Toulky českou minulostí: 171. schůzka: Jan řečený z Husince

Jan Hus se dožil přibližně čtyřiceti pěti let, avšak o prvních dvou třetinách jeho života nedovedeme říct skoro nic věrohodného. Informací je sice hodně, a dost pestré, ale fakt je jenom hrstka. A jsou to fakta nepříjemně útržkovitá a netvoří ani celek.

Dokonce ani datum Husova narození není jisté. Podstatná část osudu této velké postavy našich dějin je navždy ztracena jako kámen vržený do propasti, my se však přesto pustíme i po této takřka neznatelné stopě. „Tato piesnička jest složena ke cti a k chvále boží od mistra Jana, svaté paměti mistra Husi, i ke cti všie říši nebeské.“

Jesukriste ščedrý kněže,
s Otcem, Duchem jeden Bože,
tvoje ščedrost, naše zbožie
z tvé milosti!

A ty nynie zde před námi,
tvé tělo trpělo rány
za ny, za hřiešné křesťany
z tvé milosti.

Tys ráčil v nás přebývati,
chléb vezdajší chtěls náš býti,
chtě nás tudy obživiti
z tvé milosti!

Ktož tu piesničku zpievají
a Ježíše v srdci mají,
štědřeť jeho požívají
v tvé milosti.
Chvála Bohu Otci, Synu,
milému, svatému Duchu,
vše jednomu Hospodinu
v tvé milosti.

Jakož byla od věčnosti,
bude na věky v radosti
mezi námi bez žalosti
z tvé milosti.

Tuto piesničku složil Jan Hus. Složil a napsal a sestavil toho ještě mnohem víc: Zachovala se jeho kázání, také řada traktátů, rovněž výklady, desatera a páteře, kniha o novém českém pravopise a postily a promluvy, a ještě listy, psaní, dopisy, poznámky, glosy. O sobě však Hus nenapsal prakticky nic, co by se podobalo pamětem, ve kterých by dal nahlédnout do svého dětství a mladých let. 

 

Kachel s vyobrazením Jana Husa, polovina 16. století, Muzeum hlavního města Prahy|foto: Muzeum hlavního města Prahy

„Tenkrát jsem poprvé stanul ve světničce, ve které se podle pověsti narodil Hus. Viděl jsem tu bídnou, starou podlahu, prostinký krb nedaleko dveří, ve zdi vpravo malý výklenek na knihy, přepažený červotočivým prkénkem, hodně ořezaným nešetrnými ctiteli a turisty...“ Tohle napsal po své návštěvě Husince u Prachatic spisovatel Alois Jirásek. Hned v první větě si nechává pootevřená zadní vrátka: „Stanul jsem ve světničce, ve které se podle pověsti narodil Hus.“ Podle pověsti. O rodiště Husinec u Prachatic stejně jako o Husův rodný dům a také o datum jeho narození se vedl nejeden spor. V husineckém čísle popisném 36 je sice dnes jeho památník a skutečně tam ukazují jakousi skříňku ve zdi, o které se traduje, že to byla mistrova knihovnička, ale co když to není ani tradice, jako spíš legenda? Dům číslo 36 je sice ve svém jádře gotický, jenomže byl opakovaně přestavován po požárech (a že jich bylo! – v Husinci hořelo takřka pravidelně). Původní podoba památného domku byla už dávno setřena. Ať nás to mrzí nebo ne, pietní atmosféra tady dostala přednost před historickou věrohodností...

Osudy měl Husův rodný domek všelijaké... (jak to už tak v tomto království s památkami nejrůznějšího druhu bylo, bývá a jistě i bude). Když teď přeskočíme až do roku 1825, tak narazíme na svědectví básníka Františka Turinského: „Ej, tu domek jeho jest! Ta chatrč? Ano, vejděte dále! Tři schody výš! Nalevo chýška to jest Husova! Kdož hovoří tu hlasitou řečí? Pověz nám, synáčku! Aj, vinopalna tu jest! Sousedé se sem sešli! Hanba nevýslovná! Krajané! Zastyďte se! Hanba! Vzešla tu sláva a čest! Plačte pro ztrátu její!“

Jestli jsem dobře počítal, tak v šesti řádcích jsou dva otazníky a třináct vykřičníků. Turinskému se nelze divit, že byl poněkud otřesen. V Husově rodném domku se totiž začátkem minulého století pálila kořalka. O moc lepší to tady nevypadalo, ani když se tu vařilo mýdlo. V roce 1871 (tedy 500 let po pravděpodobném Husově narození) se sem podíval i Jan Neruda: „Všechno je tak po česku chudé. Domek malý a k tomu majetek soukromý místo majetek národa. Místo velkého pomníku jenom skromný medailon, a i ten mnohem skromnější než vedlejší štít mydlářský. 

 

Portrét Jana Husa|foto:Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Vejdeme do průjezdu. Bodrý měšťan nám podává ruku. Prosíme, otevřete nám světnici Husovu. I netřeba otevřít! Mám tam nájemníka, musil jsme ho vzít, abych za tu světničku obdržel aspoň 30 zlatých nájmu... Cítil jsem, jak mi krev vstupuje do tváří. Jděte jen přes ty schůdky zde nahoru! Asi osm uzounkých, napolo pobořených schůdků vede k nízkým dveřím vzhůru. Není u nich zábradlí, musíš lézt opatrně a dát pozor na hlavu, aby se nesrazila s klenbou. Ale – snad by se ty schůdky mohly přece trochu opravit? Arci že mohly, ale odkud na to vzít? Dal bych taky dovnitř světničky novou podlahu, ta stará je už chatrná, jenže vašnosto, to by stálo až deset zlatých! Lezeme po schodech a vejdem. Světnička malá, spíš komůrka, podle tradice vlastní Husův byt jako mladistvého občánka. Stěny jsou opadané, podlaha vylámaná. Co deset... Dvacet zlatých by to spolklo! U kamen sedí žena s hrnkem v ruce, mlčky přikývne na náš pozdrav a jí dál. Velká postel s několika peřinami a malá špinavá lavička je jediný ostatní nábytek. Moc toho tu není, pravda, ale tady, to je pravé... Vedle okna je ve zdi polička, nad ní přilepený papírek s nápisem Husova knihovna. Otevřu dvířka - na prkýnkách tu stojí hrnky, železné nože, rezaté vidličky, dřevěná slánka. Každý si tu bere památku. Prkýnka jsou plna nepravidelných zářezů, hosté si berou aspoň třísky. Vzduch je dusný, spěcháme ven. Je to smutné, co? Je. Stydím se vždycky, zvlášť když přijdou Němci. Smějí se. Kdybych to mohl sám upravit, stěny vybílit a navěsit aspoň ty věnce, které mně tu nechali od slavnosti. Aspoň by to bylo něco, no, pojďte se na ně podívat.
Za chvilku sedím ve svém povoze a ujíždím k našim staroslavným a poněmčeným Prachaticům. Sedím mlčky a nemám odvahu, abych se ohlídl k Husinci zpět...“

Vraťme se zpátky do minulosti, jakkoli mohla být tato odbočka i pro současnost významně poučnou. Ten návrat však nebude do doby Husovy, ale o něco mladší. Teprve sto let po smrti Jana Husa vznikl jeho první prostinký životopis. Sepsal jej farář ve Stříbře jménem Jiřík Heremita. Jako první stručně zaznamenal údaj o jeho rodišti: „Věrný a svatý člověk mistr Jan jest rodem z městečka řečeného Husinec, člověk z chudých rodičů a z prostých prostý.“ Jenže, jak už jsme si řekli, napsal to Jiřík Heremita nejméně století po smrti Jana Husa. Další zpráva o Husově rodném místě je až z doby po bitvě na Bílé hoře. Jistý děkan z Krumlova (jmenoval se Řehoř) v ní uvádí pražskému arcibiskupovi i tato důležitá slova: „Na písemné vyzvání Vaší knížecí Eminence...“ a tak dále, a tak dál, slovní kudrlinky můžeme vynechat, „jsem se dostavil do Husince. Podle výpovědi všech obyvatel se tu měl narodit Hus, také ukazují jeho rodný domek, ve kterém odřezávají třísky proti bolesti zubů.“ Zda pomohly ty třísky proti zubnímu kazu, to už nám otec Řehoř zamlčel. Každopádně máme z několika stran potvrzeno, že se Jan Hus narodil skutečně v tomto Husinci u Prachatic. Skeptik mezi historiky Josef Pekař kdysi vystoupil s tvrzením, že Hus pocházel z Husince u Prahy, ale dalšímu dějepisci, Václavu Novotnému, se tento předpoklad sice podařilo vyvrátit a vrátil Husovu kolébku zpátky do jižních Čech. Jenomže už fakt, že spor o mistrovo rodiště mohl vůbec vzniknout, sám o sobě ukazuje, jak vratké jsou naše údaje.

A co datum? S tím je to ještě horší. Hodnověrný záznam o Janově příchodu na svět neexistuje. V chudých rodinách totiž (a Hus právě z takové pocházel) matky sice věděly, který patron má zrovna svátek, když rodily, ale roky, ty prostě neregistrovaly. Přesný rok narození je informace zásadního významu. Pro nás. Pro tehdejší lidi to bylo cosi příliš obecného... vymykalo se to mentalitě středověkého člověka, vnímat letopočty. Ani jeden z Husových následovníků, Martin Luther (o víc než sto let mladší) nevěděl, kdy se narodil...

 Mistr Jan Hus|foto:Kniha Vypsání husitské války (vydáno 1868, ilustrace Petr Maixner)

A co třeba vzít si na pomoc matriky? To by bylo výborné, jenomže – neexistují. Nebyly zničeny, v té době neexistovaly. Vznikly až o dvě století později. My máme z časů gotiky jenom životopisná data mocných, protože se v jejich rodinách vedly přesné rodokmeny. Datum Husova narození se však zjistit dá. Přibližně. Byl to pravděpodobně rok 1371. Jak se zrovna k němu došlo? Je to jedna z možných kombinací. Ta nejpřijatelnější, nikoli však stoprocentní a jediná. Historik Václav Novotný zastával kupříkladu názor, že Hus přišel na svět o něco dřív, už v roce 1369. Opíral své tvrzení o nejstarší pramen, ve kterém se datum Husova narození vůbec objevilo – z možných eventualit dal prostě přednost té nejstarší. Novotného kolega Freher usoudil z data Husovy promoce na bakaláře (ta se konala v roce 1393), že se musel narodil v roce 1373, protože bakalářské hodnosti dosahovali studenti obvykle ve dvaceti letech. No a našemu starému dobrému známému, historiku Františku Michálku Bartošovi, tomu se zase podařilo u jednoho Husova kázání (to se vztahovalo k církevnímu roku 1401 až 02) objevit tuhletu mistrovu vlastnoruční poznámku: „V roce kazatelství druhém, věku pak třiceti jednoho léta.“ Takže zlatá střední cesta: Jan Hus se narodil roku 1371. Dodejme ještě jednou pro pořádek: pravděpodobně.

A je tu další kamínek do mozaiky pravděpodobného portrétu Jana Husa. Tehdy to ještě nebyl Hus. Byl to asi jenom Jan. Nanejvýš se mu říkalo „Jan z Husince“. Jeho rodina zřejmě neoplývala majetkem, byla to rodina poddanská a nejspíš dost početná. Husinec patřil královskému hradu Husi, Janův otec tam snad měl sloužit nějakou dobu jako strážný. O Husově matce najdeme v jeho spisech jenom zapadlou poznámku v podobě citovaných slov, kterými ho jako dítě napomínala: „V čem, ó synu, opraví mládenec cesty své? Zdaliž ne v ostříhání slov Božích? A matka má učila mě řiekati: amen, tak Bóh daj.“

Zřejmě se mu rodiče snažili zabezpečit trochu lepší živobytí, než měli oni sami, a tak ho poslali na školu do nedalekých Prachatic. Tam byla škola se znamenitou pověstí - nacházela se pod Dolní branou. Chodil do ní i Husův přítel Křišťan z Prachatic, pozdější významný astronom, matematik, lékař, botanik, pedagog a teolog, a taky Jan Žižka (toho snad netřeba představovat). Rohový prachatický dům číslo popisné 70 nese dodnes název Husův.

Nějak se Jan z Husince v těch Prachaticích musel projevit. Svým nadáním, pochopitelně, protože rodiče se odhodlali poslat synka dál, až do Prahy. „O tomto městě jsem hned na první pohled usoudil, že je hodné všeliké pozornosti.“ To prosím nejsou Husova slova. tento popis se nám dochoval díky jistému italskému humanistovi, který přicestoval do Prahy ve stejnou dobu jako budoucí student Jan z Husince. „Nikde jinde jsem neviděl takové množství lidu, město tak bohaté a všelikým statkem oplývající. Jsou zde zloději nadmíru mistrní, kteřížto, péče-li bdělé nepřiložíš, opánky z nohou ti uzmou. (Dnešní reportér by mohl klidně citovat, a byl by aktuální.) Město toto téměř vzhled města Romulova jeví. Tak totiž pahorky a dolinami rozděleno jest; namísto Tibery řeka Vltava uprostřed město protíná, přes kterou Karel IV., otec nynějšího krále Václava, most přeslavný kvádrový zbudovati dal.“ Venkovánek z jižních Čech se měl v hlavním městě nač dívat. Odhaduje se, že za Václava IV. měla asi 35 000 obyvatel, z dnešního hlediska tedy žádné velkoměsto, přibližně tolik lidí žije například v současné Příbrami nebo v Táboře, ale tehdy patřila Praha k největším evropským městům. Svou velikostí se rovnala Paříži nebo Londýnu.

„Moje jméno značí bílého, opeřeného ptáka,“ dělával si Jan sám ze sebe legraci. Asi mu už tehdy říkávali Hus, což je po staročesku husa. V Praze se nejprve představoval jako Jan z Husince a toto jméno se uvádělo na universitě při studiích i v úředních záznamech, nakonec se však ujala studentská přezdívka Hus. Se studiem začal asi opožděně. I do Prahy na universitu přešel už jako dozrávající mladík, který byl o něco starší než jeho kamarádi – bylo mu devatenáct nebo dvacet let. „Jako já, když jsem byl žáčkem lačným, udělaje si lžíci z chleba, dotud jsem jedl hrách, až jsem i lžíci snědl,“ vzpomíná po letech Jan Hus. V žaludku mu muselo hodně často kručet hladem, ale taky to byl zřejmě úplně normální mladík, s temperamentní náturou, lehkomyslností a radostí ze života. Takový typický žák darebák. Na jedné straně měl studijní starosti a semtam i nějaký ten neúspěch, na druhé straně se nevyhýbal (stejně jako jeho kolegové) žádné recesi ani vášnivým diskusím o životě, jakož i společným posezením u korbele. U džbánku. U poháru s dobrým, nikoli nealkoholickým pitím. Jan Hus. Mistr Jan. Byl to člověk z masa a kostí, a už vůbec ne nudný patron. Klidně na sebe prozradil, že dovedl nad džbánkem piva prosedět a prozpívat nejednu noc. Někdejší marnotratník si s letitým odstupem povzdechl, že probenděné peníze mohly představovat v očích chudého hotové jmění. „Hřešil jsem, posílaje raději pro pitie bohatému groš, než dada chudému peniez.“

Černou kávou tehdejších vysokoškoláků bylo staročeské pivo – korbel za halíř. Teprve později (jaksi zpětně) litoval všech těch nezbedných zábav a pitek: „Dokud jsem byl mladý v letech i rozumu, tak jsem byl z té rubryky bláznivé; ale když mi dal Pán Buoh poznánie v Písmě, již jsem tu rubryku, to jest ustavenie toho zabylstvie, z své hlúposti vymazal.“ Hus dbal na svůj zevnějšek – měl rád pěkné, příjemné oblečení, roucha. Jako student na ně pochopitelně neměl, ale když se stal knězem, tak si na ně potrpěl. Po letech varoval svého žáka Martina z Volyně: „Šat nádherný nikdy nemiluj, jak já – bohužel - jsem miloval.“ A (což se asi vůbec neví) pěstoval i jistý druh dnes bychom řekli duševního sportu. „Víš, že - buď Bohu žalováno – často jsem hrával hru v šachy.“

Co si od svých studií sliboval? Že bude mít lepší život. Čili žádné vznešené cíle. On se vůbec neskrýval s motivací, která ho vlastně do Prahy na universitu přivedla. To znamená: byl kmánem a chtěl být pánem. Toho studentíka, který žil o chlebu, vodě a nejvýš hrachu prostě okouzlovala vidina přepychu. Představoval si, jak jednou bude v hedvábí vysedávat u stolu hojnosti, u kněžských tabulí obtěžkaných zvěřinou a přetékajících dobrým pitím. On si to dokonce po letech otevřeně přiznal: „Proto já vyznávám svú zlú žádost, že když jsem byl žáčkem, měl jsem tehdy mysl, abych brzo byl knězem, abych tak měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen.“

Zachovala se podobizna Jana Husa? Nebo alespoň jeho popis? Rozhodně nebyl vousatý. Vůbec se nepodobal svou postavou štíhlému, vyzáblému indickému fakírovi, ačkoli ho tak ukazuje pražský pomník od Ladislava Šalouna na Staroměstském náměstí anebo známý Brožíkův obraz Hus před koncilem kostnickým, a taky kresby Mikoláše Alše. Jaký tedy byl? Malé postavy. A co hlavního – poměrně otylý. Ve svých dopisech se přátelům dokonce omlouvá, že musí jezdit na oslu a do strmých kopců že používá nosítek. Ano, a dodává důvod, proč tak činí: „Neb jsem tlust.“ A další rysy jeho podoby? Pravděpodobné rysy. Byl pravověrným knězem. Holil si tedy tonsuru (což je kolečko na temeni hlavy; místo, kde byl pomazán, když byl vysvěcen). Takový netradiční Jan Hus se objevuje na několika málo obrazech a reliéfech, například na sloupu kostnické katedrály, a také v táborském městském znaku.

„Králi slavný, Kriste dobrý. Tuto piesni jest složil Mistr Hus.“

Cesta pravá
Krista, světlá,
jížto máme choditi,
jsúc v tomto světě,
nenieť jiné na světě
kromě té jediné;
kdož zde jiné hledají
ti se klamají,
a kdož Krista milují,
pevně se jie držé,
aniž zablúdí,
kdož po ní chodie,
nebť jest ona cesta
život a pravda

a tu bez zmatka. 

zdroj: Josef Veselý