U řeky, která teče do moře

Jen kousek od Ostravy leží chráněná přírodní oblast Poodří. Řeka Odra, která územím protéká, zde vytváří meandry, kolem nichž jsou četné mokřady. Proto je v této oblasti kolem 60 rybníků. Odra je řeka 1. řádu, což znamená, že odvádí vody své i z přítoků do Baltského moře. Část jejího toku pak dále tvoří hranici mezi Německem a Polskem. Tady je část toku od pramene:

  

Od roku 1991 je Poodří chráněnou krajinnou oblastí, protože tam je zajímavá flóra a fauna. Symbolem Poodří je dravý pták moták pochop. Fotky zvětšíte rozkliknutím.

   

Poodří nabízí naučnou stezku přírodní rezervací Kotvice, kde jsou k vidění například brouci páchník hnědý či roháč velký (Lucanus cervus), ne však v březnu, samozřejmě. Dále tam jsou ledňáček říční (Alcedo atthis), volavky, čápi bílí (Ciconia ciconia) i černí (Ciconia nigra), čejka chocholatá (Vanellus vanellus) nebo zmíněný moták pochop (Circus aeruginosus). Z rostlinstva je to kotvice plovoucí (Trapa natans) s listy splývajícími na hladině, žebratka bahenní (Hottonia palustris), kapradiník bažinný (Thelypteris palustris) nebo lilie zlatohlavá (Lilium martagon). Kvůli překladu uvádím latinské názvy.

   

Pokud je to naučná stezka, můžeme se na tabulích dovědět věci, ke kterým bychom se běžně nedostali. Třeba tohle: Páchník hnědý (Osmoderna barnabita) je příbuzný zlatohlávků. Žije nenápadně. Dospělí brouci jsou během léta k vidění v blízkosti dutin ve stromech. V dutinách přebývají jeho larvy až 3 roky, živí se ztrouchnivělým dřevem. Jeho populace tvoří v krajině ostrůvky, které postupně zanikají, protože ubývá stromů s vhodnými dutinami. Samci a samice to mají k sobě daleko. 

 

Odra v minulosti oplývala množstvím ryb, v řece byl dokonce s oblibou loven losos. Kdykoliv ostravští rybáři ulovili v Odře mimořádně velkého lososa, poslali jej olomouckému biskupovi. 

V 50. letech 20. století byla Odra ještě tak čistá, že se v ní běžně vyskytovaly ryby, proto byla rekreačním místem rybářů, ulovit se zde dali kapři, štiky, cejni, candáti, boleni, plotice, parmy, líni, okoukni, úhoři či sumci. Odra byla také typická hejny komárů, jimž se dařilo v bahnitých slepých ramenech. 

 

 

Dnes se v rybnících vyskytuje kapr obecný (Cyprinus carpio), lín obecný (Tinca tinca), candát obecný (Sander lucioperca), amur bílý, štika obecná (Esox lucius) a sumec obecný (Silurus glanis). 

 

Rybníky vznikly díky řece Odře, jejíž voda se v četných meandrech (na obrázku vpravo) rozlévá do krajiny a zaplavuje okolní louky. Jsou tu výborné podmínky pro rybolov, ale největším lákadlem jsou procházky lužními lesy - duby, olše, lípy či habry. 

 

Meandry jsou důležité pro průběh povodní, které k životu v nivě patří. Jarní povodně přinášejí do nivy životadárnou vláhu a živiny, bez kterých by v Poodří bylo méně rostlin a zvířat, ale i sena na loukách a vody v řece a ve studních. Povodně startují jaro.

Poodří se nachází v severní části Moravské brány, která je známá tím, že tudy odjakživa chodila zvěř. Odpradávna tudy migrovala stáda zvěře a lidé lovem získávali obživu. Jedno z nejznámějších nalezišť lovců mamutů je v Předmostí u Přerova, kde podle nalezených kostí bylo v pravěku uloveno kolem tisíce mamutů!

  

Zasahoval sem ledovec a po jeho ústupu se Odra stočila k severu a vyhloubila si v jezerních usazeninách široké údolí - nivu. 

 

  

V krajině přibylo stromů, zvířat i lidí - nejdříve lovců, později zemědělců a pastevců. Nivou a okolím vedly dálkové obchodní stezky. Moravskou bránu využívali také kupci, kteří obchodovali s jantarem, odtud pochází název Jantarová stezka. Zemědělské osídlování vrcholilo za Přemysla Otakara II. Zmizel medvěd, vlk i zubr a původní niva se začala zanášet hlínou spláchnutou z okolních polí.

 

My jsme se tam vypravili na začátku března, kdy počasí bylo už ryze jarní.

 

Všimněte si toho jmelí na stromech, které se v našem kraji rozšířilo po povodních 1997 a postupně vadí stromům i lidem, už jsem o tom nedávno psala. Právě hlavaté vrby nejvíce ohrožuje nezvládnutelná invaze jmelí. Usychají pak velmi rychle, rychleji než lípy. Pravidelný ořez hlavatých vrb je chrání před rozlomením i před jmelím. Při dobrém zdraví se mohou dožít několik stovek let.

 

 

Na hrázi rybníka Kotvice stojí ptačí pozorovatelna, mimo běžných druhů sem ojediněle zalétají, např.: kolpík bílý, kvakoš noční (Nycticorax nycticorax), orel mořský (Haliaeetus albicilla), orlovec říční (Pandion haliaetus), husice liščí, zrzohlávka rudozobá, koliha velká (Numenius arquata), břehouš černoocasý, vodouš tmavý, lyskonoh úzkozobý, kulík zlatý, kulík písečný, racek černohlavý (Ichthyaetus melanocephalus), racek žlutonohý a chřástal malý (Zapornia parva).

 

 

Ptačí pozorovatelna je na mapce vyznačena.

 

Po luční cestě podél meandrů Odry jsme došli až k Oderské lávce a odtud částečně po Naučné stezce Kotvice k Pasečnému mostu.  

Cestou jsme se zastavili u Slaňáků. To je staré říční rameno Odry využívané k rybolovu. Žijí tam i bobři, což je vidět na kmenech stromů. Podle pověsti se v těchto místech převrhl vůz se solí jedoucí po obchodní stezce, která tudy vedla. Proto se to místo jmenuje "Slaňáky". 

 

 

Od Slaňáků jsme se dostali k Pasečnému mostu, který se klene nad náhonem Mlýnky, která tu vznikla prý už v 15. století a její délka je 21 km, tím je nejdelším náhonem v ChKO Poodří.

 

Navštívené oblasti se také říká Lašská brána Beskyd. Geografickým centrem Lašska jsou Hukvaldy, vesnička na úpatí stejnojmenného hradu. Středem regionu je Frýdek-Místek. Příklady lašského nářečí:

• děvucha – děvče
• synek – kluk
• taleř – talíř
• kura – slepice
• ležka – lžička

Toulky českou minulostí: 269. schůzka: Tchán Jiří versus zeť Matyáš

„A tak se stalo konečně, co předvídali mnozí a čemu král Jiří, ač měl výstrah dosti, nikdy věřiti nechtěl: král Matyáš Uherský táhl proti němu se vší svou mocí válečnou pod heslem císaře, papež a katolictva vůbec. Tak z Rakous oznamoval otci svému králi Jiřímu kníže Viktorin, volaje o pomoc, neboť co vítěz nájezdný octnul se znenadání v nebezpečí zajetí.“

„Obratem tím dovršila se míra protivenství a utrpení českého, když Řím, sebrav konečně v jeden celek všecky síly své, postavil je do pole k neomylnému vyhlazení kacířského národa.“

Občanská válka v Českém království skončila kompromisem a obě strany využily příměří po svém. Jednota pánů hledala kandidáta na trůn a současně vojenskou pomoc pro další kolo zápasu, zatímco Jiřík se rozhodl „pokárat“ císaře Friedricha za zrádnou obojakost. 

 

Fridrich III. Habsburský byl rakouský vévoda (jako Fridrich V.), římský král (jako Fridrich IV.) a od roku 1452 císař Svaté říše římské (jako Fridrich III.).

Ten císařský lenoch, ten muž pramálo charakterní, mu sliboval zasáhnout přímluvami v Římě i jinde v jeho prospěch, zatímco ve skutečnosti se paktoval s nepřáteli českého krále. Nebyl ovšem nějakou zvláštní výjimkou. A tak v lednu 1648 napadl syn českého krále Viktorin Rakousy. Jako akt msty. Ale šťastný tah to zrovna nebyl. Dosáhl sice zprvu určitých úspěchů, pak ale uvízl u Štokeravy a začal volat domů SOS. Musel rychle přispěchat bratr Jindřich, aby ho vysekal. Dlužno dodat, že tak udělal za cenu těžkých ztrát, vlastně prohrané bitvy. To už ale začala nová, vrcholná fáze války o českou korunu. S uherským králem Matyášem. Napadením Rakous mu vlastně Jiří poskytl vítanou záminku.

Válka o českou korunu

Ale uherský král měl té době sám doma poměrně značné potíže. Z jihu se valily nové turecké armády a královské uherské vojsko muselo posilovat pohraniční pevnosti. Také na východní hranici Uher se rozhořela válka. Multánský vojvoda Štěpán porazil uherská vojska a hrozil vpádem do nitra Uher. Matyáši se ale nakonec útočníky podařilo uklidnit, a měl najednou dost času a prostoru, aby se věnoval nabídkám z Prahy. Panské poselstvo přišlo za uherským králem do Trnavy.

 

Trnava byla prvním městem na území dnešního Slovenska, které obdrželo výsady svobodného královského města. Ve 13. století bylo cílem německé kolonizace a dostalo rozsáhlé městské opevnění. V letech 1418–1425 je obsadili husité.

„Pozorujíce, že lid pravověrný v Království českém přetěžké od domácích kacířů zádavy trpí a blud nešlechetný proti bohu a církvi jeho den co den více se vzmáhá, a voláni jsouce od těchže katolíků co nejsnažněji, doháněni také od otce nejsvětějšího, jehož ve všem poslušni býti knížatům křesťanským sluší: rozhodli jsme se konečně, bez ohledu na přemnohé a veliké té věci nesnáze, když nikdo posavad neodvážil se na břímě díla takového, těžké sice, ale slibující nejvyšší na nebi zásluhu a slávu na zemi, pokládajíce tuto válku za neméně pobožnou, nežli ta, kterou již tak dlouho s nejkrutějším všech věřících nepřítelem Turkem vedeme, důvěřujíce také vším právem, že Svrchovaný pán pomocen nám bude ve ctné při této, ana více jeho nežli naše, jelikož nevábí nás k tomu ani bažení po jakékoli cti, ani světský prospěch nižádný, ale slitování nad bezprávně utiskovanými, vzývajíce jméno to, kterému kvůli nejvíce věci té se chápeme, ohlašujeme, že přijímáme na sebe obranu dotčeného lidu katolického proti kacířům, a slibujeme slovem naším královským, že všech těch, kteréhokoli jsou stavu, kteří s církví římskou jak obřady nábožnými, tak i skutkem poslušenství se snášejí, neopustíme dle možnosti své, ale je hájiti budeme všemi způsoby a prostředky nám možnými, a to tím více, čím méně nám v tom v království našem uherském překážky vaditi a čím ochotněji i hojněji jiní pomáhati budou.“ Tak, a prohlášení, že se Uhry hodlají vměšovat do vnitřních záležitostí suverénního Království českého, je na světě.

V prvních jarních měsících 1468 poslal Matyáš římskému císaři do Rakous na pomoc sbor dvanácti tisíc mužů, a s další, ještě silnější armádou se sám vydal na pochod k moravským hranicím. „Aj, nepřátelé naši položeni budou na podnože nohou našich,“ pochvaloval si kardinál Piccolomini. „A aj, ono království hříšné vyhlazeno bude z tváře země. Prositi budeme boha zástupů a pomáhati hlasem církve králi zbožnému, aby, když on bojuje, dštěny byly na hříšníky české oheň a síra!“

Příprava na obranu země

 

Matyáš Korvín - Rodové jméno Corvinus odpovídalo podle erbovní pověsti o havranu, (lat. corvus.) Havrana s prstenem v zobáku najdeme na Matyášově kostele v Budapešti a na mnohých jiných místech v Maďarsku, mj. i ve znaku Maďarské pošty.

Král Jiří přijal vyhlášení války s klidem a vyrovnaně. Okamžitě poslal vojsko na česko-rakouskou hranici, odkud se čekal vpád křižáků. Sám také už 17. dubna dorazil ke Znojmu a tady připravoval obranu země. Ani v tomto okamžiku se však nevzdával naděje, že tu válku bude možné odvrátit. Obrátil se na Matyáše Korvína listem, ve kterém projevil nedůvěru v motivy útočné války: „Odedávna jsme vám oznamovali žaloby své proti císaři, i to, co proti němu chystali jsme – vy pak nečinili jste se ani prostředníkem, ani jednatelem mezi námi a jím, počali jste hned skutky nepřátelskými. Kdo jest tu rušitelem smluv? Haníte nás křivě a nespravedlivě, zdá se, jako byste chtěli mezi námi vzbuditi věčnou nenávist a záští. Však když by se vám chtělo válčiti s námi, měli jste aspoň zdržeti se utrhání, které k vítězství nic vám nepomáhá a smíření naše činí nesnadnějším.“

Jsme pořád ještě u Znojma. Jsme, a nějakou dobu se odtud nehneme. Nacházíme se docela nedaleko u moravsko-rakouské hranice. Čelem k sobě tady proti sobě stanula dvě vojska. Matyáš Korvín velel své armádě, jejíž jádro tvořili stálí, dobře cvičení a výborně organizovaní žoldnéři. Král Jiří tak početné vojsko jako jeho bývalý zeť neměl; spolehl se především na zemskou hotovost, kterou mu poskytli šlechtici a města. Matyášovi se podařilo získat i několik českých velitelů, kteří se osvědčili v uherském vojsku už v dřívějších dobách – za všecky můžeme připomenout hejtmana Jana Jiskru z Brandýsa. Převahu měl jednoznačně Matyáš.

 

Laa leží v blízkosti řeky Dyje (německy Thaya), která však městem přímo neprotéká.

„Uherský král se utábořil u města Lávy (neboli u Laa nad Dyjí), a ohradil svůj tábor příkopy. Když se to dozvěděl král Jiří, rozbil tábor poblíž uherského vojska a setrval tam tři neděle; po celou tu dobu si navzájem působili škody. Pak táhl král na Moravu a tam shromažďoval vojsko, a tak s ním pak táhli také moravští páni. Král sešikoval vozy, obsadil je lidmi a táhl zase k Lávě. Jeho vojsku velel pan Zdeněk Kostka z Postupic, pan Jan Pardus z Vratkova, pan Šarovec a ještě další. Král uherský měl ve svém vojenském táboře množství vojáků papežových, císařových a byl tam s ním i pan Zdeněk ze Šternberka, nepřítel krále Jiřího. Ten vyslal naproti Jiřímu větší vojenský oddíl, aby vylákal lidi z vozů, roztrhl královo vojsko na dvě části a pak je někde porazil. Oni se však bránili následujícím způsobem: nejprve proti nim vyslali část jízdy a pak vzali dva řády vozů a táhli na nepřítele spolu s pěšáky. Donutil je tím k útoku a zahnali je. Když se to král uherský dověděl, vytáhl proti Jiřímu s celým svým vojskem. Král Jiří také táhl vpřed za svým vozovým vojskem a pak vypravil proti němu i svou jízdu a pěší. Svým vozovým vojskem manévrovali proti Matyášovi tak, že se vozy pomíchaly, proto je museli znovu sešikovat. Pan Zdeněk ze Šternberka dobře poznal, co se stalo, a pobízel uherského krále, aby zaútočil a pustil se do boje, že teď je k tomu vhodná doba, protože řády vozů jsou roztrhané a vojsko je rozděleno na dvě části. Ale uherští a rakouští páni neznali tento způsob válčení tak dobře jako pan Zdeněk a viděli jen, že jsou Čechové stále připraveni k bitvě, a tak přemlouvali uherského krále jak jen uměli, aby ho od bitvy odradili.“

Tři týdny ležely obě armády u města Lávy, aniž kdo zaútočil. Došlo dokonce k pokusu o vyjednávání. Matyáš si kladl podmínky. Král Jiří měl vrátit panstvu dobyté hrady, a uherskému králi měl vydat nejdůležitější pevnost na jižní Moravě, brněnský Špilberk. Císař měl být ponechán na pokoji, a králové se měli sejít a dojednat spolu pokusy o smíření Prahy s Římem.

Příměří se nekoná

Docela chytře vymyšleno. Ale poněkud jednostranně. Vydělala by jenom jedna strana. Král Jiří nemohl takové návrhy přijmout. Vydal by se tím totiž panstvu a Matyášovi na pospas. Ony to ani nebyly ani tak podmínky smíru, jako spíš podmínky kapitulace. Vyjednávačům se příměří uzavřít nepodařilo, a válka pokračovala.

Útočníci z Uher měli převahu. Český král věděl, že si nemůže dovolit uherské přesile vzdorovat. Ustupoval od Znojma do nitra Moravy. Dozajista tak činil promyšleně... Dozajista. Uherský tlak prostě posouval bitevní pole na Moravu a král Jiří se nedovážil svést s agresorem rozhodující bitvu. Kdoví, jestli by vůbec ty sebevědomé křižáky porazil... On se o to ani nepokusil. Aspoň, že se mu podařilo udržet na ústupu pořádek a nepodlehnout panice... Jaké jsou slabiny českého vojska, to se nejlépe ukázalo u Třebíče.

Slabiny vojska se ukazují u Třebíče

„Král Jiří nechal svého syna Viktorina v Třebíči s několika tisíci schopných vojáků. Uherský král přitáhl až k tomuto městu a kníže Viktorin vyjel proti němu z města a začal s ním bojovat. Když však viděl, že nemůže králi vzdorovat, obsadil se svým vojskem třebíčský klášter a uherský král táhl za ním a oblehl ho.“ Třebíč to odnesla tím, že ji Matyáš dobyl a vypálil. Ztráta tohoto města byla signálem k uherské okupaci Moravy. Král Jiří utrpěl první vážný nezdar ve své vojenské činnosti. On sám se na vojenském velení nepodílel. Velitelskými úkoly pověřoval svoje syny, což nebylo zrovna to nejlepší, co mohl udělat.

„Moji milí páni!“ Takto oslovil český král v oné zapeklité situaci svoje hejtmany. „Bude-li třeba, bijte se s těmi nepřáteli zmužile, jak se sluší na čestné lidi!“ Páni byli rozhodnuti se bít, jak nejlépe umějí, ale to na Uhry nestačilo. A králův syn byl neprodyšně uzavřen v třebíčském klášteře... „Češi sešikovali čtyři řády vozů, mezi ně umístili jízdu i pěchotu a táhli k Třebíči. Když dorazili k jednomu potoku, za kterým bylo ležení uherského krále, na kterého táhli a kterého chtěli porazit, zastavili se s vozy a čekali na nepřítele, ale nezdálo se jim to výhodné, a tak otevřeli brány a začali se přes ten potok přepravovat. Tehdy nepřítel vytáhl, aby na ně udeřil, ale oni se za potokem uzavřeli ve vozové hradbě a připravili se k obraně. Někteří páni už mezi vozy sesedali z koní, protože si mysleli, že budou na vozy útočit, ale nepřátelé kolem nich objížděli. Pak se pohnuly vozy, stlačené k sobě, a tu na ně vyrazilo vojsko uherského krále a oni zase uzavřeli své vozové hradby, připravili děla a hákovnice a začali střílet, aby je odrazili. Pak táhli ke kopci, ze kterého se předtím střílelo na vojsko knížete Jindřicha. Jeho bratru Viktorinovi se přitom podařilo proniknout z obleženého kláštera až k českému vojsku, ale v klášteře nechal posádku. Pak Češi rozdělali ohně, pískali a bubnovali k útoku a přitom sjížděli z kopce dolů co nejtajněji. Tak se české vojsko beze ztrát vrátilo ke svému králi, a to díky svým vozům.“

Vojenské vlastnosti Čechů byly odedávna proslulé. Čeští žoldnéři nacházeli uplatnění v celé Evropě. Také domácí Jiříkova armáda, budovaná v nutných situacích jako dočasná hotovost, si uchovávala řadu nesporných předností. Ty tkvěly jednak v palebné síle elitních střeleckých jednotek, operujících z relativně bezpečných krytů, jednak v mistrovském manévrování s vozovou hradbou. Česká armáda byla mocná, za pohybu však zranitelná, a především těžkopádná, což bylo jasné především ve srovnání s údernou silou Uhrů, lehkou rychlou jízdou. Král Matyáš mezitím vítězně vtáhl do Olomouce. Stejně jako Brno i toto moravská metropole ho uvítala jako osvoboditele a slavného vítěze nad kacíři.

V létě 1468 zbyla na Moravě už vlastně jenom tři místa, kde odpor vojsk ještě trval: Byl to Špilberk, který měl samostatné opevnění, na sousedním městu Brnu nezávislé; dále Uherské Hradiště; a ještě klášter Hradiště u Olomouce. Jinak byla Morava v moci uherského krále... Tak výrazná vítězství uherských vojsk přesvědčila kolísavé a rozpolcené. Nikoli poprvé, nikoli naposled v naší historii. „Tak tedy na místě pokoje utvrdila se válka; a co následovalo, zdálo se dávati svědectví slovům nepřátel, že dnů kacířství bylo již namále. Míníme oněch osm strastných nedělí, které již od lidí souvěkých považovány byly za dobu, v níž přetékal kalich zármutku a hoře krále Jiřího, neboť rána po ráně, pohroma po pohromě zdály stíhati se, aby podvrátily stálost mysli jeho. Od polovice měsíce srpna do polovice asi října utrpěl ztrátu netoliko drahně hradů a posádek důležitých, ale což bylo bolestnějšího, i nejvěrnějších přátel a služebníků, předních svých podpor v národě, i velikého počtu lidí branných.“

A těch Jobových zvěstí nebylo ještě dosti. Vývoj válečných událostí totiž vyhlížel tragicky. Na severu útočili na Jiřího Slezané a Lužičané, české posádky ve Vojercích a Frankenštejnu kapitulovaly, na pomezí Čech a Moravy padla Polná, na Moravě pak nevydrželo Hradiště u Olomouce. Matyáš na zabraném moravském území likvidoval jeden český opěrný bod za druhým. Řady Jiříkových přátel mezi katolíky řídly. Kdopak nevydržel s nervy? Jan z Rožmberka. Ten přešel s vlajícími prapory do houfu Zelenohorské jednoty, a nejenom pan Rožmberk. Taky město České Budějovice zradilo svého krále. Když je král v úzkých...

Česká armáda využila dokonalé znalosti terénu. Podařilo se jí Matyáše předhonit a nepozorovaně přehradit výstupy z údolí řeky Doubravky. Pravidelným jednotkám přispěli na pomoc lidé z okolí. Rychlými záseky se Železné hory proměnily v jedinou pevnost. V Uhrově u Vilémova (což je asi 15 kilometrů od Chotěboře) byl Matyáš obklíčen. Ať se podíval, kam chtěl, mířily na něho shora české pušky (rozumějte: děla). Odpor byl předem marný. Blesková ofenzíva se proměnila v porážku.

  

Obraz: Král Jiří Poděbradský nad obklíčenými vojsky krále Matyáše 26. 2. 1469.

Čeští páni chtěli se s ním bít,
neboť ho zde mohli snadno porazit.
Král Matyáš chtěl vyjednávat,
neodhodlal se k bitvě pan Jiří
a dal přednost,
že se s Matyášem usmíří.
Pak v Uhrově na společné schůzce

podali si oba vládci ruce 

a v jednom domku sami dva  

rozmlouvali mezi čtyřma očima.  

zdroj: Josef Veselý

Jarní výlet, koně a příběh sněženky

Letošní včasný nástup jara a hlavně slunečné dny potěšily milovníky výletů. Podle odborníků je letošní rok už čtvrtým v řadě, kdy habry obecné raší v první březnové dekádě, přestože průměrný termín za období let 1951 až 2025 této vývojové (fenologické) fáze je 4. dubna. 

Habr obecný (Carpinus betulus) poskytuje cenné tvrdé dřevo.

"Trend posunu fenologických fází habrů do dřívější doby pozorujeme již od 90. let minulého století a v současnosti je termín této fáze uspíšen až o 21 dní. Pro pěstitele ovoce je to opět neradostná zpráva, protože noční mrazy mohou přijít kdykoliv až do poloviny května a úrodu poškodit či úplně zničit, což se stává v posledních letech poměrně pravidelně." 

Na jarní výlet jsme se vydali vlakem a část naší trasy vidíte na fotografiích. Cíl cesty byl však jiný a brzy to zajímavé místo uvidíte na blogu. 😉

Procházeli jsme kolem ohrady, v níž se pásli koně a bylo zřejmé, že jsou zvyklí na lidi. Jen nás spatřili přicházet, ti aktivnější přišli k ohradě a možná čekali, že jsme tam přišli kvůli nim a donesli jim něco na zub.  

Letošní náš kalendář má název "Koně", na každý den jsou v něm uvedena jména koní, kteří mají svátek. V březnu:

1. Eskalace

2. Bolero

3. Dar

4. Korneta

5. Gero

6. Chvíle

7. Nabass

8. Melisa

9. Libreto

10. Pirát

11. Ratina

12. Železník

13. Sančo

14. Rozárka

15. Valuta

16. Briket

17. Fista

18. Artus

19. Elis

20. Dunka

21. Kris

22. Granada

23. Jaseň

24. Čest

25. Fela

26. Borgis

27. Petty

28. Magnet

29. Orland

30. Poly

31. Nero

 

Tento krasavec si vzal i "bílé ponožky" a náležitě se předváděl. 😎 Jiní na předvádění neměli náladu.

Sněženka podsněžník je 15–20 cm vysoká bylina. Podobně jako ostatní druhy sněženek má cibulku, 2–3 jednoduché úzké a přisedlé listy se souběžnou žilnatinou, oboupohlavné květy a pod nimi dva listeny, které jsou zcela srostlé a tvoří toulec.

 

Sněženku (Galanthus nivalis) zná každý, protože vykvétá jako jedna z prvních květin, často ještě pod sněhem. Ohlašuje, že jaro se blíží a pak jsem našla něco, co jste možná nevěděli: alkaloid galantamin v jejích cibulkách představuje pokrok v léčení Alzheimerovy nemoci. Právě galantamin je jedním z nejnovějších léčiv Alzheimerovy nemoci. 

Je to dusíkatá heterocyklická sloučenina ze skupiny alkaloidů, o níž je již delší dobu známo, že se nachází v cibulkách sněženek a některých dalších rostlin (bledulí, narcisů aj.). Galantamin působí – na rozdíl od jiných podobných látek – nejen jako reverzibilní inhibitor AChE, ale také jako alosterický modulátor acetylcholinových receptorů nikotinového typu. (Informace jsem převzala z časopisu Psychiatrie 5, 265, 2001). Díky svému dvojímu účinku může galantamin působit jako kognitivum, tj. léčivo zlepšující paměť. Dokud bylo nutno galantamin izolovat z rostlin, které jsou navíc chráněné, bylo jeho použití v medicíně problematické. Poté, co se podařilo zvládnout jeho syntetickou výrobu ve velkém, stal se galantamin nadějí pro miliony lidí trpících Alzheimerovou chorobou. 

 

Překvapilo mě, kolik lidových názvů pro sněženku podsněžík je uvedeno na Wikipedii: bibolenka, bibonka, bimbonka, binbonka, biserka, koukoříček, koukořička, koukořík, kozí drist, kozí dříst, lesní cibule, lesní cibulka, podsněžník, podsněžník bílý, sněhovka, sněženka jarní, sněženka lesní, sněženka podsněžní, sněženka předjarní a vyskočilka. 

Sněženka (Galanthus) je u nás tradiční jarní cibulovina a botanicky patří do čeledi amarylkovitých. Největší populace sněženek jsou v lužních lesích – čím víc na jihovýchod, tím je jejich výskyt bohatší. Naopak, čím dále od nás severozápadním směrem, tím je sněženek méně. Vybrala jsem příběh sněženky, který nás zavede do Velké Británie, i když se tam ve volné přírodě přirozeně nikdy nevyskytovaly. Místa rozšíření vidíte na mapě:

Příběh sněženky se zrodil na rozsáhlých panstvích anglické aristokracie v 19. století. Za vším stojí zřejmě souhra náhod a neobvykle silného vztahu Britů k rostlinám a zahradní kultuře. 

První sněženky dovezli do Británie možná už Římané, za oficiální termín „vstupu“ sněženek na území dnešní Velké Británie se považuje až 16. století. V 19. století vypukla nefalšovaná láska ke sněženkám. V záplavě nově dovezených vzácných a exotických rostlin z Jižní Ameriky nebo Číny si najednou bohatí Angličané všimli něžné sněženky, která dostala aristokracii zcela na kolena. A to nejen obrazně, ale i fakticky, protože krásu sněženky je možné objevit až při pohledu zblízka. 

Během posledních dvě stě let všímaví zahradníci zjistili, že není jedna sněženka stejná jako druhá. I jediný druh má schopnost vytvářet různé odchylky, které se projevují změnou velikosti květů, zejména však jejich barevností. Tyto sněženkové variace jsou ale k vidění jen při blízkém pozorování. Jde zvláště o poměr bílé barvy a zelených skvrnek, které se nacházejí na květech. Nejenže jejich zelená barva může mít různé odstíny, ale skvrny jsou i různého tvaru. A ačkoli se to může zdát těžko pochopitelné, tyto malé rozdíly způsobily, že se sněženky staly v Británii suverénně nejoblíbenější jarní květinou a překonaly už tak dost silnou lásku k tulipánům či narcisům. Tato vášeň dostala později i přiléhavé jméno – galantofilie. Odvozené je od latinského jména sněženky a řeckého slova filia, což je výraz pro náklonnost, přátelství či dokonce lásku.

Důkazů o sněženkománii existuje hodně. Před několika lety pořádala v Londýně Královská zahradnická společnost výstavu prvních jarních cibulovin. V době, kdy u nás ještě trvá nevlídná zima, v Anglii už začíná  předjaří. Hlavním magnetem výstavy byly sněženky, které bylo možné obdivovat na výstavních stolcích, ale i zakoupit.

Podle posledních údajů přesahuje současný sortiment sněženek 2000 kultivarů.  

zdroj: Wikipedie, homebydleni.cz

 

Na závěr kočičí jarní pozdrav. 🐱