Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

úterý 17. května 2022

Příběhy slavných značek: Hořické trubičky

 

 

Historie receptu na hořické trubičky umí překvapit, ale "vo tom to je", ne? 😃 No schválně, spojili byste trubičky s Napoleonem? Tak čtěte dál.

Křupavá trubička s kakaovým krémem přežila války i dobu socialistického potravinářství. Našla si cestu do světa, k dětským i dospělým konzumentům, gurmánům, hlavám státu nebo dokonce diabetikům. A jak se tento fenomén dostal do Hořic?

Kofránkovy Hořické trubičky Hořické trubičky

 

Chceme-li poznat historii hořických trubiček, musíme se vrátit do roku 1812, kdy městem procházela napoleonská vojska. U tamních obyvatel nacházeli zbídačení vojáci azyl, přičemž se jeden z nich vydával za Napoleonova kuchaře. Za pohostinnost a ošetření prozradil jisté paní Líčkové recept na Napoleonovu oblíbenou pochoutku v podobě trubiček. Všem chutnaly a každý na ně chtěl znát recept, paní Líčková ho ale neprozradila. Recept se v rodině dědil po přeslici.

Trubičkové báby

S pečením trubiček začaly dcery paní Líčkové brzy podnikat. Chodily s nůšemi a trubičky prodávaly, nebo si je zvaly hospodyně, aby jim dobrotu na nějakou rodinnou oslavu napekly. Říkalo se jim dokonce trubičkové báby. Sladké trubičky coby pochoutku z města Hořic proslavil následně Karel Kofránek, který se do rodiny přiženil a jako věno dostala jeho nastávající žádanou recepturu.

Pan Kofránek byl zdatný podnikatel, zdokonalil a především mírně zmechanizoval výrobu, objel s trubičkami zemské i zahraniční výstavy a posbíral celkem 65 známek a ocenění. Jeho elektrický přístroj na výrobu oplatek byl roku 1898 patentován. V té době už se Hořické trubičky vyráběly komerčně a dokonce se exportovaly do Německa, Anglie, Francie, Turecka, Ameriky a Šanghaje.

Jak se pečou trubičky

Na pečení trubiček se nejprve používaly těžké litinové oplatečnice, ve kterých se pekly placky na otevřeném ohni. Šlo ale o zdlouhavou výrobu. Dnes je tato část i u ručně vyráběných trubiček zmechanizovaná. Po upečení musí placky vydržet přibližně tři týdny ve vlhčím prostředí, jinak by se nemohly po zahřátí stáčet na obyčejné dřevěné tyčce.

Recept na trubičky se nakonec nepodařilo utajit a za první republiky už se hořické trubičky pekly v mnoha rodinách. Výrobci si je postupně vylepšovali a dnes je zhruba stejně početná skupina zastánců trubiček „jen“ sypaných (potřených rozpuštěným máslem, s cukrem, vanilkou a skořicí) jako těch plněných kakaovo-máslovým krémem. Po znárodnění v roce 1949 byly Hořické trubičky do roku 1962 vyráběny ve Fejtově továrně, poté postupně pod hlavičkou národního podniku Pardubický perník, Průmysl trvanlivého pečiva či Podniku místního hospodářství. Foto je z r. 1956 a zachycuje paní Vilenbachovou, která chodila do domácností vyrábět trubičky:

Po roce 1990 se do výroby opět pustili soukromníci. Hořické trubičky se díky nim od roku 2007 honosí titulem Chráněné zeměpisné označení. Vyrábí trubičky duté, sypané, plněné, celo i polomáčené nebo vhodné pro diabetiky. Sortiment výrobců je pestrý, v okolí Hořic jich působí pětadvacet. Trochu mi to připomíná "boj" o právo na Štramberské uši v našem kraji. Hovorkovy trubičky například získaly ochrannou známku Regionální potravina.

Trubičky se z Hořic už tradičně vozí jako suvenýr. Ochutnali ho ostatně i vzácní hosté, kteří do města zavítají. V podobě dezertu byly na jídelním lístku pro prvního prezidenta T. G. Masaryka a na hrad si je objednala paní Havlová a paní Klausová.

polomáčená trubička trubička Strix trubička Rolda

https://d48-a.sdn.cz/d_48/c_img_gZ_g/7R7BHS.jpeg?fl=res,600,400,3,ffffff

Hořické trubičky sypané Hořické trubičky polomáčení Chráněné zeměpisné označení

 

Jak se vyrábí hořické trubičky - video:


Zdroj: pardubice.rozhlas.cz, YouTube

pondělí 16. května 2022

Kdy se začal používat toaletní papír a co lidé používali v minulosti?

 

Zdá se vám dnešní téma "pikantní"? Dalo by se to nazvat jako historie WC hygieny. Přijde nám jako samozřejmost, že na záchodě sáhneme po toaletním papíru. Pokud je na místě, kde ho hledáme. Snad jen někde na výletě v přírodě si uvědomíme, jak nám může tento vynález chybět a pak už to tak pikantní není. Jak to tedy dělali lidé v dobách, když ještě "toaleťák" neexistoval?

https://www.bidety.cz/wp-content/uploads/2019/05/bidet-nebo-toaletni-papir.jpg

Poslechněte si audio a dozvíte se to.

Z jednoho stromu se vyrobí zhruba 45 kilogramů toaletního papíru. Denně se jich přitom na světě za tímto účelem spotřebuje celkem 27 tisíc. Každých 24 hodin je tak odsouzen k pozdějšímu spláchnutí do záchodu slušně velký les.

Teprve, když dojde, uvědomíme si, jaký je to úžasný vynález. Čím se utírali naši předkové? 

Kadibudka/ Suché WC: SKLADEM

Jíl a houba

Staří Řekové používali k utírání jíl a písek. Římané pak mořskou houbu na tyči nebo hadr. To zní sice líp než jíl, ale co když řekneme, že houbu používali opakovaně? Sice ji vždy hodili do kyblíku s octem, který sloužil jako desinfekce, ale stejně to nezní moc lákavě, co? 

 

Řešení starých Římanů - houba na tyči namočená v octové vodě 

https://1gr.cz/fotky/idnes/21/013/cl8h/FRO8903c2_GettyImages_501582025.jpg 

Ve městě Dougga v Tunisku byly objeveny latríny z doby římské - žádné kabinky, prosím

Keramické oblázky z dob starověkého Říma, které vystavovalo anglické muzeum Fishbourne Roman Palace v Chichesteru v hrabství Sussex již padesát let jako dávné hrací kameny, sloužily zřejmě ke zcela jinému účelu. Je o tom aspoň přesvědčen kurátor muzea Rob Symmons, který prohlásil, že si v muzeu nikdy nebyli jisti, k čemu přesně se používaly, ale zřejmě už na to přišli. Stalo se tak díky zprávě francouzského antropologa Philippe Charliera, který podrobil rozboru velmi podobné oblázky a našel na nich částečky mineralizovaných exkrementů.

Výsledky jeho analýzy se objevily v britském lékařském časopisu a antropolog rovněž předvádí obrázek z antického poháru, kde je podobný kamínek zobrazen právě během jeho používání. Přidává navíc starořecké úsloví: „Tři kameny dostačují na to, aby očistily zadek.

V minulosti se také často lidé utírali vlastní rukou. Možná vás udiví i to, co používali Vikingové nebo třeba původní obyvatelé Ameriky.

Vikingové měli ovčí vlnu, Eskymáci mech nebo sníh a Mayové kukuřičné klasy. Někdy posloužila pouze ruka a voda, jako například v některých arabských nebo afrických zemích. Ze starověkého Egypta se dochoval kuriózní artefakt. Archeologové našli kus papyru s komentářem k eposu Ilias, připisovanému starořeckému literátovi Homérovi (asi 8-9 století př.n.l.). Odborníci se se po provedení analýzy vyjádřili, že papyrus potkal skutečně ponižující osud a stal se toaletním papírem.

První byla Čína

Papír k očistě začali používat v Číně. To nás nemůže překvapit, když už na základce jsme se učili, že papír vynalezli Číňané. Dochovalo se  o tom svědectví z roku 589. První předchůdce dnešního toaletního papíru se začal vyrábět v Číně z rýžové slámy, přibližně na počátku 7. století. Byl však určen opět pouze pro bohatší vrstvy obyvatelstva. Před jeho výrobou se využívaly různé materiály. Patřily k nim konopí, vlna a dokonce i krajka.  První klasický papír vyrobili opět v Číně a to ve 14. století. Tento toaletní papír byl však určený pouze pro císaře. 

https://1gr.cz/fotky/idnes/21/013/cl8h/FRO8903c0_GettyImages_481603917.jpg

Starověké latriny můžete vidět například v Bejt Še'an v Izraeli. Autor: Getty Images

15. století

Jedním z pikantních témat, která rozebírá francouzský renesanční spisovatel a učenec François Rabelais (1494/1483-1553) ve svém satirickém románu Gargantua a Pantagruel, je nejlepší způsob provedení hygieny po vykonání potřeby.

Potomek královského rodu obrů, mladý Gargantua v jedné z pěti knih vypráví otci o svých experimentech, které pojal velmi kreativně. Na utření zadnice vyzkouší například sametovou masku, noční čepici, pážecí čapku, kočku březňačku (kvůli jejím drápům dopadla tato zkušenost nevalně), matčiny parfemované rukavičky, prostěradla, advokátskou mošnu, mnišskou kutnu, koberec nebo třeba seno.

Jako nejlepší prostředek pak shledává malé house, protože pocítil: „báječnou rozkoš způsobenou jednak hebkostí prachu, jednak příjemným teplem housete, jež se snadno přenese na konečník a ostatní střeva, až stoupne k samému srdci a mozku."

První továrně vyrobený toaletní papír se objevil na konci 19. století v USA. Zhruba před 130 lety si nechal tento vynález, jak je známý dnes, patentovat Seth Wheeler z města Albany v americkém státě New York. Dlouhý pruh papíru navinul na ruličku a perforoval jej, čímž pás rozdělil na dílky, které šlo snadno odtrhávat. Než se ale tenhle nápad rozšířil do dalších zemí a než se v 19. století objevil opravdový moderní toaletní papír, jak ho známe dnes, uběhla ještě spousta času. A i pak si museli zákazníci dávat pozor. Toaletní papír totiž ve svých počátcích mohl obsahovat i třísky.

Za otce toaletního papíru jako komerční komodity je všeobecně považován Američan jménem Joseph C. Gayetty. 

https://1gr.cz/fotky/idnes/21/013/cl8h/FRO8903c4_Joseph_C_Gayetty.jpg

Pan Joseph Gayetty dal moderní době věc, která je předmětem opravdu denní potřeby.
Autor: commons.wikimedia.orgCreative Commons

Ten v New Yorku začal své zboží prodávat už v roce 1857. Jak ovšem bylo této době vlastní, na výrobku ani na jeho reklamách se slovo „toilet“ samozřejmě nevyskytovalo. Gayettyho léčebné ubrousky byly ve skutečnosti vlhčené papírky navoněné aloe, které se prodávaly v lékárnách a jejichž konkrétní užití si každý mohl vyložit po svém. Velkému obchodnímu úspěchu se však tento výrobek netěšil, třebaže nesl Gayettyho jméno vytištěné na každém jediném voňavém ubrousku. 

1 

Jde o balíčky listů z manilského konopí, které jsou napuštěny výtažkem z aloe a slouží zároveň jako prostředek na ošetření hemoroidů.

Každý list je opatřen monogramem výrobce. V Americe je k dostání zhruba dalších 70 let. Dalo by se říct, že 19. století je vůbec zlatým věkem pro rozvoj nenápadné, o to důležitější věci každodenní potřeby.

V roce 1867 začali ve Filadelfii svůj byznys jistí bratři Scottové, ti si později otevřeli celou továrnu na papírové produkty, nicméně svůj první toaletní papír, třebaže prodávaný v rolích podobných těm dnešním, neměli označený svým obchodním jménem, to aby nepoškodili jméno rodiny. Naši předkové v kontinentální Evropě se bez něho museli obejít až do roku 1928, kdy byla v Německu otevřena první továrna na jeho výrobu. V Americe a Anglii si lidé luxus hebkého utření dopřávali už od druhé poloviny 19. století.

https://1gr.cz/fotky/idnes/21/013/cl8h/FRO8903ec_profimedia_0166570625.jpg

Anglická reklama na toaletní papír z roku 1915 se zaštiťovala dokonce citací z magazínu The Lancet. A tím, že výrobek „Made in England“ produkují anglické firmy za použití anglické práce.
Autor: Profimedia.cz
 
Posun v kvalitě toaletního papíru se odehrál v roce 1935. Firma Northern Tissue představila toaletní papír „bez třísek“, jelikož se do té doby stávalo, že při výrobní technice zůstávaly v papíru třísky. O sedm let později anglická firma St. Andrew’s Paper Mill obohatila trh jemným dvouvrstvým toaletním papírem. Po roce 1990 se objevily první vlhčené toaletní papíry od britské firmy Andrex.
Jak se dělá toaletní papír: 

https://1gr.cz/fotky/idnes/21/093/cl8h/VOK8e69d3_tento_04.jpg

Při výrobě jedné ruličky toaletního papíru z celulózy se spotřebuje o 40% méně materiálu, než kdyby byla stejná rulička vyrobena z recyklovaného papíru.

Zcela bez toaletního papíru se obejdou uživatelé chytrých japonských záchodů. Jejich sofistikované verze totiž nabízí spoustu počítačově ovládaných funkcí. Stiskem tlačítka zvednete poklop, spustíte bidet, vysoušeč, osvěžovač vzduchu anebo vyhřívání prkýnka.

Turisté, kteří se dosud s něčím podobným nesetkali, se však dostávali do nezáviděníhodných situací. Trapasům a nepříjemným prožitkům by mělo udělat přítrž opatření, na kterém se dohodli japonští výrobci luxusních toalet počátkem roku 2017.

zdroj: junior.rozhlas.cz, e15.cz, YouTube, epochaplus.cz

neděle 15. května 2022

Hornické vdovy. Příběhy žen, kterým už chlap nevyfáral (Poslech radioknihy)

 

Dnešní téma není radostné, jak to prozrazuje už název příspěvku i samotné  knihy. Bytostně se týká "našeho kraje", kde žiji od narození. Jedná se o Moravskoslezský kraj, konkrétně ostravsko-karvinský region, který je zhruba od roku 1776, kdy bylo objeveno uhlí, spjat s hornictvím. Mnozí znají úspěšnou knihu paní Lednické "Šikmý kostel".

Radioknihu, jejíž předloha byla v roce 2020 nominována na cenu Magnesia Litera 2020 v kategorii Publicistika, můžete poslouchat v omezeném čase, který je uveden.

Olga, Květa, Jana, Marta, Věra, Marcela, Táňa, Ivana jsou ženy zkoušené osudem z míst, kde chlapi umírají v dolech. Ať už šlo o neštěstí v Dole Dukla v roce 1961 nebo o karvinskou havárii v roce 2015, na konci zůstaly vdovy a děti bez otců. Nejstarší vdově bylo v době, kdy s ní mluvila spisovatelka Kamila Hladká, 80 let, nejmladší 36. Ženy vyprávějí nejen své vlastní příběhy  – rodinné dějiny se odvíjejí na pozadí historických proměn Československa a České republiky. 

Kamila Hladká: Hornické vdovy
Účinkují: Marie Viková, Veronika Forejtová, Tomáš Jirman, Alena Sasínová-Polarczyk, Anna Cónová, Renáta Klemensová, Kateřina Breiská, Lada Bělašková, Magdaléna Holcová
Režie: Tomáš Soldán
Natočeno: v Českém rozhlase Ostrava 

Chcete-li poznat autorku knihy, sledujte video

Příběhy, které Kamila Hladká v knize převyprávěla, jsou svědectvím o životě vdovy a o tom, jak ženy s odstupem času získávají nadhled nad bolestí. Zároveň jde o dobové svědectví, na pozadí „malých“ rodinných dějin vnímáme valící se „velkou“ historii, v toku času si uvědomujeme měnící se podmínky, způsob a úroveň žití.

V knize se paní Hladké nakonec povedlo zpracovat i ta vyprávění, která se jí původně nezdála nosná.

„Při běhání mi z paměti často vytanuly kousky, které by se daly rozpracovat, a tak jsme se s danou ženou potkaly znovu a udělaly to. Někdy to byly dlouhé hodiny rozhovorů a vyšla z toho jen malá kapitola, nikdy se ale nestalo, že bych některou z žen, která se spoluprací souhlasila, z projektu vyšoupla,“ popisuje spisovatelka.

Zaznamenané rozhovory se v knize Hornické vdovy stávají autentickými v ich-formě vyprávěnými příběhy osmi žen ve věku 39 až 81 let, jejichž muži zahynuli v dolech.

„Je to bytostně mé téma

Celý svůj profesní život pomáhá Kamila Hladká na svět knihám. Původně takto přemýšlela i o tématu hornictví v ostravském regionu, které po sociální i ekonomické stránce výrazným způsobem ovlivnilo tamní život.

 
Na sfárání tisíc metrů pod zem jsem byla dobře připravená, přesto jsem cítila úzkost, říká Kamila Hladká, autorka knihy Hornické vdovy

Dělala si rešerše, četla literaturu. A hledala vhodného autora. „Pak jsem ale začala projíždět kraj, zastavovala se u industriálních památek a setkala se s první vdovou. Najednou jsem se začala bát, že bych toho autora skutečně našla. Uvědomila jsem si, že je to bytostně mé téma a že ho chci napsat sama.“ A místo autora našla osm hornických vdov ochotných vyprávět.

Po dokončení publikace na podzim roku 2019 se autorce konečně splnilo velké přání: sfárat do podzemí, jako to dělali muži jejích hrdinek. Místem činu byl Důl Lazy, který se tehdy po téměř 130 letech fungování zavíral.

Kamila Hladká přiznává, že důležitým pomocníkem při tvorbě knihy jí byla schopnost dívat se na svět optikou samoty, do níž je každý člověk z podstaty vhozený, a zároveň schopností vidět věci kolem pozitivně – tak, jak ji to učil strýc, jenž byl za války totálně nasazený.  
Zdroj: plus.rozhlas.cz

sobota 14. května 2022

Pan Josef Zíma oslavil v Toboganu 90

 

Kdepak bych si někdy pomyslela, že na blogu budu mít pana Zímu 😃. Ale proč ne? Toho zpěváka i herce, kterého ráda poslouchala už moje babička a co teprve maminka. To byl tehdy štramák a idol žen. Já jako dítě vnímala hlavně ty písničky, z nichž dnes některé zařazuji jako připomínku jeho bohaté tvorby 👍. 

12. května oslavil  neuvěřitelné devadesáté narozeniny legendární princ Radovan z pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele, Josef Zíma, který je často označován za krále české dechovky. Zpěvák je na svůj věk stále v kondici a vypadá, že je jednoduše v pohodě!

Pan Zíma původně zpěvákem ani hercem neměl být. Jeho rodiče s tím nesouhlasili, a tak navštěvoval lidový soubor potají. Nakonec si podal přihlášku na divadelní fakultu, a když se jeho známky výrazně zlepšily, tak se rodiče s jeho cestou nakonec smířili.

Narozeniny částečně oslavil už minulý týden při natáčení rozhlasového pořadu Tobogan. Možná tento rozhlasový pořad znáte, občas ho poslouchám. Je vysílán už řadu let, dříve ho uváděl populární pan Tomáš Sláma, po něm štafetu převzal pan Aleš Cibulka. 

Panu Zímovi přišli popřát herci a zpěváci paní Yvetta Simonová, pan Petr Kostka, Naďa Konvalinková, František Němec, Pavlína Filipovská a moderátor Aleš Cibulka a další. Byl to úžasný zážitek, který zájemcům nabízím na blogu. Protože je to celý Tobogan, dávám to na víkend. 

Hluboce smekám před panem Zímou, paní Simonovou nebo paní Pavlínkou Filipovskou. Ukázali nám všem, jak se má stárnout. Všichni hosté byly úžasní. Celý pořad byl na vysoké úrovni. Inteligentní humor, noblesa. Děkuji. Bylo to úžasné 👏.

  

Vysloužil si označení nekorunovaný král dechovky, s čímž sám Josef Zíma tak úplně nesouhlasí, protože „přece zpíval i operetu, swing či šanson“. Stačí si vzpomenout na jeho opileckou ze seriálu Hříšní lidé města pražského: „Dejte mi zahrát, pane inšpektóre, než mi přišijou číslo na mundúr… Hříšní hříšní hříšní hříšníci, hříšní, hříšní, hříšní viníci…“ (Tuhle si vždy ráda poslechnu.)

Hříšní lidé města pražského

 

K dechovce přišel prostřednictvím pořadu Babiččina krabička, který režíroval Zdeněk Podskalský. „Dalo by se říct, že tehdy došlo k takové renesanci lidové a dechové hudby, která na tom byla do té doby velice špatně. Vysílala se v rádiu, to ano, ale v televizi minimálně. A když začal Zdeněk Babiččinu krabičku dělat, měla obrovský úspěch. Vždyť i Karel Gott se mnou zpíval ‚všechny myši za sebou…, dvacetikoruna není tak veliká, aby rozházela žižkovskýho Pepíka…‘ Všichni jsme ten pořad dělali velice rádi – jednak to pro nás byla změna a potom ho lidi strašně hezky přijímali,“ říká zpěvák a herec.

 
Karel Gott & Josef Zíma - Točte se pardálové / Na nás to neplatí (1963)
 

Celé vysílání

90. narozeniny Josefa Zímy v Toboganu na Dvojce z Divadla ABC

V živě vysílané talkshow mimořádně z pražského Divadla ABC mu přála celá plejáda hostů: Yvetta Simonová, Jiří Suchý, Pavlína Filipovská, Viktor Preiss, František Němec, Petr Kostka, Libuše Švormová, Věra Nerušilová, Naďa Konvalinková, Ivana a Jan Slabákovi, Eva a Vašek, Vladimír Hron, Marian Vojtko, David Uličník, Jiří Korn a 4TET a další. Josef Zíma byl uveden do Síně Slámy a od prezidenta Herecké asociace Ondřeje Kepky jako jediný získal druhou Thálii za celoživotní dílo.

 

 
Gina, 1964

 

Pan Josef Zíma znovu přebírá Thálii za celoživotní dílo od prezidenta Herecké asociace Ondřeje Kepky

Přiznává ale, že přechod od taneční hudby k dechovce nebyl tak jednoduchý, jak se zdá. Pro to, aby přehodil výhybku, byly prý hlubší důvody. „Řekněme, že tento žánr nebyl tolik obsazen, tak jsem toho využil. Ale o to dnes nejde, musel bych mluvit o lidech, kteří už nejsou mezi námi a kteří tenkrát byli u toho. Důležitou roli ale sehrál Supraphon, který mi zavolal: ‚Pane Zímo, zpíváte u toho pana Podskalského dechovky, nechtěl byste si u nás nějakou natočit?‘ Říkal jsem proč ne. Jsem z jižních Čech, Vackovu písničku U našich kasáren znám z mobilizace v roce 1938, mám to v sobě, je to otázka srdeční… Dodneška, ač to zní banálně, uznávám jenom dobrou a špatnou hudbu – může to být špatná opera, dobrá dechovka a obráceně. A tak jako chce mít herec co nejširší výrazový rejstřík, každý komik chce být jednou velkým tragédem a zase naopak, tak i já jsem rád, že se mé pole působnosti rozrostlo od swingových písniček přes dechovku až třeba po muzikál Monte Christo od Karla Svobody, v němž jsem hrál,“ vypráví pan Zíma.

 

Šéfredaktorka ČR Dvojka Lenka Mahdalová a Aleš Cibulka uvedli JZ do Síně Slámy

Pavlína Filipovská & Josef Zíma - Nej, nej, nej (1963)

Zelené pláně (1964)

 

Pan Jiří Suchý přeje J. Zímovi

 Si, si, si signorina

 

Pan Vladimír Hron

 

Paní Naďa Konvalinková


Josef Zíma - Země odkud přicházím

 

Přeje pan Viktor Preiss

Dneska máme pěkný den (1965)
Z alba "Písně Irvinga Berlina a Cole Portera" (1965)

 
1966 Josef Zíma a Pavlína Filipovská - Za vodou, za vodou

Dechovka není sice můj šálek čaje, ale pan Josef Zima je machr a něco dokázal. Může být vzorem pro mnohem mladší. Klaním se a přeji mu do dalších let vše nej, hlavně zdraví, hodně pohody a radosti ze života. 🍀🌹🌺
Zdroj: denik.cz, dvojka.rozhlas.cz, YouTube

pátek 13. května 2022

Podvodník sliboval opravy hrobů a vybíral zálohy


Dnešní téma nějak časté nebude, ale jsem přesvědčena, že i toto na blog patří.  Ať si to připustíme nebo ne, týká se to každého. 

Máte na starosti hrob nebo dokonce hroby? Není to otázka jen tak, píši z vlastní zkušenosti. Starám se a vlastním dva hroby na různých hřbitovech. Není tomu tak dlouho, kdy jsem se starala (i s oplácením hrobového místa) o tři hroby. Na hřbitov (obecně) chodím od dětství docela ráda, k tomu mě vedla babička a jak vidět, povedlo se jí to. Nejsem zastáncem názoru, že děti by se na hřbitov brát neměly, kvůli jakémusi traumatu. 

Pokud člověk chce mít místo odpočinku našich předků v pořádku, patří k tomu i péče o náhrobek, správně řečeno o hrobové místo. Není to vždy jen umytí pomníku, zakoupení kytičky či běžná oprava písma nebo přebroušení kamene. Kdo přinese "jen svíčku", často si neumí představit, co vše to obnáší. Náš ústřední hřbitov je prý už 100 let největší v oblasti Slezska, protože je na Slezské Ostravě. Je částečně poddolovaný a tak se poklesy projeví na křivě stojícím náhrobku (něco jako známý šikmý kostel) nebo na rozkládajícím se rámu. Podle toho poznáte, jak ta zem "pracuje".  Tohle člověk neopraví svépomocí, je třeba se obrátit na odborníka. Ne, že by nebyli, člověk je až překvapen, kolik "kameníků" máme 😯. Někdy vás osloví přímo na hrobě, předají svoji vizitku nebo ji najdete v lucerničce. Mnozí se doslova vnucují, aby měli zakázku, naslibují vám hory doly. Takových jsem zažila už dost. Jenže jak poznat, že je to skutečný kameník a ne podvodník? Osobně to řeším tak, že zajdu přímo do kamenictví (na tom menším hřbitově znám kameníka osobně) nebo do jejich kontaktní kanceláře. Jemu věřím. Podvodníků je dnes celá řada a mnozí se neštítí parazitovat na smutku pozůstalých. Pojmy jako pieta, úcta, čestné jednání  nebo ohleduplnost a takt jim jsou na hony vzdálené. Na hřbitovní správě našeho největšího hřbitova jsou si toho vědomi a ten, kdo se rozhodne hrob nějak podstatně upravovat, s náhrobkem nějak manipulovat, měl by mít od správy potvrzení, že oni o tom byli informováni. Jenže, znáte to...  Tohle vyžaduje kameník, který je v tom obvodu známý a tedy korektní.

Úvodu už bylo dost, poslechněte si audio - tentokrát se zaměříme podvodníka, který se specializoval na opravy hrobů. Nechal si zaplatit za práci i materiál a pak už se o nic nestaral.  

Zdroj: rozhlas.cz

Toulky českou minulostí: 71. schůzka: Král Přemysl Otakar I.

 

Minule jsme skončili v červnu roku 1208, a to nikoli doma, ale v německém Bamberku. Za přítomnosti českého krále Přemysla Otakara I. tu byl zavražděn císař Filip Švábský. Letitý zápas o říšský trůn ukončila jedna jediná, i když, pravda, zřejmě ostrá dýka. Najednou už nebylo mezi kým se rozhodovat.

Jeden z kandidátů na císařský trůn, Ota Brunšvický, prostě zčistajasna neměl žádného soka. Zbytek tohoto mocenského rébusu už vyřešili rukou svornou a nerozdílnou doposud na smrt znepřátelené strany (těmi byli takzvaní ghibellinové a guelfové). Plán byl jednoduchý a Ota Brunšvický ho přijal. Dosavadní úhlavní nepřítel Filipův (tedy jako Ota) si vezme jeho dceru Beatrici, rod Štaufů a Welfů se spojí a... nebude co řešit, bude po zášti a nenávisti. Ota, který byl dlouho hýčkaným papežovým favoritem se tak může stát bez nesnází císařem. Ta jedna zákeřná rána vyřešila, na čem se němečtí feudálové nemohli deset let shodnout.

Bylo to paradoxní, a bylo to jen dočasné. Ono to mírumilovné opojení náramně rychle pominulo. Ota se stačil s Beatricí ještě zasnoubit, papež Inocenc III. mu v Římě nasadil na teprve šestadvacetileté čelo císařskou čelenku, když vtom udělal něco (tedy Ota), čím si všecko pokazil. A to tak, že úplně: "Dávná přízeň mezi císařem a papežem skrze neochotu Otovu k splnění slibů svých proměnila se brzy v nepřátelství úhlavní." Ale proč? Co provedl císař papežovi? Porušil své sliby činem pro Inocence vůbec nejnepřijatelnějším z myslitelných - když už se během své korunovace ocitl na půdě Itálie, tak si umanul dobýt Království obojí Sicílie (tedy právě to území, jehož nedotknutelnost si papež vymínil). Zkrátka sáhl na zvlášť citlivé papežovo místo. Ota doufal, že odtud vypudí ani ne osmnáctiletého polosirotka z dynastie Štaufů Fridricha Druhého. Asi se mu zdálo, že s tím mladíčkem to nebude žádný problém. Nebyl by, kdyby si tím proti sobě nepostavil samotného papeže. Ani se na trůnu ještě neohřál, a už ho byl zbaven. Krajně rozhořčený papež ho exkomunikoval  (vyloučil) z církve a sám navrhl a prosadil, aby se novým kandidátem stal právě onen mladičký Fridrich, král sicilský, ten, kterého se chtěl Ota zbavit. A karty byly najednou rozdány dočista jinak...

"Když klatba na Otu vyhlášena byla, celá země německá ocitla se v novém rozbroji a i uvnitř země české, zdá se, skrze to počaly se dělati strany." Český král byl na straně sicilského Fridricha. Ono se mu předtím do spojenectví s Otou stejně moc nechtělo... "Uslyšev o tom císař Ota, přichvátal bez meškání z Itálie do Němec roku 1212. a první jeho péče byla o pomsta na králi českém. Již v březnu prosadil, aby Otakarovi vláda nad Čechami byla odňata a na uprázdněný trůn aby byl povýšen syn zapuzené Adléty, Vratislav." Tedy nejstarší syn Přemysla Otakara a jeho první manželky. "Na valném sjezdu knížat, který o letnicích v Norimberku držán byl, proveden ihned skutek tento, aspoň v obřadu." V obřadu sesazení starého a korunovace nového českého krále skutečně proběhla, v obřadu ano. "Přítomní knížata kázáním císařovým zasedli k soudu nad Otakarem a odsoudili ho trůnu (jako že ho sesadili), načež císař propůjčil slavně Vratislavovi království české, odevzdav mu šestero korouhví." Ano, tak to všecko proběhlo, a zdálo se, že o novém českém panovníkovi je rozhodnuto. Jenomže on mezitím sicilský Fridrich, ten osmnáctiletý kluk, se ukázal jako skutečný taktik.

Fridrich II. (De arte venandi cum avibus) 

Fridrich II. Štaufský císař Svaté říše římské, sicilský a jeruzalémský král

Fridrich, toho jména Druhý. Syn Jindřicha VI., jednoho z nejvýznamnějších římskoněmeckých císařů, vnuk Barbarossův, o jehož významu snad ani netřeba se speciálně šířit. Fridrich však byl nejenom taktik, ale na svou dobu to byl až neskutečný vzdělanec. Vychovávali ho arabští a řečtí učitelé. Ovládal šest jazyků, v italštině skládal dvorské písně, napsal učený traktát o sokolnictví. Hodně na něj měla vliv muslimská kultura. Samozřejmě že to byl křesťan, ale tolerantní. K víře měl přitom skoro až vlažný vztah. Ve století 13. něco stěží představitelného. V náboženských otázkách zůstával velice střízlivý, někdy až ateistický. Z politických důvodů ovšem předstíral pravý opak

Charakteristickou známkou jeho zjevu byla nazrzlost. Rodová vlastnost Štaufovců. Jeden z nich měl ryšavost i ve jméně - Rudovous. Ostře řezaným profilem připomínal staré římské imperátory, no a stylem života - tak tím se blížil snad nejvíc rozmařilým orientálním sultánům. Intimní podrobnosti? Na výpravách ho vždy provázel harém, dále houf levobočků a navrch exotický zvěřinec. "První moderní člověk," říká o něm dobová charakteristika. Ta modernost jeho myšlení vězela možná i v tom, že se ten osmnáctiletý mladík na začátku své politické kariéry vyhnul přímému střetnutí s Otou. Nechal ho, ať si klidně poplení v jeho zemi a vydal se do střední Evropy, kde ho vévodové, knížata a králové vítali skoro jako osvoboditele. Kdybychom promluvili sportovním slovníkem, tak namísto přímého boxerského výpadu použil judistický chvat.

Události nabývají na spádu a rychlosti. Hned několik jich probíhá současně. Mezitím Přemysl Otakar, "vida, že mu nastala doba rozhodná jako pro osobu jeho, tak i poměry v říši, jal se jednati s důrazem a odvahou. K boji ozbrojen čekal jak na nepřátele, jestliže by se pokusili o zemi českou, tak i na krále Friedricha, jenž se po dlouhé cestě plné dobrodružství dostal přes Alpy a Basilej do Řezna." Ještě na cestě, v té Basileji, si na něho Přemysl Otakar počkal. "První důležité listiny, jenž nově volený císař římský vydal v zemi německé, a to v Basileji dne 26. září, ještě pod zlatou bulou sicilskou, týkaly se krále Otakara, bratra jeho Vladislava Jindřicha a českého království vůbec."

https://slideplayer.cz/slide/1980591/7/images/19/Zlat%C3%A1+bula+sicilsk%C3%A1+soubor+t%C5%99%C3%AD+navz%C3%A1jem+prov%C3%A1zan%C3%BDch+listin.jpg

Takže: Zlatá bula sicilská... Ta bula je vlastně pečeť. Kovová pečeť - buďto olověná nebo zlatá. Friedrich neměl v Basileji ještě k dispozici bulu říšskou, císařskou, tak musel použít bulu sicilského krále. Tím je vysvětleno, proč se stalo, že už navždycky bude dědičné povýšení českého trůnu na královský spojeno se jménem ostrovu ve Středozemním moři. Ta bula je však nejenom pečeť, ale přeneseně i název pro celou listinu, kterou se něco stvrzovalo. To, co se stvrdilo a na dlouho garantovalo, to byly vztahy českého státu a římskoněmecké říše.

Cum decor et potestas imperii nostrum precesserit statum, ut non solum ceterorum principum dignitates, verum etiam sceptra regalia a nostra conferantur maiestate, gloriosum reputamus ac magnificum,

"Císař, uznávaje v bule zásluhy Čechů o své povýšení, hleděl odměniti se potvrzením a rozšířením výsad jim od říše římské a vůbec a od jeho strýce Filipa zvláště svolených. Zejména pak pojistil Otakarovi a nástupcům jeho důstojenství královské na věčné časy a osvobodil je napotom od všech tax, placených za přijímání regálií od císařů; uznal, že mají právo připojiti k své zemi opět všecka pomezí jakýmikoli způsobem odcizená; nastolování biskupů v říši jejich že má slušeti jen na ně samy, avšak pod týmiž výminkami, jaké kdysi náležely císařům; ke dvoru císařovu choditi že nebudou povinni, leda by rozepsán byl sjezd do Bamberka, Norimberka nebo Merseburka; konečně necháno jim na vůli, kdykoli císařové pojedou do Říma na korunování, pomáhati výpravou tří set oděnců jako posavad aneb spláceti povinnost takovou po každé třemi sty hřivnami stříbra."

To však ještě nebylo všecko. V souvislosti s králem Přemyslem Otakarem se totiž mluví o jediné Zlaté bule. On vlastně ale dostal ještě další dvě: "Jinými dvěma zlatými bulami zapsal císař Otakarovi zámky Floss, Schwarzenberk, Liechtenstein, Donín, Milín, Reichenbach a jiné, bratrovi jeho Vladislavovi, markraběti moravskému, upsal císařské manství v obojích Mokřanech - oboje bezpochyby za náklad válečný, který učiní-li pro něho." Tu bulu musela pochopitelně podepsat spousta svědků. Najdeme mezi nimi i jméno Rudolfa Habsburského: "První to stýkání se jmen Habsburků a Čech v proudu dějinstva..."

https://docplayer.cz/docs-images/45/5090275/images/page_8.jpg

Zlatá bula sicilská: Byl to vlastně ten nejvýznamnější politický zisk panovnické éry krále Přemysla Otakara Prvního. Ale i tento dokument lze - jako snad všecko na světě - zneužít. V minulosti celkem nedávné se nacističtí historici pokoušeli vydávat tuto bulu za důkaz existence jakéhosi říšského protektorátu nad českými zeměmi už ve středověku. Měla prý stanovovat lenní poměr vůči říši. V bule se to však nikterak, ani náznakem, neobjevilo. Listina svým důrazem na vnitřní samostatnost země naopak dokazovala, že lénem není - kdo bude zvolen za českého panovníka, ten bude v říši uznáván. Češi měli právo doma si vybírat a bez cizího vměšování si zvolit krále... Císař měl v budoucnu jenom odevzdávat znaky královského důstojenství - tedy formálně stvrzovat volbu, do které se už nikdo ze zahraničí nemohl a nesměl nijak plést.

Přitom ještě za císaře Barbarossy říše do obsazování pražského stolce mluvila.  Ona do něj přímo diktátorsky zasahovala. Zlatá bula sicilská tuto praxi vlastně definitivně změnila. Potvrzování českého krále se stalo pouhým rituálem, slavnostním uznáním hotové věci, přičemž šlo o to, aby se učinilo zadost uznávané teorii o "vyvýšenosti moci císařské." Vlk se nažral, a koza zůstala celá.  Říkala, že císař je pánem světa, světským vládcem křesťanstva i všech evropských panovníků (kupříkladu i anglických a francouzských). Těch se to taky týkalo. Bez výjimky. Císař nemohl změny na takzvaných "podřízených trůnech" jenom registrovat, brát na vědomí, ale on je musel "ze zvláštní milosti" jakoby udělovat.

Nějak se nám ale v tom lesku zlatých bul ztratil Ota, který o svoje císařství přišel ještě dřív, než si je stačil pořádně vychutnal. Ota spěchal domů, snažil se zachránit pozice mezitím beznadějně ztracené, ale - už bylo pozdě. Jestli on tenhleten Ota není náhodou vynálezcem přísloví "pozdě bycha honiti..." Těch vynálezců by musely být v dějinách celé mraky. Snažil se rozdávat rány, ale jinak to, co dělal, byla jenom taková bezzubá gesta, bez reálného obsahu. Včetně Přemyslova sesazení a nastolení jeho syna Vratislava. Nikdo to nebral vážně. "Ta ceremonie od císaře Oty proti Otakarovi vedená neměla nižádného následku, rozumí se samo sebou. Ota mohl sice učiniti všeliké škody plenění některých zemí německých, ale až k hranicím českým proniknouti nebyl mocen. A když potom na podzim zabrániti chtěl sjezdu knížat Friedrichem uloženému, zahnán byl (nejvíce pomocí Otakarovou) až po město Brunšvik."

Byl to právě Přemysl Otakar, který ho přinutil k útěku a vyznamenal se zejména při obléhání Quedlinburku. Ten nešťastný hazardér, ten smolař, který pokazil, nač sáhl, i když zpočátku měl všecky trumfy v ruce, chtěl ještě jednou sám sobě pomoci tím, že v roce 1214 pomohl Angličanům ve válce s Francouzi. Mluvíme-li o něm jako o hazardérovi a o smolaři, dává to tušit, že si tím asi moc nepomohl. Vůbec si nepomohl. On si se svou armádou prostě stoupl na špatnou stranu. V rozhodující bitvě u Bouvinnes Angličané to prohráli na celé čáře. A s nimi i Ota. Zemřel pár let nato. V dokonalém zapomenutí.

Na paměť vítězství nad Sasem
českého lva druhým ocasem
obdařil
(tedy císař)
a Přemyslu co dar
na důkaz, že je mu nejbližším
druhem, Zhořelec a Budyšín dal.
Omyl. Budyšín dostal král Vladislav II. už v roce 1156. Přemysl dostal některé statky v říši, už jsme je jmenovali. Dalimil si je spletl s Budyšínem a Zhořelcem.
Pak Otakar, třetí český král,
se Smilem se z chrámu odebral
na Křivoklát, kde byl hodokvas.
Čechů bál se každý v onen čas
a říkal: "Ať válčí s Čechy ten,
kdo rozloučit chce se s životem..."

Zlatá bula znamenala pro český stát stabilitu. Ale ne tak docela úplnou. Ano, ještě tu zbýval jeden letitý problém. Nástupnictví. "Chybělo totiž úplné zrušení zákona Břetislavova o posloupnosti (který dal příčinu tolikerým bouřím od půldruha století), a chybělo rovněž zavedení dědičného řádu prvorozenců domu královského v Čechách." Neboli na český trůn příště usedne nikoli ten, který je v daném rodě nejstarší, ale nejstarší panovníkův syn. "I o to postaral se Otakar, dav roku 1216. skrze moravského markraběte Vladislava Jindřicha i skrze pány české na sněmu svého nejstaršího, ač teprve jedenáctiletého syna Václava, kterého měl z Konstancie, za nástupce na trůn český ustanovit, což ihned Friedrichem potvrzeno jest."

Václav byl v těch jedenácti jmenován českým králem. Samozřejmě že jeho tatínek mu korunu zatím nepůjčoval. Ani na hraní. O šest týdnů po Václavově volbě ji císař potvrdil. Zdali rád? No, uznal ji v plném rozsahu. Vydal Přemyslovi listinu, ve které jasně označuje Václava za jeho prvorozeného syna, i když jím nebyl; s Adlétou měl Přemysl přece staršího Vratislava a stanovuje ho jako nástupce českého panovníka. Dokonce tomu chlapci ušetřil cestu za povinným složením holdu a taky aby formálně ten titul převzal. Díky této kličce se Přemyslův nejstarší syn Vratislav stal tiše a už napořád nelegitimním.

Ze všech přemyslovských odnoží tehdy vlastně zbyli už jenom Děpoltici, postranní linie, a ti na Přemyslovy změny doplatili.

Děpolt, jenž je zličským pánem
v kraji Kouřimsko teď zvaném,
Přemysla však uznat nechce.
Kníže potrestá ho těžce.
Odbojného Děpolta
v bitvě zbaví života
a se svými vojsky vtáhne
v Zlicov, město obehnané
řadou pevných palisád,
za nimiž ční pevný hrad.
Když český šik parkán zdolá,
každý voják křičí zdola:
"Vykouřím tě, hrad ti zbořím!"
Proto město zvem dnes Kouřim.
Děpoltova rodina
skryla se pak u Polanů,
ani duše jediná
nepřežila však tu ránu.

Děpoltici museli z Čech emigrovat. "Vystěhovali se do Slezska, kde rod jejich vyhynul dříve, nežli minula třetina století; ale obětováním takových, od náhody odvislých práv několika osob napomohlo se zřejmě a znamenitě k obecnému prospěchu. Nelze než oceniti péči Otakarovu o upevnění a rozšíření moci královské, ana moc ta jediná zajišťovala trvání, pokoj a zdárné vzkvétání státu i národa."

Na české politické scéně se najednou všechno vyjasnilo, pročistilo, vykrystalizovalo. Najednou? Kdepak. Přemysl Otakar První se nadřel přímo nekrálovsky, než dosáhl svého. V království českém byl najednou takový klid, jaký tato země nepamatovala. On tedy možná, ba skoro jistě klid byl, ale náš názor o té době ovlivňuje jistá skutečnost... "Politické příhody a změny v Čechách a na Moravě za těchto let nejsou bohužel od nižádného souvěkého spisovatele nám dochovány. To, co milevský opat Gerlach neboli Jarloch byl poznamenal, za příčinou bezpochyby přílišného jeho stranění ve smyslu hierarchickém proti králi a vlasti, brzy opět zničeno bylo."

Tento fakt je opravdu zajímavý. Ano, dosvědčuje, že už tenkrát měli mocní zájem na upravování a retušování historie. František Palacký to konstatuje ve svých poznámkách způsobem skoro až kouzelným: "Poněvadž Jarlochův rukopis se dostal do rukou Karla IV. a jeho kronikáře Pulkavy necelý a pouze do roku 1128. sahající, není pochyby, že porouchání jeho stalo se již ve 13. století zoumysla," (tedy záměrně) "ježto v něm proti králi a ouřadům světským příliš se horlilo." Což - a to si řekněme na rovinu - žádnému králi ani ouřadům světským neleze pod nos. Ani ve století 13., ani kupříkladu o sedm věků později. Takže zbytek panování Přemysla Otakara Prvního je jakýmsi když už ne přímo bílým, tak tedy hodně vybledlým místem na mapě českých dějin. Pan Palacký říká, že tam je "čirá tma." "Protož čirá tma zakrývá nám na věky dobu tuto, pro nastalé skrze ni změny nad míru důležitou."

Ty důležité změny se týkaly Moravy: "Když ušlechtilý Vladislav Jindřich, markrabě moravský umřel v srpnu 1222. roku, král nepropůjčil Moravu svým strýcům Děpolticům (to je fakt, nepropůjčil, už jsme si říkali, jak to s touto vedlejší přemyslovskou větví dopadlo), ale dal ji spravovati k ruce své vlastní. (Tuhá centralizace opravdu není výmyslem moderní doby.) Až teprve roku 1124. se odhodlal jmenovati vévodou plzeňským svého nejstarší syna Václava. (Tento nástupce na český trůn měl téhož roku jako devatenáctiletý svatbu s Kunhutou z rodu Štaufů.) Druhého svého syna Vladislava Jindřicha Druhého ustanovil markrabětem moravským. (Druhorozený Otakarův syn si však vlády ani života moc neužil - po třech letech nato zemřel.) Morava se pak vrátila pod bezprostřední vládu starého krále zase. Jen Břeclavsko dáno bylo již před drahnými léty královně Konstancii pro komoru její zvláštní, a ponecháno jí později také co vdovství."

Dvacátá léta třináctého století. Čas se nezastavil ani kvůli tak velikému králi, jakým byl Přemysl Otakar, toho jména První. Ten, kterému říkali Přemysl anebo Otakar, jen na úředních listinách se obě jména užívají pohromadě, tak tedy ten král se už cítí unaven. Právem. Měl už svoje léta. Kolik jich bylo? Už k sedmdesátce. Byl starý. A u vlády třetí desetiletí. Ani jedno z těch desetiletí nebylo jednoduché. Od jisté doby ten stárnoucí král viděl, že jeho štěstí (a to bylo jinak příslovečné) je najednou vrtkavé. Ano, českého krále, třetího v historii a prvního, kterému byla dědičnost titulu potvrzena, a to dokonce písemně, bulou, tohoto muže stihl nejeden nezdar.  Po jeho boku s ním bude kráčet syn Václav. První toho jména, který od dob jeho svatého jmenovce usedl na český trůn.

https://www.auportal.cz/data/tmp/3/1/4791_3.png?1545066956_1

zdroj: Josef Veselý

Toulky českou minulostí

Příběhy slavných značek: Hořické trubičky

    Historie receptu na hořické trubičky umí překvapit, ale "vo tom to je", ne? 😃 No schválně, spojili byste trubičky s Napoleone...