Pod pěti olympijskými kruhy: Jak to bylo v Chamonix?

Probíhající XXV. zimní olympijské hry nabízejí možnost zavzpomínat, jak se zimní sporty prosazovaly. Uběhlo už více jak sto let od doby, kdy 25. ledna 1924 začaly ve francouzském Chamonix vůbec první zimní olympijské hry. 

 

Do Chamonix přijelo soutěžit 258 sportovců, z toho 13 žen ze 16 států v pěti druzích sportu: v jízdě na bobech, krasobruslení, ledním hokeji, lyžování a rychlobruslení. Každá olympiáda má své hrdiny a tehdy se jimi stali norský lyžař Thorleif Haug a finský rychlobruslař Arnold Thunberg. Oba získali po třech zlatých medailích. Československou výpravu tvořilo 27 sportovců, které vedl Vítězslav Pavlousek. Nejlépe se umístil krasobruslař Josef Slíva na čtvrtém místě, hokejisté byli pátí a překvapili lyžaři, kteří byli schopni obstát v konkurenci skandinávských závodníků.

 

 

Vraťme se do roku 1924. Tehdy se v Paříži konaly letní OH, proto i zimní část byla svěřena Francii. Bylo vybráno Chamonix - městečko na úpatí nejvyšší evropské hory Mt. Blanc. Jedním z hlavních důvodů pro místo konání her bylo vybudované vlakové nádraží, které umožňovalo divákům dostat se na sportoviště. I tak byla tato akce ve srovnání s Paříží velmi skromná. Jak bylo uvedeno, sportovců přijelo 258 ze 16ti zemí (14 evropských + USA a Kanada). Žen bylo třináct a byly pro ně jen krasobruslařské soutěže. Také počet diváků na jednotlivých závodech byl ve srovnání s dneškem velmi nízký - většinou pár set, maximálně několik tisíc. Zimní sporty ve srovnání s letními před sto lety dost zaostávaly, s výjimkou hokeje a krasobruslení.  Původně se tato zimní akce jmenovala Týden zimních sportů. Teprve o rok později na kongresu MOV v Praze byla už "loňská událost" dodatečně prohlášena za první zimní olympijské hry. Týden zimních sportů jako 1. olympijské hry byl oficiálně uznán až na 24. zasedání MOV v Lisabonu.

 

 

Každá olympiáda má své vítěze, hrdiny a zajímavosti. Do sportovní historie se zapsal americký rychlobruslař Charles Jewtraw, který vyhrál sprint na 500 metrů a stal se vůbec prvním zimním olympijským vítězem.

 

 

Ch. Jewtraw - historicky první nositel zlaté medaile na ZOH. Dožil se 95 let. 

Přitom kariéru už ukončil, ale nechal se přemluvit, aby do Chamonix odjel reprezentovat. Evropský způsob soutěžení byl pro něj ve všem nový. Závodilo se na trati 500 metrů (byl zvyklý na 440 yardů, tedy zhruba 400 metrů). Dále tam chyběl i v Americe populární hromadný start a pravidelně se střídaly dráhy, on se to učil až na místě. Přesto na nejkratší vzdálenosti uspěl.

Soutěž bobistů zase ještě neměla dvoučlenné posádky. Závodilo se ve čtyřbobech, ale tým mohl nasadit i pět závodníků najednou, což využila například bronzová Belgie – na oficiálním plakátu.

 

Někdy si osud se sportovci zahrál, o tom svědčí kuriózní průběh závodu ve skocích na lyžích. Tehdy se soutěžilo pouze na jednom můstku, a bronzovou medaili si odvezl Thorleif Haug z Norska, fenomén běžeckých tratí i závodu sdruženého. Těsně za ním skončil 36letý krajan Anders Haugen, který však reprezentoval USA, protože tam žil. Tohle pořadí platilo příštích padesát let. Pak jeden skandinávský sportovní historik při procházení dokumentů ze závodu zjistil, že rozhodčí Haugenovi špatně sečetli skóre. Ve skutečnosti získal o 0,095 bodu víc než Haug. MOV námitku uznal a 85letý lyžař se tak v září 1974 dočkal satisfakce i opožděné medaile!

 

Thorleif Haug na 1. ZOH v Chamonix získal tři zlaté medaile v bězích na 18 a 50 km a v severské kombinaci (dříve závod sdružený). Navíc byl na těchto hrách čtvrtý ve skoku na lyžích. První lyže mu vyrobil otec truhlář, aby na nich mohl i skákat. 

Štěpán Hevák, náš reprezentant v běhu na lyžích.

Možná si i vy pamatujete jméno některého sportovce z té doby, já si pamatuji jen Sonju Henie, o které jsem už v minulosti četla články a nejspíš mi o ní něco řekla maminka. I současné olympijské vítěze si za sto let stěží bude někdo pamatovat... Sonja jako 11letá dorazila do Chamonix, reprezentovala Norsko v soutěži krasobruslařek. Závodnic bylo tehdy jen osm a Sonja byla poslední, ale jako dítě na ledě se stala miláčkem fanoušků. Tisk ji nazýval slečna Hopla, protože při pádu na počátku své volné jízdy zvolala „hopla“ a začala jízdu znovu od začátku. Vítězka pak pronesla: „S dětmi nezávodím!“ Za pár let se děly věci... 

 

Tehdy zvítězila Herma Szabóová, rakouská krasobruslařka, která závodila individuálně i v tanečních párech. Pocházela z krasobruslařské rodiny a spolu se Sonjou H. je považována za průkopnici krátké sukně v krasobruslení.

 

 

Krasobruslařská legenda Sonja Henie (1912-1969). Třikrát vyhrála olympijské hry - v letech 1928, 1932, 1936, desetkrát vyhrála světový šampionát a šestkrát mistrovství Evropy.

 

 

S.H. při tréninku ve Svatém Mořici r. 1935. Při návštěvě Prahy ji pak český mistr Slíva učil dlouhé a rychlé piruety.

 

 

Sportovní úspěchy v kombinaci s oslňujícím půvabem jí otevřely cestu do Ameriky, kde ve 30. a 40. letech zářila jako úspěšná hollywoodská herečka i obdivovaná sólistka v ledních revue. V té době bylo nezvyklé bruslit v tak krátké sukni a ukazovat stehna, proto si vzala "kraťásky" a kostým měla lemován kožešinkou.

Nakonec velmi populární hra u nás, ale vše vznikalo s problémy: v nově vzniklé republice se Československý svaz hockeyový rozštěpil na sekci pozemní a lední, čímž vznikl Československý svaz kanadského hockeye. K tomu se přidalo pletichaření Sparty a Slavie, které hrozilo, že hokejový tým do Chamonix vůbec neodletí. Nakonec byl sestaven výběr, ale bez rebelujících sparťanů. Tím bylo hokejové mužstvo na olympijském turnaji výkonnostně slabší a věkově nejstarší (průměr 31 let). 

Hned v prvním utkání s Kanadou prohráli 0:30! První gól dostali v páté vteřině a po pěti minutách byl stav 0:5. Sice se nečekalo, že by s Kanadou mohli uspět, ale taková porážka byla zdrcující. Ovšem, abychom si nemysleli, že jen naši na Kanadu nestačili. Tým Švédska s Kanaďany prohrál 0:22 a Švýcarsko dokonce 0:33. Kanada byla reprezentována amatérským mužstvem Toronto Granitas a základní skupinu vyhrála se skóre 85:0. Na celém turnaji dostala jen tři branky - dvě s Velkou Británií a jednou s USA. Evropa se v té době teprve "učila" hrát hokej.

 

Na závěr pohled na olympijské kluziště v Chamonix 1924:

 

zdroj: Wikipedie, idnes.cz, horolezeckaabeceda.cz, olympijskytym.cz

Toulky českou minulostí: 265. schůzka: Causa bohemica

Po celou dobu až do roku 1464 spravoval král Jiří zemi v pokoji a míru. Toho roku však došlo ke zvláštnímu úkazu, totiž ke spojení Saturna s Jupiterem, které začalo v provodní sobotu (7. dubna) a trvalo čtyři léta, ve kterých přišel mor, hlad a těžké války.

Ale v dřívějších letech panoval utěšený mír a mnozí králové a knížata hledali u krále Jiřího přízeň a on je smiřoval a nastoloval mezi nimi pokoj. A pro českou zemi vykonal mnoho dobrého.

Má smysl mír za jakoukoli cenu?

Jiřího z Poděbrad jsme zatím poznali jako celkem slušného a schopného mírotvorce. A přesto ho zastihneme, jak na konci života celá léta válčí hned na několika frontách, až tečku za celým tím urputným zápasem udělá nikoli mír, ale velice předčasná králova smrt. Jakpak to jde dohromady – tedy válčení – s plánem, který Jiří nabídl Evropě? Neselhal král? Nezahodil svoje ideály? Nezradil svůj program? Ne. On jenom řešil jeden takový věčný problém lidí. Musel sám sobě odpovědět na otázku, kterou si lidstvo klade vlastně po věky, aniž dospělo k definitivnímu řešení. Otázek, které si lidstvo klade, aniž by kamkoli dospělo, je víc... Tato je však kruciální: „Má smysl mír za jakoukoli cenu?“ Těžká otázka. Odpověděl si na ni Jiřík? Odpověděl. Jeho odpověď zněla: „Ne!“

Klid pro spravovanou zemi byl jeho programem. On už nechtěl svou pravdu vnutit světu. Žádal jenom, aby svět Čechům ponechal pravdu jejich. Ano, svět je dost veliký na to, aby vedle sebe žilo třeba i více pravd... Ale i to bylo přespříliš. Jiří hledal mír – nalezl válku. On ji nechtěl. Ale nelekl se jí. „Pius II. dal Vratislavanům rozkaz, aby neholdovali králi Jiřímu dříve, nežli jim od stolice římské nařízeno bude.“ V dalším dopise papež důrazně požádal českého krále, aby se proti Vratislavským zdržel jakýchkoli vojenských akcí. Zdá se, že se slezská metropole stala hlavní nadějí katolického světa... Papež vyznamenává Vratislavany při návštěvě Říma obzvláštní laskavostí, a dokonce ruší mírovou smlouvu mezi Vratislavi a českým králem, protože se prý Jiří nevrátil do lůna církve. V tom byl vyjádřen jasný pokyn, aby se Vratislavští vzepřeli proti králi a necítili se povinni plnit poddanské závazky. Do odboje proti hlavě království se však toto město nepustilo. Důvod: zásluha patří jejich duchovní hlavě, biskupu Joštovi. On to byl, kdo ve Vratislavi neustále mírnil horlivé a nesnášenlivé.

Tlustý pastýř, ovce hubené

Jošt... Osobnost tohoto jména jsme v našich dějinách už potkali... Tento Jošt byl rodem Rožmberk. Narodil se jako syn našeho starého známého Oldřicha z Rožmberka.

 

Jošt z Rožmberka, biskup vratislavský a lavantský. Náhrobek.

Z otcovského paláce si odnášel patrně zálibu v pohodlném přepychu. On zkrátka miloval všechny příjemnosti pozemského života, přestože z kazatelny často hlásal, že pozemské slzavé údolí je toliko přípravou na rajský život posmrtný. Joštovo pozemské údolí asi příliš slzavé nebylo... Kdeže. Ze všeho nejvíc ho vábily pochoutky a skvosty umění kuchařského. Už jeho marciální postava, kvůli které se mu říkalo tlustý biskup, tak už ta prozrazovala jeho mlsný jazyk. Jošt z Rožmberka byl jedním z prvních českých gurmánů, který dosáhl proslulosti přímo nadnárodní. Za svého pobytu v Římě se proslavil jako znalec jídla a pití na slovo vzatý. Jeho hostiny udivovaly papeže i kardinály vybranými specialitami české kuchyně. A čím konkrétně? Inu... zejména rafinovaně připravovanými pstruhy na rakouském víně a českém pivě. Delikatesa! Vozil s sebou na cestách zástup kuchařů, kteří údajně pracovali celé noci, aby dobře připravili masa a vynalezli překvapivé chutě omáček neboli šalší. Jenom za cukr vydal pan Jošt ročně několik tisíc grošů.

Ochutnával pan Jošt z Rožmberka pouze krmě? Sem tam si smlsl i na krásných ženách. Drsná průpovídka italských zpravodajů praví, že „tlustý biskup si pochutná na vepřovém, že však jeho ret se rád přisaje i k ženskému poprsí.“ Jediný člověk, na kom pan Jošt neskrblil, byl prý on sám. „Tlustý pastýř, ovce hubené“ – touhle zásadou se prý rád a s láskou řídil. Na druhé straně se vratislavský biskup horlivě zajímal o literaturu a projevoval porozumění pro učené snahy. Byl například prvním vlastníkem opisu Historie české, kterou mu v Římě svěřil jeho autor, papež Pius II. Pokud šlo o spor s kališníky, Jošt zastával umírněné stanovisko. Neodvážil se sice odporovat papeži, nechtěl však zároveň přerušit přátelské styky s Jiřím a dalšími kališníky – tím spíš, že to byl právě Jiří, kdo Joštovi biskupské místo ve Vratislavi zajistil. S biskupem Joštem souhlasilo hodně českých katolíků, i oni dávali přednost dohodě a soužití s kališníky před válkou. V červnu 1463 se například obrátilo 58 katolických českých pánů a rytířů k papeži s prosbou, aby se smířil s českým králem. Katolíci, „trvající v poslušnosti Vaší Svatosti i svatosvaté římské církve,“ požádali svatého otce, aby zastavil trestní při proti českému králi a dal přednost smírné dohodě. Papež jí ale přednost nedal.

„Potkal-li se král Jiří s nezdarem v idejích a předsevzetích svých, mohl se aspoň kojiti potěchou, že ani velikému jeho protivníku, papeži Piovi Druhému, nedařilo se o nic lépe. Dávné jeho snažení sebrati všecky síly křesťanstva proti Turkům nenabylo života opravdového ani prohlášením slavným a hlučným, že chtěl sám, ačkoli stár a churav, postaviti se v čelo výpravy všeobecné. Brzy ukázala se skutkem marnost řeči, že když náměstek Kristův na zemi s bratřími svými kardinály pod znamením kříže potáhne do boje napřed, žádný pán a panoše, žádný král ani kníže v křesťanstvu nebude tak zbabělý, aby zůstávati chtěl pozadu. Když 19. června papež opustil konečně Řím a proti nepřátelům do pole se bral, počítalo se arci něco sběře křižácké ze všelikých zemí okolo Pisy a Ancony, ale nikde vojska přípravného, ani po zemi, na po moři, které by zpupné moci Mohamedově na odpor postaviti se mohlo. Ale před odchodem svým, 15. června, kázal ještě papež vypraviti proti králi Jiřímu půhon řádný, aby obžalován jsa z kacířství, ve sto osmdesáti dnech dostavil se osobně k soudu před stolici apoštolskou.“

Jiříkovi nepřátelé

Skrytých i viditelných nepřátel měl Jiřík dost. Že jich bylo hodně venku, to dá rozum, ale co doma? Byla to hlavně Vratislav, která patřila pod svrchovanost českého krále. Vratislavští měšťané sice Jiřímu formálně slíbili poslušnost, ale nikdy se s tím kacířským králem nesmířili a čekali jenom na příležitost. Stali se papeži záchytným ostrůvkem uvnitř českého státu. Spolupracovali s ním přímo vzorně. Tady se programově sabotovalo každé královské nařízení. Odtud přicházela ujištění o ochotě kdykoli zasáhnout i vojensky. Zatím se Jiříkovi dařilo držet toho nebezpečného koně na uzdě. Odpor slezských nepřátel však sílil. Řím odtud čerpal pomlouvačné argumenty pro svou protičeskou kampaň. A odtud se patrně vydal za splněním úkolu i najatý vrah.

„Není zřejmé, kdo se pokoušel o otrávení královo, ačkoli do podezření upadl zchudlý pán český, Jan z Vízmburka, který potají co donášeč sloužil stranám oběma.“ Na českého krále se chystal atentát. Českou posádkou ve Slezsku byl zadržen katolický šlechtic Jan z Vízmburka, sluha vratislavského patriciátu. Ten byl „zkoušen“ na mučidlech, a tam přiznal, že za honorář dvou tisíc dukátů měl otrávit Jiřího jedem. Najevo vyšly i takové podrobnosti, že jed pro českého krále měl atentátník od Vratislavských ve dvou lahvičkách. Byl tu mu ten úmysl dokázán? Sám to přiznal. Na mučidlech... Na víc se už nikdo neptal. Podle tehdejších norem byl atentátník odsouzen k rozčtvrcení.

Plánovaný atentát

Vratislavští se ozvali. Bránili se nařčení, že mají v atentátu na českého panovníka prsty. Poukazovali dokonce, že Jan z Vízmburka ještě ve chvíli, kdy mu kat rozťal lopatky, svou výpověď' odvolal. Na celém světě nebyl a není nikdo, kdo by to klubko pomluv a skutečných záměrů mohl rozmotat... 16. června svolal Pius II. veřejnou konsistoř. Mezi hosty bylo i francouzské poselstvo, které přihlíželo, jak ten slabý a nemocný muž sebral všechny síly, aby celou hodinu mluvil o kacířství českého krále. Papež vyzval křesťanstvo, aby dříve, než se vydá do boje proti Turkům, „vyřízlo ze svého těla ten český vřed! Nelze nic dobrého očekávati od člověka veskrze lživého, lstivého, plného jedu. Takovým člověkem je český král, a proto jej povoláváme na soud do Říma. Tam nechť se zodpovídá ze svých zločinů!“ Pius dokončil svou řeč s vypětím všech sil. Jeho zdravotní stav se stále zhoršoval, stále méně energie zbývalo v osobnosti, která chtěla rozdrtit každého, kdo by se odvážil postavit proti všemocnému náměstku Kristovu.

„Byl to poslední památnější skutek Piova pontifikátu. Císař pak, když buly o tom jej došly, smělosti a odvahou neobyčejnou potlačil a umořil je, takže ani řádně prohlášeny nebyly a nižádné v Čechách nemohly způsobiti škody. V Anconě poležel Pius II. několik neděl v těžké nemoci, dva dni před svou smrtí dočkal se sice té útěchy, že z lůžka svého spatřiti mohl loďstvo benátské ano konečně se blížilo, ale když 15. srpna brzy po půlnoci nastal konec života jeho, vrátilo se kolegium kardinálské zase domů, peníze pro výpravu proti Turkům sebrané poslány Matyášovi, králi uherskému co subsidie neboli výpomoc, a o strojení k válce turecké nebylo více ani řeči.“

Byla to náramně zajímavá osobnost, která se rozloučila se světem v italském přístavu Anconě, aniž se dočkala vítězné křižácké výpravy proti těm psům pohanským tureckým... Eneáš Siilvius Piccolomini, nejprve příznivec, později osudový rival Jiřího z Poděbrad. Eneáš byl vzdělaný, jiskrně duchaplný člověk, autor latinsky psané Historie české, což bylo výtečné, i když našemu národu ne právě přátelsky nakloněné dílko. Na společenském žebříčku stoupal po stupíncích „diplomat“, „expert na českou otázku u císařského dvora“, „biskup“, „kardinál“, až se stal ve svých 53 letech římským papežem. Během kariéry se úplně změnil.

Na papežském stolci ješitný krasavec

To se občas politikům stává – na konci jejich dráhy je z nich někdo dočista jiný než na začátku. V dobách basilejského koncilu patřil k zastáncům kolektivního rozumu v církvi, ale jakmile dosáhl Petrova stolce, žádný jiný rozum než ten svůj už nepotřeboval. Začal tvrdě prosazovat papežský absolutismus. Tím, že zrušil platnost kompaktát, uvrhl České království do nové fáze bojů. Krále Jiříka postavil do Husovy situace – povolal ho před církevní soud. Výsledků té české pře, což se řekne latinsky „causa bohemica“, těch se však už nedočkal. Stejně jako se mu nesplnil jiný jeho velký sen o kruciátě proti Turkům. Přitom dělal co mohl. Snažil se zastavit ten „pohanský příval“ všemi prostředky. Na čas se zabýval i poněkud fantastickým plánem dohody se sultánem. S úhlavním nepřítelem všeho křesťanstva. Napsal tajně Mohamedovi Druhému list a nabídl mu, aby si spolu rozdělili vládu nad světem. Turecká vojska se však nezastavila a sultán odložil papežské nabídky jako pošetilý pokus o podlomení své ofenzívy. Tak se nakonec papež postavil křížové výpravě do čela, na smrt nemocný odplul dokonce do Ancony, aby tu čekal na vojska a řídil jejich šikování, ale tam ho zastihl – jak už víme – konec. Smrtí Eneáše neboli Pia se rozplynul i sen o vítězné křižácké výpravě a na papežském stolci pak humanistu a vzdělance nahradil omezený a ješitný krasavec Pavel II.

 

Papež Pavel II., rodným jménem Pietro Barbo.

„Pan Hynek Bítovský z Lichtenburka, jehož nenávist proti králi Jiřímu byla známa, poslal ještě k papeži Piovi II. pro naučení, je-li povinen aspoň aby se vyhnul pronásledování činiti poslušenství tomu, kdo stolice apoštolské a nařízení církve římské není poslušen. A obdržel odpověď, že nemá toho činiti. Podle toho dal se v létě 1463. roku do otevřené vzpoury proti králi. Král moudrou shovívavostí drahně času ničeho nepočínal proti němu bezprostředně, ale podal tu věc stavům moravským a jejich soudu zemskému. Pře se prodlela nadmíru, ale konečně přece musela vyřčena býti klatba nad opovědníkem zemským. Na počátku července Moravané sami svými náklady počali válku proti rušiteli zemského míru. K obehnání hradů Hynkových poslali netoliko podobojí, ale i katolíci, preláti a města lidi své, a tím bylo zabráněno, aby ta válka nebrala na sebe ráz náboženský.“

Tak jako v Čechách, i na Moravě musel král Jiří stále štědřeji udělovat milosti a privilegia. Přiznal moravským stavům plnou rovnoprávnost se stavy českými a podepřel hlavně rytířský stav. Na zemském soudu sice měli právo zasedat toliko páni, ale bylo možné, aby se rytíři, když prokáží šlechtictví do třetího pokolení stali z vůle královy členy „mladšího panstva“. Tím asi Jiří získal nižší šlechtu na svou stranu... Nižší šlechtu ano, ale ještě tu zbývala města. Na ně se papež obracel s příkazem, aby odstoupila od kompaktát a od každého, kdo kompaktáta hájí. Proti králi Jiřímu se však katolíci ještě neodvažovali veřejně vystoupit. Jediným jeho odpůrcem na Moravě byl pan Hynek Bítovský. Jiří měl totiž u něj vroubek. Nepostavil se na jeho stranu ve sporech o rodové dědictví. Nikomu v Čechách nemohlo ani přijít na mysl, že rodové rozmíšky páně Hynkovy se budou v Římě vydávat za svědectví nesnášenlivosti „krále kacířů“ vůči bohabojným katolickým pánům. „Již ta vojna proti Hynkovi pomine,“ psal král Jiří z Poděbrad v dopise jednomu z Rožmberků, „to jest sejde z výpravy české na ten čas, ale proto se v hotovosti mějte, bylo-li by toho zapotřebí. Hrad Raisburk již jest dobyt a Cornštejn obehnán.“

Velké spojení Saturna a Jupitera

Rok 1464 byl rokem přelomu v životě Jiřího z Poděbrad. Už jsme slyšeli. Vypracoval projekt Spojených národů. Ještě předtím, na jaře, se však uskutečnilo „divné a velké spojení Saturna s Jupiterem a trvalo pak čtyři léta, v kterýchžto létech potom byl mor, hlad a války veliké.“ I příroda poskytovala důkazy nastupujících hrůz. Tak o tom řeč ještě nebyla. A stálo to zato: na listech a na trávě se objevovaly krvavé rosné kapky, z nebes se ozývalo dunění, jako by se válečné vozy srážely. Krev a válečné vozy – no tak byla zcela konkrétní předtucha války... Zvláště kališníků se zmocňovalo zděšení, protože z velikého kalicha na průčelí Týnského chrámu v Praze najednou padali hadi a žáby a varovali tak před chmurnou budoucností.

„Nový papež Pavel II., předtím Petr Barbo, kardinál od svatého Marka, rodilý Benátčan, nerovnal se posledním předchůdcům svým v nižádném ohledu; ačkoli zvolen byl neslýchanou jednomyslností kardinálů, nevynikal ani duchem, ani mravní povahou; ba žalován naň, že byl příliš hrdý, marný, zženštilý a ukrutný, šperků a pamlsků nad slušnost milovný.“ Nový papež, oč méně inteligentnější, o to pyšnější, se potřeboval na apoštolském stolci usadit, rozhlédnout se, a taky nechtěl svůj pontifikát zahájit tak příkře. Z Říma tudíž na čas utichly hrozby a zdálo se, že dojde k příznivému obratu. Ale marné naděje, pošetilé sny! Jestliže Pius II. přece jenom spoléhal víc na jednání a nevzdával se kompromisů, tak Pavel II. mínil především a hlavně rozkazovat.

„Vše se postupně proměnilo – místo náklonnosti tvrdost, místo přátelství odmítavost, po špatném začátku špatné pokračování.“ To napsal o novém papeži jeho životopisec, a podle toho, co o něm napsal, tak je jasné, že papež si ho neobjednal. „Pavel II. cítil se velice uražen tím, že král český nepospíchal s gratulací k povýšení jeho – byla to v očích jeho a tudíž i v skutku chyba veliká. Omlouval se později král, že jak tehdá věci stály, obával se v Římě nové urážky posla svého.“ Jiří negratuloval proto, že by byl vlastně ponížil svou královskou důstojnost. Byl přece jako zločinec povolán před papežský soud, a proto se nemohl k papeži obrátit s blahopřáním, dokud nebude odvoláno soudní předvolání. Pavel II. ovšem na nic podobného ani nepomýšlel. Odmítl poslat legáta do Čech a vyslovil své přesvědčení že „neléčitelné rány mají být vypáleny žhavým železem a údové shnilí odřezáni!“ Souboj římského papeže a českého krále měl zprvu tvářnost docela nevinnou. Na scénu vstupuje znovu náš starý známý Hynek z Lichtenburka.

 

V polovině 15. století držel Cornštejn Hynek z Lichtenburka, který odmítl přísahat věrnost králi Jiřímu z Poděbrad. Při vzpouře, kterou zosnoval, začala hrad dobývat královská vojska. Nakonec roku 1465 obránci hradu vyhladověli a s hradem to začalo jít z kopce.

„Ten se dovolal audience u papeže. Snadno jest domysliti si, jaké asi vedl řeči a žaloby na krále; doložil také, že vždy hotov byl podati při svou k soudu papežovu a podrobiti se jeho rozsudku. Takové volání do Říma nemíjelo se tam nikdy s žádaným účinkem; papež poznal v panu Hynkovi katolíka pravého a horlivého, postavil se za soudce v jeho věci a umínil se zasaditi se o ni celou autoritou. Položil to za výminku všeho vyjednávání s králem, aby především přestalo nejenom dobývání hradu Cornštejna, ale také aby panu Hynkovi za všecky škody náhrada se stala – tudíž byl soud nad ním a nad králem již napřed vynesen.“ A to nevadilo, že král Jiří tady zasáhl ne jako kališník, ale jako šéf státu, který nechtěl trpět krvavé rozbroje mezi poddanými? Kdo chce psa bít, vždycky si nějakou hůl najde. Tahle hůl nesla jméno Hynek. Pro papeže bylo obléhání a pád toho moravského kradu nevývratným důkazem vzteklé zuřivosti ohavného kacíře a příležitosti k obnově půhonu. 2. srpna 1465 pohnal papež krále Jiřího, podezřelého z kacířství, před římský tribunál. Nedostaví-li se, tak bude vyloučen z církve a spočine na něm církevní klatba se všemi tresty, jež příslušejí kacířům. Amen. 

zdroj: Josef Veselý

Když pan Guericke čaroval s polokoulemi

Máte vztah k fyzice? K mým oblíbeným ve škole sice nepatřila, ale dnes vím, že to byla škoda, protože fyzika je zajímavá. Jak člověk dozrává, různé věci více chápe a proniká do jejich podstaty. 

Připomenu vynálezce, jehož jméno možná ani neznáte. Jeho pokusy jsou zajímavé, i když vypadají komicky, ale to je tou dobou. 

Otto von Guericke je fyzik německé národnosti ze 17. století, který i po 400 letech imponuje svou všestranností a důmyslem. Jeho život byl velmi bouřlivý už tím, že žil za třicetileté války. Byla to doba otřesná, proto jsem to trochu nastínila. Narodil se r. 1602 v Magdeburku a studoval práva v Lipsku. 

 

 

Magdeburg je nyní zemské hlavní město německé spolkové země Sasko-Anhaltsko. Bylo to hanzovní město. Je tam Univerzita Otta von Guericke. 

Cestoval po Francii a Anglii a zkušenosti nabyté na cestách byly i příčinou toho, že po návratu do Magdeburku v poměrně mladém věku zasedal v městské radě. Guerickovi bylo 16 let, když začala třicetiletá válka. R. 1631, kdy císařský generál Tilly zpustošil jeho rodné město, se s rodinou zachránili útěkem. Byla pobita většina obyvatel města! Tehdy se uplatnil při opevňovacích pracích, které řídil. Přitom provozoval hospodářství a vařil pivo. Byl i při uzavírání mírových smluv v Osnabrücku. V r. 1676 přesídlil k synovi do Hamburku, kde roku 1686 zemřel. Obrázky rozklikněte.

 

  

Nejprve se proslavil vývojem teploměru. Jeho teploměr tvořila měděná trubice zahnutá do tvaru U, na jednom konci připevněná k měděné baňce, na druhém volná. 

Když se do trubice nalil líh, pohybovala se jeho hladina v závislosti na roztahování či smršťování vzduchu v baňce vlivem stoupající či klesající teploty. Na hladinu volného úseku trubice umístil Guericke plovák spojený přes kladku s figurou andělíčka ukazujícího napřaženou ručkou na stupnici. Když se teplota zvyšovala, andělíček klesal a naopak. 

Stupnice však byla zcela libovolná, a tak se sice dala zaznamenat změna, ale už se nedala zobecnit. To byl ovšem problém všech tehdejších teploměrů. Svůj přístroj nazval mobile perpetuum, protože andílek byl velmi neklidný a pohyboval se téměř neustále.

 

  

Otto von Guericke. Matematik, fyzik a vynálezce, který jako první zkoumal vakuum.

Rozhodl se prokázat existenci vakua. Poznal vzduchoprázdný prostor a tlak vzduchu. K prvním pokusům s prázdným prostorem použil ruční čerpadlo nebo hasičskou stříkačku, kterou nasadil na sud vody, aby viděl zda po vyčerpání vody zůstane v sudu prázdný prostor. K dalším pokusům bylo v roce 1650 nutné zkonstruovat první mechanickou vývěvu. Při dalším pokusu Guericke vyčerpal z měděné koule vzduch a ke hrůze všech zjistil, že se koule zploštila, jako by byla vyrobená z plátna. K dalším pokusům použil ještě dokonalejší kouli, která se nedeformovala.

 

Veřejná prezentace síly vakua, jak ji prezentoval Otto von Guericke: dvě polokoule udrží obrovskou zátěž, kterou přitom drží zázračná síla „ničeho“ mezi oběma koulemi. Dnes už víme, že je to podtlak.

Slyšeli jste o magdeburských polokoulích? Je to nejznámější a nejslavnější Guerickeův pokus z 8. května 1654. Zapřáhl osm párů koní na každou stranu železné polokoule, které k sobě těsně přitlačil a vysál mezi nimi vzduch. Koně měly co dělat, aby od sebe oddělily dvě polokoule. Když se to konečně podařilo, ozvala se ohlušující rána. Podle místa, kde se pokusy předváděly, se polokoule nazývají magdeburské.

   

Guerickeho pokus s koňmi a magdeburskými polokoulemi.  

Demonstrace síly podtlaku: každou polokouli odtahuje osm spřažených koní, neodtrhnou je přitom od sebe! Pak stačí povolit kouhoutek a pustit do dutiny vzduch a stane se „zázrak“. Toto dřív stačilo k uchvácení publika, které nemělo o vlastnostech podtlaku tušení.
(Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Gaspar Schott, 1657. Public domain.)

 

 

V Magdeburku má jeho slavný pokus dokonce sochu. 

O svém slavném pokusu Guericke píše: “Dal jsem udělat dvě měděné polokoule o průměru tři čtvrtě magdeburského lokte (asi 550 mm). Ve skutečnosti byl průměr roven pouze 67 setinám, neboť mistři, jako obvykle, nedokázali zhotovit přesně to, co bylo žádáno. Obě polokoule si navzájem přesně odpovídaly. Jedna z nich měla kohoutek, jímž bylo možno vyčerpat vzduch z vnitřku a zabránit proniknutí vzduchu zvenčí dovnitř. Kromě toho byly k polokoulím připevněny čtyři kruhy na provlečení lan, k nimž byli připřaženi koně. Poručil jsem také ušít kožený kroužek, který jsem pak napustil směsí vosku a terpentýnu; vložen mezi obě polokoule, měl za úkol nepropouštět do nich vzduch. Ke kohoutku byla připojena trubice vývěvy, která vyčerpala vzduch z koule. Potom se ukázalo, s jakou silou se k sobě tisknou obě polokoule přes kožený kroužek. Vnější vzduch je tlačil dohromady tak silně, že šestnáct koní (trhnutím) je vůbec nemohlo roztrhnout, nebo pouze s velkou námahou. Když se polokoule největším vypětím všech sil koní od sebe odtrhly, rozlehla se rána jako při výstřelu. Pak stačilo otočit kohoutkem a umožnit tak volný přístup vzduchu, a polokoule se daly bez nesnází oddělit v rukou.“

  

Pokus s polokoulemi taženými koňmi je ztvárněný na dobové rytině. 

|Foto: VIAF: 137346469 ISNI: 0000 0001 2166 2802 LCCN: n92025526 NLA: 36455393 GND: 39454-3 WorldCat , CC BY-SA 3.0 de

 

Guericke dovedl svým důvtipem daleko předstihnout svoji dobu a tímto mu na blogu dávám místo. 👍

zdroj Epocha, edu.techmania.cz, vtm.zive.cz

Čas zabijaček

Příspěvek připomene zabijačku, vyvolá vzpomínky, ale také může někoho znechutit. Někdo rád ochutná zabijačkové speciality, jiný to považuje za nezdravé. Ani já to nejím často, aby si někdo myslel, že se "topím ve škvarkách", ale tímto článkem se hlásím k této naší tradici. Zabijačku jsem zažívala v dětství, kdy se každou zimu porážel vykrmený pašík (a také husy), vím tedy, kolik je s tím práce a co to obnáší. A tradiční prdelačka mi vždycky chutnala. 👌

 

Připomenu obrázky našich malířů, které zobrazují tradiční českou zabijačku: nahoře p. Josef Lada, dole p. Mikoláš Aleš z r. 1901.

   Také náš národní básník a nositel Nobelovy ceny pan Jaroslav Seifert napsal báseň Zabíjačka:

Stařičká múzo z Illiady,

volám tě dneska po staru. 

Kde jsi tak dlouho? To bych hlady

umřel nad mísou ovaru. 

No sláva! Konečně je tady.

 

Kdo? Snad ne slavná múza ona?

Ach ne, jen nastrouhaný křen.

A z kotle pára libovonná

stoupá v obláčcích do oken,

tu na světě nic nepřekoná. 

 

Zpívám dál k poctě zabíjačky,

K smrti rád chřupu na oušku.

Teď hodně křenu, a jen plačky

beru si kousek laloušku.

Musí být horký, z naběračky.

Přiznám se, že takovými díly si tito umělci u mě "šplhli" 😊, i malíř nebo nositel Nobelovy ceny je normální člověk, který si rád pochutná a rád se hlásí k tradicím. A ještě pohleďte na plastiku, kterou byste na bráně u Katedrály sv. Víta v Praze asi nečekali:

 

Plastika zabijačky umístěná při Zlaté bráně Katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha. zdroj Wikipedie

 

Není to jen v našich zemích, tohle je

Zabíjačka na obraze vlámského malíře Pietera Brueghela mladšího. (Wikipedie)

Většinou si neuvědomujeme, že vepř je jedním z prvních domestikovaných zvířat, bylo zjištěno, že lidé ho chovají někdy od 9. až 7. tisíciletí před naším letopočtem! Z lovce se stal chovatel dobytka. Už tehdy uměl člověk prase zužitkovat se vším všudy – maso, vnitřnosti včetně střev, krev, kůži, štětiny, z kostí se dělaly některé nástroje a ozdoby. Ovšem, ve středověku bývalo vepřové maso potravou prostých lidí, protože šlechta dávala přednost zvěřině a „vznešenějším“ druhům masa.

Zabijačka se stala zvykem na českých (moravských i slezských) vesnicích od 19. století. Pořádaly se v zimě, kvůli nízké teplotě, aby se vepřové maso rychle nekazilo a tím byl čas na jeho zpracování. Souviselo to i s tím, že v zimě už bylo málo krmiva pro zvířata a lidem také docházely zásoby. Když si představíme zemědělský rok, tak od jara do podzimu byla neustále práce na poli a na zabijačku, kdy zpracování masa je náročné, nebyl v sezóně čas.  

Vraťme se do 19. století. Tehdy hlavní roli pro obživu měly brambory, které v našich krajích zabránily opakujícím se hladomorům a lidé měli možnost se najíst. Možná znáte pořekadlo: Brambory a zelé - živobytí celé. A ještě tam byl vitamín C, o kterém tehdy lidé ani nevěděli. Na vesnicích si také sedláci mohli vykrmit svého čuníka.  

Zabijačky v 19. století ovlivnily i plánování svatby, protože většina svatebních oslav se pořádala právě v lednu a únoru. Jednak byl čas na slavení (nebyla práce na polích) a díky zabijačce mohli mít více jídla pro svatební hosty. Ovšem posledním termínem pro zabijačku byl týden před Popeleční středou, kterou začínalo dlouhé období přísného předvelikonočního půstu. Popeleční středa v roce 2026 připadá na 18. února a je začátkem 40denního postního období, které je přípravou na Velikonoce.

Každý se těšil na zabijačkový guláš, který sliboval tu nejlepší chuť. Při jeho přípravě se totiž vedle masa používají také vnitřnosti - játra, srdce, ledvinky, slezina nabo jazyk. Mohl se podlévat vývarem z jitrnic, někdo přidal i obsah jelita či jitrnice, pak ta chuť byla ještě výraznější. 

Pro hospodáře, který si vykrmil prase, bylo nejdůležitější sádlo, kterým se pak mastilo po celý rok a jeho spotřeba byla mnohem vyšší než dnes. Zaznamenala jsem, že v mnoha domácnostech se opět vracejí k tradičnímu sádlu, na což jistě budeme mít různé názory. Proto si pašíka řádně vykrmili a jeho jatečná váha bývala kolem dvou metráků = 200 kg.

 

Nejvíce se kuchyňsky využívá vepřové sádlo, které se dělí na hřbetní a vnitřní. Kvalitnější je to hřbetní vepřové sádlo, které se při zabijačce oddělí od masa, nakrájí na kostky a přeškvařuje se. Část se může naložit do láku (pácu), nechá se uležet a pak se udí. Dobře vyuzené polty slaniny visely na půdách či v komorách, někdy špýcharech a postupně se ukrajovaly a konzumovaly. 

 

  

Jitrnice

Podřadnější je vnitřní vepřové sádlo a to se rovněž krájelo a přeškvařovalo. Kde se dělaly klobásy, přidávalo se do nich. Ve Slezsku a na severní Moravě místy ještě počátkem 20. století to vnitřní sádlo potírali česnekem se solí, pak vložili do blány a uchovávali na půdě až do jarních dní. Používalo se hlavně k přípravě jíšky. 

  

Vyškvařené sádlo se slívalo do  hrnců - sadláků nebo sádelňáků. Tak se konzervovala větší část vyškvařeného čistého sádla. Část sádla s celými nebo rozemletými škvarkami se ponechávala k mazání na chleba nebo na maštění. Někdy se škvarky, říkalo se i oškvarky, jedly ještě teplé. Mastil se jimi hrách, čočka, knedlíky a co jste potřebovali. Ono to je kalorické, ale škvarky s chlebem nebo chléb namazaný jedli hlavně muži, kteří měli náročná povolání - horníci, dělníci těžkých profesí, ale i v hospodářství bývala těžná a náročná práce a hospodáři si chovali vlastní prase. 🙆 

 

Přeškvařeným sádlem se mastily zejména slané, ale i sladké pokrmy - škubánky s mákem nebo ovocné knedlíky. Sádla se však užívalo i jako léčebného a kosmetického prostředku, na to nesmím zapomenout. Lidé si jím mastili pokožku i vlasy, podomácku z něho dělali nejrůznější krášlící nebo léčivé masti. Čistým vepřovým sádlem se stále doporučuje potírat rány, aby se lépe hojily. Švagrová byla na podzim v pražské nemocnici na operaci páteře a bylo doporučeno tu jizvu potírat a lehce masírovat sádlem.

 

Zabijačkové škvarkové placky.

Zabijačkový gulášek
Postup: Cibuli nakrájenou na kostičky orestujeme na sádle dohněda. Vybrané maso a vnitřnosti pokrájíme na menší kostky a vsypeme na orestovanou cibuli. Pomalu restujeme s cibulí, zalijeme ovarovou polévkou a dusíme doměkka. Ochutíme solí, pepřem, novým kořením a mletým zázvorem. Zahustíme posekaným mozečkem smíchaným s vejci.
Rada:
Cibuli na základ guláše orestujte den předem. Při přípravě guláše dodá masu výraznější chuť i barvu. 

 

Čerpala jsem z knih J. Vyhlídal, Naše Slezsko, Praha 1903 a L. Kaizl, Lidová výživa I. Strava v Podkrkonoší, Praha 1944, rozhlas.cz, Wikipedie

Nahlédnutí do školních škamen před 120 lety

Přelom ledna a února nabízí možnost připomenout školu v dávné minulosti: na co se ve škole kladl důraz a jaké byly metody. Téma široké, přesto každý si nějakou zajímavost jistě najde. Článek není o současném školství.

Školní docházka u nás byla zavedena za Marie Terezie - stojí za tím Johann Ignaz von Felbiger. Vzdělanost tehdy řešila Studijní dvorská komise ve Vídni, byly školy triviální, hlavní a normální:

 

„Jo, když pan učitel přišel, to přišel zákon,“ vzpomínala moje starší babička, byla ročník 1898. Do 1. třídy pravděpodobně nastoupila v r. 1904, chodila do školy za starého Rakouska před 1. světovou válkou! Vybrané ukázky jsou z doby, kterou babička mohla během své školní docházky zažít.

Bydlela na vesnici, protože Heřmanice se staly až později součástí Velké Ostravy. V té době pan učitel byl váženou osobou společně se starostou a farářem. To jsem od ní slyšela několikrát. Učitel býval na vesnici autoritou i pro občany. Žáci neměli sešity, do školy nosili tabulku a "kamyček", kterým se psalo na břidlicovou tabulku, bývala tam přivázaná houbička, kterou se napsané mazalo.

 

 

Bez kázně při vyučování to nešlo. Žáci seděli se založenýma rukama, měli odpovídat způsobně. „Pan učitel nosíval rákosku a když někdo zlobil, nastavil prsty a pořádně ho přes ně majznul!" Babička prý jednou dostala, ale ani po těch letech ji nenapadlo si na učitele stěžovat, byl to pro ni vždy pan učitel a na něj vzpomínala s úctou. Jak by ne, když neměla maminku od čtyř let a tatínek (můj pradědeček) utrpěl smrtelný úraz na šachtě v jejích 13 letech. Tím dětství skončilo...

"A pan farář na náboženství, ten nás nechával klečet na ostrém polenu. To si nikdo nic nedovolil.“ Součástí výuky bylo náboženství a jak vidět, nekázeň existovala i u pana faráře, byla tedy vždy a za každého režimu. Jak bylo pohlíženo na první třídu v 19. století, můžete posoudit: 

  

I má býti škola obecná prostředníkem mezi rodinou a veřejným životem, má urovnati a uhladiti, coby v obém bylo příkrého a odporného, má vésti mládež ke zbožnosti a mravnosti, jakož i k tomu, aby z ní vyrůstali občané užiteční a způsobilí. Aby však důstojnému povolání tomuto dostála, musí býti nejen ústavem vyučovacím, ale i vychovávacím. Je škola obecná ústavem vyučovacím, jelikož k tomu působí, aby mládeži podle jistého plánu dostalo se vědomostí a obratností, kteréž ji způsobilou činí, aby ve veřejném životě dokonale vyplnila místo, na něž Bůh ji postaví, ústavem pak vychovávacím činí ji duch, který v ní panuje a kázeň, kterou se v ní zbožnost a smýšlení mravné budí a vzdělává. ... Ze všeho toho zřejmě vysvítá, že právě k nejmenším žákům patří učitel nejstatečnější, nejzpůsobilejší, nejzkušenější. Vydáno roku 1857.

 

Školní budovy nebyly tak pěkné jako nyní, na fotkách česká státní škola v Dolní Líštné u Třince a na Hrčavě (východ republiky). Jak výuka probíhala:

Bylo nás dětí ve škole čtrnácte lavic, osm lavic chlapců a šest lavic děvčat. V prvních dvou lavicích seděly ty, co měly tabulky a slabikáře. Když větší děti psaly, vybírajíce ze čteného buď podstatná jména neb časoslova a jiná, aneb jiné příklady na pravidla mluvnická čili pravopisná, aneb početní úlohy pracujíce: učil p. učitel menší děti písmena znát, v slabiky a slova skládat, počítat s kuličkami, ano i s kroužky a fizolemi (drobné předměty, např. knoflíky), učil je zvířata a květiny jmenovat, popisovat, rozeznávat, přičemž se však obyčejně dítky tím způsobem zúčastňovaly, že co na zvířatech, bylinách samy našly, pan učitel pochválil a potřebné doplnil. Načež povídané napsati a přečítati musely. 

S malými musel milý náš učitel zvláštní trpělivosti míti, neboť jak se poučily, štěbetaly a hrály si, překážejíce větším v učení... 1859

 

 

 

  

A jaký byl názor na smích ve třídě, pokud učitel zavtipkoval? Rozhodně se to nedoporučovalo - smích pěstovat u žáků snižuje autoritu učitele. Šlo nejspíš o pubertální věk:

 
Zaujal mě článek v Pedagogických rozhledech r. 1907 (babičce bylo 9 let), který řešil nošení šněrovačky. Docela by mě zajímalo, jestli pan učitel to někdy řešil s rodiči, protože vést takové téma se žákyněmi by v té době bylo "nemravné". Běžní rodiče jistě Pedagogické rozhledy nečetli. 😉

A jaký byl názor odborníka na výuku tělesné výchovy na začátku 20. století? Tělocvik budiž jen ve cvičebném obleku a střevících pěstován:

Mezníkem bylo vydání knihy Století dítěte (vyšla na přelomu 19. a 20. století) švédské spisovatelky Ellen Keyové.

 

 

Ellen Key (1849–1926), švédská pedagožka, spisovatelka a myslitelka. Ve své době byla nazývána díky svým hojným kontaktům s významnými osobnostmi „babičkou Evropy“.

Požadovala změnu životních podmínek dítěte - od narození podporou mateřských povinností až po dobu školní docházky, která by měla odpovídat tělesnému a duševnímu vývoji dítěte. Hlavně mělo být dítěti umožněno být dítětem. 

Za první republiky bylo snahou "poskytovat stejně kvalitní vzdělávání dětem ze všech sociálních vrstev".