100 let Baníku Ostrava: Seriál o historii a legendách fotbalového klubu - 8. díl

 

Osmý díl seriálu ke 100 letům fotbalového klubu Baník Ostrava bude dnes patřit Evženu Hadamczikovi. Šlo o trenéra na přelomu 70. a 80. let, který s Baníkem prožil nejúspěšnější období v historii a fanoušci - i ti mladší - na něho stále vzpomínají.

 

8. díl: Pokud bude mít Baník svůj stadion, musí nést jméno Evžena Hadamczika, říká Verner Lička

„Jestli je symbol Ostravy, tak je to překvapivě Evžen Hadamczik, kluk, který z Ostravy není. Ale za těch pět a půl roku nechal takovou stopu,“ popisuje svého osudového trenéra člen Klubu ligových kanonýrů Verner Lička, bývalý útočník a sám dlouholetý trenér.

Lička pochází z Hlučína, Evžen Hadamczik z Kravař, tedy oba z takzvaného Prajzka, které dříve patřilo pod Prusko. Na první setkání si dodnes Lička pamatuje, tehdy ho Hadamczik přetáhl do třetiligové Opavy.

Osobní a férový přístup

„Poznal jsem ho na konci roku 1972 a řekněme, že rychle reagoval na zprávy, že v Hlučíně běhá šikovný útočník. Ozval se a tam jsem ho poznal jako trenéra i jako člověka. On zásadně jezdil za vámi domů. Spřátelil se i s naší rodinou,“ vzpomíná Lička.

Krajané z Hlučínska si rozuměli, navíc znalost němčiny slavnému trenérovi pomáhala ve studiu tehdy dominantní bundesligy.

Osobní a férový přístup to byly hlavní rysy práce Evžena Hadamczika. „Když měl čas a byl v dobré náladě – a to bylo často, tak mě odvezl do Hlučína. Bydlel v Koutech a jel 15 kilometrů do Hlučína a 15 kilometrů zpátky. Dnes se používá car coaching, on ho dělal tehdy v tom autě. Jeho energie byla neuvěřitelná. A měl jsem speciální přezdívku,“ vypráví Lička. Přezdívka Džules vycházela z jeho křestního jména Verner a jakési přesmyčky slavného francouzského spisovatele Julese Vernea.

Evžen Hadamczik hrál zásadní roli i v přestupu Ličky z Opavy do Baníku. „Přijela za mnou celá taková delegace, hučeli do mě asi dvě hodiny, abych přestoupil do Ostravy, popisovali výhody. Mi se to samozřejmě líbilo, ale v hlavě mi pořád znělo upozornění mámy: Běda, jestli zklameš Evžena. Dopadlo to tak, že jsem jim řekl, že bez pana Hadamczika ne. Že on rozhodne. Druhý den jsme přijeli za Evženem a on řekl: Ne, ještě na to nemá. Na Baník ho sám odvezu, až bude připravený,“ vzpomíná Lička.

O půl roku později ale přece jen Lička do Baníku odešel, i když byl při oznámení Hadamczikovi hodně nervózní. Za dva roky se ale v Baníku potkali a prožili nejlepší období.

Hadamczik věnoval fotbalu opravdu hodně, byl to vyhlášený odborník, byl citlivý a chápavý. A právě citlivá povaha Evžena Hadamczika, nemoc, okolnosti kolem neúčasti olympijského výběru na hrách v roce 1984 v Los Angeles, zatrhnutí angažmá v Rapidu Vídeň vedly nakonec 19. září 1984 k sebevraždě. „Jestli třeba to všechno, co v něm bylo, možná ta přílišná odpovědnost, chování představitelů v té době – to si málokdo umí dnes představit. Takže se pak bohužel stalo, co se stalo,“ přemítá Lička.

Verner Lička

Každopádně pokud jednou bude mít Baník svůj fotbalový stadion, má Lička jasno. „Myslím, že to tak jednou skončí. Jestli stadion vznikne, tak se musí jmenovat Evžena Hadamczika,“ prorokuje.

Evžen Hadamczik získal za pět a půl roku s Baníkem dva mistrovské tituly, třikrát skončil druhý a další úspěchy sbíral v pohárové Evropě.  

Zdroj: ostrava.rozhlas.cz

Toulky českou minulostí: 95. schůzka: Chorobopis krále Václava II.

 

V dnešním dílu možná budete překvapeni, jaký tento panovník byl, protože běžně se o tom v učebnicích dějepisu nepíše. 

Václav II... Třicátý Přemyslovec na českém trůně. Náš šestý král. Jaký vlastně byl? Bál se koček. Dostal hysterický záchvat, sotva zaslechl kočičí mňoukání. A když už kočku uviděl, zpravidla se mu podařilo omdlít. Ještě víc se bál hromů a blesků. Za bouřek v panické hrůze prchal, zavřel se do jakési kapličky a tam se modlil. Přepadaly ho návaly sklíčenosti, skleslosti, výčitek svědomí. Ve Zbraslavské kronice je o tom záznam podle vlastního Václavova líčení.

 

Václavova miniatura ve Zbraslavské kronice

„Když jsem seděl včera už na sklonku dne v letní jídelně a stálo u mně převeliké množství šlechticů, přistoupil ke mně, v naději na vyhovění, jeden rytíř s rozrušenou myslí vyložil přede mnou svou křivdu, kterou nespravedlivě utrpěl. Tvrdil, že se mu stalo násilí a žádal, abych pro takovou stížnost určil soudce k vykonání spravedlnosti. Já však tehdy, zaujat pohodlím vlastní zábavy, nevěnoval jsem pozornost záležitosti stěžujícího si rytíře, stupňoval jsem sklíčenost sklíčeného a zahrnul ho zbytečnými slovy, a tak ho v povznesenosti ducha nechal od sebe odejít ještě ve větším zármutku.“

To ještě není celé. To hlavní – tedy následná Václavova reakce – teprve přijde: „Po uplynutí kratičké chvilky počal zaznívati do mého srdce jakýsi šepot božského napomínání a mně ostřeji domlouval velikým káráním, takže jsem začal u sebe v tichu mlčenlivé úvahy uvažovati takové věci: Kohopak já ze sebe dělám? Nač jsem pyšný? A kdo já jsem? Proč sedím s knížaty a držím trůn slávy? Zda proto, abych jen oplýval bohatstvím a rozkošemi, a ne spíše, abych pomáhal, a ne spíše, abych pomáhal sklíčeným v srdci? A jaká asi mně bude uchována koruna spravedlnosti v onen den, od onoho nejspravedlivějšího soudce?“

Až potud odráží Václavova zpověď pohled do zrcadla, které má každý uvnitř sebe. U mocných a bohatých bývá takové sebenazírání věcí vskutku nevídanou neslýchanou, ovšem to není nic proti reakci, kterou u něj ono zpytování rozjelo. Ta zdá se patří už do učebnic psychiatrie: „V tom tedy vření svých myšlenek rozčilen jsem vstal a zanechav za sebou všechny, zavřel jsem dveře a vstoupil sám do ložnice a přiložil hořící svíci, kterou jsem si přinesl, k obnaženým lýtkům a vypaluje si na pěti místech znamení, silně jsem se popálil pro napravení své dokonané mrzkosti a pravil jsem: Tak, tělo, hoř, abys neshořelo, snášej to zde, abys nemuselo na onom světě snášeti věčné tresty... Dostavil se zápal nohy po úraze popálením a utrpení trvající po zápalu. Ale tuto ránu dobrovolně snáším, abych odstranil z prsou pýchu.“

Jindy zase, aby „zkrotil nedovolené pudy svého těla“, nosil dva roky hrubou žíněnou košili, „a až do své smrti mořil své tělo posty a modlitbami a tak od sebe mužně odrážel úklady skrytého nepřítele...“ Tyto a ještě další signály můžeme řadit k těžší neuróze.
Neuróza... Jedna? To by král Václav musel mít celou sbírku neuróz. Trpěl zřejmě neurastenií (ta se projevuje rozmrzelostí, mrzutostí, nevlídným chováním), ale jeho diagnóza zachycuje i nejrůznější fobie. Gatogobii (ano, strach, ba přímo nepřemožitelný odpor z koček), keraunofobii (strach z bouřek), a brontofobii (strach ze zabití bleskem). Trpěl i thanatofobií (utkvělou a nepolevující hrůzou ze smrti). Ta se občas projevila jako toxikofobie (strachem z jedů, z otravy).

Václava totiž trápila utkvělá představa, že bude otráven jedem: „Mnohdy z obavy otrávení jídlem při hostině nechal se pověsit v audienční síni nohama vzhůru, aby lépe dávil.“

Václav pociťoval celý život doslova hrůzu z Božího trestu; trpěl vinou za své nespravedlivé (i domněle nespravedlivé) jednání. Puntičkářští psychiatři pojmenovali i tuto fobii: Hamartofobie. Jen opravdu těžko se dá u něj rozlišit hranice mezi upřímnou zbožností a projevy mánie: „Každý den do konce svého života s nejvyšší úctou přezbožně zpíval s kaplanem hodinky blahoslavené Panny, až do konce vyslechl mši s označením o současném dni, při níž si dávat popořádku sloužiti od jednotlivých kněží tři nebo čtyři mše votivní. Naučil se společným modlitbám k Bohu a svatým tím, že je zpaměti opakoval, a znovu ty modlitby čítaje s kněžími, kteří sloužili mše, je vykonával. Vkleče a s pozdviženýma ne tak očima jako rukama velmi zbožně modlil se k Hospodinu, obávaje se, že kdyby věnoval pozornost záležitostem světským, ztratil by zbožnost mysli. A nemůžeme bez úžasu mysli vypravovati popisujíce to, že toho krále nikdy nijak neomrzelo poslouchati mše, nýbrž někdy v jednom dni poslouchal šestnáct mší, někdy dvacet nebo i více. Tím vzbuzoval rozmrzelost nejen u lidí světských, ale i u všech duchovních, kteří přicházeli na jeho dvůr, takže obyčejně unaveni na čas odcházeli a po skončení bohoslužby se spěšně vraceli ke králi vyřídit své záležitosti.“

A příčiny... tedy příčiny všech Václavových problémů? Některé byly zřejmě genetické. Ale poslední Přemyslovci se přece ženili s cizími princeznami, a to v náramně pestré paletě... Matka Václava II., Kunhuta, byla původu uherského a zároveň Polka, jeho babička, Kunhuta Štaufská, byla Němka, prababička Konstancie (tedy matka Václava I.) byla z Uher. To všechno znamená, že nedocházelo k vnitřnímu křížení a že přemyslovská panovnická rodina nebyla degenerována jako v dobách pozdějších například Habsburci.

Jenomže u Přemyslovců byly zafixovány v genetickém kódu neurotické sklony. Důkazy: Dědeček Václava II. (tedy Václav I.) trpěl docela jasnou monofobií... (tedy: měl chorobný strach z osamělosti). Také měl, jak víme, úzkost měl z vyzvánění zvonů. To je tak výlučná fobie, že snad ani odborné latinské jméno nemá. My jí můžeme říkat dejme tomu pracovně sonofobie. Všude, kam přišel, musely být z kostelních věží snímány zvony. A když uléhal ke spánku, tak z blízkosti jeho lůžka musely být odstraněny všechny zlaté předměty.

„Jsou také určité doklady, že otec Václav II., tedy Přemysl Otakar Druhý,“ (uvádí ve své knize o nemocích mocných neurolog profesor Ivan Lesný), „jakkoli významný a veliký král to byl, choval se někdy tak násilnicky, že bychom to mohli dnešní terminologií nazvat chováním agresivního psychopata.“ Takže rodinná zátěž, ze které by každý psychiatr sestavil obsáhlou diagnózu. On by si ji sestavil i z toho, co musel Václav v útlém dětství prožít. Málokterý středověký panovník měl jako dítě tolik stressů jako sedmiletý český kralevic, vyrostlý na dvoře svého otce jako vytoužený následník trůnu. Po bitvě na Moravském poli, kde mu zabili tátu, ho náhle uvěznili, drželi na hradě Bezdězu, kde určitě nebylo nijaké zvláštní pohodlí, jenom chvíli tam byl s matkou. Ta poměrně brzy utekla a on zůstal sám. Sám.

Ten děsivý bratranec Ota Braniborský (my si můžeme lehce domyslet, jak moc se ho chlapec Václav bál), ten ho nakonec odvezl do daleké ciziny, do Braniborska, a trvalo to čtyři roky, než se mohl vrátit domů, na Pražský hrad. Doma se sice setkal s matkou, královnou-vdovou Kunhutou, jenže se o její náklonnost musel přinejmenším dělit s jejím milencem, později manželem (a tedy svým otčímem) Závišem z Falkenštejna. Dobové záznamy nám ale líčí vztah otčíma k nevlastnímu synovi a naopak jako velmi dobrý (to je pravda, jenomže do duše toho utrpením poznamenaného dospívajícího kluka žádné kroniky nenahlédly – kdoví, co v něm ve skutečnosti vězelo...).

 

Václav II. vjíždí do Prahy

Václav však nebyl ustavičně jen v depresi. Když ochablost dočasně pominula, vystřídala ji fáze aktivity, činorodosti, pracovitosti až divoké. A taky živočišné bujnosti. Zplodil za svůj nedlouhý život (zemřel ve třiceti čtyřech letech) deset nebo snad jedenáct manželských dětí. (Většina z nich ovšem zemřela v dětském nebo dospívajícím věku.) Skutečné dospělosti (tedy osmnácti let) se dožily pouze tři z nich – dcery Eliška, Markéta a Anežka. O milostném životě krále Václava II. se vyprávěly historky.

„Nepožívaje od přírody dosti silného zdraví, počal příliš záhy bujně žíti a plýtvati tělesnou silou dříve, nežli dozrála.“ První syn (dostal jméno Přemysl) se narodil, když bylo otci, tedy Václavovi, šestnáct let. „Sotva 25 let stár jsa, počítal již devět manželských a nadto i několik nemanželských dětí.“ Kolik přišlo díky Václavu Druhému na svět levobočků, to ani nelze odhadnout.

Na jedné straně zprávy o horečné činorodosti, sexuální nevázanosti a záchvatech euforie, na straně druhé často se ozývající zprávy o fyzické křehkosti a malé odolnosti. Před našima očima akcent začíná najednou vyvstávat velice podivný obraz. Obraz člověka nepříliš zdatného, psychicky labilního a vůbec: celkově nevyváženého. Václav jako by se podobal kyvadlu hodin. Jeho síly duševní i tělesné se zmítaly mezi dvěma krajními polohami, mezi hlubokou depresí a opačným stavem, kterému psychiatři říkají mánie. Když jsme u té psychiatrie, tak tato věda zná pro podobné projevy termín maniodepresivní psychóza. Pro ni je střídání velkého smutku a všestranné ochablosti na straně jedné, a duševní i tělesné horečnatosti a také nezdolnosti na straně druhé přímo typickým příznakem.

„To, co jedenkrát slyšel, to dobře i později věděl, co jedenkrát poznal, to podržel po celý život. Touto pamětí svou on dovedl překonat mnohé, kteří z toho, co četli, po zcela krátké době již neznali nic, neboť mlha zapomenutí je zastřela. Dovedl překonat mnohé, kteří z toho, co četli, po zcela krátké době již neznali nic...“ Že by Václav uměl číst líp než jeho současníci? Ne, neuměl. Neuměl číst vůbec. Z dnešního hlediska byl negramotný. Musel mít ale nadprůměrnou paměť. „Božská moc udělila mu takovou milost, že ačkoli neznal základů písma, přece moudřeji a jasněji než ostatní rozuměl celku i jednotlivostem z toho, co náhodou slyšel z knihy Boží nebo z jiných umění, a porozuměv tomu trvale si to pamatoval.“ Co slyšel z knihy Boží (tedy z Bible) nebo z jiných umění, tedy z jiných knih...

 

Václav II. se dožil pouhých 34 let. Na mnoha obrazech bychom mu ale hádali spíše vyšší věk. Jak doopravdy vypadal a jak moc se na něm podepsaly útrapy, které si musel prožít v dětství? Jisté je, že v dospělosti trpěl mnoha psychickými poruchami, které ztěžovaly život jak jemu samotnému, tak i jeho okolí.

Ale – tenkrát bylo všechno napsáno v latině... „V tom také patrně překročil hranice lidského poznání, že se sám, ač neznal základů, v latinském hovoru velmi zřídka odchýlil od přesných zákonů mluvnického umění. Nejen znal znění kterýchkoli příběhů Starého nebo Nového zákona, nýbrž ihned opravoval kteréhokoli předčitatele, u kterého v tom shledal malou chybu.“ Sám Václav číst ani psát neuměl, ale kupodivu mu bylo jasné, jaké má vzdělání význam. Mimo jiné už proto, že se objevovaly stále nové a nové druhy písemností, které byly předtím neznámé – desky zemské, urbáře, smlouvy, dlužní úpisy, úřední agenda měst. Domácí školství existovalo při významnějších kapitulách, někdy vznikaly školy i při městských farách a v některých klášterech, ale když se někdo nespokojoval s pouhými základy vzdělání a hleděl výš, tak musel na nějakou z italských nebo francouzských universit.

„Nebylo málo Čechů, kteří tak činili.“ To trvalo tak dlouho, až Václav II. usoudil, že "jelikož stav pravé víry nemůže trvati bez studia moudrosti, rozhodl jsem se zříditi v městě pražském vysoké učení všech fakult, aby jeho působením důkladná horlivost studujících zaháněla ze srdcí lidských mlhu nevědomosti." Ještě jednou opakujeme: tuto myšlenku vyřkl negramotný český král. Padesát let před tím, než to udělal Karel IV., jsme mohli mít universitu. "Ó králi, z hlasu pověsti jsme se dozvěděli o tvém úmyslu zříditi v tvém království vysoké učení," tak nějak reagovala na tuto bohulibou myšlenku česká šlechta. "V tom jsi, jako i v ostatních skutcích (jak dobře pociťujeme) nad pomyšlení lidí hoden doporučení, neboť naprosto nepochybujeme, že z toho vzejde veliký prospěch tvému království. "Ale protože nepokoj zemí leckdy odvrací mysl lidí od studia moudrosti, dříve ať se usilovná královská péče postará o prospěch míru pro tvé země a potom ať směle postoupí k zřízení vysokého učení v království, aby duchovní okolních zemí bezpečně přicházeli na toto studium a po jeho řádném skončení se bez obtíží vraceli domů beze škody osobní i věcné."

Kdyby bylo po panském, tak bychom neměli vysoké školství asi dodnes, protože ono se vždycky dalo vyrukovat s argumentem, že je třeba se postarat nejprve o mír a teprve potom o vzdělání. Tolik klidu a míru a veřejného pořádku, aby u nás mohla být s čistým svědomím založena universita, jsme vlastně měli jenom málokdy...

O Václavovi se zmínil i jeho slavný vrstevník Dante Alighieri. Tuto větu jsme našli v sedmém zpěvu Očistce:

Ottachero – nelle fasce
Fu meglio assai che Vincislao suo figlio...

A tak dále, ono to ještě pokračuje, ale předpokládám, že česky to bude přece jenom srozumitelnější:

"Otakar jako dítě v plenkách byl mnohem větším hrdinou a statečnějším než jeho syn Václav, jenž hověl si v zahálce a rozkoších v mužném věku."
Ani František Palacký předposledního Přemyslovce nijak nešetřil: "Věru, kdyby byl Václav zdědil jen trochu oné síly ducha, podnikavosti, chrabrosti a ctižádosti, kterou vynikal otec jeho, byl by mohl v okolnostech a v náhodách nadmíru příznivých i po celá tisíciletí zřídka se opakujících zříditi na východě Evropy říši nejmohutnější a povýšiti rod svůj mezi nejslavnější v dějinách světa."

A další charakteristiky:
Hotový slaboch, nepovedený rytíř, bázlivec, neurotik, maniodepresivní psychotik, mnich, poloviční světec, nadprůměrně inteligentní muž, prostopášník, vášnivec, erotoman, politik, který se obklopil nejlepšími evropskými odborníky té doby, panovník, za jeho vlády se stal český stát jednou z nejbohatších velmocí. Která z těch Václavových tváří je pravá? Nebo jsou pravé všechny? Stačí změnit úhel pohledu a tentýž člověk se nám jeví v naprosto odlišném světle. Není to na něm, na muži skoro sedm století mrtvém, aby o sobě vypovídal... Je to na nás, jak svého krále vidíme.

Zdroj: Josef Veselý, Wikimedia Commons

Dušičky a lidové zvyky o Svátku zesnulých + návod na věneček

 

Na světě jsme díky našim předkům. Dostali jsme od nich dar života. Můžeme být s našimi předky spokojeni nebo i nespokojeni, to je na nás. Jsem spíše pro tu první možnost, tedy přijmout život a naše geny tak, jak nám to předkové předali nebo pracovat na sobě a přijmout své kořeny. Zkuste si představit, jak těžký byl život ve starších dobách, co vše obnášelo přežít v životě za našich babiček, dědečků a prababiček. Možná právě proto jednali a postupovali právě takto. Pamatuji se, jak moje babička dala svíčku nebo drobnou výzdobu na nějaký opuštěný hrob třeba lidem, kteří zemřeli daleko od domova a pozůstalí už nemohli zapálit svíčku, ozdobit jim hrob a zavzpomínat.

Hlavně od babičky z mamčiny strany jsem převzala smysl zodpovědnosti za hroby. Vždy jsme je čistily, drhly kámen, leštily fotky, připravovaly věnce a výzdobu. Potkávaly jsme na hřbitovech i lidi … ty, kteří šli k rodinnému hrobu, ale také jsme na hřbitově mohly potkat známé, konverzovat, popovídat s přáteli z mládí.

Čas rychle uplynul a opět se blíží začátek listopadu: 1. listopadu je svátek Všech svatých, 2. listopadu Památka všech zesnulých neboli Dušičky. Oba tyto dny vzpomínají pozůstalí na své zemřelé. Co si budeme povídat, někdo nepotřebuje na tuto vzpomínku oficiálně vyhlášený svátek, lidé přicházejí na hřbitov, kde očistí a upraví hrob, zapálí svíčku a položí věnec nebo jinou výzdobu. Někdo nezajde na hřbitov jak je rok dlouhý a pokud zajde na Dušičky, o nějaké péči o hrob není ani řeči. Všímám si toho, ale to zde posuzovat nechci. 

Svátek všech svatých

Svátku zesnulých předchází křesťanský svátek Všech svatých, který slavíme 1. listopadu.

 

Kdo jsou ti svatí? Podle křesťanské katolické tradice jsou svatí lidé, kteří žili dobrý život. Pomáhali ostatním, byli skromní a laskaví. Svatých je velké množství, bývají to patroni různých národů, povolání a dalších skupin lidí. Dá se to vyhledat a opravdu je jich hodně.
Některé svaté znají už děti. Jako příklad uvedu:

• Svatý Václav je patronem Česka. Bývá zobrazován na koni s praporem.
• Svatý Martin přijíždí 11. listopadu na bílém koni a přináší s sebou sníh.
• Svatý Mikuláš byl biskup, který pomáhal chudým, zvláště dětem. V předvečer jeho svátku chodí za dětmi Mikuláš s andělem a čertem a nadělují dárečky.
• Na svatou Barboru trháme v prosinci větvičky třešní, které do Vánoc rozkvetou, říkáme jim barborky.
• Svatá Lucie má také svátek v prosinci. O ní se říká, že Lucie noci upije.

Dušičky připadají na 2. listopadu, což je v římskokatolické církvi dnem liturgického roku, kdy se církev modlí za duše v očistci. Liturgické obřady slouží v tento čas i Církev československá husitská, která vznikla po 1. světové válce.

 

A proč je Památka zesnulých právě na začátku listopadu, kdy bývají plískanice a kdysi už padal i sníh? Podobně jsem se ptávala v dětství. Pamatujete, jak se na hřbitov chodilo i v kožichu a kozačkách? Bývala to "módní přehlídka". Pro vysvětlení musíme sáhnout hluboko do historie, do doby před více než tisícem let!! Památku věrných zemřelých zavedl roku 998 opat z Cluny, sv. Odilo, který se snažil pokřesťanštit pohanskou tradici. Z Cluny se slavení rozšířilo po všech benediktinských klášterech. V Římě se památka 2. listopadu začala slavit ve 13. století. 

 

Svatý Odilo z Cluny (961-1049), spolu s opatem Richardem ze Saint-Vanne se zasadil, aby se ve Francii přijalo  pravidlo, podle kterého se kostel považoval za místo útočiště pro člověka.

V 15. století v Aragonii začali v tento den dominikánští kněží slavit tři mše; tento zvyk potvrdil papež Benedikt XIV. (1748) a rozšířil pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe. V roce 1915 dovolil Benedikt XV. sloužit tři mše všem kněžím (jednu na úmysl papeže, jednu za duše v očistci, jednu za jiný úmysl). V této době se na Dušičky pořádaly průvody na hřbitovy, zdobily se hroby atd.

Toto období mělo velký význam už od pradávna, Keltové slavili konec roku, podle jiných zdrojů uctívali poslední říjnovou noc a v první listopadový den boha mrtvých Anwinna, podle jiných zdrojů připadal na toto období keltský svátek Samhain.

Keltové věřili, že právě na konci října se světy mrtvých a živých prolínají a duše zemřelých mohou zabloudit do našeho světa. Aby zde nezůstávaly, vystavovali lidé za okny vyřezávanou zeleninu, ve které svítila svíčka. Tehdy to ještě nebyla dýně, jejíž vyřezávání v 90. letech se rozšířilo i u nás. Keltové vyřezávali brukve vodnice, tento zvyk pak imigranti převezli do Ameriky, kde se rychle ujal. V části Čech, kde se uchoval podobný zvyk, se dříve vyřezávaly lampičky z cukrové či krmné řepy. Lampičky, které tak díky světlu chránily před duchy a temnými silami, lidé dávali do oken či na zápraží.

S nejtajemnější nocí v roce se váží i další zvyky. Už staří Keltové se převlékali do starých cárů a malovali si obličeje, aby se uchránili před zlými duchy. Křesťanství podobu svátku změnilo.  1. listopadu, kdy je svátek Všech svatých a následující den Památka všech zemřelých – Dušičky, vzpomínají pozůstalí na své zemřelé, přicházejí na hřbitov, kde očistí hrob, zapálí svíčku a položí věnec. 

 

Obraz od mého oblíbeného malíře: Joža Uprka: Dušičky, 1897

Dříve bylo zvykem například prostírat u večeře i pro zesnulé příbuzné, u kterých se čekalo, že přijdou rodinu navštívit. Lidé věřili, že duše přichází z očistce, kde pykají za své hříchy. Hodní hospodáři proto plnili lampu máslem místo oleje, aby si dušičky mohly popáleniny, způsobené očistcem natřít a trochu ochladit. Jinde se blízcí večer napili studeného mléka, nebo se jím postříkali to proto, aby se duše ochladily. Ještě na začátku 20. století se v jižních Čechách chodilo na Dušičky koledovat.

V okolí Českého Krumlova se koledě říkalo "chodit po rohlíkách", protože odměnou koledníkům bylo většinou pečivo. Na Dušičky se totiž peklo speciální kynuté pečivo – někde se mu říkalo dušičky, jinde kosti. Bylo ze sladkého těsta, někde se sušeným ovocem, někde plněné mákem. Tímto pečivem byly obdarovávány děti, ale také žebráci při cestě na hřbitov nebo do kostela. Lakotné hospodyně prý chtěly ve svátek ušetřit a pekly dušičky z dvojího těsta. Pro rodinu si nechaly ty lepší – z bílé mouky, chudým a čeládce pak dávaly dušičky z mouky černé.

 

Před kostelem u našeho ústředního hřbitova je z čeho vybírat

Na hrob se už od nepaměti dávaly květiny. Nejtypičtější květinou na hřbitově je v těchto dnech chryzantéma, které se také lidově říká listopadka, či dokonce dušička. Symbolizuje ochranu proti zlu a špatným silám. Důvod je ale samozřejmě mnohem prozaičtější – chryzantémy jsou květiny odolné a kvetou do prvních mrazů.

Symbolika barev květin:
fialová – obdiv, důstojnost
zelená – vděčnost
modrá – klid, mír
červená – láska
růžová – radost, nevinnost, jemnost
bílá – nevinnost, úcta, pokora

Dalším symbolem Dušiček jsou věnce, které nejen symbolizují nekonečný vesmír, ale také stále se opakující koloběh života a smrti. Věnce jsou zelené a i to más svůj důvod – zelená totiž symbolizuje naději na další život, naději na zmrtvýchvstání a na nesmrtelnost. Dobrým zvykem je vyrábět věnce ručně. Čas, který výrobě věnujete zároveň můžete věnovat vzpomíná na zemřelého a uvědomit si, co pro vás vlastně znamenal. 

 

Návod na vlastnoručně vyrobený věneček uvidíte ZDE. Pokud máte přírodní materiál, není to těžké zvládnout. Stačí vám slaměný korpus, který se dá sehnat v zahradnických potřebách. Dále chvojí, mahon, tavnou pistoli, floristický drátek (na rozdíl od obyčejného je zelený potažený gumou, takže nerezaví a není mezi chvojím vidět), slaměnky, šišky, bukvice, žaludy, javorové růžičky atd. Vše můžete najít na procházce přírodou a nestojí vás to skoro nic, jen trochu vašeho času a trpělivosti.

 

 

Zdroj: iprima.cz, Wikipedie, babyoffice.cz, YouTube 

Lahodné plněné ořechové trubičky

 

Trubičky... Jsou tradičním českým zákuskem, a troufám si říci, že pamlskem oblíbeným. Teď, prosím, neřeším, jestli obsahují lepek nebo ne. Navíc se letos, pokud vím, urodilo dost vlašských ořechů, tak je to šance 😉 vyzkoušet recept. Peče se to na plechových trubičkách, které možná máte v domácnosti (beru to podle sebe), dají se pořídit (30 ks) zhruba za stovku, dokonce i teflonové - 8 cm. Ty jsou nepřilnavé a hodí se k pečení trubiček z medového nebo ořechového těsta. Někdo si vypomůže tím, že těsto upeče na starých skleněných trubičkách (jako ta paní na videu). Po upečení se máčejí v čokoládě a plní nadýchaným máslovým krémem s rumem. Jsou to prý "trubičky štěstí" 😋. Tento recept se hodí k nějaké příležitosti - návštěva, narozeniny nebo jen tak. Zítra bude státní svátek a tím vlastně prodloužený víkend, proto jsem recept vybrala na tuto dobu, kdy je více času.

Postup

Ingredience

• Na 60 trubiček:
• 250 g hladké mouky
• 60 g moučkového cukru
• 70 g mletých vlašských ořechů
• šťáva z ½ citronu
• 1 vejce
• 1 žloutek
• 140 g másla + máslo na vymazání
• Na náplň:
• 3 vejce
• 150 g cukru
• špetka soli
• 250 g másla
• 50 ml rumu
• Na polevu:
• 100 g hořké čokolády

Na vál prosejeme mouku a přisypeme mleté ořechy. Do důlku přidáme citronovou šťávu, 1 vejce, 1 žloutek a povolené máslo a rukama vypracujeme hladké těsto, které necháme 5 minut odpočinout.

Těsto vyválíme dotenka. Placku rozkrájíme rádýlkem na obdélníčky (cca 3 x 5 cm) a pak je přitiskneme dlaní na úzké skleněné nebo kovové trubičky. 

 

Ty potom poválíme na vále, aby těsto získalo hladký povrch. Aby konce upečených trubiček byly rovné, objedeme přitisknuté těsto na koncích rádýlkem a přebytečné kousky odstraníme. Viz video.

Trubičky klademe na plech vymazaný máslem a pečeme při teplotě 220 °C cca 7 minut dorůžova. Po upečení ještě vlahé upečené těsto stáhneme z trubiček.

Po vychladnutí namáčíme konce trubiček do rozpuštěné čokolády a necháme ji zaschnout.

Na krém do hrnce ve vodní lázni rozklepneme vejce, přisypeme cukr a přidáme špetku soli. Vše šleháme ručním šlehačem 12 minut do zhoustnutí a vzniklý vaječný krém necháme vychladnout. Zdůrazňuji, že krém se připravuje ve vodní lázni, čímž vejce projdou tepelnou úpravou, ale musí se to šlehat.

Následně si rozšleháme metličkou povolené máslo s rumem. Když se suroviny propojí, zašleháme do ochuceného másla vaječný krém.

Krém vložíme do cukrářského sáčku s hvězdicovou špičkou a plníme jím z obou stran upečené ořechové trubičky. 

 

Plněné ořechové trubičky

Zdroj: brno.rozhlas.cz

Příběhy slavných značek: Deli - cukrovinky z Lovosic

Deli je značka cukrovinkářských výrobků a název továrny v Lovosicích (oficiálně od roku 1938), dnes je v majetku nadnárodní firmy Mondelēz International. Značku proslavila tyčinka Deli, kterou ovšem na trh uvedly Pražské čokoládovny, dnes ve vlastnictví firmy Nestlé. 

Už přes 100 let u nás patří Deli k tradičním cukrovinkářským značkám. Dodnes sídlí v Lovosicích stejnojmenná továrna. I její osudy ilustrují dějiny 20. století a patří do publikace historika Martina Krska Nejslavnější značky Ústeckého kraje.

 

Deli Lovosice

 

„První c. k. rakouská továrna na kávové suroviny.“ Titulem se honosila firma Augusta Tschinkela založená roku 1806 v Chřibské. Právě Tschinkel totiž do rakouské monarchie přivezl z Holandska výrobu proslulé cikorky, oblíbené kávové náhražky. A tady už jsou první stopy spojení Lovosic s Tschinkelovou továrnou. Odsud totiž odebíral cukrovku a čekanku, základní suroviny pro výrobu kávové náhražky. 

Augustin Tschinkel byl severočeský průmyslník a velkopodnikatel, zakladatel první české továrny na kávoviny (zejména cikorku) a cukrovinky. Původně obchodoval s plátnem. Pak se v Bavorsku vyučil výrobě kávovin, zejména cikorky. Roku 1806 založil první českou továrnu na cikorku v Krásném Poli. Později k ní přidal provoz v Lovosicích. Na rozdíl od konkurenční výroby cikorky v Mochtíně u Klatov, do níž přenesl německou výrobu vysloužilý voják Wilhelm Gunter z Hildesheimu, byla Tschinkelova výrobna vlastním domácím projektem. Dále Tschinkel rozvinul kurýrní službu svých poslíčků, kteří balené výrobky rozváželi do obchodů. Po Tschinkelově smrti synové postupně rozšířili firmu v Krásném Poli o mlýn (1858), továrnu na čokoládu a kandity (1862) a restauraci ve švýcarském stylu Emanuela Tschinkela, také o další pobočky se zemským oprávněním, od roku 1852 s centrem v Lovosicích, kde měli také cukrovar, a se skladem v Praze v Panské ulici. Jejich sortiment výroby zahrnoval nejrůznější pochutiny od čokolády přes cukrovinky až po kávoviny včetně kávy fíkové. Stál u zrodu podniků pozdější značky Deli.

 

 

 

Tschinkelova vila, letos v říjnu zbourána

Firmě se dařilo, a tak v roce 1856 vybudoval Tschinkel zbrusu novou a moderní továrnu v Lovosicích. Rozšířila se tím také produkce o čokoládu, bonboniéry a cukrovinky různého druhu. A postupně se rozšiřuje i firma samotná, když přibývají výrobní pobočky například ve Vídni nebo v Záhřebu. Obaly výrobků existovaly v několika jazykových mutacích – v němčině, češtině, polštině a maďarštině, aby jim rozuměli zákazníci ve všech zemích Rakouska-Uherska.

 

Takto vypadaly původní bonboniéry

Úspěšná firma hledala moderní a jednoduchý název pro své výrobky. Jsou dochované záznamy o registraci ochranných známek NA-KY, IRY, Derby. V roce 1906 firma zaregistrovala slovní ochrannou známku Deli. Původ můžeme jen logicky jazykově odhadovat, nejspíš jde o zkratku ze slovíčka Delikatesse, tedy jemnou chuť, lahůdku. V roce 1924 dostal název Deli dodnes užívanou grafickou podobu.

Publikace Nejslavnější značky Ústeckého kraje

 

Závod Deli Lovosice patří k nejstarším potravinářským podnikům a je i jedním z prvních českých průmyslových závodů vůbec. Jméno Deli se poprvé objevuje ve firemních dokumentech v polovině 19. století, k jeho oficiální registraci došlo až 100 let po založení podniku, do názvu čokoládovny se pak dostalo ještě později.

 

  

 Akcie Čokoládovna DELI Lovosice, Praha 1920, 5000 Kč

 

V roce 1906 firma zaregistrovala ochrannou známku „Deli“. Původ známky není v historických pramenech vysvětlen, nejspíš půjde o odvozeninu ze slova Delikatesse - jemná chuť. V roce 1924 dostal název Deli dodnes užívanou grafickou podobu písma. V roce 1925 měl podnik celkem 600 zaměstnanců, výrobky byly exportovány do Francie, Anglie, Holandska, Belgie, Itálie, na Balkán, do Egypta a Palestiny, Severní i Jižní Ameriky a dokonce i do Austrálie.

Teprve když v roce 1938 ovládl továrnu německý kapitál, začala se značka DELI používat jako název pro celou továrnu, nejen pro dílčí výrobky. A zůstal i po válce, kdy byla továrna jako německý majetek zkonfiskována a převzata jako národní podnik.

Čokoládovna se proměnila na výrobnu trvanlivého pečiva. Jedním z prvních výrobků byly sušenky BeBe. Původně šlo pouze o pracovní název, který možná odkazoval na Butter Biscuits, tedy máslové sušenky, ale jde pouze o spekulaci.

Bonboniéra Střekov 

Dnes je v obchodním rejstříku jako majitel továrny Deli v Lovosicích vedena firma Mondeléz. A jedná se mimochodem o její druhý největší výrobní závod v Česku.

DELI nebo Deli?

 

Ochutnali jste to někdy? 😇

V Lovosicích byste marně hledali výrobní linku čokoládových tyčinek Deli. Cukrovinka se narodila v 80. letech minulého století, kdy si jednotlivé závody národního podniku značky půjčovaly. Deli se proto ocitla i na obalech tyčinek jako název nikoli výrobce, ale výrobku. A přežila tam dodnes.

 

Staré obaly bonboniér

Deli a BeBe – v tom je nepořádek: Deli, proslulá značka sladkostí, dnes splývá především s čokoládovými tyčinkami. Ale už v roce 1906 si ji zaregistrovala lovosická firma „August Tschinkel a synové“ a potravinářský podnik Deli Lovosice existuje dodnes - jako jeden ze závodů koncernu Opavia-LU.

Nevyrábí sice zmíněné čokoládové tyčinky, protože ty patří konkurenci, ale nejslavnějším výrobkem firmy Deli jsou od roku 1957 sušenky s neméně známou značkou – BeBe. V roce 1948 došlo k poslední úpravě ochranné známky Deli, jež byla umístěna do trojúhelníku s městským znakem.

Došlo také k zásadní přestavbě čokoládovny – na závod trvanlivého pečiva. Jedním z prvních výrobků byly právě už zmíněné legendární sušenky BeBe.

BeBe byl původně pouze pracovní název, který vymyslel technolog, jistý pan Hanák. Snad by mohlo jít o zkratku Butter Biscuits, tedy máslové sušenky, ale to je jen spekulace. Dnes mají BeBe mezi výrobky koncernu Opavia výsostné postavení.

 

Jak šla DELI do světa

Cukrovinky byly vděčným exportním artiklem už za první republiky, z Lovosic mířily do Francie, Anglie, Belgie, Itálie, do Egypta nebo dokonce do Severní i Jižní Ameriky a Austrálie. I tahle tradice se drží. Dodnes sušenky z lovosické DELi můžete potkat v řadě zemí Evropy nebo také v Austrálii.

V roce 1980 uvedly Pražské čokoládovny (Orion) na československý trh sladkou tyčinku Deli s příchutěmi: s oříšky (nugátovou), čokoládovou a rozinkovou. K nim později přibyly další (např. pistáciová). V roce 1992 se majitelem značky Orion stalo konsorcium firem Danone a Nestlé. Tyčinku několikrát vrátilo na trh, včetně nových příchutí. Po roce 1999 se po rozdělení konsorcia stal jediným majitelem švýcarský koncern Nestlé a výroba se přenesla do bývalé továrny Zora v Olomouci. Nyní se zde vyrobí cca 1000 t tyčinek Deli ročně.

Jedním ze zásadních okamžiků Deli se stal rok 2007, kdy se zavod stal součástí světové jedničky ve výrobě cukrovinek, společnosti Kraft Foods.

Zdroj: litomericky.denik.cz, brno.rozhlas.cz, Wikipedie, sever.rozhlas.cz

Podzimní foto-výzva: 1. Barevný podzim u zámku, který dávno nestojí

Motto:

"Není kumšt nafotit krásné fotografie v přírodní chráněné oblasti. V regionu poznamenaném těžkým průmyslem a důlními škodami to už trochu fušku dá. I v zámeckém parku, kde zámek už dlouho nestojí."

Je to tak. Podzimní Jaruščinu výzvu jsem pojala netradičně. I pro mne je to výzva. Proč? Nevím, jestli sledujete vyhlašování pořadí měst podle kvality a oblíbenosti bydlení, ale nebude asi překvapením, že v posledních letech bývá úplně na chvostu toho žebříčku Orlová - klikněte ZDE. 

Je to město, odkud nepocházím, ani tam nemám žádné příbuzné, nepočítám-li, že jsem tam pár let jezdila za maminčinou kamarádkou, když žila v penzionu s pečovatelskou službou. Kdysi byla Orlová  kulturním i vzdělávacím centrem ve Slezsku. V Orlové se narodil významný československý houslista, dirigent, vysokoškolský pedagog polské národnosti Bohdan Warchal. Ze známých osobností studoval na gymnáziu nedávno zesnulý sexuolog pan Radim Uzel a herec pan Bronislav Poloczek dojížděl z nedaleké Horní Suché na polské gymnázium do Orlové. Oba moji rodiče i kmotr studovali na Obchodní akademii v Orlové.

Proto jsem zvolila téma: Barevný podzim v Orlové. Myslím, že Orlová si nezaslouží "pohrdání", protože léta její šachty a podniky dávaly práci a obživu obyvatelům města i okolí. Určitě se brzy k Orlové na blogu vrátím. 

 

V Orlové byl vytvořen projekt "Zapomenutá Orlová" - viz první fotografie. Tvoří ji 12 informačních cedulí opatřených QR kódem, přičemž každá z nich připomíná místo nebo objekt, který utrpěl vlivem těžby uhlí natolik, že musel být srovnán se zemí. První je na bývalém vlakovém nádraží u Dolu Žofie, druhá v zámeckém parku u kostela Narození Panny Marie. Nedaleko odtud stával zámek, tedy zastavení č. 3. Právě tady jsme se při naší návštěvě nejvíce pohybovali a odtud pocházejí moje fotografie. Na místě bývalého zámku je tato fotografie:

Za projektem "Zapomenutá Orlová" stojí téměř roční úsilí čtyř studentů. To je na tom nejcennější, že se toho chopili mladí lidé. Web plní v rámci projektu důležitou funkci, jelikož na něm po načtení QR kódu naleznou návštěvníci stezky mnoho dalších informací.
Orlová byla v minulosti významným střediskem Těšínska - kultury, vzdělávání, ale především průmyslu a hornictví. Bohužel v posledních desetiletích ztratila svoji vedoucí roli v tomto právě vlivem následků hornické činnosti. Z 12 objektů, které se na informačních cedulích připomínají, jich už polovina nestojí.  Zajímavostí je tzv. věčný oheň, což je výduch metanu z šachtice Jiří II, která byla jednou z prvních kutacích jam v Orlové. V průběhu II. světové války byl plamen utlumen, aby se oheň nestal snadným terčem bombardování nepřátelských letadel.

Stezka Zapomenutá Orlová může být lákadlem pro všechny generace místních obyvatel i turistů. Každý, kdo se po ní vydá, se může těšit na interaktivní exkurzi do historie typického hornického města. Celý okruh měří asi sedm kilometrů a zvládnou jej dospělí i děti. Je to procházka zhruba na dvě hodiny.

 

Park byl založen roku 1765 jako součást zámeckého areálu o rozloze 4,5 ha. Tak jako zámek chátral i park, s jehož obnovou se začalo až v 90. letech minulého století. Obnova byla dokončena r. 2000 a finančně se podílely okolní šachty a město Orlová. Od r. 1965 je park zapsán do Seznamu kulturních památek ČR a je památkově chráněn. Parkem protéká potůček Stružka. Nejstaršími stromy v parku jsou jasany, jejichž délka života se odhaduje na více než 300 let, dále zde můžete vidět javory, duby, jírovce, břízy, olše atd. Z exotických stromů jsou zde dvě odrůdy buků lesních, ginkgo, catalpa a nádherný strom liliovník tulipánokvětý.

 

 

Je obtížné představit něco, co už téměř půlstoletí neexistuje. Na webu zaniklé obce jsem našla několik fotografií, abych připomněla, jak zámek v Orlové vypadal. Lidí, kteří si jeho podobu pamatují, ubývá. Zámek se později stal nemocnicí.

 

  

50. léta 

 

asi 1970

 

1975 

 

1975 - zámek vyhořel

Orlovský zámek nechal vybudovat v roce 1765 Arnošt Leberecht Bludovský z Bludovic na nejvýše položeném místě Orlové, východně od kostela (Kostel stojí dodnes a brzy ho představím). Tento majitel orlovského statku a panství získal finance na výstavbu zámku vymáháním poměrně tvrdých poddanských
povinností, což se mu nevyplatilo. Projevilo se to vzbouřením a povstáním poddaných.
S výstavbou zámku bylo započato již ve čtyřicátých letech 18. století. Výsledkem byla jednopatrová obdélníková budova v pozdně barokním slohu. Zámek měl mansardovou střechu a vstupní průčelí obrácené k severu. Součástí jižního, zahradního průčelí, byla tehdy módní sala terrena. Rozšíření zámku přístavbami k oběma bočním stranám proběhlo za panství Arnošta Antonína Bludovského. V rámci této přestavby bylo rovněž upraveno vstupní průčelí zámku, kde vznikl štít s erbem stavebníka. Na jižním průčelí pak byla odstraněna sala terrena a namísto ní zbudována vstupní hala, nad jejímž vchodem vznikl balkon.
Takto přestavěný zámek pak postupně přecházel do vlastnictví Jiřího Thoncke (1838) a Mikuláše Matencloita (1844) aby byl nakonec Richardem Matencloitem prodán v roce 1902 Báňské a hutní společnosti bratří Guttmannů. Ta nechala zámek upravit pro potřeby nemocnice a v areálu zámeckého parku postavila další budovy nutné pro chod zdravotnického zařízení: hospodářskou budovu (1907), márnici (1908), interní pavilony (1913 a 1924) a plicní pavilon (1922). Všechny byly navrhovány s alespoň částečným ohledem na architekturu orlovského zámku. Samotný interiér však prošel drastickou proměnou: původní hedvábné a papírové tapety byly strženy, zdi byly vybíleny, v budově byla zavedena ventilace a elektrický rozvod. V přízemí vznikly byty pro zdravotní sestry a lékaře, v prvním patře pak nemocniční pokoje s kapacitou 32 pacientů, sociální zařízení a operační sál.
Slavnostního otevření a vysvěcení nově vzniklé nemocnice se zúčastnil dokonce zemský prezident, hrabě Thun-Hohenstein. Prvním primářem se stal dr. Leopold Eichenwald a zdravotnický personál tvořily vesměs řádové sestry.
V roce 1920 postihl budovu zámku požár střechy, ale jako část nemocnice sloužila s krátkou přestávkou až do roku 1968. V té době byl však objekt již natolik poškozen vlivem důlních činností, že provoz nemocnice bylo nutno ukončit a přesunout do nových, moderních budov. Vedení města ještě nějaký čas zvažovalo využití zámku pro kulturní účely, ale nakonec orlovský zámek stihl stejný osud jako jeho nejbližší souputníky v Ráji a Solci: byl vydán demoliční výměr a po roce 1975 byl definitivně zbořen. 
(Zdroj: mesto-orlova.cz, multimediaexpo.cz, zanikleobce.cz, karvinsky.denik.cz, .archives.cz, Mgr. Trojak, Marek: Orlovský zámek byl poddolován a zdemolován. Právo, čís. 72)

 

Vydejme se tedy od kostela do zámeckého parku, zkusme si představit, jak tady nejprve žilo panstvo a jak za bratrů Guttmannů se v Orlové naplňovaly sny o těžbě uhlí. Později sem přicházeli lidé - ne už do zámku, ale do nemocnice, léčit si různé choroby.

• 
  Pokud člověk na tato místa zavítá a nic o minulosti neví, možná mu připadají malebná, poklidná a bezproblémová.
  
  
  
  
  Tento region měl "štěstí" na nerostné bohatství, po kterém byl hlad. Černé uhlí bylo nazýváno "černým zlatem" a těžba konkrétně Orlovou hodně poznamenala. To "štěstí" se nakonec obrátilo proti samotným obyvatelům. Dodnes jsou ty následky důlní činnosti hlavně ve staré Orlové znát... A upřímně - koho to dnes zajímá?? 😕 

• 
  
  
  
  
  

  
  Po této cestě je příjezd ke kostelu.
  
   
  
  
  Alej v zámeckém parku.
  
   
   
  
  
  
  
  
  
  Počátkem 19. století bylo v Orlové objeveno bohaté ložisko černého uhlí. Malá zemědělská obec se díky průmyslové revoluci a následnému napojení na strategickou Košicko-bohumínskou dráhu vyvinula v město, na které byla oficilně povýšena roku 1922. Letos je to tedy přesně 100 let, pro mne důvod, abych to na blogu připomněla. 👍 Stěžejním průmyslem byla těžba uhlí, avšak ne jediným. V Orlové působilo mnoho jiných továren, které dodávaly městu ráz moderního a bohatého města. Dnes na mnoha místech v Orlové narazíte na toto odvětrávání důlních prostor.
  
  
  
  
  I tohle je Orlová: 
   
  
  
  Metan tvoří se vzduchem výbušnou směs a jeho nekontrolované výstupy na povrch dělaly v minulosti velké problémy. Region začal plyn ohrožovat, když zasypání některých důlních děl narušilo systém odvětrávání podzemních prostor. V Orlové se nebezpečí projevilo v roce 2002, když metan unikl z podzemí a hrozila exploze, strážníci tehdy museli dokonce vyklidit náměstí. Poté začal projekt na odvětrávání metanu speciální technikou z podzemí.
  V osmadvacetitisícovém slezském městě je mimo jiné 27 odplyňovacích vrtů, 18 monitorovacích systémů se snímači metanu nebo dvě mobilní zařízení pro havarijní odvětrávání kanalizace.(Diamo)
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  Kostel Narození Panny Marie v Orlové
   
  
  
  
  
  Dnes se s Orlovou rozloučíme pohledem přes podzimní zlatavé listí na jednu z věží kostela, který brzy představím. 
•