Jak se "malá a tlustá" stala hvězdou světového formátu

Dnešní článek může inspirovat lidi s nízkým sebevědomím. Znám případy, kdy příliš sebedůvěry jim nedávají doma, v práci bývají upozaděni a mezi "dravci" neumí prodat to, co dovedou. Hrdinka našeho příběhu byla jiná. 

Říká vám něco jméno Mary Pickfordová? K článku mě inspirovala fotografie dívky ve starých novinách našich krajanů. 😉 

 

Zdejší deník News přinesl tento obrázek naší nadějné pianistky, slečny Irmy Podolákové, dcery známých zdejších osadníků - pana Kašpara Podoláka a jeho manželky, a sice proto, že prý slečna Irma je nápadně podobná proslulé Mary Pickfordové. Mary Pickfordová je dnes nejlépe placenou a nejoblíbenější herečkou v pohyblivých obrázcích, ač čítá málo více nežli dvacet roků. Osvěta americká, 9.2.1916

 

Mary Pickfordová byla filmová hvězda pocházející z Kanady. Na fotografiích vypadá její postava útlounká a tvář je mladistvá, přesto si vyslechla jízlivé poznámky. Narodila se ještě před objevem kinematografu - a právě pohyblivé obrázky ji proslavily! Byla průkopnicí filmu. 

Herečkou se stala proto, že jako jediná z rodiny byla svými honoráři schopna rodinu uživit. Schopný člověk se prosadí. Projevila obchodní talent a jako první žena založila filmovou společnost. Také jako první žena-herečka získala filmového Oscara.

Narodila se jako Gladys Louise Smithová v kanadském Torontu a byla nejstarší ze tří dětí. Ve čtyřech letech postihla rodinu tragédie. Otec - silný alkoholik, rodinu opustil, brzy pak zemřel na následky těžkého pracovního úrazu na lodi. Matka zůstala bez prostředků a tak musela pronajímat část bytu. Šťastnou náhodou bylo, že jeden z nájemníků pracoval u divadelní společnosti, která hledala dětské herce. Gladys a její o rok mladší sestřička Lottie se mu zalíbily a tak brzy děvčátka začala vydělávat. U publika zabodovala hlavně Gladys, byla roztomilá, říkali jí "dívenka se zlatými lokýnkami" a stala se hlavní živitelkou rodiny. 

  

Čas ubíhal a když jí bylo 14 let, byla už natolik samostatná, že se rozhodla přestěhovat z Toronta do New Yorku, protože si vysnila angažmá v divadle na Brodway. To se jí sice podařilo, ale hned ji nechtěli přijmout. Vyslechla si od slavného režiséra Griffitha nepříjemné poznámky, že je moc malá a taky moc tlustá, ale dodal "možná vám dám šanci..." 

Gladys tyto narážky překonala a tehdy se zrodila Mary Pickfordová. Její pravé jméno se v branži nelíbilo a tak divadelní producent pro ni vymyslel umělecké jméno. Problémem bylo, že divadelní role, které dostávala, se zase nelíbily jí samotné a tak začala tíhnout k novějšímu médiu - filmu. Během několika let se vypracovala na hvězdu němých filmů, kterou diváci milovali! 👍

 

Její honoráře rostly a ona si dokázala říct o víc peněz. Nabízeli jí pět dolarů týdně, ona si prosadila deset a brzy to bylo už 25! Stala se jednou z prvních hvězd, které si nechávají platit podle své tržní hodnoty.

 

   

V r. 1916 podepsala tříletou smlouvu snů - zaručovala jí deset tisíc dolarů týdně, k tomu dalších 250 tisíc za každý natočený film. Světovou popularitu získal film Táta dlouhán. 

 

Z kdysi chudého děvčátka časem se stává milionářkou. V r. 1918 zakládá vlastní společnost Mary Pickford Film Corporation. 

O rok později spolu se slavnými osobnostmi Charliem Chaplinem, Douglasem Fairbanksem a D. W. Griffithem založili věhlasnou společnost United Artists. Záměrem bylo finančně podporovat kvalitní filmy nezávislých filmových umělců a postarat se o jejich distribuci. Díky společnosti nastal rozmach němého filmu ve velkém. Tato "velká čtyřka" stála u zrodu Akademie filmového umění a věd, která dodnes každoročně uděluje sošky Oscara! 

 

  

S prvním manželem se Mary seznámila "na place" a byl to kolega Owen Moore. Svatba byla tajná, nevěděla o ní ani nejbližší rodina. Mary měla osmnáct, Owenovi bylo třiadvacet, ale brzy se z něho vyklubal alkoholik. Po několika letech se na jednom večírku zamilovala do hereckého kolegy Douglase Fairbankse, ale on byl ženatý a Mary - v té době nejlépe placená herečka, byla stále ještě vdaná.

 

 

Svůj vztah tajili několik let, vzali se až na jaře 1920, po oboustranném rozvodu. Fanoušci jejich manželství přijali s nadšením a Mary s Douglasem se stali hollywoodským párem snů. Jako svatební dar věnoval Douglas Mary honosnou vilu o 36 pokojích v Beverly Hills. Podle začátku jejich příjmení měla jméno Pickfair. Konaly se tam ty nejbláznivější večírky 20. let, kam byly zvány filmové hvězdy, slavní literáti, prostě celebrity...

 

Ve 20. letech Mary točila hlavní role v dlouhých filmech: Polyanna (1920), Malý lord Fauntleroy (1921), Těžký život (1922), Zpěvačka z ulice (1923), Hollywood (1923), Černý pirát (1926), Zkrocení zlé ženy (1929). Ve filmech se objevovala po boku své životní lásky - Douglase Fairbankse.

Na konci 20. let přichází manželská krize. Natáčejí společný film Zkrocení zlé ženy na motivy W. Shakespeara, ale film nepřináší úspěch. A tak neúspěch filmu svalovali jeden na druhého a tím se krize prohloubila. V té době zemřela její matka. Velkou roli sehrálo i zavedení zvukového filmu na konci 20. let, což bylo pro mnohé herce likvidační. Když Mary poprvé slyšela svůj filmový hlas, prý se přímo zhrozila. A to měla na rozdíl od jiných ještě zkušenosti z divadla a zvládala jevištní řeč. Udělala další změnu, tentokrát ve vizáži - nechala si ostříhat své krásné dlouhé zlaté lokny. Po radikální změně si šla převzít zlatou sošku Akademie, kterou spoluzakládala. 

 

Byl to úspěch, ale publikum ji více bralo jako "němou" herečku. Natočila pět zvukových filmů, prvním byl film Koketa (1929). Byla finančně zabezpečená a mohla si dovolit ukončit kariéru. Posledním filmem byl Secrets (1933). Bylo jí 41 let, do rolí naivních dívenek se už nehodila a navíc probíhala světová hospodářská krize, kdy se nedařilo filmovénu průmyslu. Kina byla prázdná.

Její soukromý život se hroutil, v r. 1936 se s Douglasem Fairbanksem rozvedli a Douglas se znovu oženil. O tři roky později zemřel na následky infarktu, Mary se zhroutila. 

 

 

Posledním manželem Mary se stal o dvanáct let mladší herec, kapelník a producent Buddy Rodgers, po jehož boku strávila 40 spokojených let a společně adoptovali dvě děti Ronalda a Roxanne. Mary se věnovala psaní, scénáristice a produkci. V r. 1955 napsala memoáry Světlo a stín. 

Žila v ústraní, veřejnost ji naposledy viděla v r. 1976, kdy získala Oscara za celoživotní dílo. O tři roky později ve věku 87 let zemřela. Její náhrobek v Kalifornii:

 

Zavzpomínala jsem na herečku, která se narodila před 134 lety.

zdroj: Epocha, rozhlas.cz, lifee.cz

Kalendárium z Moravskoslezska: Květen + Školní řád roku 1860

Události měsíce připomíná kalendář z r. 1926 z archivu "Książnica Cieszyńska". Obrázky zvětšíte rozkliknutím.

 

 

 

Dámská móda na květen přesně před 120 lety. Zaujaly mě hlavně střihy sak a hlavně sukní.

 

V květnu přibude dne o 1 hodinu 22 minut.

 

Před sto lety se v českém kalendáři objevila nezvyklá jména: Myslibor, Všebor, Vyšeslav, Hostimil, Živan, Braslav, Vraclav nebo Petruška. Ovšem, i v současném kalendáři jsou jména nezvyklá.

 

V dějepisném kalendáři je největší pozornost věnována školám. 

14. 5. 1352 český král Karel IV. nařídil, že veškeré dříví plavené po Odře, musí zůstat ve Vratislavi (dnes Polsko), aby město po velkém požáru mohlo býti vystavěno.  

Kvůli husté dřevěné zástavbě a používání otevřeného ohně bylo město pravidelně sužováno požáry. Velký požár z roku 1319 zničil polovinu města, další byly rozsáhlé požáry v letech 1342 a 1344.

 

Z koňského kalendáře jména koní v měsíci květnu:

1. Donegal, 2. Kid, 3. Hasan, 4. Grifel, 5. Kirke, 6. India, 7. Sirah, 8. Kentaur, 9. Taros, 10. Rexos, 11. Kenty, 12. Garbie, 13. Korok, 14. Armia, 15. Forty, 16. Dany, 17. Columbie, 18. Aldor, 19. Fáma, 20. Brigita, 21. Fanfán, 22. Dolar, 23. Bento, 24. Gera, 25. Libero, 26. Mighty, 27. Ascona, 28. Lery, 29. Peruán, 30. Noblesa, 31. Jerry  

 

Ke konci školního roku jsem vybrala Kalendář učitelský na rok 1860 a pohled na školu té doby. Některé události toho roku:

Italský revolucionář Giuseppe Garibaldi zahájil vojenské tažení "Expedice tisíce" ke sjednocení Itálie. 

Cestovatel Robert O'Hara Burke se čtyřmi muži prošel z Melbourne značnou část dosud neprozkoumaného australského vnitrozemí. Při expedici využil afghánské velbloudy jako jízdní a nákladní zvířata. 

Německý chemik Albert Niemann poprvé vyrobil kokain. 

Toho roku se narodil můj pradědeček.

 

 

Druhou a třetí část textu musíme číst nejdříve levou stranu až dolů a pak se vrátit na pravou stranu.

 

Školní pravidla na r. 1860:

 

Ráno když se probudíš

a den bílý uvidíš,

budiž první tvá prácička

vroucná k Bohu modlitbička.

 

Jdi co dítě poslušné

pozdravit rodiče své,

oniť mají v každou chvíli

o tvé dobré snažnou píli. 

 

Čistotně se umývej,

v čistý šat se odívej,

čistotný vždy musí býti, 

kdo chce k učiteli jíti.

 

Do školy jdi v čas pravý,

nechoď jako loudavý,

pozdě do školy kdo chodí,

na sebe si trest uvodí.

 

Dostůj svému úkolu,

nechoď nikdy za školu,

kdo to činí ze školáků,

přijde v knihu líných žáků.

 

Přijda v školu, chlapečku,

beř se k svému místečku,

tiše seď, neb dováděti

nesluší na hodné děti.

 

Jak učitel přijde, vstaň,

čest mu vzdej, tu slušnou daň, 

po rodičích učitele 

ctít a milovat máš vřele. 

 

Když počíná modlení, 

sepni ruce bez dlení, 

a pros Boha v každé době, 

Duch svatý ať přijde k tobě.

 

Na vše dobrý pozor měj,

v mysli své pak uchovej,

kdo se z učení těšívá, 

ticho v škole nerušívá.

 

Jsi-li tázán, co umíš, 

mysli, dřív než odpovíš,

na otázky učitele

vždy odpověz jasně, směle. 

 

Jiným nenapovídej,

spíš co praví, pozor dej,

kdo je žákem hodným, švarným,

není nápovědou marným.

 

Vykonávej vesele 

rozkazy učitele, 

kdo se školních prací bojí,

ten při zkoušce neobstojí.

 

Nebuď nikdy hašteřivý,

raděj vlídný, snášenlivý,

škodí sobě kdo se vadí,

nemají ho lidé rádi.

 

Je-li tobě úkol dán, 

budiž pilně vykonán,

hleď, ať obzvláštní pilností

dobudeš si náklonnosti.

 

Nekaz co je školní věc,

nebuď dítě škodlivec,

škody musí vynahradit,

kdo sobě v tom nedá radit.

 

Jdi po cestě bez křiku,

nečiň nikde povyku, 

školu, obec - tak když řádíš -

do zlé pověsti přivádíš. 

Dej vždy, dítě rozmilé,

pozdravení zdvořilé,

kdo je k lidem nezdvořilý,

nebývá jim nikdy milý.

 

K cizinci, když se tě ptá,

vlídná buď odpověď tvá,

třeba jest se slušně chovat,

bližním služby prokazovat.

 

Chraň se jiným škody činit, 

chraň se něčím se provinit,

ani skrytě, neb čaj přijde, 

na světlo že všecko vyjde.

 

Co zlé, v ošklivosti měj, 

srdce čisté zachovej,

kdo se chýlí k nepravosti, 

klesá v náruč všech žalostí.

 

Nikdy nechtěj v ničem lhát,

pravdu toliko mluv rád,

můžeš lidi obelhati,

Boha nelze oklamati.

 

Toulky českou minulostí: 276. schůzka: Král Dobře

S chuderami kometami byla v našich dějinách vždycky svízel. Jako na potvoru se objevovaly vždycky, když se na obzoru rýsoval nějaký malér. Po roce 1471 vězel hlavní problém zemí koruny české v tom, že na jednu korunu a jeden trůn byli hned dva muži. Jedním z nich byl patnáctiletý Vladislav z rodu polských Jagellonců, druhým osmadvacetiletý Matyáš z rodu Hunyadyovců, toho jména první, zvaný Korvín neboli Havran, a ještě jinak: Matyáš Uherský.

Ti čeští páni, kterým nelíbil se Jiří,
těžko se i s novým králem smíří:
stále vedli válku proti němu,
která byla celé zemi k zlému.
Nový král byl ještě mladý,
neměl žádné peníze,
o válce neměl ani zdání
a královské statky, hrady
měli pevně v rukou čeští páni,
kteří byli jeho přívrženci.
Dlužní úpisy na ta panství měli
a vzdáti se jich – to nechtěli.
Proto se ta válka táhla skoro celý rok,
než podniknut byl rozhodující krok
a obě strany uzavřely příměří,
a to ještě roku čtrnáct set sedmdesát dva,
příměří, jež do roka a do dne trvat má.
Toho roku na nebi se objevila
veliká kometa, která zvláštní byla
tím, že každého večera
se na obloze stěhovala
a byla jinde než noci včerejší.
Ta hvězda měla dlouhý ohon,
který byl na konci světlejší.

Když nahlédneme do jakýchkoli slovníků, do učebnic, tabulek či soupisů českých králů, tak tam s překvapením zjistíme, že pro období 1471 až 1516 měl náš stát pouze jednoho krále, a to Vladislava... Přesto v něm po celou tuto dobu byli králové dva. Pomalu dvacet let, až do Matyášovy smrti v roce 1490, patřila polovina státu, totiž Morava, Slezsko a obě Lužice, Horní i Dolní, jemu, tedy Matyášovi.

Tak byl ten uherský havran českým králem, nebo nebyl? Z hlediska práva a legitimity králem nebyl, takže v žádných tabulkách nefiguruje. Na tomto tvrzení nic nemění tehdejší postoj papežského Říma, který Matyáše jako českého krále formálně uznal a protežoval. „Na jednom ze sněmů českých, které byly za té doby držány,“ dozvídáme se od Františka Palackého, „měl král Matyáš i posla svého, nejmenovaného biskupa, jak poznáváme z odpovědi, která dána byla od stavů na jeho poselství. Byly totiž opakovány návrhy již známé, aby rozeznání o právu ke koruně české, náleží-li Vladislavovi neb Matyáši, bylo dáno do rukou papežových, aby Matyáš uznán byl za poručníka Vladislavova, tento pak za nápadníka v Čechách po smrti onoho a tak dále.“

 

Matyáš Hunyadi - Korvín byl druhorozený syn uherského zemského správce a vojevůdce Jana Hunyadiho a Alžběty Szilágyiové. Přívlastek Korvín (Corvinus) získal až později podle pojmenování rodového znaku havrana (corvus). Uměl jak latinsky, což byl v mnohonárodnostních Uhrách úřední spojovací jazyk, tak i německy, chorvatsky a česky. Byl menší postavy, velmi ctižádostivý a údajně nebyl příliš hezký, ale vynikal tělesnou silou.

Copak o tom, čí pozadí usedne na český trůn, se tehdy rozhodovalo v Římě tak, jako se o tom rozhodovalo mnohem později v jiných metropolích? Samozřejmě, že to vůbec nebylo na papežích, aby vybírali Čechům vládce. V našem státě odedávna platilo, že Češi si své panovníky vybírají sami, a to volbou na stavovském sněmu. Ani velmi volná příslušnost do svazku křesťanských zemí říše římské toto právo svobodné volby nekrátila. Římským císařům náležela pouze kompetence vzít volbu na vědomí a formálním aktem ji schválit. Takže pokud jde o Matyáše Korvína, ten nebyl nikdy žádným domácím sněmem zvolen.

„Odpověď stavů českých Matyášovi na sněmu byla, že pokoje jak vůbec, tak i s Královstvím uherským zvláště sobě přejí, ale násilí každému také násilím opříti se dovedou, jak o tom prý svědčí vítězné boje ještě nedávno pod chrabrým králem Jiřím i proti Matyášovi samému, i proti celému takřka světu vedené. O právu Matyášovu ke koruně české že jim není nic vědomo, to že přísluší králi Vladislavovi v každém ohledu celé a nedá se děliti. O Matyášově lásce k pokoji že vydávají trpká svědectví města, hry a vsi v Čechách popleněné a chudina od jeho vojáků odrancovaná – ať prý jen on sám dá pokoj Čechům, pak že toho pokoje bude ve vlasti jejich dosti. Soudu papežovu ve věcech křesťanské víry král Vladislav vyhýbati se nebude, ale království jeho české že jest svobodné, o tom s nikým že souditi se nebude. Dvou králů Čechy tak málo prý snesou jako nebe dvou sluncí, aniž je potřebí Vladislavovi jakéhokoli poručníka; stavům českým že přísluší vynésti výrok o zletilosti panovníků svých a dobrých rádců že mladého králi nedostávati se nebude.“

Ve světle českého středověkého právního řádu byl Matyáš samozvancem. Ke královskému titulu mu dopomohla hrstka opozičních katolických šlechticů ze Zelenohorské jednoty. Volba v Olomouci, ta nebyla v žádném případě regulérní. Hlasovalo se sice, jenomže Češi v té chvíli jednoho legitimního panovníka měli – byl to Jiří z Poděbrad. Ten nebyl ani sesazen, ani nezemřel. Tehdejší papež Pavel a jeho stoupenci sice na Jiříkovu suverenitu útočili, ale to všechno byly akty násilného zasahování do vnitřních věci nezávislého státu. Jestli si dobře vzpomínám, tak Jiří z Poděbrad reagoval na tu pokoutní Matyášovu volbu prohlášením, že „udělají-li v Olomouci jednoho krále českého, uděláme jich v Praze čtyři, a bude jich pak šest. Však víme, že také více jest králů uherských, a známe lidi, jež se píší králi jeruzalémskými, nemajíce ani hrstky země v Jeruzalémě.“

Prostě – Matyášovo usurpátorství bylo neudržitelné. Jestliže se dva měsíce po Jiříkově smrti dal Korvín i korunovat, tak pouze navázal na bezprávný akt z roku 1469, ale jeho nároky na českou korunu tím nikterak neporostly. Matyáš tedy legitimním českým králem nebyl... Zato Vladislav Jagellonský ano. Stal se jím regulérní volbou na početně zastoupeném kutnohorském sněmu. Ti, kdož nesouhlasili, tak ti se buď nedostavili, nebo sněm opustili, ale každopádně jich byla menšina. Na rozdíl od Matyáše byl Vladislav právoplatně zvolen a přijat. Proto také na seznamech historických panovníků figuruje pouze on.

„Kníže Viktorin, krále Matyáše vězeň, přijel znenadání do Prahy osobně a příjezd jeho měl pro Čechy důležité, avšak ne veskrz blahodárné důsledky. Učinil, jak později najevo vyšlo, tajnou úmluvu s Matyášem, že nebude-li vykoupen sto tisíci dukáty, které za jeho propuštění požadovány byly kategoricky, přičiní se, aby zjednal vězniteli svému volný přístup do Království českého. Zdá se, že zbaven byv naděje na český trůn, nedopřával ho ani Vladislavovi, šťastnějšímu soupeři svému. V Uhřích složil do rukou legáta Vavřince Rovarelly vyznání víry katolické, což ovšem u Čechů posavad zůstávalo tajemstvím; sešel se však s bratry svými a neopomněl je pobízeti ke kroku podobnému a podporován v tom byl i od manželek jejich. Bratří všickni, byvše pospolu na Poděbradech, sídle praotců svých, rozdělili se mezi sebou o dědictví své jak zpupné, tak i zápisné. Knížeti Viktorinovi připadlo ve Slezsku knížectví opavské a hrad řečený Hradec s příslušenstvím; v Čechách, kde po první manželce své Markétě z Pirkštejna držel Polnou i Rataje, obdržel jen město a panství Kolín nad Labem. Knížeti Jindřichovi dostaly se ve Slezsku knížectví minsterberské a Frankštejn, v Čechách pak hrabství kladské a panství Náchod i Kunětická Hora se všemi jejich příslušnostmi. Knížeti Bočkovi přičteno rozsáhlé panství litické a zápisné hrady Veliš s Jičínem i hrad a město Most, a knížeti Hynkovi nyní patřily Poděbrady a Kostomlaty.“

Pěkně se nám bratříčci podělili... Jako v rozpočitadle. Enyky benyky... Tím ovšem jejich starosti neskončily. Uzavřeli totiž závazek, že – svého krále ožení. „Když se slavila v Berlíně svatba braniborského markraběte, umluveno tam bylo přičiněním Jindřicha Minsterberského i zasnoubení sestry jeho, ovdovělé kněžny hlohovské Barbory, s králem Vladislavem. Tato vdova se po smrti manžela svého, posledního knížete hlohovského stala dědičkou jeho, i dávána byla budoucímu choti naděje, že z rukou její obdrží také knížectví, kterou otec její nemeškal osaditi mocí brannou k její ruce.“

 

Vladislav Jagellonský jako český král.

Vladislav se uchází o Barboru Braniborskou

Hlohovské knížectví bylo pro českého krále docela dobrou partií. Zjistilo se to ověřením na místě – něčím jako je audit. Polští diplomaté konstatovali, že v knížectví leží šest kvetoucích měst a šest pevných hradů, země je hojně zalidněna a přináší knížeti ročně tři až čtyři tisíce zlatých příjmu. Barbora byla tudíž bohatou nevěstou, a České království mohlo s novou královnou jenom získat. Především peníze a moc. I když, ohodnocení Barbořina věna pravdě neodpovídalo, bylo trošku bylo nadsazené, ovšem královi rádci i Vladislav sám takové řeči rádi slyšeli, a i když pochybovali o výši knížecích příjmů, tak se jim zdálo, že Barbora je opravdu v dané chvíli mezi všemi nevěstami tou nejvhodnější. Na druhé straně nevěstin otec, braniborský markrabě, vítal český zájem o svou dceru a popoháněl členy delegace k rychlé dohodě. Nešetřil přitom úplatky. Tehdy se tomu ovšem tak neříkalo. Byly to „čestné dary“. Záleželo mu prostě na tom, aby svatba byla co nejdřív.

 

Barbora Braniborská, braniborská markraběnka, hlohovská a krosenská kněžna.

Barbora byla vdova. Vladislav, kterému bylo v té době dvacet let, si měl brát vdovu. Dotyčná však nebyla starší, jak bychom předpokládali, dotyčná byla mladší. Měla dvanáct let. Právě ovdověla. Vdávala se v osmi. Což normální příliš nebylo, tak úplně normální to nebylo ani v těch dvanácti, protože i nejrozšířenější lékařské příručky tehdy považovaly teprve třináctý rok života u děvčat za věk počínající dospělosti. Podle českého zemského práva se zjišťovala dospělost u urozených chlapců a děvčat takzvaným ohledáním. Ohledávala se intimní místa. Zkoumalo, zda už se jim ochlupila stydká místa, a zda se už děvčatům nalévají prsa. Znaky dospělosti byly důležitou součástí zemského práva: jenom dospělý šlechtický chlapec nebo dívka se mohli v právním životě země ucházet například o majetek, anebo směli vznášet požadavky na účast ve veřejném životě. Barbora se ale stala předmětem sňatkové politiky příliš záhy, což nasvědčuje, že s ní organizátoři sňatku spojovali mimořádné naděje a plány. Jejím prvním manželem byl jeden z posledních z rodu Piastovců, který vládl v Polsku od 10. století, a druhým se měl stát nový český král. „Není pochyby, že Vladislav souhlasil úplně s námluvou touto.“

„Vždyť já nejsem vůbec hezká,“ napsala Barborka v jednom ze svých dopisů tatínkovi. A skutečně nebyla. Nepodceňovala se. Těžko se o tom mluví. Mohlo by se říct, že tělesným půvabem právě nevynikala. Byla si toho vědoma a obávala, že i její ženich si to myslí. Vladislav svou snoubenku nikdy neviděl – na vlastní oči. Obrázek ano. Že by ho nadchl, to se říct nedá, a to můžeme předpokládat, že malíř portrétované děvče trošku vylepšil. Prostě ji zidealizoval. Český král ale neměl moc času se nad takovými otázkami trápit. On byl do manželství spíš postrkován, než aby sám po manželce toužil. „Vladislav dal plnomocenství k té věci od sebe, a sám uzavřel v Praze smlouvu svatební, která se v únoru příštího roku v Praze slaviti měla.“

Začalo se s přípravami na svatbu, kupříkladu výbavu měla mít nevěstu přímo dokonalou, Vladislav měl být uchvácen nevěstiným svatebním rouchem. Tatínek nelitoval peněz a dal dceří šít šaty až v Benátkách. Nejjemnější hedvábí a nejdražší samet a krajky měl okrášlit novou českou královnu. Skutečně ji takto nazývá: „Barbora, česká královna,“ a taky snoubenka se už tak podepisuje. Po Barboře, manželce císaře Zikmunda, měli dostat Čechové opět panovnici Barboru. Zbývalo už jenom dohodnout se na přesném datu příchodu nové královny do svého království. Jenomže to se nedohodlo. Nějak se to nestihlo.

Svatba se nekoná

Do věci se totiž vložil uherský král Matyáš. „Ten nedopřál soupeři svému tohoto přírůstku moci. Divoký kníže Jan Zaháňský osoboval sobě právo dědičné po strýci svém na města hlohovská; toho využil Matyáš a poskytl mu válečné pomoci v penězích i lidech branných, jimiž on porazil slabé braniborské posádky a zmocnil se většího dílu knížectví bez veliké nesnáze – jen Krosno se ubránilo.“ Vladislav se zachoval tak, „že nedal v tom důkazu mysli ušlechtilé, když zasnoubenou choť své po ztrátě jejího jmění za manželku vzíti si již rozmýšlel.“ Na jedné straně se Vladislav cítil vázán slibem daným jeho posly kněžně Barboře, a byl si vědom toho, že ve světě i doma utrpí újmu jeho dobrá pověst, na straně druhé se krčil pod tlakem stavovské obce, která přestala mít zájem o tu kněžnu z Nemanic. Nepřinese-li Barbora české koruně věnem slezské knížectví, jaký smysl bude mít uzavřené manželství? Přátelé a rádci se už začali porozhlížet po nových nevěstách a zahajovali předběžné námluvy. Česká královna Barbora Čechy nikdy nenavštívila a českou královnou se nikdy nestala. Provdala se za jakéhosi nevýznamného knížete a zemřela v padesáti letech.

Mlčel jako sen. Král zobal jako holub vše, co se před něj sypalo, a co dnes slíbí, to nazejtří nedodrží. Je to člověk nestálý, který dá sebou hnout ledaskomu.

Země pod vládou Jagellonců (Čechy, Uhersko, Polsko a Litva) na konci 15. století.

„Bene, bene“, čili: „Dobře, dobře“, tak odpovídal český král skoro na všecko, s čím k němu přišli. Pravdu měl nakonec ten, kdo přišel jako poslední. A kromě toho: „Jeho Milost má ten obyčej, že kterou stranu silnější vidí, s tou drží.“ Osvojil si pózu přívětivého vladaře, který každému vyhoví a nikomu neublíží. S takovými postoji se ale nedá daleko dojít. Co bylo docela sympatické na začátku, to přestalo být brzy funkční, a jak králi přibývala léta, tak se stále víc měnil ve figurku spíše politováníhodnou. Bene. Bene. Brali ho vážně jenom na oko, po straně se mu posmívali. Byl to populární král Dobře. „Mlčel jako sen. Král zobal jako holub vše, co se před něj sypalo, a co dnes slíbí, to nazejtří nedodrží. Je to člověk nestálý, který dá sebou hnout ledaskomu.“

Jaký byl ještě? Nerad se zlobil. Nerad se přemisťoval. Nerad cestoval. Kupříkladu na svou vlastní svatbu. Se svatbami měl vůbec problém. A nejenom těmi svými. Když se vdávala jeho sestra Hedvika, tak prostě nedokázal zmobilizovat své síly a na tu svatbu jet. Všichni ostatní tam byli. Když se po Korvínově smrti stal uherským králem a přestěhoval se do Budína, tak zase nenašel dostatek energie k tomu, aby se bezprostředně účastnil řízení českých záležitostí. Praha jako by ležela někde na druhém konci světa. Za víc než pětadvacet let zavítal do Prahy všehovšudy třikrát – s výjimkou poslední návštěvy vždy jenom krátce. Na skok. Jeho ospalé povaze vlastně vyhovovalo, když v Čechách za něho vládli páni. „Dobře, dobře,“ tak znělo úsloví, které se stalo doslova okřídleným. A pak ještě jedno. Jeho autorem byla česká šlechta: „Ty jsi náš pán. A my jsme tvoji páni.“ 

zdroj: Josef Veselý

Zdraví - to je poklad pravý

Připravila jsem historické ohlédnutí za tím nejcennějším - za zdravím. V každé době si člověk pomáhal k léčbě nemocí svých i své rodiny nebo chtěl vyléčit stavy po úrazech. K nim přišel často - při práci doma, při výkonu svého řemesla nebo ve válkách. Kam jít pro pomoc? Pokusila jsem se to do článku shrnout.

 

Předtím, než fungovaly lékárny, tuto roli plnili různí kořenáři, kterým se říkalo herbarii. Na tržištích, v krámcích nebo v boudách prodávali koření, např. pepř, zázvor, hřebíček, šafrán, i některé léčivé přípravky, vyráběli vlastní sirupy  nebo maceráty. Kamenné obchody byly tzv. kotce, které se latinsky nazývaly apotheca. A právě z toho vzniklo slovo apothekář. Apotheky nebyly jen místem, kde se léky skladovaly a prodávaly, patřily k nim i laboratoře, v nichž se přímo léky připravovaly.

Léčiva i přípravky dováželi kupci nejčastěji z Benátek a Lombardie. Jedním z nejvýznačnějších lékárníků byl Angelo z Florencie, jež byl oficiálním lékárníkem krále Karla IV. a od roku 1347 vedl lékárnu v domě U Anděla (čp. 144) na Malém náměstí v Praze. 

 

 

Bylinkářství v Santa Maria Novella ve Florencii je nejstarší dosud používanou lékárnou na světě. (zdroj nationalgeographic.cz)

 

Doktor a apothekář z r. 1508.

Středověk přinesl rychlý rozvoj farmacie a také chemie, která má ve farmacii velmi důležité místo. Významným objevem byla destilace, technika používaná k oddělování a čištění látek zahříváním a chlazením. Destilace byla ve středověku nezbytná pro výrobu léčiv a aromatických esencí. Snahou bylo získání elixíru života – látky způsobující omlazení organismu a prodloužení života. Síť lékáren se začínala rozrůstat. Vznikaly lékárny "klášterní" a sloužily jako ústavní lékárny, avšak jen malému okruhu pacientů. Mezi významná evropská střediska patřil klášter na ostrově Reichenau na Bodamském jezeře, proslavený velkou zahradou s léčivými i užitkovými rostlinami, a klášter v Sankt Gallen. Prvním písemným dokladem léčitelství založeného na léčivých rostlinách, je tzv. Lorschská kniha o léčivech z roku 795.

"Veřejné" lékárny byly dostupné každému, patřily městu a vedl je tzv. "provizor". V 17. století přibylo množství jak veřejných městských lékáren, tak i klášterních. Lékárny tehdy vznikaly v hospitálech Řádu Milosrdných bratří, které doplňovaly nemocnice.

 

Středověká lékárna (Foto: Magister Faragius; (Ferraguth) of Naples - book scan of Tacuinum Sanitatis / Public domain, Wikimedia commons 

Lékárníci používali hmoždíře, baňky, křivule, pilulkovnice - formy na výrobu tabletek nebo čípků, dále lisy, nálevky, filtrační vaky, lžíce, kleště, mlýnky, kotlíky... Někde se přímo zpracovávaly zmije, z nichž se získával jed.

Lékárny v minulosti nenabízely jen léky. Podle Jarolímkové (Stanislava Jarolímková v knize Co v průvodcích nebývá, aneb Historie Prahy k snadnému zapamatování, Praha 2005) měly lékárny kromě léků v nabídce také „sladkosti od marcipánu až po zavařeniny (v tomto artiklu zavedl nevídanou novinku výše zmíněný Angelo: do svých dobrot totiž jako první přidával různobarevné přísady), mýdlo, sýr (snad parmazán), prášky na čištění zubů, rovnače uší, ,,fakule ze žlutého vosku", smolnice a pryskyřice, zuby vepřů, sušené žáby, kůže slepičích žaludků, psí, medvědí, kocouří, a dokonce prý i lidské sádlo či kadidlo“. Tabákové listy byly k dispozici jako lék od konce 16. století a byly považovány za velmi drahé. Od roku 1628 mohla lékárnu provozovat pouze osoba, která prošla zkouškou zemskými lékaři.

 

Důležitou otázkou je, kdo si mohl léky dovolit?

Růst počtu obyvatelstva ve městech si vyžádal vznik dalších lékáren. Lidé do měst přicházeli, přinesli s sebou různé nákazy a nemoci, hygiena také nebyla na výši. Lék si mohli koupit zejména lidé z lépe  situovaných  vrstev. Drahé léky si mohl dovolit většinou patriciát  a  řemeslničtí  mistři, chudší měli smůlu. V 16.-17. století dochází k zavedení chemických léčiv. Lékárny si zachovaly monopol přípravy chemických léčiv prakticky až do dvacátých let 19. století. Podle zákona až do roku  1855 byl lékárnám povolen nákup továrně vyrobených chemických léčiv.

Postupně lékárny  vyráběly nejen  přípravky  dle  lékařského  předpisu,  ale  i vlastní lékové složky, tzv. domácí speciality. První speciality se objevily už ve 14. století. Nejstarší známou specialitou  u  nás  byl  Oleum  balsami  Magistri  Galli  de Monte Syon, který vyráběl kanovník a lékař Mistr Havel ze Strahova. Je to významná osobnost, na dvoře českého krále Karla IV. Havel působil jako jeho osobní lékař a rádce. Kromě medicíny Havel vynikal i v astronomii a matematice, byl prvním profesorem astronomie na Karlově univerzitě. 

V 18. století už speciality nebyly  ojedinělým  jevem,  jejich  složení  bylo však často  tajeno a  tyto  přípravky  se  nazývaly  arcana  (z  lat. slova arcanum = tajemství).  Výroba  a  prodej  arcan  byla v Rakousku  zakázána  v roce  1775, doplňovaly je další dvorské  patenty  a  výnosy,  vycházely  také seznamy  tajných léků, které byly  úřady zakázány.

 

 

Gerard van Swieten  byl nizozemský lékař a osvícenský reformátor, od roku 1745 dvorním lékařem císařovny Marie Terezie.

Za vlády Marie Terezie v 18. století můžeme mluvit také o zdravotních reformách. Jejich vykonavatelem byl její osobní lékař Gerard van Swieten, který byl sám v mládí nejprve lékárníkem. Od té doby pak už lékárnici museli mít zkoušky pod lékařskou fakultou a skládali profesionální přísahu. Přísně se dbalo na stanovy a vzdělávání lékařů, lékárníků i porodních bab.

Ve druhé polovině 18. století došlo k mnoha zásadním objevům ve farmacii a chemii: izolace organických látek z přírodních materiálů, např. kyselina vinná, benzoová, mléčná, jablečná, močová nebo glycerol, a samozřejmě velkým objevem byla izolace morfinu z opia v roce 1804. Postupně se tak začala celá řada přírodních látek vyrábět synteticky. Bohužel objevy a nadužívání opia, které se tak začalo přidávat snad do každého léčivého přípravku, ještě dlouhou dobu vedly k otravám a závislostem.

 

Zakladatelem lékárenství u nás je PhMr. Benjamin Fragner. 

Malostranský  lékárník B. Fragner žil v letech 1824-1886 a jeho lékárnu U černého orla najdeme na rohu Nerudovy a Zámecké ulice u pražského Malostranského náměstí. Tato lékárna stále funguje a nese název "Fragnerova lékárna U Černého orla". Právě Fragner začal s výrobou  „Domácí  masti" roku 1866 a později i „Balsamu Dr. Rosy". Jeho příkladu následovali další lékárníci v Praze i v jiných městech.

 

Vedle systematické laboratorní práce a výzkumu v oblasti získávání léčebných látek a extraktů z přírodnin se Benjamin Fragner zapojoval také do českého společenského života v Praze. Stal se členem výboru Červeného kříže, založeného roku 1863. Za zásluhy při péči o raněné při prusko-rakouské válce roku 1866 mu byl udělen Zlatý záslužný kříž. (Wikipedie)

 

 

"Hvězda života", mezinárodní znak zdravotnické záchranné služby.  

Tento starořecký symbol má značit sílu, zdraví a především zdárné hojení. Má být též symbolem pro přítomnost boží pomoci při léčbě a dodávat všem lidem sílu a naději v úspěšné uzdravení. Kolem specifické hole se obtáčí had, nejspíše užovka stromová, která je nazývána Asklépiovým hadem.

Zdroj: Opletal, Opletalová. Lék a jeho vývoj v dějinách. Praha: Karolinum 1999.

Pokračování

Město na hranici rozdělené řekou

Dnešní příspěvek je z příhraniční oblasti blízkého Polska. Nedávno jsem představila největší evangelický kostel v Polsku a dnes pokračujeme v prohlídce Cieszyna. Bude to pestré, uvidíte barokní kostel, historickou lavičku, poznáte polského krále Sobieského. Zajímavostí je historická tramvaj a také se dozvíte, co byl "gumilajzunk". 😎 

Po staletí jedno město bylo kvůli sporům o hranici rozděleno mezi dva státy a hranici tu tvoří řeka Olše. Na první fotografii je státní hranice na mostě při vstupu do Polské republiky.

Několik těšínských budov a vpravo oblíbená cukrárna Bajka, kde se rádi posadíme u kávy a zákusku. Možností je tady víc,  třeba Café Muzeum. 

Kus historie představuje kamenná lavička s nápisem z doby Rakouska-Uherska:

"54. Pułku Piechoty Armii Cesarsko-Królewskiej (K.u.K. Infanterie Regiment), który służył w latach 1896-1916." V překladu - lavička 54. pluku Císařsko-Královské pěchoty, který sloužil v letech 1896-1916.

 

Socha Leopolda Szersznika v Parku Pokoju připomíná jezuitského muzejníka, po kterém je muzeum pojmenováno. Sochu 3,5 metru vysokou vytvořili Urszula Górnicka-Herma a Tomasz Herma. Byla tam ještě velikonoční výzdoba.

 

V parku mě zaujala socha císaře Josefa II. z rodu Habsburků.

 

Barokní kostel sv. Kříže v centru Cieszyna je z 18. století. Velký požár v roce 1789 zničil většinu města, vážně byl poškozen i tento kostel. Přičiněním kněze Szersznika byl do roku 1791 znovu postaven a získal současnou pozdně barokní podobu. Kostel byl součástí starší jezuitské rezidence s gymnáziem. Této rezidenci daroval císař Leopold I. tři knížecí domy, avšak v roce 1773 byla rezidence zrušena. Na průčelí kostela jsou sochy sv. Františka a sv. Josefa s Dítětem.

 

Hlavní pozdně barokní oltář pochází z konce 18. století a zdobí ho řezby Poslední večeře Páně, Ukřižování a figurky andělů. Hlavní obraz vyjadřuje scénu Ukřižování.

 

Chcete-li v polském Těšíně ubytování na úrovni, můžete zvolit Hotel U Hnědého jelena (Pod Brunatnym Jeleniem). Byl postaven ve vídeňském novobarokním slohu v roce 1912 podle návrhu architekta Kiliána Köhlera. Fasáda čtyřpodlažní budovy je secesní s rokokovými prvky. Ve třech patrech bylo 67 hotelových pokojů s tzv. anglickými koupelnami, ústředním topením, ledničkami, výtahem, elektrickým osvětlením a větráním. V prvním patře byl reprezentativní apartmán se vstupem na balkon. Interiéry jsou vyzdobeny podle nejmodernějších vídeňských vzorů. V přízemí byly luxusně vybaveny v secesním stylu: kavárna, dámský salonek, restaurace s vídeňskými specialitami, koncertní a taneční sál, zimní bowlingová dráha a klubovny.

 

Těšínské náměstí se jmenuje Rynek a na tomto místě bylo město založeno již ve středověku. Po velkém požáru města v roce 1789 nastala přestavba a domy na náměstí získaly barokně-klasicistní vzhled. Řada měšťanských domů svoji dnešní podobu získala během 19. a počátkem 20. století. Cieszyn byl totiž hlavním městem bývalého Těšínského knížectví. Ve středověku  zde vedly důležité obchodní stezky a rozvíjel se obchod. Budova s věží je radnice. 

Na náměstí mě zaujaly tyto pamětní desky: 

 

 

Větší deska je věnována známému polskému králi - Jan III. Sobieski. Proč? V roce 1683 přitáhl v čele spojených polsko-litevsko-německo-rakouských jednotek na pomoc Turky obležené Vídni a v bitvě u Vídně (12. září 1683) rozdrtil podstatně silnější turecká vojska vedená pašou Karou Mustafou, čímž zastavil turecký postup do nitra Evropy. Pamětní deska tu byla umístěna k 200. výročí bitvy v r. 1883.

 

Dobu, kdy obyvatelé Cieszyna mohli po městě cestovat tramvají, připomíná dobová kavárna "Tramwaj cafe". Zajdete-li tam posedět, zažijete kus nostalgie, posezení připomíná starou dřevěnou tramvaj a fotografie na stěnách připomínají staré zašlé časy. Jednou ze zastávek tramvaje byl Stary targ (Starý trh):

 

 

Text: Někdejší slávu města na počátku minulého století lze hodnotit nejen podle toho, že zde fungovala tramvajová linka, rozvinuté průmyslové podniky, soud a čilý obchodní ruch, ale i podle velkého počtu nových automobilů a dokonce prvních vozů taxislužby.
V okázalém měšťanském domě na náměstí Stary Targ se tehdy nacházelo sídlo menší soukromé firmy, která vstoupila do dějin starobylého města nad řekou Olší. Vývěsní štít nad vchodem hlásal: "Pronájem osobních automobilů - Jan Walga." Byla to první taxislužba v dějinách Těšína.
Jan Walga se narodil 16.12.1886. Jako dvacetiletý odjel do Vídně, kde absolvoval tzv. kurz řízení automobilu. S platným řidičským oprávněním začal pracovat v přepravní společnosti "Siwek" jako řidič vídeňských omnibusů. Po návratu do rodného kraje se již zkušený řidič rozhodl založit vlastní taxislužbu a záhy nato si pro své vlastní potřeby a na základě požadavků tehdejšího trhu založil pneuservis, ve kterém dokonce prodával lepidlo vlastní výroby.
"Jako podnikavec tělem i duší, když zpozoroval, jaké jsou potřeby trhu, zřídil si ve vlastním pneuservisu výrobu lepidla na gumu. Kaučuk k jeho výrobě dovážel až z Argentiny a po smíchání s benzolem vznikalo proslulé lepidlo, kterému místní říkali "gumilajzunk", což bylo označení převzaté z německého výrazu "Gummilösung". Podnik vzkvétal až do druhé světové války a přičinil se k lepšímu fungování mnoha místních firem. Pro zboží teď mohli podnikatelé jezdit do Krakova či dalších sousedních měst, což jim přinášelo výraznou časovou úsporu", vypráví vnuk podnikatele Jerzy Walga. 

 

Okruh městem pokračuje kolem Zámeckého vrchu, který byl sídlem těšínských Piastovců. Pod vrchem teče řeka Olše a posledním zastavením bude historická tramvaj, kterou si tady lidé rádi prohlédnou.

Nastupte a připomeňte si staré časy. Můžete se posadit a vyzkoušet si, jak se sedělo na dřevěných sedadlech. V zimě se ve vozech samozřejmě netopilo. Provoz tramvají byl zahájen 12. února 1911. Tento den se prodalo 4000 lístků. Jeden stál 14 haléřů, v další dny pak o dva haléře méně. 

 Lístky byly brzy vyměněny za žetony, aby ve vozech nemuseli chodit kontroloři. Zahájení provozu tramvajové linky bylo tehdy převratnou událostí. V kopcovitém terénu byla tramvaj velmi užitečným dopravním prostředkem.

Moc dobrý nápad, jak přiblížit dávnou historii města.

 

Na břehu hraniční řeky Olše kvetly jarní rostliny:

 

Snad se vám malý okruh polským Těšínem líbil.