Člověk, ocitne-li se na rozcestí, najmě na rozcestí historickém, by měl stanout, spočinout, rozhlédnout se kolem, nazpět a taky před sebe, aby zjistil, kdeže se to vlastně nalézá. Dovolte nám, abychom tak učinili i my nyní a zde. Abychom opustili hlavní řečiště české minulosti a vydali se proti proudu jednoho jeho bočního přítoku. Nebude příliš významný, leč nebylo by velkých říčních toků, kdyby se do nich nevlévaly říčky, potoky, potůčky, ba i docela malé bystřinky.
A nechajíc všeho zdráhání,
lehni, má nejmilejší paní!
A lehni, mé nejmilejší srdéčko,
lehni, má přepěkná ženuško!
A lehni, má nejkrásnější růže,
neb mé srdce bez tebe býti nemůže.
Svleč se a lehni, má holubičko,
a polež mnoho neb maličko -
to buď všechno již při tvé vůli!
A což ty rozkážeš koli.
dokud jsem živ, tak má býti,
co chceš koli, to budeš míti
od mne a nic jiného,
podle srdce tvého!
Milé verše. Lyrické a přitom značně eroticky podbarvené. Jaký to rozdíl od galantního básníka Václava, lucemburského vévody, jenž si rýmoval tak, že by mu to ani ten nejzatuhlejší moralista nemohl vyčítat. Docela nevinně.
Tolikrát dal jsem vše, co mám,
své srdce, duši, jenom vám,
že nezbylo mi nic, má paní.
V mé oddanosti není klam,
vemte dar, s nímž k vám pospíchám.
Tolikrát dal jsem vše, co mám,
své srdce, duši, jenom vám.
Proto po pravdě přísahám:
když věrnost za vše uhlídám,
chci náležet vám do skonání.
Tolikrát dal jsem vše, co mám,
své srdce, duši, jenom vám,
že nezbylo mi nic, má paní.
No, a po několika nikoli staletích, ale pár desítkách let namáčí svůj brk do duběnkového inkoustu někdy v 70. letech století patnáctého pisatel těchto jednoznačných veršů:
Můj nejmilejší, co škodí tobě,
žes tak velmi těžce smuten.
Nestarej se, jedno buď ochoten,
a buď vesel, však mě teď máš,
nic milejšího v světě nemám, to znáš.
A nepřestává ho objímati,
k sobě přitiskati a ochotně líbati
těmi ústky čistými jako červená růže.
Ach nastojte, milý bože,
že ji nemám nyní zočiti,
srdce by se mi žalostí mohlo rozskočiti.
Bílýma, ušlechtilýma rukama
stiskajíc mě okolo hrdla svýma,
vždy a vždy ustavičně líbajíc
a mně takové řeči mluvíc
řkouc: Můj nemilejší, raď mi sám,
co více k tvému veselí učiniti mám?
Všecko učiním, co tvému srdci radost plodí,
ať mi jedno mé cti neškodí,
což tě jedno může veseliti,
máš mě ve všem povolnou míti.
Autor: Hynek z Poděbrad. Predikát shodný s nedávno zemřelým českým králem, což není náhoda, ta souvislost je zcela zřejmá. Hynek, kníže minsterberský, se narodil jako jediný syn českého krále Jiřího z Poděbrad a královny Johany z Rožmitálu. Událo se tak 17. května roku 1452. Tenhleten jeho potomek dostal jméno Jindřich, jenomže v rodině už jednoho synka Jindřicha měli a tak byl pro všechny tento novorozenec „Jindřich mladší,“ ale pro jistotu mu ještě říkali taky Hynek.
Jiřík z Kunštátu a na Poděbradech, velice dbal na výchovu a vzdělání svých dítek. A že těch starostí měl, protože dětí se mu dostala rovná desítka. Možná proto o to vzdělání a výchovu tak stál, že sám si obého moc neužil. Doba husitská jim nebyla arci příliš nakloněna. Jiří pobýval se svou rodinou v Královském dvoře, což nebyl Králův Dvůr u Berouna, ale palác na místě dnešního pražského Obecního domu vedle Prašné brány. Odtud to bylo tenkrát jenom na skok k učení Karlovu.
„Jiříkovi synové bývali často přítomni universitním oslavám,“ dozvídáme se od historiků, doktorů Jaroslava Čechury, Milana Hlavačky a Jiřího Mikulce, „pokud sami nestudovali na universitě, měli nepochybně domácí učitele blízké jejímu okruhu. Vždyť nejstaršího syna Jiřího, vzdělával mistr Václav z Chrudimě. U Hynka se objevuje blíže neznámý Martin Rokycana.“ Synům zemského správce a pozdějšího krále se dostalo patřičné výchovy v tělesné zdatnosti a obratnosti, v zápase i v tanci. Ve všech těchto oborech se stal Jindřich mladší alias Hynek skutečným mistrem. Jsou o tom důkazy ve zprávách o dvorských slavnostech a turnajích v Praze i v Budíně.
„Jak život a chování knížete Hynka Minsterberského, nejmladšího syna krále Jiřího, tak i celá osobnost muže tohoto pro chudobu došlých o něm zpráv jest podivnou pro potomstvo pohádkou. O výtečných ducha jeho darech a neobyčejné vzdělanosti šel mezi všemi vrstevníky pochvalný hlas; známo jest také, že obíral se českým básnictvím. O způsobilosti jeho ve věcech politických svědčí skutek, že již roku 1473. na sněmu benešovském zvolen byl za jednoho ze čtyř ředitelů království, a to ze strany krále Vladislava, ač úřadu tohoto tuším ani nenastoupil, neboť v odporu s matkou svou Johanou přidržel se Matyáše proti Vladislavovi.
Čiperný chlapec. Měl se věru k světu. V roce 1471 se oženil s dcerou saského kurfiřta Kateřinou – té svatby se ještě zúčastnil na smrt nemocný otec Jiří. Brzy po svatbě následoval otcův královský pohřeb a samozřejmě i následné dědické řízení. Hynek dostal po otci Poděbrady a Kostomlaty, po matce Johaně získal Lichtembruk, Mělník a Teplice. O jistý majetek se dělil se svými sourozenci – držel je s nimi v nedílu. O hmotné statky se staral nepříliš. Zajímal se o ně, jenom co bylo nezbytně nutné. Po svém přičinlivém tatíkovi toho sice podědil dost, ale – lehce nabyl, lehce pozbyl. Za svého poměrně nedlouhého života prakticky všecko ztratil. „Na sněmu kníže Hynek věci mnohé vymlouval jest o své dluhy před králem a pány, vždy napomínaje krále.“ Takže dluhy. Pokud šlo ale o to vytáhnout se na turnaji – třeba rovnou uprostřed Prahy na Staroměstském náměstí – tak to exceloval! Prostě neměl konkurenta.
Manželům se záhy narodila dcera Anna. Zůstala jejich jediným dítětem, ale oni si ji stejně doma moc neužili, protože ji brzy provdali za poněkud obstarožního jihočeského magnáta Jindřicha z Hradce. Ten měl stav manželský již dobře natrénovaný, neboť jeho mladičká žena byla v pořadí čtvrtá. Mnohem víc než své zákonité choti si však Hynek hleděl jiné krásky. Jejich jména si nikdy nepopletl. Nemohl. Obě byly totiž Kateřiny. „Ze záletnice Kateřiny ze Strážnice a ze Štítar měl dítek několik, z nichž nejstaršímu synu Fridrichovi poslední svou vůlí nakonec odkázal hrad svůj Kostomlaty na panství Lysé, brzy již téměř jediné dědictví potomků slavného předchůdce svého."
Dí mi ta má nejpěknější milá,
při níž mé srdce, mysl i má síla:
Tys mé největší utěšení,
miluji tě nade všechno stvoření,
nad zlato, perly i drahé kamení,
a nic milejšího v mém srdci není.
Buď vesel a buď živ bez starosti,
mému srdci nejmilejší hosti.
Byť císaři, králi, knížata i páni
všichni o mou lásku stáli
a dali mi všecka zboží svá,
opustíc to všecko, já jsem tvá.
Hynek vyrůstal ve velice tolerantní rodině kališnicko-královských manželů. Táta kališník, máma katolička. Nejprve se držel otcovy víry, dva roky po Jiřího smrti však přestoupil ke katolictví. Tajně. A nikoli sám. „Také mladší bratr Hynek obdržel podobnou absoluci skrze svého kaplana Jana, probošta jaroměřského, jak již všechna tři knížata, synové Jiřího, stála v poslušenství svaté římské církve.“ Proč byl ten přestup tajný? „Proměna ta dlouho bedlivě tajena před veřejností, aby knížata nepozbyla náhle všeho vlivu mravního mezi podobojími v Čechách.“
Ani jedno z Jiřího deseti dětí se nenarodilo v královském loži, všechna přišla na svět v době, když byl pouhým zemským správcem, tudíž ani jedno z nich nemohlo počítat se svatováclavskou korunou. Jinak řečeno, nikdo z nich nemohl usednout na český trůn. Přesto jim ve společnosti patřila místa vynikající. Už jsme slyšeli, že se Hynek stal čtvrtým správcem zemským. Když říkáme v Čechách, tak tím skutečně myslíme v Čechách, nikoli v českých zemích, protože Moravu, tu měl pod palcem uherský Matyáš. Odpovědnost, která byla tomu dvaadvacetiletému mládenci svěřena, mu nezabránila, aby se už příštího roku nezdržoval u protikrále Matyáše Korvína. Pro přílišný příkon k protivníkovi byl proto z funkce sesazen nahrazen v úřadě bratrem. Hynek se neměl se svým králem Vladislavem moc rád.
„Snad zanevřel naň pro to, že Vladislav zdráhal se pojmouti sestru jeho Ludmilu k manželství a že nevykoupil ze zajetí bratra Viktorina. Až léta 1478. smlouvou v Brně uzavřenou smířil se s Vladislavem konečně. Nedlouho potom taková nastala mezi ním a Vladislavem přízeň, že skrze několik let byl předním prý v radě a vládl dvorem jeho.“ Co měl zprvu Hynek z Poděbrad proti jagellonskému Vladislavovi? Připadal mu mladý, nezkušený, slabý. To jeho švagr Matyáš byl jinší chlapík! Asi o deset let starší než on, tedy sice pořád ještě mladý, ale na druhé straně dostatečně rázný, velmi nadaný, mocichtivý, vladař rázu spíše renesančního. Což se Hynkovi náramně líbilo. Což se mu velice líbilo. Když si Matyáš Korvín bral svou druhou ženu, Beatrici Aragonskou, počínal si Hynek tak, jako by osud Čech ležel jen a jen v rukou Matyášových. Čehož dokladem je, že právě jemu postoupil v držení město Kolín. Musel to být obratný politik a diplomat, tenhleten Hynek...
Uměl to na všechny strany... Nejvíc se to ukázalo v roce 1483. To se zase jednou v Praze rozpoutaly bouře a nepokoje a vášně. Kníže Hynek dělal prostředníka mezi městem a králem a počínal si dobře. Byl jednou z klíčových osobností, které se podařilo dojednat náboženský smír v Čechách. Byl uzavřen v roce 1485. Na dobu dvaatřiceti let.
„Uherský král Matyáš odedávna se snažil o to, aby kraloval v Čechách“ – tuto závratnou novinku se dovídáme od starého letopisce českého. „Připravoval zradu králi Vladislavovi za pomoci některých pražských zemanů a také s pomocí knížete Hynka z Poděbrad, syna krále Jiřího slavné paměti. Ten navedl některé pražské měšťany, jako staroměstské Silvestra a Prokopa ze Šmerhova, a z Nového Města Mikuláše Pečenku, aby k sobě zvali na hostiny další a přitom aby je také přemlouvali. A dával jim za to peníze a kapry. Král Vladislav byl varován duchovními, dal je zatknout a za městem stít. Na Hradčanech dal rozčtvrtit Alexandra, služebníka knížete Hynka, a Podivínského. Když je vedli na smrt, říkali: Nás žáky trestají a našim učitelům neudělají nic! Jiné zprávy tvrdí zase naopak, že dva Poděbradovi služebníci byli obviněni z osnování plánů, kterak zavražditi Matyáše Korvína.“
Ano, zdá se, že už tenkrát byl na zpravodajství spoleh... Ono celé to obviňování bylo stejně jenom jakýmsi plácnutím do vody, které mělo zmařit konečně se rýsující smír ve sporu o českou korunu. František Palacký si o tom všem myslel svoje: „Do podrobného rozboru nelze zde se pustiti, ale viděti z toho, jakou svobodu měla již tehdáž denunciace na dvoře králově: udání neshodná mezi sebou, i neshodná s přírodou lidskou, pouhé klevety, čím podlejší, tím drzejší se ozývají se ve vyznání ubohých mučenců a platného důkazu viny bylo by nadarmo hledat. O úmyslu vraždy královy nepodává se ani sebemenší znamení. A přece nepochyboval král o vině těch dvou panošů; muž, který neměl pravé důvěry k nikomu na světě, věřil přece denunciantům a nepochyboval o jejich k němu dobré vůli, zobal jako holub vše, co se před něho sypalo – pravil o něm jeden z předních jeho úředníků. ba příklady sloužiti mohou k naučení, jaká násilí, jaké ohavnosti páchati se mohly pod rouškou práva i spravedlnosti, i pod mocnáři jinak dosti rozumnými a dobromyslnými, pokud pravá osvěta a humanita nezaplašila všecky zbytky barbarství okolo trůnů jejich.“ Zajímavé... Jako by historik nepsal o době pět set let staré, ale... No, nic.
Tu mi jest hned ruky podala,
a podavši i přistoupila,
objavši mě mile i políbila,
a políbivši, takto mluvila:
Teď jsi nyní se mnou, můj milý, sám.
Přijde-li kdo, běda nám!
Hádej, co by myslili sobě?
Ví Bůh, že jsem přišla k tobě
s dobrým úmyslem, neb věrně ze srdce přeji
a téhož se zase od tebe naději!
Když Hynek z Poděbrad psal svoje Verše o milovníku a Májový sen, shlédl se v Boccacciově Dekameronu. Koneckonců – on značnou část této dráždivé literatury přeložil do češtiny. Měl talent a měl i velký jazykový cit. V době, kdy mnozí básníci používali pouze latiny (například Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic), psal pan Hynek česky. Když jsme u básníka Bohuslava Hasištejnského... byl to on, který podal tuhletu charakteristiku našeho prvního prokletého básníka: „U nás nebylo nad knížete Hynka znamenitějšího, nic výmluvnějšího, nic k jednání velikých věcí hotovějšího. Však ho vezdejší porušování panen a cizoložstva všem nelibého učinila, aniž kdo o tom pochybuje, aby byl neměl prvního mezi našimi pány v cti a důstojenství místa, kdyby byl přirození svého znamenitých darů přílišným smilstvím neporušoval. Kterýž potom, ode všech jsa potupen, v tu nešlechetnost upadl, o které všichni mluví. Nejznamenitější z lékařů, Hippokratés, skládání se ženami pokládá za částku neduhu toho nejmrzkejšího, kterému padoucí nemoc říkají.“
Inu, pan z Lobkovic dokazuje zřejmou pravdivost vtipného výroku, že starci rádi udílejí dobré rady, aby se utěšili nad tím, že už nemohou dávat špatné příklady... „Je to dvounohý osel,“ takto potupně zařadil Hynka z Poděbrad jinak proslulý humanista Řehoř Hrubý z Jeleního. Pan Hynek měl pro něžné pohlaví vskutku silnou slabost, což ho připravilo o zdraví a jeho životu vyměřilo pouhé čtyři desítky let. Na poděbradském hradě dotrpěl v ústraní a osamělosti 11. července roku 1482. Kromě svých eroticky zabarvených básní i povídek vstoupil do historie poněkud smutným prvenstvím: Byl prvním historicky známým Čechem, který onemocněl syfilidou.
já jsem se zapálil v tvém milování,
že hořím právě jako v peci!
Prosím tvé milosti, rač se svléci
a lehnouti ke mně sem!
Pustím tě pryč přede dnem
a ještě dobře před svítáním,
že já ty všecky přeraním,
kdož by tvé pověsti strážci byli,
a že budem zatím kratochvíli míti,
jakž jedno sami budem chtíti.
Tu teprv milost srovnáme s milostí
a naobjímáme se do sytosti
a budeme veselé spolu ploditi
i všecko, což sluší k milosti, působiti.
Nevzal bych za to jmění všeho světa,
budu-li tě míti vedle svého boku!
Protože svlec se a lehni, mé utěšení,
chceš-li, ať neumřu ohněm pravého milování!
