Léčebné praktiky v minulosti - pouštění žilou a pijavice

Článek je pokračováním tématu ZDE. Dnes posoudíme úroveň medicíny v dané době. Zřejmě budete rádi, že neprožíváte svůj život v časech, kdy nemocné léčil lazebník a ten, aniž by desinfikoval ránu nebo nástroj, nařízl nemocnému žílu a krev stékala do misky... 😚

Na konkrétních příkladech v Kroměříži uvidíme, jak naši předkové řešili své zdravotní neduhy. Pomoci mohly špitály či nemocnice, také "babky kořenářky" nebo přímo lékaři. V r. 1692 biskup Karel z Liechtensteina-Castelkornu vydal listinu pro kroměřížskou městskou radu, podle níž byla zřízena nadace pro městského lékaře. Město Kroměříž, jako jedna z mála obcí v českých zemích, mohlo již v 17. století mít vlastního lékaře. Zemský zdravotní zákon, podle kterého musely obce stanovit a platit nejméně jednoho obecního lékaře, byl na Moravě uzákoněn až r. 1884. 

Vedle lékařů se o nemocné starali také lazebníci a bradýři. Lazebníci (balneato­res) kromě holení mohli např. přikládat baňky. Tzv. baňkování (vakuoterapie) je metoda stará pět tisíc let, kdy se na tělo přisají baňky a vzniká podtlak. Působí to na krevní a lymfatický oběh, protože zvyšuje průtok krve a krev celkově očišťuje. Baňky zrychlují také metabolismus kůže, využívají se pro uvolnění svalů a kloubů. Tlak rozšiřuje cévy, uvolňuje průtok a odstraňuje stagnaci krve v konkrétním místě.

 

  

Foto z internetu.

Do lázeňského domu lidé chodili po úrazech nebo třeba s kuřím okem. Bradýři (barbitonsores) holili a stříhali vlasy, prováděli chi­rurgické úkony, obvazovali rány, léčili vykloubeniny a zlomeniny. Dokonce léčili i pohlavní nemoci. A na bitevním poli byli lazebníci teprve potřební a získali si úctu vojáků.

Cech lazebníků byl pro všechna města olomouckého biskupství zřízen biskupem Leopoldem Vilémem r. 1662.

Od dob starověkého Egypta až do 19. století lidé věřili, že nemoc znamená „příliš krve“ a že je třeba ji vypustit. Pouštění žilou, odborně venesekce, bylo symbolem skutečné medicíny. Pokud se člověk cítil špatně, znamenalo to, že „má v sobě něco špatného“. Co s tím? Mělo se to prostě vypustit ven.

 

 

zdroj obrázku:medium.seznam.cz

Lékaři, lazebníci i mniši dlouhá staletí věřili, že zdraví stojí na rovnováze tělesných šťáv, tedy krve, hlenu, žluči a černé žluči, a že právě krev bývá tou nejzrádnější. Pouštění žilou se používalo na horečky, zápaly plic, bolesti hlavy, melancholii i nespavost. Běžně se zákroku říkalo „dát si odpustit“. Bylo to rychlé a viditelné, pacient měl pocit, že se opravdu něco děje.

 

 

Ilustrace z lékařské knihy ze 16. století. Každá nemoc měla správné místo na těle, odkud se při ní měla odpouštět krev. Lékaři používali pijavice - i desítky na jediného pacienta. Záznam z roku 1830 udává, že Francie spotřebovala víc než 30 milionů pijavic ročně.

 

 

Pijavka lékařská (Hirudo medicinalis) produkuje hirudin a dalších asi dvacet bioaktivních látek. Léčbu pijavicemi lidstvo používá minimálně tři a půl tisíce let. 

• Pijavka lékařská je měkký, podlouhlý živočich s hladkou kůží.
• Tělo se skládá ze 33 tělních článků.
• Na obou koncích těla má přísavky.
• Dýchá celým povrchem těla.
• Dorůstá zpravidla velikosti 10 až 15 centimetrů.

Rozdíl mezi pijavkou a pijavicí

Pijavky (Hirudinea) jsou skupina kroužkovců, které se živí sáním krve či požíráním malých živočichů. Pijavice (Piscicolidae) jsou specializované pijavky parazitující hlavně na rybách.

_______________ 

Na konci 19. století působilo v Kroměříži několik lékařů, jejichž účty se dochovaly ve státním okresním archivu. MUDr. Metoděj Stojan byl pediatr a chirurg.

Na Velkém náměstí ordinoval lékař nemocnice Milosrdných sester MUDr. Julius Suchý, ve Vodní ulici pak MUDr. Ferdinand Koresky. Praxi praktického a zubního lékaře v jedné osobě zastával magister Adolf Pollák. Specializovaní zubaři - MUDr. Jan Štros a MUDr. Leopold Mráček nabízeli v novinách "plomby porculánové, zlaté, amalgámové a plomby dle vlastního vynálezu."

A lékárny? Ta první stávala od r. 1568 v místech restaurace Centrál a patřila lékárníku Hansi Schreibicherovi. 

Na počátku 20. století bylo v Kroměříži už více lékáren. Arcibiskupský dvorní lékárník Jan Nepomuk Harna provozoval lékárnu U zlatého lva. Lékárnu U anděla strážce řídil Miloslav Veselský - od r. 1910 kroměřížský starosta.

 

 

PhMr. Miloslav Veselský prosadil stavbu nemocnice v Kroměříži. Zemřel ve věku 47 let.

Proslulá byla lékárna U černého orla, patřila lékárníkovi a majiteli továrny na výrobu sodovky Františku Křižanovi.  

zdroj: Státní okresní archiv Kroměříž, Wikipedie, medium.seznam.cz, Deník

  

Část účtu Dr. Ferdinanda Koresky, nadlékaře v Kroměříži. Dole výstřižek z novin, kde zubní lékař Dr. Štros nabízel zhotovení umělého chrupu a plombování zubů. Používal "zvláštní velejemné podnební plotýnky a zuby bez plotýnek" na horní patro, dle patentovaného systému pro celé Rakousko. 

 

 

Toulky českou minulostí: 277. schůzka: Martina Kabátníka cesta z Litomyšle do Ejipta a do Jeruzaléma

Předně se zeptám - slyšeli jste někdy jméno Martin Kabátník? Dnes se dočtete, jak tento muž bez jazykových znalostí a už ve starším věku procestoval svět. 😎

„Potom jsme šli na horu Olivetskou, velmi vysokou a příkrou, neboť hora Olivetská všecky jiné hory svou výsostí převýšila jest, kteréž jsou kolem Jeruzaléma. A když jsme na ni vešli, veselo jest nám velmi bylo, až milo tam bylo býti, neb jest tehdáž oliví kvetlo a dříví cedrové. A jiného dříví na ní není než to dvoje; i byla jest ozdobena vůněmi rozličnými z bylin mnohých, kteréž na ní rostou.“

„Potom mě vedli k tomu místu, ukazujíce, odkud Pán Kristus na nebe vstoupil. Na tom místě jest skála alabastrová, velmi rovná a hladká, a na té skále jest šlépějí člověčích a jako bosýma nohama vtlačených do té skály dobře hluboko, a jest i prsty znáti. Okolo té skály udělána jest kaplička maličká. U dveří té kapličky jest strážný mouřenín, totiž pohan, a nedá se tam bez peněz jíti, než kdo peněz nelituje, toho hned pustí, neb na ta všecka místa, která jsem již jmenoval neb ještě praviti budu, každý svobodu má jíti, zlý i dobrý; peníze maje, všeho dojde, než toho jsem vědom a tím jsem si jist, že bez peněz málo tam zví a ohledá.“

Král Vladislav už několik let u nás vládl a nevládl, když se jednota bratrská rozhodla vyslat čtyři znamenité muže na východ a na jih, aby vyhledali, „byl-li by jaký lid ještě kde na světě, který by se choval podle způsobů a řádu první církve svaté, jak o tom vypravují svatá Písma, žádajíce s takovými lidmi jednotu svatou držeti.“ Postupně se hlásili: rytíř Mareš Kokovec, Kašpar z braniborské marky, učený bratr Lukáš Pražský, no a tím čtvrtým byl „člověk v školním věku neučený, avšak jináče v opatrnosti dosti umělý“, povoláním snad krejčí, možná soukeník, kožešník anebo kloboučník. Žádný mladík – v té době mu už bylo třiašedesát. Měl se odebrat do Malé Asie, Palestiny a Egypta. Jeho jméno? Martin Kabátník. Z Litomyšle.

Martin Kabátník míří do Svaté země

Kvalifikace pana Kabátníka pro tuto cestu byla věru nevalná. O vzdělání tu už byla řeč. Na jedné straně sice výřečný, leč na straně druhé: neuměl psát. V žádné cizí řeči se moc nedomluvil, „žádného jazyka neuměje kromě svého přirozeného českého“. Trochu mu sice šla ruština, ale jinak? Nic moc. Přesto ho vybrali. Byl to zřejmě člověk velkých schopností, takový, co se ve světě neztratí, když ho poslali zároveň s tak významným bratrem, jakým byl Lukáš Pražský, a když mu svěřili cestu do míst vůbec nejdůležitějších – do Svaté země a do Egypta.

„Kdož by chtěl jíti nebo jeti bez vody, kudy jsem i já šel, z země České z Litomyšle přes zemi Moravskou a Slezskou, až do Krakova cesta jest snadná a v počtu jest mil bez dvou 50. Potom se bráti z Krakova do Lvova také jest mil 50, kteréžto město Lvov je v zemi Rouské. Potom se bráti měl z Rouské země do země Valašské až do města Sočavy a od Sočavy k Dunaji mil 50 a 60. Od Dunaje přes zemi Tureckou jest jeti přes hory veliké a přes pouště dlouhé, a někdy města i vsi se nalézají na cestách, ale řídko a ve mnoha mílích jedno od druhého, a to až do Konstantinopole. Tam jsme od Dunaje jeli přes tři neděle, v počtu mil však nevím, neb od Dunaje se již míle nečtou.“

„Byla to pro mne zacházka, ale chtěli jsme jít aspoň část cesty všichni společně. Teprve v Cařihradu se naše cesty rozdělily. Když jsme do Konstantinopolu přijeli, viděl jsem město veliké, a co jsme rozuměti mohl i s jinými, kteří Prahy vědomi byli, zdálo se jim býti jako tři Prahy. Než já pravím: jako půl třetí.“ Kabátník si tam najal jednoho tovaryše. Byl to Žid a s ním se přeplavil přes Bospor. „V tom Konstantipolu je nad samým mořem hrad, vzdělaný dosti nákladně, v dost veliké ohradě, a hned pod tou samou horou se schází Bílé moře s Černým, a každý koráb, který plyne z Benátek, nemůže jinudy připlouti než pod ten hrad císařský. Císař turecký na tom hradě jest ustavičně.“ Z Cařihradu putoval Martin Kabátník i se svým židovským tovaryšem dál přes celé Turecko. „V Burse jsem byl ubytován v domě hostinském, tady se tomu říká karavanseráj. Ten dům jest tak veliký jako některé městečko. Prostřed toho domu jest rynk okrouhlý, alabastrem vydlážděný velmi hladkým. Komory, v kterých hosté pobývají a zboží svá v nich chovají, jsou tak čistě připravené, že by tomu v zemi České nikdo neuvěřil. Do toho domu jest každému svoboda jeti ne jíti Židu, křesťanu, pohanu, zlému i dobrému.“

  

Bursa je dnes 4. nejlidnatější město v Turecku. Město na konci 18. století: 

 

 

Ta Bursa je dodnes na mapě. Leží v Turecku kousek od průlivu, přímo pod horami, o kterých Martin Kabátník napsal: „Ty hory jsou tak velmi veliké, že na nich sníh nikdy nesejde, z roku na rok neztaje. Na těch horách zvířata jsou jako psi nebo jako lišky, a ti po nocích, když se lidé upokojí, z hor přiběhují až k městu, a berou, co mohou dojíti a donésti, a zase na hory utíkají. Za to mám, že jsou podobné opicím, než neviděl jsem jich, jen slyšel o nich. Jazykem tureckým slovou dafinové; po jejich jazyku zloději. Když ta zvířata křičí, milo jich poslouchati, ježto divnými hlasy kvílejí, proměňujíce hlasy podobně jako malé děti.“

Pak to vzal Martin Kabátník a jeho společník přes dnešní turecké hlavní město, a pustil se do Sýrie. „A šli jsme přes pouště dlouhé. Země ta jest bídná a nutná, ježto v ní není chleba ani dříví, než místo dřev kraví lejna suší a u toho ohně sobě vaří a pekou.“ V Sýrii pochopitelně nemohli minout Damašek. „Damašek? Město veliké velmi. Nevím, snad na tři Prahy jest veliké. Město jest to bohaté na všecky věci, i na vodu, neboť do něho teče sedmdesát potoků a ještě dva. Pak na kupecké věci jest převelmi bohaté, na vší té cestě nebyl jsem ve větším. Na všecky strany se z Damašku dodává ovoce, roznášené na velbloudech po krajinách.“ Do Palestiny se dostali přes řeku Jordán. „My jsme z Damašku k Jordánu-potoku čtyři dny cesty měli. Jordán jest tak veliký, že by jej pacholek po třikrát přeskočiti mohl. Mně se do něho událo upadnouti, ale nepřeskočiti. Za ním se nám zdálo, jako bychom se v jiné zemi ocitnuli. Tráva tu již byla čistější a veliká místy po kolena.“ Před nim už byl Jeruzalém.

„Ukázal se nám právě na Hromnice. V Jeruzalémě jsem byl tři neděle a ohledal jsem všecky věci, kterých jsem mohl dojíti.“ Setkal se tam i s krajanem. „Byl to bosák, člen řádu bosých mnichů na hoře Sión. Na ní bosáci mniši klášter mají a tu Král David měl svůj dvůr a tu jest bytem byl, nyní slove Večeřadlo Páně.“ Nazítří se vydali do Betléma. „Betlém jest městečko maličké jako ves, od Jeruzaléma na tři míle. Tu se jest Pán Kristus narodil v jednom údolí, kde jako by tu pivnice byla.“ Martin Kabátník chce zřejmě říct, že to vypadalo jako sklep. „Také to vyzděno bylo po obyčeji sklepovém. Kde Pán Kristus narozený položen byl, tam místo našich jeslí dřevěných jsou koryta vytesaná z kamene alabastrového a mramorového a ta koryta jsou místo žlabů i jeslí, neb tak u nich ten obyčej jest. To koryto, v kterémž dítě Pán Kristus položen byl, jest alabastrové a zšíří může býti dvou loktů, a zdélí, co by čtyři oslové státi u něho mohli.“ Podobně jako ti, co šli Svatou zemí v průběhu pár dalších století, i náš cestovatel se vydal důsledně po stopách Ježíše Krista.

  

Olivetská hora v Izraeli je pojmenována podle olivovníků, které tam dříve hojně rostly. Na úpatí vrchu je Getsemanská zahrada, kam podle evangelií chodíval Ježíš Kristus a kde byl zajat večer před svým ukřižováním.

„Nejprv mě přivedli k tomu místu kde byl kříž, na kterémž Pán Kristus ukřižován byl. Na tom místě jest věž veliká, a znáti, že byly na ní zvonové, aniž jsem jich kde slyšel aniž viděl. Odtud jsme šli k hrobu Pána Krista, neb to místo, na kterémž byl ukřižován Pán Kristus a hrob jest obé v jednom klášteře, blízko jedno od druhého. Ze skály samorostlé a mramorové vytesán jest a nezdá se, že by na něm co bylo opravováno, tak, jak ho dávno křesťané sdělali, neb jim pohané již nedají přidělati ani hotového opravovati, leč by je penězi velmi přeplatili. Dílo jest to prosté, staré, nekřtaltovné (jako že není nějak zvlášť pohledné, hezké), a nic není u něho ozdobeného, jako obyčej v jiných zemích mají ozdobovati lecjaké svátosti. Dveře do něho jsou malé a okrouhlé, že člověk dobře se sehna těsně tam vejde, než jak je uvnitř, nevím, neb mi tam bosák jíti nedal, a také mi bosáci pravili, že žádnému tam jíti nedají, jedině sám kvardián, ten chodí, a to ne často. Poutníkům tam láme skálu, ale jenom těm znamenitějším, kteří tam přicházejí. Mně neulomil ničeho.“

„V tom klášteře jest sedm oltářů pro sedm věr křesťanských. Černých křesťanů jest trojí víra: jedni jsou, jež drží křest, světí sobotu i neděli a ti mají tři štrychy na tváři, propálené hned pod okem. Druzí jsou křesťané, jež drží křest a světí toliko neděli – ti mají dva cejchy neb znamení na tváři. Třetí drží toliko křest a ti nesvětí soboty ani neděle a ti mají jediné znamení na tváři. Čtvrtí křesťané jsou řečtí, jiní Arméni, Římané a tak dále. Každá ta jednota má v tom kostele svůj oltář a všichni na světlo nakládají, neb jest lamp velmi hořících velmi mnoho po kostele a v těch lampách všecko dřevěným olejem pálí, totiž olivovým.“

Martin Kabátník : první český cestopisec Jeruzaléma

Nemilé setkání v Jeruzalémě

V Jeruzalémě se náš poutník nesetkal jenom s památkami na Ježíše Krista. Potkal tu taky jednoho lotra, což příjemné setkání nebylo. „Jednoho dne v Jeruzalémě, majíce s sebou jednoho lotra, kterýž byl náš vůdce na cestě, tak ten lotr myslil jest o nás všecko zlé, i nemoha k ničemu na cestě přijíti, pokusil se o to v Jeruzalémě hned, jak jsme přijeli. Odešel od nás z domu hostinského, kterému oni říkají karavanseráj, i šel lotr k úředníku města. A já s tovaryšem svým Židem nic jsme nevěděli, co se děje, neb jsme jemu zaplatili od průvodu. I žaloval on úředníku a oznámil nás, kterak jsme cizozemci, jeden Žid a druhý pohan: Když jsem s ním byl na cestě, tak pro nebezpečenství dal jsem jim 30 zlatých schovati, a oni zapřeli mi jich! To proto učinil tak věda, že my jsme cizozemci a jazyka jejich arabského neuměli jsme. I přišel k nám lotr s úředním do hospody, úředník nám mnohé a divné pohrůžky činil, abychom navrátili těch 30 zlatých. Tak krátce (bojíce se horšího) úmluvu jsme s ním vzali, že od nás přijal 14 zlatých, a to jsme učinili, abychom ho prázdni byli, neb jsme žádné známosti neměli a již nás i mučiti chtěli - i rozumějíce tomu, že spravedlnost naše nám neprospívá, odbyli jsme zlého, jak jsme mohli. Potom se však toho dověděl sám pan jeruzalémský, i obeslal nás, abychom před ním stáli, neb se někteří Židé nad námi slitovali a rozuměli, že se nám křivda stala, i šli s námi před pána. Pán se dal zpraviti a kázal nám o té věci vše pověděti, i pravili jsme mu skrze tlumače, pravili jsme mu, kterak jest nám ten zlý člověk učinil nepravě. Potom pán rozkázal i toho lotra před sebe přivésti, aby jej vyslyšel. Řečí od něho i od nás drahně by bylo o tom psáti. Než potom pán soud vydal, aby nejprve tomu lotru dali ran padesát žilami buvolovými, kterýmižto obyčej je tam mrskati. I vydržel jest lotr ran padesát a nedoznal se. Opět rozkázal pán jemu druhých padesát ran dáti; i prosil lotr pána, aby ho více nedal bíti a že již pověděti chce, kterak jest učinil, i pověděl, že k nám nic nedal schovati. Potom jsme zvěděli, že kdyby se byl lotr po stu ranách nedoznal, že také nám každému měli sto ran dáti, a to podle práva. Pán poznav spravedlnost naši kázal nám naše zlaté vrátiti a tomu lotru kázal druhých sto ran dáti pro tu nepravost a že hanbu pánu učinil jest. Neb to sobě velmi vážili a pravili, že nepomní, že by se taková nepravost kdy v Jeruzalémě lidem neznámým od mouřenína stala.“

Martin Kabátník se zřejmě uměl dívat. Jeho popis opravdu není rozvláčný. Je výstižný, názorný, pádný. Jak již řečeno, byl to člověk nepříliš vzdělaný, ale pozorování mu zřejmě šlo dobře. Procestoval pravděpodobně mnohou zemi Koruny české. Přirovnává cizí města nebo hrady, které zhlédl, s tím, co znal z domova.

Z hory Olivetské nejlépe jsem viděl Jeruzalém a zhlédl položení jeho. Zdál se mi tak veliký, co jsem rozuměti mohl, jako Králové Hradec, a něco jest k němu i podobný, neb také leží dlouze, a ne široce, a jest na hoře dosti vysoké, jako by mohl býti Tábor, ta hora se mi zdá ještě vyšší nežli táborská.

Jeho zájem byl praktický. Nakonec – sám se živil řemeslem a obchodem. A tak se seznamoval s výstavbou cizích měst, se zvyky neznámých národů, s veřejnými zařízením, a také se způsobem života. „Okolo Jeruzaléma málo rovin, spíše hory veliké a údolné, než proto se jim čisté obilí rodí, ale málo seti mohou, protož jest chléb velmi drah. V Jeruzalémě vína dobrého mají dosti a lacino. Ovoce rozličného mají dosti, ale velmi drahé. I jiné všecky věci jsou drahy k živnosti lidské. Na jeruzalémských vinicích viděl jsme křoví vinné divnější, nežli v těchto zemích jest. Pňoví, z kterého révu řežou, jest tak tlusté jako pařezy borové vyspělého boru, a některé i tlustší může býti. Vinic nekopají, ale zapřahají dva buvoly do pluhu a oborávají je na všecky strany, a tři nebo čtyři chodí před pluhem, zdvihají vzhůru vinné křoví, aby ho nelámali, neb jest réva velmi dlouhá a ztlúšti jest jako dobrá hůl. Také vinic netyčí. Křoví jest pěkně řady sázené a řídké; proto na všecky strany oborávati se může.“

Našemu cestovateli zkrátka nic neuniklo. Živě se zajímal i o vodohospodářství. „V Jeruzalémě nemají vody tekoucí žádné, ani studnic, a jest na vodu to město velmi bídné, než cisteren v něm velmi mnoho mají, a když déšť prší, toho jsou velmi pilni, aby každý své cisterny, jakž kdo může podle své pilnosti; a na té vodě dosti míti až do jiného deště.“
Martina Kabátníka cesta však ještě neskončila. Z Jeruzaléma si to namířil do Egypta. „Do Ejipta! Můj tovaryš Žid se mnou nechtěl dále cestovat a tu jest na mne čekal, až jsem se zase k němu z Ejipta vrátil. A já jsem odtud do města velikého přijel, kterémužto jazykem arabským říkají Ages. Tu jsme se měli dobře, neb jsme se chleba najedli všichni, což nás bylo, a vody dobré napili z Nilusa, z řeky veliké, kteráž teče z ráje. O dobrotě té vody musím pověděti, že jest dobrá, chutná a sladká, ne opravovaná, leč prostá – nevěřím, že by mohla lepší býti.“

„Druhého dne jsme přijeli z Jeruzaléma do města, kteréž slove Ebron a česky Samaří. Na té cestě ukazovali mi Jericho město, ježto bylo kolem něj sedm, a již jiného není než rozvalin.“ Co jméno, to historie, ale i současnost. Jeruzalém, Hebron, Jericho, Gaza. „Gaza město leží na hoře písečné a okolo něho jest zahrad množství a v nich ovoce, rozličného dříví, nejvíc myslím dříví mandlového, toho jest tolik, že je jedva očima přehlédnete. Gaza jest město na silnici ejiptské, neveliké jest to město a všech potřeb tam jest dosti, ale všecko draho musí se koupit. Odtud jsme jeli dva dny, i přijeli jsme k jednomu městečku, a neviděli jsme, až jsme do něho vjeli, a to pro dříví daktylové, co na něm daktyle rostou (datle). To palmové dříví jest jako smrk hrubé a vysoké velmi. Kterak jest tlusté u dna, tak i u vrchu znáti jest. To dřevo jest rovné a suku žádného nemá až dovrchu, a teprv v samém vrchu jsou ratolesti palmové okrouhlé. Zdaleka zdá se jako nějaké kolo neveliké, neb když zdaleka se na ně hledí, zdá se jako oháňka. Palma jest vždy zelená. Pravili, že léta padesátého teprv ovoce nese, ve větvoví jsou kola z mejlí (jmelí), na tom mejlí je daktyl, a to jako chmele. Z jednoho kolečka se jich natrhá dva věrtele. A na tom dříví palmovém daktylovém jest takových kol čtyři nebo pět.“

Další zastávka: Káhira

„Pak jsme přijeli do Ejipta.“ Neboli do Káhiry, jak už víme. „Do toho Ejipta přijeli jsme jako do jiné vsi, neb do něho není žádné brány, ani které zdi okolo něho jest, než nejprve viděl jsem před městem zahrady velmi čisté, zdmi vysokými ohrazené, kterýmžto okolo město slušelo býti.“ Musíme opět dodat, že svoji výzkumnou práci konal cestovatel Martin Kabátník z Litomyšle velmi svědomitě. Svědčí o tom další zpráva: „Vstal jsem jednoho dne ráno a hned jsem šel ulicí, chtěje zvěděti, kterak jest dlouhá; i přišel jsem, kde z Nilusa vodu berou na velbloudy. A to již pozdě bylo a bál jsem se, abych se nezpozdil, neb jestliže by mne noc zašla, úzko by mi bylo. I přišel jsme do hospody, ano se již setmívalo. Hospodář se mne otázal, kde jsem byl. Pověděl jsem mu, a on se velmi zasmál a řekl mi: Pohane, tos chtěl naše město přejíti za den? Abys to věděl: to bys musil dobrého koně míti, abys je přejel; a odkudž bys ses vrátil, tak bys viděl, že jsi ledva půl města přešel. Najal jednoho muže, i šel jsem s ním, aby mi ukázal, odkud bych mohl nejlépe zhlédnouti město. A muž ten byl znalý Ejiptu a byl to Žid a uměl rousky, takže jsem se s ním uměl smluviti. Od hradu žoldánova (sultánova) jsem nejlíp zhlédl Ejipt (Káhiru), an leží v čisté rovni písečné a nikde vrchů ani lesů neviděl jsem. Na jednu stranu jsem Ejipt přehlédl, jakož i k východu slunce, ale druhých dvou stran našíř přehlédnouti jsem nemohl. A to dívání naše před samým polednem bylo a jasno přečisté bylo, však mi k tomu nepomohlo, abych přehlédl. I viděl jsem, že město Ejipt jest veliké příliš. Hrad žoldánův se mi zdál mnoho větší než Chrudim.“

„V Ejiptě jsem byl po dvacet dní a v těch dnech nikde déšť nepršel. O zimě, po které jsem se tázal, pravili: Co jest to? Pověz nám! Pravil jsem jim, kterak se země zavře zimou a voda stydne a taky řeky i veliké, že se po nich chodit dá, i s vozy se jezdí, velmi se tomu smáli. A žádného dřevěného domu jsem v tom Ejiptě neviděl, než domové jsou všecko kamenní, a to z čistého kamení jsou klenutí od země až dovrchu. Nízcí jsou, neb jich mnoho v zemi jest, jsou tak děláni pro veliké horko. Také v Ejiptě málo dřev mají (roste málo stromů), a ty, co jsou, jsou velmy drahy. Proto nemnoho ohňů jest v domech. V tom Ejiptě zdaleka tak nepečují o své životy (břicha). Nevaří jim tam a nepřipravují mnohé pokrmy tak jako v jiných zemích, zvlášť v zemi české, kde v tom převýšili všecky národy.“ No, však taky podle toho vypadáme, že... a zřejmě jsme tak vypadali i v době Kabátníkově.

Vydání cestopisu

Zpátky do Litomyšle se Martin Kabátník dostal za jeden a půl roku. Už tu padlo, že neuměl psát. Poté co, co podal ústní zprávu sponzorovi neboli mecenáši své cesty panu Kostkovi, začal své vzpomínky diktovat. Klobouk dolů před jeho pamětí. A to ty vzpomínky diktoval až celých deset let po svém návratu, kdy mu už bylo hodně přes sedmdesát. Zapisoval je městský litomyšlský písař Adam Bakalář. „Martina Kabátníka cesta z Litomyšle do Jeruzaléma a Ejipta.“ Pod tímto titulem spatřil jeho cestopis světlo světa. Což ovšem není všechno: „A na té cestě sepsání rozličných zemí, krajin, měst a způsobů jejich.“ To ještě pořád není konec titulu knihy. „I také obyčejů lidí. Vnově vytištěna Léta Páně 1539.“ To byl Martin Kabátník už 35 let po smrti.

Když se vrátil domů, tak žil ještě 11 let. Koupil si v Litomyšli dům, „kterýž jsem zaplatil penězi hotovými.“ Těch 73 listů zachycuje jeden z prvních českých cestopisů. A my navrhujeme zakončit slovy písaře Bakaláře z předmluvy ke knize Martina Kabátníka: „Protož ty, milý čtenáři, tím jistěji zvěděti můžeš o způsobu dalekých krajin tyto knížky prohlédaje; nevažiš tedy sobě jich koupiti, mám za to, že toho nebudeš pykati. Měj se dobře.“ 

zdroj: Josef Veselý

Jak se "malá a tlustá" stala hvězdou světového formátu

Dnešní článek může inspirovat lidi s nízkým sebevědomím. Znám případy, kdy příliš sebedůvěry jim nedávají doma, v práci bývají upozaděni a mezi "dravci" neumí prodat to, co dovedou. Hrdinka našeho příběhu byla jiná. 

Říká vám něco jméno Mary Pickfordová? K článku mě inspirovala fotografie dívky ve starých novinách našich krajanů. 😉 

 

Zdejší deník News přinesl tento obrázek naší nadějné pianistky, slečny Irmy Podolákové, dcery známých zdejších osadníků - pana Kašpara Podoláka a jeho manželky, a sice proto, že prý slečna Irma je nápadně podobná proslulé Mary Pickfordové. Mary Pickfordová je dnes nejlépe placenou a nejoblíbenější herečkou v pohyblivých obrázcích, ač čítá málo více nežli dvacet roků. Osvěta americká, 9.2.1916

 

Mary Pickfordová byla filmová hvězda pocházející z Kanady. Na fotografiích vypadá její postava útlounká a tvář je mladistvá, přesto si vyslechla jízlivé poznámky. Narodila se ještě před objevem kinematografu - a právě pohyblivé obrázky ji proslavily! Byla průkopnicí filmu. 

Herečkou se stala proto, že jako jediná z rodiny byla svými honoráři schopna rodinu uživit. Schopný člověk se prosadí. Projevila obchodní talent a jako první žena založila filmovou společnost. Také jako první žena-herečka získala filmového Oscara.

Narodila se jako Gladys Louise Smithová v kanadském Torontu a byla nejstarší ze tří dětí. Ve čtyřech letech postihla rodinu tragédie. Otec - silný alkoholik, rodinu opustil, brzy pak zemřel na následky těžkého pracovního úrazu na lodi. Matka zůstala bez prostředků a tak musela pronajímat část bytu. Šťastnou náhodou bylo, že jeden z nájemníků pracoval u divadelní společnosti, která hledala dětské herce. Gladys a její o rok mladší sestřička Lottie se mu zalíbily a tak brzy děvčátka začala vydělávat. U publika zabodovala hlavně Gladys, byla roztomilá, říkali jí "dívenka se zlatými lokýnkami" a stala se hlavní živitelkou rodiny. 

  

Čas ubíhal a když jí bylo 14 let, byla už natolik samostatná, že se rozhodla přestěhovat z Toronta do New Yorku, protože si vysnila angažmá v divadle na Brodway. To se jí sice podařilo, ale hned ji nechtěli přijmout. Vyslechla si od slavného režiséra Griffitha nepříjemné poznámky, že je moc malá a taky moc tlustá, ale dodal "možná vám dám šanci..." 

Gladys tyto narážky překonala a tehdy se zrodila Mary Pickfordová. Její pravé jméno se v branži nelíbilo a tak divadelní producent pro ni vymyslel umělecké jméno. Problémem bylo, že divadelní role, které dostávala, se zase nelíbily jí samotné a tak začala tíhnout k novějšímu médiu - filmu. Během několika let se vypracovala na hvězdu němých filmů, kterou diváci milovali! 👍

 

Její honoráře rostly a ona si dokázala říct o víc peněz. Nabízeli jí pět dolarů týdně, ona si prosadila deset a brzy to bylo už 25! Stala se jednou z prvních hvězd, které si nechávají platit podle své tržní hodnoty.

 

   

V r. 1916 podepsala tříletou smlouvu snů - zaručovala jí deset tisíc dolarů týdně, k tomu dalších 250 tisíc za každý natočený film. Světovou popularitu získal film Táta dlouhán. 

 

Z kdysi chudého děvčátka časem se stává milionářkou. V r. 1918 zakládá vlastní společnost Mary Pickford Film Corporation. 

O rok později spolu se slavnými osobnostmi Charliem Chaplinem, Douglasem Fairbanksem a D. W. Griffithem založili věhlasnou společnost United Artists. Záměrem bylo finančně podporovat kvalitní filmy nezávislých filmových umělců a postarat se o jejich distribuci. Díky společnosti nastal rozmach němého filmu ve velkém. Tato "velká čtyřka" stála u zrodu Akademie filmového umění a věd, která dodnes každoročně uděluje sošky Oscara! 

 

  

S prvním manželem se Mary seznámila "na place" a byl to kolega Owen Moore. Svatba byla tajná, nevěděla o ní ani nejbližší rodina. Mary měla osmnáct, Owenovi bylo třiadvacet, ale brzy se z něho vyklubal alkoholik. Po několika letech se na jednom večírku zamilovala do hereckého kolegy Douglase Fairbankse, ale on byl ženatý a Mary - v té době nejlépe placená herečka, byla stále ještě vdaná.

 

 

Svůj vztah tajili několik let, vzali se až na jaře 1920, po oboustranném rozvodu. Fanoušci jejich manželství přijali s nadšením a Mary s Douglasem se stali hollywoodským párem snů. Jako svatební dar věnoval Douglas Mary honosnou vilu o 36 pokojích v Beverly Hills. Podle začátku jejich příjmení měla jméno Pickfair. Konaly se tam ty nejbláznivější večírky 20. let, kam byly zvány filmové hvězdy, slavní literáti, prostě celebrity...

 

Ve 20. letech Mary točila hlavní role v dlouhých filmech: Polyanna (1920), Malý lord Fauntleroy (1921), Těžký život (1922), Zpěvačka z ulice (1923), Hollywood (1923), Černý pirát (1926), Zkrocení zlé ženy (1929). Ve filmech se objevovala po boku své životní lásky - Douglase Fairbankse.

Na konci 20. let přichází manželská krize. Natáčejí společný film Zkrocení zlé ženy na motivy W. Shakespeara, ale film nepřináší úspěch. A tak neúspěch filmu svalovali jeden na druhého a tím se krize prohloubila. V té době zemřela její matka. Velkou roli sehrálo i zavedení zvukového filmu na konci 20. let, což bylo pro mnohé herce likvidační. Když Mary poprvé slyšela svůj filmový hlas, prý se přímo zhrozila. A to měla na rozdíl od jiných ještě zkušenosti z divadla a zvládala jevištní řeč. Udělala další změnu, tentokrát ve vizáži - nechala si ostříhat své krásné dlouhé zlaté lokny. Po radikální změně si šla převzít zlatou sošku Akademie, kterou spoluzakládala. 

 

Byl to úspěch, ale publikum ji více bralo jako "němou" herečku. Natočila pět zvukových filmů, prvním byl film Koketa (1929). Byla finančně zabezpečená a mohla si dovolit ukončit kariéru. Posledním filmem byl Secrets (1933). Bylo jí 41 let, do rolí naivních dívenek se už nehodila a navíc probíhala světová hospodářská krize, kdy se nedařilo filmovénu průmyslu. Kina byla prázdná.

Její soukromý život se hroutil, v r. 1936 se s Douglasem Fairbanksem rozvedli a Douglas se znovu oženil. O tři roky později zemřel na následky infarktu, Mary se zhroutila. 

 

 

Posledním manželem Mary se stal o dvanáct let mladší herec, kapelník a producent Buddy Rodgers, po jehož boku strávila 40 spokojených let a společně adoptovali dvě děti Ronalda a Roxanne. Mary se věnovala psaní, scénáristice a produkci. V r. 1955 napsala memoáry Světlo a stín. 

Žila v ústraní, veřejnost ji naposledy viděla v r. 1976, kdy získala Oscara za celoživotní dílo. O tři roky později ve věku 87 let zemřela. Její náhrobek v Kalifornii:

 

Zavzpomínala jsem na herečku, která se narodila před 134 lety.

zdroj: Epocha, rozhlas.cz, lifee.cz

Kalendárium z Moravskoslezska: Květen + Školní řád roku 1860

Události měsíce připomíná kalendář z r. 1926 z archivu "Książnica Cieszyńska". Obrázky zvětšíte rozkliknutím.

 

 

 

Dámská móda na květen přesně před 120 lety. Zaujaly mě hlavně střihy sak a hlavně sukní.

 

V květnu přibude dne o 1 hodinu 22 minut.

 

Před sto lety se v českém kalendáři objevila nezvyklá jména: Myslibor, Všebor, Vyšeslav, Hostimil, Živan, Braslav, Vraclav nebo Petruška. Ovšem, i v současném kalendáři jsou jména nezvyklá.

 

V dějepisném kalendáři je největší pozornost věnována školám. 

14. 5. 1352 český král Karel IV. nařídil, že veškeré dříví plavené po Odře, musí zůstat ve Vratislavi (dnes Polsko), aby město po velkém požáru mohlo býti vystavěno.  

Kvůli husté dřevěné zástavbě a používání otevřeného ohně bylo město pravidelně sužováno požáry. Velký požár z roku 1319 zničil polovinu města, další byly rozsáhlé požáry v letech 1342 a 1344.

 

Z koňského kalendáře jména koní v měsíci květnu:

1. Donegal, 2. Kid, 3. Hasan, 4. Grifel, 5. Kirke, 6. India, 7. Sirah, 8. Kentaur, 9. Taros, 10. Rexos, 11. Kenty, 12. Garbie, 13. Korok, 14. Armia, 15. Forty, 16. Dany, 17. Columbie, 18. Aldor, 19. Fáma, 20. Brigita, 21. Fanfán, 22. Dolar, 23. Bento, 24. Gera, 25. Libero, 26. Mighty, 27. Ascona, 28. Lery, 29. Peruán, 30. Noblesa, 31. Jerry  

 

Ke konci školního roku jsem vybrala Kalendář učitelský na rok 1860 a pohled na školu té doby. Některé události toho roku:

Italský revolucionář Giuseppe Garibaldi zahájil vojenské tažení "Expedice tisíce" ke sjednocení Itálie. 

Cestovatel Robert O'Hara Burke se čtyřmi muži prošel z Melbourne značnou část dosud neprozkoumaného australského vnitrozemí. Při expedici využil afghánské velbloudy jako jízdní a nákladní zvířata. 

Německý chemik Albert Niemann poprvé vyrobil kokain. 

Toho roku se narodil můj pradědeček.

 

 

Druhou a třetí část textu musíme číst nejdříve levou stranu až dolů a pak se vrátit na pravou stranu.

 

Školní pravidla na r. 1860:

 

Ráno když se probudíš

a den bílý uvidíš,

budiž první tvá prácička

vroucná k Bohu modlitbička.

 

Jdi co dítě poslušné

pozdravit rodiče své,

oniť mají v každou chvíli

o tvé dobré snažnou píli. 

 

Čistotně se umývej,

v čistý šat se odívej,

čistotný vždy musí býti, 

kdo chce k učiteli jíti.

 

Do školy jdi v čas pravý,

nechoď jako loudavý,

pozdě do školy kdo chodí,

na sebe si trest uvodí.

 

Dostůj svému úkolu,

nechoď nikdy za školu,

kdo to činí ze školáků,

přijde v knihu líných žáků.

 

Přijda v školu, chlapečku,

beř se k svému místečku,

tiše seď, neb dováděti

nesluší na hodné děti.

 

Jak učitel přijde, vstaň,

čest mu vzdej, tu slušnou daň, 

po rodičích učitele 

ctít a milovat máš vřele. 

 

Když počíná modlení, 

sepni ruce bez dlení, 

a pros Boha v každé době, 

Duch svatý ať přijde k tobě.

 

Na vše dobrý pozor měj,

v mysli své pak uchovej,

kdo se z učení těšívá, 

ticho v škole nerušívá.

 

Jsi-li tázán, co umíš, 

mysli, dřív než odpovíš,

na otázky učitele

vždy odpověz jasně, směle. 

 

Jiným nenapovídej,

spíš co praví, pozor dej,

kdo je žákem hodným, švarným,

není nápovědou marným.

 

Vykonávej vesele 

rozkazy učitele, 

kdo se školních prací bojí,

ten při zkoušce neobstojí.

 

Nebuď nikdy hašteřivý,

raděj vlídný, snášenlivý,

škodí sobě kdo se vadí,

nemají ho lidé rádi.

 

Je-li tobě úkol dán, 

budiž pilně vykonán,

hleď, ať obzvláštní pilností

dobudeš si náklonnosti.

 

Nekaz co je školní věc,

nebuď dítě škodlivec,

škody musí vynahradit,

kdo sobě v tom nedá radit.

 

Jdi po cestě bez křiku,

nečiň nikde povyku, 

školu, obec - tak když řádíš -

do zlé pověsti přivádíš. 

Dej vždy, dítě rozmilé,

pozdravení zdvořilé,

kdo je k lidem nezdvořilý,

nebývá jim nikdy milý.

 

K cizinci, když se tě ptá,

vlídná buď odpověď tvá,

třeba jest se slušně chovat,

bližním služby prokazovat.

 

Chraň se jiným škody činit, 

chraň se něčím se provinit,

ani skrytě, neb čaj přijde, 

na světlo že všecko vyjde.

 

Co zlé, v ošklivosti měj, 

srdce čisté zachovej,

kdo se chýlí k nepravosti, 

klesá v náruč všech žalostí.

 

Nikdy nechtěj v ničem lhát,

pravdu toliko mluv rád,

můžeš lidi obelhati,

Boha nelze oklamati.

 

Toulky českou minulostí: 276. schůzka: Král Dobře

S chuderami kometami byla v našich dějinách vždycky svízel. Jako na potvoru se objevovaly vždycky, když se na obzoru rýsoval nějaký malér. Po roce 1471 vězel hlavní problém zemí koruny české v tom, že na jednu korunu a jeden trůn byli hned dva muži. Jedním z nich byl patnáctiletý Vladislav z rodu polských Jagellonců, druhým osmadvacetiletý Matyáš z rodu Hunyadyovců, toho jména první, zvaný Korvín neboli Havran, a ještě jinak: Matyáš Uherský.

Ti čeští páni, kterým nelíbil se Jiří,
těžko se i s novým králem smíří:
stále vedli válku proti němu,
která byla celé zemi k zlému.
Nový král byl ještě mladý,
neměl žádné peníze,
o válce neměl ani zdání
a královské statky, hrady
měli pevně v rukou čeští páni,
kteří byli jeho přívrženci.
Dlužní úpisy na ta panství měli
a vzdáti se jich – to nechtěli.
Proto se ta válka táhla skoro celý rok,
než podniknut byl rozhodující krok
a obě strany uzavřely příměří,
a to ještě roku čtrnáct set sedmdesát dva,
příměří, jež do roka a do dne trvat má.
Toho roku na nebi se objevila
veliká kometa, která zvláštní byla
tím, že každého večera
se na obloze stěhovala
a byla jinde než noci včerejší.
Ta hvězda měla dlouhý ohon,
který byl na konci světlejší.

Když nahlédneme do jakýchkoli slovníků, do učebnic, tabulek či soupisů českých králů, tak tam s překvapením zjistíme, že pro období 1471 až 1516 měl náš stát pouze jednoho krále, a to Vladislava... Přesto v něm po celou tuto dobu byli králové dva. Pomalu dvacet let, až do Matyášovy smrti v roce 1490, patřila polovina státu, totiž Morava, Slezsko a obě Lužice, Horní i Dolní, jemu, tedy Matyášovi.

Tak byl ten uherský havran českým králem, nebo nebyl? Z hlediska práva a legitimity králem nebyl, takže v žádných tabulkách nefiguruje. Na tomto tvrzení nic nemění tehdejší postoj papežského Říma, který Matyáše jako českého krále formálně uznal a protežoval. „Na jednom ze sněmů českých, které byly za té doby držány,“ dozvídáme se od Františka Palackého, „měl král Matyáš i posla svého, nejmenovaného biskupa, jak poznáváme z odpovědi, která dána byla od stavů na jeho poselství. Byly totiž opakovány návrhy již známé, aby rozeznání o právu ke koruně české, náleží-li Vladislavovi neb Matyáši, bylo dáno do rukou papežových, aby Matyáš uznán byl za poručníka Vladislavova, tento pak za nápadníka v Čechách po smrti onoho a tak dále.“

 

Matyáš Hunyadi - Korvín byl druhorozený syn uherského zemského správce a vojevůdce Jana Hunyadiho a Alžběty Szilágyiové. Přívlastek Korvín (Corvinus) získal až později podle pojmenování rodového znaku havrana (corvus). Uměl jak latinsky, což byl v mnohonárodnostních Uhrách úřední spojovací jazyk, tak i německy, chorvatsky a česky. Byl menší postavy, velmi ctižádostivý a údajně nebyl příliš hezký, ale vynikal tělesnou silou.

Copak o tom, čí pozadí usedne na český trůn, se tehdy rozhodovalo v Římě tak, jako se o tom rozhodovalo mnohem později v jiných metropolích? Samozřejmě, že to vůbec nebylo na papežích, aby vybírali Čechům vládce. V našem státě odedávna platilo, že Češi si své panovníky vybírají sami, a to volbou na stavovském sněmu. Ani velmi volná příslušnost do svazku křesťanských zemí říše římské toto právo svobodné volby nekrátila. Římským císařům náležela pouze kompetence vzít volbu na vědomí a formálním aktem ji schválit. Takže pokud jde o Matyáše Korvína, ten nebyl nikdy žádným domácím sněmem zvolen.

„Odpověď stavů českých Matyášovi na sněmu byla, že pokoje jak vůbec, tak i s Královstvím uherským zvláště sobě přejí, ale násilí každému také násilím opříti se dovedou, jak o tom prý svědčí vítězné boje ještě nedávno pod chrabrým králem Jiřím i proti Matyášovi samému, i proti celému takřka světu vedené. O právu Matyášovu ke koruně české že jim není nic vědomo, to že přísluší králi Vladislavovi v každém ohledu celé a nedá se děliti. O Matyášově lásce k pokoji že vydávají trpká svědectví města, hry a vsi v Čechách popleněné a chudina od jeho vojáků odrancovaná – ať prý jen on sám dá pokoj Čechům, pak že toho pokoje bude ve vlasti jejich dosti. Soudu papežovu ve věcech křesťanské víry král Vladislav vyhýbati se nebude, ale království jeho české že jest svobodné, o tom s nikým že souditi se nebude. Dvou králů Čechy tak málo prý snesou jako nebe dvou sluncí, aniž je potřebí Vladislavovi jakéhokoli poručníka; stavům českým že přísluší vynésti výrok o zletilosti panovníků svých a dobrých rádců že mladého králi nedostávati se nebude.“

Ve světle českého středověkého právního řádu byl Matyáš samozvancem. Ke královskému titulu mu dopomohla hrstka opozičních katolických šlechticů ze Zelenohorské jednoty. Volba v Olomouci, ta nebyla v žádném případě regulérní. Hlasovalo se sice, jenomže Češi v té chvíli jednoho legitimního panovníka měli – byl to Jiří z Poděbrad. Ten nebyl ani sesazen, ani nezemřel. Tehdejší papež Pavel a jeho stoupenci sice na Jiříkovu suverenitu útočili, ale to všechno byly akty násilného zasahování do vnitřních věci nezávislého státu. Jestli si dobře vzpomínám, tak Jiří z Poděbrad reagoval na tu pokoutní Matyášovu volbu prohlášením, že „udělají-li v Olomouci jednoho krále českého, uděláme jich v Praze čtyři, a bude jich pak šest. Však víme, že také více jest králů uherských, a známe lidi, jež se píší králi jeruzalémskými, nemajíce ani hrstky země v Jeruzalémě.“

Prostě – Matyášovo usurpátorství bylo neudržitelné. Jestliže se dva měsíce po Jiříkově smrti dal Korvín i korunovat, tak pouze navázal na bezprávný akt z roku 1469, ale jeho nároky na českou korunu tím nikterak neporostly. Matyáš tedy legitimním českým králem nebyl... Zato Vladislav Jagellonský ano. Stal se jím regulérní volbou na početně zastoupeném kutnohorském sněmu. Ti, kdož nesouhlasili, tak ti se buď nedostavili, nebo sněm opustili, ale každopádně jich byla menšina. Na rozdíl od Matyáše byl Vladislav právoplatně zvolen a přijat. Proto také na seznamech historických panovníků figuruje pouze on.

„Kníže Viktorin, krále Matyáše vězeň, přijel znenadání do Prahy osobně a příjezd jeho měl pro Čechy důležité, avšak ne veskrz blahodárné důsledky. Učinil, jak později najevo vyšlo, tajnou úmluvu s Matyášem, že nebude-li vykoupen sto tisíci dukáty, které za jeho propuštění požadovány byly kategoricky, přičiní se, aby zjednal vězniteli svému volný přístup do Království českého. Zdá se, že zbaven byv naděje na český trůn, nedopřával ho ani Vladislavovi, šťastnějšímu soupeři svému. V Uhřích složil do rukou legáta Vavřince Rovarelly vyznání víry katolické, což ovšem u Čechů posavad zůstávalo tajemstvím; sešel se však s bratry svými a neopomněl je pobízeti ke kroku podobnému a podporován v tom byl i od manželek jejich. Bratří všickni, byvše pospolu na Poděbradech, sídle praotců svých, rozdělili se mezi sebou o dědictví své jak zpupné, tak i zápisné. Knížeti Viktorinovi připadlo ve Slezsku knížectví opavské a hrad řečený Hradec s příslušenstvím; v Čechách, kde po první manželce své Markétě z Pirkštejna držel Polnou i Rataje, obdržel jen město a panství Kolín nad Labem. Knížeti Jindřichovi dostaly se ve Slezsku knížectví minsterberské a Frankštejn, v Čechách pak hrabství kladské a panství Náchod i Kunětická Hora se všemi jejich příslušnostmi. Knížeti Bočkovi přičteno rozsáhlé panství litické a zápisné hrady Veliš s Jičínem i hrad a město Most, a knížeti Hynkovi nyní patřily Poděbrady a Kostomlaty.“

Pěkně se nám bratříčci podělili... Jako v rozpočitadle. Enyky benyky... Tím ovšem jejich starosti neskončily. Uzavřeli totiž závazek, že – svého krále ožení. „Když se slavila v Berlíně svatba braniborského markraběte, umluveno tam bylo přičiněním Jindřicha Minsterberského i zasnoubení sestry jeho, ovdovělé kněžny hlohovské Barbory, s králem Vladislavem. Tato vdova se po smrti manžela svého, posledního knížete hlohovského stala dědičkou jeho, i dávána byla budoucímu choti naděje, že z rukou její obdrží také knížectví, kterou otec její nemeškal osaditi mocí brannou k její ruce.“

 

Vladislav Jagellonský jako český král.

Vladislav se uchází o Barboru Braniborskou

Hlohovské knížectví bylo pro českého krále docela dobrou partií. Zjistilo se to ověřením na místě – něčím jako je audit. Polští diplomaté konstatovali, že v knížectví leží šest kvetoucích měst a šest pevných hradů, země je hojně zalidněna a přináší knížeti ročně tři až čtyři tisíce zlatých příjmu. Barbora byla tudíž bohatou nevěstou, a České království mohlo s novou královnou jenom získat. Především peníze a moc. I když, ohodnocení Barbořina věna pravdě neodpovídalo, bylo trošku bylo nadsazené, ovšem královi rádci i Vladislav sám takové řeči rádi slyšeli, a i když pochybovali o výši knížecích příjmů, tak se jim zdálo, že Barbora je opravdu v dané chvíli mezi všemi nevěstami tou nejvhodnější. Na druhé straně nevěstin otec, braniborský markrabě, vítal český zájem o svou dceru a popoháněl členy delegace k rychlé dohodě. Nešetřil přitom úplatky. Tehdy se tomu ovšem tak neříkalo. Byly to „čestné dary“. Záleželo mu prostě na tom, aby svatba byla co nejdřív.

 

Barbora Braniborská, braniborská markraběnka, hlohovská a krosenská kněžna.

Barbora byla vdova. Vladislav, kterému bylo v té době dvacet let, si měl brát vdovu. Dotyčná však nebyla starší, jak bychom předpokládali, dotyčná byla mladší. Měla dvanáct let. Právě ovdověla. Vdávala se v osmi. Což normální příliš nebylo, tak úplně normální to nebylo ani v těch dvanácti, protože i nejrozšířenější lékařské příručky tehdy považovaly teprve třináctý rok života u děvčat za věk počínající dospělosti. Podle českého zemského práva se zjišťovala dospělost u urozených chlapců a děvčat takzvaným ohledáním. Ohledávala se intimní místa. Zkoumalo, zda už se jim ochlupila stydká místa, a zda se už děvčatům nalévají prsa. Znaky dospělosti byly důležitou součástí zemského práva: jenom dospělý šlechtický chlapec nebo dívka se mohli v právním životě země ucházet například o majetek, anebo směli vznášet požadavky na účast ve veřejném životě. Barbora se ale stala předmětem sňatkové politiky příliš záhy, což nasvědčuje, že s ní organizátoři sňatku spojovali mimořádné naděje a plány. Jejím prvním manželem byl jeden z posledních z rodu Piastovců, který vládl v Polsku od 10. století, a druhým se měl stát nový český král. „Není pochyby, že Vladislav souhlasil úplně s námluvou touto.“

„Vždyť já nejsem vůbec hezká,“ napsala Barborka v jednom ze svých dopisů tatínkovi. A skutečně nebyla. Nepodceňovala se. Těžko se o tom mluví. Mohlo by se říct, že tělesným půvabem právě nevynikala. Byla si toho vědoma a obávala, že i její ženich si to myslí. Vladislav svou snoubenku nikdy neviděl – na vlastní oči. Obrázek ano. Že by ho nadchl, to se říct nedá, a to můžeme předpokládat, že malíř portrétované děvče trošku vylepšil. Prostě ji zidealizoval. Český král ale neměl moc času se nad takovými otázkami trápit. On byl do manželství spíš postrkován, než aby sám po manželce toužil. „Vladislav dal plnomocenství k té věci od sebe, a sám uzavřel v Praze smlouvu svatební, která se v únoru příštího roku v Praze slaviti měla.“

Začalo se s přípravami na svatbu, kupříkladu výbavu měla mít nevěstu přímo dokonalou, Vladislav měl být uchvácen nevěstiným svatebním rouchem. Tatínek nelitoval peněz a dal dceří šít šaty až v Benátkách. Nejjemnější hedvábí a nejdražší samet a krajky měl okrášlit novou českou královnu. Skutečně ji takto nazývá: „Barbora, česká královna,“ a taky snoubenka se už tak podepisuje. Po Barboře, manželce císaře Zikmunda, měli dostat Čechové opět panovnici Barboru. Zbývalo už jenom dohodnout se na přesném datu příchodu nové královny do svého království. Jenomže to se nedohodlo. Nějak se to nestihlo.

Svatba se nekoná

Do věci se totiž vložil uherský král Matyáš. „Ten nedopřál soupeři svému tohoto přírůstku moci. Divoký kníže Jan Zaháňský osoboval sobě právo dědičné po strýci svém na města hlohovská; toho využil Matyáš a poskytl mu válečné pomoci v penězích i lidech branných, jimiž on porazil slabé braniborské posádky a zmocnil se většího dílu knížectví bez veliké nesnáze – jen Krosno se ubránilo.“ Vladislav se zachoval tak, „že nedal v tom důkazu mysli ušlechtilé, když zasnoubenou choť své po ztrátě jejího jmění za manželku vzíti si již rozmýšlel.“ Na jedné straně se Vladislav cítil vázán slibem daným jeho posly kněžně Barboře, a byl si vědom toho, že ve světě i doma utrpí újmu jeho dobrá pověst, na straně druhé se krčil pod tlakem stavovské obce, která přestala mít zájem o tu kněžnu z Nemanic. Nepřinese-li Barbora české koruně věnem slezské knížectví, jaký smysl bude mít uzavřené manželství? Přátelé a rádci se už začali porozhlížet po nových nevěstách a zahajovali předběžné námluvy. Česká královna Barbora Čechy nikdy nenavštívila a českou královnou se nikdy nestala. Provdala se za jakéhosi nevýznamného knížete a zemřela v padesáti letech.

Mlčel jako sen. Král zobal jako holub vše, co se před něj sypalo, a co dnes slíbí, to nazejtří nedodrží. Je to člověk nestálý, který dá sebou hnout ledaskomu.

Země pod vládou Jagellonců (Čechy, Uhersko, Polsko a Litva) na konci 15. století.

„Bene, bene“, čili: „Dobře, dobře“, tak odpovídal český král skoro na všecko, s čím k němu přišli. Pravdu měl nakonec ten, kdo přišel jako poslední. A kromě toho: „Jeho Milost má ten obyčej, že kterou stranu silnější vidí, s tou drží.“ Osvojil si pózu přívětivého vladaře, který každému vyhoví a nikomu neublíží. S takovými postoji se ale nedá daleko dojít. Co bylo docela sympatické na začátku, to přestalo být brzy funkční, a jak králi přibývala léta, tak se stále víc měnil ve figurku spíše politováníhodnou. Bene. Bene. Brali ho vážně jenom na oko, po straně se mu posmívali. Byl to populární král Dobře. „Mlčel jako sen. Král zobal jako holub vše, co se před něj sypalo, a co dnes slíbí, to nazejtří nedodrží. Je to člověk nestálý, který dá sebou hnout ledaskomu.“

Jaký byl ještě? Nerad se zlobil. Nerad se přemisťoval. Nerad cestoval. Kupříkladu na svou vlastní svatbu. Se svatbami měl vůbec problém. A nejenom těmi svými. Když se vdávala jeho sestra Hedvika, tak prostě nedokázal zmobilizovat své síly a na tu svatbu jet. Všichni ostatní tam byli. Když se po Korvínově smrti stal uherským králem a přestěhoval se do Budína, tak zase nenašel dostatek energie k tomu, aby se bezprostředně účastnil řízení českých záležitostí. Praha jako by ležela někde na druhém konci světa. Za víc než pětadvacet let zavítal do Prahy všehovšudy třikrát – s výjimkou poslední návštěvy vždy jenom krátce. Na skok. Jeho ospalé povaze vlastně vyhovovalo, když v Čechách za něho vládli páni. „Dobře, dobře,“ tak znělo úsloví, které se stalo doslova okřídleným. A pak ještě jedno. Jeho autorem byla česká šlechta: „Ty jsi náš pán. A my jsme tvoji páni.“ 

zdroj: Josef Veselý