Lučina - malá řeka, která se dokázala rozvodnit

 

Lučina je řeka v Moravskoslezském kraji,  pramení na svazích Prašivé v Moravskoslezských Beskydech v nadmořské výšce 580 m n.m.

Ano, Prašivá je hora, kam chodili poutníci na svatého Antoníčka v červnu, protože je tam kostelík "z jedlí" sv. Antonína z Padovy už z roku 1640. Psala jsem o tom ZDE

 

Tady na snímku je místo, kde se sbíhají všechny pramínky z okolních kopců a začínají svou pouť jako Lučina k Šenovu a Ostravě.

Lučina ústí do Ostravice zprava na území města Ostravy v podstatě pod slezskoostravským hradem. Délka toku činí 37,9 km. Z ní přibližně 4,6 km tvoří zátopa údolní nádrže Žermanice.

Lučina je tedy podhorským beskydským tokem a její horní úsek má zřetelně bystřinný charakter o vysokém podélném sklonu dna. Ve střední části sklon nad nádrží Žermanice klesá.

Přímo do Lučiny ústí přivaděč Morávka – Žermanice a několik dalších menších toků, z nichž je vhodné zmínit alespoň Bruzovku, Sušanku a Datyňku. Na Lučině, případně v její blízkosti, se ze sídel nacházejí Havířov, Šenov a u ústí Ostrava s městskými částmi Bartovice, Radvanice a Slezská Ostrava. Opět mohu říci, že řeku znám dosti důvěrně a vím, že dříve ji lidé nazývali jako Lucinu. Tak ji nazývali dědeček s babičkou, se kterými jsem k řece občas chodila. Ke změně názvu řeky Luciny na Lučinu se Petr Bezruč, v básni Polská Ostrava, vyjádřil dosti ostře:

  „Přibylec nadutý národa jazyk psuje,           

 on švarné Lucině sází háček na hlavu,“

Od středověku řeka Lucina napájela několik šenovských rybníků. Využívána byla rovněž pro pohon mlýnů u ní vystavěných. Za tímto účelem byly její zákruty důmyslně propojeny kanály – „mlýnskými strouhami“, které zkrátily délku toku a došlo tak k zesílení a zrychlení vodního proudu. V Šenově existovaly dva mlýny, jejichž kola takto „urychlená“ voda roztáčela. Rozvodněná Lucina se často stávala jen velice těžce překonatelnou překážkou. Na konci války 3. května 1945 na jeden den zastavila i postup osvoboditelské armády, neboť ji bylo možné přejít pouze po jediném mostě ostřelovaném německými vojáky. Ruský tank, který se pokusil projet, byl zasažen a jeho osádka zahynula. 

Nevyzpytatelné chování vodního toku bylo částečně usměrněno v roce 1958 vystavěním přehrady v  Žermanicích. V  roce 1965 došlo k  předělení šenovských luk vysokými náspy, na ně byla vyzvednuta kdysi často zaplavovaná cesta směřující k  Frýdku.

Jde-li o chráněná území, Lučiny se přímo dotýká Chráněná krajinná oblast (CHKO) Beskydy, do níž tok spadá svým horním úsekem nad silničním mostem v Dobraticích (km 35,9). K maloplošným chráněným územím na řece patří tzv. „Meandry Lučiny“, což je 3 km dlouhý přirozený úsek toku (km 16,4 – 19,4) v prostoru kolem města Havířova. K chráněným územím patří i Žermanický lom pod přehradní hrází a mokřad U rondelu na soutoku se Sušankou v Havířově. Z chráněných živočichů v řece je z ryb třeba jmenovat střevli potoční (od ústí Sušanky po Bruzovku),

z ostatních pak raka říčního (od Bartovic po Bludovice a nad přehradou po Dobratice), Lučina je i lovištěm ledňáčka. Rybí společenství si na Lučině zachovává druhovou skladbu pstruhového pásma.

Potřeba úpravy v souvislejší délce vyplynula hlavně z ovlivnění tohoto prostoru důlní těžbou a jí vyvolanými poklesy terénu. Pod Lučinou se na jejím spodním úseku těžilo uhlí déle než 100 let v důlních polích Hermenegild (později Důl Zárubek) a Trojice a zaklesávání koryta při zpětném vzdouvání povodňových průtoků z Ostravice, která pod ústí Lučiny neklesala, způsobovalo vzdouváním vody v tomto exponovaném území četné problémy. V meziválečném období se v uvedeném prostoru kromě toho hledaly plochy pro odvaly z důlní hlušiny a jíž se pak v okolí toku nadvyšoval terén.

Ze stabilizačních důvodů byla na Lučině postupně vybudována v rámci uvedených úprav řada spádových objektů, od ústí po přehradu je jich registrováno celkem 19, žádný z nich ale neslouží jako jez ke vzdouvání vody. Žádný odběr vody není zde vázán přímo na koryto řeky, největší – pro komplex Arcelor Mittal (Nová Huť) v Kunčicích a Biocel Paskov – se provádí přímým trubním odběrem přímo z nádrže Žermanice.

 

Lučina nad Vojkovicemi v místě soutoku se Šprochůvkou (km 32,1 Lučiny – proti vodě)

 

  

 Soutok Lučiny (km 31,2) s přivaděčem vody, vedeným do přehrady Žermanice od jezu ve Vyšních Lhotách na Morávce

 

  

Pod soutokem s přivaděčem byla až ke konci vzdutí žermanické přehrady vlastní Lučina upravena v 50. letech min. stol. do stejné podoby, jako umělé koryto přivaděče (stupeň v km 30,6)

 

Údolní nádrž Žermanice na Lučině

 

  

Stabilizace dna spádovými stupni pod žermanickou přehradou je provedena na 4 km dlouhém úseku (stupeň v km 23,5); níže pod tím je tok bez úprav

 

  

 Přírodní úsek v nivě podél města Havířova (km 16,4 – 19,4) byl vyhlášen chráněným územím pod názvem „Meandry Lučiny“ (km 18,8)

 

  

Přirozený a ničím nedotčený charakter mají i některé dílčí úseky řeky mezi Šenovem a Bartovicemi (km 9,7 – po toku)

 

  

Úsek podél čistírny odpadních vod hutního komplexu Arcelor – Mittal (km 6,0 – po toku)

 

  

Největšího sumárního poklesu (cca 15 m) za celou dobu dolování v západní části Ostravsko – karvinského revíru bylo dosaženo v prostoru Slezskoostravského hradu (km 0,4 – proti toku)

 

  

Zaústění Lučiny do Ostravice (zprava, směrem po toku) na území města Ostravy

 Zdroj: Atlas hl. vodních toků povodí Odry, Zd. Šebesta, video St. Ubík