„30. dne měsíce července Léta Páně 1419 purkmistr a někteří konšelé
Nového Města s podrychtářem, nepřátelé přijímání z kalicha, od obecného
lidu a Jana Žižky, dvořana českého krále, za to, že se posmívali
procesí, které se tamtudy mimo radnici vracelo s velebnou svátostí
oltářní od svatého Štěpána Na Rybníčku do kláštera blahoslavené Panny Na
Písku, ohavně byli shozeni z Novoměstské radnice a ukrutně ubiti a
usmrceni.“
Tak,
a už to bylo tady. Ono se vlastně čekalo jenom na signál. A ten signál
vydal Jan, mnich ze Želiva. 30. července 1419 byla neděle. Toto zjištění
by nám u jiného data asi dalo trošku víc zjišťování a ověřování, ba
snad i jakési počtářské zběhlosti (tehdejší kalendář byl totiž juliánský
a tudíž jiný než ten náš, gregoriánský), ale my jsme s datem 30. 7.
onoho roku žádné problémy neměli, neboť ve všech kronikách, které o této
pražské události psaly, neopominul žádný autor uvést, že šlo o neděli
ve svátek svatého Abodona, popřípadě o neděli po svatém Jakubu. Na
Želivského výzvu se tedy tu neděli dostavil na kázání k Panně Marii
Sněžné hojný počet pražského lidu. Ačkoli šlo o bohoslužbu, neměli ti
bodří Pražané holé ruce, nýbrž v nich měli zbraně. Před pár dny byl z
Prahy vypuzen Mikuláš z Husi. Stalo se tak poté, co se s ním král setkal
v poměrně odlehlé části Nové Města, na svém hospodářském dvoře na
Větrné hoře, které se také říkalo Větrník, nikoli však na dohled od Bílé
Hory, ale nedaleko svatého Apolináře.
Připomeňme si tu dobu:
Václav zrovna vydal rozkaz, kterým zakazoval podávání večeře Páně
(včetně jeho krve neboli vína) dítkám. Kvůli tomu vzrostlo v Praze
napětí, načež si shromáždění vedené Mikulášem z Husi vynutilo na
překvapeném králi okamžité slyšení. Něco takového (tedy řečeno dnešním
slovníkem) byla senzace, skandál, bomba, protože aby se prostý lid jenom
tak beze všeho stýkal s králem, to opravdu nemělo obdobu, pro králův
majestát to bylo něco naprosto nepřípustného a šokujícího. (Jak se
jednou takový obyčejný smrtelník stane majestátem, věru neradno v
ostatními zbylým obyčejným smrtelníkům vstupovati příliš do jeho
blízkosti...) Václav (myslíme tím šéfa českého státu Václava IV.)
nevěřil svým vlastním očím, a vzápětí nato i vlastním uším, neboť jménem
městského lidu promluvil zeman Mikuláš z Husi. Z Mikulášových úst slyší
král žádost o zmírnění zákazu husitské bohoslužby a o zrušení zákazu
přijímání dítek, rovněž podobojí. Italský humanista a diplomat, který
(ještě než se na posledních 6 let života stal papežem Piem II.) užíval
jméno Aeneas Silvius Piccolomini, napsal ve své latinské Historii
bohemicae: „Král laskavě vyslechl Mikuláše mluvícího za celé množství a
kázal, aby se druhého dne opět dostavili. Když pak byl lid rozpuštěn,
obrátiv se k Mikulášovi, který u něho zůstal, řekl mu: Ty tkáš tkanivo,
jímž bys mne vypudil z království; já však z něho učiním oprátku, na níž
tě pak pověsím.“
Jan Želivský – radikál č. 1
Na věšení
nakonec nedošlo. Mikuláš nedostal oprátku, ale výhost z Prahy, a v
hlavním městě se tím pádem stal radikálem číslo 1 kněz Jan Želivský. Od
července útočil (mezi námi: dost nevybíravě) na nové novoměstské konšely
(které vybral a jmenoval 6. července král především z řad měšťanů –
odpůrců husitství), a stále důrazněji vyzýval k otevřenému boji se
zbraní v ruce. Jeho volání proti falešným prorokům a proti nepravému
vladaři mělo úspěch. Ujišťoval své zanícené posluchače, že je nutné, aby
se lid chopil sám zbraní a vykonal boží pomstu. „Střezte se lživých
proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví
vlci. Po jejich ovoci poznáte je. Což sklízejí z trní hrozny nebo z
bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom
dává špatné ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a
vhozen do ohně.“
Tak tohle je přeložená ukázka z latinské přípravy
kázání, které pronesl Jan Želivský v neděli 30. července 1419. Zdaleka
ne všechny myšlenky, které si poznamenal, jsou jeho vlastní. Hodně toho
si vypůjčil z Bible a dost taky od mistra Matěje z Janova. Jeho kázání
je však konkrétnější a hlavně útočnější než všechny přednášky
universitních mistrů dohromady. „A viděl jsem dravou šelmu a krále země i
jejich vojska shromážděná, aby vytrhli do boje proti jezdci a proti
jeho vojsku, ale šelma byla zajata a s ní i falešný prorok, který k její
cti činil zázračná znamení a svedl jimi ty, kdo přijali cejch šelmy a
klekali před jejím obrazem. Za živa byli šelma a její prorok hozeni do
ohnivého jezera hořícího sírou. Ostatní byli pobiti mečem vycházejícím z
úst jezdce. A všichni ptáci nasytili se jejich těly.“ A k tomu
kazatelův komentář: „Hle, jaká hrozí nebezpečí! A nikdy není nebezpečí
překonáno bez nebezpečí. Proto je proti velkému nebezpečí nezbytná velká
příprava.“
Průvod ke kostelu sv. Štěpána
Což o to,
příprava byla velká, včetně oštěpů, mečů a sudlic. Když kázání skončilo,
uspořádal Želivský průvod, v jehož čele byla nesena na žerdi svátost
oltářní. Cíl průvodu: kostel svatého Štěpána. Proč právě tam? Protože se
tam odbývaly katolické bohoslužby. To však nebyl jediný důvod, ještě
jeden motiv hrál svou důležitou roli: Jan totiž ztratil (na zásah krále
Václava) kazatelnu právě v kostele sv. Štěpána Na Rybníčku, a to se ho
hluboce dotklo, a nezapomněl. Jeho úmyslem bylo zmocnit se kostela a
získal jej (zpátky) pro sebe. Jenomže když dav dorazil ke Štěpánovi,
našel kostelní dveře uzamčené. Taková maličkost však dav málokdy
zastaví. Lidé vypáčili vrata, vtrhli do chrámu násilím, vyhnali všechny
přítomné žáky i s katolickým rektorem, poničili obrazy a honosnou
chrámovou výzdobu. Vybili i přilehlou faru. Jeden po druhém přijali
chleba a víno, neboli tělo a krev Páně. Pohana, která před časem stihla
husitského kazatele, byla smyta a namísto katolického kněze Václava,
který uprchl do Jihlavy, se po půl roce odloučení vrací do „svého“
kostela Jan Želivský a jeho kázání bude nyní znít z kazatelen dvou
novoměstských svatostánků. A s jídlem zpravidla roste chuť. Takto
zproštěni hříchů se vydali účastníci procesí trestat. Směr: Nová
radnice. Úkol: Propuštění druhů, už čtvrtý týden zde vězněných.
„Vraceje
se velikým trhem novoměstským, žádal lid na purkmistru a konšelích, aby
propustili všechny vězně na svobodu, které pro přijímání kalicha
nedávno zjímati dali. Toho když konšelé nejen učiniti nechtěli, ale k
odporu se chystajíce, z oken radnice házeti dali po lidech a po svátosti
od želivského mnicha nesené; tu rozlítivše se zástupové, počali sbíhati
se ozbrojení ze všech stran a vedením Žižkovým hnali se útokem proti
radnici.“
Představitelé novoměstské radnice byli o situaci asi
dobře informováni. O tom může svědčit jejich zasedání v poněkud
neobvyklou dobu v neděli před polednem. Zasedajícím bylo asi jasné, že
napětí se blíží k vyvrcholení a proto pravděpodobně nechali sledovat
radikální předáky. Na vzniklou situaci nakonec zareagovali jenom tím, že
svolali mimořádnou chůzi. Stačili ještě zavolat královského podkomořího
Jana z Bechyně s ozbrojenou mocí. Když procesí došlo k radnici, začal
jeho mluvčí jednat o propuštění zajatců. Konšelé měli údajně shromážděné
urážet a jeden z radních dokonce shodit kámen na Želivského, který
držel monstranci. Nezní to ale nějak... nelogicky – že by někdo
vyhazoval kámen z místnosti? Taky to nemusel být kámen... mohl to být
třeba jiný předmět... kus nábytku například.
Jatka na Dobytčím trhu
Účastníci
procesí asi od začátku počítali s tím, že záležitost neproběhne hladce
(že se prostě něco semele) a že svůj záměr potom dovedou za všech
okolností do konce. O tom nakonec svědčí i zbraně (všecky ty sudlice a
meče a oštěpy měli členové průvodu schovány pod plášti a oděvy), a když
přišla chvíle, použili je při útoku na radnici. „Brzy přemožen byl odpor
všeliký. Zuřivci vedravše se do domu, poráželi v něm vše napořád a
vyházeli ty, kteří utéci nemohli,“ uvádí František Palacký, a spoluautor
Starých českých letopisů (pravděpodobně to byl jistý Matěj Louda)
podává velice podrobnou výpověď s ještě dalšími podrobnostmi. Ovšem do
jaké míry spolehlivými, za to neručíme: „Purkmistr ani rychtář nechtěli
propustit vězně, zatčené za to, že přijímají tělo a krev Pána Ježíše
Krista pod obojí způsobou, a vtom prý někdo z radnice hodil kámen po
knězi, který nesl monstranci s tělem Páně. Všichni lidé v tom procesí
velmi byli pobouřeni, vtrhli na radnici a vyplenili ji. Purkmistra Jana
Podivínského, Klimenta Šťastníka, koželuha Tomáška, konšely Čeňka
Patriarchu, Rehlu Drevníka, Jana Humpolce, Václava Barbořina, Jana Rybu,
Sasína, rychtáře Nykláska, rychtářovy pacholky, valcháře Řeháka (toho
zabili v kuchyni) – ty všechny a ještě několik dalších ukrutně, hanebně a
bez milosti povraždili, protože je házeli z oken dolů na oštěpy,
sudlice, meče a kordy; a který při tom nevypustil duši, toho hned na
místě dorazili.“
Na Dobytčím trhu se tedy odehrála pořádná
jatka... Nikoliv však dobytčí, ale ve všem všudy lidská. Počet obětí se
odhaduje na deset až čtrnáct mrtvých. Staré letopisy české, které se
dochovaly nejméně v 45 verzích, udávají 13 mrtvých. Z ostatních
zpravodajů budí největší důvěru františkán Beneš, a ten uvádí 11 obětí.
Mezi nimi i jednoho, který měl zemřít nikoli v kuchyni, ale na místě
případnějším – přímo v radniční mučírně. Mnozí z těch, kteří zasadili
smrtící ránu, nebyli dozajista oprávněni nosit zbraň podle platného
městského práva. Podle nařízení, platného už z dob Jana Lucemburského,
směl v pražských městech nosit zbraň jenom usedlý měšťan, který zdaňoval
přinejmenším 10 hřiven. Což už byl hezký majetek – jedna hřivna
obnášela 64 groše a kupříkladu týdenní plat městských nádeníků dělal pro
celou rodinu třeba jenom čtyři až šest grošů. Opravdu si můžeme jenom
těžko představit, že v procesí bylo tolik plnoprávných měšťanů. Ani
způsob, jakým většina z třinácti obětí skončila, nebyl jednoznačné. To
znamená smrt katolického purkmistra, konšelů a dalších. Naprostá většina
z nich – až na Řeháka (či snad Říhu), který byl zamordován uvnitř
radnice, ať už v kuchyni nebo na mučidlech – měla vykrvácet pod okny
zasedací síně na kopích. Ty měli záměrně nastavit pod okny radnice
„bojovníci Kristovi“. Na tomto údaji je poněkud sporná představa, jak
těžká těla dopadají nejenom na hroty zbraní, ale i na lidi, co je drží –
to musí nutně vyvolat pochybnosti v každém, kdo má z fyziky jakési
ponětí o zrychlení při volném pádu těles a tedy i o nárůstu jejich
pohybové hmotnosti. Takže toto tradované líčení patří nejspíš do říše
bajek. Zraněné oběti defenestrace byly prostě dobity, když ležely na
zemi. Ale co ta pomoc, pro kterou si z radnice poslali?
„Podkomoří
Jan z Bechyně přichvátal sice asi s třemi sty jízdnými ku pomoci, ale
spatřiv nesčíslné proti sobě zástupy každým okamžením se množící,
poradil se, jak říkají, s Vaňkem.“ Ten dav musel být asi hodně
vyzbrojený, když před ním prchlo 300 ozbrojených jezdců... Vzbouřenci
prostě ovládli situaci. Kněz Jan, který vévodil zástupu s monstrancí v
rukou, byl jakýmsi předznamenáním kněží, kteří budou později stát v čele
„božích bojovníků“ s archami (archy byly zavírací oltáře). V kronice
novoměstského písaře Prokopa z roku 1467 se našla nenápadná, ale jasná
zmínka o tom, že k usmrcení purkmistra, konšelů a rychtáře došlo za
přítomnosti kněze, stojícího s monstrancí v rukou. Ona už tato celkem
nezaujatá zpráva vyvolává zvláštní představu kněze se svátostí v rukou a
přitom souhlasícího s aktem násilí. Ondřej z Brodu, současník husitů
(ovšem z nepřátelského, tedy katolického tábora), vylíčil defenestraci
nemilosrdně po svém: „Lid se chopil zbraní a seběhl se; v jeho čele šel
kněz s tělem Páně a povzbuzoval ho k ničení a loupení.“ A obratný
pisatel Eneáš Silvius využil tohoto motivu, aby celou situaci vylíčil
emocionálně velice zabarveně: „Byvše nabodnuti na oštěpy a kopí
rozlíceného lidu a rozsápáni, poskytovali konšelé hrozné divadlo,
zatímco stál mnich Jan na náměstí a ukazoval krvežíznivému lidu svaté
tělo Kristovo.“
Zapálení jiskry revoluce
Kolem pražské
defenestrace s pořadovým číslem „první“ je však těch nejasností,
otazníků, ba záhad víc. Jakže to napsal František Palacký? „Tu
rozlítivše se zástupové, počali sbíhati se ozbrojení ze všech stran a
vedením Žižkovým hnali se útokem proti radnici.“ Týkala se tato zmínka
skutečně Jana Žižky z Trocnova? Týkala. Aspoň to stručně uvádějí dva
kronikáři – Vavřinec z Březové a Bartošek z Drahonic. Jednu
problematickou zmínku má i třeboňská varianta Starých letopisů. Takže
jméno Žižkovo se objevuje už za samotné předehry budoucí revoluce,
jenomže vůbec nic se nedovídáme, jakou v ní měl roli. Což některých
historikům docela stačilo, aby tvrdili, že Žižka už tehdy stál v čele
revolučních zástupů po boku Jana Želivského. Jakože to byli dva Janové,
kteří zapálili jiskru revoluce.
Ono to myslitelné je, ale
sebemenší oporu pro takové tvrzení nemáme. Můžeme jenom předpokládat, že
v těch kritických okamžicích Jan Žižka na Dobytčím trhu neboli Karlově
náměstí byl, ale už nic víc z pramenů nevydolujeme. A kdybychom přišli
ještě s jednou troškou do mlýna pochybností? Tedy – jestli celá ta
defenestrace neboli vyhazování z okna, jestli to byl opravdový živelný
výbuch lidové zloby... anebo jestli tomuto výbuchu někdo nepomohl?...
Druhá možnost je pravděpodobnější. Tedy že všechno bylo připraveno.
Musíme se přiklonit k představě záměrně vedeného, tajně schystaného
úderu. Důkazy? Toto pojetí se docela dobře snáší i s dalšími známými
fakty: Želivského posluchači přišli na nedělní kázání se zbraněmi
ukrytými pod plášti, konšelé měli zřejmě pohotovost, když místo na
nedělní mši byli na radnici, za napjaté situace v Praze se nějaké
mimořádné události zřejmě čekaly. Šlo už jenom o to, co konkrétně tu
lavinu spustí.
„Tehdy král Václav dlel se svým dvorem na Novém
hradě, vzdáleném skoro míli do Prahy. A pro ten skutek zmocnil se
nepřátel pravdy v Praze veliký strach; neboť jak usedlí, tak
přistěhovalci na Novém Městě, ti všichni a každý zvláště byli od těch,
kteří svrchujmenované konšely zavraždili, pod trestem ztráty hrdla nebo
vypovězení z města povoláni, aby se ve svých zbrojích dostavili na
radnici; proto mnozí a zvláště rouhači pravdy ze strachu, že jim hrozí
nebezpečenství smrti, uprchli z města. Obec však sama zvolila si čtyři
hejtmany až do volby budoucích konšelů a svěřila jim pečeť a jiné
konšelské odznaky, přičemž v těch dnech na Novoměstské radnici hlídalo
ve dne v noci množství ozbrojenců.“
Což svědčilo o tom, že právo
nosit zbraň získala i část dosud neplnoprávného obyvatelstva, které tato
výsada zatím nepatřila. Těm, kteří odmítli přijít k radnici, hrozila
smrt anebo vyhnanství. Okamžitě byli zvoleni čtyři hejtmané, kteří
převzali pravomoci městské rady – ta volba přitom proběhla takzvanou
velkou obcí, což bylo do té doby něco neslýchaného. Jmenování městské
rady bylo až do té doby výsadou královou, kterou mohl jedině ze své vůle
přenést na svého pověřence. Jenže to se teď nestalo, a jak správně
tušíme, český pan král Václav, čtvrtý toho jména, si to nechal jenom
stěží líbit. „Zpráva o krvavém tom povstání donesla se rychle na Nový
hrad kunratický a způsobila na dvoře králově ohromu náramnou a
všeobecnou; král Václav zejména vztekem ani vzpamatovati se nemoha,
přísahal, že hrozně se mstíti chce, zvláště na kněží husitských, jež
tudíž i jmenoval, a že vyhladí konečně celou tu sektu až do kořene. Když
jeden z důvěrníků jeho neopatrné prohodil slovo, jako že dobře byl
předvídal, že něco takového se stane, král obořil se naň co domnělého
spoluviníka a porazil ho k zemi a byl by ho dýkou probodl, kdyby mu byli
v tom nepřekazili. Lehká mrtvice, ranivši zvláště levý bok těla, avšak
nezbavivši ho všeho pohybování, byla bezprostředním následkem tak
neobyčejného rozzuření se.“
Jak na to všechno reagovat? Jak se
zachovat? Václav nakonec přijal zprostředkování krajně vyděšených
konšelů Starého Města pražského. Prostě se spokojil s omluvou
novoměstské obce a potvrdil vzniklý stav. „A tak bylo dohodnuto, že obec
Nového Města pražského se pokoří králi a král že ráčí potvrdit nové
konšely, které si obec zvolí.“ K potvrzení došlo 2. srpna. Novoměstská
defenestrace představovala násilný převrat. Ta tragédie Václava nadobro
zlomila. Její důsledky si dobře uvědomoval. Nedávný králův zásah do
vnitropolitických poměrů měl vlastně zabránit cizí intervenci. Ta hrozba
se jmenovala Zikmund. „Také, bratře milý,“ oslovuje v dopise Zikmund
svého staršího bratra Václava, „jak jsou vám prve naši poslové od nás
pravili, náš úmysl jest, že my s pomocí Boží, dokud jsme živi, míníme
sami kralovati a své země spravovati, a ve vás doufajíce, že nám tak
pomocni budete, jako náš milý bratr, kterémuž věříme a věřiti chceme, a
týmž chceme vám odpláceti po vše časy.“ Zikmund mluví ve svém listě
nepokrytě mimo jiné o Českém království jako o svých zemích, a to tím
spíš, že Jošt zemřel už v roce 1411 a že Zikmund byl po Václavovi, už
zestárlém a nemocném, jediný žijící mužský Lucemburk. A jako takový bude
zřejmě muset udělat ve svém Království českém pořádek sám, když to
český král sám nedokáže. A on to asi už opravdu nedokáže, protože jeho
snaha o ten pořádek způsobila bumerangový efekt a krev začal téct takřka
pod okny jeho vlastní residence.
„Příběh ten zničil všecku důvěru
Václavovu k lidem; zdálo se mu, jako by nejen milci, ale i sama jeho
manželka se spikla proti němu, protože husitství více nebo méně všichni
příznivi byli. Na den Nanebevzetí Panny Marie zotaviv se poněkud,
zpovídal se, ale svátosti oltářní, pro ustavičné dávení, přijímati
nemohl. Nazítří ve středu, dne 16. srpna roku 1419., nenaříkal sice leda
na bolesti v levé ruce, které již po deset dnů trápily jej ustavičně:
podvečer ale porazila jej nová mrtvice s takovou prudkostí a silou, že v
několika hodinách strašně stonaje ducha pustil.“
zdroj:
Josef Veselý
