Kalendárium z Moravskoslezska: Listopad

Vybrané události a osobnosti Moravskoslezského kraje za měsíc listopad:

  

Historická fotografie:

 

Dnes ul. Čs. legií: Národní dům je dnešní Divadlo Jiřího Myrona. 

K stavbě bylo přikročeno poté, co selhala jednání o stavbě společného česko-německého spolkového domu, tzv. "Concerthausu".
Objekt byl od počátku využíván jako český spolkový dům s koncertním a divadelním sálem. Kromě koncertů a divadelních představení se zde konaly četné naučné a populárně vědecké přednášky a umělecké výstavy, sjezdy profesních a stavovských korporací, své schůze zde konaly též české politické strany.

  

1. listopad 1918

Do 1. 11. 1918 se podařilo setníku Václavu Běhalovi, který byl jmenován Okresním národním výborem v Moravské Ostravě (ustaven 29. 10. 1918) velitelem vojenské posádky ve městě, bez jediného výstřelu obsadit všechny důležité úřady, průmyslové podniky a nádraží. Dále odzbrojil silnou třítisícovou vojenskou posádku pod vedením generálů Naumanna a Brandstettera, která mohla kdykoliv zasáhnou a zvrátit chod událostí. V Běhal později na převrat vzpomínal: „Do páté hodiny ranní byla celá ostravská posádka bez jediného výstřelu odzbrojena a rozvalena. Nebylo již rakouské vojenské organizace v Moravské Ostravě, nebylo uspořádaných čet, ni oddílů, nebylo mužstva, ježto se mnozí hned po odzbrojení vzdálili a nevrátili se již, nebylo kázně, ni řádu, kdysi tak obávaného. Nebylo také nadřízených, a velitelů, zbyli pouze generálové bez vojska, kteří se nemohli dorozuměti, ježto jsme obsadili na počátku své akce poštovní úřad a tam v prvé řadě telegraf a telefon.“

4. listopad 1931

V Muglinově se 4. 11. 1931 narodil Miroslav Wiecek (původně Więcek), jeden z nejslavnějších fotbalistů, kteří oblékali dres letos jubilujícího ostravského Baníku, a výrazná klubová legenda.  Byl synem havíře a v obchodním domě Brouk & Babka se krátce po válce vyučil aranžérem. Fotbal začal hrát v 11 letech ještě za SK Slezská Ostrava, jak se původně Baník nazýval. Již roku 1947 byl vybrán do ligového mužského týmu, v němž odehrál celkem 16 sezon. Vynikl především jako levý křídelní útočník. Podle oficiálních statistik nastoupil v celkem 325 ligových zápasech, v nichž nastřílel 174 branek. V deseti sezonách byl nejlepším střelcem mužstva a v letech 1952, 1956, 1958 a 1959 se stal i nejlepším střelcem ligy. Hráčskou kariéru ukončil v TJ VŽKG Vítkovice a Tatře Kopřivnice. Od konce 60. let působil jako fotbalový trenér, mj. u reprezentace Severního Jemenu. Miroslav Wiecek zemřel 12. 7. 1997 v Ostravě.

4. listopadu 1931

V Mariánských Horách (m. č. Ostravy) se 4. 11. 1931 narodil sbormistr a hudební pedagog Lumír Pivovarský. Studoval na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci obor hudební výchova. Poté působil na Střední pedagogické škole v Krnově, kde začala jeho dlouholetá sbormistrovská činnost. Založil dívčí pěvecký sbor, ale věnoval se také smíšenému sboru Slezan (1957–1961). 

V roce 1961 přešel na katedru hudební výchovy Pedagogického institutu v Ostravě. Po příchodu do Ostravy převzal vedení dívčího sboru Domu kultury pracujících VŽKG. V roce 1966 založil na katedře smíšený Vysokoškolský pěvecký sbor, s nímž dosáhl značného úspěchu u nás i v zahraničí. Kromě své umělecké činnosti se zasloužil také o umělecko-pedagogický rozvoj svého pracoviště. Pivovarský se vyznačoval širokými hudebními a kulturními zájmy, ve kterých ho podporovala také jeho manželka Jana Pivovarská, známá malířka a zpěvačka lidových písní.

6. listopadu 1966

6. listopadu 1966, jen několik dní před svými pětasedmdesátými narozeninami zemřela v Ostravě herečka, zpěvačka a tanečnice Lída Theimerová (vlastním jménem Ludmila Růžena Bedřiše Pírková, *11. 11. 1891 v Praze). Jako kabaretní zpěvačka se prosadila v Praze již před první světovou válkou, počátkem 20. let 20. století působila také ve slavném pražském kabaretu Červená sedma. Její jméno je od roku 1935 spojeno s operetní scénou Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde vystupovala řadu let jako herečka a zpěvačka. Jak uvedl soudobý kronikář, „ve své době byla hvězdou ostravského publika, obdivovanou a milovanou, a jako výborná šansoniérka slavila úspěchy i v zahraničí“.

8. listopad 1917

Dne 8. 11. 1917 se v Olešnici (okr. Blansko) narodil Zdeněk Škarvada, vojenský stíhací pilot RAF, představitel protinacistického odboje (zemřel 11. 5. 2013 v Ostravě). Základní pilotní výcvik absolvoval na Vojenském leteckém učilišti v Prostějově a v roce 1938 se stal armádním pilotem. Po okupaci Československa byl 31. 3. 1939 z armády propuštěn, vstoupil do polského letectva v Dęblinu. Zúčastnil se polsko-německé války a následně padl do zajetí Rudé armády. V říjnu 1940 se dostal do Liverpoolu. Byl přijat do RAF a v červenci 1941 přidělen k 310. československé stíhací peruti. 4. 2. 1942 musel kvůli poruše svého spitfiru vyskočit s padákem do vln Atlantiku a zbytek války prožil v německém zajetí. Po válce pracoval u československého letectva, až do srpna 1950, kdy byl v rámci další vlny poúnorových čistek v armádě přeložen do zálohy a degradován. V roce 1965 mu byla vrácena hodnost majora v záloze a o rok později i hodnost podplukovníka. Skutečné rehabilitace se dočkal až v roce 1990, kdy byl povýšen na plukovníka a v roce 2000 na brigádního generála ve výslužbě.

10. listopad 1925

Dne 10. 11. 1925 byla sňata makovice z moravskoostravské radniční věže na Masarykově náměstí. Správa města Moravské Ostravy se rozhodla v roce 1925 provést rekonstrukci poškozené radniční věže, jež byla renovována naposled v roce 1874. Velká a malá kopule věže, pokryté měděným a cínovým plechem, byly tak poškozeny, že musely být nahrazeny novou krytinou. Úplně musela být též vyměněna makovice věže. Stará makovice byla otevřena za přítomnosti zvláštní komise v čele se starostou města Janem Prokešem a archivářem města Aloisem Adamusem. Bylo v ní nalezeno pouzdro s opisy listin z roku 1730 a 1829, výkaz o tržních cenách z roku 1874, dva výtisky vídeňských novin Neues Wiener Blatt z téhož roku a stejně datovaný pamětní list Promemoria, který obsahuje řadu zajímavých a závažných údajů o tehdejších událostech ve městě Ostravě.

8.  až 12. listopadu 1995

V těchto dnech uskutečnil Český krasobruslařský svaz a Bruslařský klub Vítkovice 2. ročník České brusle 1995 - Memoriál dr. Josefa Dědiče v Paláci kultury a sportu Vítkovice za účasti krasobruslařů z 19 zemí. Dvojnásobná mistryně světa Ája Vrzáňová z USA věnovala osobní cenu pro TOP LADY soutěže žen.

9. listopadu 1967

Dne 9. 11. 1967 byl ukončen provoz nejstarší ostravské elektrárny, známé především pod označením MOEL. Elektrárna byla vybudována na základě koncese, kterou město Moravská Ostrava udělilo budapešťské firmě Ganz & Comp. v roce 1896. K jejímu zprovoznění došlo na počátku ledna 1898. Potřeba energie v té době rostla zvláště v souvislosti s budováním lokálních drah s elektrickou trakcí. V roce 1900 elektrárnu převzala nově založená Moravskoostravská elektrárenská akciová společnost (odtud MOEL) se základním kapitálem 2,5 milionu korun, v níž si město podrželo minoritní podíl. V meziválečné době vzrostl akciový kapitál společnosti až na 11 milionů Kč. Elektrárna sloužila svému původnímu účelu ještě po druhé světové válce. V roce 1959 byla upravena pro zásobování teplem sídliště Jindřiška. Současně s tím klesala produkce elektrické energie, až byla v roce 1961 zastavena úplně a elektrárna MOEL byla přejmenována na Teplárnu Ostrava.

12. listopad 1565  

Městský písař se ujal vedení nejstarší městské knihy, tzv. Památné knihy města Moravské Ostravy, dnes uložené v Archivu města Ostravy. Zápisy, vedené v češtině v letech 15665–1757, se do ní vkládaly „pro věčnou paměť“. Najdeme v ní hlavně svatební smlouvy zámožnějších měšťanů, kupní smlouvy a dlužní úpisy.

13. listopad 1920  

Na městském hřbitově v Moravské Ostravě byl pohřben dělnický vůdce, představitel sociální demokracie a dlouholetý říšský poslanec za Slezsko Petr Cingr. Pohřbu se zúčastnilo na 100 000 lidí bez rozdílu národnosti. Přijeli představitelé československého státu a armády, delegace městských samospráv, kladenští horníci ad.

15. listopad 1894  

V Moravské Ostravě zahájilo činnost policejní komisařství, zřízené císařským rozhodnutím a nařízením ministerstva vnitra ve Vídni. Obvod jeho působnosti zahrnoval celý tehdejší ostravsko-karvinský revír. Důvodem jeho zřízení byla rostoucí zločinnost jako průvodní zjev industrializace.

17. listopadu 1911

Toho dne vyšel v novinách Obrana Slezska článek o ostravské problémové mládeži, která se setkávala u haldy při dolu Michal v Michálkovicích: „Jde-li člověk večer kol této haldy, bývá rozedranými a často i opilými kluky zahrnován nadávkami a často i kamením. Neveselá podívaná jest na chlapce, kteří ještě do školy patří, vesele kouří dramky a popijí ze židlíku kvituvku. Pro taková individua, předčasně kleslá, jest halda průpravou k chacharství. Všimneme-li si zpráv policejní strážnice, musíme uznat, že velká část provinilců rekrutuje se z počtu návštěvníků haldy.“

21. listopad 1835

Dne 21. 11. 1835 proběhlo v soudní síni na radnici v Moravské Ostravě (dnes budova staré radnice) poslední přelíčení s bohatou velkoměšťankou Kateřinou Rajskou (1770–1836), která pro svůj temperament a výbušné chování patřila ve své době k častěji trestaným obyvatelům města. Přestože náležela k místní honoraci a bydlela v domě na náměstí (dnes Masarykově), skončila minimálně 5x za své prohřešky ve vězení. Poprvé v r. 1812, naposledy v r. 1835. Důvodem bývaly urážky na cti, nadávky, rvačky nebo drobné krádeže. Listopadové přelíčení v roce 1835 se konalo proto, že již poněkolikáté vynadala na rynku svému sousedovi Josefu Lihotzkému do dlužníků, padouchů a zlodějů. Proč mu nadávala, dnes už nezjistíme. Jisté je pouze to, že jí soud s ohledem na vysoký věk 65 let uložil mírnější trest vězení v délce trvání pouhých 4 dní.

21. listopad 1844

Dne 21. 11. 1844 se v Jihlavě narodil advokát JUDr. Karl Richter. Pocházel z rodiny vrchního zemského soudního rady, vystudoval střední školu v Opavě a práva ve Vídni. V roce 1873 přišel do Moravské Ostravy a otevřel si zde samostatnou advokátní kancelář, která poskytovala právní zastoupení subjektům ostravského velkoprůmyslu a velkokapitálu. Byl dlouholetým členem moravskoostravského obecního výboru a městským radním. Stal se čelným představitelem a mluvčím ostravské německé menšiny. Velmi aktivně se zapojil do zdejšího spolkového života. Stál např. u zrodu spolku Deutsches Haus a podílel se na výstavbě kulturního a společenského střediska ostravských Němců. 

Jako zakladatel turistického spolku Beskidenverein se zasloužil o rozvoj beskydské turistiky i lyžařského sportu. Výraznou stopu zanechal také jako člen a velitel německého dobrovolného hasičstva. Karl Richter zemřel 14. 7. 1928 v Moravské Ostravě. 

19. a 21. listopadu 1955

proběhlo hlavní líčení před Lidovým soudem trestním v Ostravě s Františkem a Metodějem Pravdovými, majiteli zámků a velkostatku v Kunčicích nad Ostravicí. Tito bratři byli označeni za „vesnické boháče“. Na základě vykonstruovaných obvinění z úmyslné sabotáže státního hospodářství a neplnění povinných dodávek byli odsouzeni k propadnutí celého jmění a dlouholetému pobytu ve vězení. Metoděj Pravda se měl mimoto dopustit trestného činu pobuřování proti republice, když pronesl urážlivé výroky o prezidentu republiky A. Zápotockém, K. Gottwaldovi a J. V. Stalinovi a prohlásil, že očekává návrat kapitalistických poměrů. František byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu šesti let a bratr Metoděj na devět let. V Ostravském kraji jim byl zakázán pobyt na dobu deseti let. Zařadili se mezi oběti komunistického režimu na Ostravsku.

23. listopad 1884  

V Ostravě se narodil Konstantin Petřík, pedagog a filolog. V roce 1923 byl jmenován do čela správní komise města Český Těšín. Velké zásluhy měl na poli pedagogickém, kdy se angažoval v českotěšínském školství.  V letech 1923–1938 stál v čele českého gymnázia v Českém Těšíně. Zasloužil se především o výstavbu nové školní budovy. K položení jejího základního kamene došlo 26. června 1932. Objekt budovaný ve funkcionalistickém stylu byl k užívání odevzdán v roce 1935. 

Byl členem kuratoria Hudební a pěvecké školy v Českém Těšíně. Z oblasti filologie se zajímal o východolašská nářečí. Zemřel 22. února 1957 v Olomouci.

 

 Poklep ministra školství a národní osvěty dr. Ivana Dérera; vpravo: ředitel školy Konstantin Petřík

24. listopad 1881

Ve čtvrtek 24. 11. 1881 vypukla stávka na dole Zárubek ve Slezské Ostravě, který tehdy patřil Severní dráze Ferdinandově. Stávkující požadovali odstranění neoblíbeného vedení dolu, konec okrádání horníků a zlepšení mezd. Vyjednávání hornické deputace se správou a ředitelstvím závodu nevedlo k cíli, naopak bylo pohrozeno, že kdo se do pondělí 28. 11. nedostaví do práce, bude vypovězen z bytu. Dva mluvčí horníků, Klimša a Černík, kteří se odebrali do Vídně ke generálnímu ředitelství dolů, byli zatčeni a dodáni k okresnímu soudu v Bohumíně. Okresní hejtman povolal do Zárubku četnictvo z Polské a Moravské Ostravy, Orlové a Fryštátu a později i tři setniny vojska z Opavy. Zloba horníků obracela se též proti závodnímu konzumu, který je okrádal. Teprve ve čtvrtek 1. 12. ráno, když mělo býti do Zárubku k práci povoláno hornictvo z jiných závodů, byla týden trvající stávka zlomena a horníci začali pracovat.

   

Důl Hermenegild - Zárubek v 2. pol. 19. století

25. listopad 1922

Dne 25. 11. 1922 se v tehdy samostatné Porubě narodil hudební skladatel, klavírista, spisovatel a pedagog Ilja Hurník. Pocházel z učitelské rodiny a vyrůstal ve Slezsku. Již od útlého dětství projevoval mimořádný hudební talent. Gymnaziální studia i studium hry na klavír zahájil v Moravské Ostravě. Přestože od roku 1938 žil a působil v Praze, kde absolvoval konzervatoř a Akademii múzických umění, do rodného kraje se často vracel a ve své tvorbě významně čerpal ze slezské lidové písně. 

V letech 1957–1976 působil jako sólista Státní filharmonie Ostrava. Co pro něj v životě znamenalo Ostravsko a opavské Slezsko, zachycují dvě jeho vzpomínkové knihy. Po roce 1990 byl prezidentem Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj v Ostravě a Ostravská univerzita mu v roce 1992 jako vůbec prvnímu udělila čestný doktorát. Ilja Hurník zemřel 7. 9. 2013 v Praze.

27. listopad 1953

Vládním usnesením z 27. listopadu 1953 byla jako pátá v pořadí zřízena Geologická fakulta Vysoké školy báňské v Ostravě (VŠB). Po zřízení fakult hornické, hutnické, báňského strojírenství a ekonomického inženýrství v letech 1951–1952 tím byla dokončena reforma organizační struktury VŠB, přenesené v roce 1945 z Příbrami do Ostravy. Nová struktura školy měla jednak reagovat na prudký rozvoj hornictví, hutnictví a strojírenství a zvědečtění jednotlivých oborů, jednak jejím zavedením bylo docíleno toho, že vzdělávání na VŠB odpovídalo uzavřenému cyklu báňské výroby. 

Sloučením Hornické fakulty s Geologickou fakultou v roce 1959 pak vznikla dodnes fungující Hornicko-geologická fakulta, která se musela po roce 1989 vyrovnat se změnou struktury národního hospodářství a útlumem hornictví, a nyní tak je moderní fakultou propojující přírodovědné disciplíny s technickými a ekonomickými obory. 

28. listopad 1857 

Ve Vídni se narodil Max Gutmann, technik, průmyslník a podnikatel. Pocházel z moravské židovské podnikatelské rodiny. Vystudoval Báňskou akademii v rakouském Leoben a v roce 1883 vstoupil do služeb firmy Gebrüder Gutmann. Hlavní pozornost věnoval hutním závodům Vítkovického horního a hutního těžířstva a výstavbě Kamenouhelných dolů Orlová-Lazy. Zastával řadu významných společenských funkcí. Odborný a vědecký zájem zaměřil na problematiku sociálních poměrů hornictva, konkrétně se zabýval otázkami pracovní doby a sociálního pojištění dělníků. Zemřel 2. dubna 1930 ve Vídni.

Zdroj: ostrava.cz

100 let Baníku Ostrava. Seriál o historii a legendách fotbalového klubu - 12. díl

 

Zůstaneme v něm podobně jako minule s Radkem Slončíkem v 90. letech. Tahle generace mohla dokázat hodně, ale složité období po revoluci a hledání finančních partnerů bylo pro Baník složité. Slončíkův vrstevník Tomáš Galásek v létě roku 1996 proto zvolil útěk do nizozemského Tilburgu.

12. díl: Do útěku do Tilburgu v roce 1996 byl Tomáš Galásek přehlíženým hráčem

 

„V té době jsem nebyl spokojen s tím, co jsem vydělal. Zlepšoval jsem si každou sezonu po 1000 korun, co mi zvedli ve smlouvě. Na druhou stranu jsem pak dostal v Porubě státní byt, z kterého mě pak vystěhovali a ještě mi spočetli vojnu, kterou jsem skoro neměl nebo jsem chodil hlásit se někde. Takže si myslím, že tam přidali rok, že to vymysleli, že se mi prodlužuje smlouva automaticky díky nějakým vojenským povinnostem. Takže v té době jsem si říkal: Jsi klenot, ale neceníme si tě,“ popisuje Tomáš Galásek zpětně 26 let starou událost.

Tomáš Galásek v dresu Tilburgu

Necítil se v Baníku adekvátně ohodnocený. A přes nizozemského agenta se dostal do klubu Willem II. Tilburg. Ale zpočátku nemohl hrát a hrozil mu i dvouletý zákaz startu, protože v Baníku měl stále platnou smlouvu. Ale motivace posunout svou kariéru byla velká.

Galásek přitom před útěkem do Tilburgu patřil více než čtyři sezony do základní sestavy Baníku, ale nízký plat a nesplněný slib ohledně bytu ho s rodinou přiměl k útěku. „Byla velká motivace nějakého velkého fotbalu. V té době jsem nehrál v reprezentaci, hrál se jenom v Baníku tři sezony. Říkalo se mi železný muž, protože jsem snad vydržel bez zranění tři sezony úplně celé odehrát a nikdy jsem nechyběl,“ dodává Galásek.

I reprezentační trenéři Uhrin a Chovanec Galáska přehlíželi. Stavěli místo něho třeba Radka Bejbla. Až přestup do zahraničí a příchod kouče Brücknera z Galáska udělal jeden z pilířů silného národního týmu.

Ale ještě předtím museli v říjnu roku 1996 v restauraci na Bazalech jednat Nizozemci s Baníkem, aby se přestup legalizoval. Jako smírčí strana vystupoval úspěšný agent Zdeněk Nehoda, který měl k nizozemskému trhu blízko a na Bazalech se objevil i jeden z nejznámějších hráčských agentů Ital Mino Raiola.

Tomáš Galásek v reprezentaci

Nakonec Baník vyinkasoval za přestup na tu dobu velice slušných 50 milionů korun. Kapitánem byl Galásek nejen v Baníku, ale i v Tilburgu a později ve slavném Ajaxu a nakonec i v reprezentaci. S Ajaxem Amsterdam vyhrál dva mistrovské tituly, dva Nizozemské poháry a dva Superpoháry, v Německu se s Norimberkem radoval také z vítězství v domácím poháru.

Galásek se po kariéře usadil v okolí Norimberku a útěk z léta 1996 jeho život v mnohém ovlivnil. „Vážím si hlavně toho, že se stále můžu vracet. Jestli je to Baník, Gladbach, Norimberk nebo Ajax. Prostě je to o tom, že ten člověk tam nechá dojem nejenom ve fotbalově, ale i lidsky,“ dodává Galásek.

Do Baníku Ostrava se ještě na půl roku v roce 2008 vrátil jako hráč a celou loňskou sezonu jako asistent trenéra Smetany a poté i jako hlavní kouč. V létě se ale vrátil do Německa a zůstává jen asistentem reprezentačního trenéra Šilhavého.

Zdroj: ostrava.rozhlas.cz

Toulky českou minulostí: 99. schůzka: Uherská koruna

 

Musíme se v čase vrátit trochu zpátky ke čtyřem událostem, startujícím další děje. Ty čtyři události byly čtyři smrti. Přesněji dvě vraždy, jedna poprava a jedna – snad to byla přirozená smrt, kdo už to dnes zjistí... Jeden meč, jedna popravčí sekyra, jedna dávka jedu, jedna blíže nezjištěná smrtelná choroba. Pro velkou část Evropy byly znovu rozhozeny hrací kostky...

"Protože král Václav skládal od doby svého dětství naději na svou spásu v Pána, ten, jenž nikdy neopustil těch, kteří doufali v něho, hodně zázračně ho vysvobodil z úkladů jeho soků, jež dosud neznal."

Kdo byli podle kronikáře zbraslavského oni sokové, kteří činili úklady českému králi a jež byly řízením božím zneškodněni? "Podivným rozhodnutím Boží pomsty v době jednoho měsíce padl král uherský zabit mečem, vévoda vratislavský zahynul byv otráven a Záviš, který dal příležitost k té špatnosti, byv sťat skončil bídnou smrtí své dny." Záviše z Falkenštejna jsme už probrali. I jeho přednosti a vývojové přemety, jakož i leckterou z jeho domnělých i skutečných špatností, ale – k jaké nepravosti mohl tento Vítkovec "dát příležitost" v souvislosti s uherským králem a vratislavským vévodou? "Svou násilnou vládou pobouřil Záviš za svého života tou měrou smýšlení mnohých šlechticů proti králi Václavovi, že nejen neposlouchali jeho rozkazů, nýbrž i navštěvujíce soukromé porady nejednou velmi horlivě pomýšleli na jeho smrt. Někteří tedy z nich se ne bez souhlasů ostatních šlechticů obrátili na Jindřicha, vévodu vratislavského, příjmím Spravedlivého, a slíbili mu, že mu bez obtíží poddají království České, přijde-li jen dost rychle." Takže – jakési podivné osnování státního převratu...

"Vévoda, nevěře své síle, nechtěl se sám pustiti do věci tak obtížné, nýbrž poslal posly ke králi uherskému a naléhavě na něm žádal ne tak radu, jako pomoc." Koalice se začínala formovat. Co dál? "Co dále? Knížata, zavázavše se závazky vzájemné smlouvy, napřed stanovili určitou lhůtu, v které by svolali vojsko, a oba zároveň vytáhli proti Čechám, kde by mužně pokořili krále a podrobili celé království svým zákonům."

Tak to tedy bylo. Bylo, nebylo... Ten příběh skutečně zavání poněkud pohádkově. Ve stejné době, kdy se český král Václav zbavil poněkud drsným způsobem Záviše z Falkenštejna a jeho poručníkování, ho čekalo patnáct let strmé cesty vzhůru, k moci, k bohatství, ke slávě. Je to opravdu takové... zvláštní: ve chvíli, kdy se Štěstěna k českému panovníkovi obrátila čelem, několik jiných mužů bezohledně opustila. Ještě dřív, než se skutálela Závišova hlava, tak v krátkém časovém rozmezí (i když to nebylo zrovna během jediného měsíce, jak tvrdí pan kronikář ze Zbraslavě) zemřely tři osobnosti středoevropského politického života. Tak či onak se jejich smrt do jisté míry vázala i k příštím státnickým tahům Přemyslovce na českém trůně.

Nejprve zemřel syn římského krále Rudolf Habsburský mladší. "Rudolf, syn římského krále, připravil vojsko a (jak rozhodl otec) pospíšil do Čech, aby tam potlačil výtržnosti zlomyslných lidí a vysvobodil z jejich rukou svého švagra, krále českého." Těmi zlomyslníky myslí kronikář zajisté členy vítkovského klanu. "Při jeho příchodu všichni v radosti tonou, neb hostina velká se chystá. Král a královna řekli: ´Teď nalévej, připíjej! Pohár k pití zdvíhej a jez!´ Když oni však slavili hody, vévoda churavět začal a s hrůzou pomýšlel na smrt. A jakmile lehl, v celém tom shromáždění hned radost smísila se s nářkem. Tenhleten lká, ta pláče, král smutně se ke Kristu modlí, aby prodloužit ráčil a před smrtí zadržel ještě život chorého pána, jenž květy všech ctností byl zdoben." Leč nic naplat.

"Roku 1290. Nanebevstoupení Páně umírá vévoda mladý a pohřben je na Pražském hradě." Na Hradčanech, v chrámě svatého Víta vlastně pochovali budoucího římského krále, ne-li přímo císaře. Stalo se 10. května. Přesně měsíc předtím jednal Václav se starým římským králem Rudolfem v Erfurtě. Rudolf potvrdil Václavovi jeho úřad kurfiřtský a arcičíšnický a nechal mu volnou ruku na všechny výboje v Polsku a předem mu udělil lenní práva na všechny území, kterých se český král dokáže zmocnit. Rudolf ovšem nehýřil laskavostí a velkodušností jen pro nic za nic. Chtěl za to hlas. Tedy: pro sebe žádný hlas nepotřeboval, jako římského krále ho volby nečekaly, jeho ne, ale byl tu Rudolf mladší, dvacetiletý syn a (bohdá) i příští nástupce. Pakliže jeho kandidatura vyhraje. Václav slíbil, že po Rudolfově smrti bude určitě volit za krále jeho stejnojmenného syna. Ale nic z toho nebylo.

 Náhrobní kamen v katedrále sv. Víta: Rudolf II. Švábský byl vévoda švábský, syn římského krále Rudolfa I. Habsburského, manžel druhorozené dcery Přemysla Otakara II. Anežky a otec Jana Parricidy.

Mluvilo se tehdy o jedu, ale vztahy s Habsburky zůstaly nadále nezkaleny – v tomto případě šlo nejspíš o fámu. Po dvacetiletém mrtvém zůstala vdova Anežka (Václavova starší sestra) a maličký pohrobek Jan Parricida. (Jan Parricida... Až se z něj stane dospělý muž, tak zavraždí svého strýce Albrechta...)

Po Rudolfovi odešel i Ladislav. Toho jména na uherském trůně Čtvrtý, přezdívkou Kumán. Tu zdědil po své matce, kumánské princezně. Ale nejenom ji. Zdědil po ní taky horkou krev divokých kočovníků. Vůbec nejlíp se cítil ve společnosti kumánských přátel. Panstvo a církev se sice snažili seč mohli o návrat svého "křesťanského" krále ke způsobu života ctihodných arpádovských předků, ale marně. Na vynucené sliby král okamžitě zapomínal a vracel se ke kumánským zvykům a k uctívání pohanských božstev a také ke své kumánské milence, která nahradila odvrženou manželku. S čím – tedy spíše s kým – si Ladislav zahrával, to se mu také stalo osudným.

"Proti králi vzniklo spiknutí, načež byl Ladislav 10. června 1290. roku ubit ve stanu, ve kterém pobýval raději než v paláci." Přesně za měsíc po Rudolfovi. Ladislavovou smrtí se v Uhrách rozpoutala hotová rvačka o moc. Na scénu dějin se dostavil nikoli jeden, ba ani dva, ale hned několik nápadníků. Prosím vás, teď to bude drobet zašmodrchané, ale protože se celá ta historie týká i nás, nemůžeme nic přeskočit. Takže: trůnu se zmocnil Ondřej III., jenže ouha, jeho nárok nebyl tak zcela nepochybný. Stejné právo si totiž přisvojoval Albrecht Habsburský, synek římského krále. A ještě tu byl jistý Karel Martell z Neapole. Určitá práva měl i Václav II. – po přeslici byl přece pravnukem Arpádovce Bély IV.

Ondřej III.  byl uherský a chorvatský král v letech 1290–1301, poslední Arpádovec na trůnu. Jeho smrtí dynastie vymřela po meči.

Václav se však o své nehlásil. Zatím ne. Zatím všecko sledoval z pozadí. Zatímco si tedy uherskou korunu přisvojil Ondřej III., udělil římský král Rudolf Uhry v léno svému poslednímu zbylému synu Albrechtovi. Z toho nemohlo povstat nic jiného než boje. V roce 1301 však Ondřej umírá a dynastie Arpádovců tím pádem v mužské linii končí. Značně neuváženým, a jak se nakonec ukázalo přímo nešťastným politickým manévrem se Uherského království zmocnili na krátký čas poslední dva Přemyslovci, Václav II. a III.

Ale nepředbíhejme. Ještě tu máme jednu smrt. Jindřich IV. Vratislavský. Další Václavův sok. Pár spojenců sice náš panovník v Evropě měl, ale nepřátel taky neměl nedostatek... "Dne 23. června 1290. roku (tedy pouhých třináct dní po uherském králi) sešel smrtí otrávením ze světa Jindřich IV. Vratislavský." Jestli vraždou Ladislava IV. zmizel ze scény jeden Václavův protivník, ještě víc to platilo o skonu Piastovce, vratislavského Jindřicha. "Skonal bezdětek, takže nastal o dědictví jeho spor větší nežli kdy jindy, přičemž zapleten jest do něj i král český, a to právy, jež mu náležely ve Vratislavi podle úmluv předešlých."

Jindřich IV. Probus (+ 1290, Vratislav) byl kníže vratislavský (1270–1290) a krakovský (1288–1290) ze slezské linie Piastovců.

O Jindřichově smrti kolovaly zprávy, že byl otráven. Jak říká Zbraslavská kronika: "Podivným rozhodnutím Boží pomsty v době jednoho měsíce" byl český král zbaven hned dvou nepřátel za sebou. A když k té dvojici připočítáme i Záviše z Falkenštejna, tak tedy tří. Ovšem Závišovi pomohla k odchodu z politické scény v srpnu téhož roku Václavova dobře nabroušená flanderská sekyra neboli plkno. Že za tajemných okolností Jindřich zemřel, to přišlo českému králi velice vhod. Tento muž, který byl kdysi vychováván na dvoře Přemysla Otakara II., totiž podporoval vítkovský odboj. Ono se do Prahy zřejmě muselo donést i to, že mu Vítkovci zkoušeli tajně přihrát český trůn. A byla tu ještě jedna zajímavá okolnost. Zopakujme si ji: "Skonal bezdětek, takže nastal o dědictví jeho spor větší nežli kdy jindy."

Ano, Piastovec zemřel bez potomků, přičemž v závěti rozdal blízkým příbuzným državy, které Václava už delší dobu velice zajímaly. Například Krakovsko, anebo Sandoměřsko, a ještě další slezská území, na která si dělal nároky s tichým souhlasem římského krále právě Václav II. Kdoví, jestli ta smrt vratislavského Jindřicha s těmito českými chutěmi nějak souvisela, ale právě tímto rokem, tedy 1290., začala česká expanze na sever. O deset let později vyvrcholila hnězdenskou korunovací Václava II. na polského krále.

Václave, příznivý je tvůj osud: hle, koruna dvojí
zdobí ti hlavu a rovněž dvě žezla tvá pravice třímá...

Sotva se Václav vrátil ze své polské korunovace, dolehla k pražskému dvoru ohromující zvěst: "V Uhřích ukončila se řada panovníků staroslavného rodu Arpádova úmrtím krále Ondřeje dne 14. ledna 1301. roku bez dědice mužského pohlaví, takže to království osiřelo naprosto." Tak, a Uherské království bylo zhruba po deseti letech opět k mání. Tentokrát nepřekážela žádná boční arpádovská větev, jako kupříkladu benátská, ze které se na budínský hrad vyšplhal poslední Arpádovec Ondřej. (Mezi námi – Ondřej nebyl zrovna ukázkový vladař, magnáti ho přezírali a hlavně okrajové části Uher se jeho právu úplně vymykaly.) K neposlušným pánům patřil i mocný Matouš Čák, který z pevného Trenčína ovládl prakticky celé západní Slovensko. Největší nebezpečí hrozilo z Neapole. Zdejší rod, Anjouovci, si na uherský trůn náramně brousili chrup. Jejich záminka: neapolský král se oženil se sestřičkou zavražděného krále Ladislava, takže chudák Ondřej aby si hledal spojence, kde se dalo. Docela uspěl.

Jednoho našel v habsburském Albrechtovi (jeho dcerku pojal na manželku), a druhého kamaráda si vyhlédl v Praze. Svou dceru Alžbětu zasnoubil synovi českého krále. Mezitím se neapolský král Karel Robert vylodil v Dalmácii. V Záhřebu ho bleskově korunovali na charvátského krále. Vzhůru do Uher! (Tak to si mohl Anjouovec akorát tak myslet.) Ovšem, tolik síly neměl, aby vládce v budínském hradě nad Dunajem vážně ohrozil. Naděje toho mladíka z města pod Vesuvem mohly rázem stoupnout až po smrti krále Ondřeje.

"Jak velice byl zbožný před Bohem a jak slavnou pověst měl u všech lidí Václav Druhý, šestý král český, bude moci snadno posoudit každý, představí-li si, že jeho jednorozeného syna ještě mladičkého, Václava Třetího, milost božská povznesla podle běhu světa neobyčejnou slávou. Neboť po smrti uherského krále Ondřeje, když po něm nezůstal žádný dědic mimo jedinou maličkou dcerku, sešli se četní mnozí hrabata a šlechtici s budínskými měšťany a i jinými mocnějšími z mocných měst uherských a po předchozí zralé úvaze svorně si vyvolili mladého Václava, syna Václava, krále českého a polského, za krále a pána."

Neapolští nápadníci trůnu považovali za skoro samozřejmé, že svatoštěpánská koruna spadne do klína právě jim. Přesněji: že ověnčí hlavu třináctiletého Karla Roberta. Jenomže – oni si uherští grófové nenechali nikdy od nikoho do ničeho moc mluvit. Podřizovat se cizímu nátlaku, k tomu měli přímo vrozenou nechuť. No, dost možná, že tu zapracovalo ještě něco jiného, a že to bylo cosi spolehlivého a ověřeného. Kupříkladu české sliby. A co české sliby... taky a vlastně hlavně kvalitní české peníze... O tom se můžeme leda dohadovat, ale vyloučeno to rozhodně není. Faktem zůstává, že do čtvrt roku od smrti posledního Arpádovce se čekatelem na korunu svatého Štěpána stává dvanáctiletý syn Václava II. princ Václav III. Usnesl se na tom panský sněm v Budíně.

Budín (maďarsky Buda) je část Budapešti ležící na pravém břehu Dunaje, představuje západní část města.

Béla IV., uherský král, na středověké miniatuře (Chronicon Pictum)

"Pozorovali oni (tedy uherští páni), že čeští králové jsou potomky vznešeného rodu uherských králů." Což byla pravda, protože matka Václava II., Kunhuta byla dcerou Rostislava a Anny, a ta Anna, to byla zase dcera uherského krále Bély IV. Václav III. byl tedy jeho prapravnukem, zatímco Karel Robert, ten byl jeho pravnukem. "V pevné vzpomínce rozvažovali (zase jsme u těch intenzivně rozvažujících uherských pánů), že moc českých králů je nesmírná, sláva v rozkvětu a množství bohatství zvlášť vynikající (ekonomické argumenty jsou vždycky velice přesvědčivé), a proto někteří z Uhrů byli ochotnější pro odměnu vyžádat si krále z Uher." Pro odměnu... Jako že to by to nebylo pochopitelně zadarmo, dodává Kronika zbraslavská, a ještě si na toto téma zaveršuje:

Má-li kdo naději v dary, duch k braní se ochotně zchystá,
neboť se nalezne sotva, kdo podaný dárek by odmít.
Kvůli odměně přec, chrám Páně stavitel staví,
za dar i u oltáře kněz zvučně a hlasitě zpívá.

Ani kronikáři se nedaří spolehlivě odlišit odměnu za práci od korupce. "Avšak český král Václav, protože už měl dvě království, ale jen jednoho dědice, nepopřál hned žádosti uherského lidu ochotného sluchu." Což je zvlášť pikantní, uvážíme-li české finance, již do oné věci investované... "Neboť posuzovala stará moudrost králova stav a způsob dětského věku, v němž byl jeho syn, chápajíc věru, že úzký duch nestačí spravovati širé království, a hlavně, že právě v jediném synovi měl otec sladké potěšení srdce, takže by král klidněji nesl ztrátu vlastního života nežli jednorozence tak milovaného." S tím váháním to Václav dělal dobře, moc dobře. Umění "býti vzácným" ovládal mistrovsky. "Ale Uhři stále naléhali na otce neodbytnými prosbami o syna, slibujíce mu věrnou poslušnost." Kdo by jim odolal!...

Ani neapolská konkurence však nezahálela. Pokusila se ovládnout Ostřihom, ale bez úspěchu. Řehoř (což byl nepotvrzený ostřihomský arcibiskup) vložil na hlavu Karlu Robertovi provizorní korunu. 

Karel Robert z Anjou (maďarsky Károly Róbert, +1342, Visegrád) byl uherský král z dynastie Anjou. Jeho otcem byl Karel Martel z Anjou.

Jenomže uherská šlechta a duchovenstvo vsadili na Přemyslovce. Ve stejné době byl mozek Václava II. masírován ze dvou stran. Jedni mu prý v královské radě tvrdili, že ovládnutí Polska bylo nesmírně nákladným podnikem a není vůbec jisté, jestli je ve státní pokladně na tento nový plán dostatek grošů... Na druhé straně ho začala zpracovávat druhá skupina domácích politiků. Těm o ekonomiku nešlo: "Co by mohlo do výše povznésti oslavu královské cti a chvály nebo lépe uspořádati dobrý stav v Čechách, nežli kdyby tvůj syn, pane králi, začal panovati v Uhrách. Ó jak veliká ti, králi, vzejde sláva z takové nevýslovné vznešenosti, když tvá pravice, která už drží žezla dvou království, získá ještě třetí, když ne skrze tebe, aspoň skrze syna."

Václav určitě žádný nátlak nepotřeboval, ale kdo by se nenechal přesvědčovat těmito slovy: "Ó klidný pokoji, v nějž lze doufati! Ó velebeníhodná neporušitelná bezpečnost důstojnosti. když bude v království Českém, Polském a Uherském panovati a ne se honositi jediná moc. Stojí to za to, aby každý věrný obětoval za tak společné dobro nejen syn, ale bude-li třeba, i sama sebe."

"Konečně král jen stěží získán povzbuzujícími prosbami pronesl slovo a ne bez zármutku srdce nabídl Uhrům svého syna. A nebyl by ho nabídl, kdyby nebyla dobrota králova předpovídala, že z toho bude mít prospěch útěcha chudých a vlasti."

Tomu poslednímu by se dalo věřit. Ano, prosperující a bohatý český stát mohl přinést neklidným Uhrům skutečně klid. Jenomže – byl ten plán na získání svatoštěpánské koruny aspoň trochu bezpečný? Byl bez rizika? Ani jedno, ani druhé. Byl to danajský dar. Na jedné straně bylo získání Uher pro prince Václava výbojem velmi elegantním, který přinesl skvělé plody (přemyslovské panství se totiž během kratičkého času, v průběhu jediného roku rozepjalo od Baltu až k hranicím Řecka), jenomže: dalo se očekávat, že tak rasantní porušení rovnováhy sil ve střední Evropě nezůstane bez odezvy. Ona tu už byla jedna smutná skutečnost. A ne tak stará. Před jednou generací se přece otec Václava II. taky pokusil o jakousi "alexandrovskou" říši v srdci kontinentu. Skončilo to tragédií Václav se doposud vystříhal opakování chyb, ke kterým svedla Přemysla Otakara nekritická ctižádostivost... Doposud ano. Ale i jemu se podařilo sejít na zcestí, aniž si toho všiml... Chopil se příležitosti. A to byl počátek konce.

V červnu 1301. roku se v Brně uherská a česká šlechta dohodla na podrobnostech a v srpnu se v pohraničních Hodoníně setkaly dva velkolepé průvody – výkvět uherských pánů sem přišel vstříc oběma Václavům. Otec doprovázel dvanáctiletého syna, aby ho vzápětí spatřil, jak vystupuje na uherský trůn. "Potom když byly přichystány všechny přípravy, odebral se mladý Václav s nesčíslným množstvím lidu do Uher. V den Rufa mučedníka (ano, na den sv. Rufa neboli 26. srpna, přesně 23 léta po bitvě na Moravském poli a ve výroční den smrti Václavova dědečka) byl od arcibiskupa kaločského v města Královském Bělehradě (neboli v Székesféheváru) s přeskvělou nádherou slavnostně korunován svatou korunou uherských králů. Byli tam přítomni arcibiskupové, hrabata a přemnozí šlechticové a po skončení oné radostné slavnosti uctivě dovedli nového krále do Budína. Tak se tedy dědic český stal králem uherským."

Název Székesfehérvár je v maďarském jazyce složený ze tří části: Székes-fehér-vár. První z nich znamená (královský) stolec a odkazuje na význam města jako prvního sídla uherských králů. Slovo fehér označuje v maďarštině barvu bílou a slovo vár hrad, sídlo. O původu přívlastku "bílý" existuje několik hypotéz. Slovo Fehér snad označovalo určitou větev vládnoucí dynastie Arpádovců. V tomto významu se vyskytuje v kronikách krále Ondřeje I. Možná slovo odkazuje k barvě vápence, použitého ke stavbě nejstarších objektů, resp. k barvě nátěru zdí.

 Ve 30. letech 11. století zde byla dokončena bazilika, zasvěcená Panně Marii. Zde bylo korunováno 38 a pohřbeno 18 uherských králů.

Už to nebyl princ Václav Třetí, ale uherský panovník Ladislav Pátý. Sebrali mu dětství, zbavili ho vlasti, vzali mu jméno a brzy, za pouhých pět let, přijde i o život. Teď na něco takového ani nepomyslí. Proč taky. Teď má ještě pořád všechno před sebou.

Zdroj: Josef Veselý

Polévka z červené čočky skvělá do podzimních dnů

 

Dnes si připravíme tzv. „obědovou polévku". Tak většinou doma říkáme hustým polévkám, které směle s kouskem pečiva nahradí vydatný oběd. Mezi nejoblíbenější patří například gulášová, fazolová, dýňová, rajčatová a třeba i čočková.

Náročnost snadné, Typ jídla oběd

 

Ingredience

• 1 hrnek čočky červené
• olivový olej
• 1 cibule
• 2 stroužky česneku
• kurkuma mletá
• kari koření
• zázvor čerstvý
• citronová šťáva
• 1 konzerva konzervovaných rajčat
• vývar zeleninový
• sůl
• pepř
• čerstvé bylinky

V průběhu let se změnily názory odborníků na spoustu potravin. Některé dříve doporučované jsou dnes diskutabilní a naopak. S vědeckým výzkumem se také zpřesnily hodnoty zastoupení vitamínů a minerálů v různých potravinách. Ovšem jedním z mála jídel, které dříve i dnes vévodí zdravému jídelníčku, zůstávají polévky.

Nakonec i naše babičky a prababičky dobře věděly - že „polévka je grunt“. Dobře to věděly, často to říkaly a my tuhle větu říkáme často také. Je to totiž pravda - dobrá polévka je prostě základ! Naši předkové to věděli lépe než my, a tak si polévku dopřávali každý den.

Možná to bylo také tím, že byla levným jídlem, zároveň ale vydatným a zdravým. Proto se přinášela často na stůl již ráno, aby dodala na dlouho energii mužům, ženám i dětem, kteří se pak vydávali pracovat celý den na pole.

Postup:
Čočku dobře propláchněte pod tekoucí vodou a nechte okapat. V hrnci rozehřejte olej, přidejte najemno nakrájenou cibuli a rozmačkaný česnek, asi 5 minut opékejte.
Poté přidejte kari a najemno nastrouhaný zázvor a nechte ještě minutku osmahnout. Přidejte čočku, krájená rajčata a zalijte vývarem, dobře promíchejte, přikryjte a přiveďte k varu.
Vařte asi 20 minut, dokud není čočka měkká. Dochuťte pepřem a solí a případně i šťávou z citrónu.

Složení polévky procházelo obměnami po celý rok. Zatímco na podzim a v zimě to byly spíše hutnější polévky luštěninové a zeleninové, v jarních měsících, kdy už zásoby docházely, se do polévek přidávaly první jarní bylinky a planě rostoucí zelené natě, které zároveň doplňovaly vitamíny a minerály, které člověk po zimě potřebuje.

Jak polévka pomáhá tělu

Makrobiotici, kteří mají polévku ve svém každodenním jídelníčku, ji velmi cení pro to, že organismus zahřívá, uvolní, dodá mu potřebnou energii a cenné minerální látky i vitamíny na celý den. I oni ji nejednou servírují na svůj stůl již zrána jako zdravou a dobrou snídani.

Červená čočka

Dalším pozitivním přínosem je, že organismus zavodní a snědené množství polévky se započítává do celkového denního pitného režimu.

Lidské tělo ocení na polévce i to, že je teplá. Organismus lépe tráví potraviny, které nejsou studené.

Dobrou chuť! 

Zdroj:hradec.rozhlas.cz

Karin Lednická: Životice. Obraz (po)zapomenuté tragédie (Radiokniha - poslech)

 

Kniha autorky Karin Lednické "Šikmý kostel" o životě na Karvinsku a Ostravsku zaznamenala velký čtenářský úspěch. Nyní nabízím poslech její nové knihy "Životice". Kdo tady žije, většinou ví. I když... Čím dále od tohoto regionu budou tyto události neznámé (odhaduji). Ale vědět bychom měli všichni. My všichni známe příběh Lidic, známe Ležáky. Kolik lidí zná Životice a ví něco o nich? Nechávám s otazníkem. 

Někdo může namítnout, že takové téma ne, že je "těžká doba", tak něco optimistického. Ovšem, dovolím si tvrdit, že  ani doba našich rodičů a prarodičů (beru to podle sebe) lehká rozhodně nebyla. Něco o tom vím. To jen čas zapracoval a člověk víc žije "dneškem". Já osobně paní Lednické fandím, pro "náš kraj" udělala opravdu hodně.

 

Památník životické tragédie v Havířově-Životicích

V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v životickém hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo 36 mužů ze Životic a okolí. Karin Lednická vytváří plastický obraz samotné tragédie, rekonstruuje události, které jí předcházely i ty, jež následovaly. Neboť 36 popravami nic neskončilo.

Čtyřicet lidí bylo odvlečeno do koncentračního tábora, zpět se vrátili pouze čtyři, a zbytky životických rodin se dodnes se srpnovým ránem nevyrovnaly.

Účinkují: Norbert Lichý a Zuzana Truplová

Připravila: Karin Lednická

Režie: Tomáš Soldán

Premiéra: 14. 11. 2022

Těšínsko bylo předmětem sporů mezi polskou a československou vládou už před válkou, národnostní otázka zde hrála stále větší roli. Počátkem října roku 1938 území obsadilo Polsko. V obavách před perzekucí ze záboru odešlo či bylo vysídleno přes 30 tisíc Čechů a asi pět tisíc Němců, naopak z vnitrozemí Polska sem přicházeli noví přistěhovalci. 

Desetidílnou četbu ze své knihy připravila Karin Lednická.

V září roku 1939, po napadení Polska, už bylo všechno jinak, Těšínsko se stalo součástí Německa a nacisté nakonec došli k závěru, že zdejší „smíšené obyvatelstvo“ je schopno poněmčení. Kdo se nepřihlásil k německé národnosti, tomu hrozil trest. Drakonické tresty dopadaly zejména na Poláky – vězení, deportace do koncentračního tábora, případně rovnou zastřelení.

Soužití odbojových skupin s místními obyvateli bylo v této atmosféře strachu velmi obtížné a často problematické. S událostmi v Životicích je úzce spojena odbojová činnost diverzní a sabotážní skupiny, kterou vedl důstojník polské armády Józef Kamiński „Strzała“. Právě její ozbrojené střetnutí s příslušníky gestapa se pro nacisty stalo záminkou ke krvavé odplatě, jež postihla nevinné obyvatele Životic a okolních obcí.

„V podtitulu mé knihy o Životicích stojí, že je to obraz (po)zapomenuté tragédie. Snažila jsem se tím popsat určitý rozpor v nazírání: rodiny, kterých se vraždění ze srpna 1944 a následných měsíců bezprostředně dotklo, samozřejmě nezapomněly.

Právě naopak. Nesou si trauma těchto událostí dodnes, mnohdy umocněné pocitem historické křivdy způsobené nedostatečnou nebo pokřivenou reflexí. Ne, lidé ze Životic a okolí nezapomněli. Zapomněla však společnost: o Životicích se drtivá většina čtenářů dozvídá poprvé z mojí knihy.

Ve školách se o těchto událostech neučí. V regionálních infocentrech nedostanete žádné brožury nebo mapy. Muzeum, které by mělo být nositelem paměti, je otevřeno jen v úterý a většina expozice je několik desítek let stará. Upomínání se zkrátka scvrklo na oficiální tryznu v den výročí. To vše přispělo k tomu, že se událost se stala (po)zapomenutou.

Lidé, kterým tragédie zasáhla do života, toto pozapomnění nesou neradostně, těžce, mnozí jako další vrstvu křivdy. Především proto jsem se rozhodla věnovat životické tragédii samostatnou knihu.

Proto vznikla tato kniha. Aby se o životické tragédii znovu začalo mluvit, vědět, učit. Aby byly vyneseny na světlo výsledky nejnovějšího historického bádání, které mnoho dříve tradovaného pozměňují nebo přímo vyvrací.

Přeji vám podnětný zážitek, vážení posluchači.“

Karin Lednická

Zdroj: plus.rozhlas.cz

Příběhy slavných značek: Miletínské modlitbičky

 

Dnes se ve slavných značkách vypravíme do Miletína.

 

 Miletín má řada lidí spojený s rodištěm Karla Jaromíra Erbena. 

Vzpomínají na něj i v Erbenově pekárně, kde visí obrázky z Kytice. Název pekárny ostatně není čistě náhodný, slavný spisovatel byl vzdáleným příbuzným majitele Karla Erbena. V kanceláři má ale také řadu gastronomických ocenění. Mimo jiné za Miletínské modlitbičky.

 

Rodný domek spisovatele Karla Jaromíra Erbena v Miletíně

Perníky tvarované do různých figurek se u Erbenů vyrábí od roku 1820. Tehdy se dělal oblíbený „glancák“, což je těsto polovinou z žitné a pšeničné mouky, které se vtlačovalo do dřevěných forem, poté vyklápělo na pláty a následně už peklo. Figurky husarů, postav svatých, srdcí, kohoutů nebo koníků se natíraly barvami a leštily klihem. 

V roce 1834 se výroba přesunula do domu na náměstí, který prodal pan Paczelta ze Zvičiny. Na počátku druhé poloviny 19. století se začal prosazovat perník z pšeničné mouky zvaný „pumpernikl“. Opět se tvaroval pomocí dřevěných forem, vyklápěl a pekl. Zdobila ho poleva z cukru a bílku.

„Na nápad vyrábět modlitbičky přišel v roce 1864 praděd mého otce Josef Erben při pohledu na ženy vracející se z nedělní bohoslužby. V ruce svírali modlitební knížku,“ říká Karel Erben, který v tradici pečení specifického druhu perníkového zboží pokračuje, ačkoliv se cukrářem nevyučil.

 

Tvar modlitební knížky Josefa Erbena inspiroval ke zhotovení medového perníku s oříškovou náplní, na němž je plátek z vaječných bílků a dalších komponentů. Navrchu uprostřed cukrové polevy je půlka mandle. Se synem a následníkem řemesla Josefem ještě téhož roku nabízeli novinku na vyhlášené miletínské pouti. A protože byla jejich premiéra úspěšná, perníková rarita se stala prestižním výrobkem. Výrazný podíl na tom má i poctivá ruční výroba. 

  Firemní Tatra na rozvoz zboží v roce 1932

„Můj tatínek byl vyučený cukrář i perníkář ještě za Rakouska – Uherska. Bratr se cukrařině vyučil také, ale přišel rok 1948 a byl konec. Já jsem se vyučit perníkářskému a cukrářskému řemeslu ani nestihl. Místo toho jsem přes dva roky sloužil v technické jednotce u Komárna“.

Modlitbičky vyrazily do světa

Perník mířil do Čech, Rakouska, Německa a Francie. Od roku 1913 jsou modlitbičky chráněny slovně ochrannou známkou. V roce 1921 došlo za působení dalšího Josefa Erbena k přestavbě domu, zvětšení prostor prodejny a přístavbě další dílny a skladů. Zmodernizovalo se vybavení, zvětšil se sortiment, ale modlitbičky stále patřily k vyhledávané pochoutce.

 

Perníky tvarované do různých figurek se u Erbenů vyrábí od roku 1820

K částečnému omezení výroby došlo v době protektorátu. Opakovala se zkušenost z první světové války. Mandle byly nedostupné, a tak je nahradil křížek z cukru. I v poválečné době padl na živnost rodiny Erbenů stín a na dlouhých 42 let přetrhal rodovou tradici.

Následovalo znárodnění roku 1949 a vystěhování rodiny z domu na náměstí. Noví výrobci v rozmezí let 1949 až 1991 už tradiční modlitbičky nevyráběly. Pouze v průběhu miletínské pouti jste si občas mohli pořídit napodobeninu s názvem Miletínky.

Budoucnost modlitbiček

Výroba se vrátila původním majitelům v roce 1991 a od tohoto roku až do současnosti zde působí firma Erben s r.o. Produkuje cukrářské výrobky pro vlastní prodejnu v objektu i sortiment perníkářského zboží včetně stále oblíbených Modlitbiček. Stali se svého druhu ojedinělým a žádaným suvenýrem z Podkrkonoší. Ministerstvo zemědělství udělilo Miletínským modlitbičkám značku regionální potravina. Svou vlastní ochrannou známku mají již přes 100 let. 

 

Co to vlastně jsou, ty modlitbičky? Původně se jedná o modlitební knížky kapesního formátu, v pevné odolné vazbě, často uzavíratelné kováním, s ozdobným kovovým, kostěným nebo jiným křížkem na přední straně. Byly nezbytnou osobní věcí katolických věřících a spolu s růžencem základní potřebou při návštěvách bohoslužeb.

A právě tato typická pomůcka inspirovala kdysi dávno perníkáře Josefa Erbena k originálnímu výrobku. Tehdejší perníky byly především figurky z těsta mačkaného do dřevěných forem. Teprve později začaly vznikat perníčky vykrajované, nebo pečené na plechu a pak krájené a slepované.

Postup:
250 g medu, 125 ml vody, 4 žloutky, 250 g cukru, 90 dkg hladké mouky, 15 g cukrářského amonia, 50 g kandované pomerančové kůry, 50 g mletých mandlí, citronová kůra, mleté koření – hřebíček, skořice, anýz, badyán.

Náplň: marmeláda, piškoty, voda, rum, ořechy, perníkové drobečky, med, rozinky, pomerančová kůra kandovaná
Med svaříme s vodou a odstavíme. Žloutky s cukrem utřeme do pěny, přidáme cukrářské amonium, jemně krájenou pomerančovou kůru, strouhanou citronovou kůru, mandle, koření, prochladlý med a postupně zapracujeme mouku.

Těsto necháme odpočinout, vyválíme plát 4 mm silný, čtvercovou nebo obdélníkovou formičkou vykrájíme modlitbičky, klademe na vymazaný plech a potíráme rozšlehaným vejcem. Polovinu ozdobíme loupanými mandlemi. Upečeme a vychladlé spojíme marmeládou. Nahoře jsou modlitbičky ozdobeny mandlí.

 

Modlitbičky se staly specialitou, jež byla oceněna v roce 1894 na průmyslové a národopisné výstavě v Hradci Králové, roku 1903 na výstavě Českého severovýchodu v Hořicích a dále pak ještě v třicátých letech na výstavách v Nové Pace (1935), textilní a krajinské ve Dvoře Králové (1936), Trutnově a  Jaroměři. 

Výrobek byl dodáván nejen do Čech, ale i do Rakouska, Německa a Francie. Od roku 1913 jsou modlitbičky chráněny slovně ochrannou známkou. Na počátku dvacátého století za působení dalšího Josefa Erbena (12.6. 1892 – 23.11. 1953) jež byl vyučen cukrář – perníkář došlo v roce 1921 k přestavbě domu č. 11 a zvětšení prostor prodejny, přístavbě další dílny, vybudování skladů a garáže. Bylo modernizováno strojní vybavení dílen a rozšířena výroba jak cukrářského tak i perníkářského sortimentu a právě modlitbičky se staly vyhledávanou pochoutkou.

Mimo jiné si na modlitbičkách pochutnával i prezident T.G.Masaryk u příležitosti jeho návštěvy v Hořicích a Miletíně 10. července roku 1926. Rovněž básník Jaroslav Seifert ve své knize Všechny krásy světa z roku 1992 na modlitbičky vzpomíná ”Miletínské modlitbičky? Jak by ne! Kupoval jsem je dětem na jičínském jarmarku… Byla to v kraji zamilovaná dětská pochoutka.“ Na jiném místě své knihy povzdechl „alespoň kdybych měl ty miletínské modlitbičky! Ale ani tuto devocionálii už v Miletíně nevyrábějí“.

A dnes?  

 

 

 

 

 

 

 

 

 Zdroj: hradec.rozhlas.cz, jicinsky.denik.cz, cukrarna-erben.cz,