Dnešní článek o knize není pouhou recenzí. Ani staré knihy nemusíme zavrhnout jen proto, že byly napsány před sto lety a nepopisují tedy "moderní dobu". Nemusíme odložit knihu jen proto, že spisovatele nikdo nezná, některá témata jsou nadčasová.
V knihovničce mám několik knih po pratetě Františce, jsou tedy opravdu staré. Tato laskavá žena odešla na věčnost v mém dětském věku. Tehdy se mi líbila její miska s obrázkem, dodnes ji mám v kuchyni. Také dečku, kterou vyšívala. U tety jsem obdivovala, jak si vážila knih. Knihy kupovala, pak je podepisovala, protože je půjčovala sousedkám v domě. Pár knížek jsem zachránila a z toho malého "dědictví" jsem teď jednu přečetla. Nejdříve o autorovi:
JUDr. Gustav Hubáček (1857 - 1941) pod svým jménem publikoval pouze odborné právnické články. Byl vysokým státním úředníkem a r. 1919 se stal prvním generálním prokurátorem Nejvyššího soudu nově vzniklé Československé republiky. Psal také romány a beletrii, tento žánr publikoval pod pseudonymem Václav Čech-Stráň.
To byl pan Gustav Hubáček, prokurátor a spisovatel. Zaměřoval se na morální dilemata, lidskou chamtivost, majetkové spory a
sociální nespravedlnost – s tím se denně setkával u
soudu.
Foto langhans.cz
Téměř sto let starou knihu dnes představím. Pan Hubáček poznal spousty případů u soudu a ty pak promítl do svých románů.
Román "Pod cizím krovem" (vydaný r. 1927, Nakladatelství Vaněk a Votava na Smíchově) líčí únos dítěte a jeho další život pod novou identitou.
Na Novém městě pražském žila zámožná rodina velkoobchodníka Jindřicha Korába, jenž firmu - obchodní dům s koloniálním zbožím, převzal od svého otce. Jindřich trávil většinu času obchodními záležitostmi a chodem firmy, zatímco jeho žena měla na starosti tři menší děti. Manželka pražského velkoobchodníka si ráda kupovala nové šaty a klobouky a v těchto chvílích nechávala děti bez dozoru. Jednoho dne, to zrovna manžel byl na obchodních cestách, záhadně zmizela jejich dvouletá Evička. Batolila se za sourozenci po dvoře, ti se jí chtěli schovat a .... Evička beze stopy zmizela. Pátrání, výzvy v novinách ani vypsaná peněžní odměna nepřinesly žádné poznatky. Nikdo si ničeho nevšiml.
V další kapitole autor čtenáři představuje jinou pražskou rodinu Schánělových, kde po úmrtí otce zůstala vdova s dospívající dcerou. Paní se upnula na dceru s myšlenkou, že dceři musí zajistit rodinné štěstí sňatkem s dobře situovaným mužem.
Vyhlédla si nadějného kandidáta, ale ten zatím ještě studoval. Jako úplný sirotek žil skromně a byl vděčen za jakoukoliv pomoc i radu od starších lidí, když vlastní rodiče neměl. Byl to Vojtěch Klas. Paní Schánělovou respektoval, ale hlavně měl ještě pár let studovat a pak bude profesorem.
Paní Schánělová oba mladé lidi seznámila a spřádala plány, že si mladého studenta Klase musí pojistit - on si její dceru musí vzít! Známost se vyvíjela tak dobře, až po čase dcera oznámila matce, že je těhotná. V té době to byl závažný poklesek a v jejich společenské vrstvě jako svobodná matka by neobstála a byla by terčem kritiky. Matka vše oznámila studentovi, jenže on se teď nemůže ženit. Musel dostudovat, pak že si dívku vezme.
Matka odvezla dceru z Prahy do odlehlé hájovny v lese, aby nebyla na očích veřejnosti. Tam nikdo nechodil a tak mohlo být vše utajeno. Věděla o tom hajná a posluhovačka, za mlčení dostaly zaplaceno. Hajná se o dceru postarala, ta pak v hájovně v tajnosti porodila. Mladá matka s dítětem směla být jen v době nutné po porodu, pak se musela vrátit k matce do Prahy a dělat, že se nic nestalo.
Otec neviděl dítě zhruba do jeho dvou let, poté mu bylo dovoleno se s ním několikrát velmi krátce vidět. Byla to holčička, která se moc dobře nevyvíjela, vyrůstala v naprosté izolaci v hájovně, aby se nic neprozradilo, žádný lékař ji neviděl.
Mladý Klas se zabýval studiem a od Schánělové dostával jen kusé informace. Zdravotní stav dítěte se však zhoršil natolik, že hajná povolala p. Schánělovou a ta si nevěděla rady, s dítětem běžela na kliniku. Tam dostala výtku, proč přichází tak pozdě. Ona však nechtěla říci, čí to dítě je, dnes by to těžko bylo možné, ale toto je doba tzv. první republiky. Na nějaké léčení bylo již pozdě a děvčátko brzy zemřelo. Paní Schánělová z nemocnice utekla a tak nevěděla, kde bylo její vnouče pochováno. Hajné předstírala, že dítě je stále léčeno v nemocnici.
Bála se, že smrt dítěte může ukončit veškeré závazky mladého studenta Klase k jeho dceři, dítě bylo jediným pojítkem mezi nimi, oni se už nestýkali. Kde matka pak bude hledat ženicha?
Paní Schánělovou napadlo, že musí sehnat podobné dítě. Klas ani její dcera výměnu dítěte nepoznají, protože ho vlastně neznali. Musela vše provést rychle a nenápadně. Potřebovala získat asi dvouletou holčičku tmavých vlasů a očí a to byla malá dcerka velkoobchodníka Korába, kterou v nestřežené chvíli z jejich dvorku odnesla. Doma ji ostříhala vlásky, v prvních dnech podobu maskovala potíráním tvářičky mastí v silné vrstvě a tvrdila, že to má nařízeno z kliniky. Vše zakamuflovala, už to nebyla Evička Korábová, ale malá Andulka.
Čas plynul, otec dítěte dostudoval a tak paní Schánělová mu připomínala nutnost uzavření sňatku s její dcerou, aby dcera mohla vychovávat dítě a nepohlíželo se na ni jako na svobodnou matku. Únoskyni trápily výčitky svědomí, uvědomovala si, jakou špatnost rodičům Korábovým způsobila, ale nebyla schopna se přiznat. Vždy měla argument, proč to nemůže udělat.
Mladí lidé se vzali, svatba byla jen za přítomnosti svědků a Vojtěch Klas nastoupil na místo profesora. K bydlení dostali domek na kopci na okraji Prahy. Dcera paní Schánělové s manželem vůbec netušili, že nyní vychovávají cizí dítě.
Klasovým se po čase narodily ještě další dvě děti, kromě nejstarší Andulky měli Vojtíška a Mařenku. Otec rodiny bral výchovu svých dětí velmi zodpovědně a hlavně u nejstarší Andulky viděl největší výsledky svého působení. Byla nejen bystrá, ale na svůj věk i pracovitá, naučila se domácím pracím a obstarávala domácí zvířectvo i zahradu. Byla velmi dobrou studentkou a naučila se plynně francouzsky a německy. Profesor Klas investic do vzdělání nelitoval, dceři dopřával kurzy v jazykové škole. Tam chodily i starší dívky a jednou se doma Andulka zmínila, že si tam našla kamarádku. Oblíbila si ji o dvě léta starší dívka - Milada Korábová. Rodičům to nic neříkalo, ale pro babičku to byl šok, hlavně, když Andulka řekla, že se spolužačky často podivují, jak ty dvě jsou si podobné - jako sestry!
A když Andulka oznámila, že by se k nim domů kamarádka Milada ráda přišla podívat, babička věděla, že tohle se nesmí stát. Když Andulce bylo 15 let, snažila se babička řídit život své vnučky. Asi podobně, jak před léty totéž dělala své dceři.
Jak se to vyvíjelo dál, popisuje kniha.
_____________________
Přestože kniha byla vydána před 99 lety, dobře se čte, samozřejmě je tam používán dobový jazyk a některé formulace vět se dnes nepoužívají. Životní styl a názory se během uplynulých sto let změnily. Tento poznatek je také pro čtenáře zajímavý. Popis událostí však nepůsobí naivně, vždyť to psal generální prokurátor.
Po uplynutí sta let autor čtenáře nutí přemýšlet a logicky začneme srovnávat s dnešní dobou.
Změnil se pohled na vnímání věku, před sto lety byl padesátiletý člověk považován téměř za kmeta, protože průměrný lidský věk byl nižší než dnes. Paní Schánělová, přibližně 50letá, je tam líčena jako stará paní. Dnes jsou padesátnice aktivní a hezké ženy.
Hodně se změnil náhled společnosti na tzv. svobodné matky. Dříve velký poklesek, kdy se na ženu dívali "přes prsty", v současné době se velké procento dětí rodí mimo manželství.
V pasážích, kdy babička-únoskyně přinesla dítě na kliniku, mě napadlo více otázek. Lékaři se věnovali dítěti a chtěli je zachránit, ale nikdo nepátral po identitě, paní jen přinesla dítě a pak odešla... nebo to byl záměr autora a nechtěl už děj dále rozšiřovat? Možná... Ovšem, dnes jsou babyboxy, to dříve nebylo a nevím, jestli jsou i v jiných zemích.
Musíme si přiznat, že i v dnešní době může člověk, nejen dítě, zmizet zcela beze stopy a to žijeme v době technických vymožeností, o kterých se v době románu "Pod cizím krovem" ani nesnilo.
Zdroj: Národní knihovna ČR
Jen na doplnění, rodina JUDr. Gustava Hubáčka zažila také ztrátu dítěte - i oni přišli o "Andulku". Našla jsem v novinách jeho poděkování za projevenou soustrast. Je tomu přesně 125 let.
