Toulky českou minulostí: 50. schůzka: Břetislav I.

 

Kulaté 50. pokračování v Toulkách připadlo na osobnost v našich dějinách nadmíru znamenitou. Středověcí kronikáři, kteří byli vskutku velice vynalézaví ve stručné charakteristice panovníka pomocí přízviska, jsou v případě knížete Břetislava skoupí. Nebyl nazván ani Velikým, ani Dobyvatelem, ani Pobožným, Svatým či Ukrutným. Jako by to byl opravdu „pouze“ řadový kníže, jeden z mnoha, kteří se vlastně ničím významným nezapsali do dějin...

Jako by se lišil jenom tím, že byl prvním českým knížetem, který nosil jméno Břetislav, do té doby v přemyslovské dynastii naprosto neobvyklé.

"Jednou, jak se vypravuje, setkal se Oldřich na toulce se ženou jakéhosi Křesiny; krása jej uchvátila tak příliš, že se na nic neohlížel a odvedl ji do svého domu. Je ovšem dlužno věřiti, že se věc nestala proti vůli té paní a že jí nebyla ‚protivná’."

Sňatek z nerozumu

Oldřich a Božena Františka Ženíška|foto: Wikimedia Commons

Vladislav Vančura (Obrazy z dějin národa českého) zachytil tuto historku ze všech kronikářů nejlépe. Leccos z příběhu Oldřicha a Boženy je značně zarážející – tím spíš tomu tak muselo být v jeho době. To, že si člen vládnoucího rodu vzal za manželku selku, znamenalo, že spáchal nejhorší možnou mesalianci.

Mesaliance – je staré aristokratické označení takzvaného nerovného sňatku... tedy sňatku mezi šlechticem a nešlechticem. Za prohřešek se tehdy pokládal mnohem méně nerovný sňatek, než byl ten Oldřichův. Objevil se dokonce názor, že si Boženu první kronikář, který o ní psal (a tím byl Kosmas) prostě vymyslel. S touto hypotézou vystoupil jazykovědec a historik Václav Flajšhans.

Kronikář měl údajně přeložit do českého prostředí báchorku o normanském knížeti Robertovi a kožešníkově dceři Arlettě. Robert spatřil Arlettu, jak pere prádlo u potoka a hned se mu natolik zalíbila, že si ji vyžádal na noc. Když pak uplynula patřičná doba (ne méně než devět měsíců), narodil se Arlettě syn Vilém, zvaný pak Dobyvatel, protože dobyl a podmanil si Anglii. Opsal snad Kosmas ten příběh? Podle Václava Flajšhanse stačilo přejmenovat Roberta na Oldřicha a Arlettu na Boženu, tedy Boženu Křesinovou.

To příjmení bylo důležité, protože ve středověké latině se říkalo kožešníkovi crusinarius. Crusinarius – Křesina. Dál mohl Kosmas změnit Viléma na Břetislava – ten byl nakonec také dobyvatelem, na začátku své vlády přece dobyl Polsko. "Na Boženině a Křesinově jméně leží tedy mlha normanské pověsti," tvrdí dr. Flajšhans, "a proto do nich dobře nevidíme a nerozeznáváme jejich příbuzenství."

Jenomže to není vůbec rozhodující. Takových podobností v jednání a konání najdeme ve středověku, a taky v dalších staletích mnoho a nijak nás to nevede k tomu, abychom jednoduše škrtali celé úseky dějin. V našem konkrétním případu to znamená: Jestliže byl bezpečně ověřenou historickou osobností Oldřich, tak jí musela být i Božena.

Božena, ta přála právu,
ctila lidi všeho stavu.
Oldřichu pak selka zdravá
dala syna Břetislava.

Kdy Břetislav na svět přišel? Důležité vodítko: setkání s Boženou, které vedlo k manželství a k synovi, se pochopitelně nemohlo udát jinde než v Čechách. K tomu setkání muselo dojít, když tady Oldřich pobýval. "Oldřich hned z mládí byl poslán na dvůr císaře Jindřicha, aby se přiučil tamnímu mravu a úskočnosti a německému jazyku," říká nám Kosmas. Oldřich se vrací zpátky domů – pořád podle Kosmy – v roce 1002. "Kníže Oldřich – nevíme jistě, zda tajně útěkem vyváznuv či byv z rozkazu císařova propuštěn – vrátil se do vlasti."

V tom roce 1002 vedl boj s Poláky, třetího dne po vstupu na Pražský hrad dává oslepit bratra Jaromíra, hned poté se seznamuje s Boženou a má s ní "syna neobyčejně sličného, jemuž dal jméno Břetislav". Všechno během jediného roku. Tedy podle Kosmy. Vzhledem k tomu, že Kosmas uvádí Oldřichův návrat do země a jeho sňatek s Boženou do těsné souvislosti s boji s Poláky (došlo po roce 1003), tak pro knížecí rendez-vous se selkou Boženou a narození syna Břetislava připadá rok 1004. A potom? Potom už ne. Po roce 1004 Oldřich v Čechách už nebyl. Až roku 1012. A tehdy už musel být Břetislav dávno na světě, když v roce 1021 podnikl onu známou akci "Jitčin únos".

"Břetislav, syn knížete, přešed z dětského věku v jinošský, kráčel od ctnosti ke ctnosti. Měl nad jiné zdar ve svém počínání, ztepilé tělo, krásnou postavu, velikou sílu a moudrost, v neštěstí statečnost, ve štěstí rozumnou mírnost..." Hlavní panovníkovou povinností bylo vést války. Ano, to už napsal výstižně kronikář Gall. "Pozemští králové a knížata vděčí za slávu válkám a triumfům." Jak mohla vypadat Břetislavova výchova? Už od dětství anebo ranného mládí se musel naučit zacházet s mečem, kopím, oštěpem, musel si umět poradit na válečném pochodu a ve vojenském ležení.

Společnost nerovná

Vojenská výchova kladla velký důraz na fyzickou zdatnost – jejímu pěstování sloužil lov. Od bojovníka se přímo vyžadovalo, aby byl zdatným a nebojácným lovcem, aby uměl vystopovat a zabít vysokou, skolit medvěda, aby znal všechny finesy lovu se sokoly. Lov měl samozřejmě praktický význam: zásoboval bojovníky masem, ale hlavně patřil ke způsobu života bojovníků, podtrhoval jejich výsadní postavení. Sedlákům například nejenom tehdy, ale i velmi dlouho poté bylo zakázáno lovit a jenom výjimečně jim bylo dovoleno lovit zajíce a ptáky. Kněžic dostal svou vlastní družinu, složenou z mladíků stejného věku – spolu chodívali na lov, spolu se cvičili ve zbrani. Toto zaučování se týkalo i politiky a správy státu.

Následník trůnu býval přítomen jednáním, která se na knížecím dvoře konala, doprovázel poselství anebo je i sám vedl. Dostával se jako rukojmí na cizí dvory a když všecko dobře klapalo, byl mu ukrojen malý podíl na moci. Břetislav ještě jako mladík ani ne dospělý dostal od tatínka Oldřicha "do moci" čerstvě dobytou Moravu – možná, že ji dokonce sám dobyl – každopádně si tu vedl víc než dobře. Takže – kníže Oldřich svého syna připravoval na vládu přímo systematicky. Zbývalo vlastně jenom jedno – dobře ho oženit.

Když přemoudrý otec dodýchá,
vystřídá Břetislav Oldřicha.
Tehdy císařem byl Ota Bílý,
ten měl dceru, kvítek přespanilý,
že knížata četná odevšad,
přijížděla hold té kráse vzdát.

No, je až kupodivu, kolika omylů se kronikář řečený Dalimil dopustil v pouhých třech verších. Jsou tři. Za prvé: Břetislav unesl Jitku, ten kvítek přespanilý dlouho předtím, než Oldřich zemřel a on nastoupil na jeho místo. Za druhé: císařem nebyl Ota Bílý. Na trůně tehdy seděl Konrád II. A do třetice: Ota Bílý, markrabí ze Schweinfurtu, byl Juditiným neboli Jitčiným bratrem. Oba měli za tatínka Jindřicha ze Schweinfurtu, česky ze Svinibrodu. Takže prosím vás, až bude Dalimil básnit o císařovně Jitce, věřte mu jenom tu Jitku. Do císařovny měla poměrně dost daleko.

Císařovnu, země ozdobu
chovali co světskou osobu
ve Sviním Brodu, v tichém klášteře.
Břetislav se jednou v důvěře
obrátil na mladé šlechtice
řka, že s onou pannou vejít chce
v manželství. Pak oře osedlal,
útokem ten klášter s druhy vzal.
Jitka bylo jméno dívky té.
Když vnikl v klášter průvod knížete,
skryla se v šarlatné kaplici.
Vzhlédla, zarděla se do krve,
úsměv se jí zarděl na líčku.
Patnáct let jí bylo teprve,
vyrostla však z dětských střevíčků.

Pokus o historické narovnání

Tak tedy: Jitka nebyla žádná císařovna. Její rod však patřil k těm nejpřednějším v říši. Její otec, Jindřich Nordgavský, který se už naším vyprávěním mihnul, byl markrabětem bavorské marky. "Byl to velmi mocný hrabě, pocházející podle otcovské posloupnosti z krve královské," tvrdí Kosmas. Jeho ženou byla Gerberga, pocházející z významného švábského rodu. Jak říkám: lepší rodina. Jedna z nejlepších. Kdy se jim Jitka narodila, to ovšem známo není. Jisté je, že už v roce 1003 byla jak Jitka, tak její bratr Ota na světě. Jitka tedy byla přinejmenším stejně tak stará jako Břetislav. Možná o něco starší, tedy sotva to byl "patnáctiletý kvítek, sotva z dětských střevíčků vyrostlý..."

Překážkou pro manželství rozdíl věku rozhodně nebyl. Pro manželství. Není manželství jako manželství... Toto Břetislavovo bylo rozhodně – jak to vyjádřit? Nestandardní.

Kníže vedl Jitku před brány,
kde už vzpínal se kůň sedlaný.
Ač do mnichů ten čin zmatek vnes,
upevnili vrata na řetěz
a sahali kvapem po zbrani,
že císařskou dceru ubrání.
Jitka v hrůze jako lopuší
držela se Čecha potichu.
Ten se zhurta pustil do mnichů,
rubal je silou vší.
Mniši se ubránit nemohou.
Ten prchá a ten se potácí.
Brzy bez rukou a bez nohou
na nádvoří leží mrzáci.
Nad řetězem kníže mečem máv,
přeťal ho a vyšel s Jitkou zdráv.

Tak tedy únos. Věru netradiční způsob námluv. Netradiční, ale z evropských dějin známe určitý počet případů, kdy si šlechtici a ojediněle i členové vedoucích rodů získávali manželky únosem. Jenomže málokterý únos končil tak šťastně a vesměs ctnostně jako ten Břetislavův. Církev únosy přísně odsuzovala, protože je považovala za hřích. Odsuzovaly je i šlechtické rody, protože pro ně byly skvrnou na rodové cti. Únosce musel předem počítat, že bude pronásledován nejenom mužskými členy užší rodiny unesené dívky, ale i členy celého jejího rodu. A co trest, byl-li únosce dopaden?

Byl přísný, a to i pro obět', tedy pro unesenou dívku. Její okolí ji pokládalo za zneuctěnou. Chudák za to nemohla, jenomže tím, že se dala unést, spáchala těžký hřích, za který musela v každém případě konat pokání v klášteře pod přísným dohledem abatyše, a to vlastně bez ohledu na to, jestli únosce své dobrodružství ve zdraví přežil a byl ochoten si unesenou dívku vzít za manželku, nebo jestli zahynul, přišel o svůj majetek, šel do vyhnanství a tak podobně. Každopádně musela počítat s tím, že už se nejspíš nevdá a že bude muset dožít za zdmi nějakého kláštera. A takovému nebezpečí Břetislav Jitku vystavil?
Když on to Břetislav všecko nejspíš vůbec nezpůsobil... Když on Břetislav před tím únosem Jitku nejspíš vůbec neviděl. Kdo to pečlivě zosnoval a připravil? Kdo na tom mohl mít zájem?

Odpověď zní: Oldřich, Břetislavův tatínek. "Panna sličná, velmi líbezná, nad světlo sluneční jasnější, nad život dražší..." Jitka musela být opravdu krásná, když ji kanovník Kosmas popisuje v takových superlativech. Její hlavní přednost se však ve skutečnosti jmenovala "urozenost", a taky že měla politicky vhodné příbuzné. Proč se to muselo řešit zrovna únosem? Protože Břetislavovo postavení bylo mírně řečeno – delikátní... Ano, jeho původ. Kdyby Oldřich požádal o Jitčinu ruku pro svého syna, asi by narazil. Skutečné "řádné ucházení se" o nevěstu předpokládalo výměnu poselství, jednání, důvěrnou dohodu mezi příbuznými Jitky a českým knížetem.

V té době Břetislav českým panovníkem nebyl, hlavním strůjcem manželství tedy musel být jeho otec, Oldřich. A když už by se tedy jednalo a jednalo, tak by se nutně musela dostat na přetřes otázka Břetislavova původu. "A z jakého rodu je ženichova matka? Cože? Selka?!" Nepříjemná situace. Velice nepříjemná. Leda... ano, leda že by byl únos předem dohodnut. Paní Barbara Krzemieńská, česká historička polského původu, předpokládá, že se o tom únosu v Německu dopředu vědělo. Kdyby tomu tak nebylo, byli by mstitelé velice brzy Břetislavovi na stopě, brzy by ho čekal císařský soud, a taky veřejné mínění nelze ignorovat – zřejmě by donutilo Jitku ale hodně rychle k návratu do kláštera.

Za synův čin by nesl důsledky i otec. Nic z toho se však nestalo. Úplně bez problémů však akce "Únos" neproběhla. Někdo za ni zaplatil. Byli to žel jenom ti, kteří o "velké politice" (a ta stála v pozadí únosu), neměli zřejmě ani zdání a kteří bez jakýchkoli vedlejších myšlenek sledovali Břetislava na jeho cestě do Schweinfurtu. Když se totiž Břetislav k únosu odhodlal, "tak ihned rozkázal těm ze svých lidí, které znal jako obzvláště hbité a sobě oddané, aby připravili osvědčené a hodně otužilé koně". A tak dále. A co ti muži?

Vyplní rozkaz, ale co jejich pán zamýšlí, nevědí. Diví se mezi sebou, že tak spěchají a po sedmidenní jízdě vstoupí jako hosté do podsíně kláštera. "Kněžic totiž již předtím poručil všem svým, aby nikomu nedávali věděti, kdo neb odkud jest, ale aby se k němu chovali, jako by byl jeden z nich." Všechno tedy bylo připraveno a poté uskutečněno v přísné anonymitě. Bez překážek se dostali do schweinfurtského neboli svinibrodského kláštera. "Tak jako vlk obchází ovčín, hledaje, kudy by do něho vrazil, aby uloupil bělounkou ovečku, tak i hrdina Břetislav, když dostal povolení v klášteře přenocovati, obhlíží jej pronikavým zrakem a bystrým duchem; rád by do klausury mocí vrazil, ale neodvažuje se, nemaje s sebou tak značný počet bojovníků. Šťastnou náhodou však byl svátek."

Další události pak měly rychlý průběh. "Ejhle, Jitka, panna tisíckrát vytoužená, vyjde se svými družkami z kláštera, byloť zvykem, že něžné dívenky zvonívaly k nešporům uvnitř v kostele. Jak ji spatřil smělý únosce, radostí nevěda o sobě, jako vlk, který z úkrytu vyrazí a uchvátí ovečku a pak, vědom si svého činu, svěsiv ocas utíká do vzdálené skrýše, tak i on, chytiv pannu, prchá, a přihnav se k bráně shledal, že je napjat přes ni řetěz, tlustší než provaz, a cesta ven takto zatarasena. Ihned vytasiv ostrý meč, přeťal řetěz jako stéblo; a podnes je viděti přeťatý článek na důkaz té prudké rány."

Břetislavovi bojovníci o této akci jejich pána nic nevěděli, "ve stanech zůstali. Nepřátelé, udeřivše na ně, jeho druhy zjímali, jedněm oči vyloupali a nosy uřezali, jiným ruce a nohy uťali, a jen kníže s několika málo muži a s unesenou pannou stěží unikl v noční temnotě." Tedy, že by se Břetislav choval jako dobrý pán družiny, to se o něm nedá říct... Jeho povinností bylo chránit své lidi, aby střežil jejich ústup. Břetislav to neudělal. Jeho ústup byl vlastně útěkem. "A tak unesena byla panna Jitka roku od narození Páně 1021."

Trochu si ten letitý příběh učiníme přehlednějším. Takže – Jitku její příbuzní umístili do kláštera. Bylo to v Bavorsku, v místě nad řekou Mohanem, kterému se v češtině kdysi říkalo také Sviní Brod, přičemž v němčině to byl a je Schweinfurt. Ten klášter byl rodinný. Jitka v něm nebyla jako mniška, a ani nebyla k mnišskému životu určena, nýbrž tam byla dána "na výchovu" – a to tím spíš, že v té době už byla sirotkem. V klášteře se měla vzdělávat v obvyklých pracích a ctnostech urozené dívky a – pochopitelně – čekat na ženicha. Ženich se dostavil, i když – no, poněkud neobvyklým způsobem. Z jeho hlediska šlo o únos uvážený a hlavně dohodnutý. On ten únos vytvářel jakýsi stav, proti kterému šlo těžko co namítat...

Prostě se to tak stalo a hotovo. Když dívčini příbuzní nevznášeli námitky, tak bylo vůbec nejlíp, když únos končil sňatkem. Ona ta formálně zneuctěná dívka vlastně tímto způsobem získala opět svoji čest. V našem konkrétním případě si Jitka určitě nezadala, když se stala manželkou českého kněžice. Byla tady ale jedna podmínka – aby vedlejší okolnosti tohoto spojení nebyly jaksi příliš známy. Únos byl natolik neobvyklým způsobem, jak získat manželku pro člena vládnoucího rodu, že mohl dobře zastřít jak sňatkový poklesek rodičů (tedy kontroverzní manželství knížete Oldřicha se selkou Boženou), tak i hrdinovu neurozenost. Nakonec – vždyť on ten Břetislav bude možná co nevidět českým panovníkem...

Když za zpráva dojde k císaři,
ustrne, čas ale nemaří.
Přísahá, že Čechy zničí,
přísahá, že nezastaví
se dřív nežli v Boleslavi
a v městě svůj stolec vztyčí.

(Proč akorát v Boleslavi, tak to věděl leda autor těchto veršů, Dalimil.)

Břetislav zas na oplátku
zemanů se sezve řádku:
"Když on zkázu přinést chce mi,
já vypálím jeho zemi."

V tu chvíli zasáhne Jitka. Básník píše, že tak učinila "v zděšení":

"To je špatné řešení.
Tím vznikne sváru víc.
Já pojedu otci vstříc.
Snad vyprosit na císaři
odpuštění se mi zdaří."
Jede, vhodné chvíle vyčká,
přimlouvá se za miláčka,
císař však svou přísahu
zrušit nemá odvahu.
"Přísahal jsem," stroze praví,
že můj stolec v Boleslavi
musí stát. Tak jaké řeči?"
Jitka na to: "Nic není lehčí,
dej mi stolec, já hned tam
postavit ho k tvé cti dám."
A tak Jitčin nápad vkrátku
obrátil v žert celou hádku."

Roztomilé řešení. V Čechách se o tom, kterak se Jitka do Čech a po bok Břetislava dostala, vědělo. (Bodejť by ne.) Ale mínění o ní měli Češi dobré. Není divu. Stala se přece českou kněžnou, a jako taková porodila Břetislavovi sedm dětí, z toho pět synů, což se předtím a ještě dlouho potom žádné české kněžně, ba ani královně nepodařilo...

Za těchto okolností je vedlejší, jestli Břetislav svou manželku opravdu miloval nebo ji jen snášel. Ono zcela postačilo, že ta "panna vytoužená" měla děti. Není ovšem nezajímavé, že ty děti se narodily až několik let po sňatku. Prvorozený Spytihněv se objevil na světě až v roce 1031, tedy deset let po únosu, pak následovali Vratislav, Konrád, Jaromír a ze všech údajně nejpohlednější Ota. (Jejich data narození však už neznáme.)

"A aby nebyla Němcům dána spravedlivá záminka viniti Čechy jaksi z bezpráví, rek Břetislav, pozdraviv otce knížete Oldřicha, ihned jel s nevěstou přímo na Moravu, neboť celou tuto zemi dal mu již předtím jeho otec do moci, vypudiv ze všech hradů Poláky, z nichž mnoho zajatců, spoutaných vždy po stu v řadách, dal prodati do Uher a dále. Po smrti Boleslava II. totiž Poláci opanovali jak Prahu, tak i celou Moravu..." Tato Kosmova zpráva je velice důležitá, ale taky sporná. Podle jiných údajů Moravu pro Přemyslovce vojensky získal mladý Břetislav, tedy nikoli jeho otec. Výkladů je několik, ale jistota – žádná.Ono se ani přesně neví, komu vlastně moravské území náleželo před rokem 1030. Polsku? Uhrám? Boleslav Chrabrý ovládal Moravu asi jenom čtyři léta, od roku 999 do roku 1003. Jaké však byly její další osudy? Nic. Tma. Uniká nám také, kdy Oldřich zemi získal. Anebo to byl v jeho zájmu Břetislav?Dat se nabízí víc, ale žádné se zárukou.

Konečně Čechy a Morava

Závěr: Morava se stala součástí přemyslovského sátu někdy v létech 1017 až 1029. Od roku 1030 je spolehlivou součástí Oldřichových držav (jako údělný kníže ji se svolením otce spravuje tehdy asi pětadvacetiletý mladík Břetislav, zatím bez pořadové číslovky... teprve později obdržel přízvisko První. A nebylo jediné. Kronikáři mu začali říkat – český Achilles.)
Čím a jak se podepsal kněžic Břetislav na Moravě? Víc, než kterýkoli Přemyslovec před ním. On to svoje moravské vládnutí vzal vážně. Vybudoval tady celou sít' nových hradů, která navazovala na stará hradiště ještě z doby Velké Moravy.

Musíme mu hlavně připsat založení tří hlavních moravských hradů Brna, Znojma a Olomouce. Právě tyto hrady se staly po Břetislavově smrti sídly jeho synů, mezi něž Moravu rozdělil. Nejstarší – tedy po prvorozeném Spytihněvovi – byl Vratislav. Dostal Olomouc. To svědčilo o tom, že tento hrad měl mezi ostatními nějaké významnější postavení. A skutečně – teprve nedávno bylo objeveno, že právě tady se nacházela Nejstarší moravská mincovna. Břetislav v ní začal razit mince už v době, kdy měl Moravu ve správě. Podle toho můžeme soudit, že právě Olomouc byla jeho sídlem.

Stříbrné denáry knížete Břetislava a jeho otce Oldřicha|foto: Historické tržiště

V osobě Oldřichova syna a nástupce Břetislava I. se na pražském přemyslovském stolci objevil zase panovník skutečně mohutného formátu. Po několika desetiletích nebezpečných domácích rozbrojů a nestálosti se konečně dostavilo uklidnění. Proč na nějaký čas ustal ten drsný mocenský zápas mezi Přemyslovci? Hlavní příčina tkvěla v tom, že Břetislav byl v oněch letech jediným mužským představitelem dynastie. Podařilo se mu vrátit opět knížecí moci lesk a zemi důstojnější pozici na politické scéně střední Evropy. Břetislavovi se narodilo pět synů. Na jedné straně to bylo dobře, o dynastii bylo postaráno, sám Břetislav takový počet mužských potomků pokládal za zvláštní štěstí. Na druhé straně – méně by asi bylo více. Každý z těch pěti vládychtivých synů si mohl dělat nárok na podíl na moci nad Čechami...

zdroj: Josef Veselý