Otvírat takové téma může někomu připadat zvláštní až nepatřičné tohle dávat blog. Nechci sem dávat jen fotky z výletů a psát, jak to bylo úžasné. Zatím jsem nikde na blogu o podobných věcech nečetla, ale není se za co stydět. Takže nelze čekat radost a nadšení tam, kde to nebylo. Bude to také "retro", jak je dnes zvykem starší věci označovat. Dnes je to vzpomínka na babičku, ale z jiného pohledu. Nakonec tu toho o babičce moc nebude, ale o tom, co tehdy povídala vnučce, která už chodila do školy, ale vyrůstala v době, kdy ze svého pohledu měla všechno, i když možná byly fronty na banány. Zahrada plná ovocných stromů to plně nahradila. Hladem jsme netrpěli. Mít plno hraček, oblečení a dokonce i sváteční, a několik bot během roku - bylo samozřejmostí. I když to nebylo značkové, nikdo se nevysmíval, že jsi "socka".
Tohle babička za svého dětství a mládí nezažila, z rodinných důvodů i kvůli mezinárodní situaci. Když jí bylo 4,5 roku, zemřela jí maminka, moje prababička, bylo jí 36 let. Sotva si ji pamatovala a fotku, tu nemám žádnou. Zůstaly tři dcery, tetám bylo 7 a 10 let, o ty se staral tatínek, můj pradědeček. Umíte si představit, že tyto holky vařily a praly prádlo v neckách? Když babičce bylo 13 let (byla nejmladší), došlo na Trojici, kde byl horníkem, k sesuvu stěny a tehdy tam zahynuli dva.
Toho nešťastného dne dětství skončilo a kdo se měl postarat, když podobných případů bylo hodně? Tři neplnoleté sestry se rázem staly sirotky. Pokud chtěly na hřbitov, maminka měla hrob v Heřmanicích, ale tatínek byl pochován na Slezské, pěšky dost daleko od sebe. Dodnes o ten hrob pečuji. Důvodem byla spodní voda, protože brzy po skonu maminky se na heřmanickém hřbitově už nepohřbívalo. Mám to potvrzeno ze hřbitovní správy. Ani fotku tatínka babička neměla a já nevím, jak vypadal. Určitě nebyl "tlustý" a tou dřinou ti lidé vypadali starší. Bylo to těsně před první světovou válkou, za císaře pána, kterého jsem připomínala ZDE.
Nejstarší Anna se proto hned v 18 letech provdala, dvě mladší šly do služby k sedlákům. Kokory u Přerova a Sedlnice u N. Jičína - to byly štace, o kterých babička občas vyprávěla a shrnuto jednou větou, dobře se tam neměla. Dovedete si představit jejich Vánoce? Tři sestry bez rodičů, každá jinde a babička byla ráda, jestli jí sedlák dovolil být u štědrovečerního stolu někde v koutku. Dárky žádné, to se neočekávalo, byla ráda, jestli hospodář něco dal za službu, protože "ujídala z jeho talíře". Takového člověka snad drží při životě jen vzpomínky a sen o lepším životě. Smutné na tom je i to, že se během života jinam pravděpodobně nedostala. Tam také prožívala válečná léta, stejně neměla kam jít.
Bavíme se, prosím, o 1. světové válce, ano? Často říkala, že za války byla bída a hlad. Vzpomínám si, že takový odstaveček býval i v učebnici dějepisu, že potraviny byly z českých zemí přednostně odváženy vojákům na frontu a šily se uniformy, tak ani šatstvo nebylo. Ovšem, dobře živený žák nebo student to spíše bere jako učivo, když k tomu nemá osobní vztah. Z dnešního pohledu možná jako propaganda doby, v níž jsme chodili do školy.
Babička byla křtěná Beatrix, což se pak, po vzniku republiky, překládalo jako Božena. Opravdu pocházela "z chudých poměrů" a to si člověk nese celý život. Neměla tehdy nic, jen pár kusů oblečení a pár osobních věcí, takže byla ráda, když se najedla. Možná jste z kraje, kde lidé byli majetnější, protože mezi oblastmi byly dost rozdíly, ale tady na Ostravsku a ve Slezsku to bylo běžné. Je to jak z dávnověku? Její slova, že první světová válka byla tady pro nás horší tím, že byl velký hlad, proto byly i potravinové lístky, se mi zapsala do paměti. Řepa a tuřín (to píšu kvůli vám, u nás se tomu říká "kvaky") pomáhaly přežít.
Pro přidělování nezbytných potravin byly v roce 1915 zavedeny poukázky na odběr zboží s pevnou dobou platnosti (chlebenky, moučenky, karty na mléko, maso, tuky, cukr atd.). Postupně byly „-enky" zavedeny i na další zboží denní potřeby (mýdlo, svíčky, uhlí…). Prodávalo se volně zboží, které bylo na lístky, zatajovaly se zásoby potravin a samozřejmě také obilí, zboží bylo předražováno. Docházelo i k častým krádežím potravin a oblečení. Těm, co kšeftovali s lístky, se říkalo "keťasi".
Státními úřady předepsaná spotřeba potravin na osobu poukazovaná různými lístky – chlebenkami, tučenkami atd. zdaleka nedostačovala ani k výživě těla, vzhledem k špatné a často pochybné jakosti potravin. Tak např. do mouky byly přidávány mleté kaštany a Bůh ví, co ještě…
Moje slova si můžete ověřit v novinách Slezský venkov, č. 12/1917. Rok 1917 byl třetím rokem 1. světové války. Obrázky rozklikněte:
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatZajímavý článek. Také toho hodně pamatuji i praní na valše jsem zažila...Potravinové lístky měla maminka dlouho schované. HOdně si pamatuji i z vyprávění. Můj děda byla také horníkem v dolech u Hrádku nad Nisou a byl také v závalu a vyprávěl, že když byli pod závalem asi týden, že viděli Permoníka...asi tušili, že budou zachráněni nebo měli halucinace z nedostatku vody. Vzduch jim tam proudil nějakým "komínem"...Dnes je tam důl Turów v Polsku. Na české straně byl důl zrušen už dávno.
OdpovědětVymazatJari, budeš se asi divit, ale valchu mám pořád. Sice na ní neperu, je to druhá, tu původní starou jsme vyhodili a dneska by měla cenu jako retro - pro muzeum. Pak jsme s mamkou zakoupili tu novější, když pereš pár věcí, tak hrozné to zase není.
VymazatDěkuji za vzpomínku na Tvého dědu, o dole Turów víme také. Já mohu o hornictví klidně psát, hodně mých předků "robilo na šachtě", takže tady to známe. Nejvíc mě rozesměje, jak o šachtách mluví ten, kdo nic nezažil a jak se říká "havířa" viděl z rychlíku. Ale je to tak. 😀
Hani, hezky jsem si početla a přitom zavzpomínala na babičku. Pocházela ze šesti dětí a v šestnácti šla z Chloumku u Mělníka sloužit do Košíř. Dnes je to součást Prahy, kde shodou okolností bydlí dcera s rodinou. Moc ráda jsem její vypravování poslouchala. I to, jak coby svobodná služka otěhotněla. Domů se vrátit nemohla, ze služby jí propustili. Azyl našla v jedné vesnici na jih od Prahy a tam se narodila maminka. Děda byl frája ze Žižkova a o tom, že má dceru, se dozvěděl hodně pozdě. Na jejich svatební fotce stojí malá zamračená holčička. Je to maminka, která se narodila před 100 lety.
OdpovědětVymazatNecky a valcha byly součástí mého dětství. V neckách se běžně pralo. Pamatuju první pračku, kterou děda s tátou "vyrobili" ze starého stolu. Zinková vána a točící se vrtulka byla velkým pomocníkem.
Ne, že bych byla stará, ale už si hodně pamatuju. 😀
Ali, moc děkuji za vzpomínkový a podnětný komentář, moc se mi líbí. Ono to tak bylo, jak píšeš a vím, že v některých částech dnešní Prahy se žilo jak na vesnici, protože ta velká Praha byla až potom. Ale podobně to bylo i v Ostravě. Spousta těch mladých dívek skončila jako služebné někde v hospodářství, u nás se říkalo u sedláka a kdoví, co se tam dělo. U nás takto dopadla babička z matčiny strany a její sestra, moje prateta. Tím, že byly oboustrannými sirotky. Ovšem, ani jedna tam neotěhotněla a babička se nakonec vdala docela pozdě, i mamku měla dost po třicítce.
VymazatDobrá je ta vzpomínka s pračkou, to mě taky zajímá a mám také z domu vzpomínku, někdy o tom napíšu článek. Snad to bude někoho zajímat. Jóó, stárneme všichni, ale duchem jsme mladé. 😀
Krásne i keď veľmi smutné povídaní! Podobne aj moja maminka ostala v 11 r. úplná sirota a hneď išla do služby (rok 1927) na majer na južné Slovensko. Najstaršia sestra zostala doma starať sa o najmladšie deti, neviem, z čoho žili, zrejme si na kúsku zeme dopestovali zemiaky. Nikdy mi o tom maminka nechcela hovoriť, vždy mi povedala, že sa jej nedá. V 1936 sa vydala, ale moc si nepolepšila, z biedy do biedy išla. Veruže až ten "socík" ich z biedy vytiahol, nech sa hovorí čo chce, mojim rodičom a starším súrodencom (ročník 36 a 40) neskutočne pomohol. To ja som sa narodila v r 1954 už do "blahobytu" bez značkového oblečenia, s frontou na banány, ale boli sme spokojní, aj študovať som mohla.
OdpovědětVymazatpaaa
Ahoj, Danka, moc krásně a pravdivě jsi to napsala. Moc Ti děkuji a hlavně za upřímnost a otevřenost. Takže ty maminčiny příběhy byly podobné a nic radostného.
VymazatMěj se krásně a hlavně buď zdravá! 😀
Hanko, měla jsem ráda chvilky kdy babička i maminka vzpominaly na své dětství i mladí. Ne vždy to bylo radostné, dnes si to vše nedovedeme si to někteří ani představit.
OdpovědětVymazatAno, Marti, tehdy jsme si tak neuvědomovaly, jak jsou tyto chvilky vzácné a mohly jsme se ještě něco dovědět. Život tehdy co byl, si opravdu mnozí neumí představit a některé to vlastně ani nezajímá.
VymazatPřeji pěkné březnové dny. ☺
Hani, je to dobře, žes to tady napsala. Moje babička r.1901 z mamčiny strany z Čelákovic ovdověla, manžel jí zemřel v 33 letech na tuberu a zůstala se čtyřmi dětmi.Jedno zemřelo po narození. Práce žádná, život těžký.Povídání o cenách v krejcarech jsem brala jako povídání o středověku. Dneska si nikdo neumí takové poměry představit.
OdpovědětVymazatJiřina z N.
Jiřinko, to jsem ráda, že jsi mi schválila, že jsem to zveřejnila. Po pravdě, něco takového mi na blozích chybí. Někdo spíš napíše do komentáře, ale víc asi ne. O těch penězích taky někdy napíšu. Souhlasím, mnohé mladší to dnes asi nezajímá.
VymazatHani, s chutí jsem si tenhle příspěvek přečetla. Manžel často říká, že se v naší zemi máme líp, než si zasloužíme. Vždycky mi stačí vyjet mimo hotel třeba v Řecku, tam je vidět, jak málo lidem stačí k životu. Tak u nás nežijí ani nezaměstnaní... A připomněla si mi manželovu babičku. Už s námi není spoustu let, ale měla jsem jí moc ráda. Jednou jsem řekla, že bych chtěla zažít "první republiku". Ona si povzdechla, že to na Vysočině opravdu nebylo jako ve filmech pro pamětníky s Adinou Mandlovou...
OdpovědětVymazatDěkuji a přeji hezký den. Helena
Helenko, jsem ráda, za tu "chuť" k přečtení. ☺ Teď nevím, jestli k tomu, abychom si uvědomili, jak se máme, museli do ciziny, protože tam se všichni nedostanou. Vzpomínka na babičku je pěkná a o první republice se také chystám napsat. Mám těch plánů...
VymazatPřeji příjemně strávený víkend. ☺