Toulky českou minulostí: 40. schůzka: Soukromá podobizna českého knížete svatého Václava a blahoslavené Přibyslavy

 

Dnešním dílem uzavíráme čtvrtou desítku našich schůzek a uzavíráme i příběh knížete Václava. Ten příběh je součástí našich tisíciletých dějin.

Václavovo jméno šeptali lidé v modlitbách v dobách nejtemnějšího temna. Spojovalo generace, zvýrazňovalo náš národ a jeho staleté tradice, vytvářelo pocit sounáležitosti. V těžkých časech, kdy šlo o všechno, za válek, hladomorů i ve staletích poněmčování se jméno Václavovo vždycky znovu a znovu vynořovalo. Jako by mělo svoji magii, své kouzlo a svoji sílu.
Václav I. z rodu Přemyslovců byl člověk z masa a kostí. A právě na základě těch kostí, těch víc než tisíc let starých pozůstatků Václavovy tělesné schránky se pokusme načrtnout alespoň v hrubých rysech jeho podobiznu...

Nejstarší hrob knížete Václava se nacházel ve Staré Boleslavi. Tedy v místě vraždy, bylo to určitě ve zdejším kostelíku. Tři roky po jeho smrti byly ostatky vyzvednuty (rok můžeme pouze odhadnout na 938). Zato den víme zcela přesně – 4. března to bylo. A dokonce víme, že to měla být neděle. Den 4. 3. 938 byl neděle.

Boleslav I. (tedy bratrovrah) dal Václavovy ostatky převézt do Prahy. Proč? "Protože nemohl odolat zázraku božímu a počal se rozpomínati, třebas pozdě, na svůj hřích." Ze všech možností, které se nabízejí, nám právě tato připadá jako nejméně reálná. Boleslav se nerozpomenul na hřích. Když, tak se rozpomenul na to, jak popularitu svého bratra, kterého nechal sám zabít, využít ve svůj prospěch. "Shromáždivše se kněží i zástupové, kolik jich přijíti mohlo, uložili za zpěvu hymnů a písní tělo do rakve a pochovali je v rotundě svatého Víta mučedníka." Tady byly podruhé pohřbeny – v jižní apsidě v hrobové jámě, vyhloubené do břidlicové skály. Nad hrobem pak zbudovali oltář.

V dalším století založil na místě rotundy kníže Spytihněv II. dvouchórovou basiliku. Součástí východního konce její jižní lodi se stala rotunda s Václavovým hrobem.

Rok 1333. Kralevic Karel, původně Václav, po své matce Elišce Přemyslovec, nechal nákladem tří set hřiven stříbra zhotovit dvanáct stříbrných soch apoštolů. Sám přispěl dvěma sty hřivnami, ostatek byl získán z dobrovolných darů věřících. Sochy ovšem zdobily Václavův hrob jenom tři roky, Jan Lucemburský dal synův dar svým věřitelům jako splátku.

Rok 1344. Karel, pořád ještě kralevic, položil základy nové gotické katedrály svatého Víta. Kaple měla být jeho součástí.

Konečně trochu klidu

Za dva roky nato dal Karel zhotovit novou královskou korunu a ustanovil, že má spočívat neustále na lebce svatého Václava a že má být snímána pouze při korunovaci českých králů. Lebku samotnou dal obložit ryzím zlatem. Pro uchování lebky knížete a pro uložení královské koruny sloužila busta z tepaného zlatého plechu. Ta se ovšem také nezachovala.

Někdy v době, kdy Karel usedl na český trůn, dal vyzvednout z hrobu kosti svého svatého předchůdce a uložil je do nové dřevěné domečkovité tumby. S lebkou se tehdy asi už nemanipulovalo, byla chována odděleně jako relikvie. Svědčí o tom zpráva, že u lože umírajícího krále Václava II. musel jeho nástupce Václav III. přísahat při světcově lebce. Lebce však už tehdy chyběla dolní čelist. Z hrobu ji vyňala Václavova sestra Přibyslava – aspoň legendy to tvrdí. Náhrobek nechal Karel ozdobit drahými kameny. Ty ale také dlouho nevydržely.

Už roku 1394 je nechal olámat Jan Zhořelecký. Václav IV. byl zase jednou v zajetí vzbouřených českých pánů a jeho bratr Jan použil těch drahokamů jako výkupné.

Ani další léta neměly Václavovy ostatky klid. Na výzdobě jeho náhrobku se podepsal císař Zikmund. Dal sejmout větší část drahocenného obložení tumby a obětoval i díl z ukradeného svatovítského pokladu, aby uhradil dlužný žold svým vojákům.

1541. Požár katedrály. Svatováclavská kaple vyhořela, ale světcovy pozůstatky zůstaly zachovány. Další otevírání hrobu – rok 1671.

Jak to bylo před sto lety?

A pak až skok do 20. století. Rok 1911. Vůbec první antropologické zkoumání ostatků knížete Václava. Vlastně jakýsi první pokus. Opravdu pokus. Protože – jak v roce 1911 ověřit, že běží skutečně o zbytky ostatků knížete Václava? Kdyby bylo známo, že kníže utrpěl například v mládí nějaký úraz, mohlo se ono zranění vyhledat a ověřit (samozřejmě za předpokladu, že se příslušná část kostry zachovala), a tím ověřit Václavovu totožnost. Jenomže – o nějakém takovém poranění se nevědělo a neví dodnes. Na rozdíl třeba od Jana Žižky, jehož lebka nesla stopy poranění očí, nebo Tycha Braha, který nosil nosní protézu.

Takže tudy cesta k ověření Václavovy totožnosti nevedla ani nevede. A co druhý způsob – pomocí hlavních znaků, typických pro první generace přemyslovského rodu zjistit, jestli jim odpovídá i kostra Václavova? To také nešlo provést, poněvadž v roce 1911 chybělo to hlavní – znalost ostatních přemyslovských skeletů. Takže co zbývalo universitnímu profesorovi Jindřichu Matiegkovi, našemu tehdejšímu nejvýznamnějšímu antropologovi, který byl zkoumáním Václavových ostatků pověřen? Určit, které kosti byly kdysi součástí kostry, o níž se věřilo, že patřila knížeti Václavovi...

Zkoumání začalo 3. dubna 1911. Zápis říká: "Odstranilo se vše, co na mense oltářní spočívalo. K oběma podélným stranám oltáře byla přistavěna silná lešení. Železnými páčidly byly odtrženy desky od podezdívky, sochory pozdviženy a válci podloženy, načež na zmíněná lešení odsunuty. Od odsunutí desek se objevil uprostřed oltáře obdélníkový prostor, vyzděný pískovcovými kvádry. Na dně tohoto prostoru viděti bylo směs ztrouchnivělých prken a mezi nimi bylo rozeznati domečkovitý relikviář. I nebylo již pochyby, že jest to schránka s ostatky svatého Václava." (Poznámka: i bylo pochyby. Teprve důkladný průzkum kosterních pozůstatků mohl jejich hodnověrnost potvrdit.)

Pokračovalo se další den: "Při vší opatrnosti rozpadla se domečkovitá tumbička v trosky, ale mezi nimi bylo viděti k radosti přítomných neporušené kusy kostí – ostatky svatého Václava." Předpoklad.  A byl tu třetí den, 5. duben: "Architekt Hilbert objevil překvapivou věc: Pod dlažbou onoho hrobu, či lépe řečeno podoltářní dutiny, se cosi nachází. Jakýsi prostor. Před udivenými zraky objevuje veliké víko olověné truhly."

Karel IV. uměl překvapit

Nikdo o ní nevěděl, nikdo nepředpokládal její existenci. Na víku ležela volně tabulka s datem 1348 a tímto nápisem: "Zde jest země neboli hlína slavného mučedníka svatého Václava, shromážděná v této schránce důstojným v Kristu otcem a pánem Arnoštem arcibiskupem pražským k rozkazu nejnepřemožitelnějšího krále a pána Václava, jenž sluje jinak Karel, římský a český král navždy vznešený, za přítomnosti téhož krále, arcibiskupa, děkana a jiných mnohých prelátů a kanovníků pražského chrámu, Léta Páně 1348, druhého roku panování řečeného krále."

Záhadu nalezené truhlice vysvětlil nápis. V letech 1346 až 1348 byla z rozkazu krále Karla IV. vybrána i hlína z hrobu knížete Václava v románské basilice a uložena v olověné truhle, která byla opatřeny zámky. V olověné truhle se však našla nejenom "země neboli hlína", ale taky malá truhlička se stříbrnou destičkou, a na ní stálo: "Zde jsou kosti a prach přesvatého Václava mučedníka, sebrané v zemi tohoto hrobu, aby hnilobou nebyly stráveny, Arnoštem, arcibiskupem pražským, a to k vybídnutí a k rozkazu nejjasnějšího krále a pána Václava, jenž sluje jinak Karel."

V olověné krabici ležela i Karlova pečeť, především však další zbytky Václavových kostí. Protože látka, kterou kdysi byla vylepena tato olověná krabice s kostmi, má stejný vzor jako tkanina, jíž byl vyložen vnitřek tumbičky, došlo k uložení asi současně.

Čas běží. Běžel i v roce 1911. Dne 6. dubna obdržel profesor Jindřich Matiegka se svým spolupracovníkem profesorem Hnátkem celkem 17 zlomků, které byly v olověné tumbičce vyzvednuty dva dny předtím. V té schránce však nebyly jenom Václavovy kosti. V roce 1671 přidal totiž arcibiskup Sobek do schránky s Václavovými ostatky i relikvie, o kterých se věřilo, že patřily svatému Lazarovi, Ananiášovi, Klimentovi a Blažejovi. Teď šlo o to zjistit, co je asi Václavovo a co ostatních. Ukázalo se, že sedm kostiček patřilo různým osobám, zatímco kosti očíslované 8 až 17 náležely jedné osobě. Byly to zbytky jediné kostry - Václavovy.

Kosti se v prach obrátily

Den 1. květen roku 1911 byl dnem zcela všedním. Tým profesora Matiegky začal zkoumat olověnou truhlu s hlínou, uloženou pod gotickým hrobem, která obsahovala poslední zbytky skeletu. V hlíně bylo objeveno další 42 různých zlomků kostí. Zdá se, že se toho po Václavovi dochovalo dost. Dost, ale málo. Kdybychom si všechny jeho kosti zobrazili na schématu kostry, tak bychom viděli, že je to v podstatě málo. Žádná z větších kostí nebyla celá, nešlo ani vypočítat Václavovu osobní výšku. Kam ale zmizely ostatní části? Tedy většina kostí? Zetlela.

Na některých nalezených ostatcích byly vidět hnilobné změny. Mnohé jiné části Václavovy kostry se dostaly jako relikvie do nejrůznějších českých i cizích kostelů. Že byly násilně oddělovány, o tom svědčí řezné plochy na kosti holenní a patní. Jedna z nich, údajně celá dlouhá kost, se dodnes opatruje v ostatkovém oltáři v madridském Escorialu.

Václavovy kosti ležely ve Svatovítském chrámu celkem na pěti místech. V dřevěné tumbičce pod oltářem ve svatováclavské kapli, v olověné truhle uložené pod oltářním hrobem v téže místnosti, a také ve třech relikviářích chrámu. Zbývalo najít ještě spodní čelist. I k tomu došlo. V roce 1486 přikázal král Vladislav Jagellonský zhotovit poprsí knížete Václava, které pak bylo uloženo ve svatovítském pokladu. Uvnitř busty ležely tři Václavovy zuby. Nikdo netušil, že by mohla obsahovat ještě něco jiného. Když bylo v dubnu 1911 poprsí otevřeno, nalezla komise v diadému koruny nejenom ty zuby, ale v bustě byla i celá spodní Václavova čelist.

Ostatková busta sv. Václava, před 1503, stříbro, částečně zlacené. Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze

Zuby do ní přesně zapadaly, a čelist – jak se ukázalo – náležela k lebce připisované svatému Václavovi. V letech 1971 až 73 byl klid Václavových kostí porušen zatím naposledy. Zatímco výzkum profesora Matiegky byl omezen pouze na svatého Václava, zkoumal profesor doktor Emanuel Vlček z antropologického oddělení Národního muzea v Praze i kostry dalších Přemyslovců – kněžny Ludmily, Bořivoje, Vratislava, Spytihněva. "Nejvíce informací poskytla Václavova lebka," prozrazuje profesor Vlček. "Je dobře zachovalá, nerozbitá, nedeformovaná. Barva kosti je světle okrová s hnědými až temně hnědými skvrnami. Hlavně na obou čelistech jsou na povrchu přilepeny tmavěhnědé zbytky mumifikovaných měkkých tkání. V oblasti vlasové jsou přilepeny i světle žluté chloupky a vlásky."

Lebeční švy svazují rod

Nad Václavovou lebkou se při prvním antropologickém průzkumu pan profesor Matiegka musel notně natrápit. Lebka má totiž švy úplně srostlé. To vypovídá o dožitém věku majitele této lebky. Ten by měl být kolem šedesáti let. Kníže Václav šedesátiletý? A co legendy? Ty přece mluví o mladém věku, Václav měl být zavražděn údajně ani ne třicetiletý... Profesor Matiegka raději ve svém protokolu žádný věk nestanovil. Nedokázal si tak veliký rozpor nějak přijatelně vysvětlit. "Více než šedesát let," takto ohodnotil Václavovo stáří podle zarostlých lebečních švů profesor Vlček.

Na rozdíl od svého předchůdce však měl už zmíněnou výhodu – kosterní zbytky Václavova otce, strýce, babičky a dědečka. Když posuzoval Václavovu lebku, zjistil, že "u něj jsou všechny švy mozkovny zcela zarostlé, neznatelné dokonce i na rentgenových snímcích. Kdybychom posuzovali tento jev sám o sobě, došli bychom k závěru, že běželo pravděpodobně o muže značně starého. Zkoumání lebky Václavova otce Vratislava však ukázalo totéž – výjimečné zrychlení uzávěru lebečních švů!"

Jinými slovy: první Přemyslovci měli (populárně řečeno) švy srostlé dřív než běžná populace. Vratislav se však evidentně dožil čtyřiceti pěti, nejvíc padesáti let. Svědčí o tom další znaky, hlavně zubní věk, dále zkostnatění chrupavky štítné a stupeň atrofie dásňových výběžků čelistních. U obou Václavových čelistí jsou tyto dásňové výběžky bez jakékoli ztráty kostní tkáně, tedy ještě žádná atrofie, žádný úbytek, ke kterému dochází ve stáří. Také zuby knížete jsou zdravé (pokud z čelistí vypadly, tak až po smrti).

Nejenom on, všichni první Přemyslovci měli prakticky nulovou kazivost chrupu. Podle stupně abraze neboli otření chrupu se měl Václav dožít 37 až 47 let. Možnost srovnání kosterních pozůstatků několika nejstarších Přemyslovců přinesla skutečné objevy. "Kníže Vratislav měl takzvaný otevřený skus, zuby v jeho dolní čelisti byly stěsnány. Podobný obraz vidíme i u jeho syna Václava. Ten sice nemá skus úplně otevřený, ale celá horní čelist je také značně zúžena a vytváří hluboký skus. U kněžny Ludmily byly v hrobě objeveny pouze volné zuby horní i dolní čelisti, ale způsob jejich otření hovoří jasně o původním hlubokém skusu až předkusu horní čelisti."

Dědičné znaky se nedají přehlédnout

Postupně byly objeveny i další dědičné znaky, například v utváření kořene nosního. Značnou podobnost antropologové shledali v obličejové kostře, v oblasti ušní a týlní krajiny. Tyto znaky byly zjištěny i u knížat Bořivoje a Václava a mezi lebkami Spytihněva a Vratislava. Geneticky zakódovanými znaky jsou i krevní skupiny. Kněžna Ludmila měla skupinu A, její muž kníže Bořivoj krevní skupinu B. Jejich synové Spytihněv a Vratislav ji podědili po otci, oba měli skupinu B, a dědičná linie vede i k Václavovi – rovněž skupina B. Což znamená, že genetické vazby mezi prvními Přemyslovci jsou prokázány. Že je zbytečné pochybovat o věrohodnosti jejich pozůstatků, což je důležité hlavně u knížete Václava.

Už v roce 1911 to profesora Matiegku zarazilo. Lebka knížete Václava je totiž nápadně – extrémně – dlouhá a úzká. Ta nápadnost platila i pro Václavovo 10. století, i když tehdy těch dlouho- a úzkolebých bylo u nás víc. Lidské lebky se totiž za posledních tisíc let velice zkrátily. Profesor Matiegka si dal tu práci a pečlivě přeměřoval řadu lebek lidí, kteří u nás žili od 6. do 12. století. Poměr délky a šířky Václavovy lebky – 18,5 centimetru délka; 13,1 cm šířka – působí vzhledem k dnešní jako absolutní abnormalita, ale i v tom 10. století to byl údaj na samé hranici výskytu.

A teď otázka, která asi obyčejného smrtelníka, zahlceného záplavou termínů z oboru medicíny a antropologie, zajímá nejvíc. Jak vypadal kníže Václav? Profesor Jindřich Matiegka se pokusil jeho podobu vylíčit slovně, profesor Emanuel Vlček ji dokonce nakreslil. "Použili jsme grafickou metodu rekonstrukce podoby. Na kresbě lebky knížete z bočního pohledu jsme podle znaků na jednotlivých částech obličejového skeletu a podle rozvoje svalových úponů rekonstruovali svalové skupiny obličeje a krku, poloha chrupavky nosní, závěs oční koule a ještě další detaily měkkých tkání." Tímto způsobem vznikla postupně jakási hrubá podobizna z bočního pohledu.

"Obraz jsme doplnili o znaky, které jsou známé. V případu knížete Václava byl obličej přizpůsoben jeho věku asi třiceti let (tedy době jeho nástupu k moci) a pak ještě době jeho smrti – kolem čtyřicátého roku života. Ještě jedno důležité svědectví se však (kromě lebky samotné) nabízelo." Je to realistický sochařský portrét knížete Václava ze svatováclavské kaple chrámu svatého Víta, portrét, jehož autorem byl pravděpodobně vedoucí svatovítské huti Petr Parléř. Na první pohled totiž hlava této sochy vykazuje "výraznou shodu s celkovým tvarem lebky". Dokázala to i superprojekce. (Superprojekce je promítnutí lebky knížete do portrétu svatého Václava, jako kdybychom lebku i sochu současně zrentgenovali.)

Opuková socha sv. Václava, která vznikla kolem roku 1370, je vysoká něco málo přes dva metry a váží zhruba 400 kg. Jejím autorem je Petr Parléř, dvorní architekt a sochař císaře Karla IV.

"Shoda v základních proporcích je obdivuhodná – a to v utváření očí, uložení očí v očnicích, ve shodě průmětu dolní části kostry nosu, v krytí ústní štěrbiny s průběhem linie zubní. Máme před sebou vlastně první plastickou rekonstrukci tváře podle lebky." Našla se však i jedna nesrovnalost: "Objevili jsme ji v utváření nosu. Vznikla tím, že nos Parléřovy sochy byl v minulosti uražen a v minulém století doplněn sochařem." Sochař ovšem původní Parléřův tvar Václavova nosu neznal, a tak inu udělal parádní klasický, přímo bychom mohli říct antický. "To je nesprávné, Václavův nos byl mírně konvexní, zahnutý. Oprava byla chybná."

Jak vlastně Václav vypadal?

Nápadné shody mezi sochou a lebkou si všiml už profesor Matiegka: "Zvláštní náhodou shoduje se také socha svatého Václava, kterou zhotovil Petr Parléř kolem roku 1372 pro svatováclavskou kapli, se znaky lebky právě popsané. Jako by byla sochaři modelem, což ovšem při povaze gotického umění sotva možno předpokládati." Při vší úctě k panu profesoru Matiegkovi lze naopak s úspěchem předpokládat, že tvůrce k dispozici Václavovu lebku měl, a taky věděl, jak s modelem tak málo názorným a málo postačujícím lze dojít k pravdivému vyjádření podoby.

A jaká tedy byla podoba svatého Václava, povoláním českého knížete? Václav byl štíhlý, poměrně vysoký člověk (kolik měřil, to sice nevíme, ale pozdější Přemyslovci byli v průměru vysocí kolem 180 cm, na tehdejší dobu to byl výrazný nadprůměr). Jeho obličej byl velmi podlouhlý a extrémně úzký. Měl světlé vlasy, a pokud měl vousy, tak také světlé. Oči měl posazené značně daleko od sebe. Pravděpodobně modré. Právě k blonďatým vlasům a očím do modra náleží podle antropologů vysoký a úzký obličej, tvar lebky protáhlý dozadu, patro úzké, zuby umístěné v úzkém oblouku.

Na pravé straně čela měl Václav jizvu oválného tvaru. Vznikla pravděpodobně po nějakém tupém úderu, a protože je dobře vyhojená, nemá žádnou souvislost s tragédií v Boleslavi, k poranění došlo mnohem dřív – není vyloučeno, že to je pozůstatek bojového střetnutí z některého z předchozích dvou státních převratů. Nos měl dlouhý, úzký, zahnutý, nosní kořen je nápadně široký – s tím souvisí velký rozestup očnic od sebe. Chrup – dokonalý. Zuby bez jediného kazu, hustě stěsnané. Chybí jenom stolička. Vzhledem k šikmému sklonu horních řezáků a kolmému postavení řezáků dolní čelisti měl jeho chrup mírně nedovíravý skus. Podle svalových úponů na kostech musel být fyzicky velice zdatný, svalnatý a také poměrně mladý.

Ještě jedno jméno si mihlo Václavovým životem. Už jsme je v Toulkách vyslovili. Patřilo jeho sestře Přibyslavě. Kristiánova legenda vypráví, že v Boleslavi našla uťaté bratrovo ucho, a když otevřela Václavův hrob a ucho mu přiložila k hlavě, zázračně přirostlo. A ještě jedna zmínka, tentokrát méně lichotivá, o tom, jak Přibyslava podruhé společně s jakýmsi knězem exhumovala bratrovo tělo.

Poblíž postával kněz v komži,
s pláčem volal, kterak touží
kousek z těla světce mít,
že vymodlí věčný klid
pro něho. V tom okamžiku
vypad nehet na malíku.
Kněz děkuje, kněz se klaní,
klanějí se všichni páni.
Potom chválu Bohu vzdali,
svaté tělo pochovali.

No, my už jsme tento příběh slyšeli interpretovat jinak – žádný nehet na malíku, ale dolní Václavova čelist. Kromě toho v době, kdy byl Václav pohřben v Praze, nebyla pannou, jak se nám pokouší vsugerovat kronikář Dalimil, ale – vdovou. "Hospodin ji zbavil jha manželského..." Rozvod nepřicházel v úvahu, musela tedy ovdovět. "Tato mladá vdova se zcela oddala službě boží, horoucně toužíc zahaliti se rouchem posvátných..." Autor svatováclavské legendy Kristián tím myslím, že Přibyslava zřejmě toužila stát se řeholnicí, pravděpodobně se jí to podařilo v nově založeném klášteře u svatého Jiří na pražském Hradě.

Ostatky Václavovy sestry se našly před 30 lety

O Přibyslavě píše i kronikář Václav Hájek z Libočan, ale protože popletl či záměrně zamlžil kdeco, spletl si i princeznu Přibyslavu se Zdislavou z Lemberka. Když Přibyslava zemřela, bylo její tělo pohřbeno na hřbitově u svatovítské rotundy. V 17. století byl hrob sestry svatého Václava vykopán a její pozůstatky přeneseny do chrámu a tam uloženy. Vykopány byly, přeneseny byly, ale jejich další osud byl neznámý. Dlouho v chrámu vystavovali v relikviáři pouze jednu dlouhou kost. Vědělo se, že existují ještě další ostatky – úlomek holenní lýtkové kosti, značná část lebeční kosti, kost patní úlomky žeber, zlomek horní čelisti se zuby – jenomže se nemohly najít.

Kosti Václavovy sestry byly objeveny až 15. listopadu 1990 při prohlídce sakristie sv. Víta. Ležely v zašlé krabičce opatřené nápisem "Blahoslavená Přibyslava" na polici mezi starými zpěvníky v tmavé skříni. Díky této náhodě mohli odborníci zasunout jeden, i když snad ne nejdůležitější kamínek do mozaiky nejstarších Přemyslovců. Onen kamínek nás informuje o ženě stařeckého věku (kolem 70 let), vysoké asi 163 centimetry, se zdravým chrupem, se znaky, které je možno prokázat u nejbližších příbuzných, u otce Vratislava a bratra Václava.

Václav. Vévoda české země a její patron. Ve všech vzrušených chvílích, bolestných i radostných, se k němu Češi znovu a znovu utíkali. U světcovy sochy na náměstí, které nese v Praze jeho jméno, se v takových okamžicích vždycky objevovaly svíčky slz, jindy zase záplavy květů radosti. Patron české země Václav byl i v našich nejnovějších dějinách u všeho, co národ prožíval. Nepochybně tomu tak bude i nadále. Zejména v jeho případě cítíme, jak tisíciletá minulost může ožívat i v lidech dneška, a to včetně těch, kteří dějiny vlastně neznají...

zdroj: Josef Veselý