Na Zelený čtvrtek zvony odletěly do Říma

 

Letošní  Zelený čtvrtek připadl na 6. dubna. Je to první ze čtyř svátečních velikonočních dnů - den poslední večeře Páně a počátek největšího půstu v roce. Zelený se mu říká podle zelené louky, na níž se v zahradě Getsemanské Ježíš při loučení modlil (existuje více vysvětlení). Utichl hlahol zvonů, neboť ty odlétly do Říma. Leckde se však naopak rozezněly hrkačky, jimiž obvykle malí chlapci zaháněli Jidáše. O den později Kristova zrádce připomínaly také jidášky pečené z bílé mouky a medu, které měly zabránit „zrádnému“ uštknutí. Název Zelený čtvrtek vznikl přesmyčkou původního německého názvu Greindonnerstag (lkavý čtvrtek) na Gründonnerstag (Zelený čtvrtek). 

Dopoledne na Zelený čtvrtek se v katedrálách setkávají kněží se svými biskupy a obnovují své kněžské sliby. Zároveň se světí posvátné oleje, které se používají po celý rok při udílení svátostí. Večerní obřad vyjadřuje dvě hlavní události: Ježíšovu večeři na rozloučenou, při níž myje apoštolům nohy a ustanovuje tajemství eucharistie. Zároveň je zrazen od Jidáše. Druhou událostí je Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě a jeho zajetí.

 

Poslední večeře je nástěnná malba z 15. století, jejímž autorem je Leonardo da Vinci. Nachází se v refektáři dominikánského kláštera u milánského kostela Santa Maria delle Grazie. Malba zachycuje Ježíše a dvanáct apoštolů při poslední večeři.

Poslední večeře

• Ježíš a jeho učedníci se ten den sešli k večeři. Připravili pečeného beránka, jak bylo o svátku zvykem. Ježíš při večeři řekl, že mezi nimi sedí jeden, který ho zradí. Učedníci se dívali jeden na druhého a každý se obával, jestli nemá na mysli právě jeho. Pak Ježíš všem podal kousek chleba, který nazval svým tělem, a dal napít vína, které nazval svojí krví. Od té doby si lidé chlebem a vínem připomínají jejich poslední společnou večeři a učení, které Ježíš lidem předával. 

***

Zvony nám stále připadají krásné a magické. Do křesťanské liturgie se zvon dostal až roku 313, kdy kněží začali svolávat k bohoslužbám zvoněním. O rozšíření se zasloužil papež Řehoř v 7. století, kdy bylo vydáno nařízení o zvonění. Hlas zvonů se v té době rozeznívá při volbě, korunovaci i pohřbu krále, ale i při požárech nebo před vpádem nepřátel. Tajemství odlévání zvonů střežily rodiny zvonařů po celé generace. K lití zvonů se tehdy vázala i řada pravidel. Při jejich lití nesměl nikdo zalhat a zvonovina na výrobu se nesměla nikde ukrást. Zvony by prý provinilce prozradily svým hlasem a on by za hřích zaplatil svým životem. Pokud by se zvony přemístily do jiné zvonice, odletěly by prý znovu zpět, stejně jako po velikonočním týdnu přiletí z Říma.

Vzduchem hučí to a zvoní,
bouří to a hřímá,
táhnouť zvony ze všech konců
do starého Říma.

Velké, malé zvony hučí
mocně černou nocí,
ve snu slyším je, jak letí
tichou Velkonocí.

Cítím, jak ty mocné zvuky
moje srdce budí,
jak se srdce rozzvonilo
v třesoucí se hrudi.

Rozzvonilo jak za dávných,
jak za dětských časů,
když jsem ještě rozumíval
kovovému hlasu.

Kudy přesně zvony letí a jak překonávají Alpy, není známo. Papež jim požehná za věrné služby: Milé zvony, děkuji vám za celoroční práci. Svědomitě jste plnily svoje úkoly. Zvaly jste lidi k modlitbám, ohlašovaly svatby, křty, úmrtí i pohřby, zvonily jste klekání, šturmovaly jste, když se blížil požár nebo velká voda. Svým hlasem jste zaháněly démony a zlé moci, ale taky bouřku, vichřici, epidemie či nepřátelská vojska. Za to vám nyní žehnám! Buďte zdrávi a na shledanou o příštích Velikonocích! Na Bílou sobotu po Gloria se vrátí a zvoní: „Byl jsem tam! Byl jsem tam!“

Toto zvonění má prý kouzelnou moc – když hospodyně při tomto zvonění zamete dům, nebudou se v něm po celý rok držet švábi; pokud se při něm člověk umyje v pramenité vodě, bude celý rok zdráv; ovocnými stromy v zahradě se má zatřást, aby se probudily, a rovněž postříkat vodou (nebo potřít čerstvě zadělaným těstem), což jim prý na celý rok dodá sílu.

K hlasu zvonů se vztahují i jiné pověsti a pověry: kdo si uřízne kus provazu od zvonu, dokáže podojit každou krávu, kam až je slyšet hlas příslušného zvonu. Známá prastará pověra je zvonění na mraky, které mělo zahnat blížící se bouři. Tato pověra má kořeny ještě hluboko v pohanských dobách, kdy lidé věřili, že zlé démony lze odehnat hlukem. Z toho důvodu se také církev snažila tuto pověru vymýtit, ovšem nutno dodat, že v celku neúspěšně, a tak ji později tiše schvaluje – ostatně zvon byla věc posvěcená Bohem.

U nás zvonění na mraky zakázal Josef II., ale ani on neuspěl a možná byste i dnes našli některé horské vsi, kde se to dosud provozuje. Když se prý pokřtěné nemluvně dotkne ústy provazu od zvonu, zažene to od něj na celý život ďábla. Ale pozor – jestli se ústy dotkne samotného zvonu, neudrží nikdy žádné tajemství.
Olej, kterým se promazávají čepy, v nichž je usazena zvonová hlavice, lze prý užít jako vynikající lék proti nemocem kloubů.

  

Podle jedné z legend se v průvodu zvonů letících do Říma objevují i podivní hosté. Zvonový kov, tedy bronz, se totiž ani při případném přetavení, které skutečně bývalo velice časté v rámci válečných rekvizic, nezbavuje povinnosti vykonat každoroční pouť. Jedna z pověstí například vypravuje, že o své kanóny přišli o Velikonocích i vojáci, kteří bojovali během první světové války na Piavě. Traduje se také, že zvony do Říma letí zcela tiše – první ty nejstarší, které znají cestu, a na konci nejmladší a malé, aby se neztratily.

Podle staré tradice zvony, hlavně na vesnicích, nahrazují různé hrkačky. Je už velice málo míst, kde se tento zvyk udržuje tak, jako v Dlouhém na Žďársku. To jsem se dočetla, tak ráda zveřejňuji, u nás se tyto zvyky nedodržují: Na první hrkání se obyvatelé Dlouhého scházejí už na Zelený čtvrtek v podvečer. Hrkačky mají v rukou hlavně děti. A nejsou to jen ty známé malé dřevěné hračky do ruky. V Dlouhém chtěli, aby je bylo pořádně slyšet, a tak si pořídili hrkače na kolečkách, které se trochu podobají trakačům. Rachot vydávají pořádný. 

Hrkači v Dlouhém obcházejí obec celkem pětkrát. Nejnadšenější jsou děti. Celý zástup hrkačů chodí po obci a zastavuje se u křížků, hřbitova, a dalších významných míst. Na každém se pomodlí, zazpívají a pak jdou s rachotem dál. Asi po hodině se hrkači vracejí na výchozí místo, ke kapličce naproti obecnímu úřadu. Ještě se domlouvají na další, tentokrát ranní hrkání, a odcházejí do kostela na obřady Zeleného čtvrtku.

Myslkovice v Jihočeském kraji: V době, kdy zvony nejsou, nahrazují je řehtačky. Kluci chodí po vesnici a řehtají, aby oznamovali ten čas. V Myslkovicích mají krásnou tradici, kdy kluci chodí opravdu každou hodinu. Velikonoční řehtání patří mezi nejstarší místní zvyky. Tradice je určitě více než stoletá, nikdy nebyla přerušená, vydržela i v době válek a komunistů.

Řehtačky můžete slyšet od čtvrtečního večera, během celého Velkého pátku a ještě v Bílou sobotu. Ta je zároveň v obci spojena s koledou. V sobotu kluci vyřehtávají a lidé jim dávají vajíčka nebo nějaký drobný peníz za tu službu, kterou vykonávali předchozí dva dny. Tady není úplně zvykem, že by se chodilo na pomlázku v pondělí, chodí se v sobotu.

Stále se řehtá například v Chlumíně nebo Čečelicích, kde děti chodí už odnepaměti ve stejném čase a shodnou trasou. Zelený čtvrtek tam začíná originálně, v pět hodin ráno se třikrát obejde kostel a dva páni a půlpáni se přitom zastaví ke krátké modlitbě u blízkého křížku, dnes už to ale chlapci pojímají spíš symbolicky.  V sobotu se pak vybírá od hospodyní odměna za řehtání, nejvíce bývá vajíček a mincí.

Třikrát denně se chodí od Zeleného čtvrtku i v Chodči. V sobotu v poledne se chodí s písní o Jidášově zradě vybírat. Na konci popěvku se zatočí kocourem a hospodyně vkládají do košíků barevná vejce a drobné peníze. V Chodči běžně chodí řehtat i děvčata.

Na Mělnicku se řehtá rovněž ve Klích, kde se klapačky a trakaře dědí už po generace z otců na syny, v Liblicích, Nedomicích, Ovčárech, Tuhani, ve Velkém Borku, Mělnické Vrutici, Jelenici, Vavřinči, Konětopech, kde chlapci nosí při řehtání vyřezávané hole, nebo v Čakovičkách, kde starší chlapci, zajišťující v pět hodin časné ranní řehtání, nocují společně u babičky některého z nich.

Řehtání ustává v sobotu večer, kdy se po modlitbě Gloria zvony vracejí z Říma, aby zvěstovaly zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

 Zdroj:vysocina.rozhlas.cz, ct24.ceskatelevize.cz, zakrasnejsivimperk.cz