S chuderami kometami byla v našich dějinách vždycky svízel. Jako na potvoru se objevovaly vždycky, když se na obzoru rýsoval nějaký malér. Po roce 1471 vězel hlavní problém zemí koruny české v tom, že na jednu korunu a jeden trůn byli hned dva muži. Jedním z nich byl patnáctiletý Vladislav z rodu polských Jagellonců, druhým osmadvacetiletý Matyáš z rodu Hunyadyovců, toho jména první, zvaný Korvín neboli Havran, a ještě jinak: Matyáš Uherský.
Ti čeští páni, kterým nelíbil se Jiří,
těžko se i s novým králem smíří:
stále vedli válku proti němu,
která byla celé zemi k zlému.
Nový král byl ještě mladý,
neměl žádné peníze,
o válce neměl ani zdání
a královské statky, hrady
měli pevně v rukou čeští páni,
kteří byli jeho přívrženci.
Dlužní úpisy na ta panství měli
a vzdáti se jich – to nechtěli.
Proto se ta válka táhla skoro celý rok,
než podniknut byl rozhodující krok
a obě strany uzavřely příměří,
a to ještě roku čtrnáct set sedmdesát dva,
příměří, jež do roka a do dne trvat má.
Toho roku na nebi se objevila
veliká kometa, která zvláštní byla
tím, že každého večera
se na obloze stěhovala
a byla jinde než noci včerejší.
Ta hvězda měla dlouhý ohon,
který byl na konci světlejší.
Když nahlédneme do jakýchkoli slovníků, do učebnic, tabulek či soupisů českých králů, tak tam s překvapením zjistíme, že pro období 1471 až 1516 měl náš stát pouze jednoho krále, a to Vladislava... Přesto v něm po celou tuto dobu byli králové dva. Pomalu dvacet let, až do Matyášovy smrti v roce 1490, patřila polovina státu, totiž Morava, Slezsko a obě Lužice, Horní i Dolní, jemu, tedy Matyášovi.
Tak byl ten uherský havran českým králem, nebo nebyl? Z hlediska práva a legitimity králem nebyl, takže v žádných tabulkách nefiguruje. Na tomto tvrzení nic nemění tehdejší postoj papežského Říma, který Matyáše jako českého krále formálně uznal a protežoval. „Na jednom ze sněmů českých, které byly za té doby držány,“ dozvídáme se od Františka Palackého, „měl král Matyáš i posla svého, nejmenovaného biskupa, jak poznáváme z odpovědi, která dána byla od stavů na jeho poselství. Byly totiž opakovány návrhy již známé, aby rozeznání o právu ke koruně české, náleží-li Vladislavovi neb Matyáši, bylo dáno do rukou papežových, aby Matyáš uznán byl za poručníka Vladislavova, tento pak za nápadníka v Čechách po smrti onoho a tak dále.“
Copak o tom, čí pozadí usedne na český trůn, se tehdy rozhodovalo v Římě tak, jako se o tom rozhodovalo mnohem později v jiných metropolích? Samozřejmě, že to vůbec nebylo na papežích, aby vybírali Čechům vládce. V našem státě odedávna platilo, že Češi si své panovníky vybírají sami, a to volbou na stavovském sněmu. Ani velmi volná příslušnost do svazku křesťanských zemí říše římské toto právo svobodné volby nekrátila. Římským císařům náležela pouze kompetence vzít volbu na vědomí a formálním aktem ji schválit. Takže pokud jde o Matyáše Korvína, ten nebyl nikdy žádným domácím sněmem zvolen.
„Odpověď stavů českých Matyášovi na sněmu byla, že pokoje jak vůbec, tak i s Královstvím uherským zvláště sobě přejí, ale násilí každému také násilím opříti se dovedou, jak o tom prý svědčí vítězné boje ještě nedávno pod chrabrým králem Jiřím i proti Matyášovi samému, i proti celému takřka světu vedené. O právu Matyášovu ke koruně české že jim není nic vědomo, to že přísluší králi Vladislavovi v každém ohledu celé a nedá se děliti. O Matyášově lásce k pokoji že vydávají trpká svědectví města, hry a vsi v Čechách popleněné a chudina od jeho vojáků odrancovaná – ať prý jen on sám dá pokoj Čechům, pak že toho pokoje bude ve vlasti jejich dosti. Soudu papežovu ve věcech křesťanské víry král Vladislav vyhýbati se nebude, ale království jeho české že jest svobodné, o tom s nikým že souditi se nebude. Dvou králů Čechy tak málo prý snesou jako nebe dvou sluncí, aniž je potřebí Vladislavovi jakéhokoli poručníka; stavům českým že přísluší vynésti výrok o zletilosti panovníků svých a dobrých rádců že mladého králi nedostávati se nebude.“
Ve světle českého středověkého právního řádu byl Matyáš samozvancem. Ke královskému titulu mu dopomohla hrstka opozičních katolických šlechticů ze Zelenohorské jednoty. Volba v Olomouci, ta nebyla v žádném případě regulérní. Hlasovalo se sice, jenomže Češi v té chvíli jednoho legitimního panovníka měli – byl to Jiří z Poděbrad. Ten nebyl ani sesazen, ani nezemřel. Tehdejší papež Pavel a jeho stoupenci sice na Jiříkovu suverenitu útočili, ale to všechno byly akty násilného zasahování do vnitřních věci nezávislého státu. Jestli si dobře vzpomínám, tak Jiří z Poděbrad reagoval na tu pokoutní Matyášovu volbu prohlášením, že „udělají-li v Olomouci jednoho krále českého, uděláme jich v Praze čtyři, a bude jich pak šest. Však víme, že také více jest králů uherských, a známe lidi, jež se píší králi jeruzalémskými, nemajíce ani hrstky země v Jeruzalémě.“
Prostě – Matyášovo usurpátorství bylo neudržitelné. Jestliže se dva měsíce po Jiříkově smrti dal Korvín i korunovat, tak pouze navázal na bezprávný akt z roku 1469, ale jeho nároky na českou korunu tím nikterak neporostly. Matyáš tedy legitimním českým králem nebyl... Zato Vladislav Jagellonský ano. Stal se jím regulérní volbou na početně zastoupeném kutnohorském sněmu. Ti, kdož nesouhlasili, tak ti se buď nedostavili, nebo sněm opustili, ale každopádně jich byla menšina. Na rozdíl od Matyáše byl Vladislav právoplatně zvolen a přijat. Proto také na seznamech historických panovníků figuruje pouze on.
„Kníže Viktorin, krále Matyáše vězeň, přijel znenadání do Prahy osobně a příjezd jeho měl pro Čechy důležité, avšak ne veskrz blahodárné důsledky. Učinil, jak později najevo vyšlo, tajnou úmluvu s Matyášem, že nebude-li vykoupen sto tisíci dukáty, které za jeho propuštění požadovány byly kategoricky, přičiní se, aby zjednal vězniteli svému volný přístup do Království českého. Zdá se, že zbaven byv naděje na český trůn, nedopřával ho ani Vladislavovi, šťastnějšímu soupeři svému. V Uhřích složil do rukou legáta Vavřince Rovarelly vyznání víry katolické, což ovšem u Čechů posavad zůstávalo tajemstvím; sešel se však s bratry svými a neopomněl je pobízeti ke kroku podobnému a podporován v tom byl i od manželek jejich. Bratří všickni, byvše pospolu na Poděbradech, sídle praotců svých, rozdělili se mezi sebou o dědictví své jak zpupné, tak i zápisné. Knížeti Viktorinovi připadlo ve Slezsku knížectví opavské a hrad řečený Hradec s příslušenstvím; v Čechách, kde po první manželce své Markétě z Pirkštejna držel Polnou i Rataje, obdržel jen město a panství Kolín nad Labem. Knížeti Jindřichovi dostaly se ve Slezsku knížectví minsterberské a Frankštejn, v Čechách pak hrabství kladské a panství Náchod i Kunětická Hora se všemi jejich příslušnostmi. Knížeti Bočkovi přičteno rozsáhlé panství litické a zápisné hrady Veliš s Jičínem i hrad a město Most, a knížeti Hynkovi nyní patřily Poděbrady a Kostomlaty.“
Pěkně se nám bratříčci podělili... Jako v rozpočitadle. Enyky benyky... Tím ovšem jejich starosti neskončily. Uzavřeli totiž závazek, že – svého krále ožení. „Když se slavila v Berlíně svatba braniborského markraběte, umluveno tam bylo přičiněním Jindřicha Minsterberského i zasnoubení sestry jeho, ovdovělé kněžny hlohovské Barbory, s králem Vladislavem. Tato vdova se po smrti manžela svého, posledního knížete hlohovského stala dědičkou jeho, i dávána byla budoucímu choti naděje, že z rukou její obdrží také knížectví, kterou otec její nemeškal osaditi mocí brannou k její ruce.“
Hlohovské knížectví bylo pro českého krále docela dobrou partií. Zjistilo se to ověřením na místě – něčím jako je audit. Polští diplomaté konstatovali, že v knížectví leží šest kvetoucích měst a šest pevných hradů, země je hojně zalidněna a přináší knížeti ročně tři až čtyři tisíce zlatých příjmu. Barbora byla tudíž bohatou nevěstou, a České království mohlo s novou královnou jenom získat. Především peníze a moc. I když, ohodnocení Barbořina věna pravdě neodpovídalo, bylo trošku bylo nadsazené, ovšem královi rádci i Vladislav sám takové řeči rádi slyšeli, a i když pochybovali o výši knížecích příjmů, tak se jim zdálo, že Barbora je opravdu v dané chvíli mezi všemi nevěstami tou nejvhodnější. Na druhé straně nevěstin otec, braniborský markrabě, vítal český zájem o svou dceru a popoháněl členy delegace k rychlé dohodě. Nešetřil přitom úplatky. Tehdy se tomu ovšem tak neříkalo. Byly to „čestné dary“. Záleželo mu prostě na tom, aby svatba byla co nejdřív.
Barbora byla vdova. Vladislav, kterému bylo v té době dvacet let, si měl brát vdovu. Dotyčná však nebyla starší, jak bychom předpokládali, dotyčná byla mladší. Měla dvanáct let. Právě ovdověla. Vdávala se v osmi. Což normální příliš nebylo, tak úplně normální to nebylo ani v těch dvanácti, protože i nejrozšířenější lékařské příručky tehdy považovaly teprve třináctý rok života u děvčat za věk počínající dospělosti. Podle českého zemského práva se zjišťovala dospělost u urozených chlapců a děvčat takzvaným ohledáním. Ohledávala se intimní místa. Zkoumalo, zda už se jim ochlupila stydká místa, a zda se už děvčatům nalévají prsa. Znaky dospělosti byly důležitou součástí zemského práva: jenom dospělý šlechtický chlapec nebo dívka se mohli v právním životě země ucházet například o majetek, anebo směli vznášet požadavky na účast ve veřejném životě. Barbora se ale stala předmětem sňatkové politiky příliš záhy, což nasvědčuje, že s ní organizátoři sňatku spojovali mimořádné naděje a plány. Jejím prvním manželem byl jeden z posledních z rodu Piastovců, který vládl v Polsku od 10. století, a druhým se měl stát nový český král. „Není pochyby, že Vladislav souhlasil úplně s námluvou touto.“
„Vždyť já nejsem vůbec hezká,“ napsala Barborka v jednom ze svých dopisů tatínkovi. A skutečně nebyla. Nepodceňovala se. Těžko se o tom mluví. Mohlo by se říct, že tělesným půvabem právě nevynikala. Byla si toho vědoma a obávala, že i její ženich si to myslí. Vladislav svou snoubenku nikdy neviděl – na vlastní oči. Obrázek ano. Že by ho nadchl, to se říct nedá, a to můžeme předpokládat, že malíř portrétované děvče trošku vylepšil. Prostě ji zidealizoval. Český král ale neměl moc času se nad takovými otázkami trápit. On byl do manželství spíš postrkován, než aby sám po manželce toužil. „Vladislav dal plnomocenství k té věci od sebe, a sám uzavřel v Praze smlouvu svatební, která se v únoru příštího roku v Praze slaviti měla.“
Začalo se s přípravami na svatbu, kupříkladu výbavu měla mít nevěstu přímo dokonalou, Vladislav měl být uchvácen nevěstiným svatebním rouchem. Tatínek nelitoval peněz a dal dceří šít šaty až v Benátkách. Nejjemnější hedvábí a nejdražší samet a krajky měl okrášlit novou českou královnu. Skutečně ji takto nazývá: „Barbora, česká královna,“ a taky snoubenka se už tak podepisuje. Po Barboře, manželce císaře Zikmunda, měli dostat Čechové opět panovnici Barboru. Zbývalo už jenom dohodnout se na přesném datu příchodu nové královny do svého království. Jenomže to se nedohodlo. Nějak se to nestihlo.
Do věci se totiž vložil uherský král Matyáš. „Ten nedopřál soupeři svému tohoto přírůstku moci. Divoký kníže Jan Zaháňský osoboval sobě právo dědičné po strýci svém na města hlohovská; toho využil Matyáš a poskytl mu válečné pomoci v penězích i lidech branných, jimiž on porazil slabé braniborské posádky a zmocnil se většího dílu knížectví bez veliké nesnáze – jen Krosno se ubránilo.“ Vladislav se zachoval tak, „že nedal v tom důkazu mysli ušlechtilé, když zasnoubenou choť své po ztrátě jejího jmění za manželku vzíti si již rozmýšlel.“ Na jedné straně se Vladislav cítil vázán slibem daným jeho posly kněžně Barboře, a byl si vědom toho, že ve světě i doma utrpí újmu jeho dobrá pověst, na straně druhé se krčil pod tlakem stavovské obce, která přestala mít zájem o tu kněžnu z Nemanic. Nepřinese-li Barbora české koruně věnem slezské knížectví, jaký smysl bude mít uzavřené manželství? Přátelé a rádci se už začali porozhlížet po nových nevěstách a zahajovali předběžné námluvy. Česká královna Barbora Čechy nikdy nenavštívila a českou královnou se nikdy nestala. Provdala se za jakéhosi nevýznamného knížete a zemřela v padesáti letech.
Mlčel jako sen. Král zobal jako holub vše, co se před něj
sypalo, a co dnes slíbí, to nazejtří nedodrží. Je to člověk nestálý,
který dá sebou hnout ledaskomu.
„Bene, bene“, čili: „Dobře, dobře“, tak odpovídal český král skoro na všecko, s čím k němu přišli. Pravdu měl nakonec ten, kdo přišel jako poslední. A kromě toho: „Jeho Milost má ten obyčej, že kterou stranu silnější vidí, s tou drží.“ Osvojil si pózu přívětivého vladaře, který každému vyhoví a nikomu neublíží. S takovými postoji se ale nedá daleko dojít. Co bylo docela sympatické na začátku, to přestalo být brzy funkční, a jak králi přibývala léta, tak se stále víc měnil ve figurku spíše politováníhodnou. Bene. Bene. Brali ho vážně jenom na oko, po straně se mu posmívali. Byl to populární král Dobře. „Mlčel jako sen. Král zobal jako holub vše, co se před něj sypalo, a co dnes slíbí, to nazejtří nedodrží. Je to člověk nestálý, který dá sebou hnout ledaskomu.“
