Je pravopisně správně "dozlatova nebo do zlatova"?

 

Dnes je po delším čase opět na řadě jazykový koutek "O češtině od A do Z":

Znáte to, zapisujete si recept a chcete to mít napsáno správně. Většinou je uvedeno, že pečeme dozlatova ... nebo do zlatova? Tak jsem si to ověřila a Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR pomůže:

U slova "dozlatova" jde o tzv. příslovečnou spřežku, která je spisovná.

Existují dvě varianty - spřežka - dozlatova , ale i předložka a zpodstatnělé přídavné jméno - do zlatova.

Uvedu tento příklad: 

Cibule smažená dozlatova, dočervena, karamelizovaná nebo jen zesklovatělá.

příklady: vepřová žebírka dozlatova potíraná medem a pikantně okořeněná

Význam je stejný - do červena x dočervena atd. U některých spojení je jen tvar spřežky - zřídka, zpět.

Pokud si nevíme rady, vložíme celé spojení do internetové příručky, kde se dovíme, zda jde jen o spřežku či předložkové spojení. Pokud napíšeme chybně, výraz se neobjeví.  

Často se chybuje v pozdravu "na shledanou". Napíšeme-li pozdrav dohromady, výraz v příručce nenajdeme. Nejde o spřežku - jedno slovo, ale o dvě slova, jak jsem napsala výš.

Na shledanou ✓ (správná varianta)

Nashledanou, naschledanou, na schledanou ×  (chybné varianty)

Poznat, co je spřežka a co ne, dá občas dost zabrat. Také často váháte, co se píše dohromady a co zvlášť?

Kde jsou možné obě varianty

U spousty výrazů se nelze jednoznačně shodnout, zda jde o spřežku nebo ne, proto vedle sebe existují obě dvě varianty. Následující výrazy je tedy možné psát jak zvlášť, tak dohromady.

Co se píše jedině zvlášť

V následujících případech se často chybuje a mnoho lidí má zato, že se píší dohromady. Jediný správný zápis je však ten dvouslovný.

Co se píše jedině dohromady

Následující výrazy se píší jedině dohromady a zápis zvlášť je považován za chybný.

Kde způsob zápisu mění význam

Existují varianty, u nichž způsob zápisu mění význam. Jedná se nejčastěji o verzi předložka + jméno versus jednoslovné příslovce.

Co se musí otočit

Některé výrazy je možné psát jak dohromady, tak zvlášť, je však třeba jejich složky vždy prohodit.

Nahoru x na horu. Zde záleží na kontextu. Opakem nahoru je dolů. Vystupujeme směrem nahoru - směrem k vyššímu místu - na (nějakou) horu (vrch), třeba Říp.

Zde je jasné, že jedno "nahoru" je spřežka, druhé "na horu" je předložkové spojení. Význam hora = vrch, vrchol, kopec atd. . Jde o významový rozdíl - stejně nahoře v místnosti - na výš položeném místě apod. x stanul na hoře Říp.

Zdroj: studentmag.cz

Kalendárium z Moravskoslezska: Měsíc leden

Jako bonus do letošního ročníku připomenu 3 vybrané události celorepublikového charakteru: 

 

V lednu mráz – těší nás; v lednu voda – věčná škoda.
Leden jasný, roček krásný.

Ryje-li krtek v lednu, končí zima v květnu.

 

***

7. 1. 1774

Vydalo zemské gubernium nařízení, ukládající majitelům budov v Praze vést roury od okapů svisle dolů podél domu. Do této doby roury trčely od okapů vodorovně a daleko do ulic. Bylo to za vlády Marie Terezie a ta, jak vidět, myslela na všechno.

5. 1. 1858

Zemřel maršál Jan Václav Radecký z Radče, jeden z největších vojevůdců českého původu. Účastnil se války proti Turecku, zasloužil se o porážku Napoleona a později opět vynikl během válek v Itálii, kde opakovaně porazil vojska sardinského krále Karla Alberta. Později byl generálním guvernérem Lombardsko-benátského království.

20. 1. 1969

byla ve Štětkově ulici na Pankráci zahájena ražba prvního tunelu pražského metra. Je tomu už 54 let.

 

Ve Štětkově ulici, tedy nedaleko dnešní stanice Vyšehrad, nejprve koncem roku 1968 vznikla stavební jáma, ve které si dělníci připravili razicí štít. Poté se s pomocí tohoto zařízení vydali na podzemní cestu směrem na jihovýchod k náměstí Hrdinů. 

 

1. leden 1954

Na Nový rok 1954 zemřela MUDr. Emilie Lukášová (nar. 30. 9. 1900), ředitelka Masarykova ústavu pro matky a kojence v Ostravě-Zábřehu. Lékařství vystudovala na univerzitě v Brně. Do Ostravy nastoupila nejprve do státní porodnice ve Slezské Ostravě. O několik let později byla pověřena dozorem nad prvním útulkem pro matky a kojence ve Slezské Ostravě. Později se ujala ředitelského místa nově zřízeného ústavu pro matky a kojence v Zábřehu, který byl otevřen 1. 11. 1930. Za svého působení dokázala vyškolit kvalitní profesionály, kteří mohli pokračovat v započaté péči o děti. Na počest obětavé lékařky a ženy nese její jméno Základní škola a mateřská škola MUDr. Emilie Lukášové v Klegově ulici v Ostravě-Hrabůvce. Ve stejné čtvrti je ulice Dr. Lukášové.

5. ledna 1279

Dnem 5. 1. 1279 je datována nejstarší písemná zpráva o Ostravě jako městě, a to v latinském letopise „Zlá léta po smrti krále Přemysla Otakara II.“ Tehdy navštívil Ostravu nový pražský biskup Tobiáš z Bechyně se svým doprovodem, který sem přijel za olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku s pověřením od mohučského arcibiskupa, aby jej vysvětil za pražského biskupa (k vysvěcení došlo poslední únorovou neděli 1279 v Praze). Vzácnou návštěvu Bruno hostil pravděpodobně na nevelkém biskupském hradě, jehož místo dnes připomíná už jen název ulice Zámecké v centru Ostravy. Co přinutilo biskupa Bruna, že se vydal za tuhé zimy a před velkým církevním svátkem Tří králů z Olomouce do Ostravy, zpráva neuvádí.

7. ledna 1963

V tento den došlo na dole Eduard Urx v Ostravě-Petřkovicích ve sloji Nový k průvalu vod s následným výronem sirovodíku, při němž zahynulo otravou sirovodíkem 9 horníků. Při dobývání uhlí ve sloji se objevil u stropu tenký pramínek vody, který později zesílil. V 11.00 hod došlo k průvalu vody provázeném výronem sirovodíku. Pětičlenná osádka z čelby spolu s dalšími pěti pracovníky z údržby a dopravy se pokoušeli sjet klecí na IV. patro. Sjezd klece byl však nouzovým signálem zastaven. Poté se všichni pokusili dosáhnout IV. patra lezným oddělením, kterým se valila voda v množství 0,25 m³/s. Z vody, která se tříštila o výztuž a výstroj, se uvolňoval sirovodík, jehož koncentrace se zvýšila na hodnotu ohrožující život člověka. Tři pracovníci se otrávili již během cesty v lezném oddělení, sedmi mužům se podařilo slézt až do nádraží ve sloji 6. Visutý. Byli však již přiotráveni do té míry, že nebyli schopni dále pokračovat ke IV. patru, šest z nich rovněž zahynulo. Zachránil se pouze jediný člověk, který lezl poslední a nasadil si sebezáchranný přístroj.

 

8. ledna 1689

Dne 8. 1. 1689 schválil olomoucký biskup Karel Lichtenstein-Castelcorno zřízení škapulířového bratrstva v Moravské Ostravě, u jehož zrodu stál ostravský farář Pavel Leopold Michalin. Škapulířové bratrstvo sdružovalo muže i ženy z Moravské Ostravy a blízkého okolí, ale také z Hlučínska a Ratibořska, z Místecka a Příborska. Účel bratrstva sloužícího mariánskému kultu byl především náboženský, ale měl též humanitní poslání. Členové konali pravidelné bohoslužby a poutě, účastnili se pohřebních průvodů. Velkou slavností byl svátek Panny Marie Karmelské připadající na 16. července. Nezanedbatelná byla role mecenášská, bratrstvo se např. podílelo na financování mariánského sloupu, vztyčeného na ostravském náměstí v roce 1702. Ke zrušení bratrstva došlo v roce 1783 císařským dekretem Josefa II.

 

Mariánský sloup na Masarykově nám. v Ostravě.

8. ledna 1979 (8.–29. ledna)

Vzhledem ke kalamitní situaci, která nastala na přelomu let 1978 a 1979, kdy teploty během krátké doby klesly až na minus 20 °C a zamrzly mj. dodávky uhlí pro tepelné elektrárny, byly vyhlášeny na základních, středních i vysokých školách tzv. uhelné prázdniny. Zároveň byly omezeny dodávky teplé vody, vytápění veřejných prostor a v průmyslových provozech byla regulována elektrická energie. Problémy nastaly rovněž v dopravě. Na mimořádné brigády, především v průmyslových podnicích a dolech, nastoupily stovky studentů a také vojáků.

9. ledna 1371

Dne 9. 1. 1371 byla vydána listina, kterou olomoucký biskup Jan IX. ze Středy odpustil Moravské Ostravě na dobu pěti let polovinu všech vrchnostenských dávek s tím, že ušetřené prostředky budou použity na stavbu městských hradeb, obranných věží, bran a jiného opevnění. Jejich stavba, započatá po roce 1362 v souvislosti s udělením výsady na jarmark císařem a králem Karlem IV., stála do roku 1375 asi 800 hřiven, na tu dobu veliký obnos. Součástí hradeb byly tři brány – Kostelní, Hrabovská (Vítkovická), Přívozská a „fortka“ (branka) v hradební zdi a také hradební vodní příkop. Hradby byly postupně bourány a odklízeny v letech 1780-1833. K odstranění bran došlo v roce 1830. Hradební vodní příkop byl zasypán v roce 1899. Nejdéle přežila půlkruhovitá bašta za kostelem sv. Václava, která byla zbourána v roce 1929. Dodnes stojí asi 50 m dlouhý a 4 m vysoký kus městské hradební zdi v bývalé farské zahradě za budovou Ostravsko-opavského biskupství. Průběh městských hradeb připomíná ulice Na Hradbách.

9. ledna 1904

Dne 9. 1. 1904 byl zahájen provoz na úzkorozchodné parní dráze spojující Slezskou Ostravu s Hrušovem. Provozovala se zde jak osobní, tak nákladní doprava, která zejména přepravovala uhlí z jámy Trojice v Slezské Ostravě do továrny na sodu v Hrušově ve zvláštních samočinných výsypných vozech. Dráha měla původně délku 3,1 km a mezi konečnou u Říšského (dnes Sýkorova) mostu a hrušovským lokálním nádražím na ní byly zřízeny čtyři zastávky. V Hrušově se nacházela vozovna a dílny pro opravu vozového parku. Jízda po celé trati trvala přibližně 16 až 18 minut a jízdné ve druhé třídě stálo 22 haléřů. V roce 1911 došlo k elektrifikaci dráhy a jejímu prodloužení až na Zárubek, kde se propojila s místní dráhou Moravská Ostrava–Karviná. Po vystavění mostu přes železniční trať z Vídně do Krakova byla dráha v červenci 1914 prodloužena do Bohumína. Provoz na ní fungoval do počátku 60. let, kdy začaly být rušeny její jednotlivé úseky. Poslední úsek mezi Hrušovem a Bohumínem byl zlikvidován v roce 1973.

11. ledna 1595

Dne 11. 1. 1595 městská rada v Moravské Ostravě obnovila a potvrdila řád pekařskému cechu. Pekařské řemeslo směl provozovat jen ten mistr, který mohl prokázat manželský původ a vyučení řemeslu, byl ženatý a stal se měšťanem. Při přijetí musel zaplatit do cechu 6 slezských zlatých, dva funty (přibližně 1,120 kg) vosku, musel vystrojit mistrům hostinu k svačině a dát k tomu bečku piva. Jestliže byl uchazeč o přijetí synem pekařského mistra, platil jen polovinu přijímacího poplatku, jestliže si vzal dcerku pekařského mistra, nebyl povinen platit nic. Vdova po mistrovi směla mít tovaryše a provozovat řemeslo, pokud by se znovu neprovdala. Mistři se v prodeji střídali a každý týden směli prodávat bílý a režný chléb jen dva z nich. Kdyby nebylo ve městě dosti chleba, mistři by museli zaplatit do městské pokladny jako pokutu kopu grošů.

15. ledna 1920

Dne 15. 1. 1920 byla v Radvanicích jako první v republice ustavena náboženská obec církve československé. Tato nová, národní, a na Vatikánu nezávislá církev navázala na tradice husitské a českobratrské náboženské reformace. Nalezla silnou podporu především mezi dělníky, horníky a příslušníky středních vrstev. Ve velké míře to bylo ovlivněno neúnavným působením radvanického faráře Ferdinanda Stibora. Již v roce 1921 se k této církvi hlásilo v Radvanicích 4 516 členů, zatím co k římskokatolické církvi pouze 1 455 členů. Od roku 1922 byly Radvanice sídlem ostravské (slezské) diecéze církve československé v čele s biskupem Ferdinandem Stiborem. K diecézi patřilo Těšínsko, Opavsko, Hlučínsko a politické okresy Moravská Ostrava, Místek a Nový Jičín. 

   

Radvanický farář Ferdinand Stibor, jeden ze zakladatelů Církve československé husitské.

25. ledna 1795

Dne 25. 1. 1795 potvrdil císař František II. městu Moravské Ostravě privilegium na dva trhy na vepře v týdnu, a to každé úterý a středu. Zároveň byl zrušen svinský trh ve vsi Zámostí (dnes součást Slezské Ostravy). Opatření mělo znemožnit dosavadní volné kupčení s haličskými vepři a umožnit snížení cen. Pro Moravskou Ostravu, město ležící na pruských hranicích, toto privilegium znamenalo značný ekonomický přínos. Nejprve se věhlasné dobytčí trhy konaly na dnešním Masarykově náměstí, ale v roce 1808 se přesunuly za Vítkovickou bránu a odtud asi v roce 1829 na vedlejší prostranství, na místo dnešního Smetanova náměstí, jemuž se brzy dostalo označení Svinský trh. Ostravští kupci tu ve velkém levně nakupovali dobytek od haličských honáků, kteří do města pravidelně přiháněli stohlavá stáda a výhodně je prodávali obchodníkům z Moravy, Čech i do ciziny. 

25. ledna 1954

Dne 25. 1. 1954 zemřel v Ostravě herec, režisér a ředitel divadla Jiří Myron (vlastním jménem Bohumil Prošek). Narodil se v roce 1884 v Humpolci, studoval v Praze. Od mládí inklinoval k divadelnímu umění, v letech 1904–1909 působil u různých kočovných společností. Z existenčních důvodů přijal místo státního úředníka. Po svém přeložení do Kladna se věnoval ochotnickému herectví a po vzniku Stálého divadla se stal jeho externím členem. Státní službu definitivně opustil v roce 1919. Po krátkém působení v Praze a opět na Kladně byl v letech 1921–1923 členem olomoucké činohry a následně pak až do své smrti Národního divadla Moravskoslezského. Kromě herecké a režijní práce stál v letech 1942–1946 v čele ostravského divadla jako ředitel. Za jeho zásluhy mu byl v roce 1954 udělen in memoriam Řád práce a současně došlo k přejmenování Lidového divadla na Divadlo Jiřího Myrona.

29. ledna 1934

Dne 29. 1. 1934 byl krajským soudem v Moravské Ostravě zahájen veřejností sledovaný proces s JUDr. Karlem Zajíčkem. Obžalovaný byl obviněn, že jako generální ředitel podniků Jana Larische-Mönnicha v Karviné prováděl bankovní transakce a rozdělování kont bez vědomí svého zaměstnavatele, kterého připravil o více než 7 milionů Kč. Noviny psaly o případu jako o senzačním odhalení, kde se všechno točí okolo tajného bankovní konta separato, které si Zajíček zřídil v roce 1927 u České průmyslové banky v Moravské Ostravě. Zajíček vedl rozmařilý a nákladný život, pro nějž prostředky získával podvodnými finančními machinacemi. Dne 1. 2. 1934 byl odsouzen na čtyři a půl roku těžkého žaláře. Zprvu byl vězněn v Moravské Ostravě, po zamítnutí odvolání ho v listopadu 1934 odeslali do věznice v Plzni-Borech, kde pracoval nejdříve při draní peří a poté v ústavní písárně. V roce 1996 natočila Česká televize Ostrava o Zajíčkově příběhu film „Konto separato. Anatomie omylů jednoho podvodníka," v němž hlavní roli vytvořil Václav Postránecký.

31. ledna 1823

Dnem 31. 1. 1823 je datován okamžik, kdy kaplan Kašpar Pittler odkázal veškerý svůj majetek ve prospěch budoucí nemocnice v Moravské Ostravě. Byl si vědom potřeby zřízení nemocničního zařízení z důvodu neudržitelných zdravotních poměrů vlivem rychlého a živelného rozmachu města.  Obě poslední vůle (první ze 30. 10. 1820) byly podkladem pro nadační listinu, kterou potvrzoval, že po své smrti věnuje veškerý majetek na zřízení nemocnice „pro zdejší chudé nemocné čeledíny a služky, kteří nemohou být nikde umístěni, pro zdejší chudé nemocné podruhy a chudé nemocné měšťany, potřebující péči a ošetření“. Pittlerův majetek čítal dům, pozemky a také hotovost (celkem 3600 zlatých) Tyto prostředky se staly počátečním jměním Pittlerovy nadace pro výstavbu městské nemocnice. Dostatek financí se podařilo nashromáždit do roku 1846, kdy se začalo stavět. 

Zdroj: ostrava.cz

První automatický semafor se objevil v Praze před 93 lety

Dnešní příspěvek připomene výročí, které se týká dopravy. Ať jsme řidiči nebo jezdíme jako spolujezdci, někteří jezdíme na kole, pohybujeme se po silnicích. Jsou momenty, kdy se musíme řídit "semaforem". Nejen obyvatelé Prahy znají Václavské náměstí a dvě známé ulice - Jindřišskou a Vodičkovu. Tak právě na křižovatce Václavského náměstí s Jindřišskou a Vodičkovou ulicí byl zprovozněn první světelný semafor v Praze. Bylo to před 93 lety 21. ledna 1930. Druhým městem u nás, kde se objevil semafor, byla Ostrava.

První semafor v historii s červeným a zeleným světlem byl instalován v roce 1868 na křižovatce před londýnským Parlamentem. Byl pojat jako poněkud zastaralý železniční semafor s rameny a dvěma plynovými lampami – červená znamenala stůj, zelená volno. Tato novinka v silniční dopravě byla odvozena ze signalizace na železnici, na níž se dohodlo shromáždění železničních techniků v Birminghamu již v roce 1841.

Světla měnil policista ručně a semafor sloužil především k zastavení dopravy, aby poslanci mohli bezpečně přejít již tehdy dosti frekventovanou ulici. Zařízení však stálo na svém místě jen jeden rok, když explodovala jedna lampa a obsluhující policista přitom přišel o život. 

USA: 5. srpna 1914 se na silnici poprvé použil světelný semafor. Byl to vynález Jamese Hodge a objevil se v ohijském Clevelandu. Tříbarevné semafory s červeným, zeleným a žlutým světlem byly instalovány v New Yorku v roce 1918 a obsluhoval je městský zřízenec, usazený v budce vysoko nad křižovatkou. Paříž, Hamburk a Berlín, pak rychle následovala další velká evropská města: v roce 1925 Milán a Řím, o rok později Londýn a Vídeň. Mimo nejvýznamnější metropole si světelně řízené křižovatky našly cestu až v průběhu 50. let.

 Foto z r. 1935: Kolona aut a cyklistů čeká na zelenou. 

Ještě předtím, než se v Praze spustil první semafor, se roku 1919 objevil první dopravní strážník. Do té doby si každý chodil a jezdil, jak chtěl. O tom se dozvíme v Muzeu Policie ČR.

 

Muzeum Policie ČR na Karlově v Praze

"Postupem času se zjistilo, že strážníka není moc vidět. Chodci ho samozřejmě neposlouchali, ani povozy ho neposlouchaly. Sem tam byl zdvižený bič, napřažená ruka. Ti dopravní strážníci měli moderní černé uniformy se stříbrným štítkem, na kterém bylo napsáno Dopravní stráž. Pořád museli vysvětlovat, že je třeba zavést nějaký pořádek. Prvních strážníků bylo jen 27 a řídili pět křižovatek v Praze."

Musíme si uvědomit, že v roce 1930 se na Václavském náměstí objevil automatický semafor 👍.

 

  Úplně první semafor v Československu totiž řídil ručně strážník.

 Dopravní ruch narůstal nejen v Praze.

"Zjistilo se, že na Václavském náměstí denně projede asi 90 tisíc lidí prostředky hromadné dopravy a křižovatkou Vodičkova - Jindřišská skoro 19 tisíc aut. To je právě ta křižovatka, na které byl první automatický semafor. Tohle všechno souviselo i s úpravou Václavského náměstí. V roce 1928 se kolejové těleso dostalo na prostřední vyvýšený pás. Takže v roce 1930, tam byl zprovozněn automatický semafor."

V dubnu se objevil ještě semafor na Můstku, což bylo zajímavé proto, že ulice byla jednosměrná.

Pokuty byly dvě koruny 

 

"Lidem se to nelíbilo, protože se jim nelíbil už ten strážník v roce 1919. Nemohli pochopit, proč jim někdo říká, jak se mají chovat na křižovatce. Semafor se jim taky nelíbil, protože si mysleli, že je zdržuje. Vadilo jim, že mají stát, když někam pospíchali a vadilo jim, že se tam tísnila vozidla. Takže se jim to nelíbilo, ale zvykli si." 

Tehdejší řidiče i chodce ty změny velmi rozčilovaly. Semafor visel uprostřed křižovatky na ocelových lanech a signalizaci udával pro všechny čtyři směry najednou. Platil pro auta i chodce zároveň. Červená a zelená svítily 23 vteřin, oranžová mezi nimi 10 vteřin. V případě potřeby mohl i tento semafor řídit strážník. Většina účastníků silničního provozu si stěžovala, že automatické střídání směrů na rozdíl od pokynů strážníka celý provoz jen zpomaluje.

Dodržovali předpisy?

"Museli to dodržovat, protože dostávali pokuty. Když někdo udělal dopravní přestupek, musel strážník vyplnit papíry, dát to do obálky, předvolat ho na tehdejší jakoby dopravní inspektorát. Tam se z předvolaných tvořily veliké fronty. Sem tam si tam dali i facku. Zjistilo se, že je třeba zavést blokový způsob. Ty pokuty byly velice nízké, dvoukorunové, ale už v roce 1921 se vybralo 24.000 korun." 

Do dopravy zasáhla i změna jízdy zleva doprava v roce 1939.

"Myslelo se, že to bude veliký poprask. Byla snaha tu změnu směru jízdy provést už dřív, už před rokem 1939. Ale protože jsme Češi, tak jsme pořád hledali nějaké důvody, proč to nejde, že je třeba měnit ostrůvky a dopravní značky a tak dále. Když přišli Němci, zadupala okovaná bota, nebylo to hned 15. 3. ale 26. března 1939. Muselo se přendat mnoho ostrůvků, jednosměrných ulic, 1000 dopravních značek. To vše se udělalo během jednoho týdne. Byla tam pouze jedna smrtelná nehoda a to byl opilec, který vyskočil z tramvaje."

Na našich silnicích se semafory v podobě, jak je známe dnes, objevily v roce 1967. A dneska si dopravu bez nich nedovedeme vůbec představit.

Dnes byste v Praze napočítali takřka 700 semaforů (z toho 130 na přechodech pro chodce), které fungují v různých režimech. Některé se např. na noc vypínají, některé upřednostňují hromadnou dopravu, na jiných svítí po celý čas červená, dokud se nepřiblíží vozidlo, mnohé sledují i hustotu dopravy.

Zdroj: cesky.radio.cz, storymag.cz, idnes, denik.cz

Toulky českou minulostí: 106. schůzka: Po 434 letech vymřeli Přemyslovci po meči

 

Olomouc, datum: 4. srpna 1306. Toho dne a na tomto místě byl za temných okolností zavražděn poslední mužský představitel přemyslovské dynastie, ještě ani ne sedmnáctiletý Václav III.

Ta královražda představuje jakousi černou díru v české minulosti. Nejsme s to ji ani úplně osvítit, ani docela zacelit. Existuje sice několik hypotéz, a ty tvrdí, že v olomouckém atentátu měla prsty domácí či zahraniční osobnost anebo politická síla, ale jsou to všechno opravdu jenom hypotézy. Stejně jako varianta, se kterou přišel spisovatel Miroslav Ivanov: Na smrti Václava a tím pádem na vymření Přemyslovců mohli mít svůj podíl Vítkovci a po šestnácti letech od popravy svého vůdce Záviše se na Václavovi za něj pomstili. Ale taky to mohlo být docela jinak... Kdo ví...

Motivem toho hrozného činu přece nemusel nutně důvod významněji spjatý přímo s dějinami. Copak se nestalo, přímo bezpočtukrát, že podobný násilný čin, v důsledcích osudový a přitom zdánlivě nelogický měl příčinu... například v intimním životě zavražděného? Václav je v dobových zprávách skutečně líčen jako tvor plný rozporů, jako člověk vášnivý, lehkomyslný, nedisciplinovaný. Může se někdo divit, že bytost ve své podstatě konfliktní lehko provokovala osobní zášti?

Co tedy mohlo Václava zabít?... Prakticky cokoli. Mohla to být třeba urážka včerejšího přítele... drobná, nevýznamná milostná pletka... skandál způsobený v opilosti... Zdá se, že pole pro fantazii tady opravdu nemá hranice.

„Jako hrom, když z čista jasna udeřiv, stráví nenadále dům, dvory a stodoly hospodáře v pohodlí si hovícího, tak překvapila i dojala událost ta celý národ náš v Čechách a na Moravě. Hořekování, žalob, podezřívání a domyslů všelikých slýchati bylo bez počtu a bez konce. Každý to cítil, že se Čechy octly na kraji propasti bezedné a pozoroval s hrůzou, že ono místo, na kterém odjakživa stávali náčelníci a řiditelé lidu i státu, a s kterého, co s vrchoviště vždy živého, prýštily po celé věky veřejná moc a pořádek i bezpečí, najednou bylo prázdné a pusté!“

Tato situace, popisovaná podobnými slovy, jaká zvolil František Palacký, tak ta pro nás zase tak dočista nová nebyla. Mnozí současníci olomouckého atentátu si ještě pamatovali, jak před osmadvaceti lety padl na Moravském poli Václavův dědeček Přemysl Otakar II. A v historické paměti národa určitě zůstalo i nešťastné 12. století, kdy se na českém trůně střídalo celkem šestnáctkrát. Ale že by po meči vymřela dynastie, s tím se naši předkové setkali poprvé. První zmínka o prvním českém knížeti přemyslovského rodu se objevila v roce 872. Jistý kníže jménem Gorivej pomohl Moravanům odrazit útok franských vojsk (bojovalo se kdesi u Vltavy).

Tento Gorivej (Bořivoj) byl buďto dočasným spojencem nebo už podmaněným vazalem moravském knížete Svatopluka. Asi za dvanáct let nato přijímá Bořivoj se svou ženou Ludmilou na Moravě křest. Pokud dobře počítáme, od první zmínky o rodu Přemyslovců ve Fuldských análech až po olomouckou vraždu byl přemyslovský rod na trůně celkem 434 léta. Úctyhodná doba...

„Silný královský rod byl přemožen uštknutím smrti zcela, neb potomek mužský tu žádný na světě nezbyl.“ kronikář František Pražský nemá tak úplně pravdu. Jednoho syna Přemysla Otakara II. bychom tu měli. Jenomže nemanželského. Jeho matkou byla legendární králova milenka Anežka z Kuenringu. Ta proslula svým zjevem a hlavně tenkrát neobvyklým krátkým účesem, odkoukaným od mužů. Té módě krátkého mužského sestřihu vzadu se říkalo nikoli „na havla“, ale „palcéř“. Proto matka královského levobočka vstoupila do historie pod jménem Palcéřík. Její syn byl zavčas odbyt a zaopatřen vévodstvím opavským. Narodil se v roce 1256. V roce, kdy vymřeli Přemyslovci, mu tedy bylo rovných padesát. Což bylo tenkrát - na rozdíl ode dneška – na politickou kariéru skoro pozdě, ale on Mikuláš stejně neměl nárok. Byl legitimní. „Z levého boku“, ale legitimní – tak zněl papežský výrok z roku 1261.

Že byl Mikuláš ustanoven vévodou opavským, to znamenalo jistý zásah do tradičního rozdělení Moravy na tři úděly. Opavsko získalo svébytný statut, a to na úkor Olomoucka. Svoji úlohu sehrál, když do Českého království vtrhli Braniboři. Na Opavském Hradci poskytl útočiště své nevlastní matce Kunhutě. Dokonce se tam našlo i místo purkrabího pro Záviše z Falkenštejna. Což ovšem nebylo napořád. Když se karta obrátila, byl to právě Mikuláš, který za svého nevlastního bratra Václava II. udělal nepříliš vděčnou práci - vydal milého Záviše katovi. A ten se svým plknem nezaváhal. Vévoda Mikuláš vládl na Opavsku velice dlouho - třiatřicet let. Vystrnadil ho odtud až vratislavský vévoda Boleslav. Ten byl taky z přízně. Zprostředkovaně. Vzal si za ženu dceru Václava II., princeznu Markétu. To byla ovšem poněkud delikátní situace... Markéta byla každopádně čistokrevnější než její levoboční strejda, a tak se Mikuláš po těch třiatřiceti letech raději sbalil a namířil si to do Brna. „Tam žil, dosti jsa chud na statky, ale bohat ctnostmi“ až do své smrti v roce 1318.

Předbíháme. To už byl na českém trůně léta usazen Lucemburk. Ale – v době olomoucké královraždy tu ještě jeden Přemyslovec figuroval. Jan Volek, syn Václava II. Rok jeho narození, stejně jako postava jeho matky zůstávají navždycky zahaleny tajemstvím. Dá se odhadovat, že v době, kdy byl spáchán atentát na jeho nevlastního bratra, mu bylo něco přes dvacet. Na přemyslovský trůn, na ten nemohl samozřejmě ani pomyslet. Byl rád, když se ujal správy královské kanceláře a hned nato dosáhl hodnosti vyšehradského probošta.

Biskupa Jana Volka označovali za bastarda s ostrými lokty.

„Vybojoval si tyto vysoké hodnosti způsobem patrně drsným a s duchem kanonických řádů veskrze neshodným k svým jiným četným obročím,“ výstižně poznamenává historik Josef Šusta. Jan Volek byl doslova sběratelem obročí. Stal se proboštem vyšehradským, kanovníkem pražským i olomouckým „i jinými prebendami a výhodami obdařený, hodnostmi podle světa povýšený a četnou družinou obklopený.“ (Jak vidno, sběratelství funkcí mělo už tenkrát přičinlivé předchůdce...) Poznámka na okraj: asi to drobet přehnal, protože nakonec skončil ve vězení. Tam přiznal úplně všechno, co od něj vyšetřovatelé chtěli slyšet a prožil poníženě o milost za své činy. Když ho převáželi do vězení, tak utekl. Namířil si to do Bavor, ale za nějaká tři léta už byl zase zpátky. A sbírání funkcí začalo nanovo.

Jan Volek na královské dědictví tedy právo neměl... Nehledě na to, že byl svou profesí kněz. Tedy: nebyl. Zastával sice funkci probošta a kanovníka, ale stále byl pouhým podjáhnem. Na kněze byl vysvěcen až měsíc poté, co dostal od papeže biskupský stolec v Olomouci.(Proti takovému porušení kanonických pravidel neprotestoval).. Kandidátem byl přece poslední žijící Přemyslovec (i když nemanželského původu), a ten měl všude příznivce. V pozadí stál mladý moravský markrabě Karel (pozdější císař Karel IV.). Jan Volek byl určitě velice schopný muž. I na olomouckém stolci si dokázal podržet mnohá obročí. Byla to například výnosná držba fary v Malíně. Tam se sbíhaly nitky všech kutnohorských svatyň - šlo o hlavní kostel celého kutnohorského důlního okrsku v době, kdy se na Kutnohorsku těžila skoro polovina všeho evropského stříbra.... Leč ani tento pozoruhodný talent mu jako levobočkovi nebyl v souvislosti českým trůnem nakonec nic platen. Poslední mužský Přemyslovec Jan Volek zemřel roku 1351. To už však na našem trůně seděl jeho nevlastní synovec - syn Elišky Přemyslovny Karel.

Zůstaly toliko svazky, jež pohlaví ženského byly.
Sirý národe české, pěj proto žalozpěv smutný:
Takový domácí král, ach, nikdy ti nebude dopřán.
Právem, království, lkáš: vždyť přišlo jsi o sedm českých
králů a takt jsi ubohým sirotkem. Já, jenž to píši,
velice truchlím - a každý ať podobně truchlí, kdo čte to!

Po smrti Václava III. zbyly jinak samé ženy. Byla to především Eliška Přemyslovna. Jako třináctiletá dívenka viděla svého otce Václava II. umírat na úbytě neboli tuberkulózu a o rok později oplakávala násilnou smrt svého jediného bratra. Ještě tu byla starší Eliščina sestra Anna. Ta se jako šestnáctiletá provdala za Jindřicha Korutance; a o něco mladší Markéta - v okamžiku olomoucké krize desetiletá. Na scéně našich dějin se však pohybovaly ještě další královny a princezny... Ano, Eliška Rejčka. Její postavení vůči Přemyslovnám bylo vlastně macešské, ale měla i vlastní dceru, princeznu Anežku, která přišla na svět šest dní před smrtí svého otce Václava II. Pak ještě musíme připočíst královnu-vdovu Violu (ta zbyla po zavražděném Václavovi), a taky princeznu Kunhutu (neboli starší sestru Václava II.) Její manželství bylo už před časem rozvedeno a Kunhuta pak ještě dlouho žila a působila jako abatyše kláštera svatého Jiří v Praze. To je tedy seznam všech živých Přemysloven. Všech možných i nemožných, případných i nepřípadných kandidátek na trůn, i těch, kdož by přístup k české koruně mohly usnadnit. Teď si jenom vybrat. Na koho to slovo padne...

"Zavražděním posledního Přemyslovce Václava III. ponejprv za lidské paměti trůn království Českého uprázdněn byl tak, že se ani nevědělo, kdo by měl jaké právo k jeho dědictví. Bezkráloví, jaké událo se nyní, nebylo zákonem předvídáno, aniž pak se dalo určiti, kdy a na jaký způsob by ukončeno býti mělo." A něčím takovým opravdu nikdo nepočítal. Snad ani vrah či vrahové si do důsledků neuvědomili, že zabití toho ani ne sedmnáctiletého kluka je čin, který změní budoucí tvář celého království. Neexistoval ani žádný zákon. Nebylo naprosto jasné, kdo a podle jakého práva se má ujmout osiřelé koruny. "Spory a hádky tudíž povstalé daly politice české obrat netušený; nové naděje a strany vedly k rozbrojům, kterými ohroženo bylo až i samo trvání státu."

Byla tu přece ale Zlatá bula. Ta sicilská. Ta přiznávala českým pánům svobodu vybrat a zvolit si panovníka. To bylo přece východisko z vládní krize... Jenomže problém je v tom, že přímou přemyslovskou linii teď reprezentovaly samé ženy. Celkem jich bylo, jak jsme si řekli, pět. Z dob Přemysla Otakara II. existovalo privilegium, které zaručovalo pro případ nutnosti nástupnické právo i po přeslici. Tu listinu získal Přemysl na římském králi Richardu Cornwallském jako... jakousi pojistku. Ta pojistka měla zajišťovat kontinuitu. Návaznost rodové moci. Jak k ní vlastně došlo? Pochází z doby, kdy se Přemysl nemohl dočkat narození syna a tak začal svoje naděje upírat ke svému nejstaršímu dítěti, princezně Kunhutě. Všichni na ten starý dokument už dávno zapomněli, až teď se stal náhle aktuálním. Vyhynutím rodu po meči se stala česká koruna "ženským lénem." Žena že by nastoupila na český trůn? To je právě to. V Českém království žena doposud nikdy nevládla (když vynecháme legendární Libuši). Žena, i když Přemyslovna, i když královského rodu, českou panovnicí? Ne, ne, toho bohdá nebude!

No ale co teď? Zemi musí přece někdo spravovat, řídit, musí v ní někdo vládnout, tehdy stejně jako dnes... Váhalo se. Přiměřeně dlouho. A když se dováhalo, tak se dospělo k variantě. jak se ta varianta, nabízející řešení, jmenovala? Anna.

"Když vymřelo urozené sémě mužského rodu slavných králů českých, bylo potom království, zbavené přirozeného pána nuceno, bohužel, odjinud si žebrati o jiného krále, ačkoli si krátce předtím, skvějíc se v jasné slávě, obyčejně osobovalo správu i cizích království. Ó, jak zhoubná změna a žalostná opuštěnost, ó jak." Ano, jako ilustrace šoku, který českou společnost po Olomouc zachvátil, tyto řádky Petra Žitavského snad stačí. Nám však jde o něco jiného. O řešení. "Po zavraždění Václava, sedmého krále českého v květu jeho mládí bylo vykonáno obecné svolání jak pánů, tak měšťanů do Prahy pro volbu jiného krále, ale v té lhůtě byla neshodou hlasů a růzností náklonnosti znemožněna svorná volba." Kronikář Petr poněkud předbíhá a směšuje dvě akce v jednu, neboť zpočátku vypadalo všecko nadějně, ba svůdně: Anna byla ze všech sester zavražděného krále nejstarší. Bylo jí šestnáct. V únoru onoho tragického roku provdala. Jejím manželem se stal Jindřich Korutanský, toho jména Šestý. Jindřich byl synem drobného německého knížete Menharta, který si před časem "vystřihl vévodský plášť z kusu moci urvané na Přemyslu Otakarovi Druhém..." Václav ho těsně před svou osudovou výpravou pověřil funkcí zemského hejtmana, který měl na starosti řízení státních záležitostí. Navíc on ten Korutanec měl pověst "hodného člověka." Takže co Jindřich? Postřehl svoji šanci?

Jakpak by ne... A vyvinul náležitou iniciativu - dnes bychom řekli, že jaksepatří zalobboval, aby si zajistil přízeň panstva, i nečekanou, přímo skvostnou kariéru. Jako choť Přemyslovny mohl vystoupit v úloze přirozeného nositele tradic, a tak jeho kandidatura prošla docela lehce. "Větší, i když ne rozumnější část lidí žádala si za krále a vyvolila si Jindřicha, vévodu korutanského, který byl tehdy osobně přítomen, proto, že měl za manželku starší královskou dceru." "Větší, i když ne rozumnější část lidí. (Že by autor Jindřichovi fandil, to se věru říci nedá.) Hloupý lid totiž neví, co žádá, a nezná, jaký je ten, koho volí." (Tento komentář se vztahuje prosím k roku 1306.) Jindřichova kandidatura prošla. Měsíc po atentátu v Olomouci, začátkem září 1306. roku byl provolán králem. "Ale rozvaha rozumnějších a starších nepopřála sluchu hlučnému pokřiku lidu, nýbrž zamýšlela učiniti něco jiného, co se tehdy zdálo prospěšnějším."

Ještě dřív se však rozhoupal římský král Albrecht. Kde s tím rozhoupáváním začal? Právě že daleko. Až v Hagenavě, daleko od českých hranic. Takže teď najednou začal spěchat. Do Norimberka. Současně vypravil rychlé posly do Prahy, aby pány nenapadlo volit někoho jiného než jeho synka, pochopitelně. Rudolfa, vévodu rakouského. Ta zpráva od Albrechta se prakticky rovnala rozkazu, jenomže neuposlechnutému. Zatímco Jindřich Korutanec představoval skrze manželku Annu Přemyslovnu národního kandidáta, Rudolf byl cizinec a vetřelec. "Římský král Albrecht na zprávu, že zemřel český král Václav, syn jeho sestry, shromáždil vojsko, přiblížil se k české zemi a tvrdil, že jeho syn Rudolf, vévoda rakouský musí být zvolen za krále. Týmž způsobem se rovněž Rudolf přiblížil s ozbrojenci k Českému království. A tak přišel král Albrecht od západu, syn od východu, onen se položil táborem u města Loun, tento u Jihlavy, a svorně pracovali s veškerou pečlivostí o království."

Aj, nastojte! Kterak sličným jazykem vyjádřil kronikář Petr Žitavský, rodem Němec, tu prostou a docela lehce čitelnou skutečnost, že se totiž chystá krádež Českého království, na něž neměl římský král a už vůbec ne jeho syn právo. Albrecht, ten v politice i bojích protřelý profesionál, byl rozhodnut prosadit svou za každou cenu. Což dokázal. Potřeboval na to šest neděl. Nejprve prohlásil český trůn za léno spadlé na říši a sebe za osobu, které náleží výhradní právo rozhodnout o budoucnosti osiřelého království. Tím ovšem popřel platnost Zlaté buly sicilské, stejně jako platnost volby Jindřich Korutanského. Albrecht ale pouze nemluvil. Jednal. Vojensky. (Ano, vůbec nejlíp se přesvědčuje prostředky ozbrojeného charakteru. S vojenskými argumenty se totiž diskutuje dost složitě.) "Proto někteří z pánů a měšťanů vědouce, že otec je přemocný a jeho syn moudrý a spravedlivý, zvolili toho Rudolfa, vévodu rakouského za krále českého." Albrechtův nátlak měl efekt na tehdejší dobu s rychlostí smrště. Což znamená: Následovala hromadná dezerce českých pánů, kteří ještě před pouhým měsícem Korutanci holdovali, věrnost slibovali... Někteří ze strachu, jiní byli normálně koupeni, přešli na habsburskou stranu. Dalimil tu situaci vystihl docela trefně. Říká, že se Rudolf českým pánům představil jako velkorysý člověk, který vycházel vstříc jejich žádostem a že ho k tomu naváděl právě tatíček král Albrecht:

Ten mu říkal častokrát:
Proč bys šetřil na bělpuchu?
Co dáš, můžeš zase brát.
Než se na odpor Čech zmůže,
ty ho dávno stáhneš z kůže.

Ten bělpuch, na kterém neměl Rudolf šetřit, to je pergamen. Pergamenů Rudolf zajisté rozdal v této bleskové předvolební truckampani dost a dost. Dá se předpokládat, že ta "svorná práce s veškerou pečlivostí o království" přinesla svoje plody. Stačilo pár dnů a Jindřich Korutanský se ocitl v izolaci. Vlastní ozbrojené síly v zemi neměl - Češi ho opustili - a tak raději kterési temné říjnové noci vyklidil pole. "Vida vévoda korutanský, že by neměl úspěch, tajně uprchl z Prahy zároveň s Annou, svou manželkou, a prošed Bavory, vrátil se do své země, odkud přišel." O tři sta let později budeme mít zimního krále. Jednoho podzimního jsme už měli. Vlastně... on ani celopodzimní nebyl. Byl to šestitýdenní český král, ten Jindřich, a to, co o něm napsal Dalimil, na něj sedělo jako přišité:

Jindřich z Korutan českou zemi řídil.
Byl to sice dobrák, ale trochu břídil.

Na tohoto břídila však ještě jeden štěk v tom divadelním kusu jménem České dějiny čeká. Ale až za chvilku, teď ne. Teď to jeviště patří jinému činoherci. V hlavní roli vystupuje Rudolf, vévoda rakouský a zcela aktuálně král český. Ano, v čele Českého království se poprvé ocitá Habsburk. Jako i jiní herci, i on měl svůj pseudonym. Dokonce jich měl víc. A ani jeden z nich si nedal sám. Byl to Král Hokynář. Taky se mu říkalo Král Kaše.

Zdroj: Josef Veselý

Díky panu Mariettovi může svět obdivovat staroegyptské památky

 

Také patříte k těm, které už ve škole zaujal starověký Egypt? Vzpomínám si, jak jsme pozorně poslouchali vyprávění o pyramidách, sfingách, faraónech a vůbec o vykopávkách. Třeba jste také navštívili právě ukončenou výstavu "Tutanchamon - jeho hrobka a poklady" v Brně (byla jsem na ní celkem 3x), která měla zájemcům připomenout sté výročí objevení hrobky. V tomto období, kdy se připomíná podíl Howarda Cartera na významném objevu, vůbec nečtu o panu Mariettovi. Tak ho připomenu na blogu. 😉

S dnešním dnem je spojeno jméno Auguste Ferdinand François Mariette. Slyšeli jste někdy o něm? Tipuji, že spíše ne, přitom on byl první, kdo pochopil, že památky - stavby, sochy, vykopávky ... starého Egypta je třeba chránit. Národností Francouz se stal významnou osobností z oblasti ochrany památek z doby Starého Egypta. Tento pán udělal hodně i pro nás - současníky, abychom mohli vidět ve světových muzeích (nebo aspoň na obrázcích v časopisech, knihách a učebnicích) hodně zajímavých památek, jinak by hrozilo, že budou rozkradeny/rozprodány, čemuž se asi stoprocentně nedá zabránit.

Narodil se 11. února 1821 v městečku Boulogne-sur-Mer a zemřel 18. ledna 1881 v lokalitě Búlák, což je dnes čtvrť Káhiry (Cairo). 

Zkusíme si pamatovat:

1. Byl to francouzský archeolog a egyptolog. 
2. Jako první z badatelů si uvědomil nutnost ochrany staroegyptských památe.
3. Z jeho iniciativy byla založena Egyptská památková správa a Egyptské muzeum v Káhiře. 

 

 

Egyptské muzeum v Káhiře

 

Hrobka v Káhiře s nápisem: François Auguste Ferdinand Mariette Pacha

Od r. 1855 byl kurátorem sbírky a od r. 1858 byl ředitelem Egyptského muzea. Jeho činnost byla oceněna mnoha vysokými řády, např. Řádem čestné legie.

Francouzský egyptolog Auguste Mariette (celým jménem François Auguste Ferdinand Mariette)  pocházel z rodiny městského archiváře. Jeho nadání pro matematiku a literaturu ohromovalo všechny jeho učitele od raného mládí. Studoval filozofickou fakultu v Douai a působil jako soukromý učitel u jedné anglické rodiny.

Dlouho nenasvědčovalo nic tomu, že by se měl Auguste Mariette kdy nadchnout pro civilizaci starověkého Egypta. Náhle ale zemřel Nestor L´Hôte (jeho vzdálený příbuzný), který pracoval pro Champolliona jako kreslíř (J. F. Champollion rozluštil hieroglyfy). Po sobě zanechal velké množství obrázků z Egypta a toto dědictví na Marietta zapůsobilo tak, že se pustil do studia hieroglyfů a koptštiny. Na tomto příkladu je vidět, jak možná náhoda dovede změnit život!

Stále častěji jezdil do Paříže, kde nakonec získal místo v oddělení egyptského umění muzea v Louvru. Možná jste tam při návštěvě Paříže také byli. Zde Mariette pracoval do roku 1850, kdy byl vyslán do Egypta. Hieroglyfům a koptštině se naučil tak dobře, že ho Emmanuel de Rougé a Charles Lenormad (dva přední egyptologové) jménem vlády pověřili, aby v Egyptě nakupoval rukopisy.

Auguste Mariette pátrá po Serapeu

Koptské rukopisy byly velice vzácné a o to žádanější. V roce 1850 přijel Mariette do Alexandrie v době, která mu příliš nebyla nakloněna. O deset let dříve totiž dva Britové opili mnichy, aby jim mohli uloupit vzácné rukopisy a patriarcha Káhiry byl tímto činem tak znechucen, že nechal všechny knihovny koptských klášterů v Egyptě zazdít. Mariette čekal na odpověď patriarchy a aby mu čekání rychleji utíkalo, pronajal si osly, muly a potřebný materiál a rozložil stan na úpatí pyramid.

Krátce poté viděl Auguste Mariette u domorodců z Káhiry a Alexandrie stejné sfingy, které pocházely ze Sakkáry. Věděl o papyru, který hovoří o Serapeu a zvlášť dobře si pamatoval jednu pasáž ze spisu řeckého zeměpisce Strabóna:

“Serapeum je vystavěno na místě, kam natolik útočí písek, až zde vítr vytvořil opravdové duny. Při naší návštěvě již byly sfingy zasypány pískem, některé do půli těla, některé po hlavu.”

Objev první sfingy rozptýlil veškeré pochybnosti

To byla stopa, po které se Mariette pustil. Pustil se do vykopávek a rozhodl se je financovat z 6 000 franků ve zlatě, které dostal ale na nákup rukopisů! Vrátil se do Sakkáry a začal zkoumat pohřebiště. Za několik dní narazil na první sfingu, která byla ze tří čtvrtin zasypaná pískem. Jeho poslední pochybnosti se rozplynuly …

Sfinga musela být součástí aleje vedoucí k Serapeu. S pomocí 30 dělníků začal 1. listopadu 1850 odkrývat cestu dlouhou více než 200 metrů. Mariette postupně vyprostil z písku 141 sfing a odhalil také mnoho hrobek z období vlády 5. dynastie.

Východně orientovaná alej sfing náhle skončila po mírné zatáčce. Mariette zkoumal oblast kolem a objevil půlkruhové náměstí zdobené jedenácti sochami nejznámějších básníků a filozofů antického Řecka. Mariette se domníval, že zde Sarapeum nemohlo být a pokračoval ve výzkumu na druhou stranu – na východ. Tam objevil malý chrám, který nechal postavit poslední panovník 30. dynastie Nachthareheb (380 – 343 př.n.l.).

Protože mu docházely peníze, musel se vrátit do Paříže a pokusit se získat dotaci. Je vidět, že dotace nejsou spojeny jen se současností. Jeho objev vzbudil nadšení a Mariette obdržel mimořádnou dotaci 30 000 franků. Po návratu na naleziště pokračoval v průzkumu. Objevil stopy po velkém obdélníkovém ohrazeném areálu, který byl spojen s chrámem Nachthareheba. Po odstranění dlažby z této nové aleje sfing objevil mnoho nejrůznějších předmětů – sochy, ale zejména zobrazení býčího boha Ápida. Mariette si byl jistý, že se blíží k cíli. Sochy boha Ápida nasvědčovaly, že Serapeum je blízko a proto se pustil do podrobného průzkumu místa.

 Podle historiků sloužilo Serepeum jako pohřebiště pro posvátné býky.

V roce 1851 se během pobytu v Egyptě setkal s archeologem a fotografem Augustem Salzmannem, který díky němu začal mít zájem o archeologii.

 

 

Serapeum, hrobka posvátných býků, r.1885

 

Pokračování

Zdroj: Wikipedie, stoplusjednicka.cz

Den, kdy v Čechách vstoupil v platnost gregoriánský kalendář

 

V těchto dnech nastalo výročí, o kterém asi většina lidí ani neví. Týká se kalendáře, který většina lidí používá téměř denně.  Psal se 17. leden roku 1584 a do historie vstoupil jako  "První den platnosti gregoriánského kalendáře v Čechách". Úterý 17. ledna následovalo po pondělí 6. ledna juliánského kalendáře. Ve Slezsku po 12.1. následovalo datum 23.1. a na Moravě došlo ke změně až v říjnu 1584, z 3.10. na následující den 14.10. Gregoriánský kalendář se používá dodnes.

 

 

 

 

 

Umělecké zobrazení reformy kalendáře na sarkofágu papeže Gregora XIII. v Bazilice sv. Petra od Camilla Rusconiho. Papež je zachycen ve společnosti matematiků a astronomů během rozhovorů o zavedení nového kalendáře. 

 

 

 

 

 

 

Gregoriánský kalendář je juliánský kalendář s křesťanským letopočtem a korekcí přestupnosti, který je v současnosti celosvětově používaným systémem pro počítání času (kalendářem). Nazývá se podle papeže Řehoře XIII. (lat. Gregorius), který roku 1582 bulou Inter gravissimas korigoval nepřesnosti přestupných let juliánského kalendáře.

  

Jednotlivé země korekci zaváděly postupně v následujících letech, některé až ve 20. století. Různé kultury vedle tohoto občanského kalendáře používají i jiné kalendáře, zejména pro určení náboženských nebo tradičních svátků. 

Gregoriánsko-juliánský kalendář se uspořádáním dnů v roce řadí mezi solární kalendáře. Má rok dlouhý 365 dní a 366 dní v přestupném roce, kterým je každý rok, který je dělitelný čtyřmi, ale roky dělitelné 100 pouze pokud jsou zároveň dělitelné 400. Má 12 měsíců, které nejsou vázány na měsíční fáze, ale mají pevně danou délku 30 a 31 dní, a proměnlivě 28 nebo 29 v únoru. Nezávisle na roku a měsíci běží cyklus sedmidenního týdne.

Gregoriánský kalendář je oproti juliánskému kalendáři posunutý, posun od roku 1900 (přesněji od 1. března) činí 13 dní, proto například známá Říjnová revoluce 25. října se odehrála podle gregoriánského kalendáře 7. listopadu. Juliánský kalendář se se skutečným, tzv. tropickým rokem rozcházel o 1 den každých 128 let. Gregoriánská reforma zkorigovala tuto odchylku, která od doby nikajského koncilu (325) narostla na 10 dní. Zároveň zavedla vynechání přestupného roku třikrát během každých 400 let (v letech 1700, 1800, 1900, 2100, 2200 atd.) a tím se průměrná délka roku výrazně zpřesnila, odchylka od délky tropického roku činí 1 den přibližně každých 3 300 let. Ostatní uspořádání kalendáře zůstalo zachováno a data obou kalendářů lze jednoduše převést s použitím příslušné korekce.

V dnešní době je rozdíl mezi kalendářem juliánským a gregoriánským 13 dní. Proto např. Vánoce ortodoxního křesťanství (převažujícího např. v Rusku, Srbsku a Řecku), řídícího se juliánským kalendářem, nastávají až 13 dní po Vánocích podle ostatních křesťanů.

České země

V Čechách původně pražský arcibiskup Martin Medek z Mohelnice oznámil změnu data ze 14. na 25. listopadu 1582. Jeho návrh však protestantsky smýšlející obyvatelstvo, šlechta i astronomové odmítli. V roce 1583 přijetí nového kalendáře zamítl i zemský sněm. 

Reformu tak realizoval svým mandátem ze 3. prosince 1583 až Rudolf II. (skok z pondělí 6. ledna na úterý 17. ledna 1584) již bez ohledu na sněm. Ve Slezsku byla změna provedena z neděle 12. ledna na pondělí 23. ledna 1584. Moravští stavové ale mandát neuposlechli a na Moravě dále platil juliánský kalendář. Druhé císařské rozhodnutí v červenci téhož roku již odmítnout nemohli a kalendář byl zaveden i na Moravě (po sobotě 3. října následovala neděle 14. října 1584). Protože na kalendáři závisí výpočet data Velikonoc, v Čechách se v roce 1584 slavily Velikonoce o čtyři týdny dříve než na Moravě. Poslední město v Českém království, které přijalo gregoriánský kalendář, byla v roce 1588 Kadaň. Určitě taková změna nebyla jednoduchá. To, že mnozí lidé nebyli změnou kalendáře nadšeni, ukazuje i obrázek: 

• 	Zdroj: Wikipedie

Příběhy slavných značek: Remoska - jak český vynález dobyl svět

 

Vzpomínáte si na remosku? Chtěla jsem do Příběhů slavných značek vnést trochu optimismu, když většinou ty naše slavné značky došly k takové "slávě", že už jsou minulostí. Tak mě napadlo vytvořit zde článek o remosce, tu přece vídávám stále v obchodním řetězci, kam často chodím. Ať už tomu říkají pečící hrnec nebo jinak, protože má trochu jiný "kabátek", ale ten, kdo si, třeba i z dětství, pamatuje na remosku, neříká jinak. 😃

Remosku si někteří lidé spojují s časy socialismu a považují ji jen za jakousi „nouzovku“, když se na chalupě nechtěl zapalovat oheň v kamnech a bylo potřeba uvařit oběd nebo něco upéct. Výrobci tvrdí, že remoska není jen nouzovým řešením, že v remosce se spousta pokrmů připraví mnohem lépe než v obyčejné troubě. Výborně a krásně doměkka v ní upečete různé druhy masa, kuře z remosky má dokonale propečenou kůžičku, rychle v ní uděláte brambory i různé zeleninové směsi.

Připomenu, že původní ta menší remoska (objem 2l) stála 180 Kčs a upekli jste v ní skoro všechno. Ta větší byla 4litrová a stála 210 Kčs. Mladším čtenářům je třeba doložit, že to bylo v dobách, kdy např. litr mléka stál 2 Kčs a rohlík 0,30 Kčs. K srovnání uvedu, že moji rodiče v době začátků remosky platili za byt 3+1 měsíční nájem 302 Kč. Co však platilo, bylo to, že ceny byly stálé a tak jste věděli, že i remoska kostka stojí stejně v Aši jako pak na východě v Košicích.

 

Oblíbený hrnec, který sestrojil český konstruktér, nahradily po sametové revoluci na několik let jiné spotřebiče, avšak po čase zase remoska zažila boom. Jaký byl příběh tohoto šikovného hrnce, který si nemůže vynachválit nejedna hospodyňka? Můžete se podívat na video, kde je toho více: 

Remoska je malá elektrická přenosná trouba s ohřevem shora. Její hlavní částí je víko se zabudovaným elektrickým topným odporovým drátem, se zaskleným kruhovým okénkem a otvory pro únik páry. Toto víko je dodáváno s mísami různé hloubky – ve třech velikostech. 

 Podobnou remosku mám po mamince a stále funguje! 

Teplo z víka sálá shora, je rozváděno stejnoměrně po stěnách mísy, proto nedochází k připalování odspodu. Teplota uvnitř mísy je závislá na množství a druhu připravovaného jídla, pohybuje se mezi 160 až 180 °C a nelze ji regulovat či naprogramovat. Výrobek dále obsahuje stojan a odnímatelný přívodní kabel.

Vaření i pečení v remosce je velmi snadné a jídla v ní připravená neztrácejí vodu, maso nevysychá a např. kuře pečené v běžné troubě nesnese srovnání s kuřetem připraveným v remosce, ať jde o současné nebo původní provedení.

Remosku vytvořil počátkem padesátých let 20. století Oldřich Homuta, inspirován byl elektrickým hrncem. 

 

Elektrický hrnec s dřevěnou rukojetí výroby Elektra-Praha, 20. léta 20. stol. 

Oldřich Homuta byl český elektrotechnik, vynálezce remosky, která je s menšími modifikacemi používána dodnes.

Muž, který stál za konstrukcí remosky Ing. Oldřich Homuta se narodil 11. ledna 1901 v Litoměřicích. Od začátku jeho profesní dráhy byly jeho oborem motory, kterým se věnoval i v rámci vojenské služby. Na počátku roku 1933 se oženil a celý svůj dospělý život prožil v pražských Vysočanech.V druhé polovině roku 1937 se Homuta rozhodl osamostatnit a založil elektrotechnickou firmu Elhamo. Firma se věnovala především opravám a servisu motorů všech typů (prováděla servis a montáže výtahových motorů a vinutí a zapojování elektromotorů). Firmu Elhamo nerušeně provozoval do roku 1949. 

Homuta se svými spolupracovníky remosku (první prototypy vznikly v letech 1953–1955) dále vylepšoval, a tak první remoska ještě nesla označení HUT (dle iniciál Oldřicha Homuta, Jindřicha Uhera a Antonína Tyburce). Malá Homutova dílna byla znárodněna a připojena k podniku místního hospodářství REMOS (= revize, elektro, montáže, opravy, servis)^.  (Podnik REMOS vyráběl například i držáky přístrojových pojistek).

Inspirace ve Švédsku

Remosku vytvořil počátkem padesátých let Oldřich Homuta, který se inspiroval podobným hrncem na pobytu ve Švédsku. Elektrický hrnec ale zatím jenom vařil a nepekl.

Konstruktéři chtěli, aby hrnec uměl i péct, a tak prototyp remosky Oldřich Homuta se svými spolupracovníky dále vylepšoval. Nakonec se jim to podařilo a remoska byla na světě.

První remosky se začaly sériově vyrábět ve Zdicích, protože zdejší podnik se specializoval na pečicí trouby (jeho výrobky nesly značku ESČ již od roku 1926). V roce 1957 byla výroba přenesena do Ondřejova v rámci OKP (okresní kovopodnik) Brandýs nad Labem a posléze do nového závodu v Kostelci nad Černými lesy. Výrobu nakonec převzala firma Karma v Českém Brodě, kde byla výroba zastavena. Do roku 1991 bylo vyrobeno 2,7 miliónu kusů remosek všech velikostí.

Ochrannou známku legendární remosky zakoupila dvojice podnikatelů Jiří Blažek a Vladimír Uličník, kteří roku 1994 přenesli výrobu do Frenštátu pod Radhoštěm. V roce 1999 byla zakoupena licence DuPont na postřik hliníku teflonovou vrstvou. Cena znovuzrozené remosky činila v roce 2021 cca 2300 Kč bez DPH pro menší, dvoulitrové provedení (v 60. letech 20. století stálo menší provedení 180 Kčs a větší, čtyřlitrové, 210 Kčs). 

 

Majitelky starých remosek možná znají tuto knížku

Export

Od roku 2003 se výrobek začal vyvážet do Velké Británie a poté postupně i do dalších zemí. Přes 50 % výroby se exportuje. Hlavní zásluhu na exportu remosky do zahraničí má marketingové propagace Lady Mileny Grenfell-Baines (roz. Fleischmannová, *1929, Praha). „Paní Remoska“ žije od r. 1939 v Británii, kam odjela dětským transportem, který vypravil z Prahy sir Nicolas Winton.

 

Výhody pečení v remosce

Vaření a pečení v remosce si oblíbila většina hospodyněk. Maso v ní připravené nebylo oproti přípravě v troubě vysušené. Jídlo v ní neztrácelo vodu a nepřipalovalo se zespodu, jelikož teplo z víka sálá shora a je rozváděno po stranách.

Původní remoska byla velmi jednoduchá, chyběla regulace výkonu a vnější tepelná izolace. Původně na víku nebylo skleněné okénko, což se poté ukázalo jako výhodnější. Okénkem totiž unikala část tepla a střed pečené potraviny se nemusel vždy dopéct.

Po revoluci zaplavily československý trh nové spotřebiče, jako třeba mikrovlnná trouba, které se měly stát nástupci slavné remosky. Firma Karma, která výrobu už dříve převzala, usoudila, že éra remosek skončila, a tak výrobu hrnců zastavila.

V roce 1994 se však jistý pan Blažek rozhodl, že zakoupí ochrannou známku remosky, která byla v té době na prodej, a bude se snažit o její vzkříšení. Se svým spolupracovníkem založili nový výrobní závod Remoska, s.r.o., ve Frenštátě pod Radhoštěm.

Remoska dostala nový design, teflonový povrch a barvu. Starou známou remosku začaly poznávat hospodyně na Slovensku, v Polsku, Německu i Austrálii a začal o ni být znovu zájem.

V roce 2003 se začaly remosky exportovat do Velké Británie, kde jsou tak populární, že se jich tam prodalo už na desítky tisíc kusů. Dnes se 50 % výroby exportuje do desítek zemí po celém světě.

Novodobá remoska

 

Remoska byla obohacena o nové nepřilnavé povrchy a získala nový vzhled. V současnosti se dělá i v nerezu a také v různých barevných verzích, aby mohla zdobit kuchyň i navenek. 

Honzovy buchty v remosce ZDE

Drobenkový koláč s ovocem pečený v remosce ZDE

 

Pikantní kuřecí křidýlka (rozpis pro 4 osoby)

(recept paní Evy Pilarové)

Suroviny:

2 kg kuřecích křidýlek

4 vrchovaté polévkové lžíce koření Kuře pečené

1 dcl slunečnicového oleje

1 polévková lžíce másla

1 snítka čerstvého rozmarýnu

sůl podle chuti

Postup:

1) Od křidýlek odřízneme ostré špičky a připravíme si marinádu. S olejem smícháme koření na pečené kuře a v této marinádě křidýlka pečlivě promícháme. Přikryjeme a necháme nejméně 2 hodiny v chladničce odpočinout.

2) Odříznuté špičky křidýlek použijeme na vývar, kterým budeme jídlo podlévat.

3) Marinovaná kuřecí křidýlka vložíme do remosky, přidáme máslo, snítku čerstvého rozmarýnu a podlijeme 2 až 3 dcl vývaru. Pečeme cca 75 minut. Během pečení maso kontrolujeme a dle potřeby znovu vývarem podlijeme. Křidýlka nesmí být vysušená.

4) Paní Pilarová doporučuje k jídlu jako přílohu žitný chléb.

Zdroje:Remoska.eu, www.toprecepty.cz, www.muzejnirecyklace.cz, lifee.cz, YouTube