Jarní výlet, koně a příběh sněženky

Letošní včasný nástup jara a hlavně slunečné dny potěšily milovníky výletů. Podle odborníků je letošní rok už čtvrtým v řadě, kdy habry obecné raší v první březnové dekádě, přestože průměrný termín za období let 1951 až 2025 této vývojové (fenologické) fáze je 4. dubna. 

Habr obecný (Carpinus betulus) poskytuje cenné tvrdé dřevo.

"Trend posunu fenologických fází habrů do dřívější doby pozorujeme již od 90. let minulého století a v současnosti je termín této fáze uspíšen až o 21 dní. Pro pěstitele ovoce je to opět neradostná zpráva, protože noční mrazy mohou přijít kdykoliv až do poloviny května a úrodu poškodit či úplně zničit, což se stává v posledních letech poměrně pravidelně." 

Na jarní výlet jsme se vydali vlakem a část naší trasy vidíte na fotografiích. Cíl cesty byl však jiný a brzy to zajímavé místo uvidíte na blogu. 😉

Procházeli jsme kolem ohrady, v níž se pásli koně a bylo zřejmé, že jsou zvyklí na lidi. Jen nás spatřili přicházet, ti aktivnější přišli k ohradě a možná čekali, že jsme tam přišli kvůli nim a donesli jim něco na zub.  

Letošní náš kalendář má název "Koně", na každý den jsou v něm uvedena jména koní, kteří mají svátek. V březnu:

1. Eskalace

2. Bolero

3. Dar

4. Korneta

5. Gero

6. Chvíle

7. Nabass

8. Melisa

9. Libreto

10. Pirát

11. Ratina

12. Železník

13. Sančo

14. Rozárka

15. Valuta

16. Briket

17. Fista

18. Artus

19. Elis

20. Dunka

21. Kris

22. Granada

23. Jaseň

24. Čest

25. Fela

26. Borgis

27. Petty

28. Magnet

29. Orland

30. Poly

31. Nero

 

Tento krasavec si vzal i "bílé ponožky" a náležitě se předváděl. 😎 Jiní na předvádění neměli náladu.

Sněženka podsněžník je 15–20 cm vysoká bylina. Podobně jako ostatní druhy sněženek má cibulku, 2–3 jednoduché úzké a přisedlé listy se souběžnou žilnatinou, oboupohlavné květy a pod nimi dva listeny, které jsou zcela srostlé a tvoří toulec.

 

Sněženku (Galanthus nivalis) zná každý, protože vykvétá jako jedna z prvních květin, často ještě pod sněhem. Ohlašuje, že jaro se blíží a pak jsem našla něco, co jste možná nevěděli: alkaloid galantamin v jejích cibulkách představuje pokrok v léčení Alzheimerovy nemoci. Právě galantamin je jedním z nejnovějších léčiv Alzheimerovy nemoci. 

Je to dusíkatá heterocyklická sloučenina ze skupiny alkaloidů, o níž je již delší dobu známo, že se nachází v cibulkách sněženek a některých dalších rostlin (bledulí, narcisů aj.). Galantamin působí – na rozdíl od jiných podobných látek – nejen jako reverzibilní inhibitor AChE, ale také jako alosterický modulátor acetylcholinových receptorů nikotinového typu. (Informace jsem převzala z časopisu Psychiatrie 5, 265, 2001). Díky svému dvojímu účinku může galantamin působit jako kognitivum, tj. léčivo zlepšující paměť. Dokud bylo nutno galantamin izolovat z rostlin, které jsou navíc chráněné, bylo jeho použití v medicíně problematické. Poté, co se podařilo zvládnout jeho syntetickou výrobu ve velkém, stal se galantamin nadějí pro miliony lidí trpících Alzheimerovou chorobou. 

 

Překvapilo mě, kolik lidových názvů pro sněženku podsněžík je uvedeno na Wikipedii: bibolenka, bibonka, bimbonka, binbonka, biserka, koukoříček, koukořička, koukořík, kozí drist, kozí dříst, lesní cibule, lesní cibulka, podsněžník, podsněžník bílý, sněhovka, sněženka jarní, sněženka lesní, sněženka podsněžní, sněženka předjarní a vyskočilka. 

Sněženka (Galanthus) je u nás tradiční jarní cibulovina a botanicky patří do čeledi amarylkovitých. Největší populace sněženek jsou v lužních lesích – čím víc na jihovýchod, tím je jejich výskyt bohatší. Naopak, čím dále od nás severozápadním směrem, tím je sněženek méně. Vybrala jsem příběh sněženky, který nás zavede do Velké Británie, i když se tam ve volné přírodě přirozeně nikdy nevyskytovaly. Místa rozšíření vidíte na mapě:

Příběh sněženky se zrodil na rozsáhlých panstvích anglické aristokracie v 19. století. Za vším stojí zřejmě souhra náhod a neobvykle silného vztahu Britů k rostlinám a zahradní kultuře. 

První sněženky dovezli do Británie možná už Římané, za oficiální termín „vstupu“ sněženek na území dnešní Velké Británie se považuje až 16. století. V 19. století vypukla nefalšovaná láska ke sněženkám. V záplavě nově dovezených vzácných a exotických rostlin z Jižní Ameriky nebo Číny si najednou bohatí Angličané všimli něžné sněženky, která dostala aristokracii zcela na kolena. A to nejen obrazně, ale i fakticky, protože krásu sněženky je možné objevit až při pohledu zblízka. 

Během posledních dvě stě let všímaví zahradníci zjistili, že není jedna sněženka stejná jako druhá. I jediný druh má schopnost vytvářet různé odchylky, které se projevují změnou velikosti květů, zejména však jejich barevností. Tyto sněženkové variace jsou ale k vidění jen při blízkém pozorování. Jde zvláště o poměr bílé barvy a zelených skvrnek, které se nacházejí na květech. Nejenže jejich zelená barva může mít různé odstíny, ale skvrny jsou i různého tvaru. A ačkoli se to může zdát těžko pochopitelné, tyto malé rozdíly způsobily, že se sněženky staly v Británii suverénně nejoblíbenější jarní květinou a překonaly už tak dost silnou lásku k tulipánům či narcisům. Tato vášeň dostala později i přiléhavé jméno – galantofilie. Odvozené je od latinského jména sněženky a řeckého slova filia, což je výraz pro náklonnost, přátelství či dokonce lásku.

Důkazů o sněženkománii existuje hodně. Před několika lety pořádala v Londýně Královská zahradnická společnost výstavu prvních jarních cibulovin. V době, kdy u nás ještě trvá nevlídná zima, v Anglii už začíná  předjaří. Hlavním magnetem výstavy byly sněženky, které bylo možné obdivovat na výstavních stolcích, ale i zakoupit.

Podle posledních údajů přesahuje současný sortiment sněženek 2000 kultivarů.  

zdroj: Wikipedie, homebydleni.cz

 

Na závěr kočičí jarní pozdrav. 🐱

O ženách a Století ženy

Návštěva obchodního řetězce připomněla svátek žen 8. března, protože takové množství různých druhů kytic a zájem o ně jsem tam ještě neviděla. Kupovali nejen muži, i ženy si vybíraly květiny a dárky možná pro maminku, babičku nebo dceru, měla jsem z toho dobrý pocit a poznatek, že svátek žen se do rodin vrátil. 

 

Článek jsem postavila na tom, abych ukázala, jak si ženy své postavení ve společnosti a rovnoprávnost musely vybojovat. Podklady lze najít ve starých novinách a časopisech. Pro možnost překladu do jiných jazyků jsem texty přepsala. Obrázky zvětšíte rozkliknutím.

Začneme zprávou z 19. 09. 1868  v Národních listech, noviny vyšly před 158 lety. Ženy tu byly nazývány ženštinami:

 

 

Z Londýna, 17. září. Záležitost volebního práva ženštin. Oněch 5750 ženštin, které se v Manchestru o právo volební hlásily, dostalo zápornou odpověď. Slečna Lydie Beckerova, známá představitelka emancipace ženštin, která nedávno přednášela o této záležitosti v britské společnosti nauk v Norwichu, zatápěla sice svými otázkami notně právníkovi, který volební listiny zkoumal a dal jim zápornou odpověď, takže nedocílila ničeho, jen dovolení, aby bylo podáno odvolání k vyššímu úřadu. 

_______________

Představím paní Alžbětu Cady-Stantonovou (otištěno 01. 01. 1906):

 

Jen málokomu bývá dopřáno, aby se osobně zúčastnil vítězství veliké reformy, kterou sám zahájil. Takové zvláštní radosti a vyznamenání dostává se paní Stantonové, která dne 12. listopadu 1905 oslavila 89. narozeniny. Je z těch šťastných, kteří mohou o sobě říci, že zvítězily jejich zásady vlastním přičiněnín - a zásadám p. Stantonové nutno děkovat za veliký pokrok žen v minulém půlstoletí. Paní Cady-Stantonová byla první osobou v Americe, která veřejně žádala volební právo pro ženy a vyvolala tím otázku hlasovacího práva pro ženy. Přednášela a psala o tom více než půlstoletí a docílila toho, že v celé řadě států se toto právo stalo skutkem a upevnilo se tak, že nemůže již býti odvoláno. Dnes celé zástupy pod heslem "Rovné právo před zákonem" stojí po boku neohrožené paní na místě, kde ona kdysi stála sama podporována pouze jediným mužem, který svobodu miloval nade vše - Frederickem Douglassem. 

Lucretia Mott a Frederick Douglass, narozený v roce 1818 v Marylandu do otroctví, proto byl odhodlaný získat svobodu. Tajně se naučil číst a psát, aby si zajistil výhodu. Stal se přítelem prezidenta Abrahama Lincolna.

Šedesát pět let uplynulo od doby, kdy zamítnutí ženských delegátek do světové konvence protiotrokářské, která se konala v Londýně r. 1840, přimělo Lukrecii Mott a Elisabeth Cady-Stantonovou k tomu, aby svolaly velikou schůzi žen, na níž se jednalo o jejich postavení. O osm let později byla podobná schůze svolána v Americe v Seneca Falls paní Stantonovou "za účelem jednání o společenském, občanském a náboženském postavení ženy". K této schůzi napsala p. Stanton resoluci a provolání o požadavcích žen.

 

Francouzský básník a spisovatel Victor Hugo (1802-1885), mj. autor románu Chrám Matky Boží v Paříži, portrét Jana Vilímka. 

 

Století ženy

Victor Hugo prohlásil 19. století stoletím ženy. To, že se tento slavný básník nemýlil, dosvědčuje přehled hlavních událostí v evoluci ženy:

1800: Na počátku 19. století neměly vdané ženy právo vlastnit nějaký majetek. Zákony považovaly muže a ženu za jedinou osobu a tou byl muž. Muž měl právo rozhodovat o ženině majetku, dětmi a její osobou. Pracovala-li žena, měl právo vybírat též její mzdu. Žena nesměla dělat poslední vůli, nesměla se soudit ani svědčit před soudem. Vdovy a svobodné ženy, které vlastnily majetek, musely své záležitosti v peněžních ústavech a u soudů vyřizovat prostřednictvím muže. Jen několik povolání bylo ženám otevřeno, a ta vykonávaly chudé ženy. Žena "z lepších kruhů" nebo střední třídy nesměla pracovat, neboť to bylo považováno za potupné. Musela tudíž být závislá na mužském příbuzném. Žádná učiliště nepřijímala ženy. Pouze kláštery a soukromé ústavy jim byly otevřeny, učily se tam hrát na piano, mluvit francouzsky a německy, vyšívat a dělat velké dámy. V mnoha zemích byly dívkám i obecné školy nedostupné. V kostele seděli muži na jedné straně, ženy na druhé. Ženy se nesměly nahlas modlit ani zpívat v chóru. 

Žena se nesměla objevit ve veřejné místnosti nebo večer bez doprovodu muže, aby nebyla považována za špatnou. Nedostatek místa nedovoluje vypsat všechny nedostatky ženiny osobní svobody na počátku 19. století. Až Mary Wollstonecraftová ve své "Obraně práv žen" tlumočila tajné tužby žen, bylo zřejmé, že to začíná být vážné. Tehdy, jak jinak, byly její nauky přijaty s velikým odporem. Vlny se začaly čeřit a brzy nato Nicolas de Condorcet ve Francii žádal svobodu pro ženy a jeho hlas nalezl ozvěnu v různých částech vzdělaného světa, nejdříve pak v Americe.

 

 

Nicolas de Condorcet byl francouzský matematik, osvícenský filosof a liberální demokratický politik, člen Francouzské akademie.

1809: Zákonodárství státu Connecticut dalo první vdané ženě právo sepsat poslední vůli. V té době prvních 35 žen a dětí pracovalo v továrnách celých Spojených Států.

1814: V Americe začaly vyučovat ženy v letních měsících na venkovských školách. Za to dostávaly třetinu platu co muži. 

1815: V Anglii a jinde začali muži zvát ženy, aby vstupovaly do jejich spolků. V těch dobách mohl muž svěřit své děti cizím lidem a matce odebrat i nemluvně. 

1819: Americké ženy začaly pracovat v tiskárnách jako sazečky. Ovšem, dočkaly se velkého odporu sazečů. 

1820: V Americe bylo založeno první vyšší učiliště pro ženy ve Waterfordu.

 

Paní Caralyn Bertha Shelton vstoupila do análů svobodné Ameriky, stala se tajemnicí guvernéra amerického státu Oregon, v době jeho onemocnění převzala řízení státních záležitostí. Když byl guvernér povolán do spolkové rady ve Washingtonu, byla pověřena další vrchní státní správou. Z původní písařky na stroji se stala nejvyšší úřednicí a první občankou státu. 

 

Článek z r. 1910: První česká pilotka slečna Božena Láglerová, první žena v Německu a Rakousku, která se odvážila samostatně řídit letadlo, bude v těchto dnech skládati přísnou zkoušku pilotskou, která je nyní nepoměrně přísnější než zkoušky dřívější a vyžaduje nejen dokonalou znalost letadla, ale i velkou odvahu. Slečna Láglerová se učí leteckému umění v aviatické škole inženýra Gradeho v Borku u Berlína a vyniká nad všechny žáky (vesměs muži) neobyčejnou odvahou a zdatností. Zamýšlí hned po zkoušce pokusit se o výškový světový rekord. Slečna, která je naší veřejnosti známa jako bývalá členka Městského divadla na Královských Vinohradech a spisovatelka, hodlá na jaře pořádat veřejný vzlet v Praze před svým velkým tournée po Evropě. Můžeme býti hrdi, že první rakouská pilotka je Češkou. Je to zajímavá osobnost a když si rozkliknete odkaz na Wikipedii, najdete tam o ní další zajímavé údaje. ☺

Podívejme se, jaká byla ženská móda před 120 lety:

Všem ženám přeji k svátku dobré zdraví, rodinnou pohodu a mírové nebe nad hlavou. 🍀

Moudrost předků

Příspěvek je zařazen do rubriky "O češtině od A do Z". Nevím, jak si s tím poradí překladač do jiných jazyků, aby byl původní smysl zachován. 🙇

Jak se mění doba, mění se i způsob života lidí a tím i způsob získávání informací. Dnes jsou lidé zvyklí všechno si najít na internetu. V okolí vidím, že se mladší generace už neobracejí o radu na rodiče či prarodiče, paradoxně tuto roli převzali youtubeři. Předchozí generace po staletí utvářely lidovou slovesnost, v ní si uchovaly kus svého života. Týkalo se to hospodaření i prostředí, v němž žili, to vše pak lidé předávali dalším generacím. 

Lidová slovesnost stále přežívá a vypovídá o moudrosti, nadhledu, humoru i zkušenostech našich předků, stejně jako o jejich všímavosti a bystrosti. Je rozdíl mezi rčením a příslovím, ale o tom se nechci rozepisovat.   

Ve rčeních se více používá běžný mluvený jazyk, není to vždy ve spisovné formě. Tento lidový jazyk se tak liší nejen podle krajů a míst (nářečí místní), ale také podle příslušnosti mluvčích k různým sociálním vrstvám (nářečí sociální). Jinak bude rčení vyjadřovat Pražák a jinak Brňák, také se bude lišit starší generace od studentů, kteří používají už jiné výrazy. Jako čtenáři knih narazíme na rčení v povídkách či v románech, kdy vystihují určitou situaci. V mnoha rčeních je lidská vlastnost připisována zvířeti.

Zůstanou rčení po naší generaci? Určitě ano, dnes se tomu říká "hlášky". 

  

S kým šijí všichni čerti?

Huhňal, jako když kozel vochcává prskání. = Nepěkně, nesrozumitelně mluvil.

Bude z něho hospodář co z kozla zahradník.  = Špatně hospodaří.

Rád tam jde jako koza k řezníku. = Velmi nerad, nechce se mu do toho, silně se vzpírá.

Má práce jako kozel na podzim. = Má mnoho práce.

Jde jako královna ze Sáby. = Jde velmi pyšně.

To se hodí jako kramflek na kuří oko. = Vůbec se to nehodí.

Má hubu jako kramář. (U nás se říká šlajfíř.)  = Je mluvka, je to žvanil - huba nevymáchaná.

Má paměť jako kráva. = Má velmi špatnou paměť.

Zná se na tom co kráva na muškátovém květu. = Vůbec tomu nerozumí.

Dojili nás z peněz jako krávy z mléka. = Okrádali nás, stále nás odírali.

Hledí jak čtyři krejcary z míška. = Utrápeně, má smutný pohled.

Zahrabán v knihách jako krtek. = Je pilný, stále něco čte nebo studuje.

Ryje jako krtek.  = Je to nepokojný člověk, často někoho popudí.

Směje se na to jako Kuba na jelito. = Hloupě se směje i v případě, že se to nehodí.

Nohy měl jako kudrnaté. = Podlamovaly se mu únavou nohy, nebo byl opilý.

Přišel jako do hluchý kuchyně. = Nikdo s ním nemluvil, nic nepořídil.

Hryžou se co koně o žlab. = Stále se hádají.

 

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. 😊

Místo, kde se Paříž baví

Podíváme se do Francie, na malebný kopec Montmartre v Paříži, což v překladu znamená Hora mučedníků. Název rozvádět nebudu, spíše to, že je to malebná čtvrť umělců, tam návštěvník vidí skoro na každém kroku a rádi vás tam za poplatek namalují! Někdo tvrdí, že je to nejromantičtější místo v Paříži. Bohémská čtvrť to určitě je, podle mého názoru víc než ta romantika. 😉 Mnozí jste světoběžníci a tak věřím, že jste tam také byli. Kopec je to dost příkrý, osobně jsem tam šla třikrát. Mohla jsem vyjet lanovkou nebo metrem, ale pěšky více nasáváte tu atmosféru a také mě baví pozorovat lidi, jejich reakce. 

Zaujala mě, samozřejmě, česká stopa na Montmartru. Za ní musíme na hřbitov, který je i místem posledního odpočinku  slavných umělců. Pohřbeni tu jsou spisovatelé Alexandre Dumas a Émile Zola, malíř a sochař Edgar Degas, skladatelé Hector Berlioz a Jaques Offenbach, ale také český malíř Václav Brožík - ano ten, který se podílel na výzdobě Národního divadla. Věděli jste to?

Hrobka Václava Brožíka je na hřbitově Montmartre, protože velkou část života strávil ve Francii. Dožil se jen 50ti let, maloval až 12 hodin denně a byl prý zcela vyčerpán. Vdova Hermína se synem Václavem tam byli také pohřbeni. (zdroj Wikipedie)

 

 

Ukázka Brožíkova díla: Portrét Pařížanky, olej na plátně.

Nyní se zaměřím na dva mlýny holandského typu, které se nazývají Moulin de la Galette, poslední dva mlýny, které se zachovaly na nejznámějším kopci v Paříži. 

Dříve toto místo bylo zázemím města, byly tu řemeslnické dílny, právě tady se mlela mouka, vyrábělo víno a textil. Ani nepřekvapí, že tady byly výrobky za nejnižší ceny, ale do města musely přes hradby, tím prošly proclením a ceny hned několikanásobně naskočily! Pařížané sem přicházeli na pikniky a kochat se venkovskou atmosférou. 

To, že tu byly hradby, souvisí i s obranou města a válečnými událostmi v dávné minulosti, ale tohle vynechávám.

 

 

Foto ze stránek restaurace na Montmartru. 

Těžko si představit, že na Montmartru byly v 17.-18. století desítky mlýnů, rozhodně na kopci víc foukal vítr. Mlýny sloužily k drcení nejrůznějších plodů, nejčastěji k mletí obilí nebo pohanky, ale jsme ve Francii, proto se tu lisovaly i vinné hrozny. Zachovaly se dva mlýny, jeden z r. 1622 se jmenuje Blute-fin, ten sloužil k přesívání. Druhý mlýn pochází z r. 1717 a nese jméno Radet. Dohromady se této dvojici mlýnů začalo říkat Moulin de la Galette. 

Co znamená slovo galette? Je to v překladu slaná placka, která pocházela původně z Bretaně a stala se národním jídlem. Je z pohankové mouky a tím vhodná i pro bezlepkovou dietu. Je to příklad, jak se z jídla chudiny stala placka vyhlášenou specialitou. 👌

Slané placky pak začali různě plnit, např. plody moře, langustami, tuňákem, lososem se zakysanou smetanou, jehněčím nebo hovězím masem a celkový efekt dotváří vajíčko na způsob volského oka. Třeba si "galettku" zkusíte udělat doma, na netu jsou recepty:

Připomínán je mlynář Nicolas Debray, který po odkoupení obou mlýnů začal ve velkém vyrábět pohankovou mouku a prodával tyto slané placky jako galette, vždy k tomu podával sklenici mléka.

Mlynářův syn Pierre Debray už na to šel jinak, chtěl vydělat. Vzal provoz mlýnů do vlastních rukou a ve 30. letech 19. století rozhodl mléko vyměnit za víno a z prostoru u mlýna vybudoval tančírnu, která tehdy byla první na tomto území. Podívejte se, jak se tam návštěvníci hezky odvázali.

Později vznikaly další podniky podle tohoto vzoru. Moulin de la Galette patřil k nejnavštěvovanějším, i když Montmartre byl od města oddělen hradbami. Pařížané z centra si nechtěli ujít zábavu a trmáceli se do kopce tak, jako dnes turisté. Častými hosty tu byli známí malíři -  Renoir, Degas, Van Gogh, Toulouse-Lautrec i Picasso. 

  

"Tři umělci pracující ve společném ateliéru, snad sotva mají tři franky v kapse, těžko pak "vyhodit" tento obnos na posluhu. Dole v domě umělecké čtvrti na Montmartru bydlí pekař, truhlář nebo kdokoliv jiný, kdo rád veselým hochům zapůjčí vozík. A veselá grisetka, jež obstarává z pouhé lásky k bližnímu některému ze tří domácnost, ráda propůjčí se k úloze dobré múzy, která umělecké poklady pohlídá, aby bez poškození dostaly se na místo svého určení. Pravé veselí dýchá z toho obrázku. A naděje zároveň: kdo ví, zdali výsledek umělecké výstavy nebude takový, že v kolejích vozíku, jedoucího z montmartrské čtvrti, vytryskne opravu zlatý pramínek."

Montmartre má své slavné rodáky, připomenu svého oblíbeného herce Jeana Gabina a režiséra Jeana Renoira.

  

Na ukázku obraz: Pierre-Auguste Renoir - Ples v Moulin de la Galette / Bal du moulin de la Galette, jedno z nejslavnějších děl impresionismu, zachycuje atmosféru pařížské venkovní tančírny na Montmartru.

Malíři chodili zachycovat noční život do kabaretů, později do tančíren. Z mladších umělců zde působila zpěvačka Dalida, považovaná za ikonu, ona na Montmartru bydlela. Možná jste na ni zapomněli, ti mladší ji nebudou znát, ale Dalida byla přední francouzská zpěvačka a příležitostná herečka, narozená v Egyptě italským rodičům. Připomenu ji písní "Paroles, paroles", kterou zpívala s hercem Alainem Delonem.

 

Zpěvačka, vlastním jménem Yolanda Christina Gigliotti, která hovořila deseti jazyky, zemřela tragicky ve věku 54 let a byla pohřbena ve svých zlatých šatech na hřbitově na Montmartru.

Zdroj: průvodkyně V. Soustružníková, Světozor r. 1909, YouTube