Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

úterý 20. dubna 2021

Příběhy slavných značek: Sigma

Světový výrobce čerpadel a pump s Neptunovým trojzubcem ve znaku.

Firmu na výrobu pump a vodních čerpadel, která má více než stopadesátiletou tradici, založil rod Sigmundů. A všechno to začalo, jako v případě mnoha jiných úspěšných podniků, v malé domácí dílně takřka na koleně.

Zakladatel podnikatelské dynastie, jejíž potomci dodnes žijí v západní Evropě, se jmenoval Ludvík Sigmund. Narodil se roku 1836 ve vesnici Třebčín na Olomoucku.

Když mu bylo dvacet sedm let, přiženil se do nedalekého Lutína a našel si práci coby pomocník zdejšího tesaře a studnaře Tomáše Vychodila.

Éra ručně kopaných studní

Tehdy se ještě studny kopaly ručně a voda z nich se čerpala pomocí jednoduchých pump. Vyráběly se ze dřeva a jejich kvalita nebyla vysoká. Pumpařskému řemeslu se věnovala jen hrstka drobných domácích výrobců. Jedním z nich byl právě pan Vychodil, který vyráběl pumpy pro zemědělce z Lutína a okolních vesnic. A Ludvík Sigmund mu byl k ruce.

Technické vybavení v jejich společné dílně musela zastat pouze ruční hoblovací stolice. Šikovný Ludvík se rychle zapracoval, a když jeho mistr pár let nato zemřel, ujal se práce sám a pustil se do výroby dřevěných pump naplno.

pondělí 19. dubna 2021

Tajemství a fakta o letu Jurije Gagarina do vesmíru - Poslech do 11. 5.

Pavel Toufar: Gagarin. Byl první?

K 60. výročí letu do vesmíru 

Čte: Pavel Hromádka, poslech do 11. 5. 

Vydalo nakladatelství Olympia v roce 2011.

V dubnu to je šedesát let od chvíle, kdy Jurij Gagarin jako první člověk vzlétl do vesmíru. Právě na jeho příběh i všechny svízele rázu technického, politického i obecně lidského, které tuto přelomovou událost provázely a neustávaly ani po úspěšném letu prvního kosmonauta, se zaměřil publicista Pavel Toufar v knize Gagarin. Byl první? Kniha odhaluje dlouho ukrývaná tajemství a fakta, která byla kremelskou cenzurou upravována. 

Životní příběh Jurije Gagarina je v knize prezentován poněkud útržkovitě, ale přece se nakonec čtenáři poskládá v poměrně ucelený obraz – vlastně retrospektivní, protože kniha začíná mnohostrannou analýzou tragické letecké nehody, při níž Gagarin v roce 1968 zahynul.

Gagarinův hrob v kremelské zdi

Poměrně detailně jsou podány také příběhy několika dalších náhradníků - Germana Titova a Grigorije Něljubova.

Značná pozornost je též věnována vedoucímu střediska pro výcvik kosmonautů plukovníku Nikolaji Kamaninovi, z jehož osobního deníku jsou často citovány pasáže týkající se přípravy letu, postřehy o jednotlivých kosmonautech apod. A občas problesknou i politické názory – Kamanin byl, dle vzpomínky pamětníka, „zlovolný člověk“ a „stalinistický parchant“. 

Příběh konstruktéra Koroljova

Pavel Toufar připomíná i pohnutý příběh hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova, který byl naopak obětí stalinské epochy – ve třicátých letech zatčen, nesmyslně obviněn a odsouzen na deset let nucených prací v lágru na Kolymě. Před jistou smrtí ho zachránil letecký konstruktér Andrej Tupolev, kterému se podařilo Koroljova z gulagu vyreklamovat – pro práci ve speciální vězeňské konstrukční kanceláři.

Sergej Pavlovič Koroljov s Jurijem Gagarinem (foto Seznam)

Především to byli Sergej Koroljov a Jurij Gagarin, jehož zaujetí pro let bylo tak silné, že výběr z velkého množství uchazečů o let, ani ze stále se zmenšující skupiny kosmonautů a nakonec ze tří zbývajících snad ani jinak dopadnout nemohl.

Velmi emotivně a působivě, byť poměrně dosti i věcně, je vylíčen start lodi Vostok včetně  návratu na Zemi.


autor: Blanka Kostřicová

video Youtube

Pocta astronautovi

Celý svět slyšel tu zprávu TASSu

Celý svět zanechal hovoru

Celý svět vyskočil od rozhlasu

A zdvihl pohledy nahoru

 

Dobrý den, majore Gagarine

Tak jsme se tedy už dočkali

Celý svět připil vám rudým vínem

Lidé vám zezdola mávali

 

Vyřiďte prosím na Měsíci

Vyřiďte mezi hvězdami

Co chceme všichni dneska říci

Že přijdem brzo za vámi

 

Já to tak zazpívat nedovedu

Trémou se třese mi dneska hlas

Máte prý, majore, dvacet sedm

A svět je mladý podle vás

 

Pocta astronautovi – tak zní název skladby, kterou nazpíval brněnský dirigent Gustav Brom a složili ji Jaromír Hnilička a Pavel Pácl. Píseň se stala velice populární a je více známá pod názvem Dobrý den, majore Gagarine. (zdroj Topzine)


foto Seznam

 


neděle 18. dubna 2021

Proč je můj blog Kaleidoskop?

Na úvod musím uvést, že článek vznikl na téma měsíce v Klubu blogerů. Ze dvou témat to je téma "únikové", jak by řekli maturanti u své slohovky.  
Proto začnu konstatováním - rozhodla jsem se založit svůj vlastní blog. Tak vidíte, žádná originální myšlenka se nekoná, tohle udělaly stovky, asi tisíce lidí přede mnou. Myšlenka na založení blogu zrála mnoho let. Výsledkem toho zrání nyní je, že jsem ráda, že jsem na "Blogu" nic nezakládala, tím mě minuly patálie a neblahé zkušenosti mnohých blogerek (ty asi v blogovém světě převažují). 

V době, kdy mnozí připomínají 10. a vyšší výročí svých blogů, já začínám. Po pravdě, také jsem mohla takové kulatiny slavit, ale stejně - kde ty loňské sněhy jsou! Rozdíl je v tom, že mám jasno, že ani blog tu není navěky a třeba fotky mohou zmizet nenávratně během jednoho dne.

Slušelo by se připomenout moje začátky, kdy jsem blogy objevila, začala je postupně sledovat.
Je to dávno, dokonce tak dávno, že si to mnozí/mnohé ani neumí představit. Některé současné kolegyně byly v té době ještě dětmi.
Chci tady jmenovat Babču, její blog byl totiž před těmi mnoha lety první, na který jsem čirou náhodou natrefila. Stále vidím barevnost jejího tehdejšího blogu, kde mě zaujal slovní fotbal, na který jsem vytrvale chodila. Byl to prostě originální blog a to mě oslovilo. Byla tam i výborná atmosféra, to se dalo vycítit. Kromě fotbalu se mi líbily i Babčiny recepty, které měla (a snad má dosud) na videích, je vidět, že je to zkušená kuchařka. A pak ten typický jazyk ve slezském nářečí!

Do té doby jsem vůbec nevěděla, že blogy existují, měla jsem jiné zájmy i povinnosti. Postupně jsem rozšířila okruh svých návštěv na blozích, objevila jsem další, pro mne zajímavé blogy. Myšlenka na vlastní blog se sice objevila, občas mě k tomu i někdo vyzval, ale postupem času se otupila a jaksi zanikla. Až koncem loňského roku se události seběhly tak, že jsem zahájila svoje vlastní blogování. V době, kdy spousta blogerů začínala znovu, měla starosti s přesouváním materiálů - to mě minulo.

Začala nová etapa, ale proč "Kaleidoskop"?

Když se přiblížila chvíle, že blog založím, napadlo mě: jak blog pojmenovat? Nesmějte se, blogů je už tolik, že být originální je těžké. A jen mezi těmi, které jsem objevila, je "přehankováno". Hned mi bylo jasné, že Hančin blog to nemůže být. Ano, může být  blog bez jména, ale kdo bude vědět, komu patří, když jsem léta chodila na blogy a komentovala jako Hanka? Musím dodat, že anglický název jsem hned vyloučila. Jsem v Česku a tyhle cizokrajné názvy nepodporuji.

Našla jsem i video, kde "odborně" radí, že blog by měl mít vyhraněné zaměření, aby oslovil určitou část lidí. S tím mám však problém, protože jsem si uvědomila šíři svých zájmů. Ty hlavní uvádím ve svém profilu a to ještě nejsou všechny.
A zase jsem u názvu - Všehochuť a Pestrý svět (ten by se mi líbil víc) by mě charakterizovaly, jenže tohle už tady je, tak jak vlastně? Pak jsem přišla na název podle své kdysi oblíbené hračky z dětství - po pravdě je to jediná z hraček z mého dětství, kterou jsem si nechala. Je malá a může si s ní pohrát i dospělý. Ona to zase hračka až tak není. Ale vždy se mi líbila ... ano, bude to "Kaleidoskop"!

Co to vlastně znamená?
Jednak je to hračka krasohled tvořená několika zrcadly v tubusu, umožňující vytváření obrazců z uvnitř nasypaných malých barevných sklíček.
To mě inspirovalo.Třeba jsem inspirovala i já vás, ten krasohled může být i dnes drobným dárkem.  

 

Jak funguje kaleidoskop? Můžete se podívat:


Podobně jako v kaleidoskopu, který díky barevným sklíčkům vytváří neopakovatelné obrazce a ty se pak se spojují v celek, může být kaleidoskopem i obsah blogu pestrý svými tématy. A tohle je od začátku můj záměr.

Kaleidoskop si můžete koupit, ale kutilové si ho mohou podle návodu i vyrobit - z rolky od kuchyňských utěrek + další materiál: 

 


Kdo rád pracuje s Photoshopem, má tady Photoshopové Orgie: 

 

A víte, že Kaleidoskop je i písnička? Ta je maskotem mého blogu: 
 

Tak vidíte, že s kaleidoskopem není nuda, že?

zdroj: videa Youtube, foto internet


pátek 16. dubna 2021

Toulky českou minulostí: 15. schůzka: Příchod lidu praotce Čecha

Vydejme se za nimi. Za prvními našimi předky, hovořícími řečí aspoň trochu se podobající té naší, za předky, se kterými máme společný kus země, jemuž říkáme vlast. Vstupme do té země a rozhlédněme se. Hranice civilizovaného světa vede pár kroků od skupinky lidských sídel – vytyčuje ji krajní brázda nejvzdálenějšího pole. O krok dál začíná hvozd, v očích usedlíků skrývající sterá domnělá i skutečná nebezpečí. Je plný vlků, ten prales, vlků, duchů a strašidel. Lidé v něm až na výjimky nežijí. Leda brtníci, jmenovci medvědů, kteří tu sbírají med divokých včel. Leda dehtáři nebo smolaři, kteří tu pálí svoje milíře. Občas se sem odvažují horníci, pátrající po železné rudě. Jinak nikdo. Je-li sám a neozbrojen.

Země plná lesů, hvozdů a hájů 

 Kde člověku nestojí v cestě smíšený, především bukový a dubový porost, tam se prostírají bažiny. A tak míst vhodných k usazení, úrodných a předem štědrých, je vlastně málo. Navíc podnebí je měnlivé, nestálé, vlhké. Mrazy, sucha a povodně vyvolávají nové a nové hrozby hladu. Ach ano, ten život v "končinách mlékem a strdím vlhnoucích", jak o nich fabuluje Kosmova Kronika, ten život skýtá velice těžce vydělávaný a ještě k tomu nejistý chléb.

Vypadala praslovanská vesnice jako dnešní? Ale kdepak, nevypadala. Spíš to byly jakési osady. Osady o několika chaloupkách, roztroušené daleko od sebe... Anebo ještě přesněji – polosamoty s pár usedlostmi. Slovanské osady sestávaly v průměru tak asi z deseti domů. Jednotlivé příbytky mohly být uspořádány do tvaru podkovy, jak ukazuje naleziště v Dessau-Megiskau v Německu; nějaký patrný řád však ve vzájemné poloze obydlí nikdo nenajde. Lidé je stavěli rozptýleně, většinou na úzkém pruhu podél vodních toků.

Polozemnice. Ani ryba ani rak. Něco mezi domem a zemnicí. Skutečná zemnice byla zahloubená metr a až metr padesát do země, přičemž střecha spočívala vlastně na zemi. Polozemnice sahala jenom něco přes 80 centimetrů do země. Její tvar? Čtvercový. Výjimečně mírně obdélníkový. Rozměry? Průměrně 10 m2, byly však i menší – 4 m2, ale taky větší – až kolem 19 m2. K těmto větším – něco přes 18 m2 – taky patřila polozemnice v Březně u Loun. Tam stojí příbytek patřící nejstarším slovanských obyvatelům, kteří přišli na území naší vlasti.

Obnovený svět 

Dlužno upřesnit, že to obydlí tam nestojí nepřetržitě od 6. století, ale bylo rekonstruováno (na základě konkrétního objevu) v roce 1981 a v provozu bylo vyzkoušeno o rok později. Nejprve se na její stavbu vybíraly nástroje. Staří Slované ještě nepoužívali pilu, takže volba padla především za železné sekery, jednak běžného typu, jednak s příčně postaveným břitem – této sekeře se říká teslice. Dále dláta, lžícovité nebozezy, nástroje s týlními laloky. Série tohoto nářadí nástrojů byla vyrobena podle původních vzorů.

Pak došlo na stavební materiál. Podle rozboru dřevěných uhlíků nalezených při archeologickém výzkumu se zjistilo, že by se mělo používat dřeva javorového, jasanového, dubového a bukového – v úvahu ještě přicházela vrba, líska a topol. Mimochodem – tyto stromy se dnes v okolí Března už nevyskytují – až na jasan, lísku a topol. Součástí pokusu bylo také zjistit čas, potřebný k vykonání díla právě s původním nářadím.

Tak například přeseknout dubový kmen o průměru 13 cm úzkou železnou sekerou trvalo dvě až dvě a půl minuty, zatímco bukové kmeny o průměru 20 centimetrů si vyžádaly 12 minut. Výkop polozemnice si naproti tomu pokusníci trochu ulehčili. Ale jenom trochu. Žádný bagr. Použili moderní nářadí jménem krumpáč. Práce s ním byla o polovinu rychlejší než práce se starobylým nástrojem s týlními laloky.

Tak se žilo, bydlelo a pracovalo: 

Jak vypadal takový slovanský dům zblízka? Dva nosné kůly svědčily o existenci krovu. Na nosících ležela dřevěná vaznice, a na tu byly zavěšeny krokve, ty tvořily součást sedlové střechy. Lehké pletené stěny by asi nesnesly tlak střechy, protože ji museli archeologové dovést až k zemi a tam podložit. Stavitelé ve 20. století pracovali s kmeny, které dostali – a ty byly všelijak pokroucené. Takové starosti ve století sedmém naši předkové určitě neměli – už při kácení stromů si samozřejmě vybírali nejrovnější kmeny. Dále: v žádném ze slovanským obydlí se nenalezly železné hřeby. Celá konstrukce se svazovala houžvemi nebo spojovala dřevěnými kolíky. Ještě jeden problém: krytina. Jakou krytinu používali staří Slované?

Ve vykopávkách se nic takového pochopitelně nenašlo. Volba padla na rákosové došky. Rákosu bylo určitě dostatek, zatímco mezi obilnými zrny, která se našla, bylo těch žitných jenom poskrovnu.

Do staroslovanského domu se nevcházelo. Scházelo se do něj. Šlo se totiž dolů. Vybavení bylo nejnutnější. Ten nejzákladnější inventář, který nemohl chybět. Především oheň. Pec nebo otevřené ohniště. A ložnice? Spíš lůžko. Dvě dvojice dubových kmenů, mezi ně větve překryté silnější vrstvou rákosu, rozměry 135x175 centimetrů, poněkud málo pro dnešní mužskou populaci. V příbytcích podobného druhu bydlely poměrně početné rodiny, odhadem asi šest jedinců, z toho dvě dospělé osoby. Rodiče s dvěma dětmi mohli spát na loži – nohama směrem k ohništi – další děti na nějaké lavici. Výstavba domu zabrala v roce 1981 za pomoci tří pracovníků asi 270 hodin. Když tyto údaje promítneme do minulosti, dalo by se odhadnout, že v 6. století po Kristu by si stavba domu vyžádala asi tři až čtyři týdny.

Bydlení na zkoušku: 

V další části pokusného programu nastoupily tříčlenné skupiny dobrovolníků, kteří se v domě usídlili. Bylo to po dobu osmnácti dnů. Pokus se uskutečnil na konci ledna a na začátku února, kdy se předpokládalo poměrně mrazivé počasí. Předtím byl opravdu třístupňový mráz a taky sníh, pak se oteplilo na plus 4° Celsia, následovalo ochlazení na minus 5°, v závěru mírné oteplení. Oblačno i jasno, sněžení, slabý déšť, mlhy i mrholení. Jak se vedlo obyvatelům domu?

Zpočátku pociťovali značný chlad a vlhko, to proto, že se v obydlí předtím nikdy netopilo. Maximální teploty uvnitř kolísaly mezi třemi až pěti stupni. Po třech dnech se teplota v příbytku začala vyrovnávat a stále stoupala. Denní průměr činil 10 až 12 stupňů, v teplejším období dokonce 18° C. V průběhu doby se ustálila na přibližných 13° C, a to i za venkovních teplot kolem -5° Celsia. Další bod – technika vytápění. S tou byl problém. Hlavně s kouřem. Ten mohl odcházet jednak dvěma protilehlými otvory při vrcholu štítu, jednak střechou. Zpočátku to vypadalo, jako by dům hořel, ze všech částí střechy totiž stoupal dým. Uvnitř pokusného obydlí vystoupil kouř do výšky jednoho metru až metru dvacet nad úroveň podlahy a tam se, většinou za nepříznivého počasí, stále udržoval. Při suchém bukovém dřevě potíže s kouřem však skoro neexistovaly. V podstatě bylo nutno provoz v obydlí přenést do jeho spodních partií pod kouřovou clonu.

To potvrzují i národopisné výzkumy – za podobných podmínek bývá příbytek vybaven jenom nízkým nábytkem, sedátky, lavicemi... Lidé v tomto obydlí pohybují sehnuti, se skloněnou hlavou.

Zvířata měla volný pohyb: 

Hospodářská stavení? Žádná. Chlévy neexistovaly, dobytek se pásl venku na lukách či spíš v lese, luk bylo málo. Podřadná pastva se odrážela na zuboženém stavu skotu. Mimochodem, právě hovězího dobytka bylo podle nálezů kostí na archeologických vykopávkách nejvíc – přes padesát procent. Oproti vepřům – ti tvořili ani ne čtvrtinu. Třeba to souviselo s nedávným stěhováním z východu. Tato teorie má své stoupence; ti podotýkají, že drobnější zvířectvo by se na velkou vzdálenost špatně hnalo, proto tedy tolik skotu u prvních slovanských obyvatel.

V pozdějším období se poměr prasat, ovcí a koz na jedné straně a krav na straně druhé obrátil. Jaké byly chlévy pro dobytek? Žádné. A protože nejsou chlévy, není ani hnůj, a pole, nehnojená, primitivně obdělávaná pole dávají neuvěřitelně nízké výnosy: z jednoho zasetého zrna se sklízejí dvě, a když je mimořádně příznivý rok, tak čtyři. Zemědělce neuživí ani obilí, ani dobytek. Nutná kombinace obou způsobu výživy zajišťuje při vší vyčerpávající dřině jenom velice nejistou existenci. Lidé mají špatné nářadí, železo je vzácné, nové kovové pracovní prostředky se většinou získávají překováváním starých zbytků.

No tak ono tomu není tak dávno, co se na vesnici schovávala každá zlomená podkova – ano, a hospodáři ve svých závětích odkazovali potomkům i krumpáč a rezavý řetěz. Byl to takový bludný kruh... Prakticky bez východiska. Bídným nářadím se dá půda jenom bídně obdělávat, navíc je nehnojená, takže málo rodí, rychle se vyčerpává, a tak musí dlouho ležet ladem, aby se vzpamatovala, takže vlastně jenom polovina obdělávané půdy je sezónu co sezónu využita, ovšem i oseté plochy pohlcují nadměrné množství zrna, ze kterého jenom nepatrná část vzejde, životní podmínky se nelepší, nastalo všeobecné ustrnutí, pohyb lidstva vpřed se zdánlivě zastavil, jenom kolovrátek času se pořád točí dál a dál.

Nádobí nebo příruční sklad: 

Co to je? Ptali se archeologové, když objevili na sídlišti našich prvních Slovanů kusy vypálené hlíny – na jedné straně hladké a světle hnědavé, na druhé straně pórovité a černošedé. Zlomky naznačovaly, že půjde nejspíš o část nějakého většího a značně hmotného předmětu. Ale jakého? Z úlomků mazanice se podařilo s trochou trpělivosti sestavit čtvercovitou pánev s rovným dnem a svislými stěnami. Byla dlouhá skoro metr, o něco méně široká, kolmé stěny vysoké přes 7 centimetrů a váha – skoro 60 kilogramů. Ještě jednou stejná otázka – co to je a k čemu to mělo sloužit?

Ten předmět dostal nejprve název pekáč, pak vstoupil do dějin jako pražnice. Postupně se ukázalo, že pražnice náležely k inventáři těch nejstarších slovanských obydlí u nás. Vyráběly se z mastné hlíny ochuzované příměsí slámy a plev. Vypáleny jsou rozdílně, neuměle, většinou špatně, někde se jenom vysušovaly vzduchem, takže ani nelze mluvit o keramice. Vzhledem k tomu, že byly tak těžké a přitom křehké, nedaly se snadno přenášet z místa na místo. Nač byly potom dobré? Tato záhada není dodnes spolehlivě vysvětlena.

Jedna verze se přiklání k tomu, že šlo o jakýsi příruční sklad, na kterém se vysoušelo obilí určené k okamžité spotřebě. Uvažuje se však také o pražení zrn pro přípravu lehce stravitelného a chutného pokrmu zvaného pražmo. K takovému pražení nebylo zapotřebí ani dlouhé doby, ani velkého žáru – plocha se vyhřála žhavými uhlíky, které se pak vymetly, a vana byla připravena. Někdy se však našly i stopy těsta, což zavdalo podnět k myšlence, že snad pražnice sloužily k pečení chlebů a nekvašených placek. Jedna záhada, která čeká na rozluštění...

Příliš strohý odkaz: 

Se žárovými hroby je to poněkud paradoxní. Přestože přispěly vůbec k objevu naší nejstarší slovanské kultury, je na druhé straně jejich vlastní výpověď víc než skoupá. Skutečnost, že mrtví byli spalováni, znemožňuje antropologům určit jakékoli podrobnosti o tělesném vzhledu našich nejstarších Slovanů. Žárové hroby jsou nemluvné i proto, že kromě popelnice téměř neobsahují žádné jiné předměty. Jenom tu a tam se najdou nepatrné zbytky oděvních součástí nebo ozdob, jako přezky, spony, bronzová spirálka, někdy hřeben, pinzeta, nožík, železné šipky, navíc pár neurčitelných kovových předmětů – nic, nad čím by archeologové mohli zajásat. Žádné honosné milodary, jako se nacházejí z období předchozích nebo následujících.

Ujít pozornosti však nemohlo, že mezi nálezy je velmi malý počet předmětů z kovu. Zřejmě byl pro naše nejstarší slovanské předky kov velice vzácný. Když po vyčerpání polí stěhovali svou osadu na jiné místo, pečlivě s sebou brali veškerý upotřebitelný materiál, včetně kovového nářadí a náčiní. Jak by ne, když si opravovali i rozbitou keramiku...

Možná se vám zdá obraz života našich praotců přehnaně černý. Přes všechna zkreslení je však pravdě blíž než ta idylická představa o stařešinovi, který pokleká, líbá zemi a slibuje svému lidu ráj, bezstarostnost a všechny dary přírody až po med, mléko a strdí. Na to bychom neměli zapomínat. Raný středověk, to byl čas hladovějících rolníků, žijících v nejistotě a bázni. Také v hluboké oddanosti bohům – nejprve pohanským. později jedinému křesťanskému. Není v naší moci pochopit přesně ono niterné středověké zaujetí, s nadějemi vzhlížející k nadpřirozenému, božskému, mocnému. Ale existovalo, bylo odpovědí slabého tvora na nejistou existenci v čase: když nemohl ovládnout vnější síly přírody, alespoň se v duchu přimkl k síle, o níž věřil, že je daleko mohutnější. Být zadobře s bohy, to dávalo lidem víru v tento málo milosrdný, přece jen však krásný život...

Je dobře to mít na paměti. Trvalo ještě nejméně pět staletí, než se člověk vyprostil z okovů vlastní malosti, izolace a bídy. Zatím jsme se pohybovali na ledě velice tenkém. Stěží lze čekat od skromných nespálených zbytků ze staroslovanských popelnic, aby vypovídaly o své době plasticky a úplně. Na toulkách českou minulostí však právě teď dospíváme k významnému bodu. Vůbec poprvé máme možnost vzít do rukou alespoň trochu souvislejší písemný záznam, týkající se vlastních politických dějin nejstarších Slovanů. A poprvé se objevuje i jméno slovanského panovníka. I když se vší pravděpodobností není on a ni jeho jméno slovanské. Ale je tady. Sámo.

autor: Josef Veselý

čtvrtek 15. dubna 2021

Viděli jste u nás v zimě čápa? Je to možné, migrační zvyky ptáků se mění

 

Kteří ptáci se vrací z teplých krajin? Jak na jaře správně krmit zpěvné ptactvo a jak se postarat o budky?

Ornitoložka Pavlína Ráslová má ráda ptáčky. Sleduje třeba jejich migrační zvyky. To znamená, že ji zajímá, kdy odlétají za teplem do dalekých zemí, kdy se vrací a kudy letí. Určitě vás taky někdy napadlo, kam se v zimě někteří ptáci ztratí a proč je jich na jaře najednou tolik. Ale i to se mění. 


středa 14. dubna 2021

O češtině od A do Z: Skloňování číslovek v hodnotě nad tisíc

 12. Praktická škola naší mateřštiny s humorem a nadhledem.



úterý 13. dubna 2021

Příběhy slavných značek: Amylon

Do vínku mu bylo dáno silné sociální cítění. A proto se z něj stal lékař. Když však škrobárenskému podniku jeho tchána hrozil zánik, svlékl bílý plášť a stal se továrníkem. Několik generací dětí vyrostlo na jeho cukrových mejdlíčkách. A puding stejné receptury se v kuchyni využívá dodnes.

Základy firmy, která svoji existenci postavila na bramborovém škrobu, nezbytném pomocníku nejen v kuchyni, ale i v široké domácnosti, lze datovat už do druhé poloviny 19. století.

Za svoji slávu však firma Amylon vděčí Františku Malínskému – lékaři, továrníkovi, bankéři a politikovi.

Lidé, nebo brambory?

František Malínský se narodil 30. listopadu 1850 v Hlinsku. Protože chtěl pomáhat lidem, stal se lékařem. Mezi lidmi byl velmi oblíbený. Ve svých sedmadvaceti letech učinil osudový krok – oženil se s Boženou Peškovou.

Otec paní Boženy patřil k předním podnikatelům na Přibyslavsku a jako první v tomto regionu se pustil do průmyslového zpracovávání brambor. Svůj závod měl v Ronově nad Sázavou, kde z bývalé vyhořelé papírny vybudoval škrobárnu. Vyráběl se zde i sirob a hroznový cukr velké kvality.

Bohužel pan Pešek brzy zemřel a jeho dobře rozjetý podnik zůstal na krku jeho ženě, ovdovělé paní Johaně. Jenže firma nevzkvétala. Malínský si musel vybrat: Buď nechá škrobárnu padnout, nebo přiloží ruku k dílu a pustí se do záchrany majetku své manželky.

Bílý plášť putoval na hřebík

Po dlouhém rozmýšlení si vybral druhou cestu. V roce 1891 se osobně ujal vedení celého závodu, provoz přestavěl, modernizoval zastaralé zařízení, zlepšil organizaci práce, a tím snížil výrobní náklady. Díky tomu snad na poslední chvíli postavil celý podnik na nohy.

Rozšířil ho o další provozovny, postavil továrnu na škrob v Nížkově, bednárnu v Poříčí, přibyla nová továrna a automatický mlýn v Přibyslavi. V prvním desetiletí nového století měl už na padesát dělníků.


Croissanty s pudinkem: 

Těsto: 

350 ml plnotučného mléka 

450 g hladké mouky + na podsypání 

75 g třtinového cukru 

15 g droždí 

špetka soli 

2 vejce (do těsta + na potření) 

250 g másla 

Náplň: 

1 balení vanilkového pudinku

400 ml plnotučného mléka

1 lžíce cukru krystal

50g másla

Toulky českou minulostí

Příběhy slavných značek: Sigma

Světový výrobce čerpadel a pump s Neptunovým trojzubcem ve znaku. Firmu na výrobu pump a vodních čerpadel, která má více než stopadesátilet...