Toulky českou minulostí: 191. schůzka: Husův boj o život

 „Nemám odvahy říct jako svatý Petr, že se nikdy nepohorším nad Kristem, byť se všichni pohoršili, neboť mám nesrovnatelně menší horlivost i statečnost než Petr. Mne zajisté Kristus nikdy dosud nenazval výslovně blahoslaveným jako Petra. A doléhají na mne útoky tužší, zarputilejší i od většího počtu nepřátel. Proto pravím, že moje naděje je v Ježíši Kristu. Jsme odhodlán, až uslyším návrh odvolání, setrvat při pravdě až do smrti s pomocí svatých a Vaší.“

Husův pobyt v Kostnici se protahoval. Čas ubíhal a náklady na pobyt ve městě rostly a rostly. Celé to církevní shromáždění se zabývá osudem jediného kacíře, jako by nemělo nic důležitějšího na programu. Koncil však měl i jiné věci na práci. Jednání o jiných otázkách nepřerušil, jenomže v Kostnici se jistí lidé postarali, aby se na Husa nezapomnělo.

Ti „jistí lidé“ měli jméno. Byl to především litomyšlský biskup Jan Železný. Husova hranice se měla stát naplněním jeho několikaletého úsilí. Jako muž církevní politiky pochopil mnohem dřív než všichni ti namyšlení doktoři, jaké nebezpečí může přinést Husovo kacířství, jestliže se nezatrhne hned v počátku. Pan Železný se ovšem nepřičinil, měl na to své lidi. Především vykonavatele vší špinavé práce, našeho starého známého Michala de Causis neboli Michala Sudiče.

„Nechť se vyšetřující vystříhají jakékoli mírnosti vůči Husovi bez souhlas koncilu.“ Tak tenhleten apel si mohli přečíst všichni latiny znalí na vyhláškách přibitých na chrámových dveřích v Kostnici. „A kdyby se jim přece zlíbilo zmírnit trest, bylo by nutno o tom vydat královo potvrzení, že Hus byl sice jako kacíř odsouzen, ale trest mu byl z milosti zmírněn. A na pokání ať je odsouzen podle práva k věčnému žaláři, poněvadž při jeho mnohonásobném křivopřísežnictví, zlehčení církevní kázně a jeho neústupnosti v bludech lze se nadít, že by po návratu do Čech způsobil ještě větší zlo.“ Toto doporučení k nejpřísnějšímu trestu pro Husa vypracoval po třetím slyšení Michal de Causis. Přičinlivý neřád. A našli bychom i tvrdší charakteristiky. Byl to právě on, kdo úmyslně vykřikl za dveřmi Husova žaláře: „S pomocí Boží již brzo upálíme toho kacíře, pro kterého jsem již mnoho peněz vydal!“

Kostnické výdaje byly opravdu vysoké

Kostnické výdaje byly opravdu vysoké. I sám Hus si kvůli nákladům, které jeho příznivci vynaložili na cestu a na pobyt v Kostnici, dělal velké starosti. „Ti, kdož mi půjčili peníze na cestu, těm nevím, kdo zaplatí, kromě Ježíše Krista, pro nějž půjčili. Přece bych si však přál, aby někteří bohatí se složili a zaplatili chudším.“ Mistru Martinovi z Volyně, svému žáku a bratru, kladl na srdce, aby „věřitelům, jimž jsem dlužen, jsi dal náhradu tak, jak dovedeš; budou-li však pro Boha a lásku ke mně chtít dluhy odpustit, dá jim Bůh více.“ A Petrovi z Mladoňovic napsal: „Utrpí-li škodu pan Jan z Chlumu, tím, že mi při mně vyčkává, postarej se mu, až přijdeš domů, o náhradu u mincmistra a jeho choti, kteří upřímně přislíbili, a ještě u jiných přátel. Zbyl-li nějaký kůň, má zůstati s vozem panu Janovi.“ A ve chvílích, kdy bezpochyby přemýšlel o své blízké smrti, se stará Jan Hus o peníze pro Petra z Mladoňovic: „Tobě pak mistr Martin z Volyně nebo mistr Křišťan z Prachatic, na něž spoléhám, opatří čtyři nebo raději deset kop grošů. Věz, že není peněz, kterými bych chtěl vyvážit tvoji nade vše vroucí, pevnou a věrnou lásku k pravdě a tvou službu i útěchy, jež jsi mi poskytl. Bůh buď odplatou tvou velikou, jelikož já nemám, čím bych ti splatil. Bude-li mi dopřáno žít zas v Praze, tu bych se chtěl s tebou děliti nejinak než jako s vlastním bratrem, a ještě štedřej.“ 
Takovými a podobnými větami zaháněl mistr Jan strach. „Bude-li mi dopřáno žít zas v Praze...“ A přitom si mohl na prstech jedné ruky spočítat, že z kostnické hranice těžko vyvázne.

Počínaje 18. červnem měl ve své cele jednu návštěvu za druhou. Podrobná fakta uvádí ve své knize Hranice pravdy profesor František Šmahel. Přicházeli k němu biskupové a doktoři, aby mu domlouvali (a také vyhrožovali), což oboje mělo zlomit jeho neústupnost. Komise pro věci víry postupovala a podle plánu a umožnila do Husovy cely přístup každému, kdo toužil toho kacíře napravit. „Popři falešné svědectví tím, že je odvoláš,“ radili mu jedni, ovšem ti stejní se vyhýbali odpovědi na otázku, zdali se tím koncil spokojí, totiž Husovým odpřisáhnutím, že nikdy zjevně bludy neučil a nekázal. Druzí zase přicházeli s příklady z církevních dějin a ze života svatých.

Další návštěvník Husovy cely (patrně to byl právník z povolání) prosil, naléhal, vysvětloval a znovu se prosil, aby se Hus nermoutil tím, že se vzdává pravdy. „Nikoli vy, nýbrž oni se jí vzdávají,“ přesvědčoval ho ten záhadný návštěvník, „oni, kteří jsou představenými mými i vašimi. A i kdyby to byla křivá přísaha, co od vás žádají, nebyl byste za ni odpověden vy, nýbrž ti, kteří ji vymáhají.“ To ale bylo silné pokušení. Vina by skutečně ležela na těch, kteří ho k hříchu nabádají, jenomže (a každá věc má nějaké to jenomže – on by jim byl v tom hříchu nápomocen. A to nechtěl). „Kterak bych tedy já, maje toto před očima i mnoho svatých a světic Nového zákona, kteří se které se vydali na umučení, nechtíce souhlasit s hříchem, já, který jsem kromě toho po tolik let kázal o trpělivosti a stálosti, měl upadnout v množství lží a křivopřísežnictví a pohoršiti mnoho synů Božích? Odstup, odstup ode mne, protože mne Kristus přehojně odmění, pomoc trpělivosti mi dávaje v přítomnosti.“ (Poněkud až neskutečná naivita... Tedy nahlíženo z dnešních pozic politické pragmatičnosti. Neboť komu dnes sejde na tom, co tvrdil nikoli před pěti, třemi léty, ale dokonce před měsícem či minulý týden...)

Hus si stál za každým svým slovem. (Inu, od Husových dob hodnota slov notně zlevnila.) Co ale mistr Jan jednou řekl, to už nemohl opustit. „Já doufám svému milostivému, moudrému a mocnému Spasiteli, že mi dá moudrost a statečnost Ducha svatého, abych setrval a oni aby mne nemohli uchýliti na křivou stranu, i když mi dá trpěti pokušení, pohanění, vězení nebo smrt, jakož jest sám trpěl a své nejmilejší služebníky v totéž poddal a nám dal příklad, abychom trpěli pro něho a pro své spasení. On Bůh a my jeho stvoření. On Pán a my služebníci. On král všeho světa a my nestatečné lidičky. On bez hříchu a my hříšní. On nepotřebuje ničeho, kdežto my potřebujeme. On trpěl pro nás hříšné, i proč bychom my netrpěli? Naše utrpení v milosti jest naše očištění od hříchů a zbavení věčných muk, a smrt naše jest naším vítězstvím. Protož milé bratří a milé sestry, modlete se snažně, aby mi ráčil dáti setrvání a aby mě ráčil ostříhati od poskvrnění. A je-li k jeho chvále a k našemu prospěchu má smrt, ať mi ji ráčí podstoupiti bez zlého strachu. Pakli jest k našemu dobrému nebo lepšímu, aby mě Vám ráčil navrátiti, i tam i zpět přiveda mne bez úrazu, abychom se ještě spolu poučili v jeho zákoně, potrhali něco Antikristových sítí a ostavili dobrý příklad po sobě budoucím bratřím.“

Odpouštím ti a odpusť i ty mně 

Bylo to někdy v druhé polovině června, když se mezi všemi návštěvníky, jež Hus neznal, objevil muž, kterého zase znal až příliš dobře. Někdejší přítel, a nyní... však víme: mistr Štěpán z Pálče. Když se oba ocitli tváří v tvář, tak si najednou neměli co říct a trvalo dlouho, než se jeden z nich ozval. „Odpusť mi.“ Mlčení přerušil jako první Hus. „Odpusť mi, jestliže jsem o tobě řekl či napsal cokoli hanlivého. Nemůžeš však popřít, že jsi byl mým následovníkem a že jsi koncilu přede všemi o mně řekl: Tento člověk se nebojí Boha.“ „Odpouštím ti,“ řekl Štěpán z Pálče, „a odpusť i ty mně, jestliže jsem pro tvé dobro sledoval krok za krokem tvoji hříšnou cestu. Popírám však, že bych kdy o tobě řekl, co mi předhazuješ.“ „Chceš snad také popřít, jak jsi mi před časem v přítomnosti komisařů vmetl do tváře, že nikdo nepsal nebezpečněji proti církvi než já? Nebo máš tak špatnou paměť, že si nevzpomínáš, jak jsi o všech, kteří navštěvovali mé kázání, prohlašoval, že jsou nakaženi bludem o svátosti oltářní?“ „Neřekl jsem všichni, nýbrž mnozí.“ „Pálči, slůvko sem, slůvko tam. Těžkou křivdu jsi způsobil mým posluchačům. Dozajista si vzpomínáš na má slova: Přítel Páleč, přítelkyně Pravda. Mám-li zvolit mezi nimi, přidržím se svaté pravdy... Ani dnes ti nemohu říct nic jiného, jestliže jsi mě přišel od ní odvrátit.“ 
„Nechme být, co bylo. Přišel jsem ti z dávného přátelství poradit, abys nedbal hanby odvolání a uvážil dobro, které z něho vzejde.“ „Větší hanba je být odsouzen a upálen. Jak mi tedy můžeš vyčítat, že se bojím hanby? Pověz mi, zda bys ty byl ochoten odpřísáhnout bludy, kdybys pevně věděl, žes jich nikdy nedržel?“ „Toť je těžké,“ odpověděl Páleč a podle hodnověrného svědectví se rozplakal.

Říkalo se však tehdy (v koncilových kuloárech), že Husa k smrti neodsoudí. Říkalo se tehdy, že ho sice doživotní žalář nemine, a to i když odvolá, ale cestě na hranici že se vyhne. Čehož se Michal de Causis bál, totiž že návštěvy, které za Husem často chodily, mohly nakonec dosáhnout jeho ústupnosti. A o to přece vůbec nešlo, tedy aby Hus uznal, že pochybil. Důležité pro jeho nepřátele bylo, aby nic neuznal. Protože když by nic neuznal, tak by byl na nejjistější cestě k hranici. Což bylo místo, kam ho chtěli dostat.

„Znovu prosím pro Boha,“ psal mistr Jan v listu svému věrnému žákovi, mistru Petru z Mladoňovic, „aby všichni páni, kteří tu jsou, požádali krále o konečné slyšení. Vždyť sám řekl an koncilu, že mi bude dáno co nejdříve, abych odpověděl stručně písemně. Bude to veliká hanba pro něho, jestliže onomu slovu nedostojí. Myslím však, že slovo jeho je tak spolehlivé jako slib o bezpečném listě průvodním. Řekli mi o něm v Čechách, abych se varoval jeho bezpečného listu. A jiní pravili: Sám tě vydá tvým nepřátelům. A pan Mikeš Divoká z Jemniště mi řekl před mistrem Jesenicem: Mistře, buď jist, že budeš odsouzen.“

Spálení Husových knih

Každý nový den přinášel nějaké pověsti, dohady, zvěsti. Ty nejhorší přátelé před Husem raději tajili, ale to si pro sebe dost dobře nemohli nechat, že koncil nařídil spálit všechny jeho knihy. Což musela být veliká potupa. Pro Husa přímo strašlivá. Jeho knihy měly dopadnout stejně jako před časem Wicklefovy. Musela to být pro něj hrozná rána. Jak může tento sbor plný lakoty, pýchy a ohavnosti spálit jeho české knihy, když jim nerozumí ani Ital, ani Angličan, ani Němec, ani Francouz? Druhý den se Hus dozvěděl, že spáleny mají být toliko spisy odsouzené při procesu, jenomže pak zase přichází jiná zpráva, která potvrzují původní informace v plném rozsahu. Stejně tomu pak bylo i s ostatními zvěstmi, které do jeho kobky pronikly. 26. června si Jan Hus dal dohromady několik náznaků a usoudil z nich, že následujícího dne předstoupí naposledy před koncil. Narychlo se se svými přáteli a stoupenci rozloučil a dal se do psaní.

Dopisů, které Hus v rychlosti napsal, bylo několik. Ve všech se loučil. Rozloučil se s českými věřícími, s Petrem z Mladoňovic, napsal učenému příteli Křišťanu z Prachatic, pánu z Dubé i Janovi z Chlumu, řečenému Kepka, nezapomněl ani na svou universitu. „V Jezu Kristu milovaní mistři, bakaláři a studenti pražské university! Stůjte v poznané pravdě, která nade vším vítězí a mocna jest až na věky. Vězte také, že jsem žádné věty neodvolal ani neodpřisáhl. Koncil chtěl, abych prohlásil o všech a o kterékoli větě, vybrané z mých knih, že je křivá. Odmítl jsem, leč by křivost dokázali Písmem. Kterákoli věta by měla smysl křivý, té se ovšem zříkám a poroučím ji nápravě Pána Ježíše Krista, jenž zná upřímný můj úmysl a nevykládá ho ve smysl křivý, jehož nemám. I Vás napomínám v Pánu, aby zavrhli křivý úmysl. Modlete se za mne k Bohu a pozdravte se vespolek ve svatém pokoji. Mistr Jan Hus v okovech a žaláři, stoje na konci tohoto života, očekávaje nazítří hroznou smrt, kteráž, doufám, očistí mé hříchy a neshledávaje na sobě z milosti Boží žádného kacířství, vyznávám kteroukoli pravdu, které možno a třeba věřiti. Psáno ve čtvrtek v předvečer svatého Petra.“

Ve všech dopisech působí Hus vyrovnaným dojmem. Je se svým osudem smířený. „Chtěli mne ustrašiti a nemohli Boží moc ve mně překonati. Toto Vám píšu, abyste věděli, že nižádným písmem ani žádnými důvody mne nepřemohli, i když lstí to zkoušeli a hrůzami, aby mne navedli k odvolání a k odpřisáhnutí. Ale milostivý Bůh, jehož zákon jsem velebil, byl se mnou a doufám bude do skonání.“

V poslední chvíli se svého učitele pokusil zachránit jeho věrný žák, mistr Jan zvaný Kardinál. To byl muž velice prošlý světem, zběhlý v diplomacii a mající mnoho známých mezi členy koncilu. Svými vlivnými styky dosáhl toho, že text odvolání byl mnohem mírnější. Poslal je mistru Janovi s prosbou, jestli jej přece jenom nemohl přijmout. Jak se zachoval Hus? Asi nemohl jinak. Nepřijal. „Jsem velice vděčen za Vaši dobrotivou laskavost, nemám však důvody podrobit se sněmu podle znění, které mi bylo dodáno. Jednak proto, že bych musel zatratiti mnohé pravdy, které (jak jsem slyšel od nich samých) nazývají pohoršlivými), jednak že bych musil odpřisáhnutím snadno upadnouti v křivopřísežnictví, přiznávaje, že jsem hlásal bludy. Tím bych dal velké pohoršení lidu Božímu, jenže ode mne na kázáních slyšel opak. Věru jest mi lépe zemříti, než abych, prchaje před okamžitým trestem, upadl v ruce Páně a potom snad v oheň i hanbu věčnou.“

Mistr Kardinál se pokusil ještě jednou Jana Husa oblomit. Jeho rozpaky mu vyvracel dopisem. „Nejmilovanější a nejmilejší bratře! Neznepokojujte se tím, že byste zatracoval pravdu. Stran křivé přísahy: I kdyby to bylo křivou přísahou, nebyl byste za ni odpověděn Vy, nýbrž ti, kdo ji vymáhají. A také není při Vás kacířství, jakmile zmizí neústupnost. Zašli na zcestí Augustin, Origenés a další, ale s radostí se vrátili. Já jsem vícekrát myslil, že něčemu dobře rozumím, a pochybil jsem; byv opraven, rád jsem se vracel. Píši krátce, protože píši vzdělanému. Neustoupíte od pravdy, nýbrž přistoupíte k pravdě. Nedáte pohoršení, nýbrž dobrý příklad. Soudce odvolání Vašeho, Pán Ježíš, dává Vám potvrzení, že přijal Vaše odvolání, řka: Bude ti dopřáno pro víru Kristovu ještě větší zápasy.“

Kristus však mluvil k Husovu svědomí nejspíš jinak. „Toto všecko žádal ode mne koncil vícekrát. Avšak to zahrnuje v sobě, abych odvolal, odpřisáhl a podrobil se pokání, přičemž bych musel odstoupit od svých pravd, které koncil prohlašuje za pohoršlivé.“ A tak dále, a tak dál. Některé věty jsou až na maličkosti totožné s dříve použitými. Jako by měl mistr už dávno jasno a už se mu ani nechtělo všechno vysvětlovat znovu jinými slovy: „Musel bych odpřisáhnouti a být křivopřísežníkem, přiznávaje se k bludům, které mi byly připsány falešně. A pohoršení mnohému lidu Božímu bych dal, jemuž jsem kázal, takže by bylo lépe, aby mi byl vložen na krk žernov osličí a abych byl ponořen do hlubokosti mořské. Kdybych to učinil, chtěje ujíti krátké hanbě a trestu, upadl bych, ačli bych se před smrtí přetěžce nekál, v hanbu a trest nejvyšší.“ 

 

 Podpis Mistra Jana Husa|foto:Oficiální stránky města Husinec

V pondělí 1. července 1415 byl Jan Hus předvolán před osmičlennou komisi, která měla stejné složení jako při minulých slyšeních. „Čekáme na tvoji odpověď, mistře. Mluv stručně a jasně, hádat se již s tebou nebudeme.“ „Přečtu pouze připravenou odpověď: Já, Jan Hus, v naději kněz Ježíše Krista, boje se urazit Boha a boje upadnouti v křivopřísežnictví, nechci odpřisáhnout v celku ani jednotlivě článků, které proti mně předvedli v svědectvích křiví svědkové, protože jsem jich – Bůh mi svědek – ani nekázal, ani netvrdil, ani nehájil. Kterýkoli z článků z mých knih, pravím, obsahuje-li nějaký křivý úmysl, toho se odříkám. Boje se však uraziti pravdu a mluviti proti mínění světců, nechci kteréhokoli z nich odpřisáhnouti. A kdyby bylo možno, aby byl nyní hlas můj celému světu zjevný, jakož zjevna bude každá lež a každý můj hřích v soudný den, každou nesprávnost a každý blud, jejž jsem kdy pojal k vyslovení nebo vyslovil, velmi rád bych odvolal před celým světem. To pravím svobodně a dobrovolně. Psáno vlastní rukou.“ Zbývalo doplnit datum a podpis: Jan Hus. Jan Hus podepsal vlastní smrt.  

zdroj: Josef Veselý

Město dudáka Švandy i jedna z bran Šumavy

Městem dudáka Švandy, ale také jedna z bran Šumavy,

jsou Strakonice.

Leží v Jihočeském kraji na soutoku Otavy a Volyňky,

asi 50 km severozápadně od Českých Budějovic. My jsme je navštívili při naší šumavské dovolené. Ráno bylo deštivé, proto jsme šli na prohlídku hradu, ale po těch několika hodinách se rozjasnilo a bylo tak hezky, jak vidíte na fotografiích. Prvním příspěvkem ze Strakonic je tato malá procházka centrem města. 

 

Strakonice - to je především hrad nad soutokem dvou řek a dudy. Začneme tímto symbolem:

 

 

Některé záběry můžeme porovnat s dávnými fotografiemi z archivu pana Ladislava Hölla, bohužel nejsou datovány. 

 

 

Většina tajemných pověstí se točí kolem hradního kostela sv. Prokopa, který je na fotografiích. Vypráví se příběh o velmi marnivé a pyšné manželce pana správce. Nechala si dokonce zhotovit střevíčky z pšeničného těsta, z něhož se pečou hostie, a vyšla si v nich do kostela. Při pozdvihování odmítla pokleknout. Tu se ozvala rána, dlažba kostela se rozestoupila a paní se propadla do země. Jáma, která zde zůstala, nešla nijak zasypat. Převor řádu, který o neštěstí věděl, nařídil, aby našli za každou cenu někoho, kdo by se do jámy spustil.

Nakonec přivedli odsouzence na smrt a slíbili mu milost, jestliže se do jámy odváží. Když ho vytáhli zpět, popsal, že nešťastnice je na dně přikována k železnému sloupu, ale pro převora poslala pergamen se vzkazem.

Převor teprve na smrtelném loži prozradil, že paní přestane strašit, jakmile nad třetí hradní bránou vyroste jeřáb, z něhož se zhotoví dětská kolébka. Jeřáb tu skutečně rostl, avšak při opravě hradu v roce 1925 jej zedníci strhli. Jáma je sice dávno zasypaná, ale paní možná úpí pod dlažbou stále. Tolik pověst. 😉

Pokračování - prohlídka hradu

 

Vzpomenete si na svůj první školní den?

Prázdniny - kdo by je neměl rád? Ale jednu "nepříjemnou" vlastnost mají, protože vždy, i letos, utekly jako voda. Včera "to" opět začalo. Mně to už může být jedno, ale školáci z toho většinou radost nemají. Myslím si, že to je normální - člověku je většinou blízké to nicnedělání a volnost, sice pak je to "nuda", ale k plnění povinností musí být člověk veden od dětského věku. Jistě, každý známe pár flákačů, ale to je jiné téma. Nevím, jaký vztah ke škole jste měli vy, já jsem, celkově vzato, do školy chodila ráda a zastávám názor, že dítě by mělo někdy zažít i "neúspěch", to ho vybaví do života. Se začátkem školního roku si patrně dost lidí vzpomene i na svůj první školní den. 

Představte si, po pravdě říkám, že já si na ten úplně první den své školní docházky vůbec nepamatuji. To bych si vymýšlela, jak si to o některých "pamětnících" někdy myslím. Proto bych spíše řekla, abychom ten první den u prvňáčků zase tolik nepřeceňovali, za třicet let (daleko dříve) si ani nevzpomenou. Určitě jsem nenesla kornout bonbónů, to tehdy nebyla móda, nejspíš jsem měla šaty, které šila maminka. Proto si ani nevybavuji, kdo mě doprovázel, pravděpodobně maminka, ale možná tatínek, protože on do té školy sám chodil a jeho učitelé byli i mými učiteli a táta tam pak několik let dělal i předsedu SRPŠ. V dalších dnech jsem asi chodila ke škole s babičkou, která přitom i nakoupila, naproti škole stál obchod. Tehdy se tak nefotilo jako dnes a tak až na fotografii z konce 1. třídy vidím, jak jsme vypadali. Asi jsem byla vysoká, protože sedím v poslední lavici a ne jako spolužačka Valika, která sedí v první lavici a ještě na aktovce. 😎  U nás v rodině byla škola na vysokém stupni žebříčku a na mne nějaké "strašení" školou neplatilo.  Hlavně si vybavuji naši školnici paní Slowikovou, to byla rázná ženská, které nikdo v zablácených botách nesměl do chodby. 😃 Bylo by toho dost, ale už jsem o sobě napsala více (a koho to zajímá), než jsem zamýšlela, hlavně chci připomenout, jak to bývalo ve škole ještě počátkem minulého století…

 

To jsou školní škamny, někomu možná k smíchu, jinému připomenou jeho první školní léta. 

 

V mnoha školních budovách postavených na konci 19. a na počátku 20. století se stále učí. Ta "moje škola" byla z r. 1907, byla to budova jen pro 1. stupeň. Stojí dodnes, ale sídlí v ní firma a tak dnešní děti možná netuší, že to bývala škola. Je však zajímavé poznat, že někde na výstavbu škol v obcích přispívali místní občané, protože věděli, že dobré vzdělání je klíčem k lepšímu životu jejich dětí.

 

  

Představím budovu školy, kde jsem zahájila svou školní docházku, stojí dodnes, i když má 117 let. V prvních letech do ní chodilo 403 žáků - a to byl 1. stupeň, třídy byly početné. Dnes je tam sídlo firmy, budova dostala novou fasádu, nová okna a ty půdní vestavby tam dříve nebyly.

U nás se říká, že školní docházku zavedla Marie Terezie. Jednu myšlenku skutečného autora tereziánského školského řádu - opata Jana Ignáce Felbirgera, se sluší připomenout:

„V nižádném jiném státě než jen v šťastném Rakousku pečuje se tak o nejnižší školy.“

Školní řád přikazoval, aby se v každé obci, kde je farní kostel, zřídila triviální škola. Triviální proto, že učila (vedle náboženství) triviu neboli třem předmětům: čtení, psaní, počítání, „to jest znání písem, slabikování a čtení tisknutých věcí.“

 

Na ukázku fotografie z archivu školy, ta první je z počátků školy, foto s p. farářem a řídícím učitelem je datováno 1929. Na fotkách je vidět i sociální úroveň žáků, část rodin neměla ani na boty dětem.

Císařovna Marie Terezie si uvědomovala, že škola patří do rukou státu, a ne výlučně církve. Zároveň pochopila, že ku prospěchu státu je žádoucí, aby každé dítě chodilo do školy. Poslechla své moudré rádce (mezi nimi opata Johanna Ignaze Felbigera) a 6. prosince 1774 podepsala proslulý školní řád, první všeobecný zákon o školách obecných. Tento řád se nazýval výstižně řád Felbirgerův. 

Nový zákon z toku 1869 vyřadil nadvládu církve a podřídil školy výlučně státu a civilním institucím. „Účelem škol obecných stanoví se, aby děti v náboženství a mravnosti vychovávaly, ducha jejich vyvíjely, jim poskytovaly znalosti a zběhlosti, jichž mají k dalšímu vzdělávání v životě zapotřebí, a byly základem, aby se z nich stali hodní lidé a občané.“

V 19. století docházelo k pomalému zlepšování situace po vydání školských zákonů. Do té doby byli často rodiče donucováni pokutami nebo vězením, aby své děti posílali do školy. Lidé často nedoceňovali význam školního vzdělání. Někdy děti zameškávaly školu kvůli pomoci v hospodářství nebo kvůli službě u sedláků. 

 

Aby mohly v zimě školu navštěvovat i děti z nemajetných rodin, pomáhalo se obstaráváním obuvi a šatstva a poskytováním polévky. V tomto směru se angažovaly různé spolky, peněžní ústavy, okresní péče o mládež i učitelé s dětmi, sdružení v Československém červeném kříži. Učitelé chápali těžký úděl žáků, kteří denně vstávali před šestou hodinou, aby včas dorazili do školy, domů se vraceli pozdě, stravovali se jen velmi prostě, spali v tmavé komoře nebo dokonce ve chlévě (služebné děti). Takové děti pak ve škole spíše odpočívaly a k výuce se stavěly jen lhostejně. Proto se zde projevila snaha o zřizování školních internátů, kde by byly děti řádně živeny, měly by zajištěny základní hygienické podmínky i lékařské prohlídky. Ve většině škol byla mýdla, ručníky, kartáče na šaty a na ruce, umývárny.

Školy zajišťovaly pojištění žáků proti úrazu. Školní povinnost přinesla dětem řadu změn v běžném životě. Vyrovnávaly se s novou učitelskou autoritou, která se nemusela vždy shodovat s rodičovskou. Škola a domácnost představovaly dva světy, ve kterých platila různá pravidla, někdy ovšem stejné donucovací prostředky. 

 

Doba, kterou strávili žáci ve škole, se postupně prodlužovala. Přibývalo předmětů zejména ve vyšších třídách. Dokonce ani v době starých triviálek děti nepřicházely domů příliš brzy. Do školy se docházelo často ze vzdálených obcí, ve kterých vlastní škola chyběla. Podle předpisů byla sice docházková vzdálenost omezená, v praxi se ale často překračovala. Hodina pěší chůze za pěkného počasí se navíc v zimě mohla protáhnout na dvojnásobek. Dnes by jeli autobusem, ale někteří "chytráci" by jim připomínali, že jsou socky.

 

Za Marie Terezie upozorňovali někteří lékaři, že přepínat dětské síly zejména časným vstáváním, škodí zdraví. Ovšem to, že děti vykonávaly pravidelně těžkou práci neúměrnou věku v hospodářství rodičů a byly přetěžovány, lékaři nekomentovali. 😏 Nedoporučovali zahajovat výuku především mladších žáků před devátou hodinou s tím, že po třech hodinách se měla ukončit. Delší souvislá duševní činnost podle nich škodila mozku. V hlavních školách a na gymnáziích připouštěli, že lze začínat o osmé hodině ranní, ale na tříhodinovém intervalu trvali. Postupně se smířili s delší přestávkou a odpoledním vyučováním. 

Ráno docházel učitel s dětmi do kostela na služby boží, pokud se nacházel svatostánek příliš daleko nebo bylo špatné počasí, konala se ranní modlitba ve škole. V neděli se zejména starší žáci účastnili bohoslužeb samostatně, obsah kázání pak většinou měli za úkol zpracovat písemně. 

Čas věnovaný škole se prodlužoval o další práce, které venkovské děti vykonávaly z pověření učitele na jeho hospodářství. Ve středu nebo ve čtvrtek škola odpadala podobně jako o mnoha svátcích. Řídící učitel či ředitel mohl po dohodě s místními úřady vyhlašovat další dny i týdny volna v souvislosti s počasím, polními pracemi nebo třeba v den svého svátku. zdroj: M. Andres

Slabikář vidím v duchu zas
s obrázky Alšovými.
Bože, bylo tam tolik krás,
jež dávno zapadly mi.
Neskáče pes už přes oves
jak tenkrát v písničce skromné,
větříček sice foukal dnes,
neshodil hruštičku pro mne.
Tak jenom napadlo dneska mi,
jak jsem si v knížce té čítal.
Čas letěl nad těmi deskami,
já roky nepočítal. 

(Jaroslav Seifert – Šel malíř chudě do světa)

Všem žákům a studentům, i všem pedagogům v náročné práci přeji klidný a úspěšný školní rok. Rodičům, možná také babičkám, doporučuji, aby byli důslední, ale neprožívali vše tak vážně. 😎

Křišťanovický rybník - nejvýše položený rybník v Česku

V minulém článku jsem slíbila, že představím rybník, od kterého se můžete vypravit k nedaleké zřícenině hradu Hus. 

Čistý Křišťanovický rybník se nachází uprostřed šumavských lesů nedaleko obce Křišťanovice, blízko Prachatic. Přítel už jako kluk jezdil na kole na "Křišťanovičák", jinak mu místní neřeknou. Lesní rybník má příjemnou rašelinnou vodu a rozlohu 14,7 ha. Najdete ho nedaleko silnice spojující Prachatice s Volary v nadmořské výšce 785 metrů. Jeho dno je tvořeno vrstvou rašeliny a je živen přítoky z nedalekých rašelinišť. Proto je jeho voda tmavé, zlatohnědé barvy a říká se, že má léčivé účinky na revmatická onemocnění a na pokožku člověka. Toto místo je oblíbeným koupalištěm - a zdarma, místem pro trávení dovolené pod stanem. Je vhodný pro koupání i plavbu na lodičce, kterou si můžete zapůjčit. Je tam pláž s molem, kdo rád stanuje, využije autokemp. A komu nevyhovuje ubytování pod stanem jako mně, může využít penzion Jitřenka v Křišťanovicích.

 

Také tady jsme zavítali při naší dovolené. Když stojíte na hrázi, v první moment vás překvapí ta velká vodní plocha. Je krásně umístěná mezi lesy, na druhé straně jsou močáliště, rašeliniště, vidíme břízy, je to prostě nádherný pohled. V kempu je recepce, bezva koupání, celkově to místo je bezva. Je to na okraji lesa, takže najdete i stín, je tam pitná voda, několik ohnišť a dva stánky s občerstvením. 

Tyto fotografie jsme pořídili při našem pobytu, další jsou z léta od příbuzných. 

 

Křišťanovický rybník nemá žádný přítok. Za ním se rozkládají velké plochy rašelinišť, kde je nějaká voda. A když zaprší, tak voda postupně stéká do rybníka. Dalo by se říct, že je to vlastně rybník nebesák.

Rybník je u lidí z Prachaticka populární, dobré jsou tam pláže. Nejvýše položený rybník v Česku je výjimečný také kvalitou vody. Je to hlavně rašelinou. Rybník tady vlastně oficiálně nebyl, bylo tady rašeliniště a přes něj protékala voda. Až někdy v 50. letech někdo vymyslel, že se udělá hráz a bude se zachytávat voda. A dneska, když se podíváte na vodu, nebo v ní budete plavat, všimnete si, že je hodně tmavá. Ovšem, ve Vltavě je také tmavá voda, protože protéká rašeliništi, která vodu zbarvují.

Rybník prošel rekonstrukcí, což je vidět hlavně na hrázi, ale byl i vyčištěn. Teď už v rybníce plavou také vysazení kapři. Jsou tam kaprovité ryby, protože není zájem, aby tady byly ryby dravé, které by velmi tlumily rozvoj různých plazů nebo hlavně obojživelníků.

A co v zimě? Když hladina zamrzne, slouží pro bruslení nebo tam hrají hokej a když se vyseká v ledu otvor, přijde na řadu otužování.