Masopust patří k našim tradicím a na ty se zaměřují naše skanzeny. My jsme se vydali do toho nejbližšího v Rožnově pod Radhoštěm, který si v minulém roce připomněl 100. výročí od svého založení. Chceme-li se dopátrat původu tohoto obyčeje, kterému se v našich krajích říká různě, musíme se vydat hluboko do minulosti - za oslavou pohanských starověkých svátků. Říkalo se jim dionýsie nebo saturnálie. S dnešními oslavami masopustu mají mnoho podobných rysů, je to především přestrojování se za maškary, hojnost jídla a pití a nespoutaná zábava. Maskované průvody a zábavy, jejichž účelem bylo sbližování mládeže, existovaly i u starých Slovanů. Tyto zábavy měly někdy spíše plodnostní charakter. Svou roli ve vývoji masopustu sehrálo také křesťanství, což je nejpatrnější na stanovení data jeho konání. Církev navázala na tradici pohanských obřadů podle zásady, že co nelze potlačit, je nutno převzít a uzpůsobit vlastním potřebám.
Na podobě slavení masopustu se podepsaly vlivy starověké, slovanské i křesťanské. Původně byl masopust spjat především s hospodářským rokem. Masopustní období představovalo dobu relativního hospodářského klidu, kdy se dokončovaly práce minulého zemědělského roku, např. domlacování obilí cepy, zpracování lněné a konopné příze, draní peří, zároveň se konaly přípravy k nadcházejícímu zemědělskému období. S tím souvisí i řada magických úkonů, vztahujících se k zabezpečení úrody a úspěšnosti práce, např. tanec na vysoké konopě i hrachovinové nebo slaměné masky. Vlivem křesťanství byla s masopustním obdobím spojena též řada obyčejů, obřadních praktik a pranostik. Na Hromnice 2. února se v kostele světily svíčky - hromničky, jimž lidová víra přisuzovala ochrannou moc. Proto je lidé zapalovali při bouřce jako ochranu před bleskem. Hromničky se zapalovaly také při smrtelném loži člověka, jejich svit měl provázet umírajícího cestou na věčnost.
Ochranná moc byla připisována také chlebu a vodě, jež se nechávaly světit o svátku svaté Háty (5. února). Toho dne hospodyně vykropovala dům s průpovídkou: "Svaté Háty den, všechna neřest ven!" Svěcený chléb, jež jedli lidé i dobytek, měl chránit pole před škodami. K tomuto svátku se rovněž vztahuje množství pranostik. Na Valašskokloboucku se říkalo: "Na svatú Hátu nafúje za každú laťu." Nebo také "Svatá Háta na sníh bohatá." Pro celou masopustní dobu bylo charakteristické vykonávání řady obchůzkových obyčejů - byly to obchůzky blažejské (3.2.), dorotské (26.2.), řehořské (12.3.), které pak vrcholily fašankovými obchůzkami maškar.
Na Valašsku byly až do poloviny 20. století velmi rozšířeny obchůzkové hry dorotské, které měly připomínat stálost světice ve víře, za což byla sťata. Všechny tyto obchůzky byly příležitostí pro zisk darů, měly tedy sociální ráz a právě v tom někteří badatelé shledávají jejich zánik. Nejtypičtější pro masopust bylo vysmažované pečivo, ať už na sádle, kterého v tuto dobu bylo dostatek díky zabíjačkám, nebo na oleji či másle.
V každém stavení se připravovaly koblihy, jimž se také říkalo šišky. Oblíbené byly boží milosti - smažené pečivo z nekynutého těsta. Pečivo plnilo obřadní funkci ve formě obětních poživatin, které nosil hospodář na pole.
Koblihy byly spolu se slaninou napichovány obchůzkářům na rožeň coby výslužka. Koledníci byli při obchůzkách obdarováváni také vejci, obilím, moukou, penězi či pálenkou. Ze získaných naturálií pak vystrojili společnou hostinu v hospodě. O jídle se zpívá v masopustní písni:
"Tutéj nám nedali,
tutéj nám dajú,
komára zabili,
slaninu majú."
Jedním z nejvýraznějších rysů masopustních obyčejů byly obchůzky a průvody maškar. V minulosti bývalo jejich hlavním účelem zajištění prosperity jak v hospodářském, tak i rodinném životě prostřednictvím různých úkonů, např. tancem na vysoké konopě či trháním hrachoviny z hrachovinového medvěda a její vkládání husám do hnízda. Obchůzky na Valašsku původně vykonávali v masopustní úterý svobodní mládenci, kteří za doprovodu muziky chodili dům od domu a tančili s děvčaty a hospodyněmi. V meziválečném období tyto obchůzky většinou organizovali dobrovolní hasiči a tělovýchovné organizace Sokol a Orel. Charakteristickým rysem obchůzek bylo používání dřevěného rožně majícího podobu šavle, na nějž koledníci nabodávali slaninu, uzené maso a koblihy, které při obchůzkách dostali. Obchůzkový obyčej býval závazný pro celou vesnickou komunitu, a proto vynechání některého domu by znamenalo porušení tradičních zásad sousedského soužití i společenské prestiže. Podstatnou součástí masopustních obchůzek byly a stále ještě jsou masky. Je jich mnho druhů, jsou to masky zvířecí, lidské i démonické. Hlavním účelem jejich existence bylo zajištění magické ochrany a prosperity. Nejrozšířenější zvířecí masou je stále maska medvěda, jež se vyskytovala ve dvou základních podobách: jednak to byl medvěd kožešinový, jednak hrachovinový nebo slaměný. Masky měly obřadnou úlohu, hlavně jim byla přisuzována plodnost a blahonosná moc. Na Vizovicku si z medvěda, v úterý masopustní po osadě chodícího, trhají hospodyně hrachovinu a dělají z ní hnízda husám a slépkám, aby hodně vajec nesly. Plodnostní vlastnosti medvěda mohly být také přeneseny na ženu prostřednictvím tance s ním.
Koncem 19. století se ve Vizovicích chodilo s "telatem", v okolí Vsetína jsou popsány obchůzky s vlkem. Další oblíbenou maskou byl kůň, nověji pak velbloud, kozel, kocour. Mezi maskami lidskými byly nejrozšířenější masky bab, dědků, bab s dědkem na zádech, masky příslušníků etnických menšin či náboženství nejen na Valasku masky cikánky a žida, který přináší prvky prosperitní magie, u cikánky plodnost, u žida zámožnost. Masky zesměšňovaly některé lidské vlastnosti nebo tělesné nedostatky - hrbatost, přílišnou tloušťku apod. Další masky zpodobňovaly různá povolání či zaměstnání: kominík, hajný, lékař, zdravotní sestra, hasič, policajt, řezník atd. Velmi oblíbené v průvodech je parodování svatby, protože v masopustním období se jich v minulosti konalo nejvíc. Dokládá to text písně:
"Už sa fašank krátí, už sa nenavrátí,
staré baby lajú, že sa nevydajú."
Velká koncentrace svateb v tomto období měla své praktické důvody, případné těhotenství nevěsty pak nebylo na překážku hlavním zemědělským pracím. Karikované masky nevěsty a ženicha představovali většinou mládenci, z nichž větší představoval nevěstu a menší ženicha, stále bývají součástí obchůzek.
Zajímavou maskou byl tzv. pohřebenář či hřebenář, kterého představoval muž oděný do slámy nebo hrachoviny. Pohřebenář držel v jedné ruce rožeň, na nějž napichoval slaninu získanou při obchůzce a volal: "Pohřebeň, staré baby na hřebeň!" Tato maska se vyskytovala na Valašsku. Někteří badatelé v něm spatřují krajovou variantu slaměného či hrachovinového medvěda. Stejně jako maska medvěda, i této masce je přisuzována plodnostní a vegetační moc. K masopustu se přihlíželo jako k přechodnému odbobí, kdy se uzavíraly práce starého zemědělského roku a zároveň se konaly přípravy na zemědělský rok nadcházející. Zakazovaly se některé pracovní činnosti, zejména předení, šití a štípání dříví. "Když se na končiny šije, v létě prsty se podbírají" nebo "Kdo v masopustě moc dělá, v létě to musí odležet".
Vývojově mladším masopustním obyčejem je pochovávání basy nebo barbory - jako symbolické ukončení bujarého veselí a počátek předvelikonočního půstu a rozjímání. Přitom se pranýřují různé společenské prohřešky spáchané v celoročním životě vesnice. Tato kritika obyvatel vesnice bývá někdy krutá a zasahuje i do osobního života - kritizovány bývají zálety, opilství, staromládenectví, nové známosti atd.
To je nejen úvod, ale text pro lepší představu části programu, který je zachycen na fotografiích:
„My zme děcka ze Zubřího, z téj metlářskej dědiny, mama doma metly krútí, tata strúže žebřiny…“
Na Valašsku se bříza rozšířila zejména v 16. až 18. století v rámci
pasekářské kolonizace. Z břízy se nejvíce využívalo březové proutí k
výrobě metel. Březové proutí = základ metly. Lidé během času zjistili, že
nejvhodnější doba pro řezání březového proutí je ta, kdy strom nemá
listy – tedy na jaře a na podzim.
To byl report z rožnovského masopustu 2026. 🍻
