Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

pondělí 17. ledna 2022

Málo známá historie: Těšínsko - slezská perla v koruně české

 

 

Každý ví, že Českou republiku tvoří Čechy, Morava a Slezsko. O tom, jak Marie Terezie prohrála Slezsko jsem už kdysi psala ZDE. Mohli jsme to vidět i v nedávném filmu o této panovnici. A právě v té části Slezska, která nám zůstala, je Těšínsko. Vydejme se spolu na výpravu za jeho poznáním. A kdo jiný má Těšínsko představit, než ten, kdo tam žije a kraj zná? I k tomu slouží můj blog. 

Překročíme při tom hranice dnešní České republiky, protože stopy po české minulosti Těšínského Slezska nebudeme hledat jen na dnešním českém území, ale vypravíme se za nimi překvapivě i do polské části původně jednotného města Těšína. Navštívíme pozůstatky hradu těšínských knížat a další zajímavá místa, spjatá s historií Těšínska - Karvinou, Frýdek či Jablunkov. Navštívíme slovensko-české pomezí.  A   podíváme   se   do   archívů, kde se začteme do starých dokumentů, písemností a map.

Po  staletí  se v Těšíně (původně to bylo jedno město - to si nemůžete pamatovat) a na celém území Těšínska setkávaly české jazykové a kulturní vlivy s vlivy sousedních národů, zejména německými a polskými. To je z doby, kdy bylo Rakousko-Uhersko.


Rozdílné   představy  Čechů,  Němců a Poláků o státních hranicích  a uspořádání této části Slezska vedly  po  první světové válce k územnímu sporu o Těšínsko, který vyvrcholil krátkým ozbrojeným střetnutím československé a polské armády v roce 1919. 

To je málo známá část naší historie, asi proto, že je "nepříjemná". Možná jste se o tom ani ve škole neučili, protože tohle snad ani v učebnicích nebylo. Blíží se výročí této události, proto dnešní příspěvek je úvodem k sérii článků. Shrnutí do jednoho textu by nemělo smysl.

Od  roku  1920  je  Těšínsko  rozděleno  do  dvou částí státní hranicí na   české   Těšínsko   s   rozlohou  1 237 km a  polské  Těšínsko s rozlohou 1 013 km2. Rozděleno je i starobylé zemské hlavní město  Těšín  (něm.  Teschen,  pol.  Cieszyn),  z  jehož předměstí s nádražím vyrostlo nové pohraniční město nazvané Český Těšín. 

https://d6scj24zvfbbo.cloudfront.net/9a7a64adb08d1c44b5a70f1e0a6ffe5a/200000016-9ece79fc4b/450/konecWEB.jpg?ph=e3ab02c73f

Lidová  kultura  i  jazyk tří sousedních národů se zde setkávaly po staletí a její projevy zde překračují státní hranice. Výsledkem bylo postupné utváření specifických těšínských etnografických poměrů, které jinde nenajdeme. Těšínsko je vnímáno jako jiné etnografické oblasti na našem území, jakými jsou např. sousední Lašsko a Valašsko nebo Slovácko. Jistě ale uznáte, že o těchto oblastech, hlavně o Valašsku, se mluví a píše dost často, ale o Těšínsku??

Těšínsko není jen zajímavý pohraniční podhorský region, ale  mnohem rozsáhlejší historický územní celek, jedna z historických zemí Koruny české ve Slezsku, která zahrnovala po staletí také celé dnešní Frýdecko a Karvinsko, o dnešním polském Těšíně a celé polské části Těšínska nemluvě. 

 
Polský Těšín: radnice - Cieszyn

Můžete nahlédnout: 

Obce dnešního českého Těšínska

Bartovice (dnes Ostrava-Bartovice), Bruzovice, Darkov (dnes Karviná-Darkov), Dětmarovice, Dobrá, Domaslavice Dolní, Domaslavice Horní, Fryštát (dnes Karviná-Fryštát), Guty (dnes Třinec-Guty), Heřmanice (dnes Ostrava-Heřmanice), Hnojník, Hrušov (dnes Ostrava-Hrušov), Karviná, Konská (dnes Třinec-Konská), Kunčice (dnes Ostrava-Kunčice), Lazy (dnes Orlová-Lazy), Líštná Dolní (dnes Třinec - Dolní Líštná), Líštná Horní (dnes Třinec - Horní Líštná), Lutyně Dolní, Lutyně Horní (dnes Orlová-Lutyně), Marklovice Dolní (dnes Petrovice-Marklovice),  Muglinov  (dnes Ostrava-Muglinov),   Oldřichovice (dnes Třinec-Oldřichovice), Petřvald, Radvanice  (dnes Ostrava-Radvanice), Ráj (dnes Karviná-Ráj), Ropice, Rychvald, Sedliště, Skalice (dnes Frýdek-Místek - Skalice), Skřečoň (dnes Bohumín-Skřečoň), Soběšovice Dolní (dnes Soběšovice), Soběšovice Horní (dnes Soběšovice), Střítež (dnes Střítež u Českého Těšína), Suchá Dolní, Suchá Horní, Šenov, Tošanovice Dolní, Tošanovice Horní, Václavovice, Vendryně, Vratimov

Přestože těšínská knížata sehrávala v procesu utváření českého státu v této části Slezska již od středověku mimořádně významnou úlohu, ve většině dnešních turistických průvodců a map se o tom mnoho nedočteme.  Novináři i historikové zastiňují předchozí dlouhá staletí vývoje Těšínska nerozděleného dnešní státní hranicí. V konečném důsledku to přispívá i k nesprávnému vnímání Těšínska, které mnozí lidé u nás mylně považují za  severní  část  Moravy.  A  netýká  se  to  jen  laické veřejnosti. Běžně se s tímto jevem setkáváme i ve sdělovacích prostředcích.

Těšínsko je v minulosti mimořádně významná historická země ve Slezsku. Dnes zůstává téměř zapomenuté a neznámé. Proto ho zkusme aspoň trochu poznat. 

Zdroj: Muzeum Těšínska

neděle 16. ledna 2022

Molière: Lakomec. Ivan Trojan v titulní roli slavné komedie (Poslech)

 

Před 400 lety se v Paříži narodil herec, divadelní principál a především komediograf Jean Baptiste Poquelin známý pod jménem Molière. Po Shakespearovi se objevil dramatik, jehož dílo zůstává dodnes živá nejen pro francouzské publikum. U příležitosti výročí vznikla v Českém rozhlase nová inscenace snad nejznámější Molièrovy komedie Lakomec. V titulní roli Ivan Trojan.

Poslech možný do 11. února 2022

Rozhlasová úprava a dramaturgie: Renata Venclová
Osoby a obsazení: Harpagon (Ivan Trojan), Kleant (Filip Kaňkovský), Valér (Ondřej Brousek), Eliška (Anežka Šťastná), Mariana (Klára Suchá), Anselm (Jaromír Meduna), Frosina (Dana Černá), Jakub (Václav Vydra), Šimon (Jiří Knot), Štika (Petr Lněnička), Komisař (Lubor Šplíchal), Treska (Jiří Maryško) a Bumbal (Petr Šplíchal)
Překlad: Vladimír Mikeš
Hudba: Matěj Kroupa
Režie: Lukáš Hlavica
 
 
Premiéra: 15. 1. 2022 
Pětiaktová hra v próze, jejímž hlavním hrdinou je lichvář a chorobný lakomec milující více než kohokoli z bližních svoje peníze, byla napsána v roce 1668. Dnes patří k nejoceňovanějším Molièrovým hrám, ale v době svého vzniku velký ohlas nevzbudila. I když hrál titulní roli sám autor, který si v komických úlohách uměl získat přízeň obecenstva, dosáhl Lakomec v Palais Royal pouhých dvaceti repríz. Obliba komedie přišla až později, dnes patří k nejuváděnějším autorovým hrám a jméno hlavní postavy se stalo synonymem pro lakomého člověka.
Vdovec Harpagon, otec dvou dospělých dětí Kleanta a Elišky, je posedlý hromaděním peněz, zároveň je přesvědčený, že ho o ně chce každý připravit. Navenek se tedy snaží vystupovat jako chudák a stejně lakomý je i co se týče výdajů na domácnost a potřeby svých dětí. Neúnosná rodinná situace vyvrcholí ve chvíli, kdy se Harpagon rozhodne dceru a syna vyvdat a oženit proti jejich vůli, protože sám plánuje sňatek s o mnoho let mladší dívkou. Zdá se, že otec má všechny prostředky k tomu, aby prosadil svou, jenže je zasažen na nejcitlivějším místě, když se mu ztratí doma ukryté peníze.
 

V českém prostředí byla hra patrně poprvé provedena v roce 1884 amatérským spolkem v Železném Brodě, na jeviště Národního divadla v Praze Lakomec poprvé vstoupil roku 1885 v režii Josefa Šmahy a překladu Jaroslava Vrchlického. V roce 1898 se hlavní role poprvé zhostil herec Jindřich Mošna. V dobových ohlasech se můžeme dočíst chválu jeho vynikajícího výkonu. Umělci, kteří přišli po něm, měli v každém případě nesnadný úkol a byli se svým předchůdcem srovnáváni. Lakomec je jednou z her, která jakoby se vždy zcela proměňovala podle obsazení a interpretace hlavní postavy, jiný byl tedy Molièrův Lakomec Františka Filipovského, jiný Miloše Kopeckého nebo třeba Borise Rösnera. 

zdroj: vltava.rozhlas.cz

sobota 15. ledna 2022

Hlas pro tento den: Datel černý

 

Během minulého víkendu probíhala Ptačí hodinka a budu zvědavá, jestli se dočtu, jak to se stavem opeřenců u nás opravdu je. Po letech jsem krmítko se zobem vystavila, ale zatím bez úspěchu. Ptáci nejsou.

V dnešním příspěvku půjdeme po zvuku. Zvučné, melodické a daleko slyšitelné volání datla černého můžeme slyšet téměř všude na území republiky. Ovšem, kdy já ho slyšela u nás... Právě výrazné hlasové projevy nás na přítomnost datla černého v lese nejspíše upozorní. Je to totiž pták velice plachý a opatrný. Najdeme ho všude tam, kde se nalézají alespoň trochu větší komplexy lesů, pokud možno se zastoupením starších lesních porostů, ve kterých hnízdí.

Hlasové projevy datla černého jsou velice pestré. Nápadný je hlas, kterým se datli černí ozývají po celý rok a který vydávají při odletu z kmene stromů. Tento hlas můžeme přepsat jako hlasité kri-kri-kri-kri.

V době hnízdění se datlové černí projevují hlasitým bubnováním na rezonující větve a kmeny stromů. Poslechněme si toto bubnování, které je poměrně dlouhé, silné, ale pomalejší než u strakapoudů.

Bubnování datlů nemá nic společného s vytesáváním hnízdní dutiny, jak by se někdo mohl domnívat. Vytesávání dutiny je mnohem náročnější práce, při které pomáhá samci i samice. Vždyť dutina bývá kolem 50 cm hluboká a má až 20 cm v průměru. A práce na ní může trvat až měsíc.

Bubnování je hlas, vlastně mechanicky produkovaný zvuk, který je součástí toku a obhajování hnízdního okrsku. V blízkosti dutiny se odbývá také tok datlího páru. Při něm se datli dosti často prohánějí po kmeni stromů a vydávají zvláštní mňoukavé zvuky. Na nahrávce uslyšíme nejprve volání samce a potom ono zvláštní mňoukání. V popředí se nám do mikrofonu neodbytně dobývá jednotvárný hlas budníčka menšího.

Základní údaje

Datel černý (Dryocopus martius) je náš největší šplhavec, téměř velikosti vrány. Černě zbarvený; sameček má temeno celé červené, samice má pouze malou červenou plošku v týle. Žije ve smíšených a jehličnatých lesích. Živí se převážně ve dřevě žijícím hmyzem a mravenci, které silným zobákem dobývá z kmenů a pařezů. Hnízdní dutiny vytesává nejčastěji v buku ve výši 5 až 15 metrů. Samička snáší v dubnu či na začátku května 3 až 5 vajíček, při jejichž zahřívání - stejně jako při pozdější péči o mláďata - se střídají oba rodiče. Stálý pták.

Jak vznikaly nahrávky

Ptáci komunikují akustickými a optickými signály. Mezi optické signály patří nejrůznější postoje, držení těla, pohyby hlavy, křídel, nohou, ocasu, způsob chůze, běhu a letu a zdůrazňování určitých částí těla a nápadných barevných částí opeření. Akustickými signály jsou hlasové a zvukové projevy. Ty mohou být vydávány záměrně nebo prostě doprovázet jejich chování. Akustické signály jsou buď vydávány hlasovým ústrojím, nebo jsou generovány mechanicky. V hlasovém ústrojí vzniká zpěv a nejrůznější druhy volání. Stejný biologický význam však mohou mít zvukové signály mechanického původu, tak zvané instrumentální zvuky. Datlové jsou příkladem ptáků, kteří ke komunikaci používají oba dva druhy zvukových projevů. Samec i samice se ozývají různými druhy mňoukavých a nehlasných zvuků při šplhání po stromech a toku. Dále slyšíme hlasité jásavé volání za letu a pískání a volání při dosedu na kmen stromu. Mezi teritoriální signály patří instrumentální zvuky, což je hlasité pomalé bubnování. Pták tluče zobákem do dobře rezonujících suchých částí stromů. Bubnování bývá silné a daleko slyšitelné.

zdroj: Pavel Pelz, videa YouTube

pátek 14. ledna 2022

Kdy se začaly používat židle a byly pro každého?

 

S novým rokem je tu další nová rubrika. Svou náplní bude pestrá - jak je v Kaleidoskopu zvykem a bude vždy doplněna krátkým poslechem. Celkově to celé zabere pár minut a možná to rozšíří vaše obzory. Kupodivu dnes nezačneme od Adama, tedy od A, jak by se dalo předpokládat, ale hezky od Ž. Třebaaa... Ž - jako židle, protože na židli asi zrovna sedíte. 😀

Dříve byly židle určeny jen pro důležité osoby. Na čem seděli ostatní a kdy se to změnilo?

Herní Otaceci Židle Force 7.7 BlackDřevěná židle Drahuška Barva: třešeň https://www.kancelarska-zidle.cz/fish-bones//kancelarska-zidle-fish-bones-cerny-plast_oranzova_sh05/ Dřevěná židle s područkami KT178 masiv buk | Zadara nábytek.cz Židle S Područkami Bago 

Podívejte se na obrázek u tohoto článku. Uvidíte na něm křesílko dávného vládce starého Egypta – faraona Tutanchamona. Scéna z obrázku zdobí opěrku skutečného křesla egyptského panovníka. Tenhle kus nábytku, který se našel v jeho hrobce, je více jak tři tisíce let starý! Možná jste kopii viděli na výstavě o Tutanchamonovi. Židle se ale v Egyptě používaly už dávno předtím. V Číně se ale třeba objevily až někdy před „pouhými“ devíti sty lety.

Pohodlně se usaďte na židli a poslechněte si, kde se vůbec židle vzaly a jsou země, kde se v minulosti vůbec nepoužívaly? 

zdroj: junior.rozhlas.cz

Toulky českou minulostí: 54. schůzka: Břetislav a Spytihněv

 

Naposledy si dnes budeme vyprávět o českém Achillovi (tuto lichotivou přezdívku věnoval knížeti Břetislavovi kronikář Kosmas). Minule jsme se s ním rozloučili v postavení opravdu nezáviděníhodném. Bylo to v Řezně, český panovník byl bos, v rouše kajícníka a klečel. Takto dával najevo německému králi Jindřichu III., kdo si po předchozích válkách může říkat vítěz a kdo je poražený.

 Historické centrum na břehu Dunaje 

Historické centrum Řezna na Dunaji

Ponížení v Řezně bylo jistě kruté. Bosému knížeti se pravděpodobně klečí o něco hůře než obyčejnému smrtelníkovi. Břetislav byl v roce 1041 jediným vládyschopným Přemyslovcem a jediným zákonným představitelem českého státu. Jindřich mu tedy po složení lenního holdu vrátil v podstatě všechno, co k důstojnosti panovníka patřilo. Potřeboval ho totiž jako spojence. Potřeboval jeho obávanou armádu. Proto taky byly mírové podmínky pro českého knížete i český stát mnohem příznivější, než se po tom klečení na studené řezenské dlažbě dalo vůbec očekávat. Dokonce ani kořist z polské výpravy Břetislav neztratil.

Českému panovníkovi do konce vlády i života zbývalo patnáct let... Během celých těch patnácti let Břetislav naprosto seriózně plnil dohodnuté podmínky. A byly to podmínky nesrovnatelně důstojnější, než jaké si dokázali vytvořit jeho otec a strýcové. Zatímco předtím osvědčil válečnickou odvahu, osvědčil teď střízlivost realistického politika. Zůstal věrným spojencem Jindřicha II. Už nikdy s ním nezkřížil zbraně, ani on, ani jeho synové.

„Roku od narození Páně 1067 dne 9. prosince Šebíř, šestý biskup kostela pražského, odešel z tohoto světa a požívá odměny sladké.“ Tentýž Šebíř, který nejprve dovedně a chutně připravoval knížeti Oldřichovi ocasy divokých kanců a pak nepěkně zradil jeho syna, knížete Břetislava.

„Ten sdostatek zakusil obojího osudu, štěstí i neštěstí.“ „Neboť byv od knížete Břetislava zajat, uvržen do pout a ve vězení držen, obojí mučednictví zároveň v skrytu i zjevně trpěl.“ Kníže si to s ním prostě vyřídil. Datum biskupova uvěznění není známo, ale doba brzy po Řeznu vyhovuje. Kníže si potřeboval doma upevnit pozici, dost otřesenou nedávnou zradou předáků i biskupa.

Maďaři dostali na frak

Stalo se to za ranního rozbřesku 13. února roku 1042. Vojsko vedené uherským králem Abou Samuelem se kradlo lesy na jižním břehu Dunaje a proniklo naprosto nepozorováno až po říčku Treisen západně od Vídně. Sotva se začalo rozednívat, přepadli Maďaři ještě spící obyvatele a vyvlékali překvapené spáče z jejich postelí. Setkali se jenom s nepatrným odporem a brzy shromáždili veliké množství zajatců, za které se na proslulých uherských trzích s otroky platily vysoké ceny. Totéž se opakovalo i druhý den. Obrana byla opět nepřipravena.

„Šlechtici a mocní dleli na svých statcích a nevěděli o tom neštěstí, ani je nečekali,“ napsal altašský kronikář. Vyznamenal se však markrabí Adalbert se svým synem. Měl k dispozici původně jenom třicet ozbrojenců, ale během jediného dne jejich počet zdesateronásobil. Bitvu s Maďary však nakonec, jak se zdá, rozhodli odvlékaní zajatci. Přestalo je to přetahování bavit, na své strážce se vrhli, bojovali muži i ženy, a pobili je jejich vlastními zbraněmi. Zbytek Maďarů byl zničen, když se pokoušel přejít přes řeku Moravu. Velitel se sice zachránil, ale maďarský král ho dal oslepit. Takže celá akce skončila. Všechna knížata radila Jindřichovi, aby uherský stát přepadl, válku s Uhry považovali za spravedlivou, tudíž Bohem podporovanou věc. Tedy zase válka. A byla to i válka Břetislavova.

V té válce nebyl Břetislav žádným pasivním účastníkem. On ji dost aktivně připravoval, on ji vymýšlel. Na jeho radu si například německý král zvolil cestu po levém břehu Dunaje. Krajina na jižním břehu byla otevřená, i když močálovitá. Na severu zase bránily postupu hory – Malé Karpaty, a taky řeky Váh, Nitra a Hron. Král poslechl Břetislava, a udělal dobře. Maďaři totiž mohli území na pravém břehu snadno zatopit a také to v minulosti už udělali. Dvě pevnosti, které bránily vstup do země, Hainburk a Prešpurk, byly snadno dobyty a vojsko proniklo bez větších potíží na západní Slovensko až k Pohroní. Válka s Uhry byla tak říkajíc na etapy.

Panovníci neměli lehký život. Poznal to na své kůži i uherský král Aba Samuel. Vládl krutě, jako tyran, a tak proti němu vzniklo povstání. Část vzbouřenců král bez milosti popravil (to patřilo k dobovým zvyklostem), části se podařilo vzít nohy na ramena, a když už byli v tom úprku, tak se zastavili až u německého dvora. A stěžovali si. A králi nezbylo než se zase do Uher vypravit. Do další války.

„Léta od narození Páně 1043... V Čechách byl takový hlad, že třetina lidu jím zahynula...“ To bylo v roce, kdy nejenom v Čechách, ale v polovině Evropy "vládl hlad, horší než mor". Léto toho roku bylo deštivé, po něm přišla tuhá a na sníh obzvláště bohatá zima. Vymrzlo osení, padlo mnoho dobytka, byly poškozeny ovocné stromy a vinná réva. Lidé zoufale trpěli nedostatkem potravin, množila se úmrtí hladem a nemocemi. Nebyly peníze na válku, nebyly ani lidi na tu válku. Ani německým knížatům se nechtělo moc bojovat. Situaci zachránil Břetislav. Česká vojenská pomoc byla jediná, která stála za řeč. Někteří kronikáři dokonce tuto výpravu zaznamenali tak, jako by šlo jen o výpravu českou.

Krále uherského pobil
Břetislav a Střihom dobyl.

Uherského krále pobil oficiálně král Jindřich, ale Břetislav mu asi pomohl měrou zásadní. Vypořádal se také s Polskem, které mělo na něj a na Čechy vzpomínky nepříliš radostné. "Aby odstranil příčinu někdejších válek s Poláky, postoupil králi Kazimírovi ve Slezsku Vratislav (město i zemi)." Nebylo to ale zadarmo, jak píše František Palacký, "avšak za roční daň třiceti hřiven zlata a pěti set hřiven stříbra, kterou on i potomci jeho měli platiti panovníkům českým." Kosmas tuto sumu ve kronice neustále zdůrazňuje, podtrhuje právo Čechů na tento tribut. Chápe ji jako odškodnění za postoupené území a současně ji považuje za záruku trvalého míru mezi Polskem a Čechami. On ten peněžitý obnos za Slezsko odstoupené Polsku nebyl malý, asi představoval závažnou sumu...

Například když se chtěl člověk uvržený do otroctví (nikoli jen tak ledajaký, myslí se samozřejmě něco lepšího, třeba šlechtic), tedy když se chtěl z toho otroctví vykoupit, tak musel dát celé tři stovky denárů. A od Kosmy víme, že jedna hřivna stříbra rovnala dvěma stům denárů... Český historik Václav Novotný ve svých Českých dějinách poznamenal: "Peněžité obnosy znamenaly pro Čechy nepopíratelně větší užitek nežli držení území, jež jakožto stálý předmět sporů musilo vždycky ohrožovati klidný vývoj."

Břetislavovi se do konfliktu s Polskem už nechtělo, nakonec užil si jich s Poláky dost. Čeho se však nevzdával, to byly výboje na východ. Nejspíš chtěl připojit k českému státu Nitransko (tedy velký kus západního Slovenska), každopádně se ochotně zúčastňoval každé výpravy do Uher (a že jich bylo za vlády krále a později císaře Jindřicha III. víc než dost...) Ještě koncem roku 1054 začal Břetislav chystat samostatné tažení proti Uhrám.

Místo tažení přišla smrt

Koncem roku... To znamená někdy v zimě. Tedy v ročním období, které bylo sice obvyklé pro uherské vpády do sousedních zemí, ale pro středoevropské velitele spíš vzácné. Začátkem ledna 1055 se s českým knížetem setkáváme na hradě Chrudimi, kde čeká (podle běžných vojenských zvyklostí) na své vojsko, přičemž je obklopen předními šlechtici země. Výprava se však nekonala. Břetislav v Chrudimi ve věku asi padesáti let umírá...

"Na hradě Chrudimi byl zachvácen těžkou nemocí." Břetislav se zhroutil v náhlé slabosti. Svlékli ho z honosné zbroje, ocitl se na tvrdém loži. Ještě včera se ten statný padesátník cítil zdráv (nakonec – mířil přece do boje, tak musel být v kondici). A teď... Byl to infarkt? Nebo mozková mrtvice? "Jakmile poznal, že se mu víc a více přitěžuje a že mu síly z těla mizejí, svolal přední muže země." Podle Kosmy jim řekl toto:

"Poněvadž mě osud můj volá a černá smrt se již vznáší před mým zrakem, chci vám označit a vaší věrnosti doporučit toho, kdo má po mě zemi řídit. Je vám známo, že náš knížecí rod zčásti neplodností, zčásti předčasnými úmrtími byl ztenčen až na mne jediného. (Vida, jak lze elegantně opsat kastraci a vraždy...) Nyní však, jak sami vidíte, dal mi Bůh pět synů, ale nezdá se mi užitečné rozděliti mezi ně zemi českou, protože každé království samo proti sobě rozdělené pustne. Avšak od stvoření světa a od počátku římského panství až po naše časy bratrská láska bývala vzácná, jak o tom svědčí nezvratné důkazy: Kain a Ábel, Romulus a Remus a moji předkové Boleslav a svatý Václav. A hledíme-li k tomu, co učinili dva bratří, uhodnete, co by učinilo pět bratří? A čím je vidím schopnějšími a mocnějšími, tím horší věc tuším v prorockém duchu. Ach, jak se vždy strachuje mysl rodičů o nejistý osud synů!"

Břetislav byl člověk ještě v plné síle, padesát let není žádný věk ani dnes, nebyl ani před jedním tisíciletím. Jenomže na druhé straně ona ta jeho smrt nebyla nijak překvapivá. Břetislavův prominentní nejprve odpůrce a pak blízký přítel král a poté německý císař Jindřich zemřel hned následujícího roku ani ne čtyřicetiletý... Polský Kazimír se dožil sotva dvaačtyřiceti let... Většinu svých vladařských let trávili císaři, králové a knížata doslova na koňském hřbetě a na pochodu, ať už na válečném tažení nebo při téměř každodenním putování z jednoho panovnického dvorce na druhý, od jednoho hradu k druhého. Spávali většinou ve stanech a jenom výjimečně v hradních komnatách. Žili vlastně vojenským životem, což se dá vydržet pár let, ale ne celý život. A když už mohli odpočívat, tak vlastně ani nemohli. Chvíle oddechu byly poněkud namáhavé: museli vynikat jak v lovu, tak u hodovní tabule. A ještě se museli pilně starat o pokračování rodu. To všechno platí doslova i o Břetislavovi.

Dvacet let bojů a válek!

Za celé dvacetileté období jeho vlády se jenom vzácně vyskytl rok, který nebyl vyplněn válečnými povinnostmi. Byl to život v neustálém stresu. Kde vlastně vzal čas na svých sedm dětí? Byl ženatý pouze s jednou ženou, s Juditou neboli Jitkou ze Schweinfurtu čili ze Svinibrodu. S tou měl, jak už víme, pět synů, tedy rozhodně víc než dost, aby byla zaručena kontinuita přemyslovského rodu, a snad až přespříliš, aby se mu mohlo umírat klidně. „Kromě nejstaršího Spytihněva,“ vypočítává Břetislavovo potomstvo František Palacký, „měl Břetislav od manželky své Jitky ještě čtvero synů, Vratislava, Konráda, Jaromíra a Otu, a dvě dcery, Boleslavu a Dymut.“

S těmi dcerami to tak jisté není... hlavně jméno druhé z nich, Dymut, zní poněkud nezvykle... Jenže o dcery při nástupnictví stejně nešlo. "Jest tedy předem pečovati o to, aby po mém skonání nevznikl mezi mými syny spor to, kdo má dostati panství nad zemí," měl údajně Břetislav na svém chrudimském úmrtím loži prohlásit. "A proto vás pro Boha prosím a zapřísahám vás přísahou vaší věrnosti, aby mezi mými syny nebo vnuky vždy nejstarší držel nejvyšší moc a stolec v knížectví a aby všichni jeho bratři nebo ti, kteří pocházejí z knížecího rodu, byli pod jeho panstvím. Věřte mi, nebude-li jediný vládce spravovati toto knížectví, vám předním hrozí ztráta hrdla a lidu veliká škoda."

Nemusíme sice věřit Kosmovi, že by umírající v agónii vedl takové náročné proslovy, ale smysl odpovídá. Odpovídá zásadě takzvaného seniorátu neboli stařešinství, což je právo na moc pro nejstaršího. Právoplatným dědicem trůnu se stal nejstarší žijící Přemyslovec v přímé linii. On se fakticky tento stařešinský řád uplatňoval už dřív, jenomže do Břetislavových časů nebyl pravděpodobně písemně a právně vyjádřen. Umírající kníže prý tenkrát zároveň rozhodl o zabezpečení potomků po stránce hmotné a varoval je před vzájemnými konflikty. "Dořekl to a ze středu okolostojících vzletěl mu k nebesům duch, když opustil tělesné údy, dne 10. měsíce ledna. I zazněl veliký pláč hned potom na touto smrtí..."

Jestli kníže takto svůj odkaz formuloval, tak rozhodně věděl, co říká. Velice dobře věděl, jak dopadl jeho otec a strýčkové. Ti se milovali láskou bratrskou tak, že starší jednoho mladšího vykleštil a druhého se pokusil zavraždit, mladší staršího nejprve zbavil trůnu, potom ho připravil o zrak a nakonec uvrhl do vězení, a tak dále a tak dál. Jeho synové nebyli v tomto ohledu o moc lepší. Je známo, že druhorozený syn Vratislav v obavě před svým starším bratrem Spytihněvem utekl hned po otcově smrti do Uher. Jeho těhotnou manželku (jak se jmenovala, to nevíme) dal Spytihněv pečlivě hlídat na hradě Lštění.

Každé noci Mstiš, jinak správce hradu Bíliny a toho času její věznitel, připoutával nohu té chudery okovem k vlastní noze. Teprve na přímluvu biskupovu se Spytihněv slituje a po měsíci žalářování svou švagrovou propustí a dovolí ji, aby se vypravila za mužem, jenomže žena olomouckého údělného knížete Vratislava se s manželem už nesetká. Cestou do Uher při předčasném porodu zemře, ani dítě nezůstalo naživu. Vratislav zase donutil svého mladšího bratra Jaromíra, aby nastoupil církevní dráhu (ta ho automaticky vyřazovala z podílu na světské moci), dal mu docela proti jeho vůli, a ač se tornu velmi vzpíral, vyholiti témě hlavy, násilím ho nechal vysvětit na jáhna, načež Jaromír se svou družinou uprchl do Polska v naději na přečkání těžké doby.

Zdali bylo takové chování příznačné jenom pro Břetislavovy syny? Šlo o naprosto běžný jev. Násilí, krveprolití, zákeřnosti a msty doprovázely všechny zájemce o moc. Cesta k trůnu byla dlážděna tu větší, tu menší řadou mrtvol. Ale ti lidi, kteří byli nemilosrdně odstraňováni ze stupínků vedoucích k trůnu, byli většinou sourozenci... nebo blízcí příbuzní... Zřejmě neexistovala jiná možnost. Osobní vlastnosti jednajících přitom neměly s podstatou věci co dělat...

Podle Kosmy byl například Spytihněv velice zbožný muž, velebí ho jako spravedlivého vládce, ochránce vdov a sirotků. Vratislav II. se určitě velice zasloužil o povznesení českého státu, byl to prozíravý král a těšil se velkému uznání v tehdejším světě. Břetislav II. je zase v Kosmově podání skoro světec – rozdává svůj majetek klášterům a lid neúnavně pláče, když kníže umírá... Ani v nejmenším jim to však nebránilo, aby si nešli v rámci nejbližší rodiny dost tvrdě po krku...

Spytihněv byl dobrý vládce,
který Němce neměl v lásce.

Podle Dalimila byl ovšem každý český vládce dobrý, když nemiloval Němce. Taky Kosmas Spytihněva skoro až nekriticky obdivoval. Všechny prameny se shodují až nápadně v jednom: čtyřiadvacetiletý novopečený český kníže Spytihněv, toho jména v rodě Přemyslovců druhý, byl fešák k pohledání... "Bylť to muž velmi krásný, vlasy měl tmavší nad černou smůlu, vousy dlouze splývající, tvář veselou, líce bělejší nad sníh a uprostřed jemně zardělé." Podle Kosmy stačí říct "byl to výborný muž, krásný od hlavy až k patám", a hned bylo jasné, o koho jde.

Kromě této fyzické charakteristiky se vyznačoval nadmírou zbožnosti, jakož i vlastenectvím. A jsme zase u toho vztahu k Němcům. "On si hned prvního dne, kdy byl nastolen, velikou, podivuhodnou a po všechny věky pamětihodnou zjednal památku, neboť kdokoli byl nalezen z rodu německého, ať bohatých nebo chudých nebo poutníků, kázal najednou do tří dnů vyhostiti ze země české." To je ovšem zpráva, kterou bychom mohli považovat za zajímavou a důležitou zároveň, má však jednu vadu: nelze jí věřit. On ten Spytihněvův "odsun Němců" se v minulosti hojně přetřásal, ale – ve skutečnosti se prostě nekonal.

Kdyby to český kníže opravdu udělal, vyvolal by obrovskou nevoli v římskoněmecké říši. S tou (stejně jako jeho otec Břetislav) raději žádné konflikty nevyhledával... Kosmas ve skutečnosti o žádných konkrétních vyhnaných Němcích ani neví. Jmenuje pouze abatyši svatojiřského kláštera v Praze, Němku, se kterou měl Spytihněv nevyřízené účty. Stalo se to, když jeho otec Břetislav přestavoval hradby kolem dokola celého hradu Prahy a Spytihněv mu v té výstavbě pomáhal.

Kníže Prahu hradil. Item
pozval syna, dal mu úkol
pevnou zed' postavil vůkol
svatého Jiří, kde tiše
žila Němka abatyše,
kterou Jitka povolala.
V tom klášteře pec prý stála.
Parléř do hlavy si vzal
vést tím místem rovný val.

Spytihněv měl údajně pronést:

Pec za šance. Konec. Žádné mazance!
(Což se Němce pochopitelně nelíbilo.)
Abatyše vzdát se nechce,
z cely vyřítí se v hněvu,
s jeptiškami Spytihněvu
začne spílat prostořece:
Sláva Čechům za ty činy!
Koukněme se na hrdiny!
To je radost v rodině.
Pec rozmlátí v hodině.
Vězte, že to nejsou baby.
Ti pobijí snadno Šváby...
Spytihněva sic bral čert,
obrátil vše ale v žert.
Uvnitř srdce si svou zlobu
schoval na pozdější dobu.

Abatyše to měla u něj opravdu schované... Jak se dostal kníže na trůn, musela z Prahy a z Čech pryč. Ale nejenom ona. Odešla i knížecí vdova, Jitka, tedy Spytihněvova matka.

Matce vyměřil však podíl,
dal jí šperky, spoustu šatů
a pak bez hádek a chvatu
s jeptiškami vyprovodil.

Ale proč? Proč musela jeho matka (byla to Němka) odejít, když přece on sám byl ženat také s Němkou, jmenovala se Ida nebo snad Hidda, a ta v Praze zůstala?... To, co na první pohled vypadalo jako vlastenectví, bylo ve skutečnosti rvačkou o moc. Spytihněv se prostě zbavil ve své bezprostřední blízkosti nepřátel anebo lidí, se kterými byl v nějakém konfliktu. Je to ta stará známá krutá písnička - o typickém středověkém vládci, tvrdém, bezohledném, chtivém moci. Člověk by rád četl, že na českém trůně byli pouze lidi ušlechtilí, ryzí a humanismem oplývající. Pravda je jiná.

zdroj: Josef Veselý

čtvrtek 13. ledna 2022

Jak správně sedět u počítače

 

Já vím, můžete namítnout - tak u počítače nevysedávat, jen vyřídit nejnutnější a raději žít aktivně. Kdo z těch mladých to řekne? Podívejme se pravdě do očí: Počítač se stal naším společníkem a dnešní generace vyrůstá na počítačích, tabletech či mobilech. Pohybu je čím dál méně a kdo ještě k tomu tráví hodiny u monitoru ve škole nebo v zaměstnání, zakládá si na možný zdravotní problém. Navíc v době covidu dlouhá karanténa nechala doma žáky, kteří ani po návratu do škol neměli kvůli možné nákaze tělocvik. Dospělí zaměstnanci, tedy pokud to profese dovolovala, si zase vyzkoušeli práci z domova... A co vy? Víte, co je to bolest zad? 😀

https://images.slideplayer.cz/11/3379299/slides/slide_3.jpg

Proto je dnešním tématem:

Průvodce zdravým sezením

Sed je v současnosti pro mnoho lidí nejčastější pozicí, ve které tráví podstatnou část své pracovní doby. Dlouhodobé a nevhodné sezení s sebou ovšem nese řadu zdravotních rizik. Pokud nemůžete sezení z pracovního života eliminovat, naučte se sedět správně, abyste svému tělu škodili co nejméně.

Nadměrná práce vsedě bývá příčinou mnoha závažných problémů v oblasti pohybového aparátu. Jen namátkou zmíníme chronické bolesti zad a krční páteře či problémy s křečovými žilami nebo se zácpou (cviky terapeutky na videu  najdete v článku  Jak sedět u šicího stroje).

Správné sezení u počítače si žádá trochu cviku, odměnou vám bude ale zdravější tělo a větší psychická pohoda. Jak postupovat?

Vyberte správnou židli

Bez správné kancelářské židle je obtížné – až nemožné – zdravého sezení dosáhnout. To neplatí jen o pracovní době, ale také doma u počítače strávíme spoustu času.  Při výběru židle vezměte v potaz svůj aktuální zdravotní stav, předpokládanou délku sezení a své požadavky na komfort či design.

Správná pracovní židletyto vlastnosti:

  • respektuje anatomii lidského těla a vaše ergonomické požadavky, 

  • má dostatečně dlouhou životnost,

  • má dostatečnou nosnost (důležité, pokud vážíte více než 120 kg),

  • snadno se udržuje a umožňuje vaší pokožce dýchat.

Sebelepší židle však žádnou práci neudělá za vás, proto je dobré vědět, jak se při sezení správně chovat.

Napřimte se

Napřímení je základem zdravého sezení. Velká část lidí si pod tímto pojmem představí úplně rovná záda. Naše páteř má však fyziologická zakřivení, která jsou naprosto v pořádku a měla by být zachována i vsedě.

Na správném napřímení se zásadním způsobem podílí postavení pánve. Neměla by být ani ve velkém vyhrbení vzad, ani ve velkém naklopení vpřed. Ideální je mírné naklopení pánve a celého těla dopředu:

jak správně sedět

Aktivní napřímení v jakékoliv pozici zajišťují zejména svaly trupu. Jejich práce nás však stojí energii a námahu. Naše tělo se snaží svými energetickými zásobami šetřit, po určité době tak dochází k tomu, že si sedneme uvolněně – do škodlivého vyhrbení.

Zatímco při aktivním sedu se zatížení meziobratlových plotének rozkládá rovnoměrně (symetricky), při uvolněném sezení se ploténky nadměrně přetěžují. Vyhrbení páteře doprovází vysunutí hlavy a ramen vpřed. To vše má za následek:

  • omezení pohybu hrudního koše (a tedy i dýchání),

  • utiskování vnitřních orgánů (s tím se pojí další obtíže, např. zácpa).

     http://www.stecodata.cz/img/clanky/nezdrave_sezeni.jpg

Jak se napřímit a správně sedět?

Lidé, kteří se snaží správně sedět, věnují často nadměrnou pozornost napřímení zad. Koncentrace na zdravý sed ovšem rychle odčerpává naši mentální kapacitu – a navíc není ani nutná. K udržení napřímeného sezení vám pomůže správné nastavení výšky židle a desky stolu, využít můžete i různé pomůcky.

Jak vypadá sezení v aktivním napřímení?

  • židle je v takové výšce, abyste se mohli naklonit lehce vpřed,

  • předloktí se opírají o desku stolu (či područky),

  • chodidla jsou položena celou plochou na zem (přímo pod koleny),

  • nohy se nekříží a kolena směřují lehce od sebe (přibližně na šířku pánve),

  • kyčle jsou o něco výše než kolena (jsou-li níže, je pánev naklopena vzad a hrozí vyhrbení).

Aby nedocházelo k vysunutí brady a záklonu hlavy, umístěte monitor počítače do takové výšky, aby váš pohled směřoval spíše lehce dolů.

K aktivnímu sedu vám pomohou také různé typy podsedáků, popř. měkký nafukovací balón (overball) vložený mezi záda a opěradlo židle.

zásady správného sezení

Buďte aktivní a měňte polohu

Sedět v napřímení neznamená sedět strnule jako prkno. Strnulé držení je pro organismus velmi vyčerpávající. Je dobré čas od času vědomě rozhýbat pánev lehce vpřed, vzad a ze strany na stranu, popř. rozpohybovat hrudník do rotace. 

Můžete se i mírně protáhnout, zvednout ruce nad hlavu nebo se po kanceláři krátce projít. Už tak málo stačí, aby se vaše svaly znovu zaktivovaly a sed nebyl pasivní.

Neseďte asymetricky

Častým nešvarem je sezení s nohou přes nohu. Dlouhým setrváním v této poloze dochází k útisku lymfatických cév a cévního řečiště v tříslech, což má za následek otoky nohou

Zkřížením nohou zároveň nerovnoměrně zatěžujete pánev a podporujete asymetrické nastavení trupu. Výsledkem může být vznik svalových dysbalancí a bolestí při pohybu, např. chůzi. Na židli proto seďte tak, aby oba sedací hrboly na pánvi byly rovnoměrně zatížené.

Pokud už je váš zvyk tak silný, že se nemůžete sedu s nohou přes nohu vzdát, střídejte strany a snažte se v této pozici strávit minimum času.

K asymetrickému sedu může někdy vést i nesprávné uspořádání věcí na pracovním stole či nevhodně umístěný počítač. Dokumenty a další věci, se kterými aktuálně pracujete umístěte přímo před sebe, abyste se k nim nemuseli natáčet jednou stranou.

Změňte způsob sezení (nebo pracujte ve stoje)

Pokud nemůžete práci v kanceláři ze svého pracovního dne vyloučit, nahraďte část doby, kterou sedíte na pracovní židli, jinými variantami – např. sezením na velkém nafukovacím míči.

Oblíbenou alternativou je také práce vestoje, kterou umožňují elektrické polohovací stoly. Stisknutím tlačítka změníte během okamžiku výšku desky (a mj. si tak výšku stolu přizpůsobíte i pro práci vsedě).

práce u polohovacího stolu

 Shrnutí článku

  • Věnujte pozornost výběru vhodné kancelářské židle.

  • Neseďte ve vyhrbení. Před započetím práce vsedě věnujte pozornost vědomé korekci sedu. Čas od času si uvědomte, v jaké poloze sedíte a případně se znovu aktivně napřimte.

  • Neseďte strnule, bez hnutí. Občas se na židli pohněte, přeneste váhu ze strany na stranu. Můžete se i krátce protáhnout nebo projít.

  • Neseďte s nohou přes nohu, nebudťe natočeni delší dobu na jednu stranu.

  • Zkuste vyměnit obyčejnou židli za gymnastický míč, popř. zvolte práci vestoje s pomocí polohovacího stolu.

    Ideální pracoviště podle vědců z univerzity v Michiganu:https://www.cnews.cz/sites/default/files/oldcnews/archive/sezeni_pocitac_1.jpg

zdroj: liftor.cz, foto internet


středa 12. ledna 2022

Šlechtické sídlo stávalo v Dolní Suché - dnes součást Havířova

 
Nedávno  jsem na blogu představila zámek v Ropici, který měl to štěstí a byl opraven. V kraji býval zámeček téměř v každé obci, jistě to byla menší stavba, kde většinou nežil majitel panství, spíše nějaký správce. Mnohé z těchto staveb se už nezachovaly.
Město Havířov, které se často uvádí jako nejmladší město republiky (rozuměj postavené), má několik částí. Jednou z nich je i Dolní Suchá. Aby byli návštěvníci z jiných krajů v obraze, připomenu film Dukla61, který vešel do povědomí jako film o tragédii na šachtě, která byla právě na katastru Dolní Suché.
Na začátku byla rozlehlá ves Suchá rozkládající se v údolí potoka Sušanka. Vznikla zřejmě v období vrcholné kolonizace Těšínska ve 13. století podobně jako jiné obce. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1305. Pod názvem Sucha Superior („Vyšší“ či „Horní“ Sucha) se obec objevuje v listině Liber fundations episcopatus Vratislaviensis, která představovala seznam obcí s povinností odvádět desátky vratislavskému arcibiskupovi Jindřichu I. z Vrbna.
 Pečeť Jindřicha I. z Vrbna 
 Pečeť Jindřicha I. z Vrbna
Společně s Horní Suchou se v této listině objevuje i Dolní Suchá (Inferiori Sucha). Původ názvu podle tradiční pověsti byl název odvozen od místa, kde stála suchá borovice a lidé mu proto říkali „Suchá Polana“. Když borovice spadla, lidé se zde usadili a založenou osadu nazvali „Suchá“. Jedná se o pověst a za pravděpodobné historické zakladatele obce jsou pokládáni polští mniši z benediktinského kláštera v Týnci u Krakova, kteří sem přišli na pozvání Měška I. Křivonohého už koncem 13. století.  V roce 1471 připadla obec těšínským Piastovcům.
 
 Dolni sucha 01.jpg 
Složitý majetkový vývoj vedl nakonec k tomu, že ves se rozdělila na tři části – Dolní, Prostřední a Horní Suchou, které tvořily samostatné šlechtické statky se zámky. Na mapce jednotlivé části "Suchá", Šumbark = pozdější Havířov. 

https://regiony.kurzy.cz/katastralni-mapy/ku/637777-dolni-sucha.png

  
Dolní Suchá (dnes oficiálně jen Suchá) a Prostřední Suchá jsou částmi města Havířov, Horní Suchá je samostatnou obcí.
 
Od svého vzniku až do 15. století byly obě Suché majetkem těšínských knížat. Ještě v roce 1447 se Dolní i Horní Suchá připomínají jako příslušenství fryštátského panství, které tehdy po smrti své matky Žofie přejímal kníže Boleslav II.
O prvním takovém držiteli obou Suchých Petru Kusém ze Suché se dozvídáme až v roce 1471, kdy postupoval Horní Suchou Jiřímu Hynalovi z Kornic. Jiří Hynal v roce 1490 získal i Dolní Suchou, která po roce 1471 přešla do majetku Tomana ze Slupska. 
 
V 16. století měla měla Dolní Suchá dokonce několik držitelů, ale větší díl náležel v 2. polovině 16. století Borkům z Roztropic. Ti od roku 1536 vlastnili Horní Suchou.
  
Erb Korniců
Po majitelích Petru a Borkovi z Roztropic  roce 1591 již byla větší část Dolní Suché v rukou Mikuláše Vlčka z Dobré Zemice (předek později význačného rodu hrabat Wilczků). Rod Wilczků/Vlčků uvádím proto, že vlastnili velkou oblast až k slezskoostravskému hradu a rozvíjeli těžbu uhlí. Dobrá Zemice, dnešní Dobrá u F-M, získala také svoje pojmenování podle významného rodu Vlčků z Dobré Zemice (Wilczek von Gutenland). Příslušníci tohoto rodu zůstali držiteli Dolní Suché s krátkou přestávkou po roce 1611 až do roku 1620, kdy Kateřina Vlčková prodala Dolní Suchou svému manželovi Petru Zajíčkovi z Hošťálkovic, hejtmanovi Těšínského knížectví. Smlouva však byla potvrzena knížetem až v roce 1624.
Uvádím to proto, že se potřebujeme dostat k "zámečku" v D. Suché. Tato smlouva je tedy důležitá z hlediska studia dějin šlechtického sídla v Dolní Suché. Při výčtu prodávaného majetku se uvádí v Dolní Suché i dvůr a sídlo. Jde o první písemný doklad existence
šlechtického sídla v Dolní Suché. 

 

Areál šlechtického sídla (hospodářské budovy a sloupová kaple) v Dolní Suché, okolo r. 1918, Muzeum Těšínska
 
Toto sídlo bylo zřejmě prostou obytnou budovou (snad renesanční) v areálu dvora. Zámkem však tento objekt v uvedeném dokumentu nazýván není, jak někdy uvádí literatura. Sídlo (snad) vybudoval některý z příslušníků rodu Borků z Roztropic (rodové sídlo měli ve Vendryni u Třince) či Vlčků z Dobré Zemice, kteří vlastnili delší dobu větší část Dolní Suché.

 

Areál zaniklého šlechtického sídla na mapě stabilního katastru Dolní Suché, r. 1836

1 – Hlavní vjezd do dvora 

2 – Zámek 

3 – Hospodářská budova 

4 – Severovýchodní vjezd do dvora se sloupovou kaplí
5 – Trasa dnešní ulice U Dvora, část označená čerchovaně byla vybudována až později jako náhrada za původní průjezd dvorem
6 – Původní cesta do Orlové
7 – Směr, v kterém vznikly později elektrárna a důl Dukla
8 – Kostel sv. Jana Křtitele a hřbitov v Prostřední Suché
9 – Přibližné místo dnešní křižovatky Vodní a Orlovské ulice
Ústřední archiv geodézie a kartografie Praha