Dnešní výročí: Bitva na Bílé hoře

 

Dnes je 8. listopadu, na dnešek tedy připadá už 401. výročí bitvy, která je považována za jeden z tragických symbolů našich národních dějin - 8. listopadu 1620 na Bílé hoře proběhla nechvalně známá bitva, při níž bylo poraženo české stavovské vojsko. Co tomu předcházelo? 

Historizující malba s tématem defenestrace od malíře Karla Svobody, 1848. Snímek Národní muzeum, Olga Tlapáková

Jistě znáte tu událost na obraze:
V květnu 1618 došlo v Praze k defenestraci. 

Delegace stavů při ní svrhla z oken Starého královského paláce na Pražském hradě neoblíbené místodržitele Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka. Povstalci jim kladli za vinu, že v císaři Matyášovi záměrně podněcují nenávist proti nekatolíkům. Spolu s nimi se z přibližně patnáctimetrové výšky poroučel dolů i písař Filip Fabricius, který zastupoval královského sekretáře. Všichni tři pád přežili a tato událost se obecně považuje za počátek krvavé třicetileté války. Prakticky ihned po defenestraci byl ustanoven třicetičlenný sbor direktorů a došlo k mobilizaci zemské hotovosti. Ve Vídni záhy získala navrch skupina prosazující tvrdé potlačení povstání. Netrvalo dlouho a dostavily se první válečné střety se střídavými úspěchy na obou stranách.

 

Ferdinand II. Habsburský (1578–1637)

Bývá označován za nepříliš politicky schopného, zato však nesmírně pobožného. Byl to právě on, komu se pro Habsburky povedlo upevnit si kontrolu nad střední Evropou.

Dobu temna, jak je označována doba pobělohorská, lze přičíst na vrub právě jemu a jeho silnému prosazování rekatolizace.

Po smrti císaře Matyáše v březnu 1619 a nástupu Ferdinanda II. bylo jasné, že možnost smíru mezi znepřátelenými stranami definitivně padla. Události, které se daly do pohybu, už nešlo zastavit. Směřovaly k této události: 

 

Bitva na Bílé hoře |Zdroj: Wikimedia Commons

Čeští stavové si dovolili vyměnit panovníka!
V srpnu 1619 zažil Ferdinand II. ponížení, když ho generální sněm Koruny české sesadil z českého trůnu. Místo něj byl zvolen vůdce Protestantské unie (ozbrojený spolek protestantských států a měst na obranu protestantské víry ustavený v roce 1608), kurfiřt Fridrich Falcký, který českým stavům projevoval od počátku jejich rebelie otevřené sympatie. Náš tzv. zimní král: 

Fridrich Falcký (1596–1632)

Po smrti otce se již ve 14 letech stal falckým kurfiřtem a hlavou Protestantské unie. Byl vnukem slavného Viléma Oranžského a díky sňatku se stal zetěm anglického krále Jakuba I. Ve svých 23 letech byl zvolen českým králem.

Fridrich se raději bavil, než aby vládl. Českou kulturu neznal, učinil několik kontroverzních kroků – například zničení výzdoby katedrály sv. Víta.

Ferdinand II. přešel do protiútoku a uzavřel tajnou spojeneckou smlouvu s vůdcem Katolické ligy (ozbrojený spolek katolických států na obranu katolické víry ustavený v roce 1609) Maxmiliánem I. Bavorským.

Maxmilián I. Bavorský (1573–1651)

Muž přezdívaný bavorský lev byl vévodou od roku 1597. Za své spojenectví s císařem si vysloužil titul kurfiřta (volitele císaře) bavorského a posléze i titul kurfiřta falckého, který byl odebrán Fridrichu Falckému.

Za císaře se otevřeně postavily i Španělsko a papežská kurie. Naopak nizozemská vláda neodsouhlasila českou žádost o další finanční půjčku a stejně to dopadlo i s přímou vojenskou pomocí, ačkoli byl Fridrich Falcký blízkým příbuzným tamního místodržícího Mořice Oranžského. Také anglický král Jakub I. Stuart odmítl podpořit Fridricha Falckého coby svého zetě. Českým stavům se tak začaly rozplývat naděje na posílení kontaktů se zahraničím, které skrz Fridrichovu osobu zamýšleli.

Bezprostřední situace před střetnutím na Bílé hoře z vojenského hlediska:
Na podzim 1620 zahájila spojená císařsko-ligistická armáda tažení z Rakouska do Čech. Stavovské vojsko se s ní střetlo na přelomu října a listopadu u Rakovníka a měření sil skončilo nerozhodně. Hlavní záměr zastavit postup nepřítele na Prahu se tak nezdařil. Vyčerpané a demotivované stavovské oddíly, kterým navíc nebyl několik měsíců vyplacen žold, se stahovaly k Praze. Už delší dobu přitom byly patrné spory mezi jejich veliteli. K dovršení celkové porážky protihabsburského povstání pak stačily v bitvě na svazích Bílé hory před Prahou necelé dvě hodiny.

Kdo všechno se bitvy zúčastnil?
V časném sychravém nedělním popoledni se střetlo početnější císařsko-ligistické vojsko o zhruba dvaceti šesti tisíci mužích v čele s Maxmiliánem Bavorským, Janem Tserclaesem Tillym a Karlem Bonaventurou Buquoyem se stavovskou armádou, jejíž stav se odhaduje na necelých dvacet tisíc vojáků. 

Jan Tsercales Tilly (1559–1632)

Původem vlámský generál a polní maršál. V roce 1610 se dal do služeb Maxmiliána a Katolické ligy. Po vítězství na Bílé hoře se na straně katolíků postavil nejprve Dánům a posléze Švédům.

Karel Bonaventura Buquoy (1571–1621)

Řada českých historiků psala a vyslovovala jeho jméno jako Bukvoj, správná výslovnost zní Bykoa. V roce 1618 byl tento voják jmenován velitelem císařských vojsk s úkolem potlačit rebelii v Čechách.

Mimochodem generál Buquoy utrpěl v bitvě u Rakovníka choulostivé zranění, když mu kule z muškety prostřelila obě stehna, a dokonce se „oudu přirozeného dotkla“. Proto musel k Praze cestovat vozem a bitvy se zúčastnil v roli pozorovatele. Stavovská vojska vedli Kristián I. z Anhaltu, Jiří Fridrich Hohenlohe a Jindřich Matyáš Thurn. 

Kristián I. Anhaltsko-Bernburský (1568–1630)

Kristián z Anhaltu byl politik a diplomat. Ve službách otce Fridricha Falckého se stal duší falcké politiky. Už tehdy bylo jeho cílem zlomení katolické habsburské moci. Stál u zrodu Protestantské unie a byl to právě on, kdo nahradil Thurna v čele stavovské armády díky svým blízkým vztahům s Fridrichem Falckým.

Jindřich Matyáš Thurn (1567–1640)

Jeden z vůdců českého stavovského povstání vedl již v květnu 1618 rozvášněný dav na Hrad, kde došlo k  pražské defenestraci. Nikdy se nenaučil dobře česky – jeho schopnosti nespočívaly ve školním vzdělání, ale ve válečnických zkušenostech, které získal na uherském bojišti ve válkách proti Turkům.

Jejich oddíly zaujímaly lepší strategické postavení s dobře opevněným městem za zády. Mezi stavovskými veliteli sice panovala vzájemná rivalita, ale shodně se domnívali, že protivník na jejich pozice nezaútočí. Ani císařsko-ligistickým generálům se do zteče příliš nechtělo. Nakonec o útoku rozhodl Maxmilián Bavorský, jehož slovo mělo největší váhu.

Průběh samotné bitvy:

Začátek bitvy

Ještě v noci před samotnou bitvou udeřila císařská jízda na nic netušící stavovské vojáky – konkrétně uherské jezdce – ti odpočívali u Ruzyně, což samozřejmě pozvedlo bojovou morálku katolických jednotek. Jinak ale vlastní střet zprvu na stavovskou katastrofu nevypadal. Útok císařského pravého křídla byl odražen a protestantská jízda vnikla do nepřátelské linie. Jenže vázla koordinace, okolní stavovské jednotky útok nepodpořily a katolické šiky se stačily zformovat. Nakonec padlo celé stavovské levé křídlo. O zvrat se ještě pokusil úspěšným protiútokem v čele jízdních arkebuzírů nejstarší syn hlavního stavovského velitele Kristián z Anhaltu mladší.

Kristián II. Anhaltsko-Bernburský (1599–1656)

Druhý (ale nejstarší přeživší) syn Kristiána z Anhaltu. Třicetiletá válka pro něj začala bitvou na Bílé hoře. Zatímco jeho otec musel uprchnout, zajatý mladý Anhalt byl císařem ze zajetí vykoupen. Čest mladému šlechtici pak velela být věrný jen císaři.

Anhaltův útok

Ale opět se ho nepodařilo podpořit pěchotou a nakonec byl obklíčen, zraněn a zajat. Závěrečná část útoku katolických sil směřovala na pravé křídlo stavovské armády. Boje se v této fázi odehrávaly u zdi obory letohrádku Hvězda.

Zvláštností byla nečinnost stavovských záloh nacházejících se přímo v oboře. Tyto jednotky se po celou dobu do bitvy nezapojily a nakonec se vzdaly. 

Dobové vyobrazení bitvy

Co se událo s vítězi a poraženými potom?
Zhruba po dvou hodinách byly špatně placené stavovské jednotky doslova rozprášeny. Do rukou katolíků se dostala třeba i Anhaltova pojízdná kancelář se všemi písemnostmi, samozřejmě děla a další zbraně včetně střeliva, zásobovací vozy, praporce a také množství koní. Stavovští vojáci se snažili zachránit si holé životy zběsilým úprkem k Praze, ale spoustu jich dohnali nepřátelští jezdci, další se utopili v chladné Vltavě. Informace o ztrátách na životech na obou stranách se výrazně rozcházejí. U stavovské armády se dá odhadem předpokládat až pět tisíc mrtvých, v císařsko-ligistickém vojsku pak zhruba dva tisíce.

Císařští svůj triumf přičítali i Božímu zásahu.
K vítězství nad protestanty měl přispět pozdně gotický obraz Narození Páně, pocházející podle jedné verze ze strakonického kostela svatého Jakuba, podle jiné ale ze zpustošené kaple ve Štěnovicích poblíž Plzně. V čele katolických šiků ho v bitvě spolu s posvěceným vztyčeným mečem nesl španělský karmelitán Dominik à Jesu Maria, který byl mimo jiné papežským pověřencem a zpovědníkem Maxmiliána Bavorského. 

Zbožný španělský karmelitán, vlastním jménem Domingo Ruzzola, známý pod svým církevním jménem Dominius a Jesu Maria za svého mládí spolupracoval se svatou Terezou z Ávily na reformě řádu „Naší milé Paní z hory Karmel“.

Během českého povstání poslal papež tehdy šedesátiletého Dominika coby svého legáta do Německa. Tam se mnich připojil k Maxmiliánu Bavorskému a jeho vojsku.

Podle legendy se od obrazu zázračně odrážely vystřelené kule a vycházely z něj blesky oslepující oddíly protestantů. Jedna z jeho kopií se nachází třeba v poutním kostele Panny Marie Vítězné na Bílé hoře. Originál shořel v 19. století při požáru kostela Santa Maria della Vittoria v Římě, kde byl uložen.

Většina lidí asi zná pověst o moravském pluku, jehož vojáci prý hrdinně padli do posledního muže. Jak to bylo?

Byl to sice moravský pluk Jindřicha Šlika z Holíče a Pasounu, ale skládal se převážně z německých žoldnéřů. Ti u zdi obory Hvězda kladli vytrvalý odpor, čímž si zachránili vojenskou čest. Pak se vzdali a po nějaké době vstoupili do služeb vítězné strany. Rozhodně tedy nepadli do posledního muže, i když ztráty byly značné. Sám Šlik, mimochodem zajatý na jiném místě, než se nacházel jeho pluk, následně přestoupil ke katolictví, kývl na nabídku velet císařskému pluku a nakonec se vypracoval až na polního maršála a prezidenta dvorské válečné rady.

Mohli po prohrané bitvě protestantští stavové ještě šanci zvrátit nepříznivou situaci? 

Neměli šanci, protože Praha jako hlavní město Českého království kapitulovala a vojáci vítězné armády začali ihned s drancováním a loupením, prestižní kořist představovaly třeba zdobené insignie Podvazkového řádu Fridricha Falckého. Totéž postihlo i menší města a vesnice v širším okolí. Mimo jiné značně prořídly umělecké sbírky Rudolfa II. na Pražském hradě. Jejich obsah totiž velmi zajímal Maxmiliána Bavorského, který do Mnichova odeslal množství vozů naplněných obrazy, sochami a dalšími cennostmi.

Reálně tedy situaci ovládli Habsburkové:
Vlády se opět ujal Ferdinand II., který zrušil platnost tzv. Rudolfova majestátu z roku 1609 týkajícího se svobody náboženského vyznání nekatolíků v českých zemích. A to jednoduše tak, že dokument přestřihl. 

Velmi záhy mělo dojít k vyřízení účtů s těmi, kteří si dovolili otevřeně se postavit habsburskému vládci a nestačili včas prchnout z dosahu jeho moci. Krvavé divadlo zažila Praha v červnu 1621 při popravě sedmadvaceti vybraných účastníků stavovského povstání. Následovaly další tvrdé postihy jako konfiskace majetku povstalců nebo po vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 nucené odchody nekatolíků do emigrace.

Jaké byly další osudy protagonistů bitvy:

Buquoy byl zabit při obléhání Nových Zámků na jihozápadním Slovensku v roce 1621. Tilly, přezdívaný mnich v brnění, podlehl zranění v bitvě u bavorského Rainu roku 1632 při střetu se Švédy. Kristián z Anhaltu se posléze s císařem smířil a přijal funkci komořího. Naopak Thurn i po útěku z Čech dál proti Habsburkům aktivně vystupoval. Za zmínku stojí i příběh „zimního krále“ Fridricha Falckého, jehož volba českým panovníkem byl jeden velký omyl.
Zatímco se na bělohorské pláni bojovalo, tento sebestředný a samolibý krasavec s manželkou, dětmi a dalšími hosty obědval v královské jídelně na Pražském hradě. Až když dojedl, nepříliš rychle se vydal do míst, kde měla probíhat lítá řež. Jenomže už u Strahovského kláštera ke svému zděšení začal potkávat prchající stavovské vojáky. Okamžitě poraženecky obrátil koně a spěšně se vrátil na Pražský hrad. Druhý den ráno urychleně a navždy opustil Prahu. Ztratil všechen majetek i kurfiřtský titul, který získal Maxmilián Bavorský, a navíc na něj papež uvalil klatbu. Osud štvance naplnil v roce 1632, kdy v německé Mohuči podlehl nákaze tyfu či moru. Je ovšem také možné, že jeho odchodu z tohoto světa někdo napomohl.

A dnes? 

Území bitvy zahrnuje zhruba oblast mezi Řepy, Motolem a Ruzyní. To, že tu bylo historické bojiště, připomínají dnes především názvy některých ulic v okolí letohrádku. Je tu třeba ulice Thurnova (jeden z hlavních vůdců stavovského povstání), ulice Anhaltova, což bylo jméno velitele českého stavovského vojska, také ulice Falcká, která zase připomíná tehdejšího českého zimního krále Fridricha Falckého, anebo ulice Moravanů.

Bitvu tu připomíná i mohyla z listopadu roku 1920, k třístému výročí bitvy ji postavila Sokolská župa.

Armády třicetileté války

Bitva na Bílé hoře proběhla na začátku třicetileté války a v armádách bojovali žoldnéři. Ti se nechávali najmout do vojska za předem domluvený plat = žold. Oni nebojovali za svoji víru nebo nějaké ideje, oni chtěli peníze. I ve vojsku českých stavů nebyli jen nekatoličtí Češi, byli tam i cizinci různého vyznání a to jak mezi vojáky, tak i důstojníky. 

Vojáci se nechávali najmout většinou na dobu vojenského tažení, které většinou bylo od jara do podzimu, protože v zimě se kvůli počasí neválčilo. Proto ani v listopadu 1620 se neuvažovao o nějaké rozhodné bitvě, armády se měly zazimovat. A v příštím roce by se vojáci klidně nechali najmout do vojska, proti kterému teď bojovali. Ani uniformu nemuseli shánět, protože mít uniformu bylo tehdy ještě výjimečné - mnozí vojáci bojovali ve svém civilním oblečení. Důležité bylo, aby se na bojišti poznali. K tomu někdy sloužilo znamení - větvičky za kloboukem nebo pásky na rukávu.

Pozemní vojsko se tehdy skládalo z pěchoty, jezdectva a dělostřelectva. 

Pikenýři - pěší vojáci, kteří měli dřevcovou zbraň píku, až několik metrů dlouhou. 

Mušketýři - používali palnou zbraň mušketu.

 

Arkebuzíři - byli to jezdci, kteří z koňského sedla stříleli arkebuzou (kratší obdoba muškety).

Kyrysníci - těžcí jezdci, používali jezdecké pistole. 

Dragouni - patřili k pěchotě i jezdectvu, na tažení se pohybovali koňmo, do bitvy šli většinou pěšky. 

Jezdec v plátovém brnění (shutterstock.com)

Pravopis: Bílá hora nebo Bílá Hora? 

Pravidla českého pravopisu říkají: 
U zeměpisných názvů se píše první přídavné jméno s velkým písmenem a druhé obecné podstatné jméno (hora, jezero, oceán, záliv, ...) s malým. Takže název hory je Bílá hora.

Ale osada, sídliště nebo městská část se píše s oběma písmeny velkými, tedy Bílá Hora.

zdroj: Martin Pitro, Tomáš Andres Skoupý, prazskydenik, novinky.cz