Toulky českou minulostí: 105. schůzka: Zabili krále

 

Vévoda Vladislav neboli Lokýtek (polsky Władysław I. Łokietek) jednáním s polskými pány a krakovskými měšťany lstivě získal na českém králi Sandoměřsko a Krakov a způsobil svrchu řečenému českému králi mnoho škod. Na zkrocení jeho opovážlivosti shromáždil týž král český vojsko a namířil své kroky proti Krakovu.

 

Sandoměřsko jakožto součást Malopolska roku 1291, v té době pod vládou budoucího polského krále Vladislava Lokýtka

Když však týž král přišel do Olomouce a meškal v domě olomouckého děkana - protože bylo léto, byl v paláci oděn jen do košile a pláště - jakýsi syn nepravosti přistoupil ke králi, netušícímu úklady takového nepřítele, využil této příhodné chvíle, neboť u krále nikdo nebyl, třemi ranami ho strašně zranil a ihned utekl. Pachatel nebyl při spáchání tohoto ohavného činu přistižen, ale nějaký rytíř, Konrád z Botenštejna, národností Durynk, vyběhl z paláce mávaje v ruce zkrvaveným nožem. Ti, kteří byli venku, ho viděli utíkat, ihned ho zajali a okamžitě usmrtili.

Takto a podobně (jako v tomto kronice, kterou sepsal za časů Karla IV. kronikář Přibík Pulkava z Radenína) byla ona olomoucká událost popisována skoro stereotypně. Pouze jméno vraha se tu či onde proměňovalo. Jméno údajného vraha, který však ve skutečnosti nemusel vraždit. Zdá se, že byl daleko spíš jakýmsi obětovaným pěšcem na mnohem důležitější šachovnici. Kdo tedy mohl stát za vraždou českého krále? Ze všech možných - když ne přímo pachatelů, tak tedy strůjců atentátu na krále - se ještě nedostalo - na českou šlechtu.

"Někteří vypravují, že si tento král, když již po otcově smrti kraloval v Čechách, jednou postavil do řady stejný počet nových hrnéčků, kolik bylo pánů, a nazývaje hrnéčky jmény jednotlivých pánů, po pořádku to nich tloukl a rozbíjel je se slovy: Ty, takový pán, vrať mi to, co držíš, ten a ten hrad. Tak rozbiji hlavy svých poddaných, kteří se proti mně postaví na odpor a vzbouří. Neškodí mlčet, škodí mluvit. Tato událost nemohla zůstat utajena před těmi, jichž se záležitost týkala, a tak se někteří chvěli strachem ve svých srdcích a říkali: Co myslíš, že bude z toho chlapce? Jestliže ho takto necháme, pak nás všechny zničí a vyžene!."

Není právě toto a právě u české šlechty důvod k vraždě? Jestliže Václav III. opravdu jednal tak, jak popisuje ve své kronice Beneš Krabice z Weitmile, pak se není co divit, že to roztloukání hrníčků, které nazýval jmény českých pánů, muselo nejspíš vyvolat značné pobouření... A postižení (tedy zatím spíš potrefení) jednali. Ano, kronikář Otakar Štýrský uvádí, jak se sešlo dvanáct předních a starých českých pánů a jak losovali, kdo si tu záležitost vezme tak nějak na starost. "Bylo by prý pro ně lépe, kdyby zemřel on jediný, než aby byli zničeni všichni." Na jejich radu se král připravoval na výpravu do Polska: "K tomu ho měli ti, kdo ho chtěli zradit. Vysocí páni a stařešinové, kteří se dovedli řídit chytrostí, se sešli. Tajně přibrali mladé muže, osvědčené udatností, jaká se s velkým nerozumem obvykle spojuje." Tehdy promluvil jeden ze starších. Že král nabývá proti pánům odvahy, že chce zpátky hrady a statky, které od něho získali, že se řídí radou nikoli jejich, ale muže, který se kryje v pozadí. Možná to měla být narážka na zbraslavského opata, který promluvil Václavovi do duše. Mladí se přidali ke starým, protože i oni by se mohli stát obětí královy zloby:

"Činí tak, jak jeho otec činil," říkali si prý páni mezi sebou, "který měl proti Závišovi dlouhou smrtelnou nenávist (tedy Václav II. vůči Záviši z Falkenštejna), a tak ji skrýval lstivě mnoho let. Dostali bychom se na jeho místo. Před takovou skutečností se musíme chránit a jinak s ním jednat! Když staří mladým svého mínění ukázali cestu, řekli: Mrzelo by nás, kdyby se potom na nás ukazovalo, že nějaká nehoda nebo nějaké těžkosti krále podle naší rady stihly nebo se mu přihodily. Před tím byste nás měli chránit, pokud s ním na tomto světě něco podniknete. K tomu nás nepřibírejte. Kdyby ho postihlo nějaké utrpení, jeho přátelé by to tak nenechali, usilovali by potom, jak ho pomstít. Proto jednejte chytře, aby nás nikdo nevinil! Nato se radili, jak to lstivě zařídit, a mladí se od starých vzdálili. Mladí potom - bylo jich dvanáct - házeli kostkami, kdo má krále zabít. Určili, že vraždu spáchá ten, kdo hodí dvojku."

Kolega Otakara Štýrského, také kronikář, ale domácí, jménem Beneš Krabice z Weitmile (to je ten, který přinesl zprávu o scéně s Václavem a hrníčky, které pan král za hlučného komentáře rozmašíroval), tak tedy pan Beneš se náramně podivuje nad jednou věcí, která ho zaráží i po několika desítkách let, uplynulých mezitím od olomouckého atentátu: "Co mám říci o královských hodnostářích té doby, nevím. Proč odešli, nebo kam se ukryli? Nevím, proč špatní dvořané, ba dokonce nespravedliví zrádci, kteří se nedbale starají o to, co je jim svěřeno, nestřežili krále sobě svěřeného. Nedbalost a zlý úmysl se sobě rovnají."

Okolnosti vraždy jsou opravdu podivné. A tak jsou na místě Benešovy otázky po odpovědnosti: "Kde byl tenkrát nejvyšší hofmistr, nejvyšší komorník, maršálek, kteří jsou vždy první, když se mají brát dary? Kde byli páni, šlechticové a stráž královského majetku? Myslím, že nenajdou omluvu, protože buď o zločinu věděli, nebo nedbali..." Buď o zločinu věděli, nebo nedbali... Tato slova jsou tím nejsilnějším obviněním, které bylo napsáno. A taky nejkonkrétnějším. Tato obžaloba zní: Vraždu připravila (anebo umožnila) česká šlechta. Česká šlechta měla opravdu důvod, aby tu vraždu zorganizovala. Obávala se, že by mohla ještě jednou zopakovat situace z roku 1290. Tehdy se Václav II. domníval, že mu hrozí od Záviše z Falkenštejna nebezpečí. Těžko říct, jestli to nebezpečí bylo skutečné. Záviš se prý chtěl sám zmocnit vlády, ostatně matka Václava II., královna Kunhuta mu byla nakloněna a později se stala jeho ženou. Václav II. dal posléze Záviše popravit. No a že by se teď panstvo obávalo něčeho podobného? Určitě mělo strach, aby se snad mladý Václav nepustil otcovou cestou. Ještě žilo hodně lidí, kteří si pamatovali Závišovu tragédii (vždyť od ní uplynulo teprve 16 let.) Obávali se, že by teď mohl stihnout stejný osud třeba zrovna je.

Nejdříve dostávali od mladičkého krále všechno, co chtěli, hrady, vesnice, majetek. V opilství podepsal, oč žádali. Ale teď se polekali. Polekali se, že dojde co nejdřív k účtování. To už ostatně naznačilo Václavovo běsnění s hrníčky: "Ty, takový pán, vrať mi to, co držíš, ten a ten hrad. Tak rozbiji hlavy svých poddaných, kteří se proti mně postaví na odpor a vzbouří."
"Někteří vypravují, že si tento král, když již po otcově smrti kraloval v Čechách, jednou postavil do řady hrníčky..." Ale - stejně důležité jako popis té hrnečkové scény je však ono neurčité zájmeno. "Někteří" - ano, někteří, tedy že si jako vypravují. Kronikář Beneš Krabice z Weitmile o celé té historii nevěděl z vlastní zkušenosti. ani nemohl, žil a psal za vlády Václavova synovce, Karla IV. On tu olomouckou tragédii znal z vyprávění starších. Tedy z druhé ruky. To je myslím důležité konstatovat, protože je velký rozdíl mezi svědectvím přímého účastníka té doby, a kronikáře, který o té věci jenom slyšel. Tím spíš, že on sám, tedy Beneš Krabice, o své tvorbě napsal tohleto: "Aby paměť o příhodách středního věku nezanikla docela, odhodlal jsem se sepsati to, co jsem našel v různých knížkách a co jsem slyšel vypravovati od předků. Ne že by všechno bylo pravdivé jako evangelium, ale věř tomu, co uznáš za vhodné víry, a oprav to, co uznáš za vhodné opravy. A jestliže jsem na předešlých nebo následujících stránkách, jsa náhodou špatně zpraven nebo ze své zbabělosti napsal něco, co by směřovalo proti cti knížete nebo prelátů, vlasti nebo konečně kohokoliv, od nynějška pokládám to za nevyřčené a nenapsané."

Alibista. Jistá míra alibismu v tom je, jistá míra alibismu koneckonců ke kronikářově profesi patří, najmě píše-li o událostech současných, ale na druhé straně mu tato slova jsou taky ke cti. Prostě poctivě připouští, že někdy ze zbabělosti či špatně informován mohl napsat něco, co nebyla pravda. On ze zbabělosti nejmenoval královské hodnostáře té doby, ale uváděl aspoň funkcemi ty, kteří měli střežit krále a snad zanedbali svou povinnost či byli ve spojení s organizovaným zločinem. (Už tehdy.) Jména lidí, kteří zastávali v době atentátu uvedené funkce, si zjistíme ve Františkovi Palackém: Nejvyšší hofmistr - Albrecht z Lomnice. Nejvyšší komorník - Jindřich z Rožmberka. Nejvyšší maršálek - Tobiáš z Bechyně. Ti tři mohli mít přímý podíl na zločinu, ale kronikář Beneš je taky mohl uvádět symbolicky, jako vrcholné představitele kruhů, které měly chránit mladičkého krále a nechránily ho. Tu odpovědnost z nich nikdo sejmout nemůže. Dnes bychom asi nemohli tvrdit, že ti tři měli odpovědnost trestní, ale určitě šlo o odpovědnost politickou. Této odpovědnosti politiky nikdo nezbaví. Ani tehdy, ani dnes.

Před šestnácti lety dopadl Záviš z Falkenštejna špatně. Před šestnácti lety... tím se myslí v roce 1306 minus 16 = 1290. Tehdy se udála nejenom poprava Závišova, ale i likvidace celé jeho strany. Měl teď, tedy v roce 1306 nějaký muž podobné postavení jako před lety Záviš? To znamená muž, který by se nejvíce strachoval o svůj krk a majetek? Po smrti králova otce Václava II. zavládla v Čechách situace značně uvolněná. Každý si mohl dělat, co chtěl. (Dokonce i pražský patriciát se rozhodl, že bude razit svoje vlastní mince.) Tak jako pražští měšťané, tak se určitě chovalo i české panstvo. (Ne-li hůř...) Našla se v této době osoba, která měla v roce 1306 stejně silné postavení jako před lety Záviš z Falkenštejna? Nenašla. Přísná vláda Václava II. nedovolila takovému muži vyrůst, prostě tu nebyl. A co kupříkladu Jindřich z Lipé? Ten stál pouze na začátku své oslnivé kariéry, jeho doba teprve přišla. V roce 1306 se postavení ani majetek pána z Lipé nedaly srovnat s postavením Záviše z Falkenštejna před rokem 1290. Byl sice povahou přímo předurčen k vedoucí roli, ale kupředu se teprve začíná drát.

Takže zatím se ho Václav III. nemusel bát? Nepředstavoval pro něho takové nebezpečí, že by z něj musel mít obavy a proto by ho chtěl likvidovat, čemuž by se Jindřich z Lipé snažil předejít tím, že by se postavil do čela spiknutí proti králi. Když tu tedy nebyl muž Závišova formátu, byla tu spousta menších zlodějíčků, kteří využívali královy povolnosti a v té podivné privatizaci majetku Českého království si tu více, tu méně přikradli. Byly však jejich aspirace takové, aby ohrožovaly přímo Václava III.? To těžko. A co vesnice a města a hrady, které král v opilosti rozdával? Měly svou cenu, ale nezdá se, že takovou, aby za ni musel král pykat svou hlavou, když se obdarovaní začali obávat, že o dary přijdou. Dobře, ale - co mohlo tedy pány jako celek vést ke spiknutí? Mohli si přát lepší situaci, než takovou, jaká nastala po smrt Václava II.? "Král s panskými syny denně dováděl, pil silné víno až do opilosti, trávil noci beze spánku, od rána, kdy měl být přítomen službám Božím nebo naléhavým poradám až do poledních hodin spal, a sotva se zdvihl od skončeného oběda, věnoval se prázdným hovorům a povídačkám. Jeho srdce křivila špatná společnost, takže se již nebál Boha ani lidí. Také v noci, když byl sám rozpálen vínem, synové urozených od něho získávali královské statky a hrady v Čechách a listiny na ně podle své milosti. V okolí takového knížete nebyl nikde ani jediný, kdo by činil dobro."

Ale jeden se přece jenom našel... "Ach, ach, vskutku nevím, proč se jeho otec, přemoudrý kníže, nepostaral tomuto mladíkovi od začátku jeho života o lepšího vzdělavatele nebo přísnějšího vychovatele. Když miloval syna, proč mu nevzal učitele?" Uveďme litanii Beneše Krabice z Weitmile v Kronice pražského kostela na pravou míru. Ano, on se totiž opravdu našel odvážlivec, který na sebe vzal ten nevděčný úkol nastavit mladému králi zrcadlo. Byl to Konrád, opat v klášteře, který založil jeho otec, ve Zbraslavi: "´Pane králi, prosím z celé duše otcovského styku, polepšete své mravy, vyhýbejte se špatným společnostem, mějte před očima Boha! Tak se vám rozmnoží léta v bohatém stáří a radost z toho získají všichni národové vám poddaní.´ Toto povzbuzující napomenutí přijal pan král s vděčnou myslí (o té vděčné mysli lze s úspěchem pochybovat, neboť sedmnáctiletý mladík, který přijímá napomínání starých s vděčnou myslí, to je něco jako bílá vrána, tím spíše, je-li králem. No ale je pravda, že se Václav změnil.) a od oné hodiny ukazoval se vážnějším a lépe se zcela vyhýbal tomu, co nebylo dovoleno. To nám totiž vykládala králova družina, jež bývala často v jeho přítomnosti. A není pochyby, že by byl napravil všechny výstřednosti, kdyby byl déle žil." K čemuž už nedošlo, protože 4.srpna podlehl atentátu.

Kdy to všechno začalo, nebo lépe - kdy to mohlo začít? Někdy na jaře 1306 dostal Václav zprávu z Polska, po které začal shánět dohromady zemskou hotovost. Panstvu se na tu válečnou výpravu nějak moc nechtělo. Král už se pomalu vymaňoval z jejich vlivu, rozbíjel hrníčky, pojmenované po svých šlechticích, z ovlivnitelného mladíčka se stával samostatný člověk. To určitě netrvalo dny nebo týdny, ten obrat určitě probíhal nějaký měsíc. Někdy na začátku, na jaře 1306 vydává Václav zakládací listinu k novému klášteru, v červnu navštěvuje hrob svého otce na Zbraslavi (při té příležitosti mu opat mluví do duše). A 4. srpna je král zavražděn. To máme nějakých šest týdnů. Šest týdnů k proměně. Není to nějak málo? Je. Šest týdnů je příliš krátká doba na to, aby se panská opozice dala dohromady. Aby si uvědomila, že její zlaté doby skončily, že teď bude Václav účtovat.

Nesmíme zapomenout na tehdejší technické podmínky, na možnost osobních jednání a schůzek - to všechno vyžaduje čas. To všechno vyžaduje čas i dnes, v době mailů a mobilních telefonů... A k tomu ještě jedna věc, a veledůležitá: úmysl krále zavraždit přece znamenal úmysl změnit dynastii. Atentátem by byli Přemyslovci vyvražděni. Takové rozhodnutí by bylo nesmírně odvážné a riskantní. Co když nový panovník bude energický a nedovolí jim to, co Václav? Vyvraždit dynastii, to by byl postup bez precedentu - šlechta by k němu sáhla leda tehdy, když by nezbývalo jiné řešení... když by se situace zkrátka stala vyhrocenou... A my nemáme Václavovo protipanské smýšlení doloženo ničím jiným než tím, že rozbíjel hrníčky se jmény svých šlechticů... Kdyby šlechta musela vraždit, tak by k tomu kroku sáhla teprve po tragických zkušenostech, po drastickém delším údobí, kdy by jim panovník skutečně začal brát statky a hrady, které jim předtím dal, ale dospět k úmyslu zavraždit krále jenom na základě několikatýdenních zkušeností s panovníkem, který se rozhodl, že začne nový život? To nezní zrovna věrohodně...

Možná kdyby měl král nějakého sourozence mužského rodu, kdyby tady existoval nějaký další Přemyslovec, ale takto? Možná kdyby tu byl nějaký další Falkenštejn, čili silný jedinec, možná kdyby statky, o které by při případném vracení šlo, stály svým množstvím za to, možná kdyby časový úsek od Václavovy proměny byl delší a panstvo se už na vlastním hřbetě přesvědčilo, že není jiného východiska, potom možná, potom snad, potom dejme tomu... Ale jinak? Ne. České panstvo jako celek, navzdory tomu, co o něm psali Dalimil, cizí kronikáři i Beneš, se nespiklo a nestálo proto v pozadí olomouckého zločinu. Můžeme je škrtnout...

"24. května Léta Páně 1284." Proč se vracíme tak daleko do minulosti? Do doby, kdy Václav II. sotva usedl na český trůn, kdy jeho synek, toho jména třetí ještě nebyl vůbec na světě, kdy byl Záviš z Falkenštejna na vrcholu moci? Toho dne byl v Praze podepsána jedna smlouva. Dvě panské skupiny stojící proti sobě v ní uzavírají příměří. Zavazují se, že přestanou se vzájemnými potyčkami a že nastolí zemský mír. Zachovaly se o tom listiny V jedné jsou uvedeni se svými pečetěmi stoupenci Záviše z Falkenštejna, druhou podepsali jeho protivníci. Na té první listině (tedy stoupenců Záviše z Falkenštejna) je celkem 18 jmen. Kromě dalších: Ojíř z Lomnice, nejvyšší komorník; Záviš z Falkenštejna, vůdce skupiny; Vítek z Krumlova, podkomoří; Jindřich z Rožmberka, Jaroslav ze Šternberka, nejvyšší číšník; Holen z Wildštejna. A ještě další. A teď se dejme do rozplétání klubka velice, ale opravdu velice zajímavých souvislostí. Příbuzným pana Ojíře z Lomnice byl Albrecht z Lomnice, za Václava III. nejvyšší hofmistr - nepřímo ho jmenuje kronikář Beneš, že zanedbal své povinnosti či že snad byl ve spojení se spiklenci...

Další podepsaný na té listině z roku 1284. jako přední stoupenec Záviše z Falkenštejna je Jindřich z Rožmberka - za Václava III. nejvyšší komorník, opět jmenovaný Benešem Krabicí, že cosi "zanedbal či byl ve spojení s vrahy." A dostáváme se k Jaroslavovi ze Šternberka, zase příslušníkovi Závišovy skupiny a příbuznému pana Alberta ze Šternberka, v jehož olomouckém domě došlo k vraždě. A konečně trumf na závěr: na listině je uveden mezi stoupenci Záviše z Falkenštejna i pan Holen z Wildštejna neboli z Wildenštejna. Je jmenován na posledním místě, asi nejmladší a patrně nepříliš zámožný, takový "ocásek" celé skupiny. Právě o něm říká kronika Otakara Štýrského, že "bylo jich dvanáct, kteří házeli kostkami, kdo má krále zabít. Určili, že vraždu spáchá ten, kdo hodí dvojku. Tu hodil jeden pán, byl to jistě nemilosrdný člověk, z Wildsteinu pan Odelin se jmenoval, dvě oči a ne víc."

Spisovatel Miroslav Ivanov naznačuje ve svém Českém pitavalu možnou cestu k vrahovi. Či k vrahům: "Václav II. dal popravit v srpnu 1290 před Hlubokou Záviše z Falkenštejna a tím si vyřídil účty s celou opozicí, se Závišovými stoupenci. Někteří uprchli ze země a když je Václav objevil při tažení v Polsku, dal je pobít, jiní se stáhli do ústraní, aby si zachránili hlavy a majetky. K těm druhým patřil pan Holen z Wildštejna. Nezapomněli, ti páni z Lomnice a z Rožmberka a ze Šternberka a taky z Wildštejna. A když se naskytla příležitost, tak splatili starý dluh. Nešlo o spiknutí českého panstva, šlo o vyrovnání dluhu některých jednotlivců."

 

Pamětní deska na Krvavé pavlači připomíná zabití posledního Přemyslovce na českém trůnu

Tak, a je tu ještě jedna listina, která tuto hypotézu potvrzuje. Sice nepřímo, ale potvrzuje: Vyplývá z ní, že Závišova dcera (údajně se jmenovala Ulrika) i jeho zeť trpělivě čekali po celou dobu vlády Václava II., až tento panovník, který nechal popravit Záviše z Falkenštejna, zemře. K tomu došlo v červnu 1305 a už na podzim téhož roku požádal Závišův zeť Hynek Krušina nového krále, aby znovu prozkoumal celou Závišovu záležitost. Přesněji, aby zrušil zabavení Závišova majetku. Hynek Krušina psal doslovně: "Ony statky mi dal Záviš jako věno a z titulu věna mé manželky, dcery řečeného Záviše, mi tedy patří..." Václav III. odpověděl 9. ledna 1306. roku listem, který, i když náramně kostrbatým právnickým jazykem, hodně napovídá: "Nařídili jsme nahlédnout do privilegií našeho otce a do zemských desk a jak z nahlédnutí do privilegií a zemských desk, tak i jinak jsme při pátrání po plnější pravdě v té věci shledali, že svrchu řečenému Hynkovi a jeho manželce, dceři svrchu uvedeného Záviše, k těm statkům žádné právo nenáleží; pročež řízení i rozsudek svrchu uvedených úředníků a kmetů, které náš otec schválil a potvrdil svými privilegii, rovněž potvrzujeme a řečenému Hynkovi a jeho svrchu uvedené manželce, jakož i jiným synům a dcerám řečeného Záviše, pokud se někteří nebo některé později objeví, chtějíce se domáhat oněch statků, ve věci toho domáhání statků samotných ukládáme věčné mlčení."

Tou právnickou formulí o věčném mlčení uzavřel Václav III. navždy případ Záviše a jeho majetku. Věčné mlčení... Jako že o něčem podobném nemůže být ani řeči. Co zbývalo příslušníkům Závišovy rodiny i skupiny? Onou listinou z 9.ledna 1306 si - možná - Václav III. určil svůj osud. Smrt.

Zdroj: Josef Veselý