Příspěvek navazuje na příběh o Daliborovi z Kozojed ZDE.
„Zápis v registrech komorního soudu ze dne 14. října 1490.“ Co má
společného tenhleten starý záznam v úředním lejstru s Daliborovým
příběhem? Hodně. Týká se totiž jeho rodiny. Známe z ní kromě pradědečka
(toho, který chrabře položil svůj život za slepého krále Jana v bitvě u
Kresčaku) ještě otce a bratra.
K fotografii: Ve věži Daliborce je nyní expozice útrpného práva.
Začněme
třeba u tatíka. Jmenoval se Aleš. Z Kozojed. Nepůsobil ale na
Kozojedech, nýbrž na hradě Budyni, Aleš tu nebyl jako majitel, nýbrž
jako purkrabí, dnes bychom řekli manažer. Pak se v témže povolání
uplatnil ve Mšeném (taky v házmburském angažmá), načež za všechnu tu
svědomitost dostal statek v Mnetěši. V roce 1483 se podepisuje na jedné
listině jako „Aleš z Kozojed a ve Mnetěši“. Kdy ten mnetěšský statek
dostal, to nevíme, a taky nám není jasné, jestli ho už měl v době, kdy
dělal purkrabího u Házmburků, nebo jestli si ho koupil za peníze, které
touto službou získal,každopádně zde žil se svou rodinou a ještě s jedním
synkem, který se jmenoval Ješek neboli Jan, což byl Daliborův bratr.
Spor Dalibora s otcem
A
Dalibor. Dá se předpokládat, že tam bydlel s nimi. Jaký byl jejich
majetek, to se přesně neví, ale ví se, že se ten majetek stal předmětem
sporu. Což je hezky řečeno. Právnicky. Kdopak se oč hrdlil? Dalibor. Se
svým otcem. Dost výmluvně o tom vypovídá zpráva z takzvaných zemských
desk:
„Alšovi z Kozojed, Anno Domini 1490., ve čtvrtek před svatým
Havlem. V té při mezi Alšem z Kozojed z jedné a Daliborem, synem jeho,
ze strany druhé: Jakož jest Aleš vinil Dalibora syna svého z svrchků,
kterýžchto svrchků jemu ani synu druhému v rozdíle nedal, jakož pak
poukázal list podílčí, kterýžto list takto svědčí: že Dalibora syna
svého zůstavuje ve Mnetěši s tím se vším statkem, kterýž k tomu dvoru
přísluší, jakož pak týž list podílčí v sobě to šíře zavírá. Tu pán, pan
Jan z Janovic et cetera, nejvyšší purkrabí pražský a hejtman Království
českého, s pána rady krále jeho Milosti ráčili jsou o tom takto
rozkázati: Poněvadž list dílčí toho neokazuje, by svrchky jemu
Daliborovi dával, aby on Dalibor otci svému ty všecky svrchky, v kteréž
se jest uvázal toho času, když jest jemu otec tohoto dvoru postupoval,
aby je Alšovi otci svému zase navrátil, buď koně, krávy, svině, i obilí a
jiné všecky svrchky; a to však takto, aby on Aleš to provedl, co je
těch svrchků, když jest se syn jeho Dalibor v ně uvazoval, po něm na
schválení páně Ješkovo, a což on tak provede Aleš, aby jemu to syn
Dalibor navrátil aneb se s ním o ně slušně smluvil, ve dvou nedělích do
svatého Martina nejprve příštího. Pakli by pan Ješek toto průvodu sám se
vzíti a slyšeti nechtěl, tehdy aby zase stáli před pánem Jeho Milostí
na hradě Pražském s těmi se všemi průvody na den svatého Martina nejprve
příštího.“
Podle pravdy: máme dost problémy rozumět právnické
češtině 20., potažmo 21. století. A téhleté juristické hatmatilce, té už
vůbec nevíme hlavu ani patu. Ten starobylý jazyk přeložíme do něčeho
srozumitelnějšího. Starý Aleš z Kozojed žaluje svého syna, a obviňuje ho
z toho, že neprávem sebral majetek, který mu nepříslušel. Když totiž
Aleš rozděloval své zboží mezi syny Ješka a Dalibora, vzal si Dalibor
víc, než měl. Poněvadž ve dvoře Mnetěši se nalézal movitý majetek, který
Daliborovi nepatřil, tak ho musí nutně vrátit otci. Jednalo se o koně,
krávy, prasata, obilí a další svršky (svršky nikoli jako oblečení,
svršky - v původním lejstru se jim říkalo „svrchky“ – to byly movité
věci, movitosti, věci, které šlo prostě odnést).
Takže – Dalibor
je měl buďto otci v pořádku vrátit, anebo se s ním slušně dohodnout. A
když s tím nebude Daliborův bratr Ješek souhlasit, tak všichni znovu
půjdou před pražský soud. Dalibor se tedy svým tatíkem a bráchou hrdlil o
svršky. Nemusíme být ani právníky, natož protřelými advokáty, abychom
pochopili, co Dalibora k takovému chování vedlo. Já to řeknu: lakota.
Lepší slovo nás nenapadá. Když se sejdou před soudem otec a syn,
jestliže otec žaluje syna, že se neprávem zmocnil majetku a jestliže
soud rozhodne v otcův prospěch, tak z toho pro syna nic dobrého
nevyplývá. Rozhodně to nesvědčí o jeho přemrštěně ušlechtilé povaze.
Ze
soudního zápisu se Dalibor z Kozojed nejeví zrovna jako člověk, který
byl zastáncem chudých a utlačených, mužem krásného charakteru.
Bojovníkem za právo, za spravedlnost, raději obětuje život, než by se
pokořil. Jeho podobizna jako dostávala docela jiné obrysy, sem tam i
nějaký i ten šrám na charakteru dotyčného lze nalézt. A další záznam v
zemských deskách jeho lakomství jenom potvrdil. Šlo tam o to, že se v
rodině nedohodli a Dalibor vytrvale bránil odevzdat zpět otci a bratru
to, co mu nepatřilo, takže se u soudu na Pražském hradě objevili znovu.
Bylo to 13. listopadu 1490, vskutku „na Martina nejprve příštího,“ jak
se pravilo v našem starém známém lejstru, a toho dne zaznamenal písař s
pečlivostí sobě vlastní toto:
„V té při a různici, kde Jan z
Kozojed vinil Dalibora bratra svého právě, že některé peníze i službu
pobral, k čemuž by i on k tomu též spravedlnost měl, jakož i Dalibor
bratr jeho, a právě, že jest jich otec o to nedělil; jakož pak při tom
Dalibor list dílčí jest ukázal, kterýžto list sám v sobě ukazuje, oč
jest je otec podělil. Tu pán, pan Jan z Janovic Jeho Milost s pány rady
krále Jeho Milosti takto o tom vypovídají, což svrchupsaný Dalibor bez
rozdílu vzal nebo vzíti měl a což se v listu rozdílčím neukazuje, by
jich o to otec jejich podělil, aby bratru svému Janovi spravedlivý díl z
toho dal. Actum ut supra.“
Zase by to chtělo překlad. Nejenom z
latiny do češtiny, ale i z jazyka českého do českého. Nešlo jenom o
dobytek a nějaké svršky, které Dalibor neprávem pobral. Bratr Ješek
upozornil, že i peníze měly být spravedlivě rozděleny mezi syny starého
pana Aleše. Soud znovu, už podruhé, rozhodl proti Daliborovi a jeho
lakotnosti: ze všeho, co si po rozdělení majetku otcem vzal nebo ještě
vezme (i když to není v rozdělovací listině uvedeno), musí dát
„spravedlivý díl“ svému bratru Janu Ješkovi. „Actum ut supra. Jak již
bylo svrchu rozhodnuto.“
„Když královský hrad utichl, ztemněl,
když jak bájný, šedomoravý stín čněl k nočnímu nebi, když v bělavém
zásvitu měsíce umlklo houští a stromy v Jelením příkopě, zalétaly z
temna kulaté věže líbezné zvuky Daliborových houslí. Slzy byly v těch
zvucích, touha po volnosti i výkřiky hněvu. Úlevu daly, ale ne svobodu.
Pán Bůh byl vysoko, král daleko, a páni soucitu neměli.“
Moment.
Je fakt, že jsme na minulé schůzce opustili Dalibora v Kozojed v jeho
novém apartmá ve věži Daliborce, která byla těsně po kolaudaci, ale –
stále jsme se nějak nedobrali cesty, po které tam přišel. My se vůbec
dostáváme tam, kam nenakoukl ani Václav Hájek z Libočan, ani kronikář
Jan František Beckovský, a už vůbec ne Alois Jirásek s Bedřichem
Smetanou. Do skrytého zákoutí Daliborovy duše. Naše představa o poctivém
hrdinovi dostává pořádnou trhlinu. Dalibor měl totiž velmi daleko k
člověku dbalému práva. Šlo mu o majetek. Což sice není samo o sobě
trestné? Šlo mu o majetek, který mu nepatřil. Šlo mu to, aby co nejvíc
vlastnil. To ho dovedlo k tomu, že se postavil proti vlastnímu otci i
bratru. Zatímco při prvním i druhém soudním stání se handrkoval „o koně,
krávy, sině a obilí,“ později si už troufal na víc.
„V kraji
litoměřickém zprotivili se lidé poddaní pánu svému Adamovi Ploskovskému a
jeho na Ploskovicích dobývali, a to z ponuknutí nějakého Dalibora.
Měšťané litoměřičtí o tom uslyševše rychle něco lidu pod praporcem
poslali a téhož Adama retovali. Proto týž Dalibor obeslán na hrad
Pražský panským nálezem proto, že těch lidí proti pánu jejich dědičnému
pozdvihoval.“
Lakota, hamižnost a dychtivost po majetku
Tedy
nikoli ušlechtilá a veskrze nezištná snaha Daliborova pomoci sedřeným
robotníkům, ale zase ta lakota, hamižnost, dychtivost po majetku ho
vedla k činu. Tím, že se poddaní Adama z Ploskovic vzbouřili proti svému
pánu a dobyli jeho tvrz, tím zvětšil Dalibor svůj majetek, rozšířil své
panství. Ano, tak tahleta opera má trošku jinačí libreto. „Rytíři Adam
Ploskovský z Drahonic a Dalibor z Kozojed byli sousedé v kraji
litoměřickém,“ opakuje nám už známou situaci František Palacký ve svých
Dějinách národu českého v Čechách a na Moravě. „Když poddaní Adamovi
pozdvihli se brannou rukou proti němu pro jeho krutost, jali se obléhati
jej na tvrzi Ploskovicích, kdež on bráně se raněn jest a dobyt i s
tvrzí.“
I tato fakta už známe, ale brzy narazíme i na ta, o nichž v
Jiráskových Pověstech doby královské, ani ve Wenzigově a Špindlerově
libretu ke Smetanově opěře nepadne ani zmínka. „Sedláci donutili jej, že
zápisem slavným a slibem na čest a na víru propustil je z moci své a
zavázal se nevésti nářku proti nim; načež oni dobrovolně poddali se
Daliborovi z Kozojed, kterýž i přijal je a statek od Adama postoupený ve
svou moc a ochranu. Hejtmané zemští nemohli však pychu takového nechati
bez trestu a zjednali dostatečnou moc do kraje litoměřického, aby
zkrotila pobouřené sedláky a navrátila věci ve stav předešlý. Oba rytíři
přišli k zemskému soudu a Dalibor uvězněn ve věži hradu Pražského roku
1497. nově dostavěné, kteráž po něm dodnes Daliborka sluje.“
Dalibor je uvězněn ve věži
Rozsudek
na sebe nedal dlouho čekat. Rozsudek nad Daliborem z Kozojed padl 13.
června 1498. „Adam z Drahonic žaluje na Dalibora z Kozojed, že statek
jeho, kterýž jemu od jeho lidí mocí vzat, tvrz Ploskovice k sobě přijal v
této mírné a pokojné zemi proti řádu a právu. Proto tomu on Dalibor
odmlouvaje praví, že on moci žádné neukázal, ani jemu Adamovi co mocí
vzal, než že on Adam s lidmi svými prvně smlouvu udělal, při kteréžto
smlouvě on Dalibor nebyl; že právě v Litoměřicích dlel, že Adam s lidmi
svými dobrovolnou smlouvu dokonal a jim se zapsal; a oni dobrovolně
jsouce od něho tímto listem prázdni, že se jemu i se vším tím zbožím
poddali; a on Adam že tu jsa, nic tomu neodpíral.“ Jeho moc to nebyla,
která vzala panu Adamovi Ploskovice. Když Adam dělal dobrovolně smlouvu
se svými lidmi o tom, že je propouští, Dalibor se toho vůbec
nezúčastnil, pobýval právě v Litoměřicích. A když Adamovi poddaní přišli
s propouštěcím listem k Daliborovi a poddali se mu i se zbožím, které
dosud patřilo Adamovi, dosavadní majitel proti tomu nic nenamítal.
„Tomu
Adam odmlouvaje dal odpověď, že z té příčiny tomu neodmlouval, že se
byl, jsa k tomu od lidí svých připraven, pod pečetí a pod věrou zavázal a
zapsal, aby proti tomu nemluvil, i z té příčiny, že proti tomu na ten
čas pro svou čest nic neodmlouval, než nyní, poněvadž tento list a zápis
má sobě zase vrácený, že proti tomu spravedlivě mluví, že on Dalibor
statku dotčeného v této mírné zemi a pokojné, kde řád a práva jdou, k
sobě přijímati neměl. Tu páni a vladykové na plném soudu takto o tom
rozkazují: poněvadž Adamovi od lidí jeho tvrz Ploskovice mocí vzata
jest, a jsa raněn a chtě hrdlo své zachovati, musel se jim proti právu a
řádu podle jich vůle zapisovati, kterážto věc stala se jemu neslušně,
nepravě, neřádně; o čemž Dalibor věda dobře, statek jemu nepravě vzatý k
sobě přijal a v tom statku byl a jeho užíval."
Ani argumenty pana
z Ploskovic nebyly hloupé. V době povstání mu šlo o hlavu, o život.
Údajně měl být raněn. Teprve nyní, když má zápis „zase sobě vrácený,“
tak se může ozvat. A znovu připomíná, že Dalibor neměl přijímat
ploskovický statek, který patřil Adamovi, jako svůj majetek. „Že jest v
tom nepravě a nešlechetně učinil proti právu a řádu.“ Adam Ploskovický
se domníval, že na ten nápad, totiž nechat si potvrdit od svého pána
listem propuštění z poddanství, že na něj nepřišla žádná rebelantská
selská hlava. Že to musela být hlava onačejší, bystřejší, lstivější,
chytřejší, která to poradila. V době ploskovické události žádný zákaz
podobného jednání neexistoval.
Takže to, co jistý neznámý
vymyslel, ta finta, byla úplně nová. Až teprve v roce 1499 se do zřízení
zemského krále Vladislava dostal tento zákon: „A nalezeno bylo za
právo, když by se lidé poddaní kterému pánu svému zprotivili a statek
jemu odňali, a kdož by koli ty lidi v obranu přijal, statek tak odňatý k
sobě přijal a jej sobě osoboval, o tom věda, takový by činil
nešlechetně, nepravě, proti právu a proti králi Jeho Milosti a hrdlem
propadl jest, a statek ten odňatý má zase tomu navrácen býti, komuž jest
byl odňat.“ Případ jako šitý na míru Daliborovi z Kozojed. Díky němu
přijal král nový zákon. „A pro takový jeho účinek zlý páni a vladykové
jej ve svou kázeň berou, a hrdlo ztratí, kteréhož na hrdle trestati
ráčí.“
A potom hlava jemu sťata...
Rozsudek smrti.
Odůvodnění? Dalibor má být popraven, protože „nešlechetně činil proti
právu a řádu.“ Kdy došlo k popravě? Nevíme. V Hájkově Kronice najdeme
pouze lakonické sdělení: „A potom hlava jemu sťata.“ Kde nejsou
podložené a pravdivé informace, tam může narůstat legenda. „Když
Daliborovi oznámili, že statek nepravě vzatý k sobě přijal a v tom
statku byl, že tím nepravě a nešlechetně učinil proti právu a řádu a že
pro takový svůj zlý účinek ať hrdlo ztratí, nic nikdo nedbal, jak se
hájil, aby povážili, kdo začal, kdo první spáchal zřejmé bezpráví a tím
lid pobouřil, a že on, Dalibor, se jen lidu zastal. Než to právě u nich
byla vina a hřích. A tak na rozsudku zůstali – den však a chvíli popravy
ztajili. Tu noc před ní ozval se hlas Daliborových houslí naposled. Z
hlubiny pustého žaláře chvěl se a zněl do tiché noci, poslední útěcha,
poslední světlo v temnotách trudu, a zmíral nad Jelením příkopem v
měsíčním světle. Když Pražané nazejtří zase přišli k nové věži,
nezahlédli plátěné mošny na mříži Daliborova žaláře. A věž byla tichá,
němá. Když se ptali, stůně-li Dalibor nebo co mu je, oznámil žalářník,
že již mu dobře, neboť že ráno byl na předhradí popraven. Ale nežli z
vězení vykročil, sňal ze zdi housle, díval se na ně, loučil se s nimi.
Pak šel statečně na místo. A tu poklekl a schýlil kadeřavou hlavou na
špalek. Skonal mužsky, vězte, jako pravý křesťan. Nejedny oči se
zarosily, když žalářník to vypravoval. Smutně se Pražané vraceli a
ohlíželi se po tiché Daliborce. A věž za domem purkrabským u zadní brány
hradské slove tak po dnešní den a zachovává památku nešťastného zemana a
slavného hudce.“
16. května roku 1868 měl Smetanův Dalibor
premiéru v pražském Novoměstském divadle. První dějství začíná soudem
nad rytířem Daliborem. Jitka, které se kdysi Dalibor ujal jako sirotka,
vyzývá lidi, aby se vzbouřili a Dalibora osvobodili. Král Vladislav má
ale o vině Daliborově jasno, a za to, že obviněný přepadl Ploskovice a
zabil purkrabího, žádá trest. Připojuje se purkrabího sestra Milada,
která bratrovu vraždu dosvědčuje. Dalibor se hájí tím, že sice skutečně
zabil, ale jenom proto, že tím mstil smrt svého přítele Zdeňka. Což
Miladu přesvědčí natolik, že mu odpouští a žádá krále, aby tak učinil i
on, což se pochopitelně nestane, a tak Milada zosnuje plán, kterak se v
chlapeckém přestrojení dostane do služby v žaláři. Což se povede a
někdejší mstitelka, nyní zamilovaná Milada přináší Daliborovi nejenom
svou lásku, ale i housle, aby si rytíř ukrátil nekonečné chvíle ve
vězení. Násilnou smrtí v závěru opery končí nejenom odsouzený, ale i
jeho láska při pokusu o jeho osvobození. Na rozdíl od historických
pramenů zná tento příběh každý, kdo zasedl v operním hledišti. Ani v
Hájkově Kronice, ani u Františka Palackého však nenajdeme ani slovo, že
při dobývání Ploskovic zahynul zdejší purkrabí, který by měl sestru
Miladu. Zato Jirásek ve svých Pověstech převzal Palackého informaci o
tom, že byl zraněn Adam z Ploskovic, u Hájka je naopak zaznamenáno, že
Litoměřičtí Adama z Ploskovic retovali. Zdali Milada skutečně
existovala, nevíme, historické materiály o ní mlčí, ale o dvou ženách se
v nich přece jenom dočteme. Tou první je Adamově teta Mabka, tou druhou
Dorotka Vančurová, měšťanka z Loun, rodem z Kozojed. Byla to Daliborova
sestřenice. Pravděpodobně vdova, která koupila pro oba dům. „Nacházel
se v Praze na Novém Městě v zahradě židovské.“ Co měli ti dva kromě
příbuzenství společného? Tak na tuhle otázku už nikdo nikdy neodpoví...
Jestli
byl Dalibor popraven v den, kdy byl vynesen rozsudek, tedy 13. března
1498. nebo o pár dní později, to se neví. K jeho pokusu o útěk taky
nedošlo. Neexistující Milada neplakala, snad jenom sestřenice Dorotka
Vančurová. Nedlouho po popravě novoměstský dům prodala a odstěhovala se
zpátky do Loun. Jelikož známe předchozí Daliborovy soudní procesy s
nejbližšími, důvodně předpokládáme, že i v případě ploskovického případu
mu šlo o majetek. Přišel na nápad, jak se zmocnit sousedova statku. Aby
měl alibi, tak odejel do Litoměřic. Aspoň něco z toho smutného případu
zbylo. Smetanova hudba. Co na tom, že příběh opery nemá se skutečnou
historií moc společného. Báseň a pravda taky nemusejí zrovna sousedit.
Ta hudba však byla, je a bude krásná.
zdroj:
Josef Veselý
