy nosili tabulku a "kamyček", kterým se psalo na břidlicovou tabulku, bývala tam přivázaná houbička, kterou se napsané mazalo.

 

 

Bez kázně při vyučování to nešlo. Žáci seděli se založenýma rukama, měli odpovídat způsobně. „Pan učitel nosíval rákosku a když někdo zlobil, nastavil prsty a pořádně ho přes ně majznul!" Babička prý jednou dostala, ale ani po těch letech ji nenapadlo si na učitele stěžovat, byl to pro ni vždy pan učitel a na něj vzpomínala s úctou. Jak by ne, když neměla maminku od čtyř let a tatínek (můj pradědeček) utrpěl smrtelný úraz na šachtě v jejích 13 letech. Tím dětství skončilo...

"A pan farář na náboženství, ten nás nechával klečet na ostrém polenu. To si nikdo nic nedovolil.“ Součástí výuky bylo náboženství a jak vidět, nekázeň existovala i u pana faráře, byla tedy vždy a za každého režimu. Jak bylo pohlíženo na první třídu v 19. století, můžete posoudit: 

  

I má býti škola obecná prostředníkem mezi rodinou a veřejným životem, má urovnati a uhladiti, coby v obém bylo příkrého a odporného, má vésti mládež ke zbožnosti a mravnosti, jakož i k tomu, aby z ní vyrůstali občané užiteční a způsobilí. Aby však důstojnému povolání tomuto dostála, musí býti nejen ústavem vyučovacím, ale i vychovávacím. Je škola obecná ústavem vyučovacím, jelikož k tomu působí, aby mládeži podle jistého plánu dostalo se vědomostí a obratností, kteréž ji způsobilou činí, aby ve veřejném životě dokonale vyplnila místo, na něž Bůh ji postaví, ústavem pak vychovávacím činí ji duch, který v ní panuje a kázeň, kterou se v ní zbožnost a smýšlení mravné budí a vzdělává. ... Ze všeho toho zřejmě vysvítá, že právě k nejmenším žákům patří učitel nejstatečnější, nejzpůsobilejší, nejzkušenější. Vydáno roku 1857.

 

Školní budovy nebyly tak pěkné jako nyní, na fotkách česká státní škola v Dolní Líštné u Třince a na Hrčavě (východ republiky). Jak výuka probíhala:

Bylo nás dětí ve škole čtrnácte lavic, osm lavic chlapců a šest lavic děvčat. V prvních dvou lavicích seděly ty, co měly tabulky a slabikáře. Když větší děti psaly, vybírajíce ze čteného buď podstatná jména neb časoslova a jiná, aneb jiné příklady na pravidla mluvnická čili pravopisná, aneb početní úlohy pracujíce: učil p. učitel menší děti písmena znát, v slabiky a slova skládat, počítat s kuličkami, ano i s kroužky a fizolemi (drobné předměty, např. knoflíky), učil je zvířata a květiny jmenovat, popisovat, rozeznávat, přičemž se však obyčejně dítky tím způsobem zúčastňovaly, že co na zvířatech, bylinách samy našly, pan učitel pochválil a potřebné doplnil. Načež povídané napsati a přečítati musely. 

S malými musel milý náš učitel zvláštní trpělivosti míti, neboť jak se poučily, štěbetaly a hrály si, překážejíce větším v učení... 1859

 

 

 

  

A jaký byl názor na smích ve třídě, pokud učitel zavtipkoval? Rozhodně se to nedoporučovalo - smích pěstovat u žáků snižuje autoritu učitele. Šlo nejspíš o pubertální věk:

 
Zaujal mě článek v Pedagogických rozhledech r. 1907 (babičce bylo 9 let), který řešil nošení šněrovačky. Docela by mě zajímalo, jestli pan učitel to někdy řešil s rodiči, protože vést takové téma se žákyněmi by v té době bylo "nemravné". Běžní rodiče jistě Pedagogické rozhledy nečetli. 😉

A jaký byl názor odborníka na výuku tělesné výchovy na začátku 20. století? Tělocvik budiž jen ve cvičebném obleku a střevících pěstován:

Mezníkem bylo vydání knihy Století dítěte (vyšla na přelomu 19. a 20. století) švédské spisovatelky Ellen Keyové.

 

 

Ellen Key (1849–1926), švédská pedagožka, spisovatelka a myslitelka. Ve své době byla nazývána díky svým hojným kontaktům s významnými osobnostmi „babičkou Evropy“.

Požadovala změnu životních podmínek dítěte - od narození podporou mateřských povinností až po dobu školní docházky, která by měla odpovídat tělesnému a duševnímu vývoji dítěte. Hlavně mělo být dítěti umožněno být dítětem. 

Za první republiky bylo snahou "poskytovat stejně kvalitní vzdělávání dětem ze všech sociálních vrstev". 

Toulky českou minulostí: 264. schůzka: O českém projektu OSN

Dne 16. května roku 1464 vyjelo z Prahy slavné poselstvo ke králi francouzskému o provedení smluv mezi panovníky křesťanskými. V čele jeho stál pan Albrecht Kostka z Postupic, tehdá fojt z Dolní Lužice, a Antonín Marini z Grenoblu; komonstvo jejich spočívalo asi ze 40 osob. Deník tohoto poselstva vedl jeden z jeho panošů jménem Jaroslav, velmi krátce sice, ale dosti rozumně a zajímavě.

Příkaz chvíle zněl: Hledat spojence a neutralizovat případné soky. Český král Jiří dobře věděl, že nátlak z Říma bude stále silnější. Za zrušením kompaktát přijdou další sankce. Jiříkovi hrozilo vyobcování z církve. Papežská kurie už začala pomalu hledat osobu, která by se chopila křižáckého meče, „a krví ztrestala pýchu toho kacíře!“ Probíhala četná dílčí jednání s knížaty v sousedství. Jiříkovi diplomaté hledali záruky bezpečnosti, a současně sondovali půdu pro uskutečnění projektu, jaký tady dosud nebyl. Nemáme přesné informace o tom, za jakých okolností a kdy přesně se v Praze ten velký plán míru narodil. On se ani nenarodil. On se spíš rodil. Postupně krystalizoval, měnil obsah i podobu. Definitivní text, jak ho známe z června 1463, je určitě o něco starší. Oč v něm šlo? O český projekt Organizace spojených národů.

Organizace spojených národů

„Ve jménu Pána našeho Ježíše Krista my známo činíme všem i každému zvláště na věčnou paměť, že při prohlídce spisů starých historických nalézáme, že křesťanství bylo kdysi v svrchovaném rozkvětu a požehnáno lidmi i statky. A jeho délka a šířka byla tak veliká, že v sobě zahrnovalo sto sedmnáct přerozsáhlých království a vydalo také ze sebe tolik národů, že dlouhou dobu mělo v moci velikou část pohanů spolu s Božím hrobem. A nebylo tehdy na celém světě národa, který by se odvážil znepokojovati křesťanskou vládu. Ale nyní všichni uznáváme, jak je rozerváno, rozbito, vniveč obráceno a všeho dřívějšího lesku a vážnosti zbaveno. Neboť v samém křesťanstvu nastala před krátkou dobou tak veliká změna, že kdyby nyní vstal z mrtvých některý z dávných králů, knížat a velmožů, naprosto by svou vlast nepoznal.“

Pěkně to napsal, Jiřík. Vlastnoručně. Tedy: jsou v tom jeho myšlenky. Podnět ovšem vzešel od jeho odborného poradce. Do značné míry odborného, neboť Antonín Marini z Grenoblu byl expertem na mlýny, na čištění průplavů, na budování plavebních komor a kanálů na metalurgii, hornictví, vápenky, cihelny a vodní hráze, a k tomu všemu si přibral ještě jako svého koníčka diplomacii. Myšlenkám páně Mariniho připjal Jiřík svou autoritou křídla a pod jeho duchovním vedením nabyl návrh pro Evropu definitivní podoby.

„Nejprve tedy prohlašujeme a slibujeme mocí víry katolické a slovem královským a panovnickým, že si od této hodiny a dne do budoucna budeme navzájem prokazovati a zachovávati čisté a upřímné bratrství a že vzájemně nesáhneme po zbrani pro jakoukoli obranu, stížnosti nebo důvody, nedovolíme, aby kdykoli naším jménem po ní sáhl, nýbrž spíše že si budeme jeden druhému pomáhat proti každému žijícímu člověku, který by se pokoušel napadnouti nás nebo některého z nás skutkem a bez zákonného vyhlášení, podle obsahu a znění nížepsaných článků.“

Neboli systém kolektivní bezpečnosti. Původní návrh Jiříkův spočíval v plánu spojit branné síly křesťanských zemí, a pod vedením českého krále zasadit drtivý úder Turkům a pokud možno osvobodit i Jeruzalém. „Ten zpronevěřilý Mohamed, když téměř celý svět byl mocný svátostí křesťanského náboženství, svedl z počátku malý kmen Arabů; avšak jakmile svět zanedbal zamezení jeho prvních pokusů, postupně si získal tak veliké množství ničemných lidí, že si podrobil nejkrásnější kraje Afriky a země Asie a donutil je k zavrženíhodné nevěře. Konečně přenečistí Turci uvedli pod svou moc před zcela málo dny nejdříve slavné císařství řecké, potom co nejvíce křesťanských zemí a království, odvlekli nesčetné duše z končin křesťanských, všechno pobrali jako kořist, rozbořili přemnoho klášterů a velikých chrámů božích a obrátili je ve zříceniny a spáchali a vykonali i jiné nesčetné krutosti.“

Během velice krátké doby však z myšlenky protitureckého válečného spolku vznikla koncepce širší a závažnější, ba dokonce nejenom jich. „Stanovíme, kdyby snad někdo nebo někteří, stojící mimo tuto dohodu, lásku a bratrství, aniž byli námi napadeni nebo vyprovokováni, začali s někým z nás válku nebo začíti ji zamýšleli, což nikterak nelze strpěti, dokud trvá toto přátelství a láska, tehdy má podepsaný náš svaz jménem všech v této smlouvě zúčastněných na společný náš náklad, i kdyby to náš napadený druh nežádal, ihned vyslati slavnostní zástupce k utišení pohoršení a k zjednání míru na místo stranám vhodné a tam za přítomnosti svářících se stran nebo jejich vyslanců, opatřených plnou mocí, vyzvat rozvaděné s veškerým úsilím a péčí ke svornosti a míru, bude-li to možné přátelsky. Nebude-li možno z viny toho, kdo válku začal, sjednati mír, tehdy my všichni ostatní jsme povinni jednomyslným a svorným rozhodnutím poskytnouti pomoc napadenému nebo bránícímu se druhu našemu.“

A Jiří dokonce vypočítává, kolik bude dotyčné ten mír stát a vůbec – kde na to vzít: „Náklady půjdou z desátků našich království, jakož i z poddaných výnosů, zisků a příjmů, které poměrně vynaloží tři dni v každém roce na potřeby domu a obydlí svého; kolik a dokdy stanoví a rozhodne náš svaz podle toho, jak to bude přiměřené a vhodné k tomu, aby napadený druh dosáhl míru.“

Zásady projektu OSN

Když pročítáme všechny 24 body Jiřího evropského projektu, tak při tom dost výrazně mrazí v zádech. Za formulacemi, které jsou jaké jiné než středověké, objevujeme prakticky všechny zásady, které byly v roce 1945 pojaty do Charty OSN. Všech čtyřiadvacet článků recitovat nebudeme; stačí ty zásadní zásady, a těch je sedm. Takže za prvé Jiřího „projekt OSN“ navrhoval vytvoření nadnárodní organizace, která by dbala na uplatnění zásady pokojného řešení mírových konfliktů. A jsme u bodu třetího, a to při respektování vzájemné rovnosti členských států, stejně jako jejich svrchovanosti. Což byla zásada čtvrtá. Za páté se dozvídáme, že k dosažení těchto cílů by bylo použito formy samostatné mnohostranné smlouvy, přístupné za určitých podmínek všem státům vůbec. Kupříkladu i Turkům, i když právě proti nim se pakt obracel především. Samozřejmě pokud by na statut mírové organizace přistoupili. V opačném případě bude proti útočníkovi organizována účinná obrana.

  

Text tzv. mírového projektu krále Jiřího. Opis pořízený v polské královské kanceláři r. 1463. Zdroj rozhlas.cz

Některé formulace jsou pro nás, jak jsme si už řekli, dost krkolomné, ale to, co je za nimi, tak to je obsah velice moderní. Tak například: osm prvních článků uvádí podrobné předpisy, jak odstranit války, jak mírově vyřizovat spory mezi státy, jak trestat narušitele míru. Další tři články obsahují návrhy, jak tyto cíle konkrétně zabezpečit. Předpokládá se zřízení mezinárodního soudního dvora, a dokonce i to, že vznikne jakési jednotné, univerzálně platné světové právo. Tedy nikoli jenom jeden právní stát, ale rovnou celá tehdejší Evropa. Pozoruhodné jsou i myšlenky o respektování suverenity nejenom velkých, ale i malých států, a že bude třeba ustavit jakési „valné shromáždění“ delegátů účastnických zemí, kteří by byli od svých vlád vybaveni plnými mocemi. Tahleta „Společnost národů“ či „Rada Evropy“ by kromě valného shromáždění, rady panovníků a mezinárodního soudního dvora měla i stálý úřednický aparát v čele se syndikem, tedy někým takovým jako je dnes generální tajemník OSN či předseda Evropské komise. Dokument nejenže předpokládal financování organizace formou dílčích příspěvků členských zemí, ale předvídal dokonce zřízení jednotné evropské měny a nadnárodní regulaci trhu a ekonomiky vůbec.

Kdyby bylo po Jiříkově, mohli jsme platit na našem kontinentě už přes půl tisíciletí eurem... „Ve středu po svaté Žofii Léta Páně 1464. v hodinu třináctou vyjeli jsme z Prahy. První nocleh v Berouně, tři míle od Prahy. Druhý nocleh v Plzni, sedm mil od Berouna. Třetí nocleh v Tachově, šest mil od Plzně, u pana Buriana; a tu jsme byli v neděli, v den svatého Ducha, a ctěni jsme od pana Buriana počestně. Čtvrtý nocleh v Uncigli, městě markraběte bramburského, sedm mil od Tachova, a ctěni jsme od mnichů. A před tím klášterem ve Valdsasích půl míle, v lesích, potkal nás houf jakýchs Němců, ježto na pohany táhli. A když jsme od Uncigle na nocleh přijeli, tu na nás Němci škaredě hleděli.“

Takový poněkud divný cestopis. On je to spíš takový cestovní deník. Kdyby v něm nebyla zmínka o markraběti a Němcích, ježto na pohany táhli, měl bych zato, že si jej psal nějaký obchodní cestující. Žádný obchodní cestující... Panoše Jaroslav! Panoše? Nikoli panic, ani páže, i když to už je pravdě bližší. Na panoše mohlo vskutku páže povýšit. Ani sluha to nebyl. Panoše ve službě pána, ale do skutečného sluhy měl daleko.Panoše neboli panoš byl původně mladý šlechtic přidělený osobní službě svého pána; později se tak říkalo šlechtici nižšího řádu. A ten dotyčný Jaroslav byl Pískle. Pískletové – to bylo jméno zemanského rodu z Jaroslavě, což je ves u Horního Jelení nedaleko Vysokého Mýta.
„Pátý nocleh v úterý letniční ve městě markraběte bramburského, šest mil od Uncigle. Snídali jsme v hospodě, kde jakýsi kněz šenkoval víno, pivo et cetera a všecko nám na libry prodával – víno, pivo, chléb i seno, a z míry draho: libru ryb za pět grošů, takže dva uherské zlaté za snídani dali. Tady na nás Němci dvorně hleděli a taky nějaký Němec velmi se nám divil a dvorně mluvil.“

Ještě než se s spolu panošem dostaneme k dalším Němcům, kteří hleděli případně ještě jinak, tak bychom si snad mohli říct, kterak se to panoši Jaroslavovi Pískleti přihodilo, že se vydal do světa? V roce 1464 byl poslán králem Jiřím z Poděbrad. Nikoli osobně, Jaroslav byl panošem pana Albrechta Kostky z Postupic. Pan Kostka byl poslán, osobně, do Francie. Za Jiříkovým kolegou, za francouzským králem Ludvíkem XI.

 

Zástupci francouzského a českého krále obnovují přátelské a spojenecké smlouvy. Na snímku český exemplář pro francouzského krále. Zdroj rozhlas.cz

Výprava za králem Ludvíkem XI.

„Šestý den jsme byli v Gräfenburce, hrazeném městečku čtyři míle od Norimberka. Je dosti pěkné a přísluší ke Koruně české; drží je dva měštěnínové z Norimberka, kteří přijali léno od krále českého. Sedmý nocleh jsme byli v Norimberce. Tu jsme byli přivítáni a uctěni dvanácti konvemi vína vlašského, franského i jiného. Nazejtří chodil s námi jeden měštěnín a potom ještě další dva, ukazujíce nám město, a i na hrad nás vedli. A potom už jsme dojeli do Štrasburka, kam za námi přišli do hospody ti hrdí páni štrasburští a poctivě nás podarovali rybami a vínem a pilně se nás tázali, kterak se má král český, pán náš nejmilostivější.“

Kde jsme to skončili... Aha, u francouzského krále. Pročpak si na něj Jiřík vzpomněl? Už to tady padlo. Protože se zrovna chystal založit jednu takovou organizaci. Něco mezi OSN a Evropskou unií. Tedy on jí tak neříkal, samozřejmě. Pro něho to byly Spojené národy. To neměl nic jiného na práci? Měl. S papežem například. Ty Spojené národy představoval jako sjezdy světských knížat Evropy, které by svolával a také je řídil právě francouzský král. Něco na způsob církevních koncilů – dalo by se to k nim přirovnat. Účastnili by se jich sami panovníci nebo jejich zplnomocnění poslové. Duchovní knížata nikoli.

„Když pan Albrecht Kostka s měštěníny štrasburskými mluvil, kudy bychom bezpečně mohli projet do Frankrajchu, tehdy oni řekli, že neprojedeme, neboť kamkoli se obrátíme, pustíme-li se po Rýně do Kolína nebo pojedeme-li proti Rýnu nahoru, tak že jistou bitvu máme. A tak nám řekli, jestliže bychom chtěli a bylo nám to vděk, že nám dají 50 nebo 100 koní, aby nás provodili skrze ty klausy nebezpečné až do Frankrajchu. I tak se stalo. Dali nám 50 jízdních, pěkně připravených, na dobrých koních, dosti čiperných Němců. A zvláště nás vystříhali od jakéhos hraběte jménem Hanns von Ebersburg, abychom se jeho varovali, o kterémžto jsme potom zvěděli, že najisto na nás na horách čekal, ale že jsme se opatrně měli, nesměl nám nic učiniti.“

Zdá se, že cesta do Frankrajchu neboli do Francie nebyla bez nebezpečí. Zvláště skrze ty klausy nebezpečné. Cestování po Evropě, byť západní, nebylo ve století 15. žádným turistickým ruchem. Někdy byl tady ruch docela bitevní. To si na vás umanul nějaký hrabě Ebersburg a do Francie jste pak třeba ani nedojeli. Ale panoše dojel. I s panem Kostkou z Postupic a Antonínem Marinim.

„A pak jsme jeli do města Bar-le-Duc už ve Frankrajchu, kdežto král sicilský dvorem bydlí. A tu převrátil se pan Albrecht i s panem Antonem a vozka nebohý byl řádně zbit. A snídali jsme na cestě v jakési vsi, míli do toho města Bar-le-Duc, a tu jsme našli mnicha u pěkné panny a ten pak s námi jel a mši sloužil. Pan Albrecht Kostka nejprv králi sicilskému učinil pozdravení učinil od krále českého a dal mu listy pověřovací, a král sicilský ihned vzal pana Albrechta a pana Antona do svého pokoje a tam dobře dlouho byli. V hospodách, co jsme ty dni protrávili, všecko zaplatili královi úředníci.“

Velké diplomatické šachy

Jak dlouho trvalo, než dojeli z Prahy do Paříže? Vyjeli ve středu po svaté Žofii – tedy 16. května – a s králem se setkali 30. června. Ale v Paříži to nebylo. Král sice sídlil v Paříži, jenomže tam zrovna nebyl a Češi ho museli doslova honit. On na ně nepočkal. Ostatně – když česká delegace dojela do Amiens, uplatnili na ní Ludvíkovi radové, jezdci, střelci i věžníci takovou poněkud zvláštní metodu – metodu zdvořilého odpoklonkování. Ludvíkův dvůr jako by tehdy neměl nic jiného na práci než honitbu. Ale jinak se tu hrály velké diplomatické šachy. Francouzskému králi se do toho podniku s českým králem příliš nechtělo. Ludvíka před Jiříkem totiž varovali. Český král měl v Evropě pověst kacíře. A od takového raději dál...

„Na den svatého Jana Křtitele (24. června) jeli jsme do města Abbéville, kdež nám králova Milost rozkázala. Ale když jsme tam přijeli, z míry se nám tam velmi lidé divili. A to nám král vzkázal, abychom do toho města Abbévile přijeli a že nás chce hned slyšeti. Avšak nepřijel, leč do vsi jménem Dompierre, v té vsi jest tvrz v bahnech, a tu byl král i s královou. Tam ho zastihl pan Antonín Marini, a jeho Milost nám po něm vzkázala, abychom k němu do vsi Dompierre přijeli.“

Nekličkoval francouzský panovník před Čechy tak trošku? Nebylo to tak trošku. Bylo to hodně. Poselstvo se dozvědělo, že Jeho Veličenstvo se „někde po lovích talácí“. Že loví, a toulá se. Talácí se. Kdyby ho Češi nechytili v Dampierre, tvrzi zakleslé do bahna, tak by jim sluchu nepopřál snad nikdy. A tady naslouchal? No, naslouchal. Ale protože věc žádala „dobrého rozmyslu“, odkázal je znovu do Abbéville na podrobnější disputaci s královskou radou a prelátským kolegiem. Pak si ještě několikrát zopakoval tytéž královské tahy. „A my jsme poslouchali u jakéhos okna, jak na sebe křikali a dvorné hádání měli, zvláště o tom sjezdu neb sněmů králů a knížat, pravíce, že toho nesluší žádati králi českému, zvláště bez povolení Otce svatého papeže a císaře křesťanského, a že by to nejlépe náleželo projednati Otci svatému s císařem a aby se král český v to nepletl; i toto spříznění krále českého s králem francouzským nemělo být bez vědomí Otce svatého. A ještě jiných mnoho řečí úštipných a neužitečných, ani jsem jich všech nemohl psáti a zapamatovati.“

Výprava bez větších úspěchů

Řečeno dnešním slovníkem – český král dostal od svého francouzského kolegy kopačky. Tak docela bez výsledku ta česká výprava zase nebyla, protože v Rouenu obdržela pečetě s listinami. Ty ovšem znamenaly pouze částečný úspěch. Byly obnoveny dřívější přátelské úmluvy českých a francouzských králů, ale jinak – rokování o možnostech vzniku mírumilovného a mírotvorného evropského sněmu bylo vzhledem k závažnosti situace odročeno.

„Pak jsme přijeli do Paříže, a chodili jsme na věže u Matky Boží, fransky Notre Dame, kostelu nejznamenitějšího v Paříži, tak z těch věží jsme se divili širokosti, dlouhosti a velikosti města Paříže, neb všecku Paříž z těch věží možno zhlédnouti. Tehdy jsme vypravili posla jízdného, jistého Klause, do Čech k Jeho Milosti, píšíce Jeho Milosti, že přes vlašské země zase se do Čech navracujeme a kterak se nám vedlo. V ten den jsme také vskutku vyjeli v tu stranu k vlašským zemím. A dorazili jsme do města Orléans, u něhož zbito 60 000 Englišů, kteréž jakás panna Johanna porazila, jak nám pravili Francouzi. A od srpna 12. jeli jsme kolem řeky Rhôny přepekelnou ne cestou, ale skalami a horami, ježto jest tudy zřídka neb nikdy nikdo dobrý nejezdil s vozem takovým jako my, a nemajíce cesty, musili jsme vůz rozebrat a plaviti se po Rhôně proti vodě. A když jsme těmi horami přepekelnými dojeli do města Ženevy, tu byl velmi veliký déšť a jakás baba bez rozumu bohatá přijala nás v hospodě U anděla, ale vyhnala nás z hospody této ven v ten déšť, když zvěděla, že jsme Češi a kaceřovala nás a nadala Jeho Milosti králi českému do bestií.“

Ještě někde říkali o českém panovníkovi, že je to bestie? Už ani ne. Všemi těmi cestami přepekelnými si to česká expedice namířila do Kostnice. Tady přepluli Bodamské jezero do Bregenze a pokračovali dále na koních Tyrolskem přes Insbruck a Hall. Zde slezli z koní a na lodích se plavili po řece Innu až do Pasova, kde narazili na Dunaj, a protože se jim plavba zřejmě zamlouvala, pak v ní pokračovali ještě 7 mil, a pak zase do sedel a pořád směrem domů, až se u Frymburku dostali na českou půdu, ale nepustili se na Prahu, nýbrž do Brna, protože v Praze byl mor a král před ním pro jistotu ujel. „A tu jsme 14. září králově Milosti listy dali a poselství dokonali. A všemohoucímu Pánu Bohu buď chvála z toho na věky věkův. Amen.“ 

zdroj: Josef Veselý