Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

středa 20. ledna 2021

Svátek "Babinden" a jiné bulharské zvyky


Moje první setkání s Bulharskem bylo na tržišti v Ostravě. V článku "Vzpomínka na paní Sirmu Zidaro"  jsem se zmínila, že v Ostravě a okolí žije dost Bulharů. Jako dítě jsem s babičkou chodila na trh a kam jsme šli jako první? Samozřejmě k Bulharům, oni tam měli už vyhrazenou část tržiště a nikdy tam nebylo prázdno, na kšeft si rozhodně nemohli stěžovat. Bulhaři byli tady vyhlášeni zahradníci a že to uměli, o tom svědčila nabídka "přísady". Když jsme na jaře potřebovali zasadit zeleninu, bylo jasné, že to bude od Bulhara. Mnohdy už měli vyprodáno, ale byli ochotní v určený den připravit bedničku požadované přísady zeleniny.
Dnes už je všechno jinak, na tržištích se prodávají jiné věci a ta stará generace Bulharů už vymřela.
Potomci těchto Bulharů tady žijí dál, asimilovali se a přizpůsobili našim zvykům. Své zvyky si udržují v Bulharském klubu u Sýkorova mostu. Nikdy jsem neslyšela, že by s nimi byly problémy.
A jaké je Bulharsko?


 Název státu:   Република България
Hlavní město: Sofie - София
Hlava státu:   prezident
Jazyk:           bulharština
Zajímavost:
Jedním z populárních míst v Bulharsku je skanzen Etera nedaleko města Gabrovo. Najdete tu domky, které ukazují životní styl v Bulharsku před mnoha lety. K nejzajímavějším exponátům patří vodní vířivka pro změkčování koberců a různých tkanin.

 

Etera
 

Někteří čtenáři čtou články na blogu pozorně a Otavínku zaujal název svátku "Babinden". Rozhodla jsem se trochu pátrat a tak vznikl dnešní materiál.
Havířovská blogerka Lucie Arichteva radila babičce, co připravit na každoroční bulharský svátek Babinden. Kromě toho, že vždy připravuje tradiční jídla, upeče nebo uvaří i něco nového, aby překvapila své přátele. Aby se trochu držela tradice a zároveň to nebylo náročné, napadly ji šátečky z listového těsta. 
A teď k jádru věci - svátek Babinden. Otavínku napadl babinec, já bych řekla svátek matek. Slovo "bába, baba" se používá i u nás, ale myslím, že v různých krajích to má různé vyjádření. Na Ostravsku se hovorově žena označuje "baba" a když se řekne "to je správná baba", to je už pochvala.  
Ovšem jiný kraj, jiný mrav. Ve středních Čechách se běžně babička označuje jako bába, samozřejmě to dlouhé "á" tam je.  Vraťme se však do Bulharska.

 

 
 
Svátek Babinden původně vznikl jako poděkování porodním bábám, ke kterým jednou ročně přicházely matky poděkovat za pomoc při porodu svých dětí. Navštívily je už brzy ráno s květinou a dárkem – jídlem. Porodní bába jim za to vkládala do úst ořech s medem, aby měly dětí hodně. Slavilo se celý den a zvyků, které se vážou k tomuto svátku je celá řada. Časem se z tohoto dne stal svátek setkávání všech matek a babiček, který by se měl podle tradic slavit bez mužů. Svátek se slaví 8. ledna.
A nyní recept na šátečky, samozřejmě musí tam být ořechy a med.

Ingredience:
1 balení originál sýru Brie (200 g)
2 – 3 ks jablek (Granny Smith)
100 g pekanových ořechů
1 listové těsto (400 g)
1 vejce na potření
trochu mouky na vál
med na pokapání

 


Postup:
Troubu předehřejeme na 180° C a na plech si připravíme pečicí papír. Těsto rozválíme na pomoučeném vále a rozkrájíme na trojúhelníčky. Jablka rozpůlíme, zbavíme jádřinců a nakrájíme na plátky. Sýr rozkrájíme na tenké plátky a položíme na připravený trojúhelníček těsta. Na něj dáme kousek jablka a oříšek (jeden či dva) a zabalíme. Trojúhelníčky potřeme rozšlehaným vejcem a dáme na 20 minut péct, dokud nejsou krásně zlatavé. Ihned po vytažení z trouby je lehce pokapeme medem.

Podle Lucie Arichtevy

Bulharsko - to jsou i růže, z nich se vyrábí růžový olej.

Květiny je třeba sbírat, když začnou růžovět. Tehdy je z nich největší výnos.
Je třeba oddělit květ od stonku a uložit ho do plastového sáčku. Sběračka tuto činnost neúnavně opakuje celý květen a červen. Každé ráno nasbírá 25 až 30 kilogramů korunních plátků, z nichž se získá pouhých sedm až osm gramů esenciálního oleje nazývaného též růžová esen
ce. Sběr korunních plátků končí v deset hodin, kdy v důsledku vedra klesá esence ke kořenům.

Čerstvě sklizené plátky se přivážejí do destiláren, kde se vaří. Pára je kondenzována a pak znovu destilována, aby se získal esenciální olej. Na jeden kilogram oleje je zapotřebí nejméně 3500 kilogramů korunních plátků. Bulharská roční produkce 1500 kilogramů růžového oleje tedy pochází z 5,25 tuny korunních plátků z růží pěstovaných na 3800 hektarech. Většina z nich se nalézá v oblasti Kazanlaku, jíž se říká Údolí růží.
 

Pěstují se zde především keře druhu Rosa Damascena. Mírné klima a naplaveninová půda údolí jsou pro tento druh velmi vhodné. Růžový olej je pro největší světové výrobce parfémů nenahraditelný: produkt a jeho 370 složek totiž nemají syntetickou alternativu.

Zajímavosti: V Bulharsku si moc nepočtete, protože píší azbukou, která vznikla z cyrilice, což vypadá jinak než naše písmena.
Pokud přijmete pozvání na večeři, pamatujte, že první začíná jíst nejstarší osoba. Při společném jídle se hodně povídá a gestikuluje. A pokud si přidáte další porci jídla, určitě tím potěšíte hostitele.
V Bulharsku je velmi rozšířeným zvykem tykání. Pokud vám někdo tykání nabídne, neodmítejte ho, zvláště pokud jste mladší než váš protějšek. Tykání a oslovování křestním jménem není v Bulharsku považované za nezdvořilost. Ženy a muži se také běžně zdraví polibkem na tvář, ale vyčkejte než s tím začnou oni.
Dejte pozor na opačné vyjadřování souhlasu.

Bulhaři běžně vyjadřují svůj souhlas zavrtěním hlavy a nesouhlas přikyvováním. Opačně jako my.


Kuchyně 
Největší vliv na bulharskou kuchyni měli Řekové a Turci, odkud se používá mastná papričková zápražka, štiplavá jídla, kebab, musaka, gjuveč, sladké dezerty typu baklava, pilaf, kadaif, lokum, chalva.
Šopský salát je součástí menu drtivé většiny bulharských restaurací.

Recept na šopský salát vznikl kolem roku 1955. Stalo se tak v letovisku Družba, které se v současnosti jmenuje Sv. Konstantin a Helena a které se rozprostírá 9 km od centra města Varna. Tehdy šéfkuchaři z cestovní kanceláře Balkanturist vytvořili několik receptů na saláty, jež byly spojovány s různými regiony jako součást propagace cestovního ruchu v zemi. Zachoval se však pouze jediný recept a v 70. a 80. letech se šopský salát stal národním kulinářským symbolem. Následně ho převzaly kuchyně (nejen) sousedních zemí, oblíbený je především po celém Balkáně a ve střední Evropě.

Co se názvu týče – šopský salát ho dostal podle nepříliš početného etnika zvaného Shopi neboli Šopi. To přebývá nedaleko hlavního města Sofie, ale také v Srbsku a Severní Makedonii. Oblastem, v nichž příslušníci zmíněného etnika s vlastními zvyky a tradicemi žijí, se přezdívá Shopluk neboli Šopluk.

Originální šopský salát je posypaný Sirene
Recept na šopský salát, plný vitaminů, minerálů a antioxidantů, je velice prostý. Cibuli nakrájíme najemno. Papriku zbavíme semínek a nakrájíme na kostičky. Pak nakrájíme rajčata a oloupanou okurku hadovku. Vložíme do misky, promícháme a posypeme rozdrobeným sýrem. Sehnat v České republice sýr Sirene je komplikované,  můžete použít dostupný balkánský sýr. Ten lze ozdobit několika olivami. Doporučuje se  dochutit slunečnicovým olejem a vinným octem, případně citrónovou šťávou.
 
Šopský salát
Zdroj: internet , rádio Junior

úterý 19. ledna 2021

O češtině od A do Z: Významy slova toaleta

Čeština - náš národní jazyk. Předmět ve škole - u někoho oblíbený, jiný se s tím pere celý život. To nejsou jen diktáty a doplňovací cvičení, jazyk  je součástí i přijímacích zkoušek na střední školy, což není tak zanedbatelné. Jenže doba školní docházky pomine a my se celý další život setkáváme s jazykem - psaným i mluveným. Ucházíme se o práci a máme napsat životopis. Někdo má jazykový cit a ten má vyhráno. Jenže tak napůl. Jestli máte doma Pravidla českého pravopisu, pak záleží na roku vydání a případných jazykových úpravách. Ono totiž to, co platilo v době naší školní docházky, už nemusí platit nyní. 

Vybrala jsem do rubriky téma, které se hodí každému. I my tady z blogového prostředí píšeme své články a v něčem se můžeme poučit. Témata, která budu vkládat, jsou z běžného života, zabírají málo času, tak pojďme do toho! 

Jako první  jsem vybrala téma spíš odlehčovací, ale jistě zajímavé. Připravili Michal Jagelka a Alex Röhrich. 

1. Praktická škola naší mateřštiny s humorem a nadhledem začíná.

pondělí 18. ledna 2021

Příběhy slavných značek: Baťa

Kdo by neznal značku Baťa. Ve městech stojí obchodní domy, stejně jako na mnoha vesnicích u silnice domky - prodejny, kde dole byl obchod s obuví a nahoře byt prodavače. Zaměstnanec, měl-li svědomitě vykonávat svou práci, musel mít i byt na dosah. Domky většinou vypadaly stejně - taková "kostka", stejně jako Baťovy domky ve Zlíně. Baťa se prostě snažil a měl to promyšlené, aby i jeho dělníci měli dobré podmínky. Poznali  jste někoho takového? Já ano, dokonce dvě manželské dvojice. Jako mladí u Bati začínali a tam se i seznámili. Baťa se postaral i o jejich kvalifikaci - navštěvovali Baťovu školu práce. S nadšením o tom vyprávěli a o "mladém" Tomášovi mluvili jako o Tomíkovi. Většinou se o práci tak nadšeně nemluví. 

Baťovka - plátěná bota s koženou podešví a elegantní koženou špičkou.

Rod Baťů měl ševcovinu v krvi. Jenže Tomáš měl i smysl pro obchod. A nápad. Díru do světa udělal plátěnými "baťovkami" s koženou špičkou. Nejdříve  ale musel selhat.

 

 Dámské dřeváčky Baťa kombinované z textilního svršku a opatku a špičky z umělé kůže. V době přídělového systému byla obuv dostupná bez lístků.

Tomáš Baťa se narodil 3. dubna 1876 ve Zlíně. Tou dobou byly jeho staršímu bratrovi Antonínovi dva a sestře Anně čtyři roky. Po smrti maminky se otec znovu oženil a přestěhoval rodinu do Uherského Hradiště. Tam se pak narodí Jan Karel, který si bude říkat Jan Antonín Baťa.

 Revolta tří sourozenců

Tomáš Baťa odmala pracoval v rodinné dílně a učil se tím, že koukal tátovi pod ruce. Zajímal se nejen o to, jak boty vyrábět, ale i jak je co nejlépe prodat. V patnácti letech odešel po neshodách s otcem do Vídně a zkusil prodávat vlastnoručně ušité boty sám.

Nevedlo se mu ale dobře, a tak se nakonec musel se sklopenou hlavou vrátit domů. Doma to ale skřípalo dál, a tak si Antonín, Anna a Tomáš Baťovi 21. září 1894 v moravském Zlíně založili vlastní živnost.

Podnik přebírá Tomáš

Tomáš a Antonín začali vyrábět valašskou prošívanou houněnou obuv na symetrickém kopytě (pravá byla stejná jako levá). Sestra Anna vedla bratrům domácnost i účetnictví. Ale ani tentokrát se nedařilo. Už po roce se dostali do finančních potíží.

Když nejstarší Antonín odešel na vojnu, převzal vedení Tomáš. Během necelého roku se mu podařilo firmu z krize dostat. Jenže sotva se začalo blýskat na lepší časy, museli sourozenci Baťovi řešit další potíž.

Zrod baťovek

Firma Koditsch a spol., u níž měli všichni ševci včetně Baťových uloženy směnky, zkrachovala. Tomášův otec podnikání ukončil, jeho syn to ale vzdát nechtěl. Přišel s chytrým řešením: udržet firmu nad vodou měly tzv. baťovky. Šil je z plátna, které bylo mnohem levnější a dostupnější než pravá kůže. A začal jejich výhody hlásat do světa. O „baťovky“ začal být obrovský zájem a tak Baťa zakoupil v Německu první šicí stroje s ručním pohonem.

 Tomáš Baťa při práci /

Tomáš Baťa zavedl mnoho novinek, které u nás dosud neměly obdoby

  • pro své zaměstnance vystavěl praktické ubytování – tzv. Baťovy domky
  • se svými dělníky uzavíral smlouvy a vytvořil systém odměn a srážek ze zisku
  • dělníci měli možnost kariérního postupu a studia
  • zavedl americký způsob práce – tzv. pásovou výrobu
Baťovské ceny 99,- a 999,- se rychle rozšířily i mezi ostatní obchodníky.

"Náš zákazník - náš pán" = heslo podnikatele. 



 
Dámské sandály s dřevěnou podešví vyráběné za 2. světové války jako nouzová obuv.
Reklama na obuv Baťa z r. 1963
Připravil: Jan Kovařík, režie: Jitka Škápíková
 

 Videa Youtube

pátek 15. ledna 2021

Toulky českou minulostí: 2. schůzka: Svět kamene – Člověk neandrtálský

 

 

 

Nejméně před 800 000 lety osídlily Evropu první kmeny pralidí. Během dalších tisíciletí procházeli tito pralidé postupným vývojem, než zhruba před 25 000 lety zřejmě vymřeli. Otázka, zda byli opravdu našimi prapředky a jak to vůbec bylo, ještě stále čeká na zodpovězení.

Neandertálec... Homo sapiens neandertalis...
Na sklonku posledního teplého období, před příchodem poslední a nejkrutější chladné vlny, se z temna minulosti vynořuje pračlověk, obecně známý pod pojmem Člověk neandertálský. Pan profesor Karel Jaroslav Maška působil jako profesor na reálce v Novém Jičíně a později v Telči. V té Telči povýšil dokonce na pana řídícího. Neučil - jak bychom se snad mohli podle jeho archeologického koníčku domnívat - dějepisu, nýbrž vědě daleko exaktnější - matematice.

"Povzbuzen příkladem předního tehdy archaeloga moravského, doktora Jindřicha Wankla v Blansku (vlastně rodáka, neboť i profesor Maška se tam narodil), povzbuzen tím příkladem, jal se samostatně bádati v oboru praehistorickém na Moravě," říká Ottův slovník naučný v roce 1900. To bylo přesně dvacet let po nálezu v jeskyni jménem Šipka. Nalezneme ji na severní Moravě, u městečka Štramberku, na úpatí kopce, který nese takové pěkné kulaté jméno: Kotouč. Je to kopec nevysoký, nějakých 500 metrů nad mořem, leč výstup na něj dá zabrat.

Když jsme tam společně s archeologem a historikem dr. Jindřichem Greplem dorazili, tak uprostřed jeskyně, kdysi zvané Šípová, dnes Šipka, vytáhl můj průvodce z kapsy svého sáčka cosi jako... inu, přirovnal bych to k šedohnědé hrudce hlíny. Můj odhad měl však od pravdy daleko... Byla to čelist s několika zoubky, která patřila neandertálskému dítěti. Samozřejmě kopie. Nejenom proto, že se takový unikát po kapsách nenosí, ale hlavně proto, že ke konci druhé světové války tento nález lehl popelem při požáru mikulovského zámku, na němž byl uschován.

Jak vlastně vypadal?

Neandertálec... Představme si ho... Chodí ještě těžkopádně... s hlavou nachýlenou... chybí mu bradový hrbol, nadočnicové oblouky se rýsují velmi znatelně, navíc je ještě zvýrazňuje mohutné obočí... čelo ustupuje zprudka nazad, není dostatečně klenuté. Neandertálec však už dávno zná oheň, dovede jej vznítit, objevil všechny přednosti toho "rudého květu."

 



Mozkovna neandertálců prozradila jednu důležitou podrobnost: jejich mozky už měly vytvořeno centrum řeči. Na dolních čelistech se zase našly stopy po svalových úponech, které řídily pohyby jazyka při vyslovování jednotlivých zvuků. Takže - neandertálec mluvil... Ovšem ne jako my, tedy plynulou, článkovanou řečí. I kdyby chtěl, nemohl.

Připusťme na chvíli poněkud fantastickou myšlenku, že by ožil nějaký geniální neandertálec s mozkem dnešního inteligentního člověka. Byl by dost chytrý, aby se mohl naučit některému ze světových jazyků, ale - my bychom mu nerozuměli. Měl by totiž masivní čelist, a té by téměř úplně scházela brada. Měl by hrubé lícní svaly. Na rozdíl od dnešního člověka, který má složitou soustavu obličejového svalstva...

Jeho souhra je jemně odstupňovaná, stahuje například ústní koutky do stran a vzhůru, ovlivňuje rozsáhlou pohyblivost rtů a kromě tvoření některých hlásek umožňuje i bohatou mimiku obličeje. Takže i kdyby byl neandertálec sebechytřejší, neměl by prostě potřebnou výbavu. Měl jinou anatomickou stavbu obličeje, a proto by nedokázal vyslovovat některé dnešní souhlásky a samohlásky. Třeba M, P, B, M... A taky C, U, V a Z. Přečtěte si tuhletu větu: "Pabouk má cukr vzadu." Já vím, je to nesmysl, tedy hlavně ten "pabouk." Jistě, ale nám jde o to, že ta věta má všechny hlásky, o kterých jsme zrovna mluvili. Místo té věty by neandertálec pravděpodobně řekl jenom: Aok á kr ad! Obávám se, že bychom se nedomluvili. On ani jazyk - myslím tím ten kousek svalu v ústech - neměl neandertálec zrovna nejpohyblivější.

Jejich řeč musela být nutně úsečná. Z našeho hlediska to byl jenom sled jednotlivých skřeků. Ale byla složena ze slov. Zřejmě jenom z podstatných jmen. Většinu sloves nahrazovala živá gestikulace. Posunky patřily nutně k řeči, byly její neodmyslitelnou součástí - za tmy končila konverzace, protože rozmlouvající na sebe neviděli, neviděli na svou řeč, vlastně na pohyblivé obrázky. S neandertálci se dalo mluvit jenom za světla.

Pohřební rituály

V nalezišti, zvaném Le Moustiere ve Francii, byla nalezena kostra chlapce, možná mladíka. Vypadal, jako by v hrobě spal. Hlava ležela na pravém předloktí, levá ruky byla natažena dopředu, pazourkové nástroje i opálené kosti zvířat ho obklopovaly jako milodary. Toho kluka pohřbili. Jeho druhové vyhloubili s velkým úsilím jámu a uložili ho do ní. Dali mu s sebou do hrobu i jeho zbraně a nástroje a také jídlo. Neandertálci byli první tvorové, kteří začali pohřbívat své zemřelé bližní.

Ne vždy, ne každého. Představovali si však, že smrt je záhadným, tajemným pokračováním života, že nebožtík může ubližovat pozůstalým... a že je proto třeba ho svázat do kozelce provazy, zatížit ho kameny, hlínou, někdy mamutími lopatkami či kly... v některých případech mu oddělit hlavu od trupu, prostě: znemožnit mu, aby se vrátil mezi živé.

Nepředstavujeme si však pohřební obřad neandertálců zkresleně? Rozumíme nalézaným kostrám správně? Jsou pradávné hroby, ve kterých předkové po tisíciletí odpočívali v poloze prokazující stopy násilí, skutečně výrazem strachu neandertálců z mrtvých? Dejme tomu. Ale co potom znamenají milodary přikládané po boku zemřelých? Kusy masa, další potrava, nástroje... Jsou výbavou na cestu do záhrobí? Anebo prostě respektovali nepsané zákony, z nichž jeden přikazoval nenechávat mrtvé na pospas dravé zvěři...? Také to mohlo být vyjádřením úcty. Možná, že se před nebožtíky nejenom bránili, ale pokoušeli se je i usmířit... Nevíme.

Totiž – nevíme to s jistotou. Sotvakdy si dokážeme duševní život pračlověka správně vyložit. Můžeme se mýlit a nemusíme: věnce, bdění u mrtvého a ostatně naše pohřební zvyky ztělesňují souhrn představ, které – i když pozměněné, jak se předávaly mezi pokoleními – sahají až do vzdálených dob neandertálců a cromagnonců.

Pozůstatky medvědů se našly v jeskyních po neandertálcích ve Švýcarsku, ve Slovinsku, v Německu, Polsku, Rakousku. V Chorvatsku byla objevena jeskyně s několika výklenky, zazděnými kameny. V těch výklencích ležely medvědí lebky se stopy lidských zásahů. Největší lebka byla natočena čenichem k otvoru výklenku, tváří v tvář návštěvníkovi. Tady se lidská činnost nedá popřít a zvláštní účel výklenkových schránek také ne. Neandertálci pravděpodobně medvědy prostřednictvím těchto symbolů uctívali... jsme zřejmě na stopě zrodu magie, náboženských představ, tušíme, že lebka v jeskyni představovala nejstarší oltář v nejstarším chrámu světa. Nicméně - duchovní podstata dávných obřadů, stejně jako konkrétní myšlenkové pochody těch, kdo medvědí lebky vzývali, nám unikají.

 



Znalec života prehistorických lidí, profesor Hugo Obermaier, odvážně usoudil, že to byly souběžné pásy škrábanců, způsobené medvědími tlapami na stěnách jeskyní při broušení drápů, které sváděly lidi k napodobování a přispěly tak ke vzniku umění doby kamenné...

Neandertálci. Loví mamuty, srstnaté nosorožce, jeskynní medvědy. Žijí v tlupách... tak jako předtím australopithekové a lidé vzpřímení žili ve smečkách. Zřejmě už je vážou pevná pouta, zvyky, zárodečné společenské normy. Platí první nepřekročitelné zákazy, nejstarší tabu: Zdá se, že pralidé už respektují zákaz pohlavního styku mezi nejbližšími pokrevními příbuznými. Na samém konci éry neandertálců platí už i nepsaný, zvykový zákon, dovolující "sňatky" v uvozovkách, řekněme raději „soužití mužů a žen“ výlučně mimo vlastní, pouty krve spjatou rodinu.

První tlupy neandertálců se na scéně objevují asi před sto padesáti tisíci lety. V některých oblastech, především v krajinách teplejších, na jihu, patrně už dřív. a severu, zvlášť ve studené Evropě poslední doby ledové, zřetelně později. Před sto dvaceti tisíci až sto tisíci lety. Kolik let měli před sebou? Dobu o pozoruhodné délce stovky tisíc let. Poslední generace neandertálců našeho kontinentu budou lovit jeskynní medvědy, na východě pak kozorožce, přibližně do doby před pětatřiceti tisíci lety. A potom?... Potom se po neandertálcích Evropy slehne země...

Neexistovala jediná skupina neandertálců. Byly přinejmenším dvě: Typ časného neandertálce a té druhé by se dalo říkal „neandertálec klasický“. Zdá se, že mladší typ klasického neandertálce skutečně vyhynul. Žil v drsných podmínkách Evropy v blízkosti ledovců a a přílišná specializace na chladné počasí mu později znemožnila přežít. Prostě si nezvykl na teplo. Úspěšnější byl časný neandertálec, která obýval teplejší a příhodnější končiny - v Palestině například, proto se mu taky říká neandertálec palestinský. Z něho se vyvinuli (pravděpodobně) předvěcí lidé. Tato otázka však zůstává pořád otevřena a její zodpovídání není ukončeno, tak jako nekončí ani náš seriál.


 

čtvrtek 14. ledna 2021

Henry Gidel: Coco Chanel. Dokumentární román o výjimečné ženě

 

Velkorysá i zlostná, plachá a nesnesitelná, to vše byla Coco Chanel.
Román o výjimečné ženě, od jejíhož úmrtí uplynulo 50 let.
Z knihy čte Jan Fišar. Prodlouženo do 06. 02.
Henry Gidel: Coco Chanel 

Coco Chanel, vlastním jménem Gabrielle Bonheur Chanel patří k nejvýznamnějším osobnostem 20. století. Tato „dámská krejčová“, jak samu sebe celý život nazývala, neovlivnila jen svět módy a pohled na současnou moderní ženu, ale byla zároveň vlivnou mecenáškou a podporovatelkou umění. Podporovala nejen jednotlivé umělce, malíře, skladatele či spisovatele, ale též velké kulturní projekty, které později vešly do dějin.

Tato autorka slavného „chanelovského kostýmku“, malých černých šatů, či ikonického parfému Chanel č.5, měla vždy velké plány a důvěřovala svému instinktu.

Henry Gidel, který čerpal z dosud neznámých pramenů i přímých rozhovorů se svědky, se pokusil vytvořit věrnou biografii  bez příkras, ale i zbytečných a mnohdy nedoložených „senzací“ a šokujících odhalení. Popsal období dětství, mládí a konečně i plné slávy, kdy tato žena vévodila světové módě a ovlivňovala svou prací názory na oblékání miliónů žen a vlastně i mužů.  Autor knihy se snaží o pochopení složité osobnosti Coco Chanel, která se, zřejmě v důsledku mnoha citových otřesů, projevovala velice různorodě. Někdy byla Coco neuvěřitelně velkorysá, jindy zas velmi kritická, výbušná i laskavá, dětská i naprosto pragmatická. Tato žena, plná rozporů však nikdy nežila napůl a vždy se řídila svým téměř neomylným instinktem a smyslem pro styl – jak v módě, tak v životě.

Coco v r. 1959 

Coco Chanel je  klíčovou osobností v oblasti utváření šatníku moderní ženy. Se svou "haute couture"  udávala od poloviny 20. století tón světovému módnímu průmyslu.

  • Můj život se mi nelíbil, tak jsem si vymyslela jiný.
  • Ženy, které nenosí parfém, nemají budoucnost.
  • Móda zmizí, styl zůstane.
  Zdroj: Wikipedie

úterý 12. ledna 2021

Mohly průběh první světové války ovlivnit i vši?



Je to asi nečekaný název článku, ale dosud jsem si myslela, že o průběhu 1. světové války vím dost. Každý jsme se o ní ve škole učili, víme, že tam probíhala tzv. zákopová válka. Vojáci nosili při sobě polní lopatku a na povel kopali zákopy. Viděla jsem je i na vlastní oči, tedy jen část z nich, ale v místech, kde probíhala jedna z největších bitev na Západní frontě - u Verdunu. Měla jsem možnost Verdun navštívit, mám i fotky, byla jsem v tamním muzeu, které svým tvarem trochu připomíná zákop. Jenže o vších jsem se nedočetla a že bych to přehlédla?
Mimochodem, měli jste někdy vši? Asi se to zdá být jako nepřístojná otázka, ale já se přiznám, že já ano. A nestydím se za to. Ale to prý byla veš dětská. Když jsem byla v 8. třídě, ve škole byly vši rozšířeny a bohužel, ne v každé domácnosti to hubili úspěšně. U mne se to rychle zdařilo zlikvidovat a byl klid.
 
Je to jen úvaha, protože skutečnost, že mezi vojáky 1. světové války byly vši rozšířené, snad nikoho nepřekvapí. V těch podmínkách "normální" věc. Ale to prý byla veš šatní.
 


 Samozřejmě, vším je jedno, na které válčící straně jsou, tedy hostují na tělech všech. Musíme však konstatovat, že životnost vojáků v zákopech byla většinou krátká a byla tam jatka.

Původcem zákopové horečky je Bartonella quintana (na snímku).

 
Naposledy byla zákopová horečka pozorována u bezdomovce, který dříve bral drogy a byl HIV pozitivní, ale užíval léky proti retrovirům. Stěžoval si, že má horečku, špatně se mu dýchá a bolí ho na hrudi. Když ho vyšetřili lékaři, našli na jeho těle stopy po kousnutí hmyzem a to, že má ucpané cévy. To je dost závažná diagnóza, navíc u něj bylo zjištěno poškození srdce, které tuto nemoc provází!
Pacient se podrobil operaci srdce, kdy mu byly vyměněny chlopně. Potvrdila se přítomnost bakterie a dostal antibiotika.
Nakonec se muž léčil tři měsíce. U části nakažených se nemoc projevuje endokarditidou, tedy zánětem srdeční chlopně nebo vnitřní výstelky srdce. Obvyklé jsou pětidenní horečnaté stavy, které se vracejí po pětidenní pauze, proto nese její původce druhové jméno quintana. U lehčích případů je horečnatý atak jednorázový a po pár dnech pomine.

„Je to nemoc válečných podmínek, je to nemoc uprchlických táborů a je to něco, s čím se ještě musejí potýkat mnohé industrializované společnosti. Ukazuje to, že jsou lidé mimo naši společnost, kteří žijí v podmínkách, jež bychom neměli tolerovat,“ vysvětlil lékař z Manitobské univerzity.
V současné nelehké době vidíme, že nakazit člověka mohou i vši.


Zpracováno podle: A. Švamberk

neděle 10. ledna 2021

Friedrich Dürrenmatt: Soudce a jeho kat. Detektivní příběh s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli

 

 

Osobitou a také slavnou detektivkou Soudce a jeho kat v hlavní roli s Rudolfem Hrušínským si  připomínáme sté výročí narození jednoho z nejslavnějších světových spisovatelů, švýcarského autora Friedricha Dürrenmatta.

5. ledna 2021 by se Friedrich Dürrenmatt dožil 100 let.  Náš herec Rudolf Hrušínský st. by se dožil také věku 100 let v prosinci 2020.

Osoby a obsazení: 

Hans Bärlach, komisař kriminální policie (Rudolf Hrušínský)

Tschanz, kriminalista (Václav Postránecký)

Dr. Lutz, vyšetřující soudce (Miloš Hlavica)

Plukovník von Schwendi, vládní rada (Antonín Molčík)

Gastmann (Otomar Krejča)

Dr. Hungertobel, lékař (Josef Červinka)

Spisovatel (Josef Skála)

Paní Schwartzová, Bärlachova hospodyně (Jaroslava Drmlová) a další

Režie: Josef Henke
Natočeno: v roce 1994


O čem to je?

V dramatizaci povídky Friedricha Dürrenmatta řeší policejní komisař Bärlach případ vraždy policisty a zároveň usiluje o potrestání zločince, který je přímo zosobněním zla. Bärlach se v tomto kriminálním příběhu mění v soudce a vrah v jeho rukou v nástroj pomsty a kata ještě většího zločince. 

"K nám se hodí už jen komedie".
Friedrich Dürrenmatt

Friedrich Dürrenmatt si povzdechl, že to ve své kariéře nedotáhl tak daleko jako jeho dědeček, který byl za jednu ze svých básní arestován. Nicméně nepohodlným pravdám a hlavně otázkám k nim vedoucím se ve svém díle rozhodně nevyhýbal. Byl synem protestantského duchovního, studoval teologii, filozofii a literaturu. Nějaký čas pracoval jako kreslíř a grafik, než se konečně stal spisovatelem. Dlužno poznamenat, že k jeho profesionalizaci značně přispěl rozhlas, kde našly uplatnění jeho hry. Ve své poetice byl ovlivněn expresionismem i brechtovským epickým divadlem. Rád pracoval s prostředky grotesky, tragikomedie, absurdity. Jeho hry, jakkoliv zpracovávají závažná témata, zůstávají vtipnými komediemi. 

Nejúspěšnějším obdobím jeho kariéry bylo desetiletí na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy měly premiéru jeho nejznámější hry – Návštěva staré dámy (1956), Frank Pátý (1959), Fyzikové (1962), Herkules a Augiášův chlív (1963), Novokřtěnci (1967). 

Ve své poetice byl ovlivněn expresionismem i brechtovským epickým divadlem. Stejně jako Brecht, jen o poznání zábavněji, dokázal klást znepokojivé otázky.

Toulky českou minulostí

Svátek "Babinden" a jiné bulharské zvyky

Moje první setkání s Bulharskem bylo na tržišti v Ostravě. V článku "Vzpomínka na paní Sirmu Zidaro"  jsem se zmínila, že v Ostrav...