Latina s námi stále žije

Latina se dá připomenout zajímavě a je důležitá do současnosti, přestože je to "mrtvý jazyk". 

Jako latina se označují latinskoamerické tance. Výraz "myslivecká latina" vyjadřuje přehánění myslivců o velikosti ulovené zvěře. Rčení "sekat latinu" znamená dobře se chovat. Nevím, jestli i v jiných jazycích se používá stejné přirovnání (?) jako v českém jazyce.

Také každá rostlina i živočich v přírodě mají latinské pojmenování - např. Sedmikráska chudobka - Bellis parennis. 

Latinu hojně používá lékařská terminologie, např. Kost loketní = ulna. 

 

Vysvětlení zní někdy až legračně, posuďte sami:  

Řekli byste, že slovo musculus v latině původně označovalo malou myš a kvůli podobnosti s tvarem a pohybem svalů (především u bicepsu) se z tohoto vysvětlení stal anatomický termín pro sval? 

A co teprve latinský název pro kostrč - coccyx. Ano, je to ta malá kost u člověka vzadu vzniklá srůstem posledních obratlů, která je pozůstatkem zakrnělého ocasu. Název původně pochází z řeckého výrazu pro kukačku a svým tvarem připomínala mírně zakřivený zobák tohoto ptáka! 😎 Latina spolu s řečtinou tvoří základ vědecké terminologie.

 

 

Kostrč (Coccyx), zdroj Wikipedie

 

Málokdo si dnes uvědomí, že ve starověku a středověku byla latina v Evropě hlavním dorozumívacím jazykem! Dnes se řadí k mrtvým jazykům, ve Vatikánu má vedle italštiny postavení úřední řeči. Po rozpadu Západořímské říše (r. 476) se hovorová latina zjednodušovala a upadala, tehdy z této latiny vznikaly samostatné románské jazyky - italština, španělština, portugalština, francouzština, rumunština.

 

Kdy jsem se s latinou setkala, přiblíží malá vzpomínka. Na gymnáziu jsme měli povinný předmět latinu. Profesorka v krátkých šatech, tak modrých jako pozadí mého blogu, by tehdy mohla dělat modelku. Však byla jen o pár let starší než my. Podle svého příjmení měla přezdívku "Rafika". Přes své mládí nás dost naučila. Později psala o teorii vyučování latinského jazyka a románských jazyků. Pamatuji si časování sloves vzoru laudó, laudáre, také že latina má 6 pádů a jedním ze vzorů pro mužský rod je servus, což znamená otrok. Jistě znáte slovo "servilní", také odvozené od otroka. Na základě latiny lze vysvětlit některá slova, např. agronom je z latinského ager = pole. Dodnes si pamatuji část studentské hymny Gaudeamus igitur („Radujme se, dokud jsme mladí“). 😀

 

  

 

K tomu se hodí přísloví: "Non scholae sed vitae discimus" =  „Neučíme se pro školu, ale pro život“.

 

NON SCHOLAE, SED VITAE DISCIMUS.

Zdroj: https://citaty.net/citaty/22349-seneca-pro-zivot-ne-pro-skolu-se-ucime/

NON SCHOLAE, SED VITAE DISCIMUS.

Zdroj: https://citaty.net/citaty/10975-neucime-se-pro-skolu-ale-pro-zivot/

NON SCHOLAE, SED VITAE DISCIMUS.

Zdroj: https://citaty.net/citaty/10975-neucime-se-pro-skolu-ale-pro-zivot/

V originále jsme četli verše starých básníků jako byl Publius Ovidius Naso a jeho latinsky psané Proměny a Umění milovat. 

Pro anglicky mluvící návštěvníky je toto video: 

 

 

V paměti utkvěl také Publius Vergilius Maro, úryvky z jeho největšího díla Aeneis jsme také v latině četli v originále. 

Říkáte si, k čemu je to dobré? Jistě znáte hlášku z filmu Marečku, podejte mi pero, že "i skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále! " 😎 

 

   

Profesor Hrbolek v podání Františka Kováříka z filmu "Marečku, podejte mi pero" řekl památnou větu o latině a skladníkovi.

Zpěv první - ukázka z Vergilia

O bojích hrdiny zpívám, jenž z trójského pobřeží první

dospěl hnán osudem k italské zemi a k lávínským břehům. 

Nebeští bohové dlouho jím po širých zemích i mořích 

smýkali, když lítá Júnó se nechtěla vzdát svého hněvu. 

Mnoho i ve válce zkusil, než mohl založit město 

a vlastní bohy dát Latiu, odkud vzešel pak národ 

latínů, předkové albští i hrazení vznosného Říma.

 

 

Publius Vergilius Maro byl nejslavnější římský básník doby označované jako zlatý věk římské literatury.

Tipuji, že většina čtenářů mého blogu se s latinou nesetkala, přesto někdy použijete latinskou frázi, protože jste ji slyšeli a vy tomu rozumíte! Vybrala jsem několik známých frází:

Carpe diem - „Užij dne“

Curriculum vitae - „Běh života“, životopis

Ecce homo - „Ejhle, člověk“

In memoriam - „Na památku“

In vino veritas - „Ve víně je pravda“

Nota bene - „Dobře si poznamenej“

Urbi et orbi - „Městu a světu“, papežské požehnání

Quo vadis? - „Kam kráčíš?“

 

  

Z latiny jsou i tato slova: Absorpce, Ad hoc, Adjustace, Akceptovat, Aktivita, Alternativa, Atribut, Elementární atd.

 Na závěr můj oblíbený latinský citát, který je připisován Gaiu Iuliu Caesarovi: 

Alea iacta est. (Kostky jsou vrženy.)

 

 

O žádné kostky nejde, to jen Caesar dává rozkaz k překročení řeky Rubikon v r. 49 př. n. l. Znamená to odvážný krok. 

 

 

 ______________________

Třeba i vy máte s latinou své zkušenosti - vážné či veselé. A proč se jazyk jmenuje latina? Protože vznik latiny lze lokalizovat do Latia v okolí Říma přibližně v době před 7. stoletím př. n. l. Byl to jazyk univerzit a akademického světa až do 18.-19. století!

 

zdroje: seznam.cz, Wikipedie, nzip.cz, nasregion.cz, i.dnes, YouTube

Kostel sv. Anny ve skanzenu

Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm oslavilo v loňském roce 100 let svého trvání. Skanzen navštěvuji od dětství, tehdy to bylo spojeno s návštěvou mých kmotrů. Pravidelně jsme chodili na rožnovské náměstí, kde si pamatuji dva staré dřevěné domy, později přenesené do skanzenu. I tady se formoval můj vztah k historii a lidovým tradicím. Líbila se mi krásná dřevěná stavení z minulých dob, vyřezávané úly z kmenů stromů, i to, jak v neděli rožnovské "tetičky" (tak se říkalo dospělým ženám) směřovaly v kroji do kostela. Také jsem se těšila na frgály = velké valašské koláče. 😊

Ve skanzenu se pořádají kulturní slavnosti, masopust nebo jarmarky, prezentují tu lidové zvyky a rukodělnou práci našich předků. Nejstarší částí je Dřevěné městečko: 

       

V roce 1925 bratři Alois a Bohumír Jaroňkovi založili Valašské muzeum v přírodě po návštěvě Švédska, kde se inspirovali prvním skanzenem v Evropě. V každé valašské dědině stál dřevěný kostel, architekt Wilhelm Pazofský vybral kostel z Větřkovic jako vzor stavby. Kostel je zasvěcen sv. Anně - patronce Valašska. 

 

  

Je to i připomínka toho původního kostela, který kdysi vyhořel.

Na hranolové věži je cibulovitá báň. V interiéru převládá modrá barva, vidíme tam typickou výzdobu venkovských kostelů v 19. století. Kostel obklopuje hřbitov se skutečnými i symbolickými hroby slavných osobností valašského regionu, je to Valašský Slavín.

Vstup na Valašský Slavín - Číslo poslední.

Interiér kostela je po stranách vyzdoben čtrnácti zastaveními křížové cesty, u lavic stojí cechovní postavníky a korouhve. Krásně vyřezávané cechovní postavníky patřily mezi insignie, které symbolizovaly jednotlivé řemeslné cechy ve městě, např. řeznický, tkalcovský, ševcovský. Dokládaly také snahu cechů společně se účastnit náboženských slavností a vést tovaryše a učedníky ke kázni a katolickému vyznání.

 

Varhany na kůru svou hudbou doprovázejí mše i koncerty. 

V interiéru jsou dva oltáře – hlavní s vyobrazením sv. Anny a boční s vyobrazením sv. Václava. 

 

Autorkou oltářního obrazu v krásném vyřezávaném rámu je Marie Chlebovská, obraz je věnován patronce svaté Anně. Kazetový strop je podle původních plánů architekta. 

 

Žermanice nejsou jen přehrada

Každý rok se kocháme pohledem na barevné listí na stromech. Proč je podzimní malířská paleta na stromech pestrá? 

Listy jsou od jara do podzimu zelené a toto zbarvení listů způsobuje chlorofyl - zelené barvivo v listech. S příchodem kratších dnů s chladnějším vzduchem se přestane tvořit zelené barvivo, které po celé léto překrývá ostatní pigmenty. Když chlorofyl zmizí, objeví se barvy, které v listu byly skryté, nebo se nově vytvoří: 

Žlutá a oranžová se tvoří z karotenoidů, to jsou stejné pigmenty, které zbarvují mrkev nebo dýni:

 

 

Sytě červené a purpurové barvy listů způsobují antokyany. Ty se na podzim tvoří z cukrů, které zůstanou v listu, když strom uzavírá cévní zásobení:

 

Hnědé odstíny listům dodávají třísloviny (taniny), což jsou odpadní látky v listu:

 

Začátek procesu zbarvení listů nezačne mráz, ale krátící se dny. Říká se tomu fotoperiodismus. 

Fotografie zvětšíte rozkliknutím.

 

Přehrada na řece Lučině zpopularizovala dříve málo známou obec Žermanice, lidé tam začali jezdit za rekreací, sportem a rybařením. Žije tam hodně druhů ryb - tradiční kapr nebo cejn, jsou tu i štiky a candáti, líni, úhoři, okouni, tloušti, ostroretky, amuři... 

 

 

Jako bonus stará fotka: Pohled na čerstvě napuštěnou Žermanickou přehradu kolem r. 1960, vzadu je vidět pásmo Moravskoslezských Beskyd. 

Foto ze zdroje milujemebeskydy.cz

 

Brod přes řeku.

Říjen

Topolů nade vsí hudba líná
zpívá bezlidným prázdnem října.
Réva na zdích zlatorzivá
mlčí, odpočívá.
Prázdny jsou špačků budky.
Ticho vsi mlčením hřbitova dojímá,
okénka chalup slepýma očima
mlhou se prodírají,
větru kdes úder prudký
zaskučí,
zrývá ticho a lomí se
v dalekém kraji.

(Antonín Sova, ze sbírky Drsná láska, 1927)