České chemické názvosloví je unikátní

 

Na dnešní den připadá výročí, které je spojeno s chemií. Máte nebo měli jste rádi ve škole chemii? ... No dobrá, ale -ný, -natý, -itý, -ičitý si pamatujeme, ne? Člověk se tím nemusí zabývat profesně, ale určité povědomí by měl mít. Proto se dnešní téma snažím vzít za ten zajímavější konec > 😃.

Dne 29. května roku 1914 (tedy těsně před vypuknutím 1. světové války) začal Pátý sjezd českých lékařů a přírodozpytců, na kterém mj. byla Emilem Votočkem a Alexandrem Sommerem Baťkem navržena reforma českého chemického názvosloví. 

Je "pár věcí", kterými se jako Češi (Moravané, Slezané) můžeme chlubit a málokdo si uvědomí, že do této kategorie patří i chemické názvosloví:

 

  

Máme velké štěstí, protože vynikající čeští chemici Alexander Sommer Batěk a Emil Votoček vytvořili unikátní systém, který nám mohou všude v zahraničí závidět. Čeština totiž je jazyk tak bohatý, že dokáže vytvořit osm malebných koncovek, na kterých je názvosloví postaveno a které nám velmi usnadní práci. O takovém počtu si angličtina, němčina či francouzština mohou nechat jen zdát.

Aspoň základy si z chemie pamatujeme všichni, to se na základce probírá. Stejně jako "národní obrození". Obrozenci se vyřádili i na chemickém názvosloví. Vymysleli mnoho názvů, které se naštěstí v praxi neuchytily. Dám pár příkladů: Jód je prvek, který se vyskytuje v řasách a chaluhách, proto byl obrozenci přejmenován na řasík nebo chaluzík. Chlór je složkou kuchyňské soli, a tak ho obrozenci pojmenovali solík. Název fosforu, kostík, odkazuje ke kostem. Chróm dostal název barvík, protože je znám svými barevnými sloučeninami. Osmium v periodické tabulce figurovalo jako voník a draslík získal nakrátko název ďasík.

Pana Presla jsem na blogu už vzpomínala u pěnišníků jako tvůrce našeho botanického názvosloví. Jeho jméno je uvedeno i mezi vědci na budově Národního muzea, snažil se i v oblasti chemie. Můžete nahlédnout:

Přírodovědec Jan Svatopluk Presl (1791–1849) přišel s návrhem nového českého názvosloví a terminologie ve svých knihách Lučba čili chemie zkusná (1828–35) a Nerostopis (1837). Všimli jste si? Chemii nazýval "lučba". Presl vymyslel české neologismy pro většinu tehdy známých chemických prvků. Deset z nich, například vodík, kyslík, uhlík, dusík nebo křemík přešlo do běžného jazyka. Nikdo se tomu už nesměje.

Presl také vytvořil názvoslovnou konvenci pro oxidy, kde elektronegativní složka tvořila podstatné jméno a elektropozitivní složka tvořila přídavné jméno. Přídavná jména byla doplněna příponou, podle valenčního čísla složky, kterou reprezentovala (původně existovalo pět přípon: -ný, -natý, -itý, -ový, -elý, později rozšířených na osm Vojtěchem Šafaříkem: -ný, -natý, -itý, -ičitý, -ičný a -ečný, -ový, -istý, -ičelý). 

Soli byly identifikovány příponou -an doplněnou za podstatné jméno (např. síran). Mnoho termínů vytvořených Preslem bylo odvozeno z latiny, němčiny nebo ruštiny. Pouze některé z nich však uspěly a zůstaly používány.

 Možná ani netušíme, jak názvosloví vznikalo. Jako příklad jsem vybrala chemické názvosloví podle Amerlinga: 

MUDr. Karel Slavoj Amerling, český pedagog, filozof, lékař. Spolupracoval s mnohými českými vědci.

Karel Slavoj Amerling (1807–1884) ve své publikaci Orbis pictus (1852) přišel s dalším podobným pokusem o vytvoření českých jmen pro chemické prvky. Jeho snaha však nebyla úspěšná. 

Vojtěch Šafařík (1829  – 1902) byl český chemik a astronom. Byl synem Pavla Josefa Šafaříka.

Zasloužil se o další zdokonalení českého názvosloví. V roce 1876 začal vydávat časopis Listy chemické, první chemický vědecký časopis v Rakousko-Uhersku, který existuje dodnes pod názvem Chemické listy. Jeho žurnál hrál důležitou roli při kodifikaci názvosloví. Na kongresu českých chemiků v roce 1914 bylo názvosloví přepracováno a tento nový systém se stal normativním v roce 1918. Hlavními iniciátory těchto změn byli Alexandr Sommer Batěk (1874–1944) a Emil Votoček (1872–1950). Původní Preslova pravidla zůstala používána, avšak tvořila jen malou část názvoslovného systému. 

Během druhé poloviny 20. století došlo k několika změnám základní terminologie, obvykle z důvodu přiblížení se mezinárodnímu názvosloví – například starý výraz kysličník byl oficiálně nahrazen termínem oxid, uhlovodan sacharidem, změnil se i pravopis některých prvků (berylium na beryllium). Přijímání těchto změn odbornou veřejností je poměrně pomalé a starší výrazy zůstávají v užívání ještě o desítky let později.

Základy českého chemického názvosloví a terminologie vznikly během 20. a 30. let 19. století. Tato první názvoslovná pravidla se přizpůsobovala stavbě českého jazyka. Postupem času se rozsah názvosloví značně rozšířil, přičemž se do něj v posledních dobách promítla doporučení Mezinárodní unie pro čistou a užitou chemii (IUPAC).

Zdroj: Wikipedie, canov.jergym.cz