Ke kořenům masopustu půjdeme do skanzenu

Masopust patří k našim tradicím a na ty se zaměřují naše skanzeny. My jsme se vydali do toho nejbližšího v Rožnově pod Radhoštěm, který si v minulém roce připomněl 100. výročí od svého založení. Chceme-li se dopátrat původu tohoto obyčeje, kterému se v našich krajích říká různě, musíme se vydat hluboko do minulosti - za oslavou pohanských starověkých svátků. Říkalo se jim dionýsie nebo saturnálie. S dnešními oslavami masopustu mají mnoho podobných rysů, je to především přestrojování se za maškary, hojnost jídla a pití a nespoutaná zábava. Maskované průvody a zábavy, jejichž účelem bylo sbližování mládeže, existovaly i u starých Slovanů. Tyto zábavy měly někdy spíše plodnostní charakter. Svou roli ve vývoji masopustu sehrálo také křesťanství, což je nejpatrnější na stanovení data jeho konání. Církev navázala na tradici pohanských obřadů podle zásady, že co nelze potlačit, je nutno převzít a uzpůsobit vlastním potřebám. 

  

Na podobě slavení masopustu se podepsaly vlivy starověké, slovanské i křesťanské. Původně byl masopust spjat především s hospodářským rokem. Masopustní období představovalo dobu relativního hospodářského klidu, kdy se dokončovaly práce minulého zemědělského roku, např. domlacování obilí cepy, zpracování lněné a konopné příze, draní peří, zároveň se konaly přípravy k nadcházejícímu zemědělskému období. S tím souvisí i řada magických úkonů, vztahujících se k zabezpečení úrody a úspěšnosti práce, např. tanec na vysoké konopě i hrachovinové nebo slaměné masky. Vlivem křesťanství byla s masopustním obdobím spojena též řada obyčejů, obřadních praktik a pranostik. Na Hromnice 2. února se v kostele světily svíčky - hromničky, jimž lidová víra přisuzovala ochrannou moc. Proto je lidé zapalovali při bouřce jako ochranu před bleskem. Hromničky se zapalovaly také při smrtelném loži člověka, jejich svit měl provázet umírajícího cestou na věčnost. 

Ochranná moc byla připisována také chlebu a vodě, jež se nechávaly světit o svátku svaté Háty (5. února). Toho dne hospodyně vykropovala dům s průpovídkou: "Svaté Háty den, všechna neřest ven!" Svěcený chléb, jež jedli lidé i dobytek, měl chránit pole před škodami. K tomuto svátku se rovněž vztahuje množství pranostik. Na Valašskokloboucku se říkalo: "Na svatú Hátu nafúje za každú laťu." Nebo také "Svatá Háta na sníh bohatá." Pro celou masopustní dobu bylo charakteristické vykonávání řady obchůzkových obyčejů - byly to obchůzky blažejské (3.2.), dorotské (26.2.), řehořské (12.3.), které pak vrcholily fašankovými obchůzkami maškar.

Na Valašsku byly až do poloviny 20. století velmi rozšířeny obchůzkové hry dorotské, které měly připomínat stálost světice ve víře, za což byla sťata. Všechny tyto obchůzky byly příležitostí pro zisk darů, měly tedy sociální ráz a právě v tom někteří badatelé shledávají jejich zánik. Nejtypičtější pro masopust bylo vysmažované pečivo, ať už na sádle, kterého v tuto dobu bylo dostatek díky zabíjačkám, nebo na oleji či másle. 

V každém stavení se připravovaly koblihy, jimž se také říkalo šišky. Oblíbené byly boží milosti - smažené pečivo z nekynutého těsta. Pečivo plnilo obřadní funkci ve formě obětních poživatin, které nosil hospodář na pole.
Koblihy byly spolu se slaninou napichovány obchůzkářům na rožeň coby výslužka. Koledníci byli při obchůzkách obdarováváni také vejci, obilím, moukou, penězi či pálenkou. Ze získaných naturálií pak vystrojili společnou hostinu v hospodě. O jídle se zpívá v masopustní písni:

 

"Tutéj nám nedali,

tutéj nám dajú, 

komára zabili,

slaninu majú."

Jedním z nejvýraznějších rysů masopustních obyčejů byly obchůzky a průvody maškar. V minulosti bývalo jejich hlavním účelem zajištění prosperity jak v hospodářském, tak i rodinném životě prostřednictvím různých úkonů, např. tancem na vysoké konopě či trháním hrachoviny z hrachovinového medvěda a její vkládání husám do hnízda. Obchůzky na Valašsku původně vykonávali v masopustní úterý svobodní mládenci, kteří za doprovodu muziky chodili dům od domu a tančili s děvčaty a hospodyněmi. V meziválečném období tyto obchůzky většinou organizovali dobrovolní hasiči a tělovýchovné organizace Sokol a Orel. Charakteristickým rysem obchůzek bylo používání dřevěného rožně majícího podobu šavle, na nějž koledníci nabodávali slaninu, uzené maso a koblihy, které při obchůzkách dostali. Obchůzkový obyčej býval závazný pro celou vesnickou komunitu, a proto vynechání některého domu by znamenalo porušení tradičních zásad sousedského soužití i společenské prestiže. Podstatnou součástí masopustních obchůzek byly a stále ještě jsou masky. Je jich mnho druhů, jsou to masky zvířecí, lidské i démonické. Hlavním účelem jejich existence bylo zajištění magické ochrany a prosperity. Nejrozšířenější zvířecí masou je stále maska medvěda, jež se vyskytovala ve dvou základních podobách: jednak to byl medvěd kožešinový, jednak hrachovinový nebo slaměný. Masky měly obřadnou úlohu, hlavně jim byla přisuzována plodnost a blahonosná moc. Na Vizovicku si z medvěda, v úterý masopustní po osadě chodícího, trhají hospodyně hrachovinu a dělají z ní hnízda husám a slépkám, aby hodně vajec nesly. Plodnostní vlastnosti medvěda mohly být také přeneseny na ženu prostřednictvím tance s ním.
Koncem 19. století se ve Vizovicích chodilo s "telatem", v okolí Vsetína jsou popsány obchůzky s vlkem. Další oblíbenou maskou byl kůň, nověji pak velbloud, kozel, kocour. Mezi maskami lidskými byly nejrozšířenější masky bab, dědků, bab s dědkem na zádech, masky příslušníků etnických menšin či náboženství nejen na Valasku masky cikánky a žida, který přináší prvky prosperitní magie, u cikánky plodnost, u žida zámožnost. Masky zesměšňovaly některé lidské vlastnosti nebo tělesné nedostatky - hrbatost, přílišnou tloušťku apod. Další masky zpodobňovaly různá povolání či zaměstnání: kominík, hajný, lékař, zdravotní sestra, hasič, policajt, řezník atd. Velmi oblíbené v průvodech je parodování svatby, protože v masopustním období se jich v minulosti konalo nejvíc. Dokládá to text písně:

"Už sa fašank krátí, už sa nenavrátí,

staré baby lajú, že sa nevydajú."

Velká koncentrace svateb v tomto období měla své praktické důvody, případné těhotenství nevěsty pak nebylo na překážku hlavním zemědělským pracím. Karikované masky nevěsty a ženicha představovali většinou mládenci, z nichž větší představoval nevěstu a menší ženicha, stále bývají součástí obchůzek.
Zajímavou maskou byl tzv. pohřebenář či hřebenář, kterého představoval muž oděný do slámy nebo hrachoviny. Pohřebenář držel v jedné ruce rožeň, na nějž napichoval slaninu získanou při obchůzce a volal: "Pohřebeň, staré baby na hřebeň!" Tato maska se vyskytovala na Valašsku. Někteří badatelé v něm spatřují krajovou variantu slaměného či hrachovinového medvěda. Stejně jako maska medvěda, i této masce je přisuzována plodnostní a vegetační moc. K masopustu se přihlíželo jako k přechodnému odbobí, kdy se uzavíraly práce starého zemědělského roku a zároveň se konaly přípravy na zemědělský rok nadcházející. Zakazovaly se některé pracovní činnosti, zejména předení, šití a štípání dříví. "Když se na končiny šije, v létě prsty se podbírají" nebo "Kdo v masopustě moc dělá, v létě to musí odležet".
Vývojově mladším masopustním obyčejem je pochovávání basy nebo barbory - jako symbolické ukončení bujarého veselí a počátek předvelikonočního půstu a rozjímání. Přitom se pranýřují různé společenské prohřešky spáchané v celoročním životě vesnice. Tato kritika obyvatel vesnice bývá někdy krutá a zasahuje i do osobního života - kritizovány bývají zálety, opilství, staromládenectví, nové známosti atd. 

To je nejen úvod, ale text pro lepší představu části programu, který je zachycen na fotografiích:

 

 

„My zme děcka ze Zubřího, z téj metlářskej dědiny, mama doma metly krútí, tata strúže žebřiny…“ 

Na Valašsku se bříza rozšířila zejména v 16. až 18. století v rámci pasekářské kolonizace. Z břízy se nejvíce využívalo březové proutí k výrobě metel. Březové proutí = základ metly. Lidé během času zjistili, že nejvhodnější doba pro řezání březového proutí je ta, kdy strom nemá listy – tedy na jaře a na podzim.  

 

 

 

 

 

To byl report z rožnovského masopustu 2026. 🍻

K poctě zimních her: Jak se Italové u nás usazovali

Zimní XXV. olympijské hry jsou svátkem hlavně sportovním, ale i důvodem k cestování. Olympiády píší své příběhy, kdy od favorita se očekává, že bude stále přidávat jen zlatá umístění a nic netrvá věčně. Nové hvězdy se po čtyřech lety zase rodí. Coubertinova představa "Důležitý v životě není triumf, ale boj, podstatné není zvítězit, ale dobře bojovat." se postupně změnila, protože ve sportu se dnes točí velké peníze. Překvapí, že se vyslovil proti ženským sportům a Světovým hrám žen: "Nepraktická, nezajímavá, neestetická, a nebojíme se dodat: nesprávná, taková by podle našeho názoru byla tato ženská poloolympiáda".

Tento článek věnuji pořadatelské zemi, protože oceňuji zodpovědnost a spousty práce, už jen s úvodním ceremoniálem. 👍

__________________________

Když v r. 2024 vyhořela ZŠ Kontešinec v Českém Těšíně, ze zpráv o tom věděla celá republika. Nezvyklý název Kontešinec má italské základy! Kdysi Italové totiž migrovali ze své vlasti do Těšína. Našli tady nejen nový domov, ale udělali takovou kariéru, které by doma v Itálii nedosáhli. Dodnes v našem regionu zaznamenáte italská příjmení.

 

Nahlédněme do Českého Těšína, původně jednoho města. Obyvatelé ten trojúhelníkovitý prostor zobrazený na mapě pojmenovali Kontešinec. Naproti za řekou je Zámecký vrch (Góra Zamkowa), dnes v Cieszyně PL.

Je třeba pátrat v literatuře, abyste se dozvěděli o bohatém těšínském kupci příjmením Contessa, který byl na tomto území majitelem dvora. Hospodářská usedlost byla postavena r. 1833, stála tu do r. 1970. Pojmenování Kontešinec je odvozeno od italského příjmení Contessa a celé to souvisí s přílivem přistěhovalců ze slunné Itálie do města nad řekou Olší (Olzou). Italové byli od středověku "nejpohyblivějším" národem, cestovali po celé Evropě jako vyhlášení umělci a humanisté, ale často podnikali cesty za prací a kariérou. Nejčastěji se usazovali ve velkých městech, např. v Praze nebo v Krakově.

Italsky znějící jména se v písemných pramenech z Těšína vyskytují už v 1. polovině 17. století přesto, že Těšín byl v té době malým centrem a Těšínské knížectví okrajovým územím na to, aby mohlo podnikavým Italům nabídnout kariéru a lepší život.

Ve 2. polovině 17. století se emigrace z Itálie už stala téměř masovou záležitostí. Z muzea vím, že italské zápisy informují, že v některých regionech jsou takřka všichni muži z rodin v letních měsících nepřítomni. Týkalo se to především severní Itálie, zvláště okolí jezera Como. A právě tehdy se objevují ve slezských městech početné skupiny italských kupců, např. v Opavě. Podívejme se, ze které oblasti Italové přicházeli: 

 

       

Comské jezero je fjordovité jezero v severní Itálii v Alpách, má podobu obráceného „Y“ a rozdvojuje se k jihu. Tvar vymodeloval Addský ledovec a u Alta Brianza se rozděluje na dvě části. Comským jezerem protéká řeka Adda (levý přítok řeky Pád). No, řekněte, mohli tady kupci a řemeslníci "v přírodě" rozvíjet své podnikání? Pochopili, že tady pod alpskými vrcholy díru do světa neudělají.

 

  

Italští migranti nejraději využívali cesty vedoucí z okolí jezera Como přes Innsbruck, Linec, Brno, Olomouc do Krakova. Jejich cesta vedla přes Těšín, a v té době se tu někteří z Italů usadili natrvalo. V r. 1680 obdržel městská práva v Těšíně Antonín Silvestr Pino, o rok později Jakub Contessa, v dalších letech členové rodin Trincano, Piazzolo, Fossati, Magnini, Tino a další. 

Všichni se zabývali obchodem, avšak v 18. století se v Těšíně vedle kupců usazovali rovněž řemeslníci, nejčastěji se zabývali cínařstvím nebo to byli kominíci. Do konce 17. století našlo v Těšíně domov nejméně 30 italských rodin, většina z nich pocházela z okolí jezera Como.

 

Rozvíjí se celý příběh: Z obce Salla u Milána pocházel i Jakub Contessa. Věnoval se obchodu a určitě úspěšně, když se rychle stal majitelem dvou domů, přičemž jeden z nich stál na těšínském náměstí. Ve 20. letech 18. století pracoval jako císařský výběrčí daní. Zemřel v r. 1732 jako zasloužilý obyvatel Těšína. Majetek odkázal svému mladšímu bratrovi Janu Antonínu Contessovi, jenž se narodil také v Salle. 

Jan Antonín Contessa se již ve 20. letech stal majitelem největší obchodní společnosti ve městě, která se mj. věnovala prodeji koní polské šlechtě, také obchodu s vínem a jinými výrobky s kupci z Vratislavi. 

V Těšíně se narodil jeho syn Vincenc, který byl rovněž obchodníkem. Většinu však zdědili starší synové Jana Antonína Contessy narození ještě v Itálii - Vavřinec (Lorenc) a Dominik (Jan Dominik). Vavřinec v r. 1765 postoupil svá práva mladšímu bratrovi a tak Dominik užívající jména Salice-Contessa, dosáhl nejvyšší pozice mezi těšínskými Italy ve městě.

 

Pracoval nejen jako obchodník, ale byl i prvním těšínským podnikatelem, neboť v r. 1765 založil přádelnu bavlny, ve které zaměstnával na 250 lidí, dokonce i malé děti. Od císařovny Marie Terezie obdržel titul obchodního inspektora a zlatou medaili, přesto jeho továrna dlouho nefungovala. Od r. 1775, kdy rakouské orgány zavedly v Těšíně mezinárodní trhy, zasedl Dominik Contessa v čele 5členného obchodního rozhodčího soudu, který měl řešit sporné záležitosti. Sám se věnoval obchodní činnosti, prodával mj. bavlněné výrobky ze Saska. 

Na konci r. 1779 byl jmenován městským administrátorem, ale brzy bez potomků v Těšíně zemřel. Contessovu firmu převzala vdova Marie Magdaléna, která byla shodou okolností dcerou jiného těšínského Itala, Alexandra Brachettiho, a jejím prvním manželem byl Kašpar Antonín Soldat.

 

Ještě před smrtí koupil Dominik Contessa hospodářství = dvůr v Kamenci za 1560 zlatých. Půjčil si rovněž od Těšínské komory 3300 zl. a nově nabytým dvorem ručil za své závazky. Nestačil je splatit a tak komora dala hospodářství do konkursu. Nakonec k němu nedošlo, protože kníže Albert Sasko-Těšínský vyslyšel prosby nevlastní Contessovy dcery Josefy Soldat. Listinou vydanou v Prešpurku jí potvrdil držbu hospodářského dvora, ale stálo ji to 2 tisíce zlatých. 

Po několika majitelích se majitelem dvora na začátku r. 1798 stal nám dobře známý hrabě Jan Larisch-Mönnich, jenž za něj zaplatil 4 tisíce zlatých. 

 

Ve všech těchto majetkových převodech je nemovitost, která původně patřila Dominiku Contessovi, označována jako "kontešinský dvůr". Název se ustálil jako vzpomínka na bývalého majitele u obyvatel Těšína. Bylo to rozlehlé území, které podle záznamů v pozemkové knize zahrnovalo prostor od zámeckých zahrad k domu jiného Itala Pavla Zanolla a dosahovalo až k Olši. Viz mapa výše.

Toto vyčtete z pozemkových knih. 🙇

Chtěla jsem objasnit název těšínské části Kontešinec, ale hlavně připomenout působení italské komunity v Těšíně. Dnes se o tom moc neví.  Děkuji těm, kteří dlouhý text přečetli. 👍

zdroj: Muzeum Těšínska

Toulky českou minulostí: 266. schůzka: Z Čech až na konec světa

Toto naše setkání bude vskutku hodno titulu tohoto seriálu, neb se během něj budeme velice silně toulat. A to nejenom českou historií, ale též roztodivnými a náramně vzdálenými končinami evropskými, přičemž staneme až na místě, jejž lze bez přehánění nazvat „koncem světa“.

„Léta vykoupení našeho tisícího čtyřstého šedesátého pátého, toho dne, který následuje po svátku svaté Kateřiny panny (tedy 26. listopadu) vydal se pan Lev na cestu. 

 

Jaroslav Lev z Rožmitálu a na Blatné byl český katolický aristokrat, bratr druhé manželky krále Jiřího z Poděbrad Johany z Rožmitálu. V letech 1465–1467 vedl mírové poselstvo, jehož cílem bylo podpořit snahu Jiřího z Poděbrad vytvořit unii křesťanských evropských států. Jako první Čech v historii získal při pobytu v Burgundsku Řád zlatého rouna.

Vyjel z Prahy s dvaapadesáti koňmi a s jedním komorním vozem. Ze šlechty měl s sebou pány Jana Žehrovského z Kolovrat, Buriana ze Švamberka, Bořitu z Martinic a deště další šlechtice, jakož i tři pážata, mezi nimi jednoho panského synka a jiné vybrané šlechtické služebnictvo. Cestou mi pan Lev řekl o své cestě, že chce navštíviti všechna křesťanská království a také všechna duchovní i světská knížectví v německých i vlašských zemích, hlavně však že chce k milému svatému Jakubovi. Sebe a všechno své služebnictvo oblékl v mnohé zlatohlavové i sametové šuby s perlovými rukávy. S sebou měl také vlastní kuchaře, šafáře a hofmistra a ve všem zachovával knížecí mrav.“

 

Jan II. Žehrovský z Kolovrat na turnaji. Kresba Mikoláše Alše v knize Al. Jiráska Z Čech až na konec světa, 1890.

Už někdy v roce 1461 se v Chebu, do král Jiří tak rád jezdil, setkal s jistým šedesátníkem vysoké postavy a lysé hlavy, zato s hustou, kdysi černou bradou. Tato nepřehlédnutelná persona měla v západní Evropě velice zvučné jméno. Jmenoval se Řehoř z Heimburku a to byl to věhlasný právník a humanista. Řehořovým celoživotním koníčkem bylo bojovat proti římské kurii a za rozkvět říše. 

 

Řehoř z Heimburka (něm. Gregor von Heimburg) byl německý právník, humanista a politik. V letech 1466–1471 byl rádcem krále Jiřího z Poděbrad.

Proto se postavil v Tyrolích na stranu zdejšího hraběte proti Římu a vysloužil si za to papežskou klatbu a exkomunikaci. Kacíř prokletý papežem se pak stáhl do ústraní ve Würzburgu a věnoval se studiím. A právě tohoto muže angažoval král Jiří do svých služeb.

Praha zasahuje do celoevropské politiky

Hodlal mu svěřit propagandistickou, vysvětlující kampaň, zaměřenou do zahraničí. Vůdčí ideou této akce byla myšlenka, že brutální zasahování papežské moci do práv světských panovníků může potkat každého. I třeba francouzského krále a taky anglického, a portugalského, jakož i vladaře ze Španěl a z Němec a z Vlach... Prostě nikdo není proti němu imunní. Neudržitelný stav přímo volal po tom, aby se evropská knížata dohodla na zvláštním sjezdu o společné účinné obraně. Jinak se komukoli druhému může stát totéž, co potkalo českého krále: papež bude snímat přísahy poslušnosti z poddaných a světská vláda bude bezmocná. Od krále Jiřího to byla nová diplomatická ofenzíva. Praha opět zasahovala do celoevropské politiky.

Je snad mezi touto diplomatickou aktivitou a výpravou pana Lva z Rožmitálu nějaká souvislost? Přímá. Jeho okružní cesta po Evropě, na niž se vydala skvěle vypravená družina, tak ta měla za cíl objasňovat principy české diplomacie. Tím pověřil pana Lva král Jiří? Královský švagr se navenek neangažoval (král Jiří měl za manželku sestru pana Lva, Johanku z Rožmitálu). Když se navenek neangažoval král, tak kdo tedy pana Lva poslal? Přece jeho sestra. Královna Johana. 

 

Johana z Rožmitálu se za třicetiletého Jiřího z Poděbrad vdala ve svých dvaceti letech v roce 1450, rok po smrti jeho první manželky Kunhuty ze Šternberka. Mladá Johana se tak stala druhou manželkou vdovce se sedmi dětmi.

Výprava neměla charakter oficiálního českého královského poselstva. Průvodní list vystavila královna, která zdůraznila, že „můj bratr hodlá navštíviti cizí země, aby poznaje z mnoha stran lidské obyčeje a mravy mohl lépe zaříditi svůj život a nabýti osvědčených zkušeností rytířských.“ Nevinná formulace. A skutečnost? Král Jiří opravdu nepověřil pana Lva žádnými konkrétními úkoly, ale věřil, že čeští poslové budou vyslanci přátelství a dobré vůle ke spolupráci, že budou heroldy české mírumilovnosti. Jiří očekával, že poselstvo nakloní smýšlení panovníků a předních činitelů ve prospěch causy bohemiky a že bude účinnou formou obrany proti papežským útokům.

„První noc jsme strávili v Plzni. Pak přes klášter v Teplé a Cheb přes Fojtland do Norimberka kde jsme pobyli dva dni a prohlédli jsme si svaté ostatky; především nám byly ukázány jesle, do kterých Matka boží kladla malého Ježíška; dále loket svaté Anny, zub svatého Jana Křtitele, jakož i kousek dřeva ze svatého kříže, na němž byl ukřižován Kristus a hřeb z pravé ruky, kterým byl na kříž přibit. A dále jsme viděli pouta svatého Petra a Pavla, kteří vytrpěli mučení pro jméno Páně, a spatřili jsme kopí, kterým byl proklán božský bok Ježíše Krista. toto kopí položili kněží naše prsteny, aby ti, kdož by byli trápeni bolestí nebo pícháním v boku, měli po ruce spolehlivý lék. Náš pán byl v Norimberce přijat přívětivě a laskavě. Odtud jsme dorazili do Anbsbachu, sídla markraběte, kde se pan Jan Žehrovský utkal s Mirošem a najeli na sebe tak prudce, že shodili jeden, druhého z koně.“

 

Nejstarší tištěný obraz Norimberka, Schedelova kronika 1493.

Češi oslňují rytířskou kulturou

Soudě podle těchto řádek měli účastníci české výpravy na programu jednak návštěvu relikvií, jednak se na té cestě čeští rytíři účastnili sportovních mítinků. Češi přesvědčovali Evropu, že vynikají nejenom vzdělaností, ale i tím, čeho že si Evropa vážila mnohem víc – totiž rytířskou kulturou. Dobře působilo, že pan Lev z Rožmitálu byl katolík a mohl tudíž hravě vyvracet pomluvy o nesnášenlivosti kacířského krále, jakož i lži o pronásledování katolíků v Českém království. Zejména pan Žehrovský z Kolovrat ukázal světu, že po právu je v českém erbu bojovně vztyčený lev. Pan Žehrovský si vedl neméně statečně než český lev. Na turnajích lámal dřevce svých protivníků, vyhazoval železné pány ze sedel, a když už nebyl dostatek vhodných soupeřů, tak lámal dřevce metodou prudkého nájezdu proti zdi. Efektní podívaná... i když mi činí potíže nalézti v tom smysl...

„V Kolíně nad řekou Rýnem se zúčastnil turnaje Jan Žehrovský i Tetzel z Gräfenberka. Žádný z nich, když se srazili se svými soupeři, nespadl z koně. Toho dne, kdy bylo uspořádáno toto divadlo, kázal pan Lev sezvati vznešené paní a sešlo se jich takové množství, že jsem jich ještě nikde neviděl tak mnoho jako na této hostině. Při ní byly provozovány všelijaké tance a hry. Přitom žádaly paní a dívky pana Lva aby zatančil se svými druhy tance, jak se tančí u nás doma. Když pan Lev svolil a začal říditi tance, čtyřiadvacet mladíků v plné zbroji a s pochodněmi v rukou zahájilo tanec. Když tance skončeny, dostal pan Lev všeliká jídla a nápoje darem, a paní a dívky ho s celou jeho družinou uctivě doprovodily až k domu, kde byl ubytován.“ Inu, diplomatický život může někdy být docela příjemný.

I v zápase muže proti muži český silák pan Žehrovský z Kolovratu oslňoval. To už byla delegace v hlavním městě země brabantské, v Bruselu. „Vévoda poslal k panovi Žehrovskému, aby k němu přišel s několika druhy, které si vybere, na hrad. On že jim každému určí protivníka. Pan Jan se optal, jak budou zápasiti, zdali nazí, či v prošívaných kabátech. Odpověď' zněla, že podle tamějšího zvyku se zápasí v kabátech, že však pod pás, totiž za nohy, není dovoleno, jinak však že jest každému dovoleno, aby svého protivníka povalil na zem, jak chce.“ „Neboť,“ řekli mu, „máme takový zvyk v naší zemi proto, aby hojně přítomným paním a dívkám nevzešla z účasti na zápasech žádná hanba. Proto mají zápasníci spodní oděv, totiž spodky a kabátec.“ „Když se zápas počal, zápasník nemohl nikterak odolat panu Janovi. Třikrát ho pan Jan povalil na zem. Mezi diváky to vzbudilo veliký podiv. Povídalo se totiž, že ve všech vévodových zemích není možné najíti siláka jemu rovného, že až do toho času nebyl v zápase přemožen ještě od žádného člověka a že za to mimo obvyklý plat dostává ročně pět set zlatých. Ted' však že tento plat patrně ztratí, když byl třikrát přemožen. Po tomto zápase vévoda povolal k sobě pana Jana, oděného toliko kabátcem, tak, jak zápasil, ohmatal mu všechny údy, nohy ruce, prohlédl mu celé tělo a velmi se divil, že jeho zápasník byl poražen. Potom se pana Jana optal, zdali s sebou nemá nějakého šlechtice. On že by proti němu postavil skvělého protivníka, jistého hraběte. Potom k vévodovi přistoupil Šašek a pravil mu: Nejjasnější kníže, prosím, aby mi Vaše Výsost přidělil protivníka, jakého mi uzná rovným. Vévoda, když to slyšel, rozkázal zavolati jistého člověka, aby s ním zápasil. Když se však chytili do křížku, poprvé jsem ho povalil na zem. Když však vévoda poručil, abych se s ním utkal ještě jednou, padl jsem na zem tak prudce, že jsem mohl ducha vypustit. Po tomto zápase dal vévoda přinésti víno a cukroví. Bylo pak ho po zemi rozsypáno jistě za několik zlatých. Mně však nabízely vévodkyně tolik vína, že jsem se jenom stěží dostal domů, protože jsem se opil.“

Milá příhoda... Docela lidská. Jedna věc mě však na ní zarazila... Jenom jedna? Jedna. Už po několikáté se tím příběhem mihl vyprávěním mihla první osoba. Ano, naposledy se o něm dozvídáme, že se opila. A těsně před zápasem, jehož výsledek byl o něco horší než ty Kolovratovy, padla zmínka o jakémsi šaškovi. Václavu Šaškovi. Kdo to byl? Tentýž, kdo v cestopisu vystupoval v první osobě. Autor cestopisu Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa. Jakého povolání – či postavení – byl ten Václav Šašek? Nebyl on ve skutečnosti opravdu šašek? Josef Dobrovský si to o něm myslel. Mezi dvorními šašky bychom tenkrát skutečně našli nejednoho diplomata. Dnes to platí spíše naopak. Kromě toho – jeho jméno „šašek“ se v textu psalo minuskulí, tedy pouze malými písmeny. František Palacký ale předpokládal, že by mohlo jít o rytíře Šaška. Rodem z Mezihoří na Plzeňsku. Teprve když do této detektivky, pátrající po autorovi jednoho z nejstarších českých cestopisů, vstoupili historici a genealogové Martin Kolář a August Sedláček, tak byl identifikován ten pravý Šašek, Václav Šašek z Bířkova u Přeštic, voják a venkovský zeman.

 

A. Liebscher: Příjezd poselstva českého do Paříže r. 1457 (Obrázkové dějiny národa českého, 1893)

V Dunkerque spatřil poprvé moře. A v cestopisu se objevil první původní český popis moře, plavby, mořských větrů, odlivu a přílivu. „Tam jsme poprvé přišli k moři. Toto město je silně opevněno, neboť může býti na všech stranách kolem zatopeno mořskou vodou, aby přístup k němu byl uzavřen na dálku dvou mil. Za příznivých větrů vysílá toto město na lov přes sto lodí, které naloví veliké množství ryb. Viděli jsme, jak tam chytají ryby na návnadu, položenou na suchu. Dělají to takto: Když se voda při mořském odlivu vzdálí jednu nebo dvě míle od břehu, zanechá tam po sobě široký pruh suché země, a na tu pak rybáři nakladou návnadu na ryby. Když potom přijde zase příliv a voda opět stoupá, všechna ta místa se zalijí vlnami, ryby berou na vnadidla a tak se chytají.“

Cesta do Anglie

Jako by to stále byla jakási středověká turistika... Když on Václav Šašek zřejmě smyslu celé cesty asi příliš neporozuměl... Nebyl si patrně vědom toho, že se účastní velkorysé státnické akce, jakéhosi politického protitahu, kterým si Jiří v Evropě budoval pozice proti papežské kurii. Václav byl venkovan se vzděláním nikoli vynikajícím – uměl sice německy, vyznal se i v latině a měl povědomost o oblíbených hrdinech rytířských příběhů – ale jinak se vyznal spíš v zemědělském hospodaření, lovu, vojenství; poněkud horší to bylo s rytířským sportem. „Kdo chce plouti do Anglie, musí vyplouti z Calais. Když jsme tam přišli, musili jsme čekati celých dvanáct dní na větry, které by vanuly do Anglie. A když pan Lev opatřil loď' a když do ní vtáhli všech šestatřicet koní a ta loď vyplula z přístavu na širé moře, dostala velikou díru a nateklo do ní tolik vody, že koně v ní stáli až po břicho. Tehdy nám Pánbůh dopřál to štěstí, že se vítr obrátil, takže jsme mohli plouti zpět. Kdyby se vítr neobrátil, byli bychom všichni utonuli.“

„Londýn je město veliké a nádherné a má dva hrady. V jednom z nich, ležícím na samém konci města a oblévaném mořskou zátokou, bydlí anglický král. Byl právě přítomen, když jsme přijeli. Přes tu zátoku, jíž je řeka Temže, jest položen most, kamenný a dlouhý, na němž jsou po celé délce postaveny domy. Nikde jinde jsem neviděl takové množství luňáků jako zde. Pod trestem smrti jest tam zakázáno ubližovati jim. Veliký podiv zde budila délka našich vlasů. Říkali totiž, že ještě nikdy neviděli nikoho, kdo by nás předčil délkou a spanilostí kadeří. a nikterak jsme je nemohli přivésti k tomu, aby uvěřili, že nám tak narostly od přírody. Tvrdili, že jsou to vlasy přilepené pryskyřicí. A kdykoli někdo z našich lidí šel prostovlasý po ulici, měl kolem sebe víc diváků, než kdyby tam ukazovali nějaké podivné zvíře. Také takový obyčej tam mají: když přijde host do hospody poprvé, krčmářka mu s celou rodinou vyjde naproti a host musí jak jí, tak všem ostatním dáti po hubičce. Neboť polibek jest u nich totéž, jako když podáš pravici: nejsouť zvyklí podávati ruku.“

 

Eduard IV. - král Anglie a pán Irska. S manželkou Alžbětou Woodvillovou měl  celkem deset dětí, z nich sedm se dožilo dospělosti. Jejich děti parlament v roce 1483 prohlásil za nelegitimní, aby Edwardův bratr Richard mohl bez problémů nastoupit na trůn.

V Anglii byli po celou dobu hosty krále Eduarda IV. Strávili v jeho zemi čtyřicet dní, většinou v Londýně, ale podívali se i do Windsoru. „Tam nám ukázali srdce svatého Jiřího a jiné svaté ostatky. Daňků černých, bílých, skvrnitých a všelijak jinak zbarvených jsem nikde jinde neviděl takové množství jako na tomto hradě. Po obědě, když se s rytíři pan Lev loučil, řekli, že ještě nikdy u nich nebyl host tak milý a vzácný jako on, a velmi našeho pána prosili, aby laskavě dal napsati své jméno, že je chtějí vepsati do knihy, z níž se zpívají mše, aby u nich zůstala trvalá upomínka na muže tak znamenitého. Když jsme již ujeli kus cesty, spěšně přijeli za námi a ptali, jak vlastně se pan Lev jmenuje.“ Sice pořád jsme ještě v Anglii, ale tuto příhodu lze označit trefně po francouzsku faux pas. Když se Češi konečně propusinkovali k odchodu, tak uvízli na Normanských ostrovech, kde čekali na příznivý vítr. Po přistání na pevnině si to namířili za dalším králem, a tím byl francouzský Ludvík XI. I ten je přátelsky přijal, a když se rozloučili, vydali se přes Pyreneje do Burgosu, a zastavili se u krále kastilského v jeho sídle v Segovii. Návštěvu provázela přísná bezpečnostní opatření.

„Byli jsme zavedeni na hrad, ale nebyli jsme vpuštěni všichni zároveň, nýbrž toliko po pěti, a to proto, že tam jsou chovány znamenité poklady královské.“ Ano, po husitských válkách neměli Češi v Evropě pověst právě nejlepší... „V tom paláci jsou kolem dokola vidět sochy králů, kteří tam panovali od založení království v počtu třiceti čtyř. Všechny jsou ulity z ryzího zlata a každá sedí na královském stolci a drží v ruce žezlo a říšské jablko. Všichni španělští králové jsou vázáni takovým zákonem, že každý, kdo byl korunován královskou korunou a pomazán, musí za své vlády nashromáždit a nasbírat tolik zlata, kolik se rovná váze jejich těla, aby potom, až odejdou ze života, mohli v segovijském paláci míti místo mezi ostatními králi.“ Působivý výklad... ale jinak fyzikální nesmysl. Zlato o hmotnosti 80 kilogramů by vydalo nikoli na sochu, ale na nevelkou sošku. „Tam se pan Jan Žehrovský utkal s nějakým Španělem v zápase, kterému přihlíželi tři biskupové a mnozí jiní lidi, ale král tomu zápasu přítomen nebyl. Teprve před samým zápasem řekli panu Janovi podmínky neboli pravidla zápasu, že se totiž u nich při zápase zachovává ten obyčej, že jeden druhého nesmí chytati za místa nebo údy, které jsou pod pasem, nýbrž toliko nad pasem. Když se zápas začal, začal pan Jan Žehrovský. Uchopiv zápasníka za ramena, přimáčkl ho k jakési kamenné lavici. A když ten člověk, takto přitisknut, zakolísal nohou, pan Jan ho, již padajícího, dotiskl tak, aby upadl, a potom si na něho padlého sedl. Všichni se velmi podivovali, protože ještě nikdy nevyšel z takového zápasu poražen.“

Šašek nebyl jediný, kdo o výpravě pana Lva z Rožmitálu psal. Popisoval ji i norimberský kupec a bankéř Gabriel Tetzel – ten se k delegaci připojil u Norimberka a působil v ní patrně jako finanční poradce - jakož i příležitostný zápasník, o čemž jsme si již přesvědčili. Obě zprávy, šaškova i Tetzelova, se ve věcných údajích shodují a doplňují, dokonce některá starší vydání Šaškova cestopisu byla doplňována údaji od pana Tetzela. S tím doplňováním se tak dálo i proto, že na rozdíl od dílka pana Tetzela se Šaškův cestopis nezachoval, ani žádný jeho souvěký opis, jenom později latinský, podstatně upravený překlad, který až po jednom století pořídil olomoucký biskup Stanislav Pavlovský pro potomka pana Lva, Zdeňka Lva z Rožmitálu a na Blatné, tehdy nejvyššího hejtmana moravského.

„Když se pan Jan Žehrovský, laškuje s nějakou dívkou, dotkl jejích prsu, nějaký Španěl, který to zahlédl, mu nadával svým jazykem, ale nerozuměli jsme, co řekl. A tak pan Jan k němu přistoupil, vyťal mu pohubek a vyhodil ho z hospody.“ Tato příhoda, jakoby opsaná z Haškova Dobrého vojáka Švejka, se odehrála kdesi na cestě ke konci světa. Ten konec světa mohl několikrát znamenat i konec českých životů. „Na této cestě, když jsme přišli do kaštanových hájů, páže pana Lva házelo, upravivši si prut, kameny po lese, jak to vidělo dělati tamní lidi, kteří dovedou vrhati drobné kameny velmi daleko a vysoko. Chtějíc se jim v tom vyrovnati, házelo páže kaménky sem a tam, až tu najednou z neopatrnosti do krve zranilo nějakého člověka, který tam náhodou bez nejmenšího našeho vědomí ležel za křovím. Ten potom s námi skrze herolda mluvil náramně hněvivě a vyhrožoval, že si to odpykáme smrtí. Na zpáteční cestě našli jsme asi sto lidí, ozbrojených meči, samostříly, kopími i luky, kteří se sešli, aby pomstili toho muže od hocha raněného,a chtěli na nás udeřiti. Pan Lev oslovil své lidi takto: Nejmilejší přátelé, vidím, že jste se tu sešli, abyste nás připravili o život.“ Ale nepřipravili. Dokonce se spokojili s tím, že Čechy doprovodili do nejbližší hospody.

Finisterre, to jest konec světa, protože za ní není již nic jiného než vody a širé moře, jehož hranice nezná nikdo vyjma samého Boha.

Kousek dál za Svatým Jakubem je to k Tmavé hvězdě už jenom čtrnáct mil. „Stella obscura,“ tedy Temná hvězda se vyskytovala pouze na mapách. Domorodci říkali tomuto místu už tenkrát Finisterre. Konec světa.

 

Konec tehdejšího "světa" - mys Finisterre. Zdroj Wikipedie.

„Lidé cestující do tohoto místa, vidí na pobřeží asi v polovici cesty loď v kámen proměněnou s vesly, s veslaři a s jinou lodní výstrojí. Vypravuje se o tom, že na té lodi připlul Kristus s matkou svou. Když potom z lodi vystoupil, šli na onu horu, zvanou Tmavá hvězda, a založili tam kostel panenské Rodičky boží, který tam stojí dodnes. Pod tím kostelem je rozsáhlá ves, které říkají Finisterre, to jest konec světa, protože za ní není již nic jiného než vody a širé moře, jehož hranice nezná nikdo vyjma samého Boha.“

„Na rozdíl od země španělské je v Portugalsku je země i lid velmi ubohý. Ani pro lidi, ani pro dobytek se tam nenajde nic k jídlu ani k pití. je to zaviněno tím, že si v té zemi nepostavili žádné silnice. Často i čtyři nebo pět let se tam neukáže cestující z cizích zemí.“ Asi taky proto se naši poutníci v Portugalsku příliš dlouho nezdrželi. Není divu. Podle pana Šaška se tam vyskytovala spousta hadů, štírů a ještěrek, ti hadi s křídly podobnými netopýřím a s hlavami ozdobenými hákovitými ostny, když uviděli člověka, tak se na něj rozletěli vzduchem a kousali ho. No tak to nebylo o co stát. Cestovatel musel mít k dispozici dryák, lék proti uštknutí; anebo bylo nutno si místo s jedovatým kousnutím vyříznout. Na zpáteční cestě se poutníci zastavili v kastilském Madridu, a podél pobřeží dorazili do Katalánie. „Katalánci jsou lidé proradní a zločinní, víry sice křesťanské, přitom však horší než kteříkoli pohané. Bořita z Martinic byl od nich jat.“

V tom zlotřilém Katalánsku přišel k úhoně málem i pan spisovatel. Jen taktak se vysmekl z rukou loupežníků. Zbytek cesty však jinak proběhl v poklidu, jak ve Francii, tak v Itálii a v Rakousku. Ve Štýrském Hradci se podařilo zastihnout císaře Fridricha, čehož bylo využito tak, že panovník povýšil milého Václava Šaška z Bířkova na rytíře. A jako takový se vrátil po roce a půl domů. „Z Nového Města vídeňského poslal pan Lev Šaška napřed domů ke králi Jiřímu a královně Johaně, sestře své, aby jim oznámil, že je teď u císařovy manželky. Z Nového Města jsou to čtyři míle do Badenu a odtud do Vídně rovněž čtyři. Vídeň je hlavní město rakouské, leží v rovině a teče jím řeka Dunaj. Cesta z Vídně do Blatné je dlouhá dvacet a sedm mil a jest všem dobře známa.“ 

zdroj: Josef Veselý