Osídlování Ostravska: Jak si Haličané zvykali v Ostravě na jiný život

 

Článek je pokračováním příspěvku o příchodu Haličanů na Ostravsko.

Halič ... dnes území v Polsku, dříve součást Rakousko-Uherska, takže se lidé stěhovali v rámci jednoho státního celku. Lákalo je to tam, kde už pracovali jejich krajané a líčili to vše v růžových barvách. Chuďas, kterých v Haliči byla převaha, se nechal zlákat, aniž tušil, jak to chodí v průmyslu. Ten se tehdy v Ostravě už rozvíjel a tito, dnes bychom řekli Poláci z Haliče, nebyli zvyklí mít peníze. Článek navazuje na předchozí články o příchodu tisíců lidí z Haliče za prací a lepšími podmínkami do Ostravy. 

Když se zamyslím, co tito lidé prožívali, neumím si představit tohle podstoupit dnes. Ano, je nesporné, že Halič byl chudý kraj, ale navíc to byla nejchudší a prý nejzaostalejší část Rakouska-Uherska. Často odcházeli mladí kluci ve věku 15-18 let. Těžko říci, jestli udržovali kontakt s rodinou v Haliči a kdoví, zda uvažovali o návratu zpět. 

Jakob Alt: Moravská Ostrava v roce 1855 zdroj: Ostrava-střípky minulosti

Haličské dělníky a jejich rodiny si z dnešního pohledu můžeme představit jako skupinu obyvatel žijících na samém sociálním dně. Negramotnost je předurčovala k práci na těch nejnižších a samozřejmě nejméně placených pozicích. Přišli z oblasti, kde byla životní úroveň úplně jiná, než v průmyslovém "velkoměstě" a museli si tedy zvykat na velké změny. Navíc tu byl jeden velký problém, který si s sebou přinášeli již z původního bydliště - alkohol. Ten se v Haliči rozšířil vlivem polské šlechty, která vlastnila palírny a tak podnikala. Palírny jí vynášely obrovské zisky. Šlechta tak na statcích vnucovala svým poddaným pálenku při každé příležitosti. Kdo si vytvořil závislost, byl v pasti. 

Když přišli na Ostravsko, měli Haličané nadprůměrné výdělky, které také alkoholismus podporovaly. V haličské vesnici se jim předtím nestalo, aby měli v rukou tolik peněz, kolik dostali v Ostravě už při první výplatě. Haličané díky alkoholu aspoň na chvíli zapomínali na bídu, pocity méněcennnosti a sociální nerovnost. Také únavná práce v horku a prachu (železárny, doly) je nutila hledat v alkoholu novou "energii". Po směně se tedy zastavovali v hospodě "otraviť chrobaka". Z práce se vraceli zcela vyčerpaní a zbavení sil a po takové koňské dřině vlévala kořalka a pivo nový život do jejich žil - tak se to říkalo.

 

Fotokopie ztraceného obrazu E. Kregczyho zobrazujícího Zwierzinské doly, která vyšla v týdeníku Práce 11. 2. 1894

Takto posíleni se potom odebírali "domů" do dělnických ubytoven a hornických kolonií. Zde bydleli v přeplněných místnostech se spoustou podnájemníků. Dávali přednost bydlení pohromadě se svými krajany před dělnickými ubytovnami. Tam se cítili "bezútěšně a pustě". Z Haliče si přivezli i nedostatečné hygienické návyky, které měly při práci v zaprášeném prostředí mnohem větší zdravotní následky než doma v zemědělství. Ve snaze zlepšit přístup dělníků k hygieně byly na šachtách postupně zřizovány koupelny se společnými sprchami s náledujícím doporučením báňské inspekce: "Většina horníků se nejdřív bude muset vychovat k potřebě, aby se nejdříve očistili, než jdou ze směny domů. Pozemní dělníci na to málo dbají a někdy je též jejich zevnějšek ohromně zanedbaný. Hodně se jich zanedbává do té míry, že se myjí a češou pouze v neděli. Částečně se o to přičiňuje jejich práce v zemi, která je nutí, aby se ustavičně špinili."

Edmund Kregczy: Jáma č. VII a Jáma č. II – Josef (1895). Zdroj: Science museum, London

Někteří "znalci" poměrů vinili ze špatného živobytí haličských dělníků nejen podmínky v práci, ale také jejich manželky. Ty byly ve zprávě báňské inspekce kritizovány, že nedovedou svým mužům vytvořit příjemnou domácnost, protože "neumějí ani řádné jídlo připraviti, ani dům a prádlo v čistotě zachovat, promarňují čas bavíce se zvláště v koloniích klepy a hádkami."

Na to však rázně reagoval odborový časopis Nazdar!, který zdůraznil, že vysoká úmrtnost manželek horníků je dostatečným důkazem, jak jsou udřené a že nepromarňují čas. Každopádně však platilo, že adaptace žen přišlých z Haliče spolu se svými muži na nové podmínky byla velmi složitá. Jejich protějšky se totiž v práci setkávaly s pracovním kolektivem, ale pohyb žen byl vlastně omezen pouze na prostředí hornické kolonie. Udržování domácnosti v zaprášeném průmyslovém prostředí bylo mnohem těžší než v čisté zemědělské krajině Haliče. Navíc byly ženy zvyklé vařit z toho, co se urodilo na jejich hospodářství, kdežto na Ostravsku musely začít suroviny na vaření nakupovat. I proto jevili Haličané velký zájem o bydlení v hornických koloniích, kde si mohli zařídit alespoň malou zahrádku s pár kusy hospodářských zvířat. 

  

Hornická pekárna na Hranečníku. Ta bývala součástí kolonie Jan Maria, která byla celkem vzdálená od centra a aby lidé měli zajištěny všechny služby potřebné pro život, bývala v kolonii prádelna, udírna, stodola a právě také pekárna. Pečení v ní patřilo k běžným činnostem hornické rodiny. Pekárna na Hranečníku je pravděpodobně z počátku 20. století a je zřejmě jedinou svého druhu v Ostravě.

Nezkušenost Haličanů s hospodařením s penězi, které nikdy předtím neměli, je vedla k nemístnému hýření v prvních dnech po výplatě, v dalších dnech jim utracené peníze pochopitelně chyběly. Tak docházelo k případům, kdy chudí havíři jezdili po výplatě po Ostravě fiakry a nakupovali chřest, artyčoky a jiné lahůdky. Nepřipomíná vám to něco? 😉 Myslím, že těm lidem se pro jejich nezkušenost divit nelze, ale i dnes tak někteří lidé žijí, je možné to pozorovat po dávkách, které dostanou ze sociálního odboru. Odborně se tomu říká finanční gramotnost a každý ji nemá zažitou. Ovšem Ostrava už tehdy žila na úplně jiné úrovni, než Haličané, příkladem je tento inzerát:

Josef Kittl: inzerát 22. 12. 1895

zdroj: Archiv města Ostravy, Komentované prohlídky