Cikánský výpad v Olomouci má svoji pověst

 

 

 

Dnešní příspěvek je o zajímavosti ve městě. Je příkladem toho, že i v současné době se najdou dobrovolníci, kteří jsou ochotni přiložit ruku k dílu. Důležité je, jak se k tomu staví město. Pokud akci zorganizuje, odměnou jim je pocit, že zpřístupnili a zprovoznili místo, které je spojeno s historií města. Pro vysvětlení: výpad je průchod v hradbách, jinak označován jako branka. V Olomouci se jim po hanácky říká "vépad". Vám bude odměnou pověst na závěr. 😃

Dóm sv. Václava jistě znáte, pro toho, kdo tam nebyl, přidám fotografii katedrály. Výškou věží je to jedna z dominant Olomouce. 

Je to exkluzivní místo, v němž je areál moravského hradu, dávného sídla knížat a biskupů. Tady pod dómskými hradbami je Cikánská branka. Možná vás název překvapuje, ale je s ní spojena pověst s dramatickým příběhem, který se udál před staletími v Olomouci. 

Rekonstrukce Olomouckého hradu v první polovině 13. století, pohled od ulice 1. máje. Vpravo katedrála sv. Václava, vysoká hradní věž (dnes kaple sv. Barbory) a palácové stavby zeměpanské části hradu. Za nimi je dnes letní kino. / Repro: Rostislav Vojkovkovský - nakladatelství Beatris 

 

 

Historické foto branky.

Pod Dómem byly hradby, ony jsou tam i dnes, jen mnohý návštěvník tam ani nejde. Přitom dole je pěkný park, který ohraničuje Mlýnský potok, který pak teče dál do Bezručových sadů. Vlastně se není čemu divit, že to místo mnoho návštěvníků nezná, protože mnoho let se brankou nedalo procházet. A podle toho to tam vypadalo. V roce 2019 se začalo pracovat na zprůchodnění branky. Následující fotografie a informace jsem vybrala ze stránek města. Chci ukázat, jak i v současnosti se dá upravit a zpřístupnit veřejnosti zapomenuté místo v hradbách: "Takhle úžasné místo tady mít a nepoužívat ho - to by byl hřích. Od začátku, co máme areál v pronájmu, nám bylo líto, že je branka zasypaná. Park dole je krásný a je škoda, že je takřka nenavštěvovaný. Když Cikánskou branku zpřístupníme, lidé by tudy mohli procházet pod hradbami. Prostor by se otevřel všem a lidé by měli možnost si všimnout i našeho výjimečného amfiteátru, který jen tak někdo nemá".

 

 

Byly vypsány brigády a dobrovolníci začali prostor vyklízet, aby sloužil jako průchod do letního kina i pro turisty jako spojnice mezi centrem, parkem a dómem. Cikánský výpad neboli Cikánská branka pod dómskými hradbami byl po léta uzamčený vchod ve stěně Locatelliho bastionu (vojenské opevnění, velitelem tu byl Locatello de Locatelli, dohlížel i na výstavbu pevnostních objektů). Viděla jsem fotky, bylo to hodně zanedbané a podle nich soudím, že tehdy jít tam, bylo to "o ústa". Asi před dvěma lety to tam zprovoznili a opět se tudy začalo chodit.

Cikánský výpad svým názvem nepřipomíná své uživatele, ale dávnou událost, ke které na tomto místě podle legendy došlo. 

 

Cikánská branka v parku pod Dómem.

Pověst se vztahuje k roku 1425, kdy probíhaly husitské války. Olomouc stála na katolické straně a velmi obezřetně hlídala své hradby. Lidé vyhlíželi, zda se odněkud neblíží nebezpečí, hlavně husitská vojska. Tehdy na takto ostražitou Olomouc měla narazit skupina kočujících cikánů, kteří na Moravu dorazili odněkud z Uher. Olomoučané se s tímto etnikem tehdy ještě nesetkali a neznali ho. Setkání nakonec dopadlo pro nečekané hosty tragicky. V 15. století Romové procházeli střední Evropou a byli vnímáni většinou jako nevítaná návštěva. Samotná část městského opevnění, v němž dnes Cikánský výpad či Cikánská branka je, pochází až z let 1655 až 1676. Jedná se o bastion, tedy charakteristický prvek barokního opevnění. To začalo obklopovat Olomouc krátce, poté, kdy bylo město po dlouhých osmi letech konečně opuštěno švédskými okupanty a kdy vídeňský dvůr rozhodl o tom, že Olomouc bude třeba znovu a mnohem důkladněji opevnit. Roku 1655 císař Ferdinand III. proto vyhlásil Olomouc zemskou pevností. 

 

 Pohled na hradby Olomouckého hradu od letního kina.

Nový velitel pevnosti plukovník Locatello de Locatelli a vojenský inženýr Louis Raduit de Souchez zahájili práce. V místech na severním obvodu města, kde bylo opevnění nejzranitelnější a navíc bylo silně poškozené předchozími pokusy císařských vojsk o znovudobytí Olomouce, navázal projektant na činnost švédských okupantů, kteří před bývalým hradem nechali vybudovat alespoň velký hliněný násep. Ten byl použit jako základna pro budoucí bastion - na snímku:

 

Přímo pod katedrálou a hradním návrším vznikl Locatelliho bastion, který byl novou hradební zdí (kurtina) propojen s vedlejším Špitálským bastionem. Myslím, že o tom většina návštěvníků katedrály vůbec neví. Locatelliho bastion zůstal do dneška jako doklad nejstarší fáze barokního opevnění města. 

 

Locatelliho bastion je pár kroků od rušného centra města.

 

Schody, vedoucí z vyčištěné Cikánské branky. Tak vypadá branka dnes.

Cikánský výpad je brankou, která umožňuje dostat se z předpolí hradeb dovnitř do bastionu. Tady je vidět, jak to v takovém barokním bastionu vypadá. 

Slíbenou pověst jsem vybrala od p. Marcely Čermákové ze stránek Vědecké knihovny Olomouc: 

Zdroj: Michal Folta, Vědecká knihovna Olomouc, www.olomouc.cz

Jak jsem fotila "Jahoďák"

 

Jahodový úplněk nastal v neděli 4. června 2023 přesně v 05:41 hodin a je v ohnivém znamení Střelce. Říká se mu Jahodový úplněk – důvod je zřejmý. V našich končinách se však můžeme setkat i s označením Úplněk růží, které právě začínají kvést. Mám pod balkonem růžový keř a zdá se, že už nasadil pupeny, tak uvidíme.

Po stovky let termín "Jahodový úplněk" používaly indiánské kmeny v Severní Americe, ale do povědomí se dostal i u nás. Není přitom nutně spojován jen s jahodami, ale v podstatě jakýmkoliv jiným sladkým ovocem a úrodou, která rovněž podtrhuje nastupující léto. Nevím jak vy, já těm jahodám moc nedám, více mi chutnaly v dětství, ale pokaždé jsem měla alergii. Takže můj vztah k jahodám je takový "vlažný", spíš si koupím kompotované. V televizi jsem viděla, že na mnoha místech začal samosběr jahod. Jsou krásné:

 

Jahodový úplněk sice připadl na 4. června, ale už předchozí noc Měsíc majestátně svítil na obloze a tak jsem ho vyfotila. 

Není to samozřejmě jen úplněk, který by nás mohl v průběhu června uchvátit. Dalším zajímavým jevem bude samotný slunovrat 21. června, který bude nejdelším dnem v roce. Už je možné pozorovat, že večer je opravdu déle světlo. Astronomové slibují noční podívanou na Bootidův meteorický roj, který svého maxima dosáhne 27. června a s přihlédnutím k fázi Měsíce bude jednotlivé meteority možné zahlédnout v průběhu celé noci. Uvidíme, jaká bude viditelnost.

Zdroj: zoom.iprima.cz 

 

Julie Moschelesová - světoznámá (a u nás neznámá) vědkyně

 

Galerie "Otců zakladatelů geografie" představuje deset nejvýznamnějších geografů tzv. albertovské školy. Je to devět mužů a jedna žena, která se zapsala mezi významné osobnosti žen v historii Univerzity Karlovy. 

Galerie otců zakladatelů geografie je stálou expozicí obrazů v prostorách Knihovny geografie. Byla slavnostně odhalena  23. 3. 2006 u příležitosti 150. výročí založení  oboru geografie na Univerzitě Karlově.  Autorkou portrétů je akademická malířka Zdenka Landová.

Geografka Julie Moschelesová byla vedle filosofky Albíny Dratvové jedinou ženou na meziválečné Přírodovědecké fakultě UK, která dosáhla docentury. Nejvíce se věnovala fyzickému zeměpisu, zejména geomorfologii. Traduje se dokonce, že po válce se měla tak "dobře", že žila jistou dobu v jedné z podkrovních místností děkanátu PřF UK na Albertově.

 

Doc. PhDr. Julie Moschelesová

Julie se narodila v Praze v roce 1892 do bohaté židovské rodiny, její dědeček údajně vlastnil továrnu na sukno. Její mateřštinou byla němčina. Češtinu se naučila až za studií, ale brzy ji i písemně zvládla bez chyb. Matka byla slepá, proto ji od dětství vychovával strýc, anglický malíř a esperantista Felix Moscheles s manželkou. S nimi procestovala celou Evropu a severní Afriku. Na základní školu chodila v Londýně.

V Maroku se náhodně setkala s významným norským geologem Hansem Henrikem Reuschem a ten se přimluvil, aby mohla pracovat jako překladatelka v geologickém ústavu v Oslu, kde se začala věnovat výzkumu geomorfologie Skandinávského poloostrova.

Nadané vědkyně si všiml při studijní cestě do Norska profesor geografie Alfred Grund z pražské německé univerzity. Vyzval Julii, aby začala studovat a ta nabídku přijala.

Doktorát na pražské univerzitě získává u F. Machatschka v roce 1916. Stále pracovala jako pomocná vědecká síla, v letech 1917-1922 působila jako nehonorovaná asistentka na německé univerzitě v Praze. Díky Václavu Švamberovi přechází v roce 1923 na českou univerzitu, kde se roku 1934 habilitovala z antropogeografie (dnes socioekonomické geografie). Převážně se však věnovala fyzické geografii. I po obhájení doktorátu Moschelesová stále pracovala jako pomocná vědecká síla, později jako nehonorovaná asistentka. Kvůli antisemitským útokům nakonec z německé univerzity odešla na českou  do Geografického ústavu na Albertově. 

Přestože byla asistentkou se všemi předpoklady k vědecké i pedagogické práci, v seznamu přednášek se její jméno objevuje až v r. 1932.  Těžištěm její odborné práce byla hlavně geomorfologie - především našeho území. Při výzkumech v severních Čechách např. na základě geologické analýzy říčních sedimentů dokázala, že praOhře tekla původně údolím dnešní Bíliny. V pracích o Císařském (Slavkovském) lese se pokusila o datování některých českých vulkanitů, např. zkoumala Doupovské hory.  Její myšlenkou je také dnes obecně uznávaná teze o potřetihorním zdvihu České kotliny. Při výzkumu Českého středohoří  rozlišila v labském údolí celkem 6 říčních teras různého stáří. 

Další práce se týkaly např. struktury hercynských pohoří (Vlnité prohyby o velké amplitudě v jižních Čechách, 1931), psala i o moravských Karpatech - zejména studovala změny v poloze rozvodí mezi Moravou a Váhem v oblasti Vlárského průsmyku. Publikovala článek o Darwinově teorii vzniku korálových útesů (Geologische Rundschau, 1921) nebo o Bonnevillově jezeře v Severní Americe (Zeit schrift fur Gletscherkunde, 1922).

***

Po habilitaci se pak plně začala věnovat právě sociálně-geografických otázkám. Stala se soukromou docentkou, držela si nijak skvěle placené asistentské místo na fakultě. Vedle toho se živila především překlady. Německy a anglicky mluvila zcela plynně, němčina byla její mateřštinou a anglicky byla zčásti vychovávána. Ovládala i francouzštinu a severské jazyky. Česky se naučila až v dospělosti během vysokoškolských studií.

Uplatnění našla až jako lektorka geografie na obchodní fakultě univerzity v Melbourne, kam nastoupila k 1. 3. 1940. Úředně byla vedena jako pobyt v exilu, od 7. 12. 1942 do 15. 10. 1945 pobývala převážně v severní Austrálii jako geografka v armádě Nizozemské východní Indie. Tehdy zpracovala jedinečnou bibliografii týkající se zeměpisu dnešní Indonésie a přilehlých oblastí. V Melbourne se zapojila i do aktivit čs. exilu, i v rámci pobočky Čs. červeného kříže. 

V Melbourne poznala svou životní přítelkyni, dánskou literární vědkyni Gretu Hort, se kterou sdílela podobné osobní i profesní názory. Když se po skončení války vrátila do Československa, nenašla už ze svých příbuzných nikoho naživu. Celá její rodina se stala obětí "konečného řešení židovské otázky". Do Prahy s ní odešla i Hortová, aby převzala starost o domácnost poněkud nepraktické geografky.
Cesta byla dlouhá, krátce pobývala v Melbourne, ale na přání z vlasti v Sydney 6. 3. 1946 nastoupila na první civilní loď do Evropy a přes Londýn, odkud dopisem z dubna 1946 žádala o místo asistentky na pražské univerzitě, se vrátila repatriačním vlakem. Následně žádala o odškodnění podle dekretu 53, osvědčení o národní spolehlivosti ji vydal generální konzulát ČSR v Sydney.

Docentkou byla ustanovena k 1. 1. 1955 s tabulkovým platem 2600,- korun. Vedla většinu přednášek z regionální geografie a chystala se ke zpracovní velké monografie o Austrálii, kterou už nedokončila. Připravila Geograficko-statistický přehled států světa (1948) , stále psala skripta, kapitoly do učebnic pro gymnázia.

***

Po návratu domů zjistila, že nikdo z příbuzných už nežije. Naštěstí ji provázela dánská literární vědkyně Greta Hortová. V Praze jen těžko hledala odpovídající uplatnění i byt. Jednu dobu dokonce přebývala přímo v budově fakulty. 

Mapa Britských ostrovů ve Stielerově atlase (1935):

Julie Moschelesová publikovala ve všech oborech geografie většinou v zahraničních časopisech. Její odborná práce byla známá a oceňovaná víc v cizině než u nás. Již od 2. světové války nebyla zcela zdravá, už v roce 1947 trpěla záchvaty, měla oční chorobu. Její životní plány přetrhla smrt, 7. ledna 1956 podlehla rakovině. Aby jí mohl být uspořádán důstojný pohřeb, museli se na ni složit kolegové z fakulty, protože nikdo z rodiny nežil. 

zdroj: plus.rozhlas.cz, M. Blažková, www.natur.cuni.cz, Radost z poznání nemusí vést k uznání. Julie Moschelesová, Jiří Martínek

 

Jak vznikala naše příjmení

 

V tomto tématu se zaměříme na nejčastější česká příjmení a na to, jak vznikala. Možná víte, že vaše příjmení nepatří zrovna mezi ta nejčastější, však moje určitě také ne. I když člověka přirozeně zajímá hlavně to jeho příjmení, případně některého z kamarádů nebo spolupracovníků. Bereme-li v úvahu, že českých příjmení je více než 40 000, je nám jasné, že jejich četnost je rozdílná. Některá příjmení jsou obvyklá a vyskytují se u mnoha rodin, jiná příjmení jsou vzácná a setkáme se s nimi pouze výjimečně. Stejně tak je u některých příjmení zcela jasné, jak vznikla, u jiných se musíme trochu namáhat, abychom zjistili, kde se vlastně vzala, a v mnoha případech jde pouze o vědeckou hypotézu a výklad pravděpodobný, opřený o jazykový rozbor, jak uvádí malá encyklopedie Naše příjmení, jejíž autorkou je Dobrava Moldanová. Schválně jsem si knihu kdysi koupila, ale vyšly už jiné knihy na toto téma.

 

Víte které je úplně nejčastější české příjmení? Otázka není těžká, tady se asi těžko zmýlíme. Ano, v tabulce nejčetnějších příjmení stojí na prvním místě jméno Novák. Nováků je v naší republice úplně nejvíc, nositelem tohoto příjmení je asi 1 % naší populace.

Možná si kladete otázku, jak je možné, že je u nás tolik Nováků. Toto příjmení je odvozeno od adjektiva nový ve smyslu nový usedlík, nový soused nebo třeba švec, který šil pouze novou obuv. A právě novost byla prvním a velmi výrazným znakem, kterým se člověk odlišoval od kolektivu, do kterého prvně přišel. Stejně tak to platí pro příjmení Novotný, které je v tabulce nejčastějších příjmení na druhém až třetím místě. Dělí se o ně s příjmením Svoboda.

U tohoto jména je opět uplatněn jeden výrazný rozlišující rys. Od poddaných obyvatel vesnice se podstatně lišil svobodník - svobodný sedlák, proto dostal příjmení Svoboda. Kdo měl svobodu měl nějakou výsadu, nevázanost, útočiště, byl to člověk, který měl nějakou svobodnou selskou živnost apod. U tohoto příjmení je ale možný ještě jeden výklad původu, a to že vzniklo z místního jména.

Čtvrté místo má příjmení Dvořák, protože byl ze dvora a od lidí ze vsi se zase odlišoval. Další častá příjmení jsou Černý, Veselý, Procházka, Kučera, Pokorný, Jelínek, Hájek, Růžička, Fiala, ale také Němec.
Toto příjmení vznikalo nejčastěji tak, že přistěhovalce z Německa Češi označovali osobním jménem nebo názvem zaměstnání s přívlastkem Němec, takže to mohl být Matěj Němec nebo také kovář Němec. Druhý možný výklad je ten, že příjmení Němec vzniklo od staročeského podstatného jména němec, tedy němý člověk.

Původ všech příjmení, která tu jsou výše uvedena, si můžeme vysvětlit poměrně snadno, ale jsou i taková příjmení, u nichž je původ nejasný. Pro příklad uveďme tři příjmení, která sice nejsou příliš frekventovaná, ale také nejsou úplně neobvyklá:

Je to Klír, Veškrna a Pohnán. Příjmení Klír je počeštěné slovo Klier, které vzniklo z německého apelativa Kliber, a to bylo odvozeno ze slovesa klieben (štípat dříví). 

Veškrna vzniklo pravděpodobně buď ze zájmena staročeského veškeren, nebo ze slovesa vyškeřit, což znamená vyšklebit se. 

A poslední příjmení Pohnán je odvozeno z místního jména Pohnání u Mladé Vožice. 

zdroj: plzen.rozhlas.cz

Méně známá Olomouc - město jako pevnost

 

Olomouc je město mnoha tváří. Během zhruba padesáti let je v paměti lidí spojena s květinovými výstavami v rámci Flory, kdy do města míří desetitisíce návštěvníků. I my  jsme k nim patřili od mého dětství. Jenže, když chodíte půl dne po výstavišti, ještě tam vždy něco koupíte (a nemusí to být zrovna květinový keř), moc se toho z města nestihne. Kdo tyto výstavy zažil, jistě mi dá za pravdu. Všude davy lidí - v pavilónech a v okolí stánků venku ani nemluvě. Vždyť tam jezdily plné autobusy "zahrádkářů" z celé republiky. Člověk je "ukodrcaný" už tou cestou a prohlídkou, pak se někde naobědvá a proces trávení jistě nevyzývá člověka, aby ještě běhal po městě mimo výstaviště. Takže uděláte fotky a nákupy, kdy poté zjistíte, že mnohé jste koupili zbytečně a navíc předraženě. Máte desítky fotek květin, půl kabely různých letáků, maximálně juknete na "sloup" na Horním náměstí a jede se domů. Ještě tak na kafe či zákusek k Mahlerovi, ale "byli jsme v Olomouci (mockrát) a známe to tam". Také jsme to tak mívali a za mých rodičů určitě. Proto se vší zodpovědností napíšu, takhle se město nepozná a rozhodně se nic podstatného o městě nedovíte. To byl jeden z důvodů, proč jsem si pro letošní jarní dovolenou vybrala pobyt právě tam. Pobyt byl dárek k narozeninám od přítele. A troufám si říct, lépe je nespoléhat se na informace z recepce či podobných zdrojů, bývají nejen stručné, ale dost omezené. Co si člověk nezjistí, to se nedoví.

Dnes trochu rozvinu téma z minulého článku - ZDE: Stačí, když návštěvník projíždí městem tramvají či autobusem a někde už na dohled jsou zbytky opevnění. Proč zbytky? Opevnění nemůže být kompletní, protože by město svazovalo a tím by v moderní době vadilo.

Pokud si Olomouc spojujeme s krásnými domy v historickém centru, mnoha kostely a krásným sloupem, co je na seznamu světového dědictví UNESCO, není to úplné. Olomouc v minulosti bývala hlavním městem Moravy, proto již ve středověku byla opevněna. Musíme si uvědomit, že to středověké opevnění, tedy starší, obklopovalo hradbami dnešní historické centrum, které je vyznačeno na každé pořádné mapce města. Myslím, že nejlépe toto opevnění uvidíme v Bezručových sadech, tedy přesněji tam jsou pozůstatky tohoto opevnění. 

Pak město zažilo dobu klidnější, než začala třicetiletá válka. A co nastalo? Kdo tipuje nápor Švédů, má bod. Ať přijedeme kamkoliv, vždy nakonec z výkladu průvodců se ozývá "pobyt" Švédů. Tehdy hezky plundrovali ty naše země, jen co je pravda. A tak rok 1642 byl pro Olomouc rozhodující, protože byla dobyta švédským vojskem. A tady mě napadá přirovnání z moderní doby - také šlo o "dočasný pobyt" vojska, protože Švédové tu byli do r. 1650. A to se, prosím, učíme, že třicetiletá válka skončila v r. 1648! Nedělejme si iluze, Švédové se tu rozhodně nechovali jako holubičky. Co by s odchodem spěchali, jistě se na Moravě měli prima. Nestačilo, že byl uzavřen Vestfálský mír, kdo zapomněl, je to oficiální konec třicetileté války. Co by spěchali, počkali si ještě dva roky (jistě k "obrovské radosti" Olomoučanů) a pak odtáhli. O tom se nemluví, ale nechali město vyrabované a zpustošené. Nic nového pod sluncem. 

Brzy po třicetileté válce r. 1655 byla Olomouc prohlášena za pevnostní město. Nutno připomenout, že jsme byli součástí Habsburské monarchie a sídlem panovníka byla Vídeň. Pomaloučku, polehoučku se začalo budovat bastionové opevnění. To je to, které se nyní označuje jako barokní. 

Bastion je část opevnění vystupující mimo samotnou hradbu, na níž se koncentrují střelci a děla. Umožňuje obvykle ostřelování protivníka u paty hradby bez nadměrného ohrožení vlastních střelců a děl, taktéž podporuje sousední bastion. Obvykle se jedná o mohutnou stavbu přiléhající k hradbě sypanou zemí. 

Tato etapa skončila v letech 1742-1756 vystavěním tzv. tereziánských hradeb. Letopočty mnohý člověk spíše vynechá, ale uvádím to proto, abychom si lépe uvědomili, že tato výstavba hradeb tam probíhala téměř sto let. Takže to zastihlo několik generací, člověk se narodil a sotva se rozkoukal, viděl hradby a než životní pouť jeho dětí skončila, ještě to opevnění nedokončili.

Pokračování

Toulky českou minulostí: 125. schůzka: O právním státě a notáři Janovi

 

Navrhuji vám opustit svět vysoké, vyšší i té nejvyšší politiky, navrhuji dokonce se vzdálit z města, ve kterém se toho u nás upeklo nejvíc, navrhuji uzavřít se na půl hodiny mezi bytelné zdi několika gotických brněnských domů a tu dobu strávit převážně s mužem, o kterém víme pouze, že se jmenoval - Jan.

Jak rostla královská moc, množily se i zákony. Od 13. století označovaly královské výnosy a zákony za zločiny nejrůznější jednání proti veřejnému pořádku, proti veřejné bezpečnosti, proti státnímu hospodářství - například proti padělání mincí, také proti králi jako zástupci a nejvyššímu představiteli státu. Král svěřoval pravomoc stíhat a trestat takové zločiny určitým osobám, které se v Českém království nazývaly „poprávcové." Ony totiž měly činit "po právu." Byli to většinou správci královských statků a purkrabí královských hradů a rychtáři s konšely v královských městech. Úřad poprávců v sobě zahrnoval tři funkce: vyšetřování trestných činů (to je dnes věcí policie), vznášení obžaloby (to mají na starosti státní zástupci), a konečně funkci soudní čili vynesení rozsudku (neboli soud). V královském městě Brně (čímž se konečně dostáváme k muži, jehož jméno jsme nadřekli na samém začátku) představoval největšího znalce práva "dominus Iohannes, notarius civitatis," neboli: "Pan Jan, městský notář."

Notář Jan. O čempak psal - nebo spíš nechal psát - brněnský notář Jan do své právní knihy? O všem. O vloupání, o manželství, o věnu, o rozvodu, o únosu panny a jejím svedení, o svedení mladého člověka mužského pohlaví, o zabití dítěte, a zase o vraždě... "Poté, co Jiří Železný, brněnský měšťan, bil svou ženu, vláčel ji po domě, šlapal na ni a neuctivě ji trestal i mnohými jinými nedovolenými způsoby, ba ještě krutěji a nectnostněji s ní zacházel a nechtěl se k ní chovati s manželskou laskavostí, rodiče jeho manželky ho nejprve sami a posléze prostřednictvím konšelů velmi často napomínali a snažně jej prosili, aby zanechal řečených nepřístojností. On odpověděl, že by svou manželkou, jejíž hlavou a pánem je on sám, chtěl mistrovati, jak mu je libo. A když mu uváděli, v čem porušuje zákon a špatného činí, tvrdil, že si žádné nevhodné jednání neuvědomuje, pouze to, že chce napravovati manželku, dokud je mladá, protože v pozdější době by si nezvykla báti se ho a podrobiti se jeho příkazům. Radní se usnesli a přistoupili k doporučení, aby Jiří žil s manželkou v pokoji, aby ji vedl ke slušným způsobům a chvályhodnému žití spíše domluvami po dobrém a ukázňováním než sprostými nadávkami, bičem a krutými tresty. Na ta slova Jiří s úšklebkem odpověděl, že by rád viděl, jakým právem může být zabráněno, aby svou ženu trestal, jak a kolikrát chce podle libosti."

Nejen dnes, ale ani ve 14. století si něco takového manželka nemusela nechat líbit. Paní Železná nejprve uprchla a zamkla se v jakési komoře, z níž byla osvobozena na zákrok soudu. Odstěhovala se (jak to všechno pečlivě zaznamenal notář Jan) ke svým rodičům, a pak nastoupila spolu s nálezem neboli rozsudkem slova zákonů, formulovaná kým jiným než panem Janem... "Jestliže může manželka dokázati, že se manžel buď proviňuje cizoložstvím nebo že páchá travičství nebo se zabývá vzpourou nebo že provádí loupení nebo že se ujal lupiče; či dokáže-li manželka, že manžel je únosce lidí nebo žije prostopášně nebo při vědomí manželky se spouští s jiným i ženami, nebo když dokáže, že strpěla úklady od mužů kvůli blahu oněch cizích žen, nebo že meče, jedů či jiných způsobů a také biče je užíváno, něco takového když manželka může dokázati, zákon jí dá oprávnění, aby využila odchodu, odstoupila od sňatku a aby zpět dostala věno a veškeré jmění, které vlastnila před sňatkem, a to nejen tehdy, dokáže-li všechny důvody, nýbrž také tehdy, dokáže-li jediný."

Největším případem, se kterým se brněnský právník Jan za svou kariéru setkal, byla asi causa Štěpána ze Strachotína neboli Steflina de Tracht. Ve své právní knize se tímto případem zabývá v kapitole nazvané O vražednících a zrádcích a o jejich statcích. "Do domu Štěpána ze Strachotína aneb Šteflína Trachta, brněnského měšťana a hostinského, vešli jednoho dne dva kupci z Jevíčka a s důvěrou mu svěřili osmdesát hřiven. A když pak na druhý den za svítání s navrácenými penězi odcházeli, Šteflín Tracht je věrolomně zradil, a to tak, že jeho společníci ony dva muže sledovali, napadli v polích, o peníze oloupili, na smrt zranili a zůstavili je napůl živé." Jak to s tím případem vlastně bylo, to se mohli brněnští měšťané dozvědět před Šteflínovým domem, neboť právě tam bylo veřejně prohlášeno:

"Ten proradný ničema Šteflín Tracht, který zde stojí, hosty své, kteřížto v jeho domě byli, falešně zradil, že byli zabiti a o zboží své oloupeni. A v tom se konšelé pravdy takto dopátrali: poslali do Jevíčka k týmž hostům a nechali se jich dotázati, od koho škodu utrpěli. Ti vyznali, že časně ráno ze Šteflínova domu odejíti měli, že jich však pustiti nechtěli. Zatím přišli lidé a klepali na dveře. Šteflín k nim vyšel z domu a šeptem s nimi hovořil. Poté, když hosty pustil, ho ještě viděli s těmi lidmi stát a šeptat. A těm lidem přičítají hosté svou škodu. Podle jejich výpovědi se konšelé řídili a zajali Šteflína i veškerou domácí čeládku a dotazovali se jich na tu proradnost. Posléze mučili Šteflína, a ten přiznal pravdu: Měl čtyři společníky, ti se domluvili s ním a on s nimi před Šteflínovými dveřmi pod klenbovím, aby hosty zabili a o zboží oloupili a že jim dá znamení, aby ráno přišli a zaklepali na jeho dveře. Oni tak učinili, Šteflín dal hostům jejich peníze a vyšel přede dveře k vrahům, aby jim ukázal, že jeho hosté odjíždějí s penězi. Ti pak jeli za oběma jevíčskými kupci, zabili je a vzali jim peníze. Na tom se Šteflín podílel, a tak, protože se dopustil nebývalé zloby a proradnosti, která se v Brně nikdy předtím nestala, byla mu přiřčena neobvyklá smrt, že bude bičován a po tři dny pověšen v poutech před vlastním domem, odkud vzešla ta zrada. A to je učiněno na výstrahu, aby se každý takové zloby varoval. A kdo se tomu slovem nebo skutkem protiví, ten ručí životem i majetkem."

Codex neboli Právní kniha, i když ji autor sepisoval pouze pro královské město Brno, se nakonec stala jedním z pilířů sjednocení městského práva v zemích Koruny české. Na svém titulním listu nenese jméno toho, kdo ji napsal, ba ani není sepsána jeho vlastní rukou, přesto není o autorovi pochyb. Pan Jan, městský notář. 

Zdroj: Josef Veselý

Olomouc velkolepě oslavuje svatou Pavlínu

  

O tomto prvním červnovém víkendu proběhnou v Olomouci Svátky města, ale začne to už v pátek. Letos si na oslavách Olomoučané dávají hodně záležet, těch výročí je více.

Jak jsem zmínila, letošní oslavy jsou pojaty velkolepěji, protože se připomíná 400. výročí od  patronátu sv. Pavlíny ve městě. Patronkou města je od doby, kdy město sužovala těžká morová epidemie a uspořádaný prosebný průvod s jejími ostatky pomohl mor zažehnat. Tak se to po staletí traduje. Ostatky sv. Pavlíny jsou uloženy v chrámu sv. Mořice, kde se nachází její oltář. Průvod ku cti svaté Pavlíny je pořádán každoročně a je součástí Svátků města. 

Jak se ostatky do Olomouce dostaly? Přinesl je tam jezuita P. Mikuláš Lancicius roku 1623 z římských katakomb. Toho roku se ve městě šířil mezi lidmi už výše zmíněný mor, který si vyžádal přes 7000 obětí. Městská rada uspořádala na návrh dómského arcijáhna Juila Caesara Gianniniho de Pisauro v neděli 8. října 1623 prosebný průvod s ostatky sv. Pavlíny. Průvod šel z jezuitské koleje do chrámu sv. Mořice v naději, že světice vyprosí zažehnání šířící se epidemie. Z vděčnosti, že se tak stalo, zvolila městská rada 23. října 1623 sv. Pavlínu za patronku města Olomouce. 👍 

 

V době našeho pobytu v Olomouci jsem tyto plakáty viděla na několika místech, fotografie vznikla na zastávce Mhd.

Největší průvod s ostatky sv. Pavlíny se konal v roce 1715 za zuřícího moru, na který ještě dnes upomínají dva sloupy – čestný sloup Nejsvětější Trojice na Horním náměstí a Mariánský morový sloup na Dolním náměstí.

Relikviář pro ostatky svaté Pavlíny vznikl v letech 1639-1640 pravděpodobně v dílně olomouckého zlatníka Kryštofa Šimšického. Pro historiky měla velký význam událost z roku 1786, kdy byly ostatky sv. Pavlíny přeneseny do olomoucké katedrály a právě při této příležitosti vznikl totiž důkladný soupis nejen předávaných relikvií, ale i jejich schránek. Právě díky tomuto soupisu se podařilo celý relikviář po téměř sto letech znovu sestavit. 

  

Kompletní sestava barokního relikviáře svaté Pavlíny, patronky města Olomouce, i s luxusní vitrínou z počátku 18. století. Autor: Muzeum umění Olomouc

 

Relikviář svaté Pavlíny, patronky města Olomouce.

 

Figura z relikviáře svaté Pavlíny

 

Relikviář svaté Pavlíny.

 

Lebka svaté Pavlíny.

Relikviář se skládá z velké prosklené pozlacené skříně, která má tři části. Ve dvou bočních částech spočívají ve zdobených truhlicích kosti světice. Uprostřed se nachází prosklený jednoposchoďový chrám se stříbrnou kopulí, ve kterém je uložena lebka sv. Pavlíny. Lebka je obklopena pozlacenou svatozáří s korunou. Celá lebka je adjustována v textilním obalu, který je zdoben draceonovou krajkou. Na textilním obalu jsou adjustovány tzv. exvota = votivní dary věřících za přímluvu svaté Pavlíny. Pocházejí z různé doby, od 17.-19. století. Sv. Pavlína jich měla daleko více, ale při stěhování ostatků, bohužel, o některé z nich "přišla".

Svatá Pavlína byla mladičká dcera žalářníka Artemia a jeho ženy Kandidy v Římě. Při pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána dostal Artemius za úkol hlídat uvězněné křesťany Petra a Marcelina. Ti modlitbami Pavlínu vysvobodili z posedlosti zlým duchem, přičemž celá žalářníkova rodina s nadšením uvěřila v křesťanského Boha a přijala křest. Krátce nato byli Artemius s Kandidou i Pavlínou kvůli své nové víře umučeni. Pavlína byla se svou matkou vhozena do jámy a zasypána kamením. Psal se rok 302 po Kristu.

Nová ochránkyně města byla uctívána každoročním procesím s jejími ostatky (od roku 1640 v krásném novém relikviáři), vedeným o jejím svátku, dne 6. června.

Průvod ke cti svaté Pavlíny 2023:

Společně s připomínkou svaté Pavlíny se budou v krajské metropoli slavit další dvě významná výročí. Univerzita Palackého si připomene 450 let od založení, letos uplyne 300 let od vysvěcení mariánského sloupu na Dolním náměstí.

Z hromady písku vzniká pod rukama sochařů Václava Lemona a Mariana Maršálka socha sv. Pavlíny.

Pěší průvod vyrazí pátek v 18 hodin z Horního náměstí k mariánskému sloupu na Dolním náměstí. U mariánského sloupu budou ostatky položeny a lidé si na místě připomenou význam letošního výročí. Poté se průvod vydá do zmíněného kostela, kde budou ostatky patronky města opět uloženy. 

Zdroj: idnes, M. Herold, temata.rozhlas.cz