O ženách a Století ženy

Návštěva obchodního řetězce připomněla svátek žen 8. března, protože takové množství různých druhů kytic a zájem o ně jsem tam ještě neviděla. Kupovali nejen muži, i ženy si vybíraly květiny a dárky možná pro maminku, babičku nebo dceru, měla jsem z toho dobrý pocit a poznatek, že svátek žen se do rodin vrátil. 

 

Článek jsem postavila na tom, abych ukázala, jak si ženy své postavení ve společnosti a rovnoprávnost musely vybojovat. Podklady lze najít ve starých novinách a časopisech. Pro možnost překladu do jiných jazyků jsem texty přepsala. Obrázky zvětšíte rozkliknutím.

Začneme zprávou z 19. 09. 1868  v Národních listech, noviny vyšly před 158 lety. Ženy tu byly nazývány ženštinami:

 

 

Z Londýna, 17. září. Záležitost volebního práva ženštin. Oněch 5750 ženštin, které se v Manchestru o právo volební hlásily, dostalo zápornou odpověď. Slečna Lydie Beckerova, známá představitelka emancipace ženštin, která nedávno přednášela o této záležitosti v britské společnosti nauk v Norwichu, zatápěla sice svými otázkami notně právníkovi, který volební listiny zkoumal a dal jim zápornou odpověď, takže nedocílila ničeho, jen dovolení, aby bylo podáno odvolání k vyššímu úřadu. 

_______________

Představím paní Alžbětu Cady-Stantonovou (otištěno 01. 01. 1906):

 

Jen málokomu bývá dopřáno, aby se osobně zúčastnil vítězství veliké reformy, kterou sám zahájil. Takové zvláštní radosti a vyznamenání dostává se paní Stantonové, která dne 12. listopadu 1905 oslavila 89. narozeniny. Je z těch šťastných, kteří mohou o sobě říci, že zvítězily jejich zásady vlastním přičiněnín - a zásadám p. Stantonové nutno děkovat za veliký pokrok žen v minulém půlstoletí. Paní Cady-Stantonová byla první osobou v Americe, která veřejně žádala volební právo pro ženy a vyvolala tím otázku hlasovacího práva pro ženy. Přednášela a psala o tom více než půlstoletí a docílila toho, že v celé řadě států se toto právo stalo skutkem a upevnilo se tak, že nemůže již býti odvoláno. Dnes celé zástupy pod heslem "Rovné právo před zákonem" stojí po boku neohrožené paní na místě, kde ona kdysi stála sama podporována pouze jediným mužem, který svobodu miloval nade vše - Frederickem Douglassem. 

Lucretia Mott a Frederick Douglass, narozený v roce 1818 v Marylandu do otroctví, proto byl odhodlaný získat svobodu. Tajně se naučil číst a psát, aby si zajistil výhodu. Stal se přítelem prezidenta Abrahama Lincolna.

Šedesát pět let uplynulo od doby, kdy zamítnutí ženských delegátek do světové konvence protiotrokářské, která se konala v Londýně r. 1840, přimělo Lukrecii Mott a Elisabeth Cady-Stantonovou k tomu, aby svolaly velikou schůzi žen, na níž se jednalo o jejich postavení. O osm let později byla podobná schůze svolána v Americe v Seneca Falls paní Stantonovou "za účelem jednání o společenském, občanském a náboženském postavení ženy". K této schůzi napsala p. Stanton resoluci a provolání o požadavcích žen.

 

Francouzský básník a spisovatel Victor Hugo (1802-1885), mj. autor románu Chrám Matky Boží v Paříži, portrét Jana Vilímka. 

 

Století ženy

Victor Hugo prohlásil 19. století stoletím ženy. To, že se tento slavný básník nemýlil, dosvědčuje přehled hlavních událostí v evoluci ženy:

1800: Na počátku 19. století neměly vdané ženy právo vlastnit nějaký majetek. Zákony považovaly muže a ženu za jedinou osobu a tou byl muž. Muž měl právo rozhodovat o ženině majetku, dětmi a její osobou. Pracovala-li žena, měl právo vybírat též její mzdu. Žena nesměla dělat poslední vůli, nesměla se soudit ani svědčit před soudem. Vdovy a svobodné ženy, které vlastnily majetek, musely své záležitosti v peněžních ústavech a u soudů vyřizovat prostřednictvím muže. Jen několik povolání bylo ženám otevřeno, a ta vykonávaly chudé ženy. Žena "z lepších kruhů" nebo střední třídy nesměla pracovat, neboť to bylo považováno za potupné. Musela tudíž být závislá na mužském příbuzném. Žádná učiliště nepřijímala ženy. Pouze kláštery a soukromé ústavy jim byly otevřeny, učily se tam hrát na piano, mluvit francouzsky a německy, vyšívat a dělat velké dámy. V mnoha zemích byly dívkám i obecné školy nedostupné. V kostele seděli muži na jedné straně, ženy na druhé. Ženy se nesměly nahlas modlit ani zpívat v chóru. 

Žena se nesměla objevit ve veřejné místnosti nebo večer bez doprovodu muže, aby nebyla považována za špatnou. Nedostatek místa nedovoluje vypsat všechny nedostatky ženiny osobní svobody na počátku 19. století. Až Mary Wollstonecraftová ve své "Obraně práv žen" tlumočila tajné tužby žen, bylo zřejmé, že to začíná být vážné. Tehdy, jak jinak, byly její nauky přijaty s velikým odporem. Vlny se začaly čeřit a brzy nato Nicolas de Condorcet ve Francii žádal svobodu pro ženy a jeho hlas nalezl ozvěnu v různých částech vzdělaného světa, nejdříve pak v Americe.

 

 

Nicolas de Condorcet byl francouzský matematik, osvícenský filosof a liberální demokratický politik, člen Francouzské akademie.

1809: Zákonodárství státu Connecticut dalo první vdané ženě právo sepsat poslední vůli. V té době prvních 35 žen a dětí pracovalo v továrnách celých Spojených Států.

1814: V Americe začaly vyučovat ženy v letních měsících na venkovských školách. Za to dostávaly třetinu platu co muži. 

1815: V Anglii a jinde začali muži zvát ženy, aby vstupovaly do jejich spolků. V těch dobách mohl muž svěřit své děti cizím lidem a matce odebrat i nemluvně. 

1819: Americké ženy začaly pracovat v tiskárnách jako sazečky. Ovšem, dočkaly se velkého odporu sazečů. 

1820: V Americe bylo založeno první vyšší učiliště pro ženy ve Waterfordu.

 

Paní Caralyn Bertha Shelton vstoupila do análů svobodné Ameriky, stala se tajemnicí guvernéra amerického státu Oregon, v době jeho onemocnění převzala řízení státních záležitostí. Když byl guvernér povolán do spolkové rady ve Washingtonu, byla pověřena další vrchní státní správou. Z původní písařky na stroji se stala nejvyšší úřednicí a první občankou státu. 

 

Článek z r. 1910: První česká pilotka slečna Božena Láglerová, první žena v Německu a Rakousku, která se odvážila samostatně řídit letadlo, bude v těchto dnech skládati přísnou zkoušku pilotskou, která je nyní nepoměrně přísnější než zkoušky dřívější a vyžaduje nejen dokonalou znalost letadla, ale i velkou odvahu. Slečna Láglerová se učí leteckému umění v aviatické škole inženýra Gradeho v Borku u Berlína a vyniká nad všechny žáky (vesměs muži) neobyčejnou odvahou a zdatností. Zamýšlí hned po zkoušce pokusit se o výškový světový rekord. Slečna, která je naší veřejnosti známa jako bývalá členka Městského divadla na Královských Vinohradech a spisovatelka, hodlá na jaře pořádat veřejný vzlet v Praze před svým velkým tournée po Evropě. Můžeme býti hrdi, že první rakouská pilotka je Češkou. Je to zajímavá osobnost a když si rozkliknete odkaz na Wikipedii, najdete tam o ní další zajímavé údaje. ☺

Podívejme se, jaká byla ženská móda před 120 lety:

Všem ženám přeji k svátku dobré zdraví, rodinnou pohodu a mírové nebe nad hlavou. 🍀

Moudrost předků

Příspěvek je zařazen do rubriky "O češtině od A do Z". Nevím, jak si s tím poradí překladač do jiných jazyků, aby byl původní smysl zachován. 🙇

Jak se mění doba, mění se i způsob života lidí a tím i způsob získávání informací. Dnes jsou lidé zvyklí všechno si najít na internetu. V okolí vidím, že se mladší generace už neobracejí o radu na rodiče či prarodiče, paradoxně tuto roli převzali youtubeři. Předchozí generace po staletí utvářely lidovou slovesnost, v ní si uchovaly kus svého života. Týkalo se to hospodaření i prostředí, v němž žili, to vše pak lidé předávali dalším generacím. 

Lidová slovesnost stále přežívá a vypovídá o moudrosti, nadhledu, humoru i zkušenostech našich předků, stejně jako o jejich všímavosti a bystrosti. Je rozdíl mezi rčením a příslovím, ale o tom se nechci rozepisovat.   

Ve rčeních se více používá běžný mluvený jazyk, není to vždy ve spisovné formě. Tento lidový jazyk se tak liší nejen podle krajů a míst (nářečí místní), ale také podle příslušnosti mluvčích k různým sociálním vrstvám (nářečí sociální). Jinak bude rčení vyjadřovat Pražák a jinak Brňák, také se bude lišit starší generace od studentů, kteří používají už jiné výrazy. Jako čtenáři knih narazíme na rčení v povídkách či v románech, kdy vystihují určitou situaci. V mnoha rčeních je lidská vlastnost připisována zvířeti.

Zůstanou rčení po naší generaci? Určitě ano, dnes se tomu říká "hlášky". 

  

S kým šijí všichni čerti?

Huhňal, jako když kozel vochcává prskání. = Nepěkně, nesrozumitelně mluvil.

Bude z něho hospodář co z kozla zahradník.  = Špatně hospodaří.

Rád tam jde jako koza k řezníku. = Velmi nerad, nechce se mu do toho, silně se vzpírá.

Má práce jako kozel na podzim. = Má mnoho práce.

Jde jako královna ze Sáby. = Jde velmi pyšně.

To se hodí jako kramflek na kuří oko. = Vůbec se to nehodí.

Má hubu jako kramář. (U nás se říká šlajfíř.)  = Je mluvka, je to žvanil - huba nevymáchaná.

Má paměť jako kráva. = Má velmi špatnou paměť.

Zná se na tom co kráva na muškátovém květu. = Vůbec tomu nerozumí.

Dojili nás z peněz jako krávy z mléka. = Okrádali nás, stále nás odírali.

Hledí jak čtyři krejcary z míška. = Utrápeně, má smutný pohled.

Zahrabán v knihách jako krtek. = Je pilný, stále něco čte nebo studuje.

Ryje jako krtek.  = Je to nepokojný člověk, často někoho popudí.

Směje se na to jako Kuba na jelito. = Hloupě se směje i v případě, že se to nehodí.

Nohy měl jako kudrnaté. = Podlamovaly se mu únavou nohy, nebo byl opilý.

Přišel jako do hluchý kuchyně. = Nikdo s ním nemluvil, nic nepořídil.

Hryžou se co koně o žlab. = Stále se hádají.

 

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. 😊

Místo, kde se Paříž baví

Podíváme se do Francie, na malebný kopec Montmartre v Paříži, což v překladu znamená Hora mučedníků. Název rozvádět nebudu, spíše to, že je to malebná čtvrť umělců, tam návštěvník vidí skoro na každém kroku a rádi vás tam za poplatek namalují! Někdo tvrdí, že je to nejromantičtější místo v Paříži. Bohémská čtvrť to určitě je, podle mého názoru víc než ta romantika. 😉 Mnozí jste světoběžníci a tak věřím, že jste tam také byli. Kopec je to dost příkrý, osobně jsem tam šla třikrát. Mohla jsem vyjet lanovkou nebo metrem, ale pěšky více nasáváte tu atmosféru a také mě baví pozorovat lidi, jejich reakce. 

Zaujala mě, samozřejmě, česká stopa na Montmartru. Za ní musíme na hřbitov, který je i místem posledního odpočinku  slavných umělců. Pohřbeni tu jsou spisovatelé Alexandre Dumas a Émile Zola, malíř a sochař Edgar Degas, skladatelé Hector Berlioz a Jaques Offenbach, ale také český malíř Václav Brožík - ano ten, který se podílel na výzdobě Národního divadla. Věděli jste to?

Hrobka Václava Brožíka je na hřbitově Montmartre, protože velkou část života strávil ve Francii. Dožil se jen 50ti let, maloval až 12 hodin denně a byl prý zcela vyčerpán. Vdova Hermína se synem Václavem tam byli také pohřbeni. (zdroj Wikipedie)

 

 

Ukázka Brožíkova díla: Portrét Pařížanky, olej na plátně.

Nyní se zaměřím na dva mlýny holandského typu, které se nazývají Moulin de la Galette, poslední dva mlýny, které se zachovaly na nejznámějším kopci v Paříži. 

Dříve toto místo bylo zázemím města, byly tu řemeslnické dílny, právě tady se mlela mouka, vyrábělo víno a textil. Ani nepřekvapí, že tady byly výrobky za nejnižší ceny, ale do města musely přes hradby, tím prošly proclením a ceny hned několikanásobně naskočily! Pařížané sem přicházeli na pikniky a kochat se venkovskou atmosférou. 

To, že tu byly hradby, souvisí i s obranou města a válečnými událostmi v dávné minulosti, ale tohle vynechávám.

 

 

Foto ze stránek restaurace na Montmartru. 

Těžko si představit, že na Montmartru byly v 17.-18. století desítky mlýnů, rozhodně na kopci víc foukal vítr. Mlýny sloužily k drcení nejrůznějších plodů, nejčastěji k mletí obilí nebo pohanky, ale jsme ve Francii, proto se tu lisovaly i vinné hrozny. Zachovaly se dva mlýny, jeden z r. 1622 se jmenuje Blute-fin, ten sloužil k přesívání. Druhý mlýn pochází z r. 1717 a nese jméno Radet. Dohromady se této dvojici mlýnů začalo říkat Moulin de la Galette. 

Co znamená slovo galette? Je to v překladu slaná placka, která pocházela původně z Bretaně a stala se národním jídlem. Je z pohankové mouky a tím vhodná i pro bezlepkovou dietu. Je to příklad, jak se z jídla chudiny stala placka vyhlášenou specialitou. 👌

Slané placky pak začali různě plnit, např. plody moře, langustami, tuňákem, lososem se zakysanou smetanou, jehněčím nebo hovězím masem a celkový efekt dotváří vajíčko na způsob volského oka. Třeba si "galettku" zkusíte udělat doma, na netu jsou recepty:

Připomínán je mlynář Nicolas Debray, který po odkoupení obou mlýnů začal ve velkém vyrábět pohankovou mouku a prodával tyto slané placky jako galette, vždy k tomu podával sklenici mléka.

Mlynářův syn Pierre Debray už na to šel jinak, chtěl vydělat. Vzal provoz mlýnů do vlastních rukou a ve 30. letech 19. století rozhodl mléko vyměnit za víno a z prostoru u mlýna vybudoval tančírnu, která tehdy byla první na tomto území. Podívejte se, jak se tam návštěvníci hezky odvázali.

Později vznikaly další podniky podle tohoto vzoru. Moulin de la Galette patřil k nejnavštěvovanějším, i když Montmartre byl od města oddělen hradbami. Pařížané z centra si nechtěli ujít zábavu a trmáceli se do kopce tak, jako dnes turisté. Častými hosty tu byli známí malíři -  Renoir, Degas, Van Gogh, Toulouse-Lautrec i Picasso. 

  

"Tři umělci pracující ve společném ateliéru, snad sotva mají tři franky v kapse, těžko pak "vyhodit" tento obnos na posluhu. Dole v domě umělecké čtvrti na Montmartru bydlí pekař, truhlář nebo kdokoliv jiný, kdo rád veselým hochům zapůjčí vozík. A veselá grisetka, jež obstarává z pouhé lásky k bližnímu některému ze tří domácnost, ráda propůjčí se k úloze dobré múzy, která umělecké poklady pohlídá, aby bez poškození dostaly se na místo svého určení. Pravé veselí dýchá z toho obrázku. A naděje zároveň: kdo ví, zdali výsledek umělecké výstavy nebude takový, že v kolejích vozíku, jedoucího z montmartrské čtvrti, vytryskne opravu zlatý pramínek."

Montmartre má své slavné rodáky, připomenu svého oblíbeného herce Jeana Gabina a režiséra Jeana Renoira.

  

Na ukázku obraz: Pierre-Auguste Renoir - Ples v Moulin de la Galette / Bal du moulin de la Galette, jedno z nejslavnějších děl impresionismu, zachycuje atmosféru pařížské venkovní tančírny na Montmartru.

Malíři chodili zachycovat noční život do kabaretů, později do tančíren. Z mladších umělců zde působila zpěvačka Dalida, považovaná za ikonu, ona na Montmartru bydlela. Možná jste na ni zapomněli, ti mladší ji nebudou znát, ale Dalida byla přední francouzská zpěvačka a příležitostná herečka, narozená v Egyptě italským rodičům. Připomenu ji písní "Paroles, paroles", kterou zpívala s hercem Alainem Delonem.

 

Zpěvačka, vlastním jménem Yolanda Christina Gigliotti, která hovořila deseti jazyky, zemřela tragicky ve věku 54 let a byla pohřbena ve svých zlatých šatech na hřbitově na Montmartru.

Zdroj: průvodkyně V. Soustružníková, Světozor r. 1909, YouTube

Aby silnice i chodníky byly bezpečné

1. března začalo meteorologické jaro, které potrvá do konce května. Astronomické jaro začne jarní rovnodenností 20. března a potrvá do letního slunovratu v červnu. Meteorologické jaro má pevně stanovený začátek i konec kvůli jednotnému zpracování klimatologických dat. 

 

Dnešní téma byste si na blog nejspíš nedali, protože není atraktivní. Ovšem čistá města i vesnice bychom chtěli mít a hlavně, když vyjdeme z domu, tak jako řidiči chceme dojet bezpečně do cíle a jako chodci si pádem nezpůsobit úraz. Každou zimu se v televizi řeší připravenost silničářů na zimu, kolikrát už byli zaskočeni, že v zimě sněží (😼) a hlavně to, jak mnohé dopravní nehody i úrazy lidí jsou způsobeny právě špatnou údržbou silnic nebo náledím na chodnících. Zajímalo mě, jak to bylo v minulosti, kdy určitě bylo sněhu daleko více než dnes - a lidé si poradili s lopatou!

Údržba silnic dnes a v minulosti na fotkách z netu.

První zprávy o  zimní údržbě, která představovala ruční odhazování sněhu lopatami, pocházejí z poloviny 19. století, tedy kolem roku 1850. Od 2. ledna 1877 platil pro okresní silnice říšský zákon. S rozvojem techniky se ruční odhazování nahrazovalo dřevěnými pluhy, které byly prvním zařízením pro odstraňování sněhu! Tyto pluhy se využívaly jak v rovinatých oblastech, tak i v horských oblastech. Měly obvykle sklopná křídla, což umožňovalo zúžení pluhu při odstraňování sněhu napůl ze silnice. Myslím, že to byla dobrá vychytávka, když boční stěny byly vzadu vyšší než vpředu, aby odtlačený sníh nemohl přepadnout zpět na vozovku. 🙇 Šířka záběru se uvádí od 3,5 do 7,5 metrů. Silnice se čistila postupně, nejdříve uprostřed jízdního pruhu z nejvyššího místa k nejnižšímu, a oba boky se čistily při opačném směru.  

První dřevěný pluh byl poprvé použit v roce 1899 a byl tažen dvěma až třemi páry koní, na horách čtyřmi až pěti. K provozu bylo tedy zapotřebí šest až devět lidí. Průměrně bylo možné očistit jeden až dva kilometry vozovky za jednu hodinu.

  

Ani dnes se bez lopaty či hrabla na sníh neobejdeme.

 

Na počátku 40. let (1940 a výše) se poprvé využívaly motorové sněhové pluhy. Je jasné, že byly mnohem výkonnější než ty koňské a umožnily rychlejší a efektivnější odstraňování sněhu. Ještě v 60. letech bylo možné vidět dřevěné pluhy tažené kolovými nebo pásovými traktory. Stále více byly používány nákladní automobily s předsazenými pluhy nebo se zavěšenými strojními sypači. Často se na zledovatělé plochy sypal štěrk nebo písek přímo z korby ručně lopatami.

Kromě sněhových pluhů se v zimní údržbě využívaly i sněhové frézy. K odstraňování sněhu se používaly sněhové frézy tehdy sovětské výroby montované na podvozcích nákladních automobilů značky ZIL. Tyto stroje sbíraly sníh a poté jej odfukovaly pryč. Občas se využívají i dnes zejména při sněhových kalamitách.

Rozšířené byly také traktory Zetor se sněhovými frézami a pluhy ve tvaru křídla nebo šípu byly montovány na nákladních "tatrovkách", "škodovkách" nebo "liazkách". 

Podívejme se do článku z roku 1908, jak si ve velkých městech poradili s čištěním ulic. Zvětšíte rozkliknutím:

 

vajový pluh na sníh. 

 

 

Odstraňování sněhu parou z ulic ve Strasbourgu 1905.

Elektrická kropicí voznice v Kolíně nad Rýnem. 

 

 

Motorový vůz na kropení a metení ulic v Berlíně. 

 

Využití tramvají jako elektrický tramvajový pluh na sníh.

 

Rozmetávání sněhových závějí na trati pomocí rotačního sněhového pluhu.

"Boj proti sněhu na drahách děje se dvojím způsobem: jednak zabezpečením trati před sněhovými závějemi, jednak odstraňováním sněhu ze zaváté trati. Taková zařízení však cestující sotva kdy pozorují, neboť sněhové pluhy odpočívají obyčejně v zákoutí některého většího nádraží a tak o těchto strojích proti sněhu na trati nemá většina cestujících ve vlaku ani ponětí."

Ochrana lokomotivy proti sněhu na trati Lulea-Narvik.

A co používání soli? Solit či nesolit? Tady je krátký článek z roku 1886 popisující čištění ulic solí v Paříži:

A jak to bylo v Americe v roce 1896? 

 

Pověstnou v tomto ohledu je krajina v Coloradu, kde Pacifická dráha (Denver and Pacific Railway) prostupuje Skalistými horami. Je to poblíž stanice Gunnison ve výšce 3300 m. nad mořem, kde tato trať má vrcholiště a tunelem proráží horský hřeben. Trasa železnice dnes:

 

  

V této výšce nebývá vánice ani v nejparnějším létě vzácností: nezřídka tu zuří sněhové cyklony a blizzardy, jimiž se i na delší dobu veškerá doprava na této horské trati naprosto přerušuje. Trasa byla dostavěna 7. listopadu 1885. Symbolické zatlučení posledního klínu na této železnici na fotografii z Wikipedie:

 

 

1. Vlak uzavřený spoustami červencového sněhu ve Skalistých horách, fotografie z r. 1896.

 

2. Vjezd do tunelu, který je zasypaný sněhem a pomocí rotačního sněhového pluhu je opět uvolněn. Foto 1896.

3. Vlak na trati Denver and Pacific Railway v nadmořské výšce 3480 m, jedoucí zářezem, který pro průjezd vytvořil rotační sněhový pluh. 

Všem návštěvníkům blogu přeji, aby se na svých cestách vždy setkali s udržovanými silnicemi a sníh nezpůsobil komplikace. 🍀

Toulky českou minulostí: 268. schůzka: Občanská válka

„V Praze, 1467, 20. Aprilis. My, Jiří z boží milosti král český et cetera. Tobě, Zdeňku ze Šternberka věděti dáváme, že jsme tě v svou nemilost vzali, pro příčiny a viny tvé, kteréž teď tobě vypisujeme: nejprve, že jsa úředník i rada náš, nezachoval ses k nám tak, jak ti příslušelo, a neslušně a nepravě proti nám jakožto králi českému pánu svému se máš.“

„I také, že maje podle svého úřadu pražského purkrabství práva dopomáhati proti těm, kdož by proti právu činili: ty pak těm, kdož svou vůli proti právu vedou, jejich svévolnosti pomáháš a jich se zastáváš. I žes ty zrádné Plzeňské, kteří jsou nás o město naše Plzeň zradili a připravili, k sobě přijal, jim radu a pomoc dáváš. I pro takové tvé neslušné běhy a tvá předsevzetí, s boží pomocí a přátel, pomocníků, poddaných i služebníků našich, chceme tě zjevně a světle, po vyjití tohoto stání z toho trestati, jak to příslušeti bude. Dáno v Praze v pondělí před svatým Jiřím.“

V Česku se zase chystá mela

Tak, a bylo to venku. V Česku se zase chystala mela. Jiří si dal na čas. Rok a půl proti odbojníkům nezasahoval, přestože mu mnozí rádci vojenský úder vřele doporučovali. Jiřík jednal, jak bylo jeho obyčejem. To jest rozvážně. Neukvapoval se. Nebyl politikem války. Zdali váhal? Nevíme, zdali lze váhavostí nazvat snahu o pokojné řešení sporů a nechuť ke krveprolévání. On si byl král dobře vědom, že jakýkoli neuvážený čin by jeho zemi proměnil opět v bojiště, proto výbuch války oddaloval, seč mohl. Uklidnilo ho okamžité prohlášení měst a nižší šlechty, že tito dva stavové věrně stojí při králi a že mu budou nápomocni i ve chvílích nejtěžších. Jiří překonal počáteční nával vzteku a hledal nitky k jednání. Byl si vědom své síly.

„Kromě hlavního města,“ popisuje vojenskou moc českého krále Jan z Rabštejna, „držel Jiří v Čechách 46 dobře opevněných měst, kromě hradu pražského sloužily mu 72 hrady velmi silné, nepočítaje množství tvrzí, chráněných zdmi a vodními příkopy.“ Obratem ruky mohl postavit do pole 30 000 vojáků. Sám, bez přispění kališnických přátel, byl s to katolíkům ve svých zemích vojensky čelit. Takže měl navrch. Měl převahu a dalo se čekat, že síla měst a hradů získá Jiřímu povolnost soupeřů při jednáních. Král věřil, že se podaří uklidnit Řím, a taky že se dohodne s odbojným panstvem. Doufal, že odstrašující moc, kterou vládl, ty dobrodruhy zadrží. Nechtěl válku. Spokojil se jenom s pohrůžkou, že když teda si ti rozkolníci přejí boj, tak ho budou mít tolik, že je to bude mrzet! Co to bylo? Váhavost? Chyba? Mírumilovnost? Válka beztak nakonec vzplála.

„Rozumí se, že odbojným pánům úřady zemské odňaty býti musely. Král povýšil na nejvyšší purkrabství pražské svého nejdůvěrnějšího rádce a přítele, pana Zdeňka Kostku z Postupic a na Litomyšli. Bylo spravedlivé, aby mezi přední úředníky zemské povolán byl aspoň jeden podobojí, když ostatní místa ponechána i napotom všecka katolíkům.“ Ostatní katoličtí páni zůstali ve svých funkcích. Nejvyšším hofmistrem byl i nadále pan Lev z Rožmitálu. 

 

Lev z Rožmitálu.

Nejvyšším komorníkem zůstal Jindřich z Michalovic, Prokop z Rabštejna si podržel úřad nejvyššího kancléře, a i v dalších úřadech setrvali reprezentanti katolického panstva. O přátelských vztazích velké části katolických pánů ke králi svědčí i list jihočeského Viléma z Rabí. Nepsal jej králi, psal papeži. Oznámil mu, že bude poslouchat svého krále i papeže. Když však by měl být nucen, aby se vzepřel králi, jemuž složil přísahu věrnosti, neuposlechne a zachová se tak, jak mu velí jeho rytířská čest. Vyskytla se i katolická města, která se proti Jiřímu nepostavila. Byl to například Cheb, pak také Loket, Most a Kadaň. A ještě několik dalších – buďto zachovala ve válce neutralitu, nebo přímo pomáhala králi. „Tak staral se král, aby veškeren boj z jeho strany nebyl bojem o víru; proto nejenže nepodněcoval ducha husitského k odporu, ale snažil se naopak udržeti jej na uzdě, k nemalé jeho nespokojenosti.“

Kněží římské strany vyhlásili z papežova nařízení klatbu na krále

Důkaz se naskytl brzy po kanovnickém útěku z Prahy. Kronikář Starých letopisů českých nám o tom vypráví velice plasticky: Kněží římské strany vyhlásili z papežova nařízení ve městech klatbu na krále, jak v Plzni, tak v Českých Budějovicích, v Jindřichově Hradci, v Jihlavě, v Brně, v Olomouci i jinde; aby ho nikdo nepokládal za svého krále, neboť je kacíř, protože přijímá tělo a krev Páně pod obojí způsobou jednak sám, jednak to dovoluje jiným a nechce od toho ustoupit. Kvůli tomu článku vyslal král Jiří do Říma k papeži poselstvo, aby mu poskytl slyšení, ale papež to nechtěl učinit. A tak ty záležitosti nevedly k žádnému dobrému konci. Kněží římské strany v té době nesloužili mše, nekřtili, nezvonili, nepohřbívali a neplnili své povinnosti, a to jedině proto, aby bouřili lid proti králi Jiřímu.

A kdo byl příčinou klatby a všech těch potíží v království? Jenom ten doktor Hilarius a Křižanovský se svatovítskou kapitulou. Byli to kanovníci, jeden probošt a druhý děkan. Přesvědčovali papeže Pavla, aby vyhlásil proti Čechům křížovou výpravu, což se také stalo. A když už se chystalo k té vojně, Hilarius a Křižanovský, ti odpadlíci od víry, pobrali chrámové klenoty z Hradu a utekli do Plzně; ponechali na Hradě tři nebo čtyři bezvýznamnější lidi v beraních kožiších, ale ty s lepšími kožichy vzali s sebou do Plzně. Když se o tom dozvěděli pražští mistři a kněží, přišli s mistrem Rokycanou ke králi a řekli: „Protože doktoři z Hradu utekli k nepřátelům a dopustili se zrady na svém králi, patřilo by se, aby na jejich místa přišli mistři a kněží podobojí a zase zavládne jednota dole i nahoře. Králi se to ale nezdálo vhodné, i když by to mohl docela dobře udělat. Ale tak už to bývá: když člověk může, nechce, a potom, i kdyby chtěl, už nebude moci.“

Král mistru Rokycanovi odpověděl: „Mistře, už jsi se dost namistroval, teď zase budu mistrovat já.“ Od té doby se vztah mezi králem a biskupem poněkud rozklížil. „Mistr Rokycana už k němu tak často nechodil. Odpadlíci Hilarius a Křižovanovský se do Prahy nevrátili, protože jim tam byla půda pod nohama horká.“

Král se dlouho, možná až příliš dlouho domníval, že se Zelenohorská jednota vybouří, a proto s ní domluvil dlouhodobé příměří. V únoru 1467, když se lhůta chýlila ke konci, tak se s odbojnými pány pokusil o dohodu. V Jindřichově Hradci narazil na tvrdošíjnou neústupnost. Páni viděli v římské bule, která dávala Jiřího do klatby a proklínala jej, důkaz správnosti svého postupu. Užuž se těšili na brzký pád toho samolibého tyrana. „Český král se musí podřídit nejen papeži, ale i císaři, protože je pouhým vazalem lenního pána!“ Ano, tato nehoráznost vypadla z urozené huby pana Zdeňka ze Šternberka. Pan Zdeněk si tímto a ještě jinými projevy vysloužil, že ho v březnu 1467 potvrdil papež jako hejtmana Zelenohorské jednoty. Milému Šternberkovi se v jeho mocichtivých snech určitě začalo zdát, kterak právě on usedá na český trůn. Však také Zelenohorská jednota rozhlašovala nejenom to, že odmítá kališnického panovníka, ale neopomněla dodat: „Po vyhlášení papežské klatby je Jiřík jako mrtvý a čeští páni jsou jako vdova, která si může hledat nového manžela!“

Boje mezi králem a Zelenohorskou jednotou

Když už byl duben toho nešťastného roku 1467, tak stupňující se útoky nakonec přerostly rovinu urážek. V Čechách vypukly mezi králem a Zelenohorskou jednotou boje. Byla to taková předehra ke chystané kruciátě. Šlo v podstatě o obapolné dotěrné píchání a bodání. o jakousi drobnou vnitřní válku. Ta se zprvu omezovala na vzájemné obléhání hradů, tvrzí a měst – ve srovnání s tím, co se dostavilo vzápětí, byly tyto operace pouhými přípravnými šarvátkami. „Když viděl král Jiří zlou vůli těch pánů a už ji nemohl déle snášet, vypověděl jim na den svatého Jiří nepřátelství. Ale oni nevěřili, že to král myslí vážně, a když jim řekl, že naráz oblehne sedm jejich hradů, dělali si z toho posměšky. Ale došlo k tomu: král se svými věrnými pány shromáždil vojsko a hned v tom týdnu po svatém Jiří oblehl tyto hrady: Roudnici, Helfenburk u Úštěku, Český Šternberk, Konopiště, Líšno u Benešova, Kostelec na Sázavě. A Hradečtí oblehli panu Zajícovi Vřešťov u Hořic. Roudnici obléhali přes čtvrt roku, až ji nakonec dobyli. Pak dobyli Kostelec a rozbořili jej, potom dobyli a vypálili Líšno, pak dobyli a pobořili Šternberk na Sázavě a téhož roku král dobyl také Chvatěruby u Kralup. Také Královéhradečtí dobyli Vřešťov, hrad pana Zajíce z Házmburka. Písečtí a Vodňanští dobyli tvrz Mladějovice u Strakonic.“

  

Velký Vřešťov je zaniklý hrad na jihovýchodním okraji stejnojmenného městyse v okrese Trutnov. Založen byl v první polovině 14. století a zanikl po roce 1638.

Inu, nezdá se, že by se pánům povstalcům na poli válečném nějak zvlášť dařilo.Ono se jim vůbec nedařilo. Do čeho se pustili, to prohráli, a na nějakou rasantní vojenskou ofenzívu neměli sílu. Stačilo, aby Jiřík oblehl dvanáct hlavních hradů domácích nepřátel, a bylo ticho po pěšině. Pevnost za pevnost padala králi do klína jak zralé hrušky. V létě už byla Poděbradova převaha nad slunce jasná. Ve velkém nebezpečí se ocitlo obležené Konopiště, tedy hlavní opěrný bod hejtmana jednoty Zdeňka ze Šternberka. „Když král oblehl všechny uvedené hrady, přijel pan Zdeněk Konopišťský do Jihlavy a odtud podnikal výpravy a napáchal mnoho škod loupežemi, pálením a vražděním. Podobné výpravy podnikali také z Jindřichova Hradce, z Olomouce, ze Znojma, z Plzně i z dalších hradů v Čechách i na Moravě, takže bylo vypáleno několik set vesnic a městeček. Bylo vypáleno také Staré Brno s klášterem královniným.“

Co teď? Kudy z té polízanice ven? Páni vzpurníci byli nuceni skrze polské vyjednávače žádat o příměří. „Po svatém Havlu, když už na obleženém Konopišti neměli co jíst a když hrozilo, že se hrad bude muset vzdát, poslal král polský svého vévodu, pána z Ostroroha a další pány, aby tu válku nějak zarazili. A ti poslové zprostředkovali mezi králem a pány příměří až do svatého Šebestiána a Fabiána, a to příměří pak bylo prodlouženo až do Nanebevstoupení Páně. Proto hrad v době příměří královské vojsko nedobývalo, ale obsadilo bašty a zůstalo na nich. Zdeněk Konopišťský ze Šternberka však nedodržoval dohody, které uzavřeli polští poslové; neměl dodávat na hrad zásoby, ale on na něj neustále zásoby dovážel.“

Tady Jiřík udělal taktickou chybu. Ačkoli mohl domácí zrádce snadno porazit, tak zase projevil víc povolnosti, než bylo nezbytně třeba. Schopnost kompromisu a vstřícnost sice patří ke kvalitám každého politik, ale – odtud až potud. V situaci pro sebe vojensky výhodné se král zapřel a podmínky příměří přijal. A to se mu hrubě nevyplatilo, protože opozice tohoto oddechového času zneužila.

Nabízí se Jiříkův trůn

Zkusila nabídnout Jiříkův trůn. Nejprve Fridrichu Braniborskému, a když ten odmítl, tak běželi její vyjednávači za Matyášem Korvínem. Ten na českou nabídku slyšel... Což o to, sluch mu při takových a podobných zajímavých návrzích sloužil, jenomže – teď se mu zrovna nějak nehodilo. Turci mu zrovna vpadli do Sedmihradska. Prostě ať nechtěl nebo nechtěl, měl Matyáš ruce svázané bojem doma. A jinak – žádná zahraniční pomoc? Skoro žádná. V okolí Českého království se nenašel v roce 1467 nikdo, kdo by se odvážil organizovat křižáckou výpravu proti českým kališníkům. „Chceme být s oběma stranami za dobré,“ takto se vyjádřil saský vévoda Albrecht, „s králem, s papežem i s císařem. Chceme pokud jen možno zůstati neutrálními a ve víře dobrými křesťany.“ Ani u císaře Fridricha čeští povstalci nepochodili. Jejich poslové se ho marně pokoušeli probudit z politického dřímotu. Pochopení našli pouze u Vratislavských, ale jinak se mimo hranice české koruny nenašel nikdo, kdo by poslal vojska proti vzbouřencům. Jakási naděje vyvstala u polského krále. Papež Pavel už dříve vybízel tohoto katolického panovníka, aby si tak nějak vzal na starost zemi českého souseda, plněnou tím kacířským samozvancem, křivopřísežníkem, lidskou bestií! Zdeněk ze Šternberka po poradě s papežským legátem nabídl polskému králi českou královskou korunu.

Co na to Kazimír? Držel se raději držel zpátky. Dvakrát měř a jednou řež... „Král Kazimír děkoval velice papeži i jednotě panské, že mu podávali koruny české, ke které arci znal se míti právo dle boha i dle lidí, ale nezdálo se mu ani slušné, ani prospěšné, aby bez rady všech stavů svých uvázal se u válku, která jen za přispění těchto stavů vedena býti mohla. Proto zapotřebí bylo počkati si přes rok na sněm valný, aby odpověď podle jeho usnesení dána býti mohla. Mezitím podával se král Kazimír, že pošle znamenité posly do Čech k zastavení války tam počaté a k napomenutí Jiřího, aby podrobil se vůli otce svatého; i žádal taktéž o zdvižení kříže a klatby aspoň na čas, aby Jiří neměl příčiny k odporu. V té odpovědi seznali poslové, že všechny jejich žádosti byly odepřeny a zmařeny jejich nejlepší naděje. Hořem naplněni oznámili, že on sám zrušil důvěru jejich i závazky a že si musejí hledati pomoc jinde, když on jim ji odepřel tak nenadále. Všichni se vrátili domů se zármutkem tím větším, čím smutnější docházely zprávy z bojiště.“

On král Kazimír náramně dobře viděl do českých poměrů. Žádným vábením a slibováním se zviklat nedal. Ani z Říma, ani z Čech, odnikud. Bylo mu jasné, že Jiří drží situaci pevně v rukou, a taky že má dost sil, aby s odbojnými pány zatočil. Polský král dokonce nepokrytě se svým českým kolegou sympatizoval. Měl totiž vlastní špatné zkušenosti s troufalostí svých domácích šlechticů. Takže když čipernému panu Zdeňkovi ze Šternberka postupně vyhasla všecka horká želízka v ohni, obrátil svůj roztoužený zrak ještě jednou do uherské nížiny. A tentokrát... zabral. „Léta Páně 1468. poslal český král Jiří svého syna, knížete Viktorina do Rakouska, aby obsadil Štokravu nad Dunajem nedaleko od Vídně a odtud působil Rakušanům veliké škody. Pan Zdeněk ze Šternberka se to dozvěděl, shromáždil co největší vojsko a táhl ke Štokravě, aby knížete Viktorina porazil. Když to zjistil král Jiří, poslal knížeti Viktorinovi na pomoc něco lidí. Pan Zdeněk se o tom doslechl a hned táhl od Viktorina pryč, protože se neodvažoval s ním utkat. A tak král Jiří pomohl Viktorinovi, aby odtud mohl vyjet.“

 

Stockerau, česky Štokrava, je město v Rakousku ve spolkové zemi Dolní Rakousko. Nachází se nedaleko od Dunaje na okraji Tullnské pánve, asi 25 km severozápadně od Vídně.

Dobrý politik, špatný vojevůdce

Král pomáhal svému synkovi vícekrát, neboť toho bylo zapotřebí. Ani Viktorin, ale ani jeho táta si s uměním válečnickým moc nerozuměl. Ovšem Jiřík měl v Evropě pověst prvotřídního politika a organizátora... To sice měl, ale stejně špičkovým vojevůdcem prostě nebyl. Chyběly mu větší bojové zkušenosti. A kromě toho mu krvavé řešení konfliktů bylo vždycky proti mysli, takže měl spíše sklon vycházet vstříc kompromisům a vyjednávání, a to i tehdy, když to z hlediska jeho vojenské pozice znamenalo taktickou chybu. V případě Zelenohorské jednoty daroval nepřátelům dočasný mír ve chvíli, kdy se s vnitřní opozicí mohl vyrovnat důslednějším a tvrdším postupem. Ale neudělal to, a zanedlouho měl zrádce v zádech znovu. Teď sice předbíháme, ale: v roce 1469 se Jiří v podstatě stejné chyby dopustí ve větším, skoro osudovém měřítku: Matyáš, jeho úhlavní sok (a taky mimochodem zeť, neboť ještě před čtyřmi lety byl manželem jeho dcery Kateřiny, než ta jako patnáctiletá zemřela) se octne vojensky na lopatkách, ale Jiří, ten ho s největší rytířskostí šlechetně propustí. I s celou armádou. Zůstalo to v rodině... A ještě jedna Jiříkova slabina stojí za zmínku: Zdá se, že nedovedl přesně hodnotit odbornou způsobilost svých velitelů. Což se projevovalo tím, že znovu a znovu svěřoval mohutné branné síly do rukou syna Viktorina, i když bylo všem zřejmé, že Viktorinova neohroženost je spíš projevem zbrklosti a hazardérství než kvalifikovaného vedení boje. Však se taky Viktorin neustále dostával do nových a nových problémů, utržil několik dílčích porážek, ale král ho z velitelské funkce ne a neodvolal. To za něho musel učinit až později osud: Nejstarší Poděbradův syn padl nakonec do Matyášova zajetí.

„Král Jiří nepřestal, pokud živ byl, považovati Matyáše za svého takřka schovance na uherském trůně. Viděl v něm vždy jen mladíka jarobujného a plného šprýmů, jakého jej poznal a jakého si zamiloval poprvé v Praze v rodině své. Jakkoli často býval od něho urážen a klamán, připisoval to vždy jakési jeho dětinské bujnosti a prostopášnosti nežli zlé vůli. Jeho přetvařováním a lichocením dával se pokaždé ukonejšiti. Ještě 9. února mu psal, kterak se prý náramně ulekl, když dostal zprávu o jeho poranění v bitvě valašské, i jak se potom jeho starost obrátila v radost, když se dozvěděl, že rána ta byla neškodná, že více zdobila co známka vítězná muže bojovného než by obtěžovala.“

To uherský král poslal psaníčko docela jiného charakteru. Pravda, neposlal je svému tchánovi, ale švagrovi, tedy knížeti Viktorinovi, toho času v táboře Štokrava v Rakousích. List od Matyáše byl zavřený, a čtenář se v něm může dočíst tato slova: „Znamenáme, že rady pokoje vám se oškliví a že ve svornosti se sousedy živi býti nemůžete, ježto zvláštní jakousi pilností raději nepřátele sobě dělati nežli přátele míti se snažíte. Myslili jsme, že vázati se budete smlouvami a zdravým rozumem a dbáti budete více o uklizení domácích bouří nežli o povzbuzování zahraničních, ale vidíme, že se od úmyslů takových velice vzdalujete. Berete sobě za příklad obyčej rodičů – o nic tak pilně nepečujete, nežli abyste roznášeli zážehy k sousedům. Viděli jsme list, kterým nejjasnějšímu otci našemu císaři římskému a pánům rakouským i štýrským, přátelům a spojencům našim opověděli jste válku a hrozíte zuřením nemilostivým. Vy však nemůžete nevěděti, vy ani pan otec váš, že my starší máme s císařem úmluvy, kterými jemu ku pomoci zavázáni jsme, nežli jsou ty, které jsme posléze uzavřeli s vámi. Nyní požádáni a téměř donuceni závazky, které máme s přáteli, vám oznamujeme, že chceme přispěti radou a pomocí proti vám, ačkoli opovědi takovéto nebylo by ani potřebí, když vy první jste učinili útok na přátele naše a stali jste se sami nám nepřáteli.“ 

zdroj: Josef Veselý