Psáno a foceno o letošních Dušičkách

 

Hlavní náplní uplynulého týdne byly Dušičky, kdy většina lidí míří na hřbitov. Počasí už podle fotek bylo ukázkové a to je radost fotit. Nefotím na hřbitově při každé návštěvě a ty jsou pravidelné. Název článku jsem zvolila podle jedné z Povídek malostranských Jana Nerudy "Psáno o letošních Dušičkách". Neruda, po němž je pojmenována známá ulice vedoucí k Hradu, svůj věčný sen sní na Vyšehradském hřbitově. Jestlipak se našel někdo, kdo mu tam o Dušičkách, o kterých psal, rozsvítil svíčku? Kdoví...  Symbolicky to udělám já:

O Dušičkách na hřbitově větřík

vesele si s lidmi zahrává,

radostí snad, že to množství lidstva

pro hřbitov už zase dozrává.

 

Tak jako Nerudova hrdinka slečna Máry i já každoročně navštěvuji dva hroby, ale na různých hřbitovech. Začínáme na tom větším - ústředním hřbitově ve Slezské Ostravě. Proč? Hlavně kvůli parkování, protože ta řada aut o Dušičkách bývá "rekordní". Ve starší části nemohu minout toto sousoší babičky s vnoučaty. Patří zde k nejhezčím, i když sem bylo před lety přivezeno prý z ValMezu. V době instalace jsem náhodou byla na hřbitově a už tehdy jsem sochu obdivovala. 

Pohled na kostel Sv. Josefa ve Slezské Ostravě. Tak jako jsem psala o poddolování v Orlové, kde to málem odnesl krásný kostel, podobně i tento svatostánek musel být v roce 1913 uzavřen kvůli stále se objevujícím a zvětšujícím se trhlinám. Příčinou i tady bylo poddolování, protože celá stavba poklesla o neuvěřitelných 8 metrů 😯 . Oprava kostela se protáhla, ale věřící chtěli mít bohoslužby, proto byl postaven provizorní dřevěný kostel, který byl narychlo postaven ještě téhož roku. Tento provizorní stav trval až do roku 1929, kdy byl zrestaurovaný kostel sv. Josefa zpevněn železobetonovým věncem podél základů nebo zdiva a třemi železobetonovými lany napříč chrámovou lodí pod dlažbou. Stará cihlová klenba byla nahrazena lehkou klenbou, připevněnou na železnou kostru. Věž byla nově vytvořena ze železné konstrukce a obezděna dutými cihlami. Stavba je nejen uměleckohistorickou památkou, ale i českou technickou zvláštností a světovým technickým unikátem. ... Ano, ale stojí na Slezské Ostravě a kdo o tom ví?? (Zdroj: ostravainfo.cz)

Následující dva hroby nemohu minout. Ten velký je hornický hrob, kterých je na našem hřbitově několik. Tento z černé žuly je hrob obětí hornické stávky v roce 1894 a socha muže v uniformě poutá pozornost lidí už více než sto let. Je to hrob rakouského strážníka (patřili jsme k Rakousko-Uhersku) a socha v životní velikosti zpodobňuje Františka Schenka, který tehdy sloužil na strážnici v Polské Ostravě. Dva výstřely z pistole ukončily jeho život, když ho zasáhl lupič, kterého tehdy v noci přistihl. Schenk zemřel ve věku 37 let. Psala jsem o tom ZDE.

 

Další hornický hrob s křížem, kde na podstavci jsou vypsány oběti důlního neštěstí z 3. ledna 1891 na Dole Sv. Trojice, taktéž ve Slezské Ostravě. Podle pozdějšího popisu se po 10. hodině dopolední zdvihl velký průvan doprovázený nezvykle silným hučením a hřmotem. Vzápětí se ozval mohutný výbuch, který vše zahalil do oblaku kouře a jisker. Po výbuchu upadli na chvíli do bezvědomí. Když se probudili, zažehli znovu své benzínové lampy a uviděli, jak je v překopu z náraží, kde se nacházeli, směrem k sloji Mohutný, kde došlo v předku k explozi, vše zničeno. Výdřeva byla povalená, důlní vozíky zohýbány a převráceny a poničena byla také výztuž v samotné jámě, takže nebylo možné spustit klec k náraží a pomoci evakuovat přítomné horníky. Někteří horníci se proto ve snaze uniknout udušení rozhodli šplhat vzhůru po žebřících. Tyto žebříky, každý v délce přibližně 5 metrů, byly od sebe odděleny dřevěnými mezipatry. V panice, která šplhající zachvátila, a snad také vlivem nedostatku vzduchu, část horníků z těchto žebříků spadla a byla později nalezena na dřevěných mezipatrech. 

 

Jan Wilczek - majitel dolu poukázal poškozeným rodinám po tragédii 1000 zlatých. Stejnou částku daroval také baron Rothschild a 500 zlatých věnoval hrabě Larisch-Mönnich. Tyto peníze byly rozděleny a 10. ledna každá vdova a rodiče obětí obdrželi vyplaceno 49 zlatých.

(Zdroj: provedu.cz)

I můj pradědeček na tomto dole při práci zahynul, ale asi o 20 let později. 

 

 Zelená se tráva po hřbitově.

Snad jí nasilo zde ptactvo zpěvné? 

Naděje spíš, že to pohrobené

zase vzešly, by snad bylo zjevné. 

Červená se kvítí po hřbitově. 

Snad ho sázela zde lidská ruka?

Ba spíš myslím, že to pohrobená

láska jest i její drahá muka. 

 

"Nevíš, kde zde přítel leží?" - "Čím byl?"

"Čím měl býti, blázne, - člověkem!"

"A jak umřel?" - "Puklo mu jen srdce, 

že mu oplatila lásku nevděkem!" 

 

"Neboť věřte, že těch, kterým srdce puklo,

že jich leží tuto na tisíc!" 

Jan Neruda 

 

Zaujaly mě některé hroby svým stylem nebo tím, jak se vypisovalo společenské postavení a funkce, kterou zesnulý zastával. Na snímku to byl "tajemník Vítkovických dolů" a také "Vodohospodář a autor přehrad Kružberk a Žermanice" - známá vodní díla našeho kraje.

 

 

Vedle obřadní síně je na ústředním hřbitově i tento symbolický hrob "Místo vzpomínek". Je tu teprve několik let a je to dobrý nápad, může sloužit pro ty, kdo svůj rodinný hrob nemají. Člověk tu může zapálit svíčku nebo uložit kytice z pohřbu. Je tam známý, ale pravdivý verš Jiřího Wolkera: 

"Až umřu, nic na tomto světě se nestane a nezmění, jen srdcí několik se zachvěje v rose jak k ránu květiny."

 

 

Naproti je starý hrob preláta a faráře, jehož nápis na pomníku mě zaujal:

Tento památník padlým je hned za kostelem a s nápisem "Hrdinové neumírají" a státním znakem jsou zde na deskách z obou stran vypsáni ti, kteří se zapojili do protifašistického odboje za 2. světové války. I já tam zapaluji svíčku našemu hrdinovi z rodiny, který svůj hrob nemá, protože zahynul v Osvětimi. 

Nyní se přesouváme na jiný hřbitov o pár km dál, kde odpočívají rodiče a prarodiče. Dávám jim tam velkou chryzantému: 

Protože jsme v průmyslovém kraji, i z našeho hřbitova je rozhled nejen na Ostravu v dáli, ale na průmyslový komplex.

Jan Neruda – Láska shořela jak tenká svíce

Láska shořela jak tenká svíce,
která ve průvanu zaplála,
řek jsem jí, že necítím nic více,
ona hloupě pro to plakala.

Zaštkála, že obecně juž ví se,
že jsem u jiných juž býval dareba,
pravila, že jistě utopí se,
že jí více žití netřeba.

Rozběhla se a já osel za ní,
moh jsem klidně zůstat seděti,
o utopení že ani zdání,
moh jsem tenkráte juž věděti.

Hřbitovní kvítí, 1857

 

Pak se trochu projedeme a na snímku je restaurace Valachovec v Petřvaldě, z auta fotím Důl Karviná a kostel Sv. Petra z Alkantary, známý jako "šikmý kostel" v Karviné - Doly, který proslavila paní Lednická ve svém románě. 

 

 

 

Vjezd na most přes řeku Olši a tabule s nápisem "Karviná" dává na vědomí, že jsme v tomto okresním městě ve Slezsku.