Poslech: Karin Lednická: Šikmý kostel, část třetí.

Románová kronika ztraceného města, léta 1945-1961

Poslech je jen pro posluchače znalé českého jazyka. Postupně tu bude 20 dílů k poslechu!

Mnozí jsme četli Šikmý kostel paní Lednické a víme, že ztraceným městem je stará Karviná... Díky uhlí zbohatla. Kvůli uhlí ale nakonec zanikla. Zůstal jen kostel.

 

Kostel sv. Petra z Alkantary v Karviné. Následkem poddolování došlo k jeho poklesu o 37 metrů - viz obrázek. Foto vpravo ukazuje původní podobu, věž byla snížena, aby její pád nepoškodil kostel.

Barka a Ludwik, Fanka, Ženka, Halka, Olga, Leon a Beata, Wojtek, Bogdan, Henrik a Anuška a taky Štěpán nebo Julie… Většinu románových hrdinů už dávno známe, ale na cestě životem je doprovází i skutečné historické postavy.

  

Majitelka stavební firmy Anna Danielová, jejíž firma před válkou postavila velkou část Karvinné. Petrovický kněz Ludvík Sobek, který se po válce dostal do tragického střetu s mocí. Komunista Viktor Košťál, první poválečný předseda národního výboru v Karvinné. Nebo Józef Stoszek, po důlním neštěstí na Barboře odsouzený za sabotáž ve vykonstruovaném monstrprocesu s devíti inženýry a techniky. A taky třeba komunistický politik Drahomír Kolder, který už tehdy bezskrupulózně stoupal vzhůru po kariérním žebříku.

Se všemi hrdiny závěrečné části trilogie  Karin Lednické prožijeme první poválečná léta. Staneme se svědky vzestupu sílící strany, jejíž ideologie je postavena na hesle Kdo nejde s námi, jde proti nám. Doslova hmatatelně prožijeme zkázu Karvinné, která se téměř propadne do země, i postupné umírání zámku Solca. Jak se s tím vším vyrovná Barčina rodina?

Ženka se snaží najít samu sebe, Leon trpí oprávněným pocitem zmaru, Halka se pokouší zapomenout na krutý zážitek znásilnění v prvních dnech míru, Wojtek se nechává strhnout budovatelským nadšením a Anuška chřadne pod tíhou ztráty syna, zatímco Henryk chce zapomenout. Sama Barka novému světu přestává rozumět a Ludwik dobře ví, že nejhorší je začít se bát.

Účinkují: Alena Sasínová-Polarczyk a David Viktora

Dramaturgie: Eva Lenartová

Zvukový mistr: Aleš Huber

Režie: Peter Gábor

Premiéra: 30. 8. 2026

Příběh lásky připomíná zámecký platan a záchrana živočichů

Dnes se vydáme na Novojičínsko do Poodří. V údolní nivě řeky Odry leží zemědělská vesnice Bartošovice, dnes je tam Chráněná krajinná oblast. Obec byla pojmenována podle lokátora Bartoše, který byl někdy ve 14. století pověřen založením vsi - vyklučit les, získat osadníky, vyměřit pole a parcely. U Odry se pásl dobytek, koně a ovce.

Během dlouhé třicetileté války nastal značný úbytek obyvatelstva. Noví němečtí osadníci obec pojmenovali Partschendorf. 

Od 17. století tu bylo rozšířeno plemeno kravařského skotu. Chov a prodej hovězího dobytka Bartošovice proslavil, staly se  zámožnou zemědělskou obcí. V roce 1930 provozoval v obci mlékárnu švýcarský mlékař Zürcher, v podnikání mu tehdy pomohla železniční trať na Ostravu pro distribuci výrobků. Pro provoz mlékárny a zajištění stabilního zdroje vody muselo být v obci kompletně přeloženo koryto místního potoka. Co by na to asi dnes říkali ochránci přírody? 😉

 

   

Znak obce vychází ze zasvěcení kostela sv. Petru (klíč) a sv. Pavlu (meč), patronům obce.

Obcí protéká Bartošovický potok, letos je v něm málo vody.

   

Zámek připomíná dávné majitele panství. Původní gotická tvrz renesanční přestavbou za majitelů Jana Taafeho a jeho manželky Marie Brigity získala podobu dvoupatrové čtyřkřídlé budovy. 

Po předčasném skonu hraběte Taafeho byl zámek r. 1768 ovdovělé hraběnce prodán. Jejím druhým manželem se stává botanik a zoolog Josef Emanuel Canal a Bartošovice jsou od té doby spojovány s přírodou. 

V současné době obec zámek opravuje. Jsou tam výstavní expozice a dokonce i penzion.

 

  

Zajímavější jsou osobní příběhy majitelů. Majitelkou bartošovického zámku se roku 1786 stala Josefina Malabaila de Canale, která se tu roku 1770 narodila. Ve dvaceti letech se provdala za Jana Nepomuka Pachtu z Rájova, s nímž měla syna Karla. Pachtové měli několik paláců v Praze. Josefíně Pachtové se přezdívalo Krásná Pepi. Šílely po ní davy mužů, dvořila se jí celá střední Evropa a její ctitelé. Jenže manželské štěstí se neměří počtem paláců, proto Josefína se synem od manžela odešla a žila na zámku v Bartošovicích. 

Vychovatelem Karla se stal Josef Georg Meinert - profesor estetiky, dějin a umění na Pražské univerzitě. Mezi Meinertem a Josefínou vznikl hluboký vztah, ze kterého se narodily dvě děti - Hugo a Fanny.

Příběh lásky Josefa Jiřího Meinerta a jeho životní družky hraběnky Josefíny Pachtové dodnes připomíná památný strom - bartošovický platan. Dnes se mu říká Josefínin platan. Meinert ho nechal dovézt z Anglie a vysadit v zámecké zahradě jako výraz věrné lásky. Platan javorolistý dorostl do úctyhodných rozměrů a nyní patří k nejmohutnějším a nejstarším stromům u nás - s obvodem kmene 842 cm a výškou 36 m je nejmohutnějším a nejstarším evidovaným platanem v ČR. 

Pro zemřelou Josefínu Meinert nechal u kostela postavit hrobku - kopii knížecí hrobky ve Výmaru. Do hrobky byl později uložen on i jejich syn. 

 

 

Platan javorolistý španělský (Platanus  acerifolia hispanica hybrida) má odlupující se borku. Druh dřeviny vznikl v 17. století zkřížením platanu východního a platanu amerického, pravděpodobně v Evropě.

Bartošovice jsou od r. 1983 známy záchrannou stanicí pro živočichy. Pomáhají poraněným volně žijícím zvířatům, osiřelým mláďatům, v rámci záchranných programů pomáhají některým kriticky ohroženým druhům (sova pálená, sýček obecný, orel skalní). Od roku 2006 se zapojili do záchrany a chovu ovcí plemene Valaška. Klikněte na odkaz ZDE.

 

 

 

V té pěkné budově byla původně fara. Od roku 1992 je celý objekt "Stanicí pro záchranu živočichů" Českého svazu ochránců přírody v Novém Jičíně. Pro návštěvníky je expozice záchranné stanice s názvem Dům přírody Poodří.

 

  

Zámecká naučná stezka vede kolem zámku k Bartošovické rybniční soustavě s rozlohou 120 hektarů. Rákosí se využívalo jako krytina, stelivo nebo k výrobě zboží. Rybníky jsou napájeny vodou z Odry, která tam tvoří četné meandry. 

Hlavní chovnou rybou je kapr obecný (Cyprinus carpio), vedlejšími druhy jsou lín obecný (Tinca tinca), štika obecná (Esox lucius), sumec velký (Silurus glanis).

 

  

Koncem října se zde pořádají podzimní pooderské rybářské slavnosti. V hospůdce U rybníka si můžete dát občerstvení.

 

   

Pstruh a kapří hranolky s ostrou omáčkou. 

 

 

Vodu v rybníce je v letošním horkém létě nutno okysličit.

 

 

Kostel sv. Petra a Pavla v Bartošovicích byl přestavěn v roce 1583. Věž z r. 1692 je 35 m vysoká.

Afrikány neboli "smraďochy" aneb Marigold Flowers

Tento zahrádkářský příspěvek představí květinu, kterou určitě znáte. Pro mne je to i vzpomínka na babičku, která afrikány pěstovala na zahradě, ale jen nízký druh. Pár nízkých rostlin zasadila i na hřbitově, tehdy hrob ještě nezakrývala žulová deska. Pěstování afrikánů je nenáročné a afrikány přežily i bez časté zálivky. Babička těmto květinám říkala "smraďochy", afrikány totiž vydávají zvláštní odér. 

  

Afrikánů je přes 50 druhů jednoletých i vytrvalých rostlin, takže jste mohli vidět jiné, než na fotografiích.

Správným názvem jsou to aksamitníky (Tagetes). Krásně a dlouho kvetou bez zvláštní péče, hlavně na slunném místě. Přitahují do zahrady opylovače a chrání před škůdci. Podle pověsti Aztékům sloužila rostlina jako posvátná oběť slunečním bohům. 

Chcete-li se zbavit škůdců na záhoně, začněte s předpěstováním afrikánů ze semínek v březnu. Afrikány jsou původní ve značné části Severní a Jižní Ameriky - jihozápad USA, Mexiko a jih Jižní Ameriky. Existuje aksamitník citrónový ( Tagetes tenuifolia ), má sice drobnější kvítky, ale listy jsou aromatické. Dorůstá do výšky 30–50 cm.

Různé druhy se liší podle velikosti, my jsme pěstovali ty nižší. Mají zpeřené zelené listy a bílé, zlaté, oranžové, žluté, červené květy velké obvykle 4–6 cm v průměru.

 

  

zdroj fotografií: denik.cz

Video pro anglicky mluvící návštěvníky blogu:

 

Důvod proč pěstovat afrikány

Květy aksamitníků zkrášlují zahradu od začátku léta až do prvních mrazů. Zvláštní vůně afrikánů odpuzuje škůdce, především háďátka, ale i mšice, molice, komáry i vosy. Ideální je vysazovat afrikány společně se zeleninou, jako je například brokolice, zelí, cibule, okurky, papriky, fazole, dýně nebo chřest. Stačí, když afrikány zasadíte kolem záhonu se zeleninou. Také s rajčaty si budou afrikány v záhonech dobře rozumět. Mají stejné nároky na půdu i závlahu, takže si nekonkurují a navíc chrání rostliny rajčat před škodlivými háďátky. Ze svých kořenů vylučují chemickou látku alfa-terthienyl, který blokuje vývoj vajíček háďátek.  Zvláštní odér může někomu vadit.

 

 

Háďátko M. graminicola je sedentární endoparazit, tzn. že je druhem, který přinejmenším v některém stadiu vývoje nedokáže přežít bez svého hostitele. 

(zdroj agromanual.cz)

 

Díky nízkému vzrůstu pomáhají afrikány v létě také stínit půdu, udržovat v ní vláhu a potlačovat růst plevele. Afrikány lze navíc po odkvětu využít i jako účinné zelené hnojení, které po zarytí zvýší obsah organické hmoty v půdě a zlepší její strukturu.

 

Pěstování afrikánů ze semínek 

Afrikány jsou teplomilné letničky, které se u nás vysévají ven až v polovině května (po „zmrzlých mužích“), aby případný noční mráz nepoškodil mladé rostlinky. Semena obvykle vyklíčí do čtrnácti dnů. Výhodnější je sazenice afrikánů předpěstovat doma. Dočkáte se tak prvních květů už o měsíc dříve. S výsevem semen afrikánů uvnitř začněte šest až osm týdnů před posledními jarními mrazíky.

 

 

Osázený starý pařez. 

Semínka vysévejte do misky s navlhčeným výsevním substrátem a lehce zasypte. Půdu udržujte rovnoměrně vlhkou, nesmí být podmáčená. Jakmile semínka afrikánů vyklíčí, přemístěte rostliny pod pěstební lampu nebo na okno, kde budou mít alespoň osm hodin přímého slunce. Až rostliny dosáhnou výšky několika centimetrů a budou mít pravé listy, přesaďte sazenice každou do vlastního květináče, později na záhon. 

zdroj: www.denik.cz, Wikipedie, YouTube