Orloj. Toto slůvko jsme si vypůjčili ze staré němčiny. Tam znělo: Orlei,
nebo také Urlei. Jeho původ je však ještě starší. Dostáváme se k jazyku
latinskému a v něm narazíme na slovo horologium. Nejsme však ještě u
konce. Již staří Řekové měli svůj harologion, což byl vlastně přístroj
„říkající dobu“, neboť „hora“ znamená dobu, no a logos je staré známé
„slovo“.
U jednoho z nejznámějších „strojů času“ na světě se zastavíme uprostřed hlavního města, na náměstí zvaném Staroměstském.
„Ani sněm zemanů a měst nebyl položen do Staroměstské radnice, ani valná obec nebyla tam svolána, aniž důležitý soud nějaký tam konán, a přece valem hrnuli se lidé k radnici, a ne chvíli, ale od božího rána, a to celý den. A kdo sem přišel, tomu se nechtělo odtud; stál tu a čekal dlouhou chvíli, hodinu i více, a ne volně a v pohodlí, nýbrž v hrozné tísni zástupů. Tlačilo se všechno k věži radnice, kdež byl ten div divoucí, nový orloj, o němž šly takové řeči. Povídaloť se o něm po všech pražských městech, ve dveře králově, v panských domech i v sousedských jizbách, v krčmách i na ulici, všude, že ten nový staroměstský orloj jest ne jako jiný orloj, ale že je tak divný a znamenitý, že jistě je nad jiné všecky orloje na světě.“
Video pro anglicky mluvící návštěvníky:
Alois Jirásek dokázal navodit atmosféru. Každý jako by se skoro cítil být jedním z těch, kteří přišli na staroměstský rynk obdivovat div nejen pražský, ba ani nejen český, ale – evropský. Věž staroměstské radnice byla dostavěna v roce 1364. Už na rozhraní 14. a 15. století měla velké bicí hodiny. Jejich ciferník byl čtyřiadvacetihodinový, ten dvanáctihodinový se tehdy ještě neužíval. Už tehdy budily tyto hodiny. Ze spaní? No, to taky, ale hlavně budily pozornost jako ojedinělé technické dílo. Což teprve, když se objevil orloj.
„Měšťané, řemeslníci, ženy staré, mladé studenti v pláštích (spisovatel snad na nikoho nezapomněl), všichni se před radní věří tlačili, na špičky vystupovali, hrdla natahovali, oči vyvalovali na veliký ciferník čtyřiadvacíti hodin, plný zlatých kruhů a čar, čísel a divných znamení, na kulatou tabuli pod ním s malovanými obrazy dvanácti nebeských znamení, na sošky vpravo vlevo v tesaném lupení, a nejvíce na smrt a divného Turka, na lakomce s měšcem peněz. Kol radnice šuměla, hlučela směsice hlasů, neúnavná, ustavičná jako hlučivý proud. Umlkala hned a tichla, jak shora, z nového orloje ozval se hlas zvonce. Jen tu a tam se výkřik ozval, tu a tam se ruce zvedaly, ukazujíce na smrt, jak tahá za zvonec, jak zvoní lermo. A vtom, na úžas všech, otevřela se dvě okénka nad orlojem a v nich ukázali se apoštolové. Šel jeden za druhým, všech dvanácte, od západu k východu, každý se k lidu obrátil, posléze sám Kristus, žehnaje zástupu. Mnozí smekali, mnozí se křižovali, jiní na smrt ukazovali, jak sanice otvírá, na Jidáše či lakomce, že sebou vrtí, a ten staroch vedle smrti že hlavou kroutí, že jako ještě nechce, ať kostlivec nezvoní. Ale jak výše, nad okénky kohout zakokrhal, šlo davem nové, veselé pohnutí. Smáli se, pokřikovali. A zase šuměla, hlučela směsice hlasů, neúnavná, ustavičná jako hlučivý proud. Všude v zástupu mluvili o mistru toho orloje, jak je zvláštním darem božím a vtipem nad jiné obdařen, všude jmenovali mistra Hanuše, jenž to dílo vtipně a divně udělal.“
Mistr Hanuš. Kdo to byl? A kdy žil? Co to bylo za člověka, který sestrojil přístroj, aby měřil lidem pouť na tomto světě od kohoutího zakokrhání až po poslední cinknutí umíráčku? Ten přesmutný příběh hodinářského mládence Hanuše slavné paměti zná u nás snad každý. Tedy alespoň každý z generace, která četla taky něco jiného než návod k počítačové hře. V potu tváře onen Hanuš stavěl po mnoho let pražským konšelům jejich radniční orloj a z jeho požehnaných rukou vzešlo dílo, které krásou a přesností hraničilo až s kouzly.
„Mistři a doktoři v tmavých pláštích a tabardech, kteří stáli poblíže věže a orloj si prohlíželi, chválili jeho původce. Stáli tu vážně, hubení, otylí, mluvili latinsky, česky, a pořád jen o kruzích a znameních orloje. Kohoutu, figurám, smrti, starci a jiným se jen usmáli a jeden z nich vyslovil se pohrdlivě před bakaláři a studenty, když smrt letmo zvonila a kohout kokrhal, že tyto tatrmany a podobné aparáty jsou udělány jen k podivení a k divadlu obecnému lidu.
A již jim vykládal, že ten orloj je všem učeným lidem, a zvláště astronomům divný a vzácný bez těch tatrmanů, neboť že ukazuje, jak slunce svým během od západu k východu po zodiaku jde nebo postupuje a na kterém znamení, na kolikátém stupni každý den z roku na rok stojí, v kolik hodin kdy vychází, v kterou hodinu na poledni stojí, kde zapadá, jak vysoko od východu supra orizontem a kterak blízko k linii polední a jak nízko k západu, také to, jak v ubývání dne na zimu se oddaluje a zase v přibývání dne na léto k nám se přibližuje.“
To tedy bylo dílo. Orloj byl pro město otázkou prestiže. Byl to div světa, nápadný a nepochybný doklad zámožnosti města. Zkrátka byl to takový Gesamtkunstwerk, tedy dílo, na kterém se podíleli umělci a učenci všeho druhu – astronomové a konstruktéři, kováři a zámečníci, sochaři a malíři. Někdy byli všichni dokonce spojeni v jedné osobě. Všechna ta okázalá nádhera městských orlojů napovídá, že se tu nejednalo o obyčejné časoměrné zařízení, leč i o kosmologické. Takové, které popisovalo vesmír. O tom svědčí ty nejstarší doklady a zmínky, například o astráriu. Další orloje vznikly v anglickém Salisbury, ve francouzském Štrasburku, Dijonu a Beauvais, a v německém Ulmu a Münsteru.
A kdy byl postaven ten pražský orloj? Hodiny se na věži objevily poprvé roku 1380, ale to byly „jenom“ hodiny. S datem narození orloje jsou potíže. Velké potíže?
„Hlasy se zástupem rozšuměly, všude bylo pohnutí, každý se tlačil, dopředu strkal, hrdlo napínal, aby dobře viděl na staršího již muže v tmavém hábitě misterském, který kráčel zrovna vedle primátora, vážné bledé tváře a tmavých vlasů. Rozlétlo se, že to mistr Hanuš, otec a mistr nového orloje. Všichni ho uctivě pozdravovali, i mistři z koleje; on pak skromně děkoval, a hned jak primátor a konšelé stanuli před orlojem, jal se jim vykládati po jejich přání všecky znamení i kruhy. Mluvil o hvězdách, o Slunci; pak o měsíci vykládal, co o něm orloj ukazuje, kdy nastává, kdy první čtvrt, kdy plný je a kdy zase poslední čtvrt, jak ho přibývá a ubývá. Také o dvanácti znameních, kdy kterých šest nad zemí a kterých šest pod zemí. A dál také vysvětloval mistr Hanuš, že orloj ještě ukazuje svátky po celý rok, že je tu napsán celý kalendář obecný s dvanácti měsíci obyčejnými a se zlatým počtem. Všichni kolem poslouchali, i lid v zástupu ztichl; mistři a doktoři hleděli učeně a přikyvovali vážně hlavou.“
Opakujeme: to, co vzniklo v Praze, muselo být výjimečné dílo. Kolikpak asi měšťany Starého Města stálo? Ohledně odměny existují dvě verze. Ne však dvě částky. Dva způsoby odměny. „Všechen složitý stroj šel dobře a právě, jako by rozum a duši měl. Vtip mistrův v něm byl a řídil vše, a jen mistr Hanuš rozuměl celému stroji, žádný jiný. Jeden z konšelů, Jan, sám hodinář, upřímně přede všemi se vyznal a nezapřel, že tomu všemu nerozumí, že toto vše se stalo jistě zvláštním vnuknutím božím; on že je starý mistr hodinářský, ale tohoto stroje na správu a řízení že by nechtěl, ani na opatrování, že by se z toho jistě zbláznil. Jeden pak z mistrů Karlovy koleje na tuto řeč doložil, že byl ve Vlaších i ve Francouzích, že tam viděl velké a znamenité orloje, ale takového že nikde. A nevím a nedržím, že by mohly nad tento mistrnější a divnější orloje kde v kterých krajinách světa býti nalezeny. Leč by tu mistr Hanuš ještě jinde takový orloj zhotovil. Primátor se zarazil, bezděky na starší pohlédl, ti na něj, všichni v týž okamžik. Lekli se, že by se něco takového mohlo státi. A již se na mistra Hanuše obrátili. Ten usmívaje se mínil, že je rád, že toto složité dílo mohl dokonati, za to že Pánu Bohu děkuje. Primátor nevracel se od stroje tak spokojen, jako když k němu stoupal. Starostná myšlenka ulehla mu na mysl, jemu i některým starším: že by mistr Hanuš ještě jinam takový orloj zhotovil, že by také jiná města mohla míti takové dílo všeho podivení hodné.“
Starostem staroměstských konšelů docela dobře rozumíme. I dnes mají tu i onde problémy s know-how a s průmyslovou špionáží. Ale ať jsem poslouchal jak jsem poslouchal, o honoráři pro autora orloje mistra Hanuše nepadla ani zmínka. Jednání o odměně se konalo. Bylo ale přísně tajné.
„I sešli se na tajné schůzi, radili se, uvažovali to ono, až uznali všichni, že by mistr Hanuš přece snad se dal cizími zlákati, jejich sliby a zlatem, a že snad už na novém orloji pracuje, třeba snad ještě na lepším, znamenitějším, protože je pořád ve své dílně a něco tam robí a zkouší: Musíme dát Hanušovi takovou míru zlata, aby ho už nikdy žádné jiné město nezlákalo k vytvoření druhého orloje, se kterým bychom se museli dělit o slávu, řekl první radní. Sbor konšelů otřásl se žárlivostí jen při pomyšlení, že některá z cizích radnic by se také mohla honosit tak zázračným strojem. Tehdy povstal druhý radní a řekl: Vím o takové odměně. Nebude ze zlata, ale ze železa. Nepošleme k Hanušovi našeho strážce pokladu s penězi. Rozkážeme, aby se za ním vydal náš mistr kat. Ten mu spolu s biřici tajně oslepí oči. Jen tak budeme jisti, že už žádnou cizí věž orlojem Hanuš neozdobí!“
O tom návrhu se mělo údajně hlasovat. Výsledek? „Mistr Hanuš seděl ve své dílně u velkého stolu a rýsoval na rozloženém archu nějaký složitý stroj. Dvě svíce hořely na stole; okenice byly zavřeny, v krbu planul oheň. Byla noc, na ulicích tma a pusto. Po domě klid a ticho, nic se nehnulo. Mistr byl do své práce tak zabrán, tak se nad ní zamyslel, že nezaslechl, jak pojednou venku zavrzaly schody, že někdo po nich stoupá. Neobrátil se, až když se dveře jeho jizby rázem otevřely, když do ní vkročili tři muži v pláštích a kuklách hluboko do čela a do tváří stažených. Mistr se zarazil, chtěje se zeptati, co chtějí, ale již dva z nich na něj skočili, třetí zhasil svíce a již ho vlekli, úcta mu ucpavše, k planoucímu krbu. V domě spali a nezaslechli prudkých kročejů nahoře, v jizbě mistra Hanuše, jakož nikdo z domu také nevěděl, že ti tři zakuklenci paklíčem si dvířka do dvorku otevřeli, tudy že do domu a tudy za drahnou chvíli zase z domu se dostali, kmitli se jako stíny a zmizeli, zapadli v nočních tmách.“
Takže ti zakuklenci se vydali
do Hanušova domu s jediným úkolem: Mistra oslepit. Což se v tehdejším
dobách dělalo osvědčeným způsobem: „Teprve ráno shledali jejich stopu a
jejich hrozné dílo. Nalezliť mistra Hanuše na loži jako bez sebe.
Horečka jím lomcovala a oči měl zavázané. S hrůzou vyslechli sousedé, co
se mu v noci stalo, jak to ti zakuklenci přepadli a že ho oslepili. Oči
mu sami zavázali. O tom již ani nevěděl, neboť omdlel za jejich
strašného díla. Zvěst o tom zločinu poplašila všecku Prahu. S
rozhořčením mluvili všichni o těch zlosynech; marně však je hledali a
stíhali. Jako by do země zapadli. Leckdes již o tom divně šeptali a
vypravovali si, co řekl mistr Hanuš, když se trochu vzpamatoval, jen ať
těch zločinců nehledají, že jich nenajdou, třebaže byli tak blízko. Víc
neřekl; tušili však, že by mohl více pověděti, ale nepověděl a mlčky,
smuten jako slepý pták v koutku klece seděl v koutě své jizby, kde tolik
pracoval. Tiše stály jeho přístroje, nehnutě visely jeho pilky,
pilníčky a jiné náčiní a prach se ukládal na knihy a na závitky papírů a
pergamenů jeho kreseb a plánů. Všecko mu zapadlo v černou tmu. Vyhaslé
jeho zraky nic z toho již neviděly, ani slabý zákmit světla; nemohl se
již ničeho v práci dotknouti. Trudil se, soužil, stýskal si a tesknil po
práci, jež byla jeho životem. Bez ní hynul a chřadl. I nevděk ho mučil,
hrozný nevděk za jeho veliké dílo. Pořád mu zněla v duši ta slova, jež
na něj zvolal jeden z těch zakuklenců za oné strašlivé noci:
Nuž, druhého orloje již neuděláš!“
Po pěti stovkách let... a možná ještě po době delší než těch 500 let... se věru těžko pátrá a ještě hůře se odpovídá na otázku, zda skutečně byli nějací svědkové tohoto hrozného činu, anebo jestli to je jenom pověst, kterou Alois Jirásek vydal ve stejné knížce s příběhem o praotci Čechovi, Libuši a Horymírovi... Kdo hledá, ten najde. Možná najde. Když se snaží, tak třeba objeví nějakou stopu. Ano, ale – kde začít? Někde v druhé polovině 16. století. Aspoň něco. Ale – proč vlastně zrovna tam? Protože v té době byl správcem pražského orloje jistý Jan Táborské u Klokotské Hory. Zajímavá informace. Jenomže co s ní? Táborský byl jenom správce, nikoli tvůrce orloje... Píše se rok 1570 a Táborský, velký milovník a zvelebitel orloje, dokončuje svůj spisek. V něm shrnul všechno, co o stroji věděl, bedlivě poučil své následovníky, jak se o něj má pečovat, a pozor! Vyslovil dokonce jméno skutečného prvního tvůrce staroslavného díla. Tomu se aspoň říká stopa. „žádné paměti pozůstaveno není a doptati jsem se toho nemohl, kdo a kterého času ten orloj jest dělal.“ Moment. Tohle že má být stopa? Aspoň vidíme, jak už tenkrát bylo pátrání po tvůrci namáhavé, a to od něj neměl Jan Táborský z Klokotské Hory takový časový odstup jako my dnes. Nakonec se mu však podařilo jméno hledaného muže odkrýt: „Byli ještě za mého správcování pamětníci toho, po jichžto zprávě jsem vyrozuměl, že tento orloj dělal jest nějaký mistr Hanuš řečený Růže okolo léta 1490. a spravoval jej až do smrti.“
Tak to je opravdu skvělá informace. Víc než jsme doufali. Nejen že se dovídáme jméno autora, ale i jeho přezdívku a dokonce datum vzniku! Podle této informace dva roky před Kolumbovou cestou za objevem Nového světa už Pražanům odbíjel na radnici čas nevídaný orloj... Aspoň podle Jana Táborského. A tento dobrý muž se zajisté nenadál toho, že jeho řádky budou s lehkověrnou důvěrou opakovat četní historikové po víc než čtyři století, až po to minulé, tedy 20. století. Víc než čtyři stovky let byl mistr Hanuš, takovou dobu byl pokládán za tvůrce kouzelného pražského stroje. „Mistr Hanuš se soužil a víc a více na těle scházel. To byla jeho odplata, to měl za všechno své dílo. I sebral poslední síly a vydal se ke Staroměstské radnici, provázen jedním ze svých bývalých žáků.“
Z 15. století a ze století 16. se teď vydáme až do století minulého. Do roku 1961. Toho roku zemřel v Kladně jakýsi sběratel starých tisků a pozůstalí nevěděli, co s dědictvím, a tak z něj nabídli Archivu hlavního města Prahy pár knížek. Jedna z nichž měla sice koženou vazbu, ale jinak byla dost poškozená. Jestli se na podepsalo stáří nebo nešetřené zacházení, to se nedalo na první pohled určit. To, co spatřili odborníci, když otevřeli pár prvních stránek, to si skutečně zasluhovalo úctu.
„Před radní věží stál houf lidí čekajících, až bude orloj bíti. Kolem šel slovutný mistr, a lidé ho nepoznali. Tak byl sešlý. Zhubeněl, tváře zapadly, zežloutly a hlava útrapami zešedivěla. U radnice potkal několik konšelů, ale ti se mu hned vyhnuli. Již ho žádný z rady nevítal a neradi předtím slyšeli, když vzkázal, že přišel podívat se na orloj, že mu něco nového připadlo, jak by se dalo spraviti, aby závaží snáze šlo. Dal se zavésti k nejsložitější, ke čtvrté části. Ale vše bylo pro něj ve tmách, spousta kol a koleček, per i pák. Jen jejich hlas slyšel, jak správně a dobře šly, jejich práce hlas.“
