Hory a lidé odjakživa patří k sobě. Dokladem toho je nález muže z ledu, o kterém jsem psala ZDE. Horolezectví je sport, o kterém mohu říci, že si nejsem tak jista, jestli ho obdivuji. Někdy mi to připadá příliš riskantní. Někoho ty skály prostě lákají, to jsme viděli už ve filmu s Tomášem Holým "Jak poslat tatínka do polepšovny", kde pan F. Němec hraje nadšeného horolezce Luboše. 😉 Do hor jsem dost jezdila, ale tam vždy trasy po turistických značkách. Nejraději jsem měla Vysoké Tatry, kde jsem se nejvýše dostala na Téryčku, to vím jistě. Jak vysoko jste se po svých, ne lanovkou, dostali vy?
Těch dva tisíce metrů nad mořem je moje pěší maximum, jinak jsme běžně chodili z Hrebienku na Skalnaté pleso (a zpět), kde se nadm. výška uvádí 1751 m. I tam je symbolický cintorín pri Popradskom plese:
Podobné byly horské túry na Malé Fatře. Hory jsou krásné, ale člověk by měl myslet na bezpečnost svoji a skupiny, se kterou jde. Trénink a fyzická příprava je určitě důležitá. I hory mají své pomníčky. Jsou však okolnosti, které neovlivníme. Jeden takový případ vešel do dějin a dnes ho chci připomenout.
Jistě jsou mezi námi pamětníci této události. Kolik bylo těch, kteří do té doby znali Huascarán? Až se "to" stalo. Šlo o smrt českých horolezců pod Huascaránem 31. května 1970, což je dosud největší tragédií českého horolezectví. Dnes od této smutné události uplynulo přesně 53 let.
Huascarán v peruánských Andách.
Začnu příběhem, jak si někdy může "osud" s člověkem zahrát. Jednoho člověka může zachránit, naopak jiného žene do záhuby a zkrátí mu život. S výpravou měl tehdy odletět i lékař Leoš Chládek z Liberce, aby se zúčastnil expedice na nejvyšší peruánskou horu Huascarán. Jak se asi pan doktor Chládek cítil, když mu v práci řekli, že nedostane dovolenou? Prostě ho nepustili. Docela si to zklamání a pravděpodobně i vztek dovedu představit. Tehdy ještě netušil, že díky tomuto, pro něj nesmyslnému zákazu, přežil.
MUDr. Leoš Chládek měl být účastníkem výpravy: „Oslovil mě tehdy Bohumil Nejedlo, ale já jsem se právě vrátil z první československé výpravy do Himálají – lezli jsme v roce 1969 na Annapurnu, a tak mě ředitel nemocnice nepustil. Místo mě jel Svatopluk Ulvr,“ prozradil liberecký ortoped.
A tak místo něj tam jel náhradník - Svatopluk Ulvr. A ten, předpokládám, že natěšený, jel osudu vstříc. Kamenná a sněhová lavina zasypala základní tábor, jak se tehdy psalo, československých horolezců. Došlo ke známému zemětřesení v Peru, které trvalo 45 vteřin, ale zahynulo při něm asi 70 tisíc lidí (podle některých až 100 tisíc), včetně 14 členů naší horolezecké výpravy. Pamatuji si jméno Vilém Heckel, což byl v té době známý fotograf, který taktéž v té lavině kamenů našel smrt.
Osudného 31. května 1970 vypuklo zemětřesení pod mořem nedaleko Peru. Otřesy dosáhly síly 7,9 stupňů Richterovy škály a jejich ničivý vliv se projevil na obrovském území. Kromě obytného území narušilo zemětřesení i téměř 7000 metrů vysokou horu Huascaran. Obrovská část jejího severního svahu se odtrhla a řítila se po úpatí hory dolů. Lavina ledu, bahna a kamení měřila na šířku téměř dva kilometry. Její rychlost přesahovala 300 kilometrů v hodině.
Původně se skupina libereckých horolezců chystala na Mount McKinley na Aljašce. Z politických důvodů však nedostala k výjezdu do USA nutný oficiální souhlas. Psal se rok 1970 a asi je jasné, proč tomu tak bylo. Jako náhradní cíl byl vybrán peruánský Huandoy. Jenže změnou plánu peripetie neskončily.
Loď s materiálem se opozdila a zhruba 400 kg materiálu bylo během transportu ukradeno. K dovršení všeho se v průběhu prvních průzkumných cest 18. května v poměrně nenáročném terénu zřítil a na místě se zabil nejlepší lezec celé výpravy Ivan Bortel.
Nakonec se Bortel stal jediným členem výpravy, jehož ostatky se vrátily zpět do Čech. Zbývajících čtrnáct účastníků expedice zvažovalo zastavení všech akcí a návrat, nakonec ale zvolili náhradní cíl, a to šestitisícovky Pisco a Huascaran, nejvyšší vrchol Peru. Tehdy se, myslím, měli vrátit, jenže ve velehorách se se smrtí musí počítat.
„Moje milovaná, píši ze základního tábora. Je to tu neodolatelné a kouzelné. Ti z nás, kteří viděli Hindúkuš, Kavkaz, Alpy nebo Špicberky, říkají, že takovou nádheru neviděli nikde jinde. Často na Vás myslím při dlouhých večerech. Plánuji, co všechno uděláme, až se vrátím,“ dopis, který poslal na jaře roku 1970 domů jeden z členů expedice na Huascarán v Peru. Za několik dnů zahynul pod lavinou společně s přáteli horolezci.
Poslední naděje se zhroutila 11. července, kdy předseda Peruánského klubu andinistů a vedoucí chilské záchranné expedice oznámili, že všech čtrnáct československých a jeden chilský horolezec, který se nacházel v táboře expedice, se stali obětmi katastrofy.
Koho zajímá víc, je zde video Osudové okamžiky Huascarán 1970:
(Členové výpravy: Arnošt Černík (44), Milan Černý (26), Vilém Heckel (52), Jiří Jech (38), Valerián Karoušek (41), Jaroslav Krecbach (24), Miloš Matras (37), Ladislav Majsner (34), Milan Náhlovský (26), Bohumil Nejedlo (38), Zdeněk Novotný (32), Jiří Rasl (34), Svatopluk Ulvr (32) a Václav Urban (35)).Arnošt Černík(44), Milan Černý(26), Jiří Jech(38), Valerián Karoušek(41) - akademický sochař, Jaroslav Krecbach (ve 24 letech nejmladší člen výpravy), Miloš Matras(37), Ladislav Majsner(34), Milan Náhlovský(26), Bohumil Nejedlo(38), Zdeněk Novotný(32), Jiří Rasl(34), Svatopluk Ulvr(32) a Václav Urban(35). Ve výpravě byl i fotograf Vilém Heckel, který byl ve svých 52 letech nejstarším členem výpravy.
Více zde: https://www.perudovolena.cz/huascaran/
„V květnu roku 1970 stál u jezera Llanganuco základní tábor československé horolezecké expedice. Při zemětřesení dne 31. 5. 1970 byl zasypán kamennou a sněhovou lavinou z vrcholu Huascaránu. Všichni členové expedice spolu se svým chilským přítelem zahynuli. Vzpomínáme na Vás, kamarádi.“
Česká vlajka na památníku obětem Expedice Peru 1970, který stojí nedaleko základního tábora pod Huascaránem. Foto: M. Holeček
Zdroj: www.lidovky.cz, ct24.ceskatelevize.cz, plus7dni.pluska.sk
Hanko, hodně zajímavý článek. O té tragédii jsem kdysi slyšela, ale podrobnosti jsem neznala. Osud je prostě osud, ten se nedá ani oklamat, přelstít ani uplatit. Ten tábor českých horolezců vypadá tak poklidně, tam by takovou hrůzu čekal málokdo. Díky za informaci, zdravím 😮
OdpovědětVymazatEvi, děkuji za pochvalu článku. Tato tragédie našich horolezců je dosti známá, bohužel oblast, kde měli tábor, je seismicky dosti aktivní. Kdyby je to zastihlo při výstupu, asi by to dopadlo stejně tragicky.
VymazatPřeji pěkný začátek června. ☺
Hani, po horách jsem chodila hodně v mládí s tátou, ten miloval Tatry a tak jsme toho hodně spolu prošmajdali. Zrovna nedávno jsem si četla o výstupech na Everest, jak se z unikátních výstupů stala komerční záležitost, velký byznys pro nepálské úřady a cestovní kanceláře. Everest je přelidněný a to je velmi nebezpečné, lidé tam umírají ve frontě pod vrcholem... Pozdravuju, Lenka
OdpovědětVymazatLeni, vidím, že Tvůj táta je prima, věřím, že se mu daří dobře. Já jsem měla také dobré rodiče, jen na hory jsme zajeli až za mé dospělosti, kdy jsem je tam prakticky já vytáhla. Aspoň takhle. Ty články o výstupech na Everest jsou různé, jsou i takové, které ty fronty zájemců vyvracejí, kdoví, jak to ve skutečnosti je. V každém přípravě není pochyb o té komerční záležitosti.
VymazatMěj se moc pěkně, Lenko. ☺
Zapomněla jsem tam jednu důležitou věc-Všechny vrcholy přístupné turistickou trasou.I když tam jsou na mnoha místech řetězy.
OdpovědětVymazatJituš, dobře, že jsi to doplnila, hlavně pro někoho, kdo tohle čte. Při náročnějších trasách bývají řetězy nebo žebříky, ty jsme zažili i loni v Jeseníkách. To by si měl budoucí návštěvník zjistit, aby věděl, do jakého terénu jde. Chce to tam vhodnou obuv a kondici lepší, to pak není jen "procházka".
VymazatHani, o tragédii vím, ráda jsem si přečetla tvůj příspěvek i všechny. komentáře.
OdpovědětVymazatZdravím, Helena
Helenko, ta tragédie je dosti známá, chtěla jsem tyto naše horolezce na blogu připomenout. Škoda, že jsi nenapsala, jaké hory jste navštívili vy, protože vy jste cestovatelé. ☺
VymazatDěkuji a posílám pozdrav do Čech.
Hani na tuto tragédii si také pamatuji. Ráda čtu knihy o horolezeckých expedicích. Přečetla jsem jich docela dost. Moc se mi líbila kniha kterou sepsal J. Rakoncaj. Jmenovala se K2 a byly tam i úžasné fotografie, stejně Jako "Krok od vrcholu", což bylo právě z And. Pamatuji si dokonce, kdy v Alpách při tréninku zahynula italská vynikající horolezkyně Julia Thulisová, která často s našimi horolezci jezdívala právě zdolávat ty osmitisícovky. Hani to jsou odvážlivci a dobrodruzi, ale je to sport. Těžký a náročný. Přeji Ti krásné dny ve zdraví.
OdpovědětVymazatJari, oceňuji, že o tomto tématu jsi mnohé četla a znáš to. ☺ O horolezci J. Rakoncajovi vím také, ale více informací jsem měla o Leopoldu Sulovském, který pochází z našeho kraje. Byl prvním Čechem, který zdolal M. Everest, zdolal i Matterhorn a M. Blanc. Měl tady v Ostravě prodejnu s horolezeckými potřebami. Po letech vstoupil do politiky a stal se 2x i senátorem.
VymazatHorolezectví není pro každého, je to velmi náročné a tito lidé nemohou být nějaké "padavky". Moc děkuji a jsem ráda, že jsme si takové téma připomněly. Přeji příjemné, ještě stále jarní dny. ☺
Hory mám ráda,ale jak se říká zdolávat je pouze ve skupině na kterou se můžeme spolehnout ..
OdpovědětVymazatVelký souhlas, Marti, vydávat se někam do terénu sám, je velký risk a ve starším věku ani nikam do lesa nejen na hory sám, na hory už vůbec ne, člověka může postihnout indispozice nebo úraz. Je dobré to připomenout.
VymazatMějte příjemné červnové dny. ☺