Staré velikonoční zvyky a tradice

Tak tu zase máme velikonoční svátky! V Národních listech, které vydával Julius Grégr, jsem našla tento fejeton. Přesně před 120 lety redaktor napsal slova, která mě zaujala. Byly Velikonoce roku 1906:

  

Následující text jsem zpracovala podle Světozoru 1887 a tak si připomeneme zvyky, které se už mnohde nedodržují.

Kdo jen může, jde na Boží hod do kostela. Hoši a děvčata se cestou předbíhají, aby dovedli celý rok čerstvě běhat. Do sakristie je sneseno hodně mazanců, kusů pečeného beránka a vajec, tyto věci se po mši knězem posvětí a potom doma je celá rodina jí. Církev světí tyto věci z dávné tradice, kdy za starých časů se věřící přísně postili, nejedli nejen maso, ale ani mléko nebo vejce. Když pak půst pominul, světila tyto potraviny církev. Z posvěceného mazance dá se po kousku i dobytku, zejména kravám, aby hojně dojily. Skořápky ze svěcených vajec a kosti z beránka zahrabávají se na zahradě - snad jako pozůstatek obětí kdysi přinášených zemi. Někde hned po návratu z kostela, někde až po obědě, hospodář rozkrojí jedno z posvěcených vajec (jinde se vybíralo k tomuto účelu vejce na Velký pátek uvařené) na několik kousků - podle počtu lidí v domě a pak každý z nich ve stoje svůj kousek sní. Kdyby potom někdy na cestě nebo v lese zabloudil, má si vzpomenout na toto společné požívání vejce a hned najde správnou cestu.

Holoubě, jehož krví se na Zelený čtvrtek holubům zrní kropilo, pojídají dnes hospodář s hospodyní, ale nekrájejí ho, má zůstat vcelku. Pak silou maso roztrhnou a komu zůstane větší kus v ruce, bude déle živ. Vedle mazanců je také jiné velikonoční pečivo v mnoha krajích známé - jsou to svítky neboli nádivky různým způsobem připravované. Do nekynutého těsta se pokud možno rozbije mnoho vajec, přimíchá se na kousky rozkrájené uzené maso, pažitka, petržel i na drobno rozkrájené lístky mladých kopřiv. To vše se promíchá a peče na širokých pekáčích, krájí se pak na kusy. Nejdůležitějším symbolem dnů velikonočních jsou červená vajíčka neboli kraslice. Bez nich by Velikonoce nebyly ani tam, kde všechny jiné zvyky upadly v zapomenutí. Název "kraslice" se původně vztahuje k barvě těchto vajec, v ruštině krásný totiž znamená červený, ale dnes se to chápe jako krásně malované vejce. Kraslice se mají připravovat podle starobylého zvyku, jsou v tom jisté symboly. Někteří je považují za obraz slunce v jarní záři, proto by se hodila žlutá barva. Velikonoční vejce se považuje za symbol obrození vší přírody a jejich plodivých sil, za utajený obraz nového života, neboť jako ve vejci dříme nový živočich, tak v celé zemi za jarního slunce na probuzení čeká veškerá říše rostlinstva a živočišstva. V tom smyslu také Angelo de Gubernatis ve spise Zvířata v indogermánské mythologii píše: "Vejce, k němuž o Velikonocích se vztahuje tolik obyčejů, písní a říkadel, představuje zmrtvýchvstání vejce nebeského, symbolu úrodnosti, symbolu jarního slunce."

 

Vedle červených najdeme na venkově také vejce různých barev. Jako barvivo se používá velmi jednoduchých prostředků - slupek z cibule, kůry některých stromů, např. jabloně nebo švestky, zeleného osení apod. Někdo zdobí vajíčka různými motivy, přitom používá vosk, aby se barvy chránily. Takové exempláře se dávají darem a celý rok se pak uchovávají ve skříních, z čehož je patrné, že si jich podarovaní velmi váží. Ve zdobení vajec vynikají některé kraje moravské, polské, rusínské, kde se uchovávají i předlohy. 

 

Odpoledne rozvine se na návsi čilý ruch. Chasa již dostala od hospodyně vajíčka, které jí podle zvyku náleží (děvečkám jich patří tolik, kolik toho dne slepice snesou) a pouští se nyní do náležitých her. Nejobyčejnější je ťukání, při kterém vyhrává ten, kdo prorazil protivníkovu kraslici. Odrostlí hoši ťukají také krejcary, snaží se je z vyměřené vzdálenosti do ležících kraslic zarazit. Velmi oblíbené je koulení kraslic, což je také obvyklé u Lužičanů a Němců. Vajíčka se spouštějí po nakloněné ploše, vyhrává ten, kdo svým vajíčkem do cizího vrazí. ... To, že se hrátky leckdy neobejdou bez malé hádky, si snadno domyslíme.

 

Pondělí, druhý svátek velikonoční, je dnem pomlázky, což je obdobný zvyk jako vánoční koleda. Pojem toho slova je dost obsáhlý, je to do podoby bičíku spletené vrbové proutí, a konečně starobylý zvyk chodit po domech a velikonoční písně prozpěvovat. V pondělí chodí po pomlázce hoši, v úterý děvčata. Splétají si pomlázku, místy se jí říká dynovačka nebo binovačka. Je z osmi vrbových proutků, na konci je zdobená barevnou pentličkou. Hoši nechodí jen po domech, tam mohou jít jen tehdy, jsou-li blíže známi, ale od časného jitra číhají, kde se děvče  jen kmitne, ženou se za ním a pomlázkami je šlehají. V úterý jim to děvčata oplácejí. Není sporu, že toto šlehání pomlázkou je starobylý zvyk. Dle Hanuše "udeřiti pomlázkou je rovněž symbolické, tím se zima z osob vyhání a jaro i štěstí se v ně uvádí. Tak jako na jaře lidé vynášejí Moranu a léto přivádějí."

Pravděpodobný je náhled Sobotkův. Pomlázka (ze slova po-mlád-ka, mladý, mladiti) z mladého proutí zhotovená, musí se neustále "čepejřit" = kývat, pohybovat, je tedy znakem svěžesti, jarosti, čipernosti. Šlehat s ní má ten smysl a účel, aby se zmíněné vlastnosti přenesly na šlehané osoby. Vrbový proutek je tedy symbolem omladlé jarní přírody, která bují ve vrbě a jako znovuzrozená projevuje svou sílu občerstvující a plodivou. Šleháním se symbolicky přenáší tato síla z vrby na živé bytosti. 

  

Jak vyrobit pomlázku z 8 vrbových proutků, uvidíte na videu. Začíná se výběrem správných prutů: 

 

Pomlázka prý přináší domu štěstí, ovšem ta, která je tam přinesena jako první. Proto hospodyně hocha, který s ní přijde první, sama zvláště štědře obdaruje a když děvčata nevyhnutelné šlehy dostala, bere mu pomlázku z rukou, jde do chléva a tam jí pošlehá všechny krávy, aby se "pomladily". Děvčata dávají hochům obyčejně po kraslici, což se dnes považuje již jen jaksi za výkup od šlehání, ovšem tehdy to byla odměna za účinek, který šlehání způsobovalo. Někde bývalo darované vajíčko červené i důkazem zvláštní náklonnosti, asi tak, jako v létě jablko. Kolem Mšena děvčata říkávala:

"Komu vajíčko daruju,

toho upřímně miluju.

Komu to vajíčko dám, 

toho tuze ráda mám."

Pro tak srdečné vyznání se jistě vyhlédla chvíle beze svědků. Děvče to řeklo jen hochovi milovanému, který se již bezpochyby sám postaral, aby mnoho dalších druhů jeho vyvolenou nepřišlo obtěžovat. Vedle dospělých chodí po pomlázce děti obojího pohlaví, zvláště chudé, a to tak četně, že se za nimi skoro ani dveře nezavírají. Pro ně je pomlázka vlastně velikonoční koledou, příležitostí, aby ze štědré ruky jakýkoliv dárek dostaly. 

"Hody, hody,

doprovody, 

dejte vajíčko malovaný,

nedáte-li malovaný -

dejte aspoň bílý, 

slepička vám snese jiný!"

Na videu vidíte jeden ze způsobů barvení reliéfních kraslic v Muzeu v Uherském Brodě:

 

 

Doma mám několik kraslic, tak na ukázku:

Ve východních Čechách se pomlázka nazývá (jako na Moravě) mrskut čili šmerkust. V některých krajích bylo také obvyklé slovo pomrhoda, jak se slýchá v písni: "Dej Bůh štěstí tomu domu, my k vám jdeme na pomrhodu." 

Daleko skromnější než pomlázky, jsou v Čechách pozůstatky dávného obřadu o Velikonocích obvyklého - oblévání studenou vodou za časného jitra v pondělí a v úterý velikonoční. V pondělí polévají muži ženy, které jim to v úterý oplatí. U nás se polévají jen mladí lidé navzájem, aby byli čerství a svěží, je to stejné, jako na Velký pátek, když se myjí nebo koupají. Jinde, např. v Lužici a zvláště v Polsku (dyngus, šmigrust), polévá se kdekdo. Někteří v tom vidí památku na první křest, ale mnohem pravděpodobnější je to jarní očista, třeba v podobě prvního jarního deště. Když země táním sněhu jako by se opláchla, když dle polské tradice i slunko z koupele vychází, pak je snadné uvěřit, že i lidé chtěli do léta projít jarní očistou, svěží koupelí. V Čechách tento obřad měl podobu polévání se čeledí, když na jaře se poprvé do polní práce vychází. 

Z počasí, jaké je na Velikonoce, hlavně na Boží hod, hospodáři odhadují úrodu nebo neúrodu příštího léta. Dávná "Pranostyka sedlská" učí: 

 

"Na velikou noc bude-li málo pršeti,

ne mnoho píce pro sucho budem míti.

Pakli ten den jasno míti bude,

máslo, vomastek lacino přijde."

Srovnáme-li zvyky velikonoční se zvyky vánočními, všimneme si mnohých společných rysů, např. koledy a pomlázky, ale neujde nám rozdíl v celkové povaze těchto obřadů. Většina zvyků vánočních věští budoucnost, předvídá lidské osudy, život nebo smrt, štěstí a neštěstí. Zvyky velikonoční jsou rázu praktického, týkají se především hospodářství a blahobytu, k němuž se i tělesné zdraví počítá.

  

Všem návštěvníkům, kteří došli až sem, přeji příjemné Velikonoce, hodně jarní pohody a hlavně zdraví! 🎶 🌼 🌷

 

 

Z domácí výzdoby, černá kraslice je vyškrabávaná z husího vejce.

1. duben - Mezinárodní den ptactva

Tento článek je načasován na první dubnový den, kdy kromě tradičního žertování v podobě aprílových vtípků, se také slaví Mezinárodní den ptactva. Opeřenci si naši pozornost zaslouží a právě v dubnu tu udělám "měsíc ptactva", tento článek nebude ojedinělý. Na začátku jara velké množství ptáků migruje z teplých krajin zpět do oblastí mírného podnebního pásu.

Začalo to už v době Rakouska-Uherska a na myšlenku slavit "Den ptáků" přišel slovenský přírodovědec Oto Herrmann (1835-1914), který působil v Brezně. Trochu to připomíná nynější Den Země, protože původně to byla akce pro školy a společně s ptáky se oslavovaly i stromy. 1. dubna 1906 byla podepsána Mezinárodní konvence o ochraně užitečného ptactva. Právě na památku podpisu této konvence se již od roku 1906 slaví 1. duben jako „Den ptactva“. 

Podle údajů je v naší republice vyhlášeno celkem 41 ptačích oblastí. V celé Evropské unii je vyhlášeno celkem 5 646 ptačích oblastí o celkové rozloze 541 867 km2 (Natura 2000 Barometer).

Největší hrozby na ptáky číhají v době jejich často velmi dlouhých cest. Někteří letí až 10 000 km, rekordmanem je rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea), který dokáže překonat až 40 000 km. Nejohroženějšími jsou druhy cestující přes Středozemní moře, zejména křepelky polní (Coturnix coturnix), chřástalové polní (Crex crex), vlaštovky obecné (Hirundo rustica), drozdovití ptáci (Turdidae) a další malí ptáci. Podle údajů BirdLife International ve Středomoří každoročně v období jarního a podzimního tahu zahyne více než 1 milion ptáků. Nezahynou však vyčerpáním z dlouhé cesty, ale zejména v důsledku neoficiálních lovů.

Zajímavé akce připravuje i ZOO Ostrava, 1. dubna mají slevu na vstupném do ZOO nositelé ptačích příjmení 😎, tedy všichni Ptáčci, Drozdi, Kosi, Sýkory, Holoubci a Čápi ... Příště připravím článek z ostravské zoo a předběžnou pozvánkou jsou fotografie:

 

1+2. Plameňák kubánský (Phoenicopterus ruber), 3. Puštík bělavý středoevropský (Strix uralensis macroura), 4. Lori horský (Trichoglossus moluccanus). 

 

 

Lori patří k nejpestřeji zbarveným papouškům. Potravu vyhledává v korunách stromů. Při hledání se zavěšuje i hlavou dolů. K přijímání tekuté potravy má přizpůsobený jazyk – špička jazyka vytváří kartáček. Nocuje ve velkých, i několikasetčlenných, skupinách, část hejna nocuje i na zemi.

 

 

Trichoglossus moluccanus

 

  

Páv korunkatý (Pavo cristatus) a Čejka australská (Vanellus miles). 

 

Čejka australská je největším druhem čejky. Žije v páru nebo rodinné skupině. V období hnízdění má velmi nápadné chování, po zbytek roku je spíše plachá. Miskovité hnízdo si staví v otevřené krajině zarostlé trávou. Hnízdící pár si pečlivě hlídá svoje hnízdo, troufá si zaútočit i na výrazně většího predátora (i na člověka). Nepřítele se snaží zahnat nebo odlákat – předstírá snadnou a zraněnou kořist, potom odlétne pryč. 

  

1. Tenkozobec opačný (Recurvirostra avosetta), 2. Lori tříbarvý papuánský (Lorius lory erythothorax), 3. Ústřičník velký (Haematopus ostralegus).

 

Tenkozobec opačný je černobíle zbarvený bahňák velikosti racka chechtavého. Jeho zvláštností je dlouhý a velmi tenký zobák, který má na rozdíl od ostatních ptáků otočený špičkou vzhůru. Podle svého zvláštního zobáku dostal jméno. 

Ústřičník velký (Anglický název: Eurasian oystercatcher) je černobíle zbarvený bahňák se silnýma nohama. Jako převážně mořští ptáci mají dobře vyvinuté solné žlázy pod očima, jimiž se zbavují přebytku soli, kterou získávají z kořisti nebo i pitím mořské vody. Hnízdí v mělkém důlku v zemi vyloženém mušličkami či kamínky, ve vnitrozemí i savčím trusem. Samice snáší 2 až 4 skvrnitá vajíčka, mláďata se líhnou po 24 až 35 dnech. Jsou jedinými ptáky, u nichž se mláďata hned po vylíhnutí čile pohybují, ale od rodičů dostávají potravu i v době, kdy už dávno létají. Pohlavní dospělosti dosahují ve 3 – 4 letech a dožívají se až 40 let. Asi do 2 měsíců od vylíhnutí nemají dost silný zobák na otevírání lastur mlžů, a proto je rodiče krmí i v době, kdy už dávno létají. Během těchto dvou měsíců (této doby) mláďata po celý den následují svou matku, pozorují ji při otevírání schránek mlžů a učí se technice lovu. 

 

Voliéry ptáků Tibetu a Číny v Zoo Ostrava: Procházka z vrcholků velehor až do nížin.

 

 

1. Satyr Temminckův (Tragopan temminckii), 2.+3. Čáp černý (Ciconia nigra).

Satyr žije ve smíšených lesích s hustým podrostem od severovýchodní Indie, přes Vietnam, až po severní Čínu. Je poměrně zavalitý, dorůstá 55-65 cm a váží 1-1,5 kg. Samička snáší 3-6 vajec, na kterých sedí 28-30 dnů. Oproti ostatním druhům hrabavých se pohybuje více na stromech.

 

 

Tragopan temminckii

 

Tento zajímavý pták je Korunáč Sclaterův (Goura Sclaterii). Korunáči se vyskytují na ostrově Nová Guinea ve 3 druzích. Korunáč Sclaterův obývá suché i rozvodněné deštné lesy v nížinách a podhůří do nadmořské výšky 500 m. Ve dne se pohybuje v lese po zemi a sbírá spadané plody, v noci hřaduje na stromech. Tito největší pozemní holubi se mohou vyskytovat v malých skupinkách o 3–7 jedincích, výjimečně ve větších skupinách složených z 10–30 jedinců.

 Korunáč se živí semeny, bobulemi, spadlým ovocem, hmyzem a příležitostně i kraby.

 

 

  

 1. Sup hnědý (Aegypius monachus), 2.+3. Sup bělohlavý (Gyps fulvus fulvus).

 

 Sup hnědý obývá nížinná a horská pásma lesů, aridních stepí a savan do nadmořské výšky 1 300 m v Evropě (Pyrenejský poloostrov) a 4 500 metrů v oblasti střední Asie. Zalétá i do střední Evropy. Jedná se částečně o tažného dravce, který zimuje v Africe.

Sup hnědý je největší evropský dravec, který dorůstá délky těla 115 cm, v rozpětí křídel až 285 cm a hmotnosti 12 kg.

Toulky českou minulostí: 271. schůzka: Volení Matyáše na Království české

Uherský král jel do Olomouce, Jiří se ubytoval ve Šternberce. Pak mezi sebou domluvili navzájem příměří do příští schůzky pro celou zem.

Ale to všechno lest byla jen,
protože uherský král tajně svolal sněm;
posla pro města a pány,
pro rytíře i pro zemany.
Zde také čeští páni byli,
kteří se Jiřímu protivili.
Matyáš vyrukoval se svým plánem
a dal se zvolit českým králem.
Ti nevěrní čeští páni
věrnost mu pak přísahali
a při všem to přísahání
na Jiřího zapomněli.
Král Matyáš, oděn v zlatohlav,
navštívil potom Vratislav.
Čtěte teď, co kronikář vám praví
o tom, kolik tu bylo slávy
v celém městě Vratislavi,
jaké tam král dostal dary
a jak ho tam přivítali.
Největším však bylo darem,
že ho zvolili svým králem
a věrnost jemu přísahali
Také šlechtici někteří,
páni, města i rytíři,
co povahy mají nestálé,
zvolili si ho za krále.
Když se to dozvěděl král Jiří,
jaké to bylo zklamání!
A nikdy se s tím nesmíří,
že tito jeho poddaní
svých starých přísah se teď vzdali
a slíbili věrnost jinému králi.

Byla to vskutku, jak tvrdí starý letopisec český, „všechno lest jen?“ Abychom Matyášovi nekřivdili. Když se vydal do Olomouce na schůzku se svým někdejším tchánem Jiřím, tak snad opravdu měl dobrou vůli skoncovat válku proti němu a najít přitom pro sebe výhodný kompromis. Snad byl opravdu příčinou toho, že zradil slovo, dané Jiřímu, silný a neustávající tlak legátů a panské jednoty. Legát Vavřinec Roverella dokonce králi navrhoval, aby Jiříkovy posly uvěznil, i s oběma jeho syny, a tím aby si zjednal naprostou převahu nad svým soupeřem. Účel mu zkrátka světil i takové zákeřné prostředky. Matyáš ale tyto podlé rady odmítl a poselstvo v pokoji z Olomouce propustil. Když za ním přišel Zdeněk ze Šternberka, v tom okamžiku zaváhal.

 

Olomouc byla ve středověku třetím největším městem zemí Koruny české (po Praze a Vratislavi) a soutěžila s Brnem o status centra Moravy.

„Nedal jiné odpovědi, než že musí nejprve poraditi s věrnými svými. Nazítří pak dal se do vyjednávání. Děkoval velice za ten důkaz jejich dobré k němu vůle, ale pravil, že z mnohých příčin nemohl nakloniti se k žádosti jejich. Když pak doléhali naň snažněji, pravil: Můžete povážiti sami, že kdybych přijal tu korunu a psal se králem českým, musel bych mysliti na vyhlazení kacířství a na dobytí země české mečem. I víme, kterak o též se pokouše-li dobré paměti císař Zikmund a jiní králové a knížata, aniž pak toho dovésti mohli. Papež i císař pomáhali nám posud, potom říkali by: Matyáš jest králem českým, ať si sám pomůže jak umí. A já mám doma činiti s Turky dosti. Protože nelze mi svoliti k žádosti vaši, nežli – nežli když se mi zaručíte spolu s legáty, že obdržím od knížat německých pomoc dvanácti tisíc jízdných, jež setrvají aspoň šest měsíců pro mne v Čechách, aneb raději že mi dají tolik v penězích, kolik by na ten počet žoldnéřů naložiti museli, což činí asi 250 000 zlatých.“

Vyjednavač profesionál

„Královská Výsosti,“ ozval se Zdeněk ze Šternberka, kterému ta obrovská částka poněkud vyrazila dech a vysušila mu sliznici v ústní dutině, „račte sleviti něco! Ta suma je nepostižitelná!“ „Pane Zdeňku, považte: budou-li Němci pomáhati lidem svým a budou míti své vlastní hejtmany, bude každý chtíti podržeti pro sebe sám, čeho dobude, a koruna česká přijde tudíž k roztržení.“ On král Matyáš věděl, jak na ty české holoubky. velmi dobře znal svoje pappenheimské. „Toho bych vám nepřál, pane Zdeňku. I povím vám cele mysl svou.“ Čeští páni byli jedno ucho: „Mluvte s pány legáty, ať mi pojistí pomoc dvou set tisíců zlatých ze všech zemí vůbec, a já nebudu žádati od otce svatého papeže ani penízku více.“ Král Matyáš byl vyjednávač profesionál. „Když tyto řeči oznámeny byly volitelům téhož dne, nevěděli sobě jiné rady nežli prositi legáty, aby svolili k žádosti králově.“

 

Papežský legát Lorenzo Roverella byl pohřben ve Ferraře.

V tom okamžiku oba papežovi vyslanci zabrzdili, šlo přece o něco podstatnějšího, než o osud národa; šlo o peníze, a vymlouvali se, že ohledně volby nového krále nemají od svatého otce žádné instrukce. Na povrchu jako by se nic nedělo, Matyáš nevěděl, na čem je, a to dá rozum, až se ke králi dostavil legát Roverella a nalil mu čistého vína. „Řekl králi podle papežova poručení, kolik by bylo proň peněz pohotově, a dal mu též uvážiti, kterak neradi knížata německá by svolila, aby peníze z jejich zemí ven se vozily, chtějíce vypravovati za ně raději lidi své sami. Z té příčiny sehnání celé oné sumy žádané že jest nemožno. Však že mohou a chtějí slíbiti oba legátové králi, že svou pilností hodlají zajistiti u papeže, u císaře i u kurfiřtů, aby přišla mu pomoc penězi i lidmi co nejhojnější. Nato šli ke králi legátové oba i volitelé všichni a prosili ho, aby ráčil býti králem českým bez stanovené podmínky. Zdeněk ze Šternberka zvláště líčil politováníhodný stav koruny české, které že Matyáš jediný k předešlému květu zase dopomoci může, oni pak všichni že chtějí býti jeho věrní a poslušní pomocníci, aniž litovati budou při tom statků a hrdel svých.“ Člověku se arci slzu uronit chtělo nad ušlechtilostí oněch „věrných a poslušných pomocníků“, ale to by musel nevědět, že titíž věrní a poslušní přes deseti lety přísahali věrnost a poslušnost Jiřímu. Jelikož tentýž byl stále naživu a ve funkci, tak jejich čin lze označit pouze jako spiknutí, případně: velezradu.

 

Matyáš Korvín, uherský král.

„Matyáš byl pánem situace a nedá se zapříti, že uměl užíti příležitosti své.“ Matyáš využil obratně nabídky české koruny k nátlaku na římskou kurii. Šlo mu pochopitelně o hmotný prospěch. V době, kdy jednal o českou korunu, tak už dávno odepsal své sliby, své přátelské návrhy, své čestné slovo, dané králi Jiřímu. Jiří o tom, co se v Olomouci peče, neměl ani tušení.

Poslední schůzka obou králů se měla konat 20. dubna 1469 opět na prostranství mezi panovnickými stany. Král Jiří přijel čas, ve stanovenou hodinu, a dlouho marně vyhlížel příjezd Matyášův. Když zpozoroval, že se uherský průvod blíží, vyšel mu v ústrety. „Zdvořilost kázala, aby Matyáš, jakmile spatřil Jiřího, sesedl rovněž z koně a šel také proti němu; on však ale koně popohnav a dělaje jakoby splašeného udržeti ho nemohl, minul Jiřího bez pozdravení a letěl přímo do stanu svého.“

Víra a přísaha jsou žertem. Věrnost a čest asi tolik jako přáti dobré jitro.

Když došlo k jednání obou králů, překypoval Matyáš dobrou náladou, smál a se a žertoval. „Veselými šprýmy zakrýval úmysly své a mluvil nahlas, že přivede k tomu kališníky i oplatkáře, aby byli spolu dobří přátelé. Při společném obědě museli pro kratochvíli blázni mužíci obou králů zápasiti spolu před očima všech hodovníků, jako pro parodii stran válčících – Čech byl prý urostlejší, Uher rozložitější a vítězství dlouho pochybné; když ale kdosi nastrčil Čechovu ruku, aby neupadl a od pana Zdeňka za to pohlavkován byl, nechybělo mnoho, aby zápas bláznů nepřevrhl se v boj opravdový celého shromáždění.“ Nikdo netušil, že pod oděvem má Matyáš košili ze železných kroužků. Jiří neměl ani ponětí o tom, že se Matyáš v této chvíli už cítí být českým králem, protože přijal nabídku volby, a že skutečný český král je vlastně jenom hercem ve velice špatné komedii.

„Králové pak rozešli se ve stejném přátelství, nežli se byli sešli, aniž se od té doby spatřili více na tomto světě.“ 22. dubna Jiřík jednání opustil, 1. května byl oficiálně vyhlášen klid zbraní, a za dva dny na to se Matyáš Korvín v olomouckém biskupském kostele nechal představiteli Zelenohorské jednoty zvolit za českého krále. „Víra a přísaha jsou žertem. Věrnost a čest asi tolik jako přáti dobré jitro.“ To byl komentář Jiříkova zahraničně politického poradce Řehoře z Heimburka:

„Ve středu 3. května časně zrána sešli se všickni preláti, páni a města v biskupském kostele v Olomouci. Po skončené mši Zdeněk ze Šternberka vzkázal pánům českým, aby se seskupili dohromady a mluvil k nim o potřebě opatřiti se hlavou a králem křesťanským, jenž by lépe než zlořečený kacíř Jiřík posloužil obecnému dobrému a zachoval všecky stavy při právech a svobodách jejich – proto aby se to řádně dálo, kázal nejprve každému pomodliti se, a pak sbíral hlasy volitelů, a poručiv, aby utichli všichni, oznámil nahlas, že nejjasnější Matyáš, král uherský volen jest jednomyslně na Království české. I ptal se všech, bylo-li to jejich slovo a vůle? Přitakali hlasitě všickni. Nato volitelé i s legáty šli ke králi do jeho dvoru, přivedli jej do kostela biskupského a pan Zdeněk oznámiv jemu volení, které se stalo, a prosil ve jménu všech přítomných i celé koruny české, aby jim ráčil býti králem a pánem milostivým. Matyáš odpověděl: Hledíce k pokorné prosbě vaší, chceme Bohu všemohoucímu ke cti s chvále, stolici římské k libosti, k posílení víry křesťanské a k obecnému dobrému slavné koruny české učiniti tak a býti pánem i králem vaším.“

Zdeněk ze Šternberka všem poděkoval, pak pozdvihl hlas, aby byli chvilku zticha, a řekl: „Preláti, páni a rytířstvo, města! Zvolili a přijali jsme nejjasnějšího pána Matyáše, krále uherského, na Království české; je-li to vaše vůle a vaše slovo?“ A všichni odpovídali: „Jest!“ A ta otázka i ta odpověď. byly ještě vyřčeny dvakrát. „Arcibiskup ostřihomský a legát Rudolf vzali pak od Matyáše na svaté evangelium přísahu ke Království českému obyčejnou, načež zaznělo v kostele hlučné Te Deum laudamus. Korunování nestalo se žádné, avšak páni čeští přísahali hned novému králi věrnost a poddanost.“

„Matyáš ještě téhož dne rozdělil nové zemské úřady v Čechách: Zdeněk ze Šternberka jmenován nejvyšším hejtmanem Království českého, Jan z Rožmberka nejvyšším komorníkem, Jan Zajíc nejvyšším kancléřem. Bohuslav ze Švamberka nejvyšším hofmistrem, Oldřich Zajíc nejvyšším sudím, Jindřich z Hradce nejvyšším komorníkem královým, ostatek dne pak stráven byl v radovánkách hlučných a velikolepých. Trubkami podzemními prýštilo na náměstích olomouckých víno pro chudé i bohaté, k tabuli pro 400 osob přivezeno bylo z Uher a obdivováno královo stolní nářadí zlaté a stříbrné, jehož cenu znalci pokládali na dvakrát sto tisíc zlatých. Radost u všech jednotníků katolických byla veliká, jelikož královský Matyášův titul byl jim rukojemstvím brzkého vítězství; s plesáním vypisován tento skutek do všech krajin co počátek nové éry.“

Moje otázka je logická a očekávaná: co na to Jiří? Dovedl se ovládat. Nedal nijak najevo, jak hluboce se ho faleš Matyášova dotkla. Takže uměl dobře skrývat svoje city za fasádu klidu? Uměl. To se tak dobře naučil přijímat porážky a potupné urážky? Učil se to. Měl dost vnitřních sil, aby své hluboké roztrpčení zakryl. Svědčí o tom i ironie, se kterou komentoval olomouckou volbu: „Udělají-li v Olomouci jednoho krále českého, uděláme jich v Praze čtyři, a bude jich pak šest. Však víme, že také více jest králů uherských, a známe lidi, jež se píší králi jeruzalémskými, nemajíce ani hrstky země v Jeruzalémě.“ Na koho tím Jiří narážel? Těmi čtyřmi syny na čtyři prince jagellonského polského krále, a že je víc králů uherských, tak tím si rejpnul mimo jiné do císaře: ten se zrovna nedávno nechal korunovat na uherského krále. Úsměvy, žerty, povýšený klid a vyrovnanost – vlastně jenom vnější formy... obvyklé zbraně, kterými Jiřík zaháněl chmurné poučení od Olomouce. Definitivně se musel rozloučit s představou mírového života země, což snad byla stejně bolestivá rána jako zrada a faleš bývalého zetě.

„Král náš uvěřil byl králi uherskému proti radě a vůli všech svých věrných,“ psal o Jiříkově vnitřním rozpolcení Řehoř z Heimburka. „Nyní vidí, že oklamal se sám. Nepoznal jsem jakživ muže veliké chrabrosti, jenž by raději chtěl mír. Avšak nyní poučil se, že si ho válkou, nikoli dobrotou a trpělivostí musí dobývat.“ 

 

Řehoř z Heimburka (něm. Gregor von Heimburg) byl německý právník, humanista a politik. V letech 1466–1471 byl rádcem krále Jiřího z Poděbrad.

Olomouc znamenala pro Jiřího šok. Čas, který následoval, prožil v depresi. Ta však netrvala dlouho. Jiří ve svém stále více churavějícím a stále méně pohyblivém těle, zatíženém těžkou obezitou, vyburcoval poslední zbytky energie. Začal se rychle chystat k boji. Aby si zajistil polskou podporu, opakoval a upřesnil a nabídku trůnu Kazimírovu synovi. Což byl Vladislav z jagellonské dynastie. Sněm stavů, věrných Jiřímu ji v červenci schválil s dodatkem, že by si Vladislav měl vzít za manželku Poděbradovu dceru Ludmilu.

V roce šedesátém devátém
ve zmatku byla celá zem:
česká mince hodnotu svou tratí
a nikdo nechce peněz bráti,
protože už nic neplatí.
Nouze už je ve dveřích
a král dal razit nové groše,
ty platí po čtrnácti penízích
a razí se v Kutné Hoře.
Tu vzbouřili se uhlíři
a přestali vozit uhlí do Hory Kutné;
teprve když král je usmíří,
zas uhlí vozili, jež bylo velmi nutné.
Pak stalo se, i když je to k nevíře,
že ztratily cenu ty malé halíře.
Tak zmatek dál a dál se šíří
a všude platí už jen mince cizí.
Poslyšte, co udělali páni,
jak sedláci byli okrádáni:
Staré a dobré groše ze stříbra,
které leckde měli v truhlicích,
ty ochoten byl každý brát
a platily stále po čtrnácti penízích.
Však sedlákům, když platili jim daně,
počítali je jenom po sedmi,
ale sami za čtrnáct dávali je dále.
Tak měli dvojnásobný zisk
ti páni hrabiví a proradní.

Hrabivost a proradnost má zkrátka různé formy... Ekonomická situace Jiříkova království se nepříjemně zhoršovala. Zdá se, že se jeho dobré snahy míjely cílem a hodnota českého groše neustále klesala. Důvody: vyhlášení křížové výpravy podvázalo zahraniční obchod, neboť kupci, kteří by obchodovali s kacíři, stávali se sami kacíři. Ani rozsáhlé válečné operace obchodním stykům neprospěly. Vojska obou stran žádala výživu na městech a na sedlácích a nutila je k novým dávkám a povinnostem – říkalo se jim holdy.

„Takovou drahotu nikdo nepamatuje. V dřívějších dobách byl drahý chléb a obilí, ale tento rok podražilo všechno. Byla totiž vypálena všechny země a byly špatné úrody; sedláci nemohli orat, protože je zajímali a olupovali, jakmile některého chytili, a tak neosetá pole ležela ladem. Také holdy sedláky činili velmi chudými, neboť na každý hrad zvláště se holdovat muselo. Když některý pán měl tři nebo čtyři hrady a jestliže jsi přišel s penězi jenom na jeden hrad, tak na tebe přišli z druhého a všechno ti pobrali a spálili. A tak všecko, co venkovský lid za dlouhá léta našetřil, o to těmi holdy neboli slibováním poslušnosti zase přišel. Země zchudla tak, že nebyl chléb ani pro oráče. A co potom měli prodávat řemeslníkům do měst, kam sami nic neměli?“

Snaha o změnu mincovních poměrů

Král se znovu pokusil ustálit a zlepšit hodnotu groše. České mincovní poměry se měly vrátit do doby krále Václava IV. Za jeden uherský zlatý se mělo platit 18 českých grošů. Staré groše měl být staženy z oběhu a nahraženy novou mincí s vyšším obsahem stříbra. Král Jiří opětovně zakázal přijímat v Čechách znehodnocenou minci zahraničních ražeb a povolil jedinou výjimku: „Minci milých našich přátel, knížat saských.“ Sasové tehdy stáli při českém králi věrně – jako jedni z mála v Evropě.

„Téhož roku uherský král nedodržel smlouvu s králem českým a začal zase válku i se svými pomahači pány. Na Moravě i po té schůzce nikdy nepřestali dobývat královské hrady. Zvláště silně dobýval uherský král město Hradiště, ale kníže Viktorin, syn krále Jiřího, jim kladl statečně odpor, bránil hrady a často ty zrádce porážel. A oni mu navrhli schůzku a tvářili se, že s ním chtějí jednat o prospěchu země. Zatím však na něj nastražili léčku. Když v určený den přijel do města Veselí na Moravě a přijali ho tam jako hosta, udeřil na něj zadní voj uherský a zajal ho i s jeho družinou; koně i zbroj jim pobrali. Král Matyáš ho poslal do Uher a tam ho držel ve vězení.“

Zdá se, že na začátku nové války neměl Jiří zrovna moc štěstí... Naopak. Ta nešťastná příhoda s důvěřivým Viktorinem byla jediným stínem. Po ruce máme opět svědectví, jak na ni zareagoval otec, tedy král Jiří: „Zajetí knížete Viktorina nepřináší více škody, nežli pokud otec ji váží. Jiří pak stojí vždy nepohnutý a neproměněný.“

Král byl zajetím svého syna zarmoucen, ale ani tehdy neztratil odvahu k dalšímu boji. A že má i válečné štěstí, to ukázaly hned další bojové akce. U Náchoda bylo poraženo slezské vojsko. Kníže Jindřich (tedy další Jiříkův syn) porazil lužické odbojníky pod Žitavou a obsadil větší díl Lužice a Slezska. Vratislavští se začali velice obávat, že ti kacíři dočista zmaří to, co v uplynulých měsících král Matyáš ve Slezsku vybudoval. Ze Slezska se vítězná česká vojska obrátila na Moravu, protože Matyáš Korvín oblehl poslední Jiříkovo moravské město, Uherské Hradiště. Koncem října byl už kníže Jindřich v čele armády u města, prorazil kruh ohléhatelů, a statečnou posádku, která byla odříznuta měsíce od světa, zásobil. Když se začátkem listopadu pokusil Matyáš vytlačit české vojska, byl na hlavu poražen a musel ustoupit na Slovensko. Tak to mu teda z jeho nového království už moc nezbylo... Jindřichova vojska pronikala až do Pováží a zajímala četné uherské šlechtice. Král Matyáš dokonce požádal o příměří, ale Jiřík odmítl. Matyáš se nechtěl vzdát titulu českého krále.

zdroj: Josef Veselý

Velikonoce: Dávná tradice pečení beránka a mazance

K velikonočnímu příběhu se během staletí vyvinula řada tradic a zvyků. Jsou to největší křesťanské svátky a v každé zemi k tomu přistupují po svém. Zakončuje se čtyřicetidenní půst a tak je čas i na tradiční velikonoční pečivo. K nejznámějším patří mazanec, ve Slezsku se mu říkalo velikonoční svěceník, protože se na Bílou sobotu přinášel do kostela, kde byl posvěcen. Mazanec by se měl tedy péct na Bílou sobotu, abyste ho mohli na Boží hod (v neděli, kdy je největší slavnost křesťanů) posnídat. Boží hod velikonoční je vždy první neděli, která následuje po prvním jarním úplňku. Právě velikonoční neděle bývala prvním dnem, kdy se mohli ti, kteří se poctivě postili, pořádně najíst. Letos připadá na 5. dubna.

Mazanec patří mezi zvyky, které se dodržují už několik staletí. Znali ho už v 15. století, ovšem tenkrát nebyl vůbec sladký. V dávných dobách se sladilo hlavně medem, později cukr byl drahý a byl výsadou jen majetnějších. Chudší rodiny do něj přidávaly  trochu smetany, která je nasládlá, také šafrán a tlučený hřebíček.V bohatších rodinách se také peklo mazanců více, aby měl každý člen rodiny svůj bochníček. Do všech mazanců se vykrajoval křížek, aby symbolizoval ukřižování Ježíše Krista. Z pekařského hlediska má křížek důležitou funkci – díky naříznutí mazanec lépe kyne a pak může snáze unikat pára při pečení. Podle knihy "Jídlo a pití v pravěku a ve starověku" (autorka historička Magdalena Beranová), se obřadní pečivo podobné mazanci peklo k slavnosti vítání jara již v pohanských dobách.  

Pokud chcete upéct domácí mazanec, je tu pár základních pravidel: pravé mazance jsou z kynutého těsta, kdy se doporučuje kvásek z čerstvého droždí. Aby těsto nakynulo, je třeba kvásek rozdělat ve vlažném mléce. Před pečením všechny suroviny nechte alespoň půl hodiny v pokojové teplotě. Po zadělání těsta nechte bochánek odpočívat v teple nejméně hodinu. Můžete ho nechat kynout na okně, kam svítí sluníčko, zkrátka všude tam, kde bude mít šanci „pracovat“. Pokud byste kynutí podcenili, mazanec nevyběhne a nebude nadýchaný. Těsně před vložením do trouby, nezapomeňte na zmíněné naříznutí do kříže. Jakmile bude upečený, nechte ho pořádně vychladnout, opět v pokojové teplotě. Teprve pak krájejte. Pokud to nedodržíte, mohl by se vám srazit.

Mazanec

Takto psala o velikonočním mazanci známá kuchařka Magdalena Dobromila Rettigová před 160 lety:

Čeští krajané, kteří se usadili v Americe, uchovávali své zvyky. V krajanském tisku Pokrok západu býval i recept na velikonoční mazanec z r. 1911:

 

Názorné video p. Romana Pauluse: 

 

 

Suroviny (množství na dva mazance):

 Kvásek: 42 g droždí (1 kostka), 1 lžíci cukru krupice, 50 ml čerstvého mléka (3,5 % tuku) 

Těsto: 400 g polohrubé mouky, 100 g hladké mouky, 150 g cukru krupice, 100 g másla, 3 vejce „M“ (pouze žloutky), sůl, 1 lžička citronové kůry, 150 ml čerstvého mléka (3,5 % tuku) 

Ostatní: vejce „M“ na potření, mandlové plátky na posypání, cukr moučka na posypání

  

Jako zdroj receptů jsem využila časopis pro ženy Lada z roku 1913, tedy před 113 lety, kdy se schylovalo k 1. světové válce a naše prababičky musely s potravinami šetřit.

Zjistila jsem, že beránci se pečou pouze u nás a na Slovensku, kde jsou ty tradice podobné. V Německu mají spíše štoly, ale třeba v Itálii pečou kynuté holoubky zdobené mandlemi a na pondělní ráno se jí zeleninový koláč - torta rustica. Kdyby někdo ze zahraničních návštěvníků popsal jejich velikonoční tradice, bylo by to báječné.

Rozklikněte odkaz, je tam 5 receptů k upečení: ZDE

V židovské tradici představoval beránek boží stádo, které vyvedl Mojžíš z otroctví. Na památku této svobody obětovala každá izraelská rodina berana, kterého přivedla do chrámu a po vykonání oběti položila jeho krev na oltář, zatímco maso upekla a snědla. V křesťanství symbolizoval beránek čistotu a pokoru Ježíše Krista, který prolil svou krev na kříži a obětoval se za spásu celého světa. Postupem doby bylo beránčí maso nahrazeno sladkým beránkem - symbolem víry.

 

Peču beránka většinou z piškotového těsta, nazdobit si ho můžete dle fantazie. 

Často je připomínána první republika, v kuchařském světě byla respektována paní Anuše Kejřová, z její kuchařky je následující recept:

 

 

Věřící lidé připravovali na Bílou sobotu beránky, kteří představovali oběť a proto byli snědeni. Oproti současnosti, kdy připravujeme biskupské, čokoládové nebo krémové moučníky, byli beránci podstatně jednodušší. Na jejich přípravu se používaly vejce, cukr, mouka a máslo, těsto se dochucovalo sušeným ovocem a rozinkami. Každá hospodyně vlastnila keramickou nebo smaltovanou formu, kterou poctivě vymazala, vysypala moukou a upekla beránka, kterého ráno odnesla do kostela a nechala mu požehnat.

Beránka krájíme odzadu, aby nebyla pošlapána jeho důstojnost.

zdroj: www.toprecepty.cz, Jídlo a pití v pravěku a středověku, Lada 1913