Do konce ledna 2022 jsou poplatníci,
kteří v předešlém roce koupili, přikoupili, prodali, přistavěli nebo
zbourali, zdědili, darovali nebo naopak přijali darem nemovitou věc,
případně došlo ke změně v osobě poplatníka, povinni podat přiznání
k dani z nemovitých věcí.
Probíhají revize katastru nemovitostí a pokud
dojde ke změně výměry pozemku nebo dojde ke změně kultury pozemku, je
také potřeba podat do konce ledna daňové přiznání.
Od letošního
roku je na první straně formuláře přiznání k dani z nemovitých věcí
možnost přihlásit se zaškrtnutím políčka k zasílání informace o placení
daně z nemovitých věcí na e-mailovou adresu namísto zasílání složenky.
Ale i poplatníci, kteří podali přiznání v předchozích letech, se mohou
k této službě přihlásit a podat žádost na zvláštním tiskopisu dostupném
na internetových stránkách Finanční správy www.financnisprava.cz nebo v tištěné podobě v podatelnách územních pracovišť. Přihlásit se je možné do 15. března 2022.
Daňové
přiznání se podává na běžný kalendářní rok, tedy nyní na rok 2022.
Rozhodující, co všechno zdanit, je přitom stav, který je zapsaný
v katastru nemovitostí k 1. lednu tohoto běžného roku, tzn. rozhodné pro
podání daňového přiznání na letošek je stav v katastru nemovitostí k 1.
lednu 2022.
Co když jste koupili nemovitost na konci prosince a
ještě nebylo možné všechno patřičně zúřadovat? Katastr nemovitostí má
lhůtu 30 dní od podání žádosti na to, aby provedl zápis. Takže
v případě, že se objevíte jako vlastník nemovitosti v katastru
nemovitostí až v průběhu ledna letošního roku, máte podle zákona možnost
podat daňové přiznání až do konce dubna.
Na každém územním
pracovišti jsou připraveni pracovníci z oddělení majetkových daní, kteří
poskytují po telefonu informace k dani z nemovitých věcí a ke správnému
vyplnění daňových přiznání. Telefonní čísla podle jednotlivých krajů na
územní pracoviště, kam je možné směřovat dotazy, jsou zveřejněna na
internetových stránkách Finanční správy www.financnisprava.cz v sekci Novinky – rok 2021, protože informace o akci Nechoďte – volejte – podejte byla zveřejněna na sklonku roku 2021.
Pokud
u poplatníka nedošlo k žádné změně, poplatník přiznání podávat nemusí a
správce daně vyměří daň podle údajů, které má k dispozici z dříve
podaného přiznání k dani z nemovitých věcí. Na placení daně z nemovitých
věcí je ještě dost času. Daň z nemovitých věcí, resp. její první
splátka, pokud celková daň přesáhne 5.000,‑ Kč, je splatná až 31. května
2022.
Do svého seriálu o Těšínsku vložím časovou vsuvku. Pohybujeme se v dávné době u Piastovců a já se potřebuji dostat do 20. století - přesněji do závěru roku 1918. Události, které chci připomenout, jsou všeobecně málo známé, takže označení "Málo známá historie" opravdu sedí. Desítky let se o tom v podstatě mlčelo, ve školních učebnicích nebyla zmínka a tak mnohdy lidé, kteří se zajímali o historii, o tom ani nevěděli.
V těchto dnech si tedy připomínáme už 103. výročí tzv. sedmidenní války, jak připomínám i v Kalendáriu.
Přenesme se v mysli do dnů na přelom října a listopadu 1918. Právě skončila 1. světová válka a vznik
samostatného Československa znamená skutečné naplnění národních ambicí
podstatné části obyvatel nového státu, ale zdaleka ne všech.
Slaví se a nadšeně řeční v Praze a na většině území – zdaleka ale ne
všude. V Sudetech vnímá většina německy mluvících obyvatel rodící se
stát s podezřením až nevolí. Podobné je to na Těšínsku, kde se o svá
práva hlásí Poláci.
Je to připomenutí historie v severovýchodním koutu České
republiky, kde před víc než stoletím vznik samostatného státu Čechů a
Slováků nejen nevítali, ale dokonce proti němu bojovali se zbraní
v ruce.
Těšín – český i polský
Piastovská věž v Cieszynie|foto:Vít Pohanka
Těšínská
Hlavní třída je dlouhá rovná ulice vedoucí od nádraží k Mostu Družby,
polsky Przyjaźni. Kdysi tudy jezdila tramvaj, která spojovala obě části
města rozdělené řekou Olší. Na té západní straně, která se od roku 1920
jmenuje Český Těšín, žila v době první světové války asi třetina
obyvatel a byla převážně průmyslová. Poslechněte si písničku Jaromíra Nohavici a sledujte text:
Ta východní část –
dnešní polský Cieszyn – byla lidnatější, dodnes je na ní historické
náměstí a také hned za mostem zámek s románskou rotundou a Piastovskou
věží postavenou za středověku.
Už v té době měly kořeny pozdější
spory o to, jestli tenhle kout Slezska patří Česku nebo Polsku. Češi
měli jako zakladatelskou knížecí a později královskou dynastii
Přemyslovce, Poláci měli Piastovce a ti byli právě s tímto krajem na
březích řeky Olše nerozlučně spjatí.
„Těšín byl po staletí sídlem
zdejší větve Piastovců. Ti tady měli hrad, který byl jejich hlavní
rezidencí. Pro vztah k českým zemím je důležité, že v roce 1327 předal
kníže Kazimír I. celé knížectví v léno českému králi Janu Lucemburskému.
To bylo později potvrzeno Trenčínskou smlouvou v roce 1335,“ vysvětluje
historik Muzea Těšínska David Pindur.
Most přátelství přes řeku Olši spojující Český Těšín a Cieszyn|foto:Tomáš Pika
Když
o tři století později v roce 1653 těšínská větev Piastovců vymřela,
připadlo celé knížectví jako odúmrť českým králům. Těmi v té době už ale
byli Habsburkové, kteří tu vládli až do rozpadu monarchie.
Marie
Terezie sice v 18. století, ve válkách o rakouské dědictví, přišla o
většinu Slezska, ale zůstalo jí takzvané české Slezsko, které tvořilo
Opavsko a také Těšínsko. To bylo přímým majetkem vládnoucího rodu. A to
se podle historika Davida Pindura významně odrazilo na vývoji města i okolního
kraje.
Jejich bezprostřední majetková doména dala vzniknout
strategické hospodářsko-průmyslové oblasti. V souvislosti se silnou
industrializací se tady rozvíjela těžba uhlí. Dovedla se sem železnice,
nejdřív Severní dráha Císaře Ferdinanda, potom Bohumínsko-košická dráha a
všechny její přípojky. Doly, hutě, průmyslové podniky, těžba dřeva
v Beskydech, to všechno se podepsalo na pozdějším sporu o Těšínsko.
K češtině
se při posledním sčítání lidu za habsburské monarchie – tedy pouhých
osm let před vznikem Československa – hlásil naprosto jednoznačně pouhý
zlomek obyvatel města. Z více než 21 tisíc jich češtinu považovalo za
mateřský jazyk jen asi 1500.
Přejít hranici pěšky
Když
bylo 28. října 1918 vyhlášeno Československo a uznáno, po předchozí
dohodě vyjednané především Tomášem Garriguem Masarykem a vítěznými
spojenci, zůstalo Těšínsko „viset“ ve vzduchu.
Historické náměstí v Cieszynie|foto:Vít Pohanka
Zásobování
bylo špatné, uhlí se netěžilo. Ustavily se zastupitelské instituce jak
československé, tak polské. Obě strany se snaží celé Těšínsko přičlenit
k jednomu nebo druhému vznikajícímu státu. Takový byl život po válce
z pohledu místních obyvatel.
Spor o Těšín
Spor
se měl řešit diplomatickou cestou. Československo při nárokování
Těšínska sice argumentovalo historickou příslušností území k českému
království, ale šlo samozřejmě hlavně o strategický a ekonomický význam
oblasti. Přes Těšín vedla a pořád vede klíčová železniční trať
Bohumín-Košice. Ta byla pro vznikající republiku nesmírně důležitá,
takže si nemohla dovolit o ni přijít. Spor se rychle vyostřoval.
Když
jednání k ničemu nevedla, poslala československá vláda v Praze do
oblasti celkem asi 15 tisíc vojáků, a to pod velením plukovníka Josefa
Šnejdárka. Polsko, které mělo problémy s ustavením moci na mnoha jiných
místech vznikajícího státu, nedalo dohromady víc než asi 3 až 4 tisíce
vycvičených vojáků a něco okolo 5 tisíc dobrovolníků.
Pokračování - příště se projdeme historií, která zjizvila státní hranice.
Školák Kája Mařík je dílo spisovatelky Marie Černé, provdané Wagnerové, která ho vydala pod svým uměleckým pseudonymem Felix Háj. Popisuje školní dny malého chlapce, který se jmenuje Kája Mařík.
Dílo, které vyšlo po roce 1926
v celkem 7 číslovaných dílech a dalších asi 8 pokračováních, popisuje
dětství, mládí a dospívání chlapce, žijícího na samotách v brdských
lesích. Brdy jsou vrchovina, protože jsou nízké, ve středočeském kraji, poblíž Příbrami. Jeho příhody, často proložené pozorováním a příběhy z přírody
(Kája Mařík vyrůstal v hájovně), byly laděny pozitivním přístupem ke katolické víře, což vedlo k faktickému zákazu knih během minulého režimu. Má se za prokázané, že předlohou prostředí, v němž se příběh odehrává, byly brdské lesy a Mníšek pod Brdy.
Hlavními hrdiny jsou smyšlené postavy dvou dětí, Káji Maříka a
Zdenky Rédlové. Sedmidílný cyklus je provází od narození až k dospělosti
a svatbě, další připsané knihy se pak buď vracejí k jejich dětství,
nebo pojednávají o jejich potomcích. Cyklus je určen především mládeži,
čtou ho však i dospělí.
Z oblíbené knížky našich prababiček a pradědečků, kterou napsal(a) Felix
Háj ( Marie Wagnerová *1887), s úryvky z klavírní tvorby B. Smetany, ve spolupraci s p. Jaroslavem Somešem,
který pomohl s výběrem kapitol a občasnou mírnou textovou úpravou, čte
děda Emil.
První díl úspěšného sedmidílného cyklu, který
poprvé vyšel za první republiky a od té doby opakovaně, sklízí nebývalý
čtenářský zájem.
Kája Mařík vyrůstá v hájovně u vesnice Lážov. Rodiče jsou chudí a snaží
se jej vychovávat, jak nejlépe mohou. S Kájou to ale není úplně
jednoduché! Všude kolem se toho děje tolik - a Kája
by chtěl u všeho být. Proč by měl sedět několik hodin denně ve školní
lavici, když venku všechno roste a kvete... Ještě že Káju tak baví
zpívat a zpívá krásně, i pan farář si toho všiml - a ještě k tomu Kája
tak rád ministruje.
Kája má hodně kamarádů - ale nejradši má přece jen "panskejch" Zdeničku,
i když je ještě malá, a ještě k tomu. .. holka! A spolu zažívají
odmalička spoustu dobrodružství.
Sklárny Květná: Říká se, že nejdéle fungující českou sklárnu nepoložil na kolena Napoleon, cholera ani závratné dluhy. Podívejte se:
Křehké výrobky ze sklárny Květná
chovaly jako oko v hlavě už naše babičky a prababičky. Z vitríny je
vytahovaly jen při těch nejslavnostnějších příležitostech. A není se
čemu divit. Ruční výroba skla, zdobeného broušením, rytím a leptáním, tu
má více jak dvousetletou tradici. Tak se ručně vyrábí skleněný koník:
Sklárna s nejdelší historií na našem území a zároveň
jedna z nejstarších skláren v Evropě byla založena na samém konci 18.
století. Uprostřed bukových lesů a na nalezišti kvalitního sklářského
písku nedaleko Uherského Ostrohu na hranici se Slovenskem ji dal
postavit kníže Alois z Lichtenštejna.
Lichtenštejnové byli v 17. a
18. století největšími pozemkovými vlastníky na Moravě. Kníže Alois byl
muž vzdělaný a zcestovalý. Věnoval se přestavbám některých rodových
panství, například toho lednického, a také podporoval šíření nových
hospodářských metod. I výrobu skla na svých panstvích se snažil postavit
na vědecký základ, a tak do služeb povolal lékaře a chemika Franze von
Weissbacha, který měl v oboru bohaté zkušenosti.
Straňanské hutě
Weissbach
nedlouho předtím spolupracoval na vybudování sklárny v Květné u Starého
Města pod Sněžníkem a převzal i její vedení. Když byly u Chylic na
panství Uherský Ostroh nalezeny sklářské písky, pustil se do zkoumání
jejich kvality. Podle výsledků zkoušek shledal, že je písek stále lepší a
bělejší, obsahuje takzvané kočičí stříbro a je vhodný pro tabulové a
zelené sklo.
A tak správa panství povolala k poradám představitele
lichtenštejnského inspektorátu v Břeclavi a 3. února 1792 hlásila
ústřední knížecí kanceláři ve Vídni výsledek těchto porad – tedy úmysl
zřídit poblíž vsi Strání sklárnu.
Dva roky nato se nedaleko
vesnice Strání, v průsmyku asi půl kilometru od moravsko-slovenské
hranice, začalo stavět. Podle této obce se později vžil název celé
sklárny – dlouhá léta se jí říkalo Straňanské hutě.
Těžké časy
Na přelomu jara a léta 1795 byly postaveny dvě tavicí pece a začaly poslední přípravy na zahájení sklářské výroby.
Jenže
po svižném a nadějném startu nastaly horší časy. Počátek 19. století
poznamenaly napoleonské války. Sklárna v důsledku toho začala nejprve
stagnovat a pak pomalu, ale jistě upadat do větších a větších dluhů.
Od
1. ledna 1808 se stal nájemcem sklárny valašskomeziříčský měšťan
František Ležák. Se sklářským podnikáním měl značné zkušenosti, a tak se
dalo očekávat, že zanedbanou straňanskou sklárnu postaví znova na nohy.
Ruční výroba skleněné rybičky:
Sklárna zachovala výrobu i v období první poloviny 20. století. Po
zestátnění fungovala nadále a mezi lety 1961 až 1990 byla jedním ze
závodů národního podniku Moravské sklárny ve Květné, kdy zde pracovali
hlavně česko-slovenští skláři. Po roce 1989 došlo k několika majetkovým a
vlastnickým změnám, mezi lety 2011 – 2018 patřila sklárna Květná do
společnosti Crystalite Bohemia, kterou v roce 2009 založil podnikatel
Lubor Cerva, aby koupil a znovu uvedl do provozu sklárnu s automatickou
výrobou skla ve Světlé nad Sázavou. V roce 2011 koupil i sklárnu ve
Květné, která po několik let synergicky doplňovala automatickou výrobu
ve světelském závodě. Květná se nadále věnovala nejen vlastní ruční
výrobě, ale i dekoracím produktů z automatických linek.
Po prodeji skláren ve Světlé nad Sázavou se Lubor Cerva rozhodl
spojit síly s podnikateli Ondřejem Jelínkem a Janem Tesařem s vizí
věnovat se ruční výrobě českého křišťálu v nejvyšší možné kvalitě. V
roce 2020 tak vznikla nová společnost, Cerva Bohemia a následně KVĚTNÁ
1794, které jsou v současné době provozovatelem sklárny v Květné. Po
více než roční spolupráci, díky které se do povědomí lidí u nás i
v zahraničí dostala hodnota prémiového ručně vyráběného skla pod značkou
KVETNA 1794, pokračuje majitel Lubor Cerva v plánu započatých aktivit
na českém i zahraničním trhu se 100% podílem. Sklárna tedy působí jako
samostatný subjekt na českém trhu i v zahraničí a vyrábí své výrobky pod
značkou Cerva Bohemia a KVĚTNÁ 1794.
PANTO
Tato technika využívá principu leptání skla, které není chráněno
voskem. Výrobek se nejprve ponoří do vosku, nechá se vychladnout a poté
se strojem zvaným guilloche do vosku vyryje požadovaný vzor. Následuje
ponoření výrobku do kyseliny, která vyleptá předtím vyrytý vzor. Poté se
vosk opět odstraní a na výrobku zůstane vyleptaný požadovaný dekor.
ZDOBENÍ DRAHÝMI KOVY
Zdobení drahými kovy provádíme 24karátovým zlatem a platinou. Nanášení zlata i platiny je vždy ruční.
ZDOBENÍ MALBOU
Využíváme tradiční malířské postupy i techniky, kdy malíři ručně
zdobí výrobky různými druhy barev. Vznikají tak převážně květinové a
ornamentální dekorace, často doplněné i zdobením drahými kovy.
