Jak se ze semínka lnu udělá ubrus

Dnes se vrátíme do Litovle - Hanáckých Benátek. Zajímavé město nabízí víc, než si mnohý návštěvník uvědomí. K poznání města je dobré zajít do muzea. Muzeum člověka přinutí přemýšlet o věcech, na které v běhu života ani nepomyslí. V posledních letech se hodně zlepšila nabídka expozic. Není to ztráta času, i to kafe se zákuskem stihnete, jen člověk musí být u exponátů všímavý a ne jen "cvak", aby byly fotky, a jde se dál. 😎  

Po pravdě, nebýt pana Frištenského, známého litovelského zápasníka, možná bychom do muzea nešli. Zajímala mě totiž expozice o něm, další expozicí jsou tam  Litovelská řemesla 1. poloviny 20. století. Ovšem, mnohá z těch řemesel sahají o několik staletí dál. Tady mě zaujal len a jeho zpracování. Ano, to textilní vlákno, k jehož pěstování byly u nás podmínky a které bylo tak mile představeno Krtečkem v pohádce Krtek a kalhotky.

Expozice v litovelském muzeu je rozdělena podle druhů řemesl do samostatných "kójí", takže tam najdeme "salón" kadeřnice, dílnu ševce, připomínku litovelských keramiků...

 Zaujmou tam nástěnné panely, které jednoduše představí např. sušení lnu. Zblízka uvidíte, že sukadlo je typ kolovrátku k převíjení příze na cívky nebo motovidlo slouží k navinutí ručně soukané příze. Obdiv k práci našich předků stojí za dnešním článkem. 

  

Motovidlo, trdlice, kolovrat:

 

 

Len setý - Linum usitatissimum 

Název linum pochází z keltského slova lin = nit a usitatissimum znamená nejužitečnější. Len je považován za základní plodinu, protože to byla jedna z prvních domestikovaných rostlin. Jeho pěstování pravděpodobně začalo kolem řek  Eufratu a Tigridu v Mezopotámii. Archeologické nálezy dokazují, že byl používán lidmi pravděpodobně před 10 000 lety a a kultivovaný len asi před 8 tisíci lety. 

 

 

U nás k nejstarším "lněným nálezům" patří moravská lokalita Mohelnice v okr. Šumperk, kde se ve studni dochovala lněná vlákna v podobě kroucených šňůr asi  15 cm dlouhých a 2-4 mm silných. Rozbor ukázal, že se jedná o nedokonale vymacerovaná a vyčištěná lněná vlákna. 

 

Lněná semínka obsahují plno vitaminů a minerálů.

Možná znáte lněné semínko, naši předkové už znali jeho zdravotní dopady. Např. tělo po jeho konzumaci lépe využívá inzulin, který produkuje slinivka břišní. Také podporuje trávení, zabraňuje zácpě, dokonce pomáhá k udržení pocitu sytosti po delší dobu. Tím dochází k omezení pocitu hladu a můžeme bez problémů snížit celkový denní příjem kalorií na vhodnější hranici. Je toho víc.

A něco pro kuchařky: Potřebujete-li zahustit omáčku, můžete do ní přidat namleté lněné semínko, tím zahustíte omáčku místo mouky. Semínka totiž obsahují rozpustnou vlákninu, která po kontaktu s tekutinou nabobtná a vytvoří přirozeně hustou konzistenci. Stačí opravdu malé množství – začněte s jednou lžičkou, zamíchejte a sledujte, jak omáčka postupně získává sametovou texturu. Zahušťovací efekt pokračuje i po sundání z plotny. Pokud se bojíte přehuštění, sundejte ji o trochu dříve, než dosáhnete požadované konzistence.

 

Len setý se dělí na dva typy - len přadný a len olejný. Bude nás zajímat přadný len a ten má tenký, dlouhý, slabě rozvětvený stonek. Tobolky, v nichž jsou semena, jsou menší. Ve spodní části se stonek nevětví a obsahuje dlouhé a jemné technické vlákno. Stonek může být dlouhý až 130 cm a po celé délce je olistěný kopinatými listy. Listy postupně odspodu opadávají při dosažení technologické zralosti. 

 Pro dobrý růst potřebuje hodně draslíku, to má vliv na  jakost a výnos vlákna. Draslíkem zásobený len dává hladké vlákno. Také je dobré použí dolomitický vápenec s obsahem hořčíku, protože Ca má velký podíl na stavbu stonkových nosných pletiv.

Len má i své škůdce: 

 

Možná je ve vašem okolí pazderna. U nás je Pazderna malá vesnice v okr. Frýdek-Místek. Je dokladem toho, že v minulosti se tu pěstoval len a v pazderně se sušil. Původně to byl domek, většinou dřevěný, kde byla pec, aby bylo teplo. Proto pazderny bývaly na kraji vesnice nebo "odstrčené", aby se případný požár nerozšířil na domy. 

 

 

V 19. století se začal len také máčet. Vzduch a slunce rozrušily dřevnaté části stonku. Vyrosený len se usušil a uložil k pozdějšímu zpracování.  Práci se lnem uvidíte na videu:

 

Základním nářadím k předení = zhotovování příze a nití, bylo od mladší doby kamenné ruční vřeteno, na které se navlékal přeslen. Ten sloužil jako setrvačník, udržoval rotaci a svislou polohu vřetene. Ruční vřeteno doplňovala přeslice - vhodně upravená tyč, na níž se upevňovala vlákna určená k předení. 

 

 

Pod čarou:

__________________________

Článek může někomu připadat příliš odborný, jinému dlouhý, ale... o životě našich předků bychom měli mít aspoň trochu představu. 😎 Blíží se doba, kdy v různých skanzenech představují lidová řemesla, příkladem je Kotulova dřevěnka. Nestačí vyfotit pár nástrojů, lepší je vědět, jak se s tím pracovalo ... a byla to obživa našich předků. 

Pokračování

Zdroj: Muzeum Litovel, YouTube

Jak se obouvaly naše prababičky

Máte představu, jak se obouvali lidé ve 2. polovině 19. století? Rozdíly budou nejen podle krajů, ale hlavně v jaké společenské vrstvě ten dotyčný žil. Dnes se podíváme, jaké boty mohly nosit naše prababičky, spíše praprababičky. Je to doba zhruba před 160-170 lety a z tohoto období jsou vybrané modely. 

Středověká obuv se šila na míru, každý pár byl originál. Podle zachovaných bot odborníci mohli porovnávat i zdravotní stav chodidla tehdy a dnes. Co myslíte, máme lepší nohy než míval středověký člověk? 

Ne, naši předkové měli lepší klenbu chodidla. Musíme si však uvědomit, že se v průměru dožívali nižšího věku, než lidé dnes. Pak je spíš běžné, že lidé mají chodidlo téměř ploché. To je dáno většinou váhou jedince, ale také obuví, jakou dnes převážně používáme a to rčení "trpět pro krásu" připomíná, že nevhodná obuv má na poškození nohou svůj podíl. 

 

 

S jistotou lze vyloučit, že by naši předkové chodili jinak než my. Každý člověk prvně na zem pokládá patu a odráží se plochou pod kůstkami palce u nohy. Rozdíl je v tom, že člověk v obuvi s podrážkou a podpatkem naráží nejdříve hranou podpatku, na kterém se pak následně otáčí. Při chůzi na boso se pata dotýká podložky ve větší ploše.

Zažily jste svoji prababičku? Já, bohužel, ani jednu. Moje prababičky žily v 19. století, ani nemám jejich fotografii a nevím, jak vypadaly. Jedna prababička zemřela v 36 letech, kdy babička měla 4 a půl... a jak jí maminka chyběla! Pamatovala si ji jako nemocnou, přesto mi o ní něco řekla, asi to věděla od starších sester.

Od dědy vím o jeho mamince, o obouvání se mohu jen domýšlet. No, řekněte, jak se mohla obouvat žena na Morávce (v Beskydech), což je horský terén, která měla 11 dětí? Ta na žádnou parádu nemohla mít pomyšlení, obdělávala pole, starost o rodinu, no a kravka k tomu. Asi i babuč. Děti jedno za druhým, když se jí narodil děda, její nejstarší dcera už měla dvě děti. 🙆 Jak vypadala, nevím, ale určitě hodně chodila naboso. 

Jak tehdy vypadaly boty? Do poloviny 19. století se nosily úzké polobotky s malým podpatkem, prodlouženou špičkou a po straně zapínané nebo šněrované. Fotografie rozklikněte.

 

V roce 1839 se s vynálezem gumy objevily perka, která měla místo šněrování gumové pásky.

 

Dámské boty zvané perka.

 

Znáte vynálezce gumy? 

 Objev se mu podařil náhodou. Jednoho únorového dne roku 1839 se vydal do místního obchodu předvést svůj nejnovější pokus. Musela s ním být "sranda". Při tom mu kousek gumy upadl na horkou plotnu kamen. Když ho z ní seškrabával, všiml si, že část gumy se stala pružnou. Po řadě dalších experimentů, kdy zjišťoval po jak dlouhou dobu, jakým způsobem a na jakou teplotu gumu zahřát, objevil vulkanizaci. Jednoduché, že? 😸

 

 

Pro tanec se nosily výlučně lakýrky, někdy zdobené mašlemi a přezkami. Dámy si oblíbily vyšší kotníčkové boty šité z látky, na vnější straně šněrované nebo zapínané na knoflíky a s prodlouženou tupou špičkou.

 

Podívejme se na svatební střevíce. Svatebních bot se zachovalo dost, ženy si je uchovávaly jako vzpomínku. Vedle jsou šaty ze šedého taftu k těmto střevícům: 

 

 

Svatební obuv nevěsty a ženicha ke kroji.

V 19. století se obuv začala zhotovovat na rozdílném kopytě pro pravou a pro levou nohu. Mám po tátovi kopyto, je to vlastně už starožitnost a uvažuji, co s tím:

Na ulici se městské dámy pohybovaly v kotníčkových šněrovacích botkách. Ve 30. a 40. letech se ještě šněrovaly na vnitřní straně nohy a těsně kopírovaly linii nohy, aby působila co nejštíhleji. Musely se "ušněrovat", ale zip byl vynalezen až později a první zipy velký zájem nevyvolaly. 

Po pravdě, jen jednou jsem jako studentka měla vysoké kozačky na šněrování, pravá kůže, tmavě rezavé, ...hmm, ale to šněrování, to byla otrava... Nakonec jsem se bot zbavila přesto, že nebyly moc obnošené. 😎

 

 K historii obuvi patří celá řada pojmů, např. střevíčky „zlatohlávky“ nebo atlasky. Atlas je jedna ze tří základních vazeb tkanin. Atlasová vazba je rozpoznatelná pro svůj lesklý vzhled a „hedvábný“ omak. Je většinou velmi hustá, málo odolná proti oděru. 

Tady jsou boty císařovny: 

  

Boty na nízkém podpatku z doby po polovině 19. století. Z černé usně, s protáhlou špičkou, svršek zdoben textilií s rostlinným dekorem a menší mašlí. Obuv má postranní šněrování, tzv. typ Adeleide. Jejich délka je větší, téměř 28 cm.

Kdo byla císařovna?

 

Marie Anna Karolína Pia Savojská byla savojská princezna, královna uherská, česká, slavonská, chorvatská, dalmatská, lombardská, benátská a císařovna rakouská. Byla manželkou Ferdinanda I. Dobrotivého.

Její střevíčky se zachovaly nejspíš proto, že zimy trávila s manželem na Pražském hradě, léta v Zákupech.

Bohaté měšťanky už od 19. století také svojí vybranou garderobou prezentovaly manželovy úspěchy, a tak se na oblečení (zejména pro společenské příležitosti) nešetřilo. Muž se vlastně svou vyparáděnou ženou chlubil, to byl i případ paní Tomkové:

 

V Toulkách českou minulostí jsme narazili na jméno Václav Vladivoj Tomek. Atlasové boty a k nim šaty patřily jeho paní, jsou z r. 1848.

 

Byl to český historik, archivář, konzervativní politik a pedagog.

Jeho paní byla Ludmila Dáňová (1822–1868), dcera ředitele polického benediktinského panství Josefa Dáni, v jehož rodině již od roku 1835 působil jako soukromý učitel.

Druhým příkladem je paní Marie Riegrová (znáte Riegrovy sady). František Ladislav Rieger byl synem mlynáře ze Semil a patří k nej osobnostem 19. století. Oženil se s dcerou Františka Palackého. Právě od V. V. Tomka se jí dostalo dějepisného vzdělání.

  

Říkalo se jí "matka chudiny", měla tři děti a v Praze založila mateřské školky a opatrovny, důležitá byla škola pro 13-14tileté dívky. V ní se učily hlavně šít, malovat na sklo, dřevo a porcelán, připravovat obrázky pro tisk. 

Ta cesta za papežem jí byla osudná. Ona tam v Římě na Boží hod Velikonoční ve svých 57 letech zemřela! 😲

A jaké bylo obouvání dětí?

 

Na Výstavišti v Praze se v r. 1891 konala Jubilejní výstava. Vystavovaly se tam šněrovací botky:

Ke konci 19. století se objevily tyto botky. Před pár lety v podobném modelu přišla do práce kolegyně, dlouhé pěkné nohy v tom fakt vyniknou:

Nohy se stále zvětšují. Průměrná noha našich babiček měřila 22 centimetrů, což odpovídá velikosti 36. Zažila jsem dvě babičky a měly nohu trochu větší. Dnes obouváme o 2 čísla větší boty a naše chodidla mají v průměru 24,5 cm.

Zdroj: www.idnes.cz, Sborník materiálů z VII. Mezinárodní konference