Do svého seriálu o Těšínsku vložím časovou vsuvku. Pohybujeme se v dávné době u Piastovců a já se potřebuji dostat do 20. století - přesněji do závěru roku 1918. Události, které chci připomenout, jsou všeobecně málo známé, takže označení "Málo známá historie" opravdu sedí. Desítky let se o tom v podstatě mlčelo, ve školních učebnicích nebyla zmínka a tak mnohdy lidé, kteří se zajímali o historii, o tom ani nevěděli.
V těchto dnech si tedy připomínáme už 103. výročí tzv. sedmidenní války, jak připomínám i v Kalendáriu.
Přenesme se v mysli do dnů na přelom října a listopadu 1918. Právě skončila 1. světová válka a vznik samostatného Československa znamená skutečné naplnění národních ambicí podstatné části obyvatel nového státu, ale zdaleka ne všech.
Slaví se a nadšeně řeční v Praze a na většině území – zdaleka ale ne všude. V Sudetech vnímá většina německy mluvících obyvatel rodící se stát s podezřením až nevolí. Podobné je to na Těšínsku, kde se o svá práva hlásí Poláci.
Je to připomenutí historie v severovýchodním koutu České republiky, kde před víc než stoletím vznik samostatného státu Čechů a Slováků nejen nevítali, ale dokonce proti němu bojovali se zbraní v ruce.
Těšín – český i polský
Těšínská
Hlavní třída je dlouhá rovná ulice vedoucí od nádraží k Mostu Družby,
polsky Przyjaźni. Kdysi tudy jezdila tramvaj, která spojovala obě části
města rozdělené řekou Olší. Na té západní straně, která se od roku 1920
jmenuje Český Těšín, žila v době první světové války asi třetina
obyvatel a byla převážně průmyslová. Poslechněte si písničku Jaromíra Nohavici a sledujte text:
Ta východní část – dnešní polský Cieszyn – byla lidnatější, dodnes je na ní historické náměstí a také hned za mostem zámek s románskou rotundou a Piastovskou věží postavenou za středověku.
Už v té době měly kořeny pozdější spory o to, jestli tenhle kout Slezska patří Česku nebo Polsku. Češi měli jako zakladatelskou knížecí a později královskou dynastii Přemyslovce, Poláci měli Piastovce a ti byli právě s tímto krajem na březích řeky Olše nerozlučně spjatí.
„Těšín byl po staletí sídlem zdejší větve Piastovců. Ti tady měli hrad, který byl jejich hlavní rezidencí. Pro vztah k českým zemím je důležité, že v roce 1327 předal kníže Kazimír I. celé knížectví v léno českému králi Janu Lucemburskému. To bylo později potvrzeno Trenčínskou smlouvou v roce 1335,“ vysvětluje historik Muzea Těšínska David Pindur.
Když o tři století později v roce 1653 těšínská větev Piastovců vymřela, připadlo celé knížectví jako odúmrť českým králům. Těmi v té době už ale byli Habsburkové, kteří tu vládli až do rozpadu monarchie.
Marie Terezie sice v 18. století, ve válkách o rakouské dědictví, přišla o většinu Slezska, ale zůstalo jí takzvané české Slezsko, které tvořilo Opavsko a také Těšínsko. To bylo přímým majetkem vládnoucího rodu. A to se podle historika Davida Pindura významně odrazilo na vývoji města i okolního kraje.
Jejich bezprostřední majetková doména dala vzniknout strategické hospodářsko-průmyslové oblasti. V souvislosti se silnou industrializací se tady rozvíjela těžba uhlí. Dovedla se sem železnice, nejdřív Severní dráha Císaře Ferdinanda, potom Bohumínsko-košická dráha a všechny její přípojky. Doly, hutě, průmyslové podniky, těžba dřeva v Beskydech, to všechno se podepsalo na pozdějším sporu o Těšínsko.
K češtině se při posledním sčítání lidu za habsburské monarchie – tedy pouhých osm let před vznikem Československa – hlásil naprosto jednoznačně pouhý zlomek obyvatel města. Z více než 21 tisíc jich češtinu považovalo za mateřský jazyk jen asi 1500.
Přejít hranici pěšky
Když bylo 28. října 1918 vyhlášeno Československo a uznáno, po předchozí dohodě vyjednané především Tomášem Garriguem Masarykem a vítěznými spojenci, zůstalo Těšínsko „viset“ ve vzduchu.
Zásobování bylo špatné, uhlí se netěžilo. Ustavily se zastupitelské instituce jak československé, tak polské. Obě strany se snaží celé Těšínsko přičlenit k jednomu nebo druhému vznikajícímu státu. Takový byl život po válce z pohledu místních obyvatel.
Spor o Těšín
Spor se měl řešit diplomatickou cestou. Československo při nárokování Těšínska sice argumentovalo historickou příslušností území k českému království, ale šlo samozřejmě hlavně o strategický a ekonomický význam oblasti. Přes Těšín vedla a pořád vede klíčová železniční trať Bohumín-Košice. Ta byla pro vznikající republiku nesmírně důležitá, takže si nemohla dovolit o ni přijít. Spor se rychle vyostřoval.
Když jednání k ničemu nevedla, poslala československá vláda v Praze do oblasti celkem asi 15 tisíc vojáků, a to pod velením plukovníka Josefa Šnejdárka. Polsko, které mělo problémy s ustavením moci na mnoha jiných místech vznikajícího státu, nedalo dohromady víc než asi 3 až 4 tisíce vycvičených vojáků a něco okolo 5 tisíc dobrovolníků.
Pokračování - příště se projdeme historií, která zjizvila státní hranice.
zdroj: plus.rozhlas.cz, YouTube
Jsem napnutá jako kšandy, v dějepise plavu, natož v tom Slezském...
OdpovědětVymazatTak to Tě zvu, tady se ještě lecos dovíš ... ☺
VymazatDalší velice zajímavý článek jsi napsala Hani. Ano, pohraničí vždy mělo problémy a můj otec se narodil a žil v Hrádku nad Nisou, kde se také prolínalo české. německé a polské obyvatelstvo. Žili tak v souladu dlouhé roky. Otec často vyprávěl jak jako kluci chodili "pašovat" sůl z Polska do Čech. Pěšky měl prochozenou krajinou od Krkonoš po Lužické hory...vyučil se krejčím v Žitavě a uměl mluvit a psát stejně česky, německy i polsky. Bylo mu jedno, kterým jazykem z se zrovna domlouvá...Stejně tak děda, který pracoval jako horník v místech, kde se dnes rozšiřuje důl Turów...Hnědé uhlí se těžilo i v okolí Hrádku nad Nisou. To jsem ale odbočila od Tvojí části historie, od tvého tématu a tak mi to doufám, promineš. Přeji ti krásné dny hlavně ve zdraví...Jára
OdpovědětVymazatDěkuji, Jaruš, život v pohraničních oblastech byl asi vždy jiný a napjatý. Vůbec nevadí, že píšeš o Hrádku, tam to znáš a já si ráda přečtu o těchto oblastech. Krkonoše i Lužické hory já neznám, pro nás to bylo vždy bokem od dostupnějších oblastí. Ještě že Ti toho děda stačil dost říct, já jsem takové štěstí neměla a zítra vzpomenu výročí svého dědečka, kterého jsem vůbec nepoznala.
VymazatMěj se hezky a také přeji hlavně zdraví. ☺
Haničko, musím přiznat, že o tomhle sporu a vlastně i válce jsem se dočetla až v knize Šikmý kostel. Do té doby jsem věděla jen problémech v Sudetech...
OdpovědětVymazatPřeji hezký večer, Helena
Helenko, já Ti to věřím, proto dávám do názvu "Málo známá historie", protože o tomhle se otevřeně hovoří až v posledních letech. My jsme s přítelem i kvůli tomu šli do muzea v polském Těšíně.
VymazatPaní Lednická udělala pro tento region opravdu hodně a za to zaslouží uznání. Příště to bude ještě zajímavější.
Děkuji a přeji úspěšný čtvrtek. ☺
Znám tuto část historie a je dobré ji připomínat.
OdpovědětVymazatMarti, to budeš jedna z mála, kdo o tom ví. Brzy bude napsáno o tom konfliktu, protože v těchto dnech je výročí. Souhlasím, že se to má připomínat, proto to dávám na blog.
Vymazat