Co lákalo cestovatele k protinožcům?

Víte, kdo jsou protinožci? 🙇

Jako protinožci (též antipodi) jsou označováni obyvatelé na protilehlých stranách zeměkoule (s opačnou zeměpisnou šířkou a zeměpisnou délkou rozdílnou o 180°). Dvě protilehlá místa mají opačné denní časy – např. v poledne na jednom místě je na opačné straně Země půlnoc; a opačná roční období - u nás léto, tam je zima. V Evropě se za protinožce vesměs označují Australané nebo Novozélanďané. (Wikipedie)

Už jsem představila českého cestovatele Josefa Kořenského. (rozklikněte) Z jeho knihy dnes vybírám "Co mě lákalo do zemí našich protinožců". Kniha z r. 1902 mě zaujala i proto, že v jeho době mnohé poznatky byly nové. 😊 

 

Vyobrazení jsou z knihy Josefa Kořenského.

"Již pouhé pomyšlení, že v dálce 20 000 kilometrů od nás spatříme země protinožců, nám připadá jako sen díky úžasným přírodním zvláštnostem. Žhavé slunce tam praží, když u nás vše svírá krutý mráz! Svět našich protinožců je vskutku podivuhodný. Copak není podivné, že tam sluneční kotouč neputuje po nebi jižním, ale po obloze severní? 😉 Že tam jižní vítr je studený a severní teplý a kolikrát tak palčivý jako vzduch z rozžhavené pece? Že tam rtuť v tlakoměru stoupá za větru jižního a padá za větrů severních? Copak není divné, že na jižní polokouli žijí ještě tvorové, vyskytující se v jiných světadílech již jenom jako zkameněliny?

 

Kdo by se nepodivil, že skoro všichni tamější savci přechovávají mláďata ve zvláštních kapsách břišních po několik měsíců, a že i největší autralští savci rodí mláďata veliká jako malíček? Koho by nezarazilo, kdyby tam spatřil savce, jenž má zobák jako kachna a je napůl vydra a napůl pták? Neměli by zastánci učení Darwinova jásat, že mají konečně v rukou hmatatelný důkaz svého tvrzení o postupném vývoji organismů?

 

Soužití tříoké ještěrky Hatérie novozélandské (Hatteria punctata) s buřňákem (Aestrelata Cooki).

Co je tam savců s podivuhodným vakem, např. mladému vlkovi podobný psohlavec, zvaný pro svou krvežíznivost tasmánským tygrem. Vačnatý medvídek, vačnatý rejsek, vačnaté myši s ohonem jako peříčko, vačnaté veverky, vačnatí klokani. 

Jak se nemá člověk divit, doví-li se, že kraje vzdálených protinožců nemají žádného původního kopytnatce? Že tam lesům a polím schází chutná zvěř nízká i vysoká, že kolonisté si z nasazených králíků a zajíců vychovali největší škůdce polního hospodářství?

 

  

Náklad králíků k přípravě konzerv. 

Kůň tam byl přivezen, a vyvinul své přednosti v nové vlasti. Také brav splácí vděčně námahu věnovanou k jeho zdomácnění a vede přistěhovalce dále do australského vnitrozemí. Bez vepřů byly by zůstaly mnohé kraje posud zemí tajemnou a vypadaly by do dneška jako poušť, jež tam do nedávna bývala.

Ale zakládáním artéských studní a umělým zavodňováním země kdysi vyprahlé položil se základ k výnosnému pastýřskému zaměstnání. Přibývá ovčáckých stanic a vnitrozemí australského kontinentu nehrozí již cestovatelům hladem, záhubou a bídnou smrtí. Velká artézská pánev v Austrálii je největší na světě a obsahuje přes 3 000 přírodních studní. Pusťte si krátké video - ZDE.)

Pro anglicky hovořící čtenáře je toto video:

 

 

"Kdo by se byl před padesáti lety nadál, že kraje našich protinožců, kdysi jen neblahé země pro odsouzence a trestance, budou zásobovat Evropu masem, připravovaným k vývozu v četných závodech!

Kdo také někdy slyšel, že jsou země s labutěmi nikoli bílými, ale černými jako krkavci? Jak neměli holandští plavci nazvat tohoto podivuhodného opeřence "avis rara" (vzácný pták)?"

 

Labuť černá (Cygnus atratus) - rozšíření v Austrálii. Je na vlajce Západní Austrálie. 

 

Kdo tehdy viděl, že jsou pevniny, kde jazýček ptáků začíná něžnou štětičkou k vystírání medové šťávy, vypadá to jak zdrobnělé košťátko?
Že jsou pralesy, hostící ptáky břichomluvce, kteří mají chvost jako lyra a umějí štěkat, plakat jako děti a skřehotat jako žáby? Je to lyrochvost nádherný (Menura novaehollandiae). Tento australský pták je nejlepší přírodní imitátor na světě. Tohle video stojí za to vidět, je to v angličtině. 

 

 

Šestnáct per tvoří většinou stříbrná vlákna, která připomínají závoj a dvě stříbrná pera. Jejich efektní vějířovitě roztažený ocas vypadá jako lyra, podle níž ptáci dostali své jméno.

 

Na jižní polokouli žijí opeřenci, kteří snášejí vejce do teplého popela tamější živé sopky, aniž se dále starají o kuřátko. Že tam jsou ještěři skákající po zadních nohách jako klokani a vykrášleni mohutným nákrčníkem jako rytíři dávnověku?

 

 

Chlamydosaurus kingii, známý také jako agama límcová, je denní ještěr, který obývá savanu s blahovičníky, suché sklerofytní lesy, parky a venkovské zahrady.

 

Je to div divoucí, že žijí u protinožců savci, kteří snášejí vejce? Jak neměl se divit přírodozpytec z povolání, když slyšel poprvé, že byla v Austrálii objevena ryba mající jako dýchací ústrojí nejen žábra, ale pro všecky případy zápasu životního také plíce? Jedná se o bahníka australského (Neoceratodus forsteri). 

 "Dvojdyšné ryby, fascinující stvoření stojící na pomezí dvou světů, nám připomínají, že evoluce je plná překvapení a zdánlivě nemožné je často začátkem něčeho úžasného."

  

Mořské korálové dno za odlivu. 

Pokračování 

Toulky českou minulostí: 280. schůzka: Konec uherského Havrana

Matyáš Korvín by velmi rád chtěl sjednati pokoj s císařem Fridrichem a uvoloval se za částku sedmi set tisíc dukátů postoupiti jemu všeho, čeho v posledních letech na něm byl dobyl; ale Fridrich, byv od astrologů svých ujištěn, že Matyáš zemře ke konci roku 1489, nechtěl odpustiti jemu provinění jeho ani smířiti se s ním, leč by vrátil bezplatně všechno, co bezprávně mu byl odňal. Sjezd obou panovníků, jenž uložen byl k 8. září, pro Matyášovu nemoc nedošel k místu.

Choroby jeho přibývalo v té míře, že pro podagru nemohl více choditi, ale duch jeho nepotratil své obyčejné čilosti a pružnosti, takže nepřestával odmýšleti návrhy dalekosáhlé.

Že by hvězdopravci, připravující římského císaře na tu radostnou událost, že jeho uherský sok už dlouho nevydrží, že by měli nakonec pravdu? Jestli byli vskutku obdařeni takovou jasnozřivostí, anebo měli k dispozici informace o Matyášově zdravotním stavu, to těžko můžeme dnes posoudit.

Matyášův zdravotní stav se horší

Matyášův zdravotní stav nebyl nejlepší. Nebylo mu ještě ani padesát, ale s jeho zdravím to bylo přímo povážlivé. „Choroby jeho přibývalo v té míře, že pro podagru nemohl více choditi; ale duch jeho neztratil své obyčejné čilosti a pružnosti, takže nepřestával obmýšleti návrhy dalekosáhlé.“

Musel se přece postarat o svého levobočka Jana Korvína. Ne že by se stal uherským králem, ale – uherskému králi patřilo kupříkladu takové Slezsko. Nevybíravými metodami tam Matyáš postupně odstranil většinu slezských knížat. Z původního počtu dvaceti jich tam na konci uherské vlády zbylo sotva pět. A musel nějak zabezpečit svého nemanželského. Všechna rozsáhlá území ve Slezsku, která najednou byla bez dosavadních vládců, prohlásil za dědictví Jana Korvína.

To všechno Matyáš ještě nemohl tušit. Předpokládal, že to dopadne úplně jinak. Proto se velice staral. „Předtucha nedlouhého jeho živobytí zaměstnávala jej i poddané otázkou o budoucím jeho nástupci. Matyáš neobmeškával ničeho, aby svému synovi pojistil posloupnost po sobě, nic se neohlížeje na nářky a prosby manželky své, která jinak velikou nad ním měla moc a sama po něm kralovati si přála: museli mu přísahati mnozí páni uherští, že po smrti jeho nedají hlasů svých nikomu než mladému Korvínovi. Učinil jej náměstkem svým ve vládě a svěřil mu i skvělý tehdáž hrad Visegrád na Dunaji, na němž chovány byly koruna i všecky klenoty říše uherské.“

 

Pamětní deska na Horním náměstí v Olomouci připomíná Korvínovu návštěvu města, vlevo znak - Havran.

Matyáš opravdu stále neopustil myšlenku, že jeho nemanželský synek po něm usedne na trůně. Ne na uherském, ale že by mu stačil ten český. Dohodl se sice s Jagelloncem Vladislavem, že mu tu korunu prý nechá, tedy v případě, že Matyáš zemře dřív, jenomže známe to: V politice jsou dohody jedna věc, a skutečnost druhá, od té první začasté velice vzdálená. „Když na čas pozdravěl, vydal se Matyáš z Budína do Vídně, která se v posledních letech stala hlavním jeho sídlem. Tu konaly se přes zimu veliké přípravy, aby z jara zabrati se mohl slavně do Vratislavě a odevzdati tam na velikolepém sjezdu velmožů svých i okolních zemí synovi svému titul království českého a panování skutečné nad zeměmi koruny české.“

„Ale smrt nenadálá předstihla vykonání takových úmyslů. O Květné neděli 4. dubna roku 1490. požádal, dříve než se královna z kostela navrátila, o pár fíků k jídlu. Když podány byly nedosti čisté a chutné, rozčilil se a rozhněval se tak, že raněn jest mrtvicí a když přichvátali k němu královna, syn, páni mnozí a lékaři, nemohl již mluviti; svíraje se v nesmírných bolestech řval jako lev, takže až do města prý ho slyšeti bylo. Pracoval ke smrti až do třetího dne a tehdy ohluchnuv a nepromluviv více ani slova srozumitelného, skonal v úterý ráno dne 6. dubna. Tělo jeho převezeno potom do Stoličného Bělehradu a tam slavně pochováno.“

  

Székesfehérvár, česky Stoličný Bělehrad, v Maďarsku, kde v Katedrální bazilice Nanebevzetí P. Marie je pochován i Matyáš Korvín. 

Smrt krále Matyáše

Tak skončil král Matyáš. Stařenky na jižní Moravě vyprávěly pověsti o „dobrém králi Matěji“. Málokdo věděl a ví, že ten „dobrý král Matěj“ byl uherský Matyáš Korvín. Ten si nechával dvacet let říkat „český král“ a fakticky celou tu dobu ovládal Moravu, Slezsko a obě Lužice. ze kterého pocházel, je dodnes snad nejvýznamnějším maďarským domácím rodem. Málokdo však ví, že pochází nikoli z Uher, ale – z Rumunska. V Transsylvánských Alpách se nachází historické městečko Hunedoara a v tom městečku zachovalý hrad a právě na něm se roku 1387 narodil Jan Hunyady.

V Uhrách tehdy vládl Zikmund Lucemburský. Domácí páni ho neměli zrovna ve velké lásce. „Tobě, české svini, nebudu sloužit“ – ano, tuto historickou větu pronesl jeho, tedy Zikmundův maďarský panoš. V Čechách byl Zikmund zase „ta liška ryšavá“. Jan Hunyady bránil Uhry proti Benátčanům a Turkům za vydatné pomoci českých husitů, vedených Janem Jiskrou z Brandýsa, čímž se stal první osobou po králi Zikmundovi a po jeho smrti první osobou po jeho nástupci a jinak zeti Albrechtovi. Hunyady stoupá po společenském žebříčku. Podobně jako Jiří z Poděbrad v českých zemích se stává Jan Hunyady zemským správcem v Uhrách. Stačil ještě porazit Turky u Bělehradu, ale podléhá morové nákaze, načež se faktickým šéfem uherského státu stává jeho syn Ladislav. Ten však skončil následujícího roku na popravišti, přičemž jeho mladší bratr Matyáš řečený Havran neboli Korvín putuje do českého vězení, odtud se ale dostává rovnou ke svatebnímu oltáři, neboť milostivé oko Jiřího z Poděbrad na něm spočinulo natolik, že jeho, čtrnáctiletého, zasnubuje se svou dcerkou, teprve pětiletou Kateřinkou. Když potom tato uherská královna ve svých čtrnácti letech rodí, tak to nepřežije a uherský Havran se brzy nato žení, a to s portugalskou princeznou Beatricí.

Po pouhých padesáti letech života Matyáš Korvín z rodu Hunyadyů ve Vídni umírá. Zdravotní komplikace u něj nastaly, komplikace, když mu byly servírovány nepříliš čisté a nepříliš čerstvé fíky. Z fíků však žádnou otravu nedostal. Dostal ji ze vzteku, a vinen nebyl žádný jed. „Rozhněval se tak, že raněn jest mrtvicí.“ Líčení Otce národa svědčí jednoznačně pro krvácení do mozku, a to nejspíš do levé hemisféry předního mozku. Pacient, zasažen šlakem, nemohl totiž mluvit – měl afázii. Všemu předcházela stressová záležitost: rozčilení, hněv, vztek kvůli fíkům; následovalo krvácení do mozku, jak už tomu bývá u ruptury neboli prasknutí některé z mozkových tepen. Král Matyáš měl na mrtvici zaděláno. Byl robustní postavy, ale nebyl příliš starý – necelá padesátka. Což je právě věk pro krvácení. Pro embolii byl moc starý, pro trombózu příliš mladý. Kdyby žil o nějakých 450 let později, tedy ve dvacátém nebo tom našem století,tak by mu lékaři nejspíš naměřili vysoký krevní tlak, hypertenzi. Ani ještě jinou příčinu, třeba náhlou příhodu mozkovou nemůžeme vyloučit, kupříkladu to mohla být ruptura cévní výdutě, krvácení do nádoru a podobně, ale vůbec nejpravděpodobnější se zdá být prostá mozková hemoargie z důvodu postižení cévní stěny nebo vyššího krevního tlaku. To se zdá být nejprostším vysvětlením smrti uherského panovníka. Matyáš se asi hodně trápil, ale netrvalo to dlouho.

Matyášem sešel ze světa nejmocnější a nejslavnější panovník uherský a současně nejkrutější škůdce českého národa.

Maďarští historikové ho staví na vrchol. U nás si získal poněkud horší pověst. „Matyášem sešel ze světa nejmocnější a nejslavnější panovník uherský,“ což vůbec není od Františka Palackého špatné dobrozdání, jenomže ta věta ještě neměla tečku. „Nejmocnější a nejslavnější panovník uherský a současně nejkrutější škůdce českého národa. Blesk a sláva, kterou získal uherskému jménu, zatměla se po něm brzy zase; rána, kterou zasadil koruně české, stala se smrtelnou, aniž dala se zaceliti více. Proto rozcházeti se budou vždy hlasy uherské a české, kdykoli o památce jeho řeč bude. Že měl neobyčejné ducha dary i veliké panovnické přednosti a ctnosti a že v tom ohledu rovnal se mnohým v historii proslaveným mocnářům, o tom nebude bohdá sporu: tím více ale o povaze a hodnosti jeho mravní.“

Palackého odsudek byl opravdu hodně tvrdý. Snad až nespravedlivě. Matyáš měl totiž velkou úctu k české řeči. Česky mluvil stejně plynně jako maďarsky. Velmi se toužil stát českým králem, a byl pro to ochoten udělat cokoli. Když se mu to alespoň zčásti povedlo, tak tam svou část Českého království spravoval víc než dobře. Hlavně na Moravě nedali na svého „dobrého krále Matěje“ dopustit, takže jako jeden z mála panovníků vešel do pověstí, a to v tom nejlepším světle.

„Úmrtí krále Matyáše bez dědice napřed uznaného způsobilo shon samozvaných nápadníků tím usilovnější, čím skvělejší bylo pozůstalé dědictví. Hlásilo se jich neméně nežli pět: královna vdova Beatrice, poboční kralevic Jan Korvín, syn císaře Fridricha Maxmilián, král český Vladislav a bratr jeho Jan Albrecht, kralevic polský.“ Slušná kandidátská sestava... „Každý z nich měl již dávno své přívržence, svou stranu v národě – neměla-li říše uherská roztrženy býti na kusy, musela jednomu z nich zjednána býti převaha v té míře, aby zmařiti mohl úsilí všech ostatních.“

To znamená, že si museli jít po krku: pokud jde o královnu Beatrici a jejího nevlastního syna, levobočka Jana Korvína, vypadalo to zpočátku, že nich dokonce budou spojenci... „Ještě ve Vídni, když ukládána byla do rakve mrtvola královská u valném prolévání slz, vrhl se Jan Korvín k nohám macechy své s prosbou, aby z lásky k manželu a otci oplakávanému přijmula jej za syna a neopouštěla sirotka radou i pomocí – ona, pozdvihnuvši jej a políbivši nejen slíbila mu býti matkou a ochranitelkou, ale žádala i přítomných velmožů, aby také oni neopouštěli jeho.“ Zdá se, že ti dva měli hezké vztahy. Leč všeho do času. „Rozčilenost myslí ustoupila brzy úvahám chladným a jako obyčejně sobeckým; protože bažili oba po moci, netrvalo dlouho a oba zapomenuli na slzy prolité a postavili se matka i syn proti sobě co úhlavní nepřátelé a pomáhali zničiti navzájem své prospěchy.“ Když se dva perou, třetí se směje...V tomto případě tím třetím byl náš milý král Dobře, toho času král český, vládnoucí pouze v Čechách, král Vladislav.

„Nastala Vladislavovi pojednou dvojí úloha: jedna připojiti zase ke koruně české země odtržené na čas smlouvou olomouckou; druhá získati uherskou korunu pro sebe.“ Oč mu šlo víc? Případná otázka. Podle Františka Palackého stál především o Uhry. „Koruna uherská ležela mu na srdci více nežli koruna česká. Nejen že nepocítil k Čechám nikdy opravdové lásky jakožto k zemi, kacířstvím notně zprzněné, ale dosednutím na trůn uherský doufal dostati se přímo a nejpohodlněji též ke vládě nad zeměmi odtrženými, aniž mu záleželo mnoho na rozdílu, českým-li či uherským jménem nad nimi panovati měl.“ Já bych navrhoval, abychom tady nepitvali, kterak Vladislav zápasil o svatoštěpánskou korunu, a taky to není tak úplně podstatné. My bychom nyní vlastně měli lehce zpravit, kterak jsme přišli o krále, aniž nám umřel. Uhři nám ho v podstatě ukradli. On se Vladislav rád nechal ukrást. Podmínky se domluvily na Vlčím Mostě. Ve Farkashídě. Po česku Vlčím Mostě. Tak se jmenovala ona uherská vesnice, kde se Vladislav setkal se svými milými Uhry.

  

Vlčkovce na Slovensku, do r. 1948 Farkašín, maďarsky Farkashida.

„V ležení na poli u Vlčího Mostu (Farkashídě) podepsal Vladislav výminky, pod kterými preláti a páni uherští povolají jej na trůn své vlasti: aby práva, svobody a obyčeje všech obyvatel zachoval neporušené a zrušil vše, co proti nim od Matyáše ustanoveno bylo; zejména aby nikdy nežádal berně válečné po jednom zlatém, ale spokojil se obyčejnými důchody komory královské; aby navrátil statky a práva těm, kterým od nebožtíka krále a od královny neřádně a mimo způsob právní odňaty byly; aby korunu a klenoty říšské na hradě Visegrádu opatrovati dal; aby Moravy, Slezska i Lužici obojí od uherského království neodcizil; čeho Matyáš dobyl v Rakousích, Štýrsku, Krajině a v Korutanech aby toho císaři nepodstupoval; o státních věcech jen s Uhry, nikdy s cizozemci se radíval a také jen Uhrům propůjčoval statky, úřady a důstojenství; aby dvorem býval v Uhřích.“

Přesně touto metodou jsme tedy přišli o krále. Uherské stavy ho v červenci přijaly za svého panovníka, brzy nato se Vladislav z Prahy odstěhoval do Budína, a panovnická moc v Českém království tím okamžikem přestala existovat. Vladislava obklopili uherští magnáti, jeho energii odčerpávala nadále problematika Uher. Jevil Vladislav, český král, nějaký zájem o české země... vlastně – o Čechy, protože Morava a další vedlejší země měly zůstat součástí Uherského království? Zájem jevil pouze okrajový. On byl takový... no, hasič. Hasil u nás požáry. A to ještě na dálku. Na návraty se mu nedostávalo ani chuti, ani sil. Od Dunaje to byl k nám lán cesty... kdo by se trmácel až tam... jak se to město vlastně jmenuje? Praha. Až do Prahy... Kontakty s panovníkem byly obtížné i pro české politiky. Pro ně to byl taky lán cesty až do Budína? Taky. Každá taková cesta byla dost nákladná, většinou nepřinášela žádný větší prospěch, semtam se dokonce stávalo, že české poselstvo ani nepřijal.

Získat audienci přímo u krále znamenalo zpravidla sáhnout k tučným halafancím. Čekali na ně v Budíně nejenom dvorní úředníci, ale i dveřníci, zřízenci, ba i královští trpaslíci a šaškové... Všechna tahle kuřátka si ráda zobla. Jen vycítila zrno, užuž natahovala zobáčky. Ještě horší bylo, co musel při nástupu nový král uherským stavům slíbit. Že vedlejší české země zůstanou až do výplaty čtyř set tisíc zlatých součástí uherského státu. Tím se otevřel vleklý spor. Výplata se sice nikdy neuskutečnila, ale handrkování o to, čí jsou Morava, Slezsko a obě Lužice trvalo fakticky až do druhého nástupu Habsburků na český trůn v roce 1526. Dva roky před objevením Ameriky došlo k vytvoření velkého soustátí uprostřed Evropy. Soustátí česko-uherského, ano. To pak v rámci habsburské říše trvalo až do roku 1918. Oba celky žily odděleně, pojítkem mezi nimi zůstával pouze osoba panovníka. Ale vzájemné vztahy přece jenom zesílily, a taky se začaly pozvolna vznikat a zesilovat vztahy mezi Čechy a Slováky. Poprvé od času Velkomoravské říše se tyto dva národy ocitly v jednom soustátí.

„Toho roku 1491. po Svatém Duchu nastala v království Českém velká drahota, ačkoli obilí byl dostatek. Ale tu drahotu způsobila lidská lakota a také měna, ve které se zmenšil obsah stříbra, a také to, že zmizela láska mezi lidmi; všude byli samí sobci, kteří mají plná ústa zákona Kristova, ale jeho přikázání buďte milosrdní je jim proti mysli. A bylo to také proto, že němečtí sestavovatelé pranostik předpovídali, že bude nedostatek, a z toho vznikla ta drahota. To předvídání může být v něčem pravdivé, ale kdyby všechno mělo být tak jak oni řeknou nebo napíší, pak by museli být bohové. Ale všechny věci řídí a určuje Pán Bůh a na něm všechno záleží. A proto bychom těm pranostikářům měli věřit stejně jako ostatním lhářům.“

zdroj: Josef Veselý

Květnovou krajinou s kvetoucími stromy

Jaro je čas, kdy se příroda probouzí k životu a krajina se barví do svěžích odstínů zelené. Na májové vycházce ve volné přírodě, ale i v mnoha zahradách, můžete obdivovat kvetoucí květiny i stromy. Některé jsem vyfotila a doplnila textem.

 

Šeřík obecný (Syringa vulgaris) rostl původně na Balkáně, postupně se rozšířil po celé Evropě, Severní Americe i Asii jako zahradní dřevina a parkový keř. Bílý šeřík rostl u domu mých rodičů, horní větve sahaly k oknům v 1. patře a v době květu - to byla vůně! Také vzpomínka může být voňavá. 😊 Dříve rozkvétal začátkem května, teď už na konci dubna do června (podle nadmořské výšky) jeho květy ve fialových, bílých nebo růžových odstínech silně voní. Květy šeříku bývaly symbolem lásky, jara a mládí.

 

Tento žlutě kvetoucí strom nebo keř nepřehlédnete. Je to "Štědřenec odvislý", latinsky Laburnum anagyroides. Lidově zvaný zlatý déšť má více druhů. Zaujme svým květenstvím ve tvaru hroznů. 

Jenže pozor, štědřenec  je jednou z nejjedovatějších rostlin v našich zahradách, stačí pár kapek šťávy na pokožce a alergici mají problémy. Všechny části této rostliny jsou jedovaté, zvláště lusky se semeny, a to i nezralé. Pozření několika květů či lusku může být dokonce smrtelné. Hlavní účinnou látkou je prudce jedovatý alkaloid cytisin, jehož koncentrace se sušením nemění, což představuje značné riziko pro hospodářská zvířata. 

 

Hory na obzoru jsou Moravskoslezské Beskydy, níže pak Těrlická přehrada. 

 

Vistárie patří mezi nejkrásnější popínavé dřeviny. Její dlouhé hrozny květů působí romanticky. Tato liána může dorůst do velkých rozměrů a její větve vyžadují oporu pevné konstrukce. Na fotografii je ještě mladá ne příliš rozrostlá. 

Podobně jako štědřenec i vistárie je jedovatá rostlina. Jedovaté jsou všechny její části - listy, výhonky, květy, dřevo, kořeny a dokonce i semena (ta nejvíce) obsažená v luscích. Jejich požití může způsobit nevolnost, bolest břicha, zvracení a průjem. Neměla by být tam, kde jsou malé děti nebo volně se pohybující zvířata.

Na májové vycházce jsem viděla i tradici našich předků - májku. V předvečer 1. května se mladí muži a chlapci vypravili do lesa, aby tam porazili co nejvyšší stromek a udělali z něj do rána májku - tradiční symbol jara. Vybrali většinou smrček nebo jedličku, pak ořezali spodní větve a nechali jen špičku. Ta se pak ozdobí věncem, kvítím a hlavně pestrými fáborky. Samotné stavění májky je pořádná dřina. 

V každé obci chtěli mít májku na návsi vyšší, než měli v sousedních obcích. Mládenci pak každou noc museli májku hlídat, protože chlapci ze sousední obce se pokoušeli věnec z májky za tmy ukrást, což by přineslo hanbu celé vsi po celý příští rok. 

V některých vesnicích ještě v současnosti mládenci staví menší májky (nazdobené břízky) před domy svých dívek. A třeba v domě měli tři dcery na vdávání a každá měla svou májku. 👍

Když léčili alchymisté a Paracelsus

Již minulé články ZDE a ZDE nastínily, jak v minulých staletích probíhala léčba chorob. Nebylo v silách bylinkářů či lékařů zvládnout např. morovou epidemii. Těžký byl život v těchto podmínkách.

  

O alchymii jste nejspíš slyšeli ve filmech nebo četli v knihách. Je velmi starým oborem lidského poznání, který se týkal pozdějších vědeckých oborů (fyzika, chemie, medicína) i dalších oblastí. Alchymie je chápána jako předvědecký obor a některé praktiky se nám dnes mohou zdát ... směšné. Alchymisté byli předchůdci farmaceutů.

Vývoj léků úzce souvisel s rozvojem alchymie, která předcházela dnešní chemii, farmacii a biochemii. Tyto obory alchymisté vůbec neznali, ale naučili se získávat různé látky z přírody, vylepšili laboratorní techniku a používali destilaci. Hodně usilovali o zušlechťování kovů ve snaze najít pověstný kámen mudrců. 

Velkým přínosem pro rozvoj farmacie byl Paracelsus (1493–1541), který svými pokusy posunul lékárenství dál a léky, vyráběné alchymisticky (s magií a astrologií na pozadí) začal podávat i vnitřně, přičemž používal i vyloženě jedovaté látky, u nichž dokázal přesně odhadnout správné množství. Šlo například o různé soli, kovy a oxidy. Právě Paracelsus je považován za zakladatele chemiatrie, z níž později vzešla výroba léčiv.

Paracelsus je jedním z nejslavnějších lékařů historie a zakladatel toxikologie. Narodil se v roce 1493 ve švýcarském Einsiedelnu jako Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim. Jméno Paracelsus přijal později, možná pro zapamatování. Tvrdil, že lékař se musí učit v "knize přírody" a přesto, že ostatní lékaři jím pohrdali a církev ho měla za kacíře, věřil, že "tělo je v podstatě chemický systém a nemoci jsou výsledkem nerovnováh, které lze napravit prostřednictvím chemie". Odmítal latinu jako lékařský jazyk, protože jí málokdo rozumí.

Paracelsus doporučoval dát si jednou za čtrnáct dní větší množství alkoholu. Všechno může být jedem nebo lékem, záleží na množství. On nedoporučoval jen žvýkat bylinné výtažky. 

 

Pro anglicky hovořící návštěvníky je toto video.

Nechci, aby článek byl příliš odborný, pročetla jsem to a zjednodušila. 

Chemiatrie je historický lékařský směr ze 16.-17. století, který vysvětloval veškeré životní pochody a nemoci v lidském těle jako chemické procesy. Cílem bylo nemoci léčit pomocí chemických látek a léků místo do té doby převládajících bylinných směsí. Z představitelů chemiatrie uvedu dva lékaře - Zwelfer nebo Crato von Kraftheim. 

 

Norimberský lékař Johann Schröder (1600-1664) uvádí tyto své přípravky:

Claretum (silně kořeněné léčivé víno), které se připravovalo z rýnského vína nebo medové vody (Hydromellum) a různých rostlinných drog, někdy digescí na vodní lázni.

Emulsio se připravovalo ze semen bílého máku, konopí, sladkých mandlí, melounů apod. a užívalo se pak po doušcích. 

Lixivium byl louh, vinný výluh z popela obsahující různé soli.

Pomum - jablko, vonný přípravek ve tvaru koule sloužil k "ozdravění" vzduchu. Připravovalo se z práškovaných aromatických drog, např. ambry, skořice, hřebíčku, kořene kosatce, santalového dřeva, peruánského balzámu aj. To vše bylo spojené arabskou klovatinou a tragantem. 

Znáte tragant? Je to pryskyřice vytékající po poranění z keřů z rodu kozinec. Kozinec (Astragalus) je největším rodem kvetoucích rostlin, celkově zahrnuje asi 3000 druhů. Je rozšířen téměř po celé severní polokouli.

 

 

Johann Schröder - německý lékař.

Pestřejší byla paleta upravovaných živočišných drog. Patřilo k nim "lidské temeno" (Cranium humanum). Byl to prášek z lidských lebek, používaný na příznaky epilepsie, krvácení z nosu a další zdravotní problémy v oblasti hlavy. Na žebříčku přírodních léčiv lidská hlava stála nejvýše – měla tedy mít největší léčebnou moc. V 16. a 17. století se připisovala lebce léčebná moc, protože se do ní vpíjí mozek a všechny jeho šťávy po nešťastníkově smrti a mozek měl být plný těch nejvzácnějších šťáv.

Dále se používaly "jelení parohy" (Cornu cervi), "losové kopyto" (Ungula alcis), "zuby divokého kance" (Dentes apri), "slonový zub pálený" (Spodium), "perleťovina" (Mater perlarum) atd. Úprava těchto surovin spočívala v čištění a stabilizaci podle povahy jednotlivých látek - např. železné piliny se promývaly vinným octem, korály a drahé kameny se promývaly růžovou vodou, používala se vlčí a liščí játra. To jen pro představu, snad jsem vás neznechutila. 🙊 Na druhou stranu, když je člověk v "úzkých", pozřel by možná kdeco, kdyby to pomohlo. 

 

Lékařská fakulta byla součástí Karlovy univerzity v Praze hned od založení 7. dubna 1348. Předtím se plnohodnotné lékařské vzdělání dalo získat pouze v cizině. Fakulta zpočátku vybavena skromně, medici se učili bursovním způsobem v bytech mistrů (profesorů), jmenovaných z řad královských lékařů. Od 60. let 14. st. stál v čele děkan, který řídil studium a rovněž spravoval fakultní majetek, knihovnu a „medickou“ kolej. Ta existovala nejpozději od roku 1380, nacházela se v Kaprově ulici, v roce 1422 za husitských bouří však byla vážně poškozena a lékaři se do ní již natrvalo nevrátili.

  

Logo Karlovy univerzity v Praze (Universitas Carolina).

 _______Pokračování_______

zdroje: seznam.cz, Wikipedie, nzip.cz, 

Toulky českou minulostí: 279. schůzka: Slavný sjezd olomoucký

Spojená česko-polská vojska měla u Vratislavě ohromnou převahu, ale na Uhry si netroufla. Město se ani nepokusila oblehnout. Takové obležení ale bylo původně zamýšleno, to se jeví z té doby podaného návrhu, aby tím, že řece Odře bude způsobeno jiné řečiště, bude mu odejmuta potřebná voda. Ale za příčinou množících se nesnází pustili králové myšlenku na tak smělý podnik.

Roku čtrnáct set sedmdesát čtyři
český král na sever s vojskem míří.
do války proti uherskému králi,
který je teď ve Vratislavi
a má tu svůj dvůr
i vojáky chtivé slávy.
Vladislavovi přišel sem na pomoc
polský král, který má velikou moc –
vojsko, čítající na sto tisíc lidí.
Když Matyáš tu sílu proti sobě vidí.
Vyjednávat s Vladislavem chtěl
a na dva roky příměří s ním uzavřel.

Bezcílné operace v okolí vedly k demoralizaci vojáků, a to tím spíš, že Korvínovy oddíly slavily úspěchy se svými záškodnickými akcemi. Z války nakonec bylo zase jenom nové příměří, a to spolu zúčastnění uzavřeli v pozdním podzimu roku 1474 u vsi Muchoboru nedaleko Vratislavi, což bylo potvrzeno za pár dní nato listinami z Vratislavě. Při jednání u Muchoboru se všichni tři králové (tedy Matyáš, Kazimír i Vladislav) několikrát osobně setkali. „Čáka konečného smíření musela býti podstatná, když mocnáři uvolili se k takové schůzce. Stalo se to velmi slavně v úterý 15. listopadu 1474. roku na polích u vsi Velkého Muchoboru – toho dne však sjeli se jen Kazimír a Matyáš jezdecky za kruté zimy. Zůstavše oba na koních, vítali se s obnažením hlav a mluvili dosti přátelsky, Matyáš sám za sebe, Kazimír skrze jednoho biskupa.“

 

Vratislav v r. 1650. 15. 11. 1474 se na polích u vsi Muchobór Wielki, která je dnes vratislavskou čtvrtí, konala mírová jednání mezi Matyášem Korvínem, Vladislavem Jagellonským a Kazimírem IV. Jagellonským.

Tak úplně přátelské to setkání nejspíš nebylo, pokud ani z koně neslezli a bylo-li třeba mluviti spolu skrze prostředníka. Nehledě na to, že chyběl Vladislav. „Král Vladislav, jemuž důstojenství královské od Matyáše popíráno bylo, odepřel přítomnost svou, která ale od Matyáše za nevyhnutelně potřebnou pokládána byla, mělo-li následovati skutečné smíření. Proto slíbil polský král Kazimír pohnouti syna svého k účastenství na sjezdu nazítří, a požádal Matyáše, když měl nastati pokoj, aby od picování v městech a krajích slezských aspoň na tři dny upuštěno bylo.“ Pak se konečně sešli všichni, „stavíce na odiv jako o závod všechnu nádhery a skvosty své.“ Po počátečním chladu pookřáli, a za chvilku si už docela nenuceně povídali.

„Zápis o snešení vratislavském obsahoval v šestmecítma článcích (bylo jich tedy 26) následující důležitá ustanovení: Budiž příměří a křesťanské stání v zemích koruny české se všemi poddanými králů Matyáše i Vladislava až do hodu svatodušního v roce 1477. I císař Fridrich bude přijat do tohoto příměří se všemi poddanými svými. Totéž příměří se má státi a trvati mezi králi Kazimírem a Matyášem a jejich poddanými,“ a tak dále a tak dál, jednotlivé články vypočítávaly, jak se budou hradit škody, které hrady zůstanou komu a které zase ne, jak to bude s vojenskými posádkami, jak bude platit příměří v Čechách a jak na Moravě, „a kdokoli je nebude držeti, buď považován a trestán co rušitel obecného pokoje.“

  

Vratislav (polsky  Wrocław) je město v jihozápadním Polsku a historické hlavní město Slezska.

Takže všeobecná spokojenost. V rámci možností. Jediný, kdo na příměří doplatil, byli měšťané vratislavští. „Z jedné strany držel král Matyáš soud přísný nad všemi podezřelými, že v minulé válce přáli Polákům a Čechům a denunciace užívala hojné svobody, z druhé strany nedostávalo se témuž králi peněz na žoldy roty černé a ona počala se bez bázně hojiti na poddaných jeho, měšťanech vratislavských a na celém okolí. Najatí ochránci jako nepřátelé vbíjeli se do domů a vraždili, kdo stavil se k odporu; Matyáš volán jsa k ochraně a pomoci jal se chlácholiti na vše strany, ale nejraději se činil nevěda. Naříkání a lítost nad svévolně počatou s kacíři válkou byly nyní všeobecné. Přední té doby Matyášův rada Jiří ze Steinu takto prý odpovídal na stížnosti měšťanů: Vy jste ten tanec objednali, potřebí jest, abyste platiti pištcům a šumařům; sluší vás připraviti tak, abyste napotom nebrali té drzosti na sebe králů neposlouchati, s králi válčiti, krále kaceřovati; na papeži jest souditi o kacířství, nikoli na vás, vratislavští chlapi! Musí se s vámi naložiti tak, aby jiná města, patříce na vás, učila se zachovávati poslušenství, hleděti svých živností, milovati pokoj a nebažiti po válce.“ Dlužno dodat, že pan Jiří ze Steinu byl druhdy rádcem Jiřího z Poděbrad a že ho tak i s úroky na Vratislavských pomstil.

Olomoucké setkání rivalů

Konečnou tečku za vleklým sporem Vladislava a Matyáše učinilo olomoucké setkání obou rivalů. Konalo se v červenci roku 1479. „Když král Matyáš s lidem svým z Olomouce k ležení krále českého Vladislava na poli mezi Olomoucí a Uničovem přijížděl velmi slavně s odkrytou hlavou, maje dosti velkým věncem ji okrášlenou, proto aby před králem českým při přátelském pozdravení nemusel jí odkrýti, Vladislav z ležení svého proti němu také vyjel, a vidouce Čechové, že král Matyáš hlavu odkrytou věncem okrášlenou má, dovtípili se, proč to učinil, proto také ihned radili králi svému, aby on na hlavě šňůrou tak svůj klobouk zavázal, aby jej žádný rozvázati nemohl, což on také spěšně učinil. A když k sobě tak blízko, co by se šípem dostřelilo, přijeli, oboje vojsko státi zůstalo, králové pak sjedouce se ruky sobě podali, přátelsky se políbili, z koní na zem sestoupili a sami dva do stanu schválně k tomu postavenému vešli a v něm napořád po tři hodiny spolu rozmlouvali.“

Za okázalými gesty smíření a přátelství se ukrývala nedůvěra a ostražitost. Líbalo se, ale po očku se sledovalo každé šustnutí. Jen aby proboha si jeden nemusel sundávat pokrývku hlavy, když si ji druhý nechá na sobě. A scházeli se ve stanech v polích, i když Olomouc se vším pohodlím byla na dohled. „Když se ve dnech následujících sešli králové na témž místě opět, Matyáš namlouval bratra a přítele svého; dlouho nadarmo, aby pro pohodlí své i jeho neostýchali se zabrati k němu do města.“ Vladislavovi se moc nechtělo do města, které patřilo původně jemu, ale nyní je měl ve své moci „bratr a přítel jeho“ Matyáš.

„Teprve když na důkaz své důvěry přijel Matyáš do ležení českého bezbranný, dal se Vladislav pohnouti, že pak vjel s ním i s obojím komonstvem do Olomouce slavně. U brány městské přijati byli oba králové pod skvostná nebesa a jeli vedle sebe u velikém procesí prelátů a knížat, při hlučném zvonění ze všech věží před biskupský kostel, kde z koní slezli a vešli s duchovenstvem do chrámu, v němž vysokým hlasem zpívalo po česku nejprve veškeré kněžstvo, potom pak biskup Tas sám.“

O tom sjezdu se praví, že byl vskutku slavný. Jednalo se šest dní, a to každé ráno i večer. „Jaký hluk panoval po ty dny v Olomouci dá se souditi z toho, že vydávalo se jen obroku asi pro 20 000 koní, kteří ovšem ne všickni vměstnali se do města.“ Jak už to při podobných sroceních mezinárodního formátu bývá, strhly se čas od času pouliční nepokoje, šarvátky a pře. Jelikož iniciátory provokací pravidelně byli Uhři, tak se Matyáš snažil všechno zahrát do ztracena. „Uprostřed náměstí olomouckého dal Matyáš postaviti z tesaného dříví stavení prostranné a vysoké na způsob pyramidy, jehož stěny byly ověšeny sukny, koberci a oponami drahými; uvnitř po stranách rozestavěno na odiv světu nesmírně bohaté jeho stolní nádobí ze stříbra, zlata i drahokamů; zlatem třpytila se také přikrývadla, židle a pohovky. Tu stolovali králové a po uklizení stolů dávali se do tance aneb do jiných kratochvílí. Pomalu oba králové spřátelili se tak, že navštěvovali se navzájem v soukromí, ani hospody jejich nebyly od sebe vzdáleny, a nejednou Vladislav nabídnutím Matyášovým bavil se hrou v šachy.“

Za tím vším se měl skrýt takový, no, podivný kompromis. Podivný proto, že obnažoval integritu českého státu. Podle dohod byla Vladislavovi přiznána pouze vláda v Čechách. Na Moravě ne – ani na Moravě, ani ve Slezsku, ani v jedné z obou Lužic. Svrchovaná moc nad nimi měla nadále patřit Matyášovi. Navíc směl svobodně užívat titulu českého krále. Kdyby Vladislav zemřel bez dědiců dříve než Matyáš, měl uherský král jako jeho nástupce získat i Čechy, přičemž rozdělené země by opět automaticky splynuly. Pokud by dříve zemřel Matyáš, vrátila by se Morava se Slezskem a Lužicemi k české koruně, ovšem – až po vyplacení čtyř set tisíc zlatých. Hned na první pohled bylo jasné, že ten „kšeft“ je nevýhodný pro Vladislava. Hlavně že v případě Korvínovy smrti si vlastně měl zcizenou část státu znovu za obrovitou částku koupit.

„Předešlým mírem budínským a sjezdem olomouckým klesly Čechy na nejnižší stupeň moci své. Stalo se poprvé od půl páta století zase, že slovo panovníka českého platilo jen uvnitř hranic vlasti nejužších a že již ani sesterská Morava nepatřila více ke královskému stolci pražskému. Byli ovšem lidé, kteří tvrdili, že koruna česká, nošena jsouc ode dvou králů nepotratila tím ani lesku, ani moci a slávy; ale obecnému rozumu řeč tato nesvědčila lépe nežli myšlenka druhá, a že králové Vladislav i Matyáš se pobratřili. Dokonalé již osamocení Čech bilo do všech i sebeslabších očí.“

Olomoucký smír znamená roztržení státu

Na druhé straně – král Vladislav přispěl k obnově obecného klidu, což se projevilo zejména tím, že by vstřícný ke všem snahám o příměří a smír. Což byla cesta dlouhá, ale nakonec pro krále Dobře cesta docela úspěšná. „Jakoby mávnutím kouzelného proutku je pro Korvína Vladislav už ne kacíři povolaný syn polského krále, nýbrž král český, spojenec, ba i přítel.“ Ani mu nevadilo, že si Matyáš vymínil doživotní titul českého krále. Olomoucký smír však znamenal roztržení státu, a to nadlouho. Na celých jedenáct let. Ztratila tím prestiž Českého království, jeho legitimní panovník mocensky kapituloval. I pro příští léta Vladislav takřka resignoval. Matyáš byl vždycky agilní a schopný a vládl na svém území autoritativně a obratně. Všestranně podporoval česká i moravská města. Jeho kancelář vydala velké množství česky psaných listin. Čeština byla chápána jako vhodný jazyk pro dorozumění mezi obyvatelstvem Českého a Uherského království. Přitom se zařizoval, jako by Morava, Slezsko ani obě Lužice už ani k českému státu nepatřily. Poháněla ho snaha zajistit velké dědictví svému levobočkovi Janu Korvínovi. Manželské děti neměl. Jeho první nevěstou byla Alžběta z rodu Celliů, ta ale zemřela ještě v dětském věku. Druhá manželka se jmenovala Kateřina z Poděbrad, ani ta si života příliš neužila; zemřela jako ještě ani ne patnáctiletá při porodu. Když se Matyáš ženil potřetí, tak si bral Beatrici Aragonskou, a tu si vzal za manželku nový král Vladislav Jagellonský.

 

Česká a uherská královna Beatrice Aragonská se svým prvním manželem Matyášem Korvínem. | Wikimedia.commons 

Na svatebním obřadu "Vladislav novomanželku ani neobjal, ani nepolíbil, pak opustil kvapně komnatu.“ Záhy král opustil město, po roce se měli znovu sejít.

„Sblížení však netrvalo dlouho. Vladislav se s Beatricí přestal osobně stýkat a v písemném styku udržoval chladnou zdrženlivost. Na Beatrici leželo stigma, že neporodila děti už Matyáši Korvínovi."

Takže ti dva protivníci a kolegové v úřadě sdíleli spolu nejenom jednu českou korunu, ale i jednu královnu. Ale to předbíháme o několik let... „Sněm celého království, svolaný od krále Vladislava do Prahy ke dni svatého Václava roku 1479, trval po dvě neděle a stal se nad jiné důležitým a památným, že na něm takřka celé ústrojí společnosti státní buď obnoveno nebo aspoň revidováno bylo. Přijeli naň také náčelníci někdejší jednoty panské, stranící až dosud králi uherskému Matyášovi – Jan Zajíc z Házmburka, Bohuslav ze Švamberka, bratří ze Šternberka, Vok z Rožmberka i Jindřich z Hradce s přívrženci svými. Ti museli být obřadem slavnými zase přijati a jako by do těla Království českého vštípeni býti – oni sami dávali tomu tu tvářnost, jako by teprve nyní volili sobě Vladislava za krále.“

Onu událost vylíčil kronikář starých letopisů českých. „Král Vladislav tázal se jich – chcete-li mne za pána míti, abyste mi pověděli. Tehdy pan Zajíc, pan Švamberk, pan Rožmberský a jiní všickni páni, klekajíce na jedno koleno, prosili jsou krále pro boha, pro matku boží a pro všecky svaté, aby jim ráčil odpustiti, co jsou kolivěk proti zemi a koruně české učinili. Tehdy král jim odpustil a jim ruky podával a slibem je zavázal, aby jeho z pravého srdce za pána a krále sobě vzali. Potom jsou se s pány všemi i s městy smířili a krále zespolka prosili, aby je při jejich právech, svobodách, obyčejích a při kompaktátech zachoval; a král slíbil to učiniti vedle zapsání svého.“ Což byl docela dobrý základ k všeobecnému smíření, ale skutečně jenom základ.

Restituční spory

Nastal horší problém. O majetek. Jak jinak. Podle nové smlouvy měly být všechny hrady a statky, o které odbojní páni v roce 1467 přišli, vráceny svým původním majitelům. Jenomže restituce narazila na těžkou překážku. Noví držitelé měli ty hrady a další majetky od krále zastaveny za určitou částku zemského dluhu, a brát je bez náhrady by znamenalo vršit další nespravedlnost. Kromě toho mnozí jak původní majitelé, tak i držitelé zástav v posledních letech pomřeli a práva dědiců byla sporná. Restituční spory se vlekly řadu dalších let. „Pro veliké dluhy a zástavy, kterými království obtíženo bylo, stalo se na sněmu svatováclavském uzavření důležité a památné, aby král pomoci mohl sobě i koruně z obtížení takových. Dáno bylo svolení k berni v takové výši a na tak širokém základu, že celá dávnověkost česká jen málo poskytovalo příkladů podobných.“ Daně jsou záležitostí nepopulární dodneška, zvlášť když rostou. „Každý obyvatel v zemi, bez rozdílu stavů, pán, rytíř, zeman, farář, man i dědiník – ti všichni měli vesměs složiti poloroční žádané důchody své na pomoc králi, a to nejdéle do příštích Hromnic; nebyli vyjmuti ani majitelé kapitálu a obchodníci, ani rychtáři svobodní, ani mlynáři a krčmáři, ani nájemníci jacíkoli; stavu městskému i Židům měl král sám vyměřiti berniční povinnost jejich.“

V roce 1483 byla veliká drahota, a protože toho ještě nebylo dost, tak po svatém Vítu vypukl v Čechách mor. V Praze zemřelo mnoho lidí – údajně jich mělo být přes třicet tisíc. Král utekl před epidemií z Prahy do Plzně, i tam sice řádila černá smrt, ale králi se vyhnula. Co se však jeho vládě nevyhnulo, to byly náboženské bouře. Konšelé staroměstští, novoměstští a malostranští tajně se spojili s některými pány, nepřáteli kalicha Kristova, a chystali se vyhnat z Prahy všechny, kdo přijímali pod obojí způsobou, obojího, duchovního i světského stavu. „Tak už se blíží vaše posvícení, a uvidíte, jak vám dáme nažrat krvavých lívanců!“ Jeden ze spiklenců tímto poněkud neobratným celý plán prozradil. „Ta výstraha se šířila tajně mezi lidmi, soused to řekl sousedu, kterému věřil, ten zase dalšímu, až se to rozneslo všude.“ Ono se u nás prostě nikdy nic neutají. „A tak se v Praze schylovalo k bouři. Věrní Čechové nečekali, až budou na radnici zvonit ke šturmu, a dali ve středu před svatým Václavem zvonit v Týnském chrámě a hned potom i v jiných kostelích. Rychle se shromáždilo mnoho sousedů a šli se zbraněmi ke staroměstské radnici. Pan Bohuslav Legát, čestný a odvážný měšťan, zvedl oštěp, který držel v rukou, a mrštil jím o práh, až se zabodl.“

„Ve vratech stál purkmistr, a když přišli k radnici, ptal se jich, co chtějí. Když mu odpověděli, nařídil jim, aby počkali, ale oni se na něho vrhli. Purkmistr sice utekl a schoval se, ale oni si ho našli a spolu s konšely zajali, zavřeli ve velké síni a zakázali vycházet ven. Ale purkmistr vyšel a jeden mu hned probodl nohy sudlicí. Purkmistr se tvářil jako mrtvý, a protože nechtěli, aby tam ležel jako mršina, táhli ho k oknu, že ho shodí z radnice, ale se chytil zábradlí v okně a nechtěl se pustit, dokud ho přes ruku nepraštili kladivem. Dopadl na zem a ležel u radnice jen v košili a celý zkrvavený.“

Ne nadarmo se událostem před svatým Václavem roku 1473 říká druhá pražská defenestrace, i když jinak si tuto pořadovou číslovku podrželo vyhazování z okna z roku 1618. Příčiny krvavého masakru byly náboženské. Svým průběhem připomíná neblaze proslulou bartolomějskou noc – k té však dojde v Paříži až za necelé století. „Konšel Publik utíkal z radnice v železných rukavicích, aby ho nemohli poranit, ale Jan Krejčí od Bílého páva ho srazil k zemi oštěpem. Vtáhli ho za nohy do radnice a on prosil: Nezabíjejte mě, já vám povím zajímavé věci!“ A pověděl. Přiznal se, že byl připraven seznam asi osmdesáti měšťanů, kteří měli být popraveni. „A na ulici potkali jednoho známého, německého kupce, který šel v plné zbroji. Zeptali se ho: S kým jsi? A on odpověděl: S vámi, milý pane. Uměl málo česky. Kdyby řekl, že s pány, byli by ho zabili. A tak mu nařídili, aby šel s nimi na radnici, ale než tam došli, už z něho stáhli zbroj; na prstu měl pečetní prsten a ten mu chtěli vzít, ale byl těsný a nešlo to. Jeden řekl: Když nejde dolů, nastav ruku, ať ti useknu prst! Ale on si chutě naslinil prst a zuby prsten stáhl.“

„I občané na Novém Městě bojovali se svými konšely, ale mnohem krutěji. Zabili písaře, který jim bránil ke vstupu do radní světnice. Ty, které našli uvnitř, pak rozsekali a vyházeli okny ven z radnice. Krve bylo v síni tolik, že by to vydalo na několik džberů. Mnozí spadli z pavlače a zemřeli na to. První konšel, kožešník Páral utekl a schoval se u souseda v posteli, ale našli ho tam a vlekli na radnici. Spínal ruce a zoufale volal: Ó milý králi! Lidé ho hrozně nenáviděli, protože byl nespravedlivý, chudé lidi a sirotky okrádal o peníze. Na náměstí se rozestoupili, stříleli na něho a sekali ho. Volali: Tady je mých deset kop grošů! Tady je zase mých pět kop! On už však dávno vypustil duši. Tak se na něm chudina mstila za křivdy. Pak ho přivlekli před radnici k ostatním, které vyházeli z oken. Co jsme chtěli udělat my vám, to teď děláte vy s námi,“ to řekl jeden z konšelů při mučení. Po mučení nastalo stínání. Jednoho konšela museli přinést ke katovi v neckách, protože si při skoku z okna polámal obě nohy. Mistr kat jménem Mates musel mít hodně práce. Po vykonané práci si však svou profesi natolik znechutil, že ji přestal vykonávat. „Krále Vladislava uvrhl převrat pražský u veliký zármutek a hněv, ale i v nemalé nesnáze. Mnohaletá jeho péče zavésti do pražských obcí ponenáhlu a jakoby nevidomě staré řády církevní, zmařena byla jedním rázem.“

zdroj: Josef Veselý