Kalendárium z Moravskoslezska: Březen + Vláda velkého klobouku i padělaná vejce

Události měsíce připomíná kalendář z r. 1926 z archivu "Książnica Cieszyńska". Obrázky zvětšíte rozkliknutím.

 

V této rubrice připomínám počasí. Před sto lety, přesněji 6. ledna 1926, byla změřena nejnižší teplota v historii na severní polokouli (−71 °C). Teplotní rekord padl ve vesnici Ojmjakon na Sibiři v tehdejším SSSR, dnes Rusko. (zdroj Wikipedie)

Potěšující je, že v měsíci březnu přibude dne o 1 hod. 52 minut!

 

V březnovém českém kalendáři jsou zajímavá jména Bělík, Želimír, Olbram, Hašek, Prospěch, Lutobor a Myslena.

 

 

Z událostí tohoto regionu vyčnívá 6. březen 1885, kdy na dole v Karviné při výbuchu plynů bylo zabito 110 havířů.

Březen přivádí dlouho očekávané jaro, které připomene báseň dříve velmi populárního českého básníka Adolfa Heyduka:

Touha po jaru

Jaro, zašlé jaro, 

přijdeš-li pak zpět?

Stále ještě dálný

zasněžen jest svět, 

stále ještě lesy,

šerý svírá mráz,

jaro, milé jaro, 

vrať se mezi nás.

 

Vrať se v slunném voze

do zapadlých hor,

ať nás obveselí

křídlatý tvůj sbor,

vrať se v zlaté záři,

aby bylo snáz,

s usměvavou tváří,

s kytkou sedmikrás.

 

Vrať se s kytkou blýšťků

našim luhům vděk,

s kytkou podléšek:

s kytkou slunných pršků

vítáno nám buď,

zaleť s horských vršků

v každou lidskou hruď.

 

Jaro, milé jaro,

už se z toulek vrať,

dlouhé zimní noci

vnad svým kouzlem zkrať,

zrak tvůj fialkový

a tvůj růžný dech

jas a radost snesou

v ňadra lidí všech. 

Březen přináší Mezinárodní den žen, článek jste mohli číst ZDE . Pro ženy přidám něco z módy přesně před 115 lety. Noviny Dennice novověku otiskly článek o módě velkého klobouku: 

"V poslední době byla nastolena vláda velkého klobouku. Přes všechny výstřelky této módy možno říci, že dámský širák - tak by se snad dal onen typ klobouků česky nejlépe označiti - se dobře osvědčil. Většině žen, pokud nejsou malé postavy, sluší mírně široký klobouk vždy lépe, než jiná ozdoba hlavy. Tím, že střecha klobouku nemá ztrnulou formu, dodává se mu jistá lehkost. Ozdoba nutně musí být co možná jednoduchá - velikost a rozmanitost se dají těžko sdružit. Proto nejsou široké klobouky tak nákladné, jak se obyčejně myslí. 

Vedle širáku ujaly se všechny jiné tvary, které se dříve nosily v empíru, snad právě jen vysloveně trychtýřovitý a čepcovitý klobouk vyjímaje. Ale jeví se už náběhy, které by nasvědčovaly, že i na tyto formy dojde. Některé dnešní turbanovité klobouky jsou ještě po způsobu napoleonského klobouku přehnuty přes uši, takže už jen krok k zarámování celé tváře." 

Originál článku:

  

  

Moderní kostým s bolerovým kabátcem a s astrachánovým obsazením. Model Mlle Doussemont v Paříži.

 

 

Moderní kostým ze sametu s cibelinovým obsazením. Maison Rivain v Paříži. Fotograf Talbot. Je to móda z r. 1911. 

 

  

Tyto modely mají název Činči a Muchomorka (Vochomůrka).

 

 

Blíží se Velikonoce, k nim jsem vybrala článek o padělaných vejcích. Článek vyšel v novinách Rolník v r. 1879.

 

"Padělaná vejce. Z Nového Yorku se píše do "Kreuzztg." To, že se zde v Americe vše falšuje, je známou věcí, že by to však došlo i na vejce, toho by se přece málokdo byl nadál. A přece je tomu tak, jak jsem se sám přesvědčil. 

V Novém Yorku je za tím účelem zřízena skutečná továrna. Na jedné straně stojí několik měděných kotlů, ve kterých se připravuje bílek. Na druhé straně jsou podobné kotly, v nichž připravují se žloutky. Skořepina hotoví se z bílé, sádře podobné látky na způsob mýdlových bublin pomocí rourek, které se pak v peci suší, načež se naplňují bílkem, pak žloutkem a konečně zase bílkem. Malinký otvor zatmelí se pak bílým cementem a umělé vejce je hotovo! 

Dle pohledu je vejce takové přirozenému vejci podobno, však postrádá všech látek živných a nelze je ani surové ani vařené ztráviti. Ostatně prý jsou látky, z nichž umělá tato vejce se hotoví, naprosto neškodné." 

Originál článku:

 

Všem návštěvníkům blogu přeji úspěšný závěr března! 👍

 

Toulky českou minulostí: 270. schůzka: Vítězství... nebo past?

Minule jsme se s vámi rozloučili těmito verši: Čeští páni se s ním chtěli bít... Letopisec má na mysli uherského krále Matyáše, který si zrovna válečně vyšlápl na svého bývalého tchána Jiřího z Poděbrad a armády obou panovníků se potkaly pod kopečky Železných hor.

Tak – a ještě jednou:
Čeští páni se s ním chtěli bít,
neboť ho zde chtěli porazit.
Král Matyáš chtěl vyjednávat.
Neodhodlal se k bitvě král Jiří
a dal přednost tomu,
že se s Matyášem smíří.
Pak v Uhrově na společné schůzce
podali si oba vládci ruce
a v jednom domku sami dva
rozmlouvali mezi čtyřma očima.

A my se právě teď do té polorozpadlé vypálené chalupy v Uhrově neboli Ouhrově, osadě to obce Vilémova, onoho nevlídného 27. únorového dne Léta Páně 1469. vypravíme.

 

Úhrov je dnes malá vesnice v okr. Havlíčkův Brod. V roce 1469 zde uzavřel mír v pobořeném domku Jiří z Poděbrad s Matyášem Korvínem.

Výsledky jednání nebyly nikomu známy.
Král Matyáš pak jel do Příbrami,
kam za ním přijel český král
a Matyáš se vymlouval
a k schůzce na Moravu ho zval.
Když tam oba přijedou,
tam že se o všem dohodnou.
Co nasliboval tam uherský král!
Ale zatím to všechno jenom lhal.
Nakonec Jiřího přemluvil,
aby uherské vojsko z Čech propustil,
které by jinak sotva vyšlo ve zdraví
z té neslavné válečné výpravy.

Zpočátku vypadala situace pro českého krále velice hrozivě. Byla krutá zima se spoustami sněhu, cesty byly nesjízdné. Bleskový pochod uherské armády z Moravy do Čech zapůsobil dojmem přímo omračujícím. Dokázala urazit cestu z Brna až k Čáslavi v šesti dnech. Bylo to všem za cenu toho, že se voje prvního sledu odtrhly od svých zásobovacích oddílů. Co čekalo na Uhry před tou Čáslaví? Obrovitá vozová hradba a za ní asi dvanáctitisícová armáda. Situace se během pár dní obrátila o 180 stupňů. Kvůli nedostatku proviantu a hlavně píce pro mrznoucí koně nenalezl Korvín odvahu zaútočit. Rozhodl se raději pro taktický ústup. Jeho vojsko zamířilo podél Železných hor přes Žleby, Ronov a Chotěboř, a najednou bylo v pasti!

 

Železné hory - součást Českomoravské vrchoviny.

„Pohyby vojsk obou nelze určiti podle času a místa; jen to jisté jest, že Jiří obklíčil Matyáše u Vilémova, neboť prý ten odtamtud nikam nemohl pro Železné hory. Zima byla ukrutná, sněhu mnoho a Jiří dal v horách, kdekoli se jen zdál jakýsi průchod, dělati záseky. O síle a poměru vojsk obou nemáme zpráv určitých a věrohodných; víme jen tolik, že Čechové předčili Uhry počtem a že jich přibývalo každou hodinou. Bylo toho dosti, aby Matyáš seznal veliké nebezpečí postavení svého uprostřed země nepřátelské bez jakékoli tam přirozené podpory; proto skrze Albrechta Kostku požádal Jiřího o pokoj. Není známo, jaké řeči vedl a jaké důvody přednášel osobní tento přítel obou králů, ale to jisté jest, že Jiřího, když nepřesvědčil, aspoň ho přemluvil, takže král ten milostivý, vida Matyáše ztraceného a moha jeho míti tu po své vůli i se všemi pány svými nepřáteli a jim odplatiti zlým za zlé, podal se ke smlouvě. Ta pak stala se ze strachu a bázně, když viděl Matyáš, že toho času veliké množství Čechů přibylo k vojsku krále Jiřího, žádostivi jsouce nepřátele své zkrotiti a jim rohy srážeti.“

Setkání Jiřího s Matyášem

Představujeme si, že by se na místě krále Jiřího ocitl jeho královský kolega Matyáš. Zdali by on měl taky nějaké zábrany, ohledy, velkorysost? Těžko. Bezohledně by té situace využil a otce své někdejší manželky by srazil bez pardonu na kolena. Český král však zase jednou prokázal velkodušnost, a to prosím v okamžiku, kdy měl vítězství na dlani, souhlasil s nabídkou na vyjednávání. V uhrovské chalupě se sešel s Matyášem, načež oba setrvali spolu v několikahodinovém rozhovoru mezi čtyřma očima. „Toho dne ráno ve vsi Ouhrově, přivítavše se spolu, vešli do jedné velmi špatné jizébky, v ty časy spálené, a tam jsou mezi sebou rokovali. Co jsou rokovali, to žádný nevěděl.“ Mikoláš Aleš tuto scénu pojednal na velikém plátně. Každý ten obraz zná. Poražený Matyáš na něm chmurně očekává ortel vítěze, velkomyslného krále Jiřího. Uherský král sedí, hlavu nachýlenou, český král nad ním stojí, majestátní, svrchovaný, a přitom velkorysý.

 

Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem je název obrazu českého malíře Mikoláše Alše, který zobrazuje výjev z roku 1469 po bitvě u Vilémova.

Alšův obraz však přesně skutečnému průběhu událostí neodpovídá. Kolem Jiříkova a Matyášova setkání je pořád ještě plno záhad. Kromě těch dvou tam žádný další svědek nebyl. Zdá se, že iniciativa vzešla od Matyáše. Netušil, že ho v zasněžených kopcích uprostřed zimy překvapí mocná, dobře ozbrojená česká armáda, která zná velmi dobře terén a způsobila už předsunutým uherským oddílům hodně škod. Proto asi král Matyáš vyslal k Jiříkovi svého zajatce, proslulého českého diplomata Albrechta Kostku z Postupic, a nabídl jednání o příměří. Možná, že už tehdy Matyáš spekuloval s mírumilovností svého někdejšího tchána, snad se už předem chystal zneužít dobré vůle Jiříkovy. Dokázat mu to ovšem nemůžeme. Jiří návrhy přijal. Vždycky dával přednost dohodě před krvavým bojem a byl vždycky realistou v odhadu možností a daného stavu věcí.

Jednání o příměří

„A tak toliko oznámilo se, že král Jiří přijal pozvání Matyášovo, aby toho dne obědvali spolu a Jiří aby byl u něho hostem. Stalo se tak v Uhelné Příbrami.

  

Původně Příbram Uhlířská pod Hochšteinem vznikla nejspíše ve 13. století během kolonizační vlny na Českomoravské Vysočině jako uhlířská osada pro potřeby dolů, hutí a mincovny v Kutné Hoře.

Tam pak brzy za Matyášem přijel i Jiří se syny svými. Když pak podával ruce předním u Matyáše osobám, Zdeněk ze Šternberka řekl nahlas, že on nedá ruky své tomu kacíři, leda k jeho smrti. Surovost tu obracel Matyáš hned v žert a smích. Jiří dělal se, že ji neslyšel. Z toho jest se domysliti, jaká tudíž panovala při tabuli srdečnost a upřímnost, i jaké bylo mezi hodovníky veselí, ačkoli Matyáš mluvil prý nahlas, že má krále českého vše rovné potkati.“ Vskutku si poměrně lehce představíme, jaká uvolněná atmosféra v Uhelné Příbrami vládla. Jak jsme slyšeli: samá srdečnost a upřímnost.

Že se ještě vracíme. Co myslel král Matyáš, tím že „krále českého vše rovné má potkati?“ To ukázala nejbližší budoucnost. Právě tady, v Uhrově a v Uhelné Příbrami, v debatě s někdejším zetěm, se Jiří dopustil osudové chyby. Takové nádherné, velkolepé, rytířské chyby. Když se z Uhrova vrátil, tak rozkázal uvolnit průchody, aby Matyáš i s celou svou armádou mohl beze vší škody odejít. Uhři se potichu z Čech vypařili. Nepadl přitom jediný výstřel. „Matyáš zavázal se Jiřímu rukoudáním, slovem i ctí svou, že smíří ho dokonale s papežem, a to na základě kompaktát, když jen Čechové na tom základě poslušni budou stolice apoštolské a legátů jejích. Jakmile uvěřil král Jiří, že tak se stane, neměl arci oč bojovati ani čeho žádati více a vrátil se mu blahý pokoj a žádoucí smíření s celým křesťanstvem. Ale že nežádal žádné garancie ani zástavy podstatnější nežli ruku, slovo a čest člověka, od kterého již nejednou byl krutě oklamán, dá se jen nesnadně mluviti o veliké jeho opatrnosti, jakož i chytrosti, o níž obecné domnění bylo.“

Závazky kacířům nemají žádnou platnost

Když už i František Palacký pochybuje o Jiříkově opatrnosti, jakož i chytrosti. U Vilémova mohla být křížová výprava proti Čechům rozdrcena, Jiřík však triumf vědomě propásl. Můžeme se jenom domýšlet, jak to, že se český král dal oblafnout. Inu, zřejmě podlehl iluzi, že nepřítel, kterému vyjde maximálně vstříc, se bude cítit mravně zavázán. Taková iluze se ovšem zpravidla nevyplácí. Dělá nám opravdu značné problémy pochopit, jak mohl prohnanému Matyášovi uvěřit. Jakoby zapomněl na tehdy běžnou praxi. Kacířům bylo možné slíbit dočista všecko, cokoli. Závazky kacířům neměly žádnou platnost. Uherský král se zkrátka z porážky vysliboval. Zaručil se Poděbradovi rukoudáním, slovem a ctí, že napomůže dohodě s Římě a s českou opozicí. Jiřík zase na oplátku slíbil Matyášovi, že souhlasí s jeho kandidaturou na říšský trůn. Ti dva se rozešli jako nejlepší přátelé.

„Uzavřeno bylo mezitím všeobecné stání v koruně české až do velikonočního pondělí, které mělo se i prodloužiti, kdyby dotud pokoj celý sjednán nebyl; mezitím pak měli oba králové dne 24. března sjeti se do Olomouce i s radami svými, aby tam pokoj konečný uzavřen byl. Král Jiří rozpustil vojsko své již 1. března, král Matyáš a Zdeněk ze Šternberka téhož dne psali z Polné Slezanům a Lužičanům, že pokoj jest a nemá dále válčeno býti.“

Psal se duben 1469 a nedaleko Olomouce se konalo nové kolo rozhovorů nejvyšších představitelů zemí koruny české a uherské, králů Jiřího a Matyáše. Nejednali ve městě, král Jiří pobýval už předtím nějakou dobu na Moravském Šternberku u Olomouce. Sem mu došlo pozvání, aby se pro větší pohodlí usadil se svou delegací na klášteře Hradišti. Ten měl v moci Matyáš. Natolik Jiří zase důvěřivý nebyl, a tak byl zvolen kompromis: pod širým nebem na poli na poloviční cestě mezi Olomoucí a Šternberkem. Dubnové povětří ovšem nebývá pro piknik v trávě zrovna nejpříhodnější... Oni si tam však postavili stany. „První schůzka, která se stala 7. dubna v poledni ve stanech na poli byla z obou stran slušná a přátelská. Králové oba mluvili spolu dlouho sami beze svědků, aniž mohl kdo věděti, jaký byl obsah řeči jejich. Podvečer, když se vrátil Matyáš do Olomouce, přivedl s sebou osoby, které měly vyjednávati s legáty papežskými. Matyáš choval se k hostům těmto velmi laskavě a ctil je tak, že strana jeho nad tím horšila se i děsila. Legáti však odepřeli se každého vyjednávání s kacíři a položili i celé město Olomouc pod interdikt, pokud oni se v něm zdržovali, takže s nepořízením a hanbou, k veliké nepřátel radosti museli odjeti zase.“

Požadavky vůči králi Jiřímu

 

Matyáš Korvín vlastním jménem Matyáš Hunyadi byl uherský a chorvatský král, který vládl v letech 1458–1490.

Za to snad ale Matyáš nemohl. On totiž ten práskaný uherský král současně jednal s exponenty panské jednoty. Nikoli, jak docílit smíru s Jiříkem, ale kterak ho srazit na kolena. Což je ovšem něco zcela jiného než to, na čem se oba králové dohodli. „Takovýmto způsobem nemohlo se pokračovati v jednání dále a Matyáš donutil legáty, aby aspoň přítomni byli u konferencí, které se u něho s vyslanci českými počaly.“ Češi žádali, aby Matyáš vymohl Jiřímu papežské slyšení a přičinil se o smír mezi Římem a Prahou. Po vzrušené debatě došlo k dohodě, že Češi musejí sepsat své požadavky písemně, a on, Matyáš, jim zase pěkně dopisem odpoví. Nic z toho se nedochovalo. Pouze jedna „cedule“ podepsaná papežským legátem Vavřincem Rovarellou. Byl to jakýsi soupis požadavků vůči králi Jiřímu. V dnešním jazyce bychom použili slova „diktát“:

„Tyto dole psané věci žádají se od krále českého, chce-li aspoň umříti co král a pokoj míti v zemi: Za prvé: aby on sám s domácími svými obrátil se ke svaté katolické víře a církvi všeobecné a opustil všecky články, jež svatá máti církev zavrhuje. Za druhé: aby vydal statky církevní a navrátil je k předešlému stavu. Za třetí: aby král uherský ustanovil v Praze arcibiskupa, opaty, probošty a sluhy boží, aby skrze ně vzmáhala se pocta božská a vypleno bylo kacířství. Za čtvrté: aby Jiří ve spojení s králem naším přičinil se a způsobil obrácení lidu zavedeného i bludného. Za páté: aby arcikacíře Rokycanu vydal nám do rukou. Za šesté: aby krále uherského hned přijal za syna. Za sedmé: aby král uherský podržel vše, co má. Za osmé: aby Jiří hned nyní všem svým kázal přísahati králi uherskému. Za deváté: aby pokud živ jest, byl a slul králem a požíval titulu i důchodů. Za desáté: aby císař měl pokoj. Za jedenácté: aby statky katolíků odejmuté navráceny byly.“

Kdyby král tyto podmínky přijal, tak by v Čechách mohla proběhnout v pořádku normalizace. Dokážu si představit, jak byla tato jednání složitá. Velice složitá. Už proto, že ke každému jednání je zapotřebí nejmenším dvou, kteří by jednali. Jenomže když Jiří požádal legáta Rovarellu, že by se s ním chtěl sám sejít a debatovat, tak ten odmítl, že nikam nepojede. Jak velice králi záleželo na pokojném vyřešení situace, o tom svědčí, že se zapřel a poslal 13. dubna ke Zdeňkovi ze Šternberkovi dva vyjednávače. Byli to Petr Kdúlinec z Ostroměře, a Beneš z Veitmile. Ti dva pana Zdeňka navštívili v jeho domě v Olomouci. Žádali ho, aby pomohl opět uvést království české ve svornost a vzal si k srdci obecné dobré koruny a národa českého jako dřív.

„Víte dobře,“ začal pan ze Šternberka. „já se starával o čest a obecné dobré koruny nade všecky jiné lidi a nelitoval v tom ani práce ani úsilí.“ Slovo si vzal pak Kdúlinec: „Pokud jste tak činili, milostivý pane, stálo království dobře a Vaše Milost byla považována za místokrále a za otce říše; ale když jste se odvrátili a postavili proti království, uvedli jste na ně zkázu a záhubu.“ „Kdúlinče! Já neuvedl záhuby na zemi, ale pán váš a vy. Vím, že jste obehnali hrady mé a počali jste válku a já se musel bránit násilí. Však to vše způsobil zlořečený pán váš svou křivou přísahou a spravedlivý Bůh dopustil na vás to pro něho, neboť s pomocníky svými nešlechetně připravil o život milostivého pána našeho krále Ladislava, jak známo jest celému světu.“ Ano, podle pana Zdeňka ze Šternberka způsobil Jiří z Poděbrad Ladislavovu akutní leukémii, jíž mladý král podlehl. „A pokud stačí hrdla naše, nezůstane to bohdá bez pomsty!“ „Milostivý pane, neračte tak těžce a náruživě počínati sobě proti pánu vašemu i našemu, ale račte býti raden a pomocen, aby přišlo k pokoji a k jednotě opět.“ „Má-li býti pokoj a jednota, musíte vy nejprve věřiti jako jiní křesťané a býti papeže poslušni, sice bude veta po pokoji zase! Všecky ty zápisy, sliby a přísahy, kompaktáta a co z toho více, nic nebudou naplat. Kdo mluví o pokoji s kacíři a nechává jim víry jejich, jest nešlechetný zkurvysyn!“ Ano, jazyk politiků nám občas nápadně hrubne. Pan Beneš z Veitmile, na rozdíl od Kdúlince katolík se chtěl zapojit do rozhovoru, ale pan Zdeněk ho tvrdě okřikl: „Styď se v hrdlo své, Beneši, že pomáháš sám proti své víře: vždyť jsi ty horší nežli žid nebo kacíř!“

Vzteklá nenávist nezná snášenlivost, a nesnášenlivá domýšlivost, ta chce krev.

Žid a kacíř byli tehdy u nás zřejmě synonyma zkurvysyna. Vzteklá nenávist nezná snášenlivost, a nesnášenlivá domýšlivost, ta chce krev. Pan Beneš se odvážil namítnout, on že proti víře nemluvil ani nejednal, že mluvil a jednal o dobré pána svého. „A neslyšíš-li, že o víře jest řeč?“ Beneš už raději neřekl ani slovo, takže to bylo zase na Kdúlincovi: „Pravíte, pane, že nebude pokoje v zemi, pokud my nesrovnáme se s vámi ve víře: ale nežli toho dovedete, octnete se dávno i se mnou buď v nebi nebo v pekle.“ „Kdúlinče, odvážím se za to přísahy i víry, že stačí mi jen dvě léta, budu-li mocen vší té pomoci, kterou nyní máme pohromadě, pán náš milostivý i jiní páni a města, aby všickni byli mne poslušni; a nedovedu-li toho za dvě léta, že vaší víry v celém království nikdo veřejně ani jmenovati nebude směti, pak mne třebas upalte.“

Mezitím přinesli do místnosti pití. Zdeněk, aby dal hostům najevo, že by se už měli zvednout, zvolal nahlas: „Otče nebeský, odpusť mi, že piji s kacíři těmi zlořečenými!“ Hezká tečka na konec. Žádná tečka. Nanejvýš: středník.

„Když králové rokovali spolu v poli, sešli se v Olomouci údové spolku katolického u druhého z legátů, Rudolfa z Rüdesheimu, a počali mluviti o potřebě, aby měli krále a pána zase. Našli se sice někteří, jež radili odložiti ještě péči tuto, pokud by se jednalo o valnou pomoc od knížat německých, proti tomu ale horlila zvláště města, která nechtěla býti déle bez pána, i žádala legáta, aby ta věc vzata byla v uvažování.“

Uplynulo pár dní a všichni opoziční údové se sešli opět a tentokrát si vzal okamžitě slovo pan Zdeněk ze Šternberka. „Důstojní otcové, urození páni, stateční rytíři, moudří a opatrní poslové z měst!“ Kudrlinky a komplimenty necháme stranou; přejděme s panem Zdeňkem rovnou k jádru věci: „Neodkážeme nic platného, aniž podaří se nám vyhladiti kacířství, nebudeme-li šetřiti lepšího pořádku – to pak zdá se nemožné, pokud nebudeme opatřeni hlavou společnou všickni. Přejasný král uherský jest sice ochráncem naším, ale jest se obávati, aby snad neopustil nás opět. My za to dobrodiní, že vzal nás v ochranu svou, nemůžeme vynaděkovati se, aniž mu jaké náhrady jiné podati nežli když poddáme se mu sami a prositi ho budeme, aby ráčil uvázati se v královské nad námi důstojenství, býti nám pánem milostivým a zachovati nás při právech a svobodách našich. Takové jest mé zdání a celá vůle má. Co u vás přitom za úmysl jest, dejte mi prosím věděti.“

Co na to přítomný legát Rudolf? Byl všemi deseti pro. Jakože nic prospěšnější, než s čím přišel pan Zdeněk, stejně nikdo nevymyslí, takže skoro aby se už hlasovalo. Ale ještě se nehlasovalo, ještě s troškou do mlýna přišel olomoucký biskup Tas, který plasticky vylíčil, jak veliké byly oběti, které Matyáš učinil pro svaté církve obranu a že by tedy bylo slušné a spravedlivé, aby z toho dotyčný taky něco měl. Kupříkladu České království. Například Takže už se tedy zvedaly ruce? Zvedaly. „Pro“ byl Jan z Rožmberka a ještě další korouhevní páni čeští a moravští, po nich čeští preláti a taky preláti a páni radní vratislavští, a rovněž páni svídničtí, jakož i města moravská, která panu Zdeňkovi vyslovila za ten návrh obzvláštní díky a hned zatepla žádala, aby prosím vás s kacíři už nikdy žádné příměří nebylo. Konec hlasování udělali Plzeňští a Budějovičtí. Takže – jednomyslně? Jednomyslně. 99 celých 5 desetin procenta hlasů? Tak nějak.

„Zavázali se však všickni přítomní pod klatbou nejvyšší, že zachovají v tajnosti skutek ten, a prošeni byli pan Zdeněk, papežský legát Rudolf a páni starší, aby především vyzvěděli o tom vůli Jeho Královské Milosti.“ Jako že co Matyáš na to. „Poněvadž však proskakovalo, že Matyáš nechtěl korunu českou, ale chtěl pokoj, byli volitelé jeho dlouhý čas v nemalé úzkosti.“ Kdo by nebyl. Řekněte sami – v jejich situaci... 

zdroj: Josef Veselý

Vrabcům k svátku

Vrabců bylo dříve v naší blízkosti plno a třeba žijete v oblasti, kde se stále běžně vyskytují. Takže budete oponovat, s tím počítám. Už v dětství jsem si všimla, jak to jsou ptáci silně vázaní na člověka. Když byl někdo neučesaný, hned slyšel "máš na hlavě vrabčí hnízdo" - pamatujete? Vrabec byl vždy spojen s nějakým "bordýlkem". Můj děda měl pole oseté obilninami - žito, kterému se říkalo rež (znáte jistě režnou mouku), oves i ječmen. V době dozrávání obilovin přilétala hejna vrabců a měli hody. Bývali i ve městě, ale dnes běžně vrabčáka nezahlédneš. Dějinami vrabců jsem se dosud nezabývala, dnes je příležitost.  

20. března je Světový den vrabců.

Ve společnosti člověka se objevili před několika tisíci lety. Do Evropy tito ptáci migrovali z asijských a afrických oblastí a odhaduje se, že k lidem se připojili pravděpodobně v Malé Asii, v Persii asi před 10 000 lety. U nás byla tehdy tzv. doba ledová. Jejich výskyt byl zaznamenán především v Evropě a Asii, zatímco v Číně a na Sibiři se nevyskytují. Vrabci žijí také v Africe.

A teď přijde to podstatné. Na blog chodí i návštěvníci z jiných kontinentů, proto to napíši. Vrabci byli uměle vysazeni v Austrálii, na Novém Zélandu a v Americe. V roce 1851 bylo v New Yorku vypuštěno jejich prvních osm párů a dnes se velikost populace ve Spojených státech odhaduje na 75 milionů párů! To se neobešlo bez problémů s životními podmínkami pro dalších 70 různých druhů ptáků, protože jim přibyla konkurence při hledání potravy a místa k hnízdění.

 

Vrabec domácí (Passer domesticus) není schopen chodit po souši, pohybuje se charakteristickými skoky. Sameček má šedé temeno, kaštanově hnědý týl a černou bradu a náprsenku. Samička je šedohnědá. Po celý rok žije v lidských sídlech a jejich bezprostředním okolí. Potrava převážně rostlinná, v době hnízdění i živočišná. Hnízdí většinou pospolitě. Hnízdo staví zejména na stavbách, místy také v korunách stromů (dnes již jen vzácně). V zahřívání snůšky, ve které bývá nejčastěji 4 až 5 vajíček, se střídají samička i sameček.

Vrabci prý mizejí z lokalit proto, že si je člověk přizpůsobil svým potřebám a představám a na ptactvo už lidé nemyslí. Ptáci už nemají takový přístup k potravě jako dříve, většinou se jim daří tam, kde se chová drůbež, a tak nemohu čekat, že je uvidím ve městech. Vesnice dává vrabcům možnost přiživovat se nejen v době zimního strádání, ale také v době hnízdění (od poloviny března do srpna), do doby dozrávání obilí. Malí vrabčáci se od rodičů a starších mláďat učí zalétávat do kurníků, dokonce se naučí unikat klofancům slepic. V tomto období může být pro drobné ptactvo kritický i nedostatek vody. Jako zdroj vody mizí ranní rosa. 

Na základě přes sto let starého novinového výstřižku bych se chtěla zmínit o vrabcích v Americe. Může to být zajímavé. Jak bylo zmíněno, nejsou tam původním druhem. Už během prvních padesáti let po vypuštění prvních vrabců na severoamerický kontinent, byla pozorována řada změn. Na nových působištích se jim v průměru prodloužila křídla. Kromě toho se potvrdila různá pravidla: tělesná velikost roste v chladnějších oblastech. Délky končetin se v chladnějších oblastech zmenšují. Pigmentace je výraznější v teplých a vlhkých oblastech.

Byly sledovány i hnízdní parametry a co se týká velikosti snůšky, tak bylo zjištěno, že v chladnějších a klimaticky proměnlivějších zeměpisných šířkách kladou vrabci více vajec. Potvrdila se i evropská studie městských ptáků - městští vrabci kladou i za oceánem menší snůšky. Tyto změny mohou odrážet evoluci.

Za jedno století vrabci vysazení v New Yorku obsadili téměř celou Severní Ameriku a díky přikrmování v Central Parku na Manhattanu sídlí dodnes. V městských aglomeracích vrabcům vyhovuje, když se lidé tradičně obklopují původní přírodou, nevadí jim vysoké stromy kolem přízemních stavení, původní keře a živé ploty jsou vhodné pro hnízdění i obživu ptáků. Krmná zařízení lákají nejen zrnojedy = ptáky živící se semeny. 

Ještě něco k jižní Americe: V roce 1906 bylo přivezeno 200 vrabců z Portugalska do jižní části Brazílie, neboť měli zamezit expanzi komárů spojené se šířením malárie. Vrabci se šířili k severu, za 70 let překročili Amazonku, v oblasti Manausu rovník až k severní hranici Brazílie, současně i celé východní pobřeží. Šíření malárie samozřejmě nezabránili, pro krmení mláďat živočišnou potravou si našli jiné, větší druhy hmyzu. Zásluhu mají na hubení některých druhů švábů, kteří v amerických tropech doprovázejí lidské příbytky. 

____________________________

Teď si můžete přečíst článek z novin našich krajanů v Americe, který je přes sto let starý. Kvůli překladu do jiných jazyků to přepisuji:  

Vrabci v Americe. Náš nejobyčejnější pták, vrabec, byl přivezen do Severní Ameriky dost pozdě, teprve r. 1851 z Anglie. Od té doby se tam však rozmnožil tak úžasnou měrou, že se mnohým krajinám stal pravou trampotou. Přímá i nepřímá škoda, kterou tam vrabci působí, dostupuje takové výše, že vlády mnohých států vydávají ročně veliké sumy na jeho ničení. Státy Michigan a Illinois vyplatily v letech 1887-1895 jen na prémiích na tento účel 127 000 dolarů, aniž by tam však bylo jen poněkud znatelné zmenšení počtu vrabců. 

Americké občanství působí na vrabce asi podobně jako na přistěhovalce lidského - činí jej podnikavějším a výbojnějším. Je-li u nás vrabec znám co rváč mezi ptáky, stal se v Americe pravým revolucionářem. Všechna hnízda a budky ostatního drobného ptactva zabírá pro sebe. Ta, která nemůže přímo potřebovat, trhá a materiál z nich používá na stavbu vlastního příbytku. Mláďata vyvádí až 7x do roka. 

Jakožto jediný prostředek vhodný pro částečné vyhubení obtížného tohoto hosta a udržení tamního drobného zahradního ptactva doporučují proto soustavné ničení jeho hnízd s vajíčky a mláďaty.

  

To je originál starého článku.

Na závěr zkušenost z hornického kraje: K hnízdění vrabce povzbuzuje přítomnost člověka. Jsou schopni následovat člověka i stovky metrů pod zem, například do dolů, kde mohou hnízdit i při umělém osvětlení.

 

Povídání o holce z kluků

Březen je každoročně považován za měsíc knihy. Tato tradice je od roku 1955, kdy byl v tehdejším Československu poprvé vyhlášen „Měsíc knihy“ pro podporu čtenářství a propagaci literatury. Ve škole jsme si do hodin českého jazyka měli přinést svoji oblíbenou knihu. (Obrázky si rozklikněte.)

 

Od roku 2010 se začal vyhlašovat "Březen - měsíc čtenářů". Knihy rozvíjejí naši fantazii, slovní zásobu a schopnost soustředění. Pokud nám kniha sedne, hodně se z nich dovíme. Já zrovna čtu román Železná koruna od Václava Kaplického, což je historické čtení, kde poznávám život za císaře Leopolda I. (17. století), který před morovou nákazou prchl z Vídně do Prahy. 

Čtení je také způsob, jak si odpočinout od moderních technologií. Jak tento měsíc knihy můžeme "oslavit"? Třeba navštívit knihovnu a to mám splněno. 

 

 

 

  

Dnes to tedy bude pro příznivce psaného textu. Je to možnost více se dozvědět, například všichni známe zpěváka Michaela Jacksona, tušili jste, jaký měl vztah k literatuře? 

 

   

"Nemám slov, abych vyjádřil, co cítím při čtení knih. Dokážu se v té knížce úplně ztratit a zapomenout, kde jsem. Filozofie je můj oblíbený předmět. To, co je skvělé na čtení, je, že na jednom řádku můžete narazit na něco, co jste se snažili vyjádřit celý život, nebo něco, na co jste se snažili přijít celý život."

Michael Jackson, americký zpěvák (1958-2009)

____________

Nedávno jsme navštívili Šenov u Ostravy - ZDE. Šenovská knihovna je multifunkčním místem, je tam místní muzeum a také tam pořádají vernisáže výstav, besedy se zajímavými lidmi a hudební večery.

 

  

Přesto, že tam do knihovny nechodím, ráda jsem si to tam prohlédla a paní knihovnice se mi věnovala. 👍 Přišla jsem tam původně kvůli bývalému šenovskému zámku, ale viděla jsem obrazy Viléma Wünscheho a dozvěděla se mnohem víc. Třeba to, že ve Frýdku-Místku funguje literární klub, má motto "Psaní nás spojuje":

 

  

Jednu z autorek klubu představím. V almanachu vyšlo její vzpomínkové povídání.

  

Vybrala jsem vzpomínky p. Tyrlíkové-Horákové na časy dávno minulé a hlavně, jak prožívala své dětství a mladá léta: 

 

O prvním telefonu, televizi, učiteli Grygarovi a paní Buchtové. 

 

Než začnu, chci vám se vší zodpovědností říct, že mi hodně dlouho z toho technického světa nic nechybělo. Zato našim dnešním mladým by se asi svět bez chytrých mobilů, počítačů a umělé inteligence do tří dnů zhroutil. Nebo za jeden? 

Na základce, když se nás učitelé snažili něco nového naučit, často jsem mívala hodně otázek a tedy i poznámek. Na hanbě jsem odstála nejednu hodinu. V šesté třídě, ještě před úrazem, mě soudruh učitel Grygar trestal jako kluky. Často si v kabinetě nechal ode mne vysvětlovat, proč to dělám. 

Poznámky mi už pak nepsával, jen nade mnou kroutil nevěřícně hlavou. A možná to bylo i tím, že moje maminka mu na jednu z mnoha poznámek odpověděla: "Soudruhu učiteli, představte si, že Bóži dnes nechutnala moje rajská omáčka a já jsem se tak moc snažila. Příště ji nechám, ať si ji uvaří sama. Děkuji." Měla jsem totiž tolik otázek k učivu, že pak nestačila na jeho objasnění jedna hodina, jak to bylo dané učebním rozvrhem. Takže, když jsme se po příchodu učitele do třídy pozdravili a usedli, učitel se na mě přísně podíval a řekl: "Ty, Bóžo, dnes budeš jenom poslouchat." A hodina proběhla bez komplikací. Poté napsal poslední vzkaz mým rodičům: "Prosím, nenechávejte svou dceru dívat se na televizi, na programy pro dospělé." Prý mám pak v hlavě zmatek a věci zcela obyčejné pro normální lidi převádím do neskutečných vizí až absurdit a tím pak brzdím výuku a chápání celé třídě. 

Chci jen připomenout, že televizi jsme měli v našem domě jako jedni z prvních. Na to si otec - havíř, nejen vydělal, ale i potrpěl. Být první. Byl tak trochu furiant, k tomu navíc ještě z jižní Moravy, z Poštorné u Břeclavi. A to vysvětluje následující. 

Televize byla totiž velmi důležitý spojovací článek k pravidelným návštěvám sousedů a jeho kamarádů z havírny u nás. Scházeli jsme se v hojném počtu, převážně v sobotu v podvečer. Někdy nás bylo jak na svatbě. Ženské něco upekly, chlapi přinesli rum nebo domácí slivovici, nebo také víno z čehokoliv a přitom se u televize ruské výroby značky "Temp 2" vesele bavili. My děcka také. Zalezly jsme pod náš velký stůl v obýváku a tiše z úkrytu pod ubrusem vše sledovaly. Hlavně televizi. 

Televizní akce v našem obýváku mi pomáhaly vnímat a pochopit, že není na světě pouze jediná řeč, ta naše moravská, ale že jich je mnohem víc. Totiž, do Ostravy za havířinou se přistěhovaly celé rodiny i z jiných zemí - Poláci, Maďaři, Rumuni, Řekové, Rusové, ale nejvíc bylo našich ze Slovenska a z Čech. Všichni jsme si rozuměli a neměli s tím žádný problém. A "nemtudum" neexistovalo. Ba naopak. Byli jsme šťastni, že je mír, že máme práci, kde bydlet a žít. Dnes to musí všem připadat jako naivní pohádka pro dospělé a že režim, terý nás stříhal dohola i duševně, byl vlastně fajn. Není to pravda. Byla jsem tehdy příliš malá a neznalá, abych chápala, co se děje a co bude následovat. 

Ale zpět k tématu. Za poznámku o rušení výuky jsem dostala doma páskem a měla přísný zákaz dívat se na televizi na dost dlouhý čas. Musela jsem být zavřená v pokojíčku. Těžce jsem to nesla. Proto, že mi chyběli malí i velcí lidé, veselé povídání a zpívání, které se neslo naším domem i celým Jiráskovým náměstím, než bylo přejmenováno na Novákovo. Mně to bylo v té době jedno, hlavně, že byla sranda. Naši mou neúčast na akcích pak ostatním vysvětlovali tím, že jsem marod. Tak jsem opět zůstala na všechno sama ve světě lidí, kteří se mi neustále vzdalovali a chvílemi jsem si připadala jako Robinson. Ale ten měl na ostrově aspoň Pátka.  

Zase jsem si zvykla. Vrátila jsem se zpět do světa snů a iluzí. Ten svět se mnou zůstal až do dnešních dnů. Musím říct, že mým Pátkem byla a je moje babička Boženka, maminka mé maminky, která asi dobře věděla, jak je mi smutno bez lidí a povídání. Vzala mě pod svá křídla a nenechala mě nikdy dlouho smutnit. Moje babička si určitě zaslouží celou vlastní kapitolu. A určitě bude! 

 

A proto se teď vrátím o kousíček zpátky a povím vám o jedné úžasné paní sousedce z našeho domu, když jsem byla ještě malá Bóža, ničemu nerozuměla a uměla se jen tak radovat z obyčejných maličkostí. 

Ta bytost se jmenovala Lída Buchtová, byla domovnicí našeho vchodu, bydlela v přízemí, a proto měla jako první zavedený telefon. Stala se telefonní ústřednou pro všechny v širokém okolí. Také o nás všech všechno věděla. Měla úžasné příjmení. A určitě jí bylo přiděleno proto, že pekla tak úžasné buchty.

Já jsem jí občas chodívala do obchodu pro mléko a rohlíky a za to jsem vždy dostala sladkou odměnu. Nejraději jsem měla její makové koláčky. Ty byly! Mňam! Zrovna mi teď stéká slina po bradě.

Ach, všechno už jsou to vzpomínky. A když jsem se pak v roce 1974 vdávala, prosila jsem ji o recept, že si je upeču na svatbu. Váhala, ale svěřila mi ho. A tady je: "No, tož vezmu dvě vajca, garnek mličiska, mučisko, máslisko, cuker a kvasek, pomišum a něchám vykynuť. Urobim kolačky a upeču v trubě a fajrunt. Žadna věda! Nezapomiň na mak, Bóžo." 

Tak jsem se do toho pustila. Po upečení čtyřiadvaceti koláčků se na plechu po vytažení z pece objevil jen jeden kus, ale zato přes celý plech. Nedal se ani krájet, a tak jsme si ho lámali na kousky, jak se dalo a byla sranda. Ale snědli jsme ho celý! A tak jsem se rozhodla věnovat nějaký čas raději jiné bohulibé činnosti. 

Dnes mohu říci, že peču ráda a moji mlsouni si olizují prsty a někdy se hádají, kdo ten poslední kousek bude jíst. A i když mi sice doma říkají, že jsem správně vypečená babka, je to milé, ale paní Lídu Buchtovou s jejími makovými koláčky jsem nikdy nepřekonala.

 

 

Autorka vzpomínkového textu:

U řeky, která teče do moře

Jen kousek od Ostravy leží chráněná přírodní oblast Poodří. Řeka Odra, která územím protéká, zde vytváří meandry, kolem nichž jsou četné mokřady. Proto je v této oblasti kolem 60 rybníků. Odra je řeka 1. řádu, což znamená, že odvádí vody své i z přítoků do Baltského moře. Část jejího toku pak dále tvoří hranici mezi Německem a Polskem. Tady je část toku od pramene:

  

Od roku 1991 je Poodří chráněnou krajinnou oblastí, protože tam je zajímavá flóra a fauna. Symbolem Poodří je dravý pták moták pochop. Fotky zvětšíte rozkliknutím.

   

Poodří nabízí naučnou stezku přírodní rezervací Kotvice, kde jsou k vidění například brouci páchník hnědý či roháč velký (Lucanus cervus), ne však v březnu, samozřejmě. Dále tam jsou ledňáček říční (Alcedo atthis), volavky, čápi bílí (Ciconia ciconia) i černí (Ciconia nigra), čejka chocholatá (Vanellus vanellus) nebo zmíněný moták pochop (Circus aeruginosus). Z rostlinstva je to kotvice plovoucí (Trapa natans) s listy splývajícími na hladině, žebratka bahenní (Hottonia palustris), kapradiník bažinný (Thelypteris palustris) nebo lilie zlatohlavá (Lilium martagon). Kvůli překladu uvádím latinské názvy.

   

Pokud je to naučná stezka, můžeme se na tabulích dovědět věci, ke kterým bychom se běžně nedostali. Třeba tohle: Páchník hnědý (Osmoderna barnabita) je příbuzný zlatohlávků. Žije nenápadně. Dospělí brouci jsou během léta k vidění v blízkosti dutin ve stromech. V dutinách přebývají jeho larvy až 3 roky, živí se ztrouchnivělým dřevem. Jeho populace tvoří v krajině ostrůvky, které postupně zanikají, protože ubývá stromů s vhodnými dutinami. Samci a samice to mají k sobě daleko. 

 

Odra v minulosti oplývala množstvím ryb, v řece byl dokonce s oblibou loven losos. Kdykoliv ostravští rybáři ulovili v Odře mimořádně velkého lososa, poslali jej olomouckému biskupovi. 

V 50. letech 20. století byla Odra ještě tak čistá, že se v ní běžně vyskytovaly ryby, proto byla rekreačním místem rybářů, ulovit se zde dali kapři, štiky, cejni, candáti, boleni, plotice, parmy, líni, okoukni, úhoři či sumci. Odra byla také typická hejny komárů, jimž se dařilo v bahnitých slepých ramenech. 

 

 

Dnes se v rybnících vyskytuje kapr obecný (Cyprinus carpio), lín obecný (Tinca tinca), candát obecný (Sander lucioperca), amur bílý, štika obecná (Esox lucius) a sumec obecný (Silurus glanis). 

 

Rybníky vznikly díky řece Odře, jejíž voda se v četných meandrech (na obrázku vpravo) rozlévá do krajiny a zaplavuje okolní louky. Jsou tu výborné podmínky pro rybolov, ale největším lákadlem jsou procházky lužními lesy - duby, olše, lípy či habry. 

 

Meandry jsou důležité pro průběh povodní, které k životu v nivě patří. Jarní povodně přinášejí do nivy životadárnou vláhu a živiny, bez kterých by v Poodří bylo méně rostlin a zvířat, ale i sena na loukách a vody v řece a ve studních. Povodně startují jaro.

Poodří se nachází v severní části Moravské brány, která je známá tím, že tudy odjakživa chodila zvěř. Odpradávna tudy migrovala stáda zvěře a lidé lovem získávali obživu. Jedno z nejznámějších nalezišť lovců mamutů je v Předmostí u Přerova, kde podle nalezených kostí bylo v pravěku uloveno kolem tisíce mamutů!

  

Zasahoval sem ledovec a po jeho ústupu se Odra stočila k severu a vyhloubila si v jezerních usazeninách široké údolí - nivu. 

 

  

V krajině přibylo stromů, zvířat i lidí - nejdříve lovců, později zemědělců a pastevců. Nivou a okolím vedly dálkové obchodní stezky. Moravskou bránu využívali také kupci, kteří obchodovali s jantarem, odtud pochází název Jantarová stezka. Zemědělské osídlování vrcholilo za Přemysla Otakara II. Zmizel medvěd, vlk i zubr a původní niva se začala zanášet hlínou spláchnutou z okolních polí.

 

My jsme se tam vypravili na začátku března, kdy počasí bylo už ryze jarní.

 

Všimněte si toho jmelí na stromech, které se v našem kraji rozšířilo po povodních 1997 a postupně vadí stromům i lidem, už jsem o tom nedávno psala. Právě hlavaté vrby nejvíce ohrožuje nezvládnutelná invaze jmelí. Usychají pak velmi rychle, rychleji než lípy. Pravidelný ořez hlavatých vrb je chrání před rozlomením i před jmelím. Při dobrém zdraví se mohou dožít několik stovek let.

 

 

Na hrázi rybníka Kotvice stojí ptačí pozorovatelna, mimo běžných druhů sem ojediněle zalétají, např.: kolpík bílý, kvakoš noční (Nycticorax nycticorax), orel mořský (Haliaeetus albicilla), orlovec říční (Pandion haliaetus), husice liščí, zrzohlávka rudozobá, koliha velká (Numenius arquata), břehouš černoocasý, vodouš tmavý, lyskonoh úzkozobý, kulík zlatý, kulík písečný, racek černohlavý (Ichthyaetus melanocephalus), racek žlutonohý a chřástal malý (Zapornia parva).

 

 

Ptačí pozorovatelna je na mapce vyznačena.

 

Po luční cestě podél meandrů Odry jsme došli až k Oderské lávce a odtud částečně po Naučné stezce Kotvice k Pasečnému mostu.  

Cestou jsme se zastavili u Slaňáků. To je staré říční rameno Odry využívané k rybolovu. Žijí tam i bobři, což je vidět na kmenech stromů. Podle pověsti se v těchto místech převrhl vůz se solí jedoucí po obchodní stezce, která tudy vedla. Proto se to místo jmenuje "Slaňáky". 

 

 

Od Slaňáků jsme se dostali k Pasečnému mostu, který se klene nad náhonem Mlýnky, která tu vznikla prý už v 15. století a její délka je 21 km, tím je nejdelším náhonem v ChKO Poodří.

 

Navštívené oblasti se také říká Lašská brána Beskyd. Geografickým centrem Lašska jsou Hukvaldy, vesnička na úpatí stejnojmenného hradu. Středem regionu je Frýdek-Místek. Příklady lašského nářečí:

• děvucha – děvče
• synek – kluk
• taleř – talíř
• kura – slepice
• ležka – lžička