K olympijskému roku: Olympijské hry starých Řeků

 

Letos máme olympijský rok, v těchto dnech můžeme fandit našim sportovcům v Pekingu. Olympijská myšlenka je silná a má dlouhou historii. V dnešním příspěvku připomenu počátky olympijských her a také to, proč jsou zrovna "olympijské". 

 

Pohled na mapu by nám měl připomenout, že to byli Řekové, kteří OH dali světu. Olympia je na západě poloostrova Peloponés

Každá civilizace počítá svůj čas od nějaké události. Ta událost představuje rok jedna jejího kalendáře. Staří Řekové svůj kalendář odvozovali od olympijských her.

Euroatlantická civilizace má za rok 1 narození Ježíše Krista. On se tedy, pokud vůbec, narodil asi 4 roky před Kristem, ale to teď není podstatné. My se chceme zaměřit na mnohem starší civilizaci starých Řeků. To, že svůj kalendář vázali k olympijským hrám je pro ně příznačné. Má to symbolický význam – a také pochopitelně nějaký důvod. Začněme u něj.

 Počátek her a počátek Řecka

 

Řecko, trosky starověké Olympie

V dávných dobách legend a mýtů žil byl polobůh Héraklés. Ten, kterak praví zkazky, založil pod horou Olymp město a zasvětil ho bohu Diovi. A protože Zeus byl uctíván všemi řeckými kmeny, jinak náramně rozhádanými, stalo se tohle město jejich středobodem a pojítkem. Právě tady se začaly pořádat slavnosti, kterých se účastnily všechny státy. První olympijské hry se konaly –patrně – v roce 776 před naším letopočtem, a to se stalo tím řeckým rokem 1. Dnešní historiografie to označí také za počátek archaického období. A jen pro kontext dodám, že až za nějaký čas založí jeden bratrovrah ve střední Itálii osadu jménem Řím (Roma).

Diova socha v Olympii, kterou vytvořil v roce 433 př. Kr. řecký sochař Feidiás, se bohužel nedochovala. Zeus měl ve vlasech věnec olympijského vítěze

 

  

Řecká amfora

Exkluzivita her byla podtržena faktem, že se konaly jednou za 4 roky, mimochodem vždy v období našich velkých prázdnin. Ostatně právě to období MEZI olympijskými hrami je to, čemu Řekové říkali „olympiáda“. Plyne z toho poněkud matoucí závěr, že olympijské hry nejsou olympiáda. Tu exkluzivitu podtrhuje ještě závažnější fakt: v době her si řecké poleis daly pauzu od své typické zábavy, a sice permanentní války všech proti všem. Nastal posvátný mír, zvaný ekecheiria. Ten byl dokonce stvrzen smlouvou, ratifikovanou všemi a vystavenou kde jinde než v Olympii. Jakkoliv se její text nedochoval, byla potvrzena dobovými autory, mezi nimiž vyniká Aristoteles. A co ta ekecheiria znamenala? Ukončení či aspoň přerušení válek. Zákaz vstupu do Olympie se zbraní. Bezpečný průchod sportovců přes území nepřátelského státu. A nejvíc pozoruhodné je, že to ti Řekové opravdu dodržovali! Stovky let! Tedy, výjimky potvrzují pravidlo, ale to víte: tohle je Sparta…

Atleti a ti druzí

A jak to vlastně bylo se samotnými hrami? Jeden tehdejší přeslavný filosof je použil jako analogii pro lidský život: někdo tam šel zápolit a vítězit, další vydělávat – a třetí typ lidí, ten se šel prostě bavit. Když se zaměříme na tu třetí skupinu lidí, zjistíme, že se může bavit jen někdo: muži. A svobodné ženy, či spíše dívky. Důvod? Atleti sportovali nazí – a to by nebylo pro vdané paní vhodné. Morálka nade vše… O něco liberálnější přístup panoval u cizinců: ti se mohli dívat (a platit) také. Na druhou stranu, nesměli sportovat. To se změnilo až mnohem později, v dobách římského impéria. Tou dobou se hry staly opravdu mezinárodními a Řekům tak přibyla konkurence z Asýrie, Persie, Egypta… a Řeků mezi vítězi začalo ubývat…

 

 

Řecko, trosky starověké Olympie

 

A co organizace tehdejších her? Z původně masové zábavy se stala profese. Profesionálové, to byli athlétes. A ti museli před hrami podstupovat hlídané diety, kvalifikace a zavazovat se k čestnému přístupu. Na vše dohlížel jakýsi olympijský výbor, který se, jak to známe i dnes, také postupně rozrůstal. A jak se hry stávaly zajímavějšími a výnosnějšími, dostavila se nezbytná korupce. A podvádělo se v dietách, v kvalifikaci i při závodech. A závody, ta slavná atletika, to nebyla jen nějaká oslava těla: to byl v tehdejších podmínkách de facto bojový trénink. Takže se sice neválčilo, ale sledovaly se dovednosti pro vedení boje. A jeden tehdejší autor napsal o olympijském vítězi v boxu, že se vrátil domů tak dobitý, že ho ani vlastní pes nepoznal. Ale asi to stálo za to, posuďte sami: věnec z olivové ratolesti, vlastní socha v Olympii – a …oproštění od daní! Kdo z vás to má? 

 

Sláva vítězům

Vítězové z her byli ve svých městech oslavováni a byli jim stavěny sochy. Odměnou za výhru jim byl olivový věnec, který většinou obětovali svým bohům.

 

zdroj: sever.rozhlas.cz, idnes