Jan Neruda byl spisovatel, ale i velký cestovatel

 

Psaní veršů či prózy a cestování jde určitě dohromady. U této osobnosti to může i překvapit. Cestování rozvíjí i ducha a celkově člověka obohacuje a tím si u mě pan Neruda získal obdiv (žil v 19. století), u nás se říká "šplhnul" 😎.  Spisovatel (ale v dnešní době každý člověk) by měl mít přehled. 

Nevím, jestli v této době je přínosem ptát se na Nerudu, což je klasik a kdo v dnešní době čte klasiky? Četla jsem jeho Povídky malostranské (je to i zfilmováno) a líbilo se mi to, hlavně Týden v tichém domě. Povídky zachycují život Malé Strany. I když jsme to měli jako povinnou četbu, dnes jsem ráda, člověk to ocení (někdo možná ne), až mnohem později. Při poslední návštěvě Vyšehradského hřbitova jsem mu dala svíčku na hrob. Jeho Písně kosmické nebo Hřbitovní kvítí jsme četli také v rámci četby ve škole, možná to bylo k maturitě, už nevím. Nebudu daleko od pravdy, že když někdo slyší "školní četba", naskakují mu pupínky. Kdoví, jestli i v budoucnu bude klasik čten. Ovšem, tuhle báseň zná snad každý. 😉 Je z Písní kosmických:

Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům
a jsme zde Zemí spjatí.

Nám zdá se, z hvězd že vane hlas:
"Nuž pojďte, páni, blíže,
jen trochu blíže, hrdobci,
jimž hrouda nohy víže!"

My přijdem! Odpusť, matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my blesk k myšlenkám spřaháme
a noha parou cválá.

My přijdem! Duch náš roste výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí!

My přijdem blíž, my přijdem blíž,
my světů dožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!

Tady je báseň ve filmu "Marečku, podejte mi pero"

Klikem zvětši

Egypt. Země faraónů, hieroglyfů, životadárného Nilu, což připomínám v rubrice Tutanchamon. I v loňské sezóně, mohu říci už letos, strávily tisíce Čechů, Moravanů a Slezanů svou dovolenou v Egyptě, když se po covidu opět mohlo vycestovat. Češi ovšem do země faraonů jezdili už před mnoha desítkami let, kdy místo dnešních luxusních letovisek v Hurghadě byla jenom poušť.  K návštěvníkům Egypta v 70. letech 19. století patřil i básník Jan Neruda. Svou cestu do Orientu popsal v knize fejetonů Obrazy z ciziny.

 

Docela mě ty jeho kapitoly navnadily, pokud knihu seženu, ráda si přetu, jak ta místa viděl Neruda v 19. století. 👍

Jan Neruda (1834-1891) hodně a rád cestoval. Prosím, ta jeho životní data uvádím ne proto, že bych je zapomněla smazat, ale abychom si uvědomili tu dobu, kdy mladý Neruda procestoval tolik zemí, které pro mnohé současníky jsou nedostupné. Zemřel v roce, kdy se narodil můj dědeček a ten měl svůj "Egypt" na šachtě, protože roky fáral na Jan Marii na Slezské. Tady byl takový život. Básník však píše i toto:

„Mne osud do kolébky tvrdé dal, pak na kazajku záplatu mi přišil,“ popsal svůj sociální původ básník, prozaik a novinář. 

Neruda si však nemohl stěžovat, když navštívil Německo, Francii, Maďarsko, Itálii, Řecko nebo Egypt. Tato jeho cesta mě zvláště zaujala, protože jsem zahájila malý seriál o objevu Tutanchamonovy hrobky.

Neruda se v mladých letech na cesty vydával a dobře udělal. Jak sám uvádí, když ho „omrzely články Neue freie“, když měl právě „drobet času a drobet peněz“, složil si deset košil do vaku a vydal se na cesty. Když měl peněz i času ještě méně, udělal z nouze ctnost a cestoval po domovině. Vidíte, mnozí by si z klasika Nerudy mohli vzít příklad. 😗

Bělehrad, Bukurešť, Istanbul, Athény, Jeruzalém, Káhira. Všude tam Neruda byl. To jsou města, jež i dnes patří mezi nejvyhledávanější turistické destinace. Věděli jste, že Jan Neruda byl takový cestovatel?

„Člověk projíždí a studuje náhle s láskou ty milé domácí kraje, které dřív byl vždy jen projel, aby cizinu studoval. Hned ale baví i doma kraj, hned lid, hned samota a monolog – mudrc vždy najde něco, čím se stává moudřejším, a také hlupci cestování neškodí: bratry najde všude…“

 

Jan Neruda v mladším věku (portrét podle fotografie z konce 19. století)

Svou cestou do Egypta se zapsal do dějin literatury svými cestopisnými fejetony. Nejel pouze do Egypta. Byl doprovázen Emanuelem Kittlem, což byl otec známé pěvkyně Emy Destinnové, ale také nakladatel a mecenáš umění. Vyrazil přes Balkánský poloostrov, Istanbul, Svatou zemi - tedy Palestinu, až do Egypta. 👍

Navštívil tedy Orient v tom širším smyslu slova. Do Orientu se v té době skutečně počítaly i části Balkánu. Nebyla to ostatně jeho první dlouhá cesta. Neruda cestoval nejprve na kratší výlety. Nejdříve do Rakouska, do Německa, poté do Francie. Jako zážitky z jeho cest vznikly Pařížské obrázky, které byly později přejmenovány na Menší cesty. Takže když se vypravil do Egypta, byl už do jisté míry ostříleným cestovatelem. A navíc Egypt nebyl ani prvním setkáním s velice odlišnou zemí, tedy s Orientem. Neruda v té chvíli měl za sebou setkání s Tureckem - s Istanbulem. A skutečně se dokázal velice vnímavě seznamovat se svým okolím. Jeho cestopisné fejetony patří myslím nejenom z hlediska literární vědy, ale i z prostého čtenářského hlediska k jedním z nejzajímavějších a nejhezčích, které máme.

"Jen některé z největších ulic v Kahýře mají svoje jména, číslován není dům ani jediný. Ulice jako v Orientu vůbec velmi úzky, zcela nepravidelny, plny koutů, záhybů a zřícenin. Domy jednotlivé, zde skoro vesměs kamenné a často s ozdobnými portály, kdežto v Cařihradě jen ze dřeva, jsou rovněž nepravidelny, přízemí samý krám, výš samý výstupek a arkýř, mající místo skla a rámů jen dřevěné mřížoví, avšak mnohdy velmi uměle vyřezávané a pestře natřené. Tím mřížovím mohou ženské pohodlně hledět do ulice dolů. Četné mešity s loggiemi a minarety, bíle a červeně napříč pruhované, povznášejí se nad stavby vůkolní. Od střechy k střeše bývají přes ulice položena prkna neb přetaženy šaty, aby v ulici byl stín a chlad. Některé ulice a čtvrti jsou odděleny od sebe dosti mohutnými, obyčejně ale již rozsypanými branami a vraty. Smradu všude dost a smetišť také dost."  Jan Neruda: Obrazy z ciziny

V jistém smyslu to byla dobová móda jezdit do těchto míst. Rozhodně v celoevropském měřítku. Ani v českých poměrech nemůžeme mluvit o ojedinělé osobnosti. Jen pro naši představu, v době, kdy Jan Neruda do Egypta jel, na počátku 70. let 19. století, už Egypt oplýval velkou sítí turistických služeb. A čím více se blížilo 20. století, tím více jich přibývalo. Pokud tedy šlo o samotnou cestu do Egypta s využitím veškeré cestovní infrastruktury, např. parníku rakouského Lloydu, egyptských železnic, sítě hotelů a tak dále, tak to byla kupodivu cesta velmi bezproblémová. To byla cesta doslova "pohodlně turistická". Nerudovi současníci se do Egypta skutečně vydávali poměrně hojně. A obecně také do Orientu.

 

Ottův slovník naučný Nerudu charakterizuje: „zájem o všecko, těkavost ode všeho ke všemu, a spojil ve svém fejetonu světový rozhled a vzdělání, bystrou vlohu pozorovatelskou, české, vřelé a silné cítění, přímý, výrazný a důsledný soud, mluvu nesmírně bohatou, odstíněnou, pružnou, kterou čerpal z lidových pramenů, i když vyvěraly na ulici.“ 

Jen připomenu, že to byl "ten Neruda", který žil a tvořil v domě U dvou slunců: 

Napsal více než dva tisíce fejetonů. Jeden z nejznámějších je "Kam s ním?"

 

 

Jan Neruda zemřel v srpnu roku 1891 na rakovinu tlustého střeva. Údajně měl být pohřben na pražském Slavíně, ale jeho přáním byl hrob pod širým nebem, což se mu nakonec vyplnilo. Na fotografiích vypadal jako kmet, ale zemřel v 57 letech, dnes by se řeklo v produktivním věku (snad mladém?), protože dnes by musel "makat" možná ještě osm let, než by mu přiznali důchod. 

 

 

Troufám si říct, že to byl nejznámější spisovatel z Malé Strany v Praze. Znáte hrdobce, kteří jsou vzpomenuti nahoře v básni? 😏 „Hrdobci jsou pravděpodobně Nerudův neologismus a znamená to někoho, kdo je hrdý,“ vysvětluje literární vědec Jakub Říha.

Zdroj: plzen.rozhlas.cz, cesky.radio.cz, www.psanci.cz