Vysoké Tatry: Na Popradské pleso

Do Vysokých Tater se můžeme dostat po železnici, z rychlíku vystoupit ve stanici Štrba nebo východněji Poprad-Tatry. Většinou jsem vystoupila ve Štrbě a pak zubačkou vyjela nahoru na Štrbské Pleso. Ozubnicová železnice navázala na zprovoznění Košicko-bohumínské dráhy ve stanici Štrba v roce 1871. Vlaky od Bohumína přes Tatry jezdí už 155 let!

 

Vůz ozubnické železnice Bradavica focený ve stanici Štrba je pojmenován podle 11. nejvyšší hory Vysokých Tater. 

Níže vůz Vysoká má název podle tatranského vrcholu, obě hory nejsou pro turisty přístupné, výstup je možný jen s horským vůdcem. 

 

 

Na Štrbském Plese můžete využít "električku" = Tatranskou elektrickou železnici (TEŽ) a dostat se dál, případně jít na túru.

 

 

Vůz TEŽ Končistá nese název hory, na kterou je výstup jen s horským vůdcem. 

Dole za jízdy focený vůz Ostrá. Líbí se mi pojmenování vozů podle hor, turisté se poučí.

 

Na Popradské pleso dojdete pěší túrou ze Štrbského plesa asi za dvě hodiny. Pak jste odměněni malebností místa.

Není to náročná trasa, k Popradskému plesu jdete po asfaltce, která vede až k horskému hotelu. 

 

 

 

Štrbské Pleso je v nádherné krajině Vysokých Tater výchozím místem pro túry. Čistý vysokohorský vzduch a rozsáhlé porosty jehličnanů jsou  místem pro léčebné a ozdravné pobyty.

 

 

Jozef Szentiványi - zakladatel Štrbského Plesa.

 

Jsou tam skokanské můstky a vyhlídková věž Tatras Tower vysoká 53 metrů. Její spirálovitá stezka s mírným stoupáním umožňuje bezbariérový přístup až na vrchol. Během výstupu si návštěvníci mohou na tabulích přečíst o tatranské fauně, flóře a historii Tater. Adrenalin zajistí prosklená podlaha 50 m nad zemí, která nabízí pohled přímo pod nohy návštěvníků.

 

  

Od tohoto směrovníku je to k chatě u Popradského plesa 35 minut.

 

 Cestou k Popradskému plesu fotím.

 

Jsme na místě Popradská Poĺana ve výšce 1500 m nad mořem, odtud se jde na symbolický hřbitov, který si zaslouží samostatný článek. 

 

   

Od rozcestí nad Popradským plesem je k vodě už blízko. 

 Pohledy na skalnaté vrcholy jsou krásné a vzadu za jezerem je horský hotel.

 

  Kdo nejede do Tater lámat rekordy výstupem na náročné vrcholy, může zvolit Popradské pleso pro méně namáhavou trasu a jedno z krásných míst v Tatrách na focení - výhledy, možnost procházky kolem plesa k horskému hotelu a tam se občerstvit. 

 

Pleso má rozlohu 6,88 hektarů, největší hloubka se uvádí 17 metrů, ale většinou je to 7–10 metrů. Patří mezi tzv. morénová plesa v prohlubních po ledovcích.

Pojem pleso v Tatrách označuje jezera ledovcového původu. Je jich tam kolem dvou set - malých i velkých. V minulosti jim lidé říkali "mořská oka", protože věřili, že jsou propojená s mořem. Popradské pleso svůj název získalo podle řeky Poprad, která z něj vyvěrá. 

Ve vodě horské krajiny žije Pstruh potoční Salmo trutta morpha fario, což je dravá  ryba, která pronikla do vyšších poloh (v Tatrách asi 1500 m) a žije v nejprudších potocích a vodopádech. Má rád zdejší teplotu vody, její čistotu a obsah kyslíku ve vodě. Na informační tabuli jsem vyčetla, že v období střídání ledových a meziledových dob pstruh mořský migroval údolími řek z moře za ustupujícími ledovci a tak pronikal i do tatranských dolin. Tady se postupně vyvinul na potoční formu.  Potokem Krupá, který vytéká z plesa a společně s Hincovým potokem tvoří hlavní zdroj řeky Poprad, pronikal přirozeně do Popradského plesa. Jsou záznamy, že ještě na počátku 20. století migrovali do řeky Popradu i lososi. 

 

Pstruh potoční miluje náletový hmyz (mouchy, jepice), který spadne na hladinu.

zdroj obrázků vyza-velka.cz

 

 

Potok Krupá vytéká z Popradského plesa a spolu s Hincovým potokem tvoří hlavní zdroj řeky Poprad.

 

Směrovník ukazuje Popradské pleso 1499 m nad mořem, jsme u horského hotelu. 

 

 

Horský hotel Popradské Pleso, pamětníci Tater ho budou znát pod dřívějším názvem Chata kpt. Morávku. Nachází se v Mengusovské dolině.

 

  

Tato dřevěná socha je pocta horským nosičům, kteří na chaty ve vyšších nadmořských výškách donášejí suroviny do restaurací a hlavně nápoje na vlastních zádech. Nevím, jestli tohle funguje někde v jiných horách, ale sama jsem nosiče kolikrát potkala ve Vysokých Tatrách!

 

  

Borovice limba (Pinus cembra) je vysokohorská jehličnatá dřevina na fotce vpravo dole. Roste podél horní hranice lesa v pásmu borovice kleče. Dožívá se 400 až údajně 1000 let. Je velmi mrazuvzdorná, snáší nízké teploty až −60 °C.

Ve výšce okolo 1 500 metrů končí pásmo lesů (souvislých lesních porostů) = tzv. montánní stupeň. Smrky nahrazuje borovice limba a modřín spolu s borovicí horskou - kosodřevinou, která vytváří hustou a neprostupnou spleť keřů. 

S rostoucí nadmořskou výškou klesá i teplota (průměrně o 1 °C na každých 200 výškových metrů) a tento fakt omezuje délku vegetačního období. S narůstající nadmořskou výškou se snižuje druhové bohatství nejen rostlin, ale i živočichů, protože jen málo druhů je schopno čelit tvrdým klimatickým podmínkám.

 

 

Tatranská magistrála vede vzhůru od Popradského plesa.

 

 

L´adový potok přivádí vodu do Popradského plesa.

 

Činnost horských ledovců je ve Vysokých Tatrách nápadná.

Když píše generální prokurátor ...

Dnešní článek o knize není pouhou recenzí. Ani staré knihy nemusíme zavrhnout jen proto, že byly napsány před sto lety a nepopisují tedy "moderní dobu". Nemusíme odložit knihu jen proto, že spisovatele nikdo nezná, některá témata jsou nadčasová.

V knihovničce mám několik knih po pratetě Františce, jsou tedy opravdu staré. Tato laskavá žena odešla na věčnost v mém dětském věku. Tehdy se mi líbila její miska s obrázkem, dodnes ji mám v kuchyni. Také dečku, kterou vyšívala. U tety jsem obdivovala, jak si vážila knih. Knihy kupovala, pak je podepisovala, protože je půjčovala sousedkám v domě. Pár knížek jsem zachránila a z toho malého "dědictví" jsem teď jednu přečetla. Nejdříve o autorovi:

JUDr. Gustav Hubáček (1857 - 1941) pod svým jménem publikoval pouze odborné právnické články. Byl vysokým státním úředníkem a r. 1919 se stal prvním generálním prokurátorem Nejvyššího soudu nově vzniklé Československé republiky. Psal také romány a beletrii, tento žánr publikoval pod pseudonymem Václav Čech-Stráň.

 

 

To byl pan Gustav Hubáček, prokurátor a spisovatel. Zaměřoval se na morální dilemata, lidskou chamtivost, majetkové spory a sociální nespravedlnost – s tím se denně setkával u soudu.

Foto langhans.cz

Téměř sto let starou knihu dnes představím. Pan Hubáček poznal spousty případů u soudu  a ty pak promítl do svých románů. 

Román "Pod cizím krovem" (vydaný r. 1927, Nakladatelství Vaněk a Votava na Smíchově) líčí únos dítěte a jeho další život pod novou identitou.

Na Novém městě pražském žila zámožná rodina velkoobchodníka Jindřicha Korába, jenž firmu - obchodní dům s koloniálním zbožím, převzal od svého otce. Jindřich trávil většinu času obchodními záležitostmi a chodem firmy, zatímco jeho žena měla na starosti tři menší děti. Manželka pražského velkoobchodníka si ráda kupovala nové šaty a klobouky a v těchto chvílích nechávala děti bez dozoru. Jednoho dne, to zrovna manžel byl na obchodních cestách, záhadně zmizela jejich dvouletá Evička. Batolila se za sourozenci po dvoře, ti se jí chtěli schovat a .... Evička beze stopy zmizela. Pátrání, výzvy v novinách ani vypsaná peněžní odměna nepřinesly žádné poznatky. Nikdo si ničeho nevšiml. 

V další kapitole autor čtenáři představuje jinou pražskou rodinu Schánělových, kde po úmrtí otce zůstala vdova s dospívající dcerou. Paní se upnula na dceru s myšlenkou, že dceři musí zajistit rodinné štěstí sňatkem s dobře situovaným mužem. 

Vyhlédla si nadějného kandidáta, ale ten zatím ještě studoval. Jako úplný sirotek žil skromně a byl vděčen za jakoukoliv pomoc i radu od starších lidí, když vlastní rodiče neměl. Byl to Vojtěch Klas. Paní Schánělovou respektoval, ale hlavně měl ještě pár let studovat a pak bude profesorem. 

Paní Schánělová oba mladé lidi seznámila a spřádala plány, že si mladého studenta Klase musí pojistit - on si její dceru musí vzít! Známost se vyvíjela tak dobře, až po čase dcera oznámila matce, že je těhotná. V té době to byl závažný poklesek a v jejich společenské vrstvě jako svobodná matka by neobstála a byla by terčem kritiky. Matka vše oznámila studentovi, jenže on se teď nemůže ženit. Musel dostudovat, pak že si dívku vezme. 

Matka odvezla dceru z Prahy do odlehlé hájovny v lese, aby nebyla na očích veřejnosti. Tam nikdo nechodil a tak mohlo být vše utajeno. Věděla o tom hajná a posluhovačka, za mlčení dostaly zaplaceno. Hajná se o dceru postarala, ta pak v hájovně v tajnosti porodila. Mladá matka s dítětem směla být jen v době nutné po porodu, pak se musela vrátit k matce do Prahy a dělat, že se nic nestalo. 

Otec neviděl dítě zhruba do jeho dvou let, poté mu bylo dovoleno se s ním několikrát velmi krátce vidět. Byla to holčička, která se moc dobře nevyvíjela, vyrůstala v naprosté izolaci v hájovně, aby se nic neprozradilo, žádný lékař ji neviděl. 

Mladý Klas se zabýval studiem a od Schánělové dostával jen kusé informace. Zdravotní stav dítěte se však zhoršil natolik, že hajná povolala p. Schánělovou a ta si nevěděla rady, s dítětem běžela na kliniku. Tam dostala výtku, proč přichází tak pozdě. Ona však nechtěla říci, čí to dítě je, dnes by to těžko bylo možné, ale toto je doba tzv. první republiky. Na nějaké léčení bylo již pozdě a děvčátko brzy zemřelo. Paní Schánělová z nemocnice utekla a tak nevěděla, kde bylo její vnouče pochováno. Hajné předstírala, že dítě je stále léčeno v nemocnici. 

Bála se, že smrt dítěte může ukončit veškeré závazky mladého studenta Klase k jeho dceři, dítě bylo jediným pojítkem mezi nimi, oni se už nestýkali. Kde matka pak bude hledat ženicha?

Paní Schánělovou napadlo, že musí sehnat podobné dítě. Klas ani její dcera výměnu dítěte nepoznají, protože ho vlastně neznali. Musela vše provést rychle a nenápadně. Potřebovala získat asi dvouletou holčičku tmavých vlasů a očí a to byla malá dcerka velkoobchodníka Korába, kterou v nestřežené chvíli z jejich dvorku odnesla. Doma ji ostříhala vlásky, v prvních dnech podobu maskovala potíráním tvářičky mastí v silné vrstvě a tvrdila, že to má nařízeno z kliniky. Vše zakamuflovala, už to nebyla Evička Korábová, ale malá Andulka.

 

Čas plynul, otec dítěte dostudoval a tak paní Schánělová mu připomínala nutnost uzavření sňatku s její dcerou, aby dcera mohla vychovávat dítě a nepohlíželo se na ni jako na svobodnou matku. Únoskyni trápily výčitky svědomí, uvědomovala si, jakou špatnost rodičům Korábovým způsobila, ale nebyla schopna se přiznat. Vždy měla argument, proč to nemůže udělat. 

Mladí lidé se vzali, svatba byla jen za přítomnosti svědků a Vojtěch Klas nastoupil na místo profesora. K bydlení dostali domek na kopci na okraji Prahy. Dcera paní Schánělové s manželem vůbec netušili, že nyní vychovávají cizí dítě.

 

Klasovým se po čase narodily ještě další dvě děti, kromě nejstarší Andulky měli Vojtíška a Mařenku. Otec rodiny bral výchovu svých dětí velmi zodpovědně a hlavně u nejstarší Andulky viděl největší výsledky svého působení. Byla nejen bystrá, ale na svůj věk i pracovitá, naučila se domácím pracím a obstarávala domácí zvířectvo i zahradu. Byla velmi dobrou studentkou a naučila se plynně francouzsky a německy. Profesor Klas investic do vzdělání nelitoval, dceři dopřával kurzy v jazykové škole. Tam chodily i starší dívky a jednou se doma Andulka zmínila, že si tam našla kamarádku. Oblíbila si ji o dvě léta starší dívka - Milada Korábová. Rodičům to nic neříkalo, ale pro babičku to byl šok, hlavně, když Andulka řekla, že se spolužačky často podivují, jak ty dvě jsou si podobné -  jako sestry! 

A když Andulka oznámila, že by se k nim domů kamarádka Milada ráda přišla podívat, babička věděla, že tohle se nesmí stát. Když Andulce bylo 15 let, snažila se babička řídit život své vnučky. Asi podobně, jak před léty totéž dělala své dceři. 

Jak se to vyvíjelo dál, popisuje kniha. 

_____________________

Přestože kniha byla vydána před 99 lety, dobře se čte, samozřejmě je tam používán dobový jazyk a některé formulace vět se dnes nepoužívají. Životní styl a názory se během uplynulých sto let změnily. Tento poznatek je také pro čtenáře zajímavý. Popis událostí však nepůsobí naivně, vždyť to psal generální prokurátor. 

Po uplynutí sta let autor čtenáře nutí přemýšlet a logicky začneme srovnávat s dnešní dobou.  

Změnil se pohled na vnímání věku, před sto lety byl padesátiletý člověk považován téměř za kmeta, protože průměrný lidský věk byl nižší než dnes. Paní Schánělová, přibližně 50letá, je tam líčena jako stará paní. Dnes jsou padesátnice aktivní a hezké ženy. 

Hodně se změnil náhled společnosti na tzv. svobodné matky. Dříve velký poklesek, kdy se na ženu dívali "přes prsty", v současné době se velké procento dětí rodí mimo manželství. 

V pasážích, kdy babička-únoskyně přinesla dítě na kliniku, mě napadlo více otázek. Lékaři se věnovali dítěti a chtěli je zachránit, ale nikdo nepátral po identitě, paní jen přinesla dítě a pak odešla...  nebo to byl záměr autora a nechtěl už děj dále rozšiřovat? Možná... Ovšem, dnes jsou babyboxy, to dříve nebylo a nevím, jestli jsou i v jiných zemích.

Musíme si přiznat, že i v dnešní době může člověk, nejen dítě, zmizet zcela beze stopy a to žijeme v době technických vymožeností, o kterých se v době románu "Pod cizím krovem" ani nesnilo. 

Zdroj: Národní knihovna ČR

 

 

Jen na doplnění, rodina JUDr. Gustava Hubáčka zažila také ztrátu dítěte - i oni přišli o "Andulku". Našla jsem v novinách jeho poděkování za projevenou soustrast. Je tomu přesně 125 let. 

Podzimní výlet

Dnes se vydáme do Návsí u Jablunkova. Podhorská obec má zajímavou minulost. V tomto regionu se od 17. století obyvatelstvo hlásilo převážně k protestantské víře, přestože s tím mělo problémy. Za trest v r. 1654 uzavřeli evangelíkům všechny jejich kostely. Zákazy a komplikace nepomohly, evangelíci se scházeli tajně v lesích, kde bohoslužby vykonávali kočovní kazatelé z Horních Uher (Slovensko) nebo Dolního Slezska. Tzv. "Lesní kostely" se dochovaly na Těšínsku např. na Goduli (Komorní Lhotka), Zakámení (Nýdek), Kostelkách (Dolní Lomná).

Zkrátka, několik generací evangelíků se povolení ke stavbě evangelického kostela v Návsí nedočkalo, to jim povolil císař Josef II. v r. 1785. Měli tam pak také evangelickou školu.

Když se obec zakládala, souvisí to s tzv. volenstvím, které se praktikovalo na Těšínsku. Uvědomuji si, že volenství se bude obtížně překládat do jiných jazyků. ... Volenství je nepoddanská zemědělská usedlost podle privilegia těšínského knížete Václava z 31. 12. 1435. Pocházel z rodu slezských Piastovců.

Tehdy se vesnice zakládala na místě, kde dosud nic nebylo, jen zarostlá půda, případně les. Když chtěl kníže založit vesnici, vybral schopného člověka, kterému daroval pozemek. Nový majitel usedlosti už neměl vůči knížeti poddanské povinnosti. V Návsí takto obdržel Pavel Sikora za věrnou službu od knížete grunt (hospodářství) osvobozený od poplatků. Sikora se musel zavázat, že bude plnit povinnosti fojta - stál v čele nové vesnice jako dnes starosta a všechno řídil. 

Zajímavější je, že rod Sikorů držel fojtství až do počátku 20. století! Lidé se tu živili chovem dobytka na horských salaších a obděláváním půdy. 

Pro obyvatele obce platily tehdy robotní povinnosti, mezi něž mj. patřil odvoz dřeva k pile, pak jeho přeprava na sklad do Těšína. V 18. st. museli poddaní dovážet pivo obráncům na jablunkovské šance, účastnit se honů, plavit dřevo po Olši a také dovážet sůl z Wieliczky. 

Fotografie zvětšíte rozkliknutím.

 

  

Vlakem se do Návsí dostanete od Českého Těšína.

 

  

Prvním cílem byl penzion Přístav Kostkov, který nabízí ubytování i jídlo v restauraci. Na první fotografii je příjezd k penzionu, další jsou od rybníka.

 

 

 

Slezské Beskydy jsou nejvýchodnější částí ČR. Pohled na horské pásmo Čantoryje a horu Ostrý.

 

Řeka Lomná, kterou ještě na začátku 20. století goralé využívali ke splavování dřeva do Jablunkova. Protéká největším naším pralesem Mionší, také údolím turisticky známých vesnic Horní a Dolní Lomná k Jablunkovu, v jehož centru ústí do Olše. 

Pozor, řeka stejného názvu Lomná je i přítokem Lubiny ve Frenštátě pod Radhoštěm - to je jiná řeka!

Dřevěné sochy na břehu dokládají tradiční práci s dřevem:

 

 

Poslední zastavení je v Jablunkově pod Moravskoslezskými Beskydami. Město bylo pojmenováno ne podle jablek, ale podle latinského gabella a znamená to poplatek. V minulosti tam byly od obchodníků vybírány celní poplatky.

V Jablunkově stojí katolický kostel Božího Těla. Kamenný kostel byl vysvěcen v r. 1679. 

Kostelní zvony byly za obou válek zrekvírovány pro vojenské účely, jako u mnoha kostelů. Tehdy německé úřady zabavily zvony, aby kov byl využit na výrobu děl. Tři nové zvony mají jména Jan Pavel II., Hedvika (patronka Slezska) a Panna Maria Fatimská.

 

  

Pohled do kostelní lodi, oltář, kazatelna a varhany. Podlahové topení vyhřívá kostel v zimním období. Ve žluté budově je fara, v zahradě stojí socha papeže Jana Pavla II.