Ve 151. Toulkách českou minulostí se rozjedeme spolu s císařem a králem
Karlem do Francie. Ta cesta byla jeho poslední, neboť i rok 1378 byl v
jeho dvaašedesátiletém životě rokem závěrečným.
"Ke
konci roku 1377 odhodlal se císař, přes všeliké své tělesné neduhy,
ještě k podniknutí cesty do Paříže. Za účel jejím vydával veřejně touhu
svou spatřiti ještě jednou ona místa, ve kterých strávil mládí své, a
syna svého Václava poručiti do přátelství Karla V., krále francouzského,
synovce svého. Ale sotva pochybíme, budeme-li se domýšleti, že pravou
příčinou cestování tohoto byla nespokojenost a nesvornost po papežově
přesídlení do Říma čím dále tím více se v kolegiu kardinálském
vzmáhající se, a že císař chtěl ujistiti se pomocí svého synovce, aby
předešel veliké ono schisma v církvi, které již vypuknouti hrozilo."
Schizma pochází z řečtiny a znamená rozdělení či rozkol v církvi či jiné
náboženské instituci v určitém historickém období. K rozkolu může dojít
jak z důvodů věroučných, tak z důvodů uznávání různých náboženských
vůdců. Papežské schizma je situace, kdy v katolické církvi zastávají úřad dva nebo dokonce i tři různí papežové současně. Schizma vypuklo v září 1378.
Dopis o chystané cestě do Francie napsal Karel IV. svému francouzskému
kolegovi, jmenovci a také synovci Karlu V. někdy v létě roku 1377. Byl
to dopis napsaný vlastnoručně a do Paříže s ním dorazilo speciální
poselstvo. Uvádí se v něm, že se císař rozhodl navštívit Francii, aby
shlédl svaté ostatky a vykonal několik zbožných poutí. Po celé Evropě se
sice vědělo, s jakou náruživostí sbírá císař svaté relikvie, ale že by
to byl hlavní důvod návštěvy...? Pravdě mnohem blíž jsou asi osobní
důvody. Už to na začátku naznačil i František Palacký: "Spatřiti ještě
jednou ona místa, ve kterých strávil mládí své..." Bylo to na pařížském
královském dvoře, kde získal vzdělání. Tady se oženil s Blankou z
Valois, kterou měl ze všech svých čtyř manželek nejraději. Možná chtěl
císař opravdu ještě jednou vidět místa svého dětství a promluvit se
svými příbuznými... Nebylo to vyloučeno.Co tak ještě připadalo v
úvahu? Že by - "nespokojenost a nesvornost po papežově přesídlení do
Říma čím dále tím více se vzmáhající?" Je to možné, ale o tom se žádná
zmínka nezachovala. Císař ale papeže podpořil. Měl k tomu důvod. Papež
doposud nestrávil volbu jeho šestnáctiletého syna Václava římským
králem. V tom trávení mu mohly jako velice účinný prostředek ní pomoci
peníze (ty jsou na dobré trávení ta vůbec nejlepší medicína). Karel
poslal do Říma zvláštního vyslance Konráda Jindřichova se čtyřiceti
tisíci zlatých a nabídl je papeži Řehořovi. Jako sponzorský dar - ve
14.století se mu ovšem říkala půjčka. O čem však oba dva Karlové v
Paříži určitě jednali, to byla válka mezi Francií a Anglií, ta, které
začali dějepisci mnohem později říkat stoletá. Francouzský Karel by
náramně rád získal svého císařského jmenovce na svou stranu proti
Angličanům. A ještě jedna záležitost císaře ve Francii čekala, a byla to
věc, které se věnoval s velikým nasazením, rád a s chutí. Dynastické
sňatky.
Své francouzské turné zahájil císař 11. listopadu. Start
se jmenoval Tangermünde, což byl hrad nad Labem, který si Karel v
Braniborsku postavil a kde právě pobýval. Odtud si to namířil nejprve do
Vestfálska a na konci listopadu pobýval v Cáchách. Vzal to přes Essen,
což je poněkud zajížďka, leč nikoli z důvodů nějaké turistiky - cestou
vyřizoval záležitosti měst ležících na trase. Potvrdil například
privilegia a celní a daňové výhody městu Dortmundu. Pro vnější,
nezasvěcený svět byla jeho cesta vydávána za zbožnou pouť do slavných
svatyní, ale ve skutečnosti šlo o cestu pracovní. Po odpočinku v Cáchách
se vydal před holandský Utrecht do Bruselu a odtud na francouzské
hranice do Cambrai. 20. prosince roku 1377. vstoupil Karel poblíž Cambrai
na francouzskou půdu. Král Francie mu tam poslal naproti skvělé
poselstvo (na tři sta koní) a Karel IV. se v Cambrai zdržel přes celé
Vánoce, protože je tam mohl ještě slavit jako římský císař s císařskými
odznaky, kdežto ve Francouzském království by to král Karel V.
nepřipustil.
Cambrai je francouzské město v departementu Nord, region Hauts-de-France. Město leží na horním toku řeky Šeldy asi 40 km od hranic s Belgií.
Město stojí na místě římského tábora Camaracum z 1. století.
Jak to bylo s těmi "císařskými odznaky“?... a proč by
to francouzský panovník "nepřipustil?" Nemohl dopustit, aby jeho strýc
Karel IV. vystupoval v jeho zemi ve své důstojnosti a s odznaky
císařskými. Ale císař Karel byl přece uznáván jako světská hlava
západního křesťanstva... Jenomže francouzský pan král se doma považoval
za suveréna, kterého se nějaká římská císařská svrchovanost netýká.
Ostatně Karel na tento zádrhel narazil během své cesty několikrát. Už v
prvním francouzském městě Saint Quentin byl sice přijat se vší úctou,
ale zvony na jeho počest ani necinkly. V Cambrai si to císař rozjel
naproti francouzskému poselstvu na šedivém hřebci, oděný pláštěm a
kloboukem ze šedivého sukna, podšitým kuní kožešinou. Byl už na cestě
šestý týden a byl vyčerpaný. 1. ledna 1378 už na koně nevylezl a musel
cestovat vozem. Trápila ho dna - nemoc, se kterou měl problémy řadu let.
Ty problémy ještě umocnily následky úrazu páteře a zánětu míšních nervů
(chodil kvůli tomu nahnutý dopředu s hlavou nachýlenou na jednu
stranu). Měl takové bolesti, že mu znesnadňovaly i cestu vozem. "Protože
se král dozvěděl, že císař je velmi nemocen dnou, že nemůže jeti na
koni a jízda povozem že mu způsobuje bolesti, poslal mu během sobotní
noci jeden z osobních svých vozů, krásně vyzdobený a tažený bílými
koňmi, a nosítka svého prvorozeného syna, dauphina z Viennois, krásně
upravená a nesená dvěma mulami a dvěma běhouny, aby v nich pohodlněji
přijel. Začež byl císař velmi vděčen, přijímaje řečený povoz i nosítka
od poslů králových, a děkoval velice králi, který byl nepřítomen."
Nepřítomen
byl, protože do Paříže zbýval císaři ještě kus cesty. Na cestě byl také
Saint Denis. "A tak přijel ve zmíněných nosítkách až do města
Saint-Denis, dal sundati svá nosítka a nositi je v rukou dobře na míli,
neboť pro svou nemoc (dnu svrchu zmíněnou) nemohl choditi. Proto se dal v
nosítkách nésti do kostela a tam konal pobožně svou modlitbu." Setkal
se opět po letech s francouzskými králi a královnami, které znal ze
svého dětství, jenomže to setkání už bylo jenom u jejich hrobů.
Vzpomínal určitě na svého strýčka, Karla zvaného Sličný, i na jeho dvě
manželky. První z nich byla Marie Lucemburská (což byla teta Karla IV.),
a druhá se jmenovala Johana; obě se o něj jako malého chlapce staraly.
Určitě si vzpomněl na svého švagra Filipa z Valois - po jeho boku
bojoval u Kresčaku. Ti všichni však byli už mrtví. Zůstal jenom císař.
Stále žijící a stále víc osamělý pamětník těch dávné doby. "A tak byl ve
zmíněných nosítkách odnesen odtud až do svého pokoje a tam mu opat
daroval veliké ryby, králíky, dobytek, ovce, drůbež a oves a poskytl mu
tolik vína, kolik jeho lidé mohli užíti." Pochopitelně že nevynechal ani
příležitost věnovat se svému celoživotnímu... no, "koníčku," je možná
silné slovo, ale dejme tomu... "Když si byl delší dobu odpočinul,
projevil vášnivou touhu uzříti ostatky. Dal se proto nésti v křesle do
pokladu a tam uviděl ostatky, koruny a skvosty a zdržel se tam velmi
dlouho, nacházeje v nich velké potěšení, jako bylo pozorovati na jeho
tváři podle zprávy těch, kteří při něm byli."
Saint-Denis je dnes
předměstí francouzského hlavního města na jeho severním obvodu, ale
tenkrát bylo toto sídlo slavného opatství a pohřební místo francouzských
králů nějaký ten kilometr od pařížských hradeb. Oficiální uvítání bylo
naaranžováno a připraveno do posledního detailu. Oba panovníci se měli
setkat přesně v polovině cesty mezi Saint-Denis a branou města Paříže.
Francouzský panovník přijel na velkém bílém koni. Karel se k té slavné
schůzce dostavil taky na koni. Měl sice záchvaty dnavých bolestí a
taková jízda musela pro něj hotové utrpení, ale vydržel. "Dal se snésti z
nosítek a byl posazen jízdmo na hřebce, jehož mu král poslal do
Saint-Denis a který byl černý; podobně vsedl král římský" (to byl
šestnáctiletý Václav IV.), "na koně, jehož mu byl král poslal a který
byl stejně černý." Ten kůň prostě musel být černý. "Úmyslně jim dal král
francouzský koně této srsti, která byla nejvzdálenější a opakem bílé,
poněvadž je zvykem v říši, že císařové vjíždějí do měst svého císařství,
která náleží k jejich panství, na bílém koni. Král nechtěl, aby se tak
stalo v jeho království, aby zde nebylo možno spatřiti žádnou známku
císařovy nadvlády."

Katedrála Saint Denis u Paříže: Sv. Diviš je jedním z tzv. Čtrnácti svatých naprosto
spolehlivých pomocníků, vyzývaným zejména proti bolestem hlavy, psímu
kousnutí a vzteklině. Je považován za patrona střelců, francouzského
lidu, rovněž města Paříže i celé Francie.
"V témže čase a hodině vyjel král ze svého
paláce, sedě na velikém bílém komoni, bohatě sedlaném zcela ve znacích
Francie. Byl oděn v kabátec šarlatový a veliký plášť, podšitý hojně
kožešinou. Na hlavě měl klobouk špičatý, podle staré módy, vyšívaný a
velmi bohatě posetý perlami. V jeho průvodu byli vévodové, hrabata a
více jiných velikých pánů, korouhevníků a jiných rytířů bez odhadu a bez
počtu a jiných velikých šlechticů."
Muselo to být uvítání na
nejvyšší úrovni. Oba panovníci k sobě přijeli na koních a sňali z hlavy
jeden klobouk a ten druhý baret. "Král se však nechtěl příliš k císaři
přiblížit, aby se jeho kůň neotřel o císařovy nohy, v nichž měl dnu,
nýbrž vzali se za ruce jeden i druhý a tak se vzájemně pozdravili; král
řekl císaři, že ho velmi vítá a že měl velikou touhu ho spatřit." Do
Paříže vstoupil celý průvod za mimořádných bezpečnostních opatření.
(Dnešní opatření nejsou, jak vidno, nic nového pod sluncem.) Uprostřed
jel francouzský král. Po pravici měl císaře, po levici Václava. Tak se
dostali až do královského paláce (ten se nacházel na místě, kde je dnes
palác úplně jiného druhu, totiž Justiční), tam musel Karel oslova
přetrpět další oficiální vítání, oplatil svému hostiteli zdvořilostní
projev a poděkoval za nádherné dary, což je všechno úplně normální,
jenom kdyby ty zatrápené nohy tak hrozně nebolely!... Teprve potom
přišla chvilka klidu. "Když císař přijel ke královskému paláci, bylo tam
pro něj připraveno křeslo, v němž ho vynesli do jeho pokojů. Pro
chorobu (měl horečku) a únavu z cesty se nezúčastnil veliké večeře,
králem uspořádané." Brzy si lehl, zatímco ostatní si náramně užívali
opulentní hostiny.
I následujícího dne byl císař dost vyčerpán,
takže vynechal i druhou slavnostní večeři a v královském paláci se
objevil až na Tři krále při obědě, který měl vstoupit do dějin. "Toho
dne si prohlédl vzácné ostatky v královské kapli Saint Chapelle - ke
skříni s nimi dal se po točitých schodech vytáhnouti za ramena a nohy - a
potom se zúčastnil slavnostní mše, po které byla hostina." Ten oběd
nebyl pozoruhodný ani tak pro množství chodů, i když "král nařídil čtyři
chody o čtyřiceti párech jídel, ale pro nemoc císařovu, který již
příliš dlouho seděl u stolu, dal zrušit jeden chod, a dal podávati
toliko tři, což bylo třicet párů jídel" (on ten oběd byl pozoruhodný
hlavně divadelním představením, které vyplňovalo přestávky mezi jídlem).
Asi tak tisíc přítomných mohlo vidět scénickou podobu události z konce
11. století, kdy Godefroy z Bouillonu v čele křižáckých vojsk dobyl
svaté město Jeruzalém. Celý ten efekt umocňovaly zdařilé kulisy - jedna
představovala dokonce minaret - taky maketa lodi, přivážející křižáky,
hrála v tom spektáklu svou roli (posunovali ji lidé v ní skrytí). "Ve
čtvrtek 7. ledna plul král s císařem na veliké lodi (nyní už skutečné),
skvěle upravené na způsob domu, do Louvru" (ten palác byl francouzským
panovníkem právě čerstvě přestavěn). Po obědě pak složila císaři hold
pařížská universita, a potom král ve své radě vyložil císaři podstatu
sporů mezi Anglií a Francií. Císař pak přislíbil králi všelikou pomoc."

Sainte-Chapelle (česky Svatá kaple) je dvoupatrová gotická kaple postavená v letech 1243–1248 na přání francouzského krále Ludvíka IX. jako jeho palácová kaple. Kaple je dvoulodní ve dvou patrech, se strmou sedlovou střechou a je 36 m dlouhá, 17 m široká a 42,5 m vysoká. Štíhlá věžička na střeše sahá do výšky 75,75 m. 
To,
čemu francouzský kronikář věnoval ani ne úplnou větu, trvalo ve
skutečnosti mnoho hodin a bylo to zřejmě dost složité jednání. Během něj
Karel V. svému císařskému jmenovci a zároveň strýci vysvětlil, proč
celé to válčení vzniklo, dal mu přečíst některé dokumenty a hlavně se ho
snažil získat na svou stranu proti Anglii. Karel IV. to soustředěně
poslouchal, a protože byl přímo pověstně jazykově zdatný, tak ještě
stačil svému doprovodu překládat nejzávažnější problémy z francouzštiny
a latiny do němčiny. Jak ale králi Francie odpověděl? Už to tu padlo.
Přislíbil, ale že to s plněním nebude moc valné, to bylo jasné hned na
místě. Francouzský král se netajil svým zklamáním, a moc ho neutěšil ani
fakt, že císař ze své moci prohlásil jeho syna, desetiletého prince
Karla plnoletým. A nejenom to. Jmenoval francouzského prince (on to byl
vlastně jeho prasynovec) říšským a generálním vikářem a navíc mu svěřil
jako místodržícímu Království arelatské. Tak, a byla tu ještě další
jednání. Ta se už konala v naprosto přísném utajení - buďto mezi čtyřma
očima, anebo za přítomnosti nejbližších důvěrníků.
Copak spolu
upekli, ti dva Karlové? Bylo to navýsost tajné. Nic z toho se ven
nedostalo? Nic. Tedy - dlouho to nebylo nic. Kroniky mlčely a ani v
oficiálních dokumentech se nic neobjevilo. Všechno vyplavalo na povrch
teprve až koncem minulého století. Čekala se smrt uherského a polského
krále Ludvíka z Anjou. Tento bohatý panovník neměl ani jednoho syna,
zato tři dcery. To není žádná pohádka, to byla realita. Ta první
princezna Kateřina byla zasnoubena s Ludvíkem Orleánským, což byl
druhorozený syn francouzského krále. A ten měl obdržet trůn uherský,
polský a navrch ještě Neapolské království. Druhá princezna se jmenovala
Marie. Pro ni vyhlídl císař svého Zikmunda, jenomže - ono by na ni
vlastně už nic nezbylo, stejně jako na princeznu číslo 3, Hedviku. Pro
tu sice už byla ruka v habsburském rukávě, ale žádná pořádná koruna. To
všechno by ale znamenalo, že Francouzi (tedy vládnoucí francouzský rod
Valois) by získali v Evropě bezkonkurenční postavení a navíc by ve
střední Evropě doslova obklíčili Lucemburky. A o tom všem Karel ve
Francii jednal. Tyto rozhovory byly mnohem důležitější než všechny
návštěvy svatých ostatků a také než hostiny a výměny darů a zplnoletění
francouzského princátka, jakož i konference o válce s Anglií. Karel IV.
musel být ve svém živlu. Vždyť se jednalo o sňatky! To zásadní, co ti
dva Karlové spolu dojednali, i když písemnou podobu ta dohoda neměla,
byl nátlak na krále Ludvíka, že si Zikmund Lucemburský vezme nejenom
jeho dceru Marii, ale zdědí i jednu z jeho korun - tu polskou. Nakonec
se to Karlovi povedlo. Pravda. s takovou změnou. Maličkou. Ona ta koruna
nakonec nebyla polská, ale uherská. Zato Hedvika se stala navzdory všem
předpokladům a plánům královnou polskou - vzala si za chotě litevského
vládce Vladislava Jagella. (Pochopitelně jiného, než toho pozdějšího
našeho Jagellonce.) Francouzský rod Valois tím vyšel úplně naprázdno.
Kdyby jenom naprázdno. Staly se ještě horší věci. Nový francouzský král
Karel VI. za nějaký čas zešílel a jeho vláda se stala pro Francii
doslova tragická. Zkrátka. jak říká onen rabín v pověstné židovské
anekdotě na smrtelné posteli svým potomkům: "Všechno je jinak, děti."
Ale o tom už císař Karel nevěděl. Koncem tohoto roku, tedy 1378, byl po
smrti.
My jej však zastihujeme stále živého, na státní návštěvě
Francie. "Touž lodí, o které už byla zmínka, odplul císař s králem a
synem přímo k Saint-Polu, v kterémžto paláci byla královna a dítky
královy. Synové králové poklekli před králem a šli pak pozdravit císaře v
křesle, ve kterém byl nesen. Císař je políbil, smeknuv při tom svůj
klobouk. Pak všichni vystoupili po točitých schodech, kdežto císař byl
přinesen ve svém křesle. Když byl nahoře, přál si navštívit královnu. I
šli k ní společně, císař, král a král římský a byl tam veliký nával a
tlačenice pánů, rytířů a tolika urozených lidí, že u vchodu bylo stěží
možno projíti. Velmi vroucně si císař přál spatřiti vévodkyni z
Bourbonu, matku královninu, jež stála v jednom koutě onoho pokoje, mimo
tlačenici, i byla přivedena k císaři. Když stanuli jeden vedle druhého,
počal císař tak silně plakati a řečená vévodkyně také, že to byla velmi
žalostná podívaná."
Izabela z Valois, též Izabela Francouzská (+ 26. 7. 1383) byla vévodkyně bourbonská, dcera Karla z Valois, zakladatele dynastie Valois a Mahaut ze Châtillonu.
Musel to být zvláštní pohled na toho pána celé
Evropy a vlastně tehdejšího světa, jak se pustil do breku, když se
setkal s Isabelou, svou švagrovou, sestrou své první ženy Blanky.
Nejprve ji asi vůbec nepoznal, po těch letech. Kdyby nic jiného, tak
tento detail dokazuje, že Karel IV. nebyl žádný chladně uvažující,
střízlivý, citům nepřístupný až bezcitný politik, jak ho vidí většina
moderních historiků. Toho si všiml už František Palacký: "Tak veliká je
dojala onoho citu rozčilenost, že pro pláč naprosto ani mluvit
nemohouce, museli k tomu cíli po druhé se sejíti - pozoruhodný to znak
duševního života muže jinak tak málo sentimentálního." A pak už
následovala cesta domů, nikoli přímo, ale přes Lucemburk. Tam ustanovil
svého syna Václava dědicem lucemburského a hrabství Chiny, samozřejmě za
předpokladu, že Karlův nevlastní bratr vévoda Václav nebude mít
mužského potomka. To se po 26 letech jeho bezdětného manželství celkem
dalo předpokládat. A potom už následoval odpočinek v Norimberku a na
samém začátku dubna České království a Čechy a Praha. V tuto chvíli
zbývalo Karlu IV. necelých osm měsíců života.
Zdroj:
Josef Veselý