Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

neděle 31. října 2021

Příběh, co se skrývá za sochou ze hřbitova

 
Je doba, kdy vzpomínáme na ty, kteří tu byli před námi a odešli tam, odkud není návratu. Každému nebyl dopřán dlouhý život, někteří, ač byli našimi současníky,  už tu nejsou. Doba se změnila, dnes někteří pozůstalí nakládají s popelem svých blízkých i netradičně, ale v tomto případě zastávám konzervativní názor, že k uložení slouží hřbitov. Nabízí se tedy otázka: Máte rádi hřbitovy? 

Někomu to možná bude připadat divné, když řeknu, že na hřbitov chodím docela ráda. Už od dětství a určitě má na tom podíl babička. Ta mi dala hodně do života a také mě naučila, že o hroby našich blízkých je třeba se starat. To není jen přijít na Dušičky se svíčkou v kapse a květinou, narychlo koupenou. Postát ani ne pět minut, nic tam neuklidit - jak to občas vidím a zase je na rok klid... Někteří to tak mají a ani své děti na hřbitov neberou, jak jsem slyšela, prý mohou mít z toho traumatické zážitky. Tento názor nesdílím a chceme-li, abychom v péči o hroby měli své pokračovatele, měli bychom na tom pracovat. Docela by mě zajímalo, jaký na to máte názor.

S babičkou jsem chodívala pravidelně na jeden z největších hřbitovů v republice, podle rozlohy je prý třetí největší. Ano, je to slezskoostravský hřbitov, dnes označován jako ústřední hřbitov. Bývalo to tak, že každá městská část - tehdy přilehlá vesnice, měla svůj malý hřbitov. Jak se tyto části přičleňovaly k Ostravě, ocitly se tyto hřbitůvky v centru zástavby, což nebylo žádoucí. Většina jich byla zrušena a byl vybudován Ústřední hřbitov na Slezské Ostravě. Tam jsme chodívali od dětství, je tam pochován můj pradědeček, který zemřel při závalu na šachtě. Tady v regionu takové případy nebyly vzácné. 

U kostela jsem koupila chryzantému, ještě má pupeny, snad v tomto slunečném počasí vykvetou.

 

 

 

 

 

 

 

Už jako dítě jsem si všimla jednoho náhrobku. Ten se výrazně odlišoval, nebyl to běžný náhrobek, ale stála tam světlá socha muže. Mimochodem o hrob je výborně pečováno a stojí tam dodnes, moje fotky jsou aktuální. 

Muž v uniformě a klobouku mi tehdy připomínal myslivce a tak jsem si ho pro sebe pojmenovala. A znáte to, pokud nikdo nic neupřesní, když si to v mysli opakujete, desetkrát, padesátkrát za tu dobu, je to prostě myslivec. Přesvědčíte sami sebe. Nevím, jestli babička o tom příběhu nevěděla, ale nikdy nic nedoplnila. Ta by se asi divila...
Loni o Dušičkách jsem opět procházela kolem hrobu se sochou, vyfotila jsem ji a pak zkusila pátrat. To jsem ještě neměla blog.
Socha je totiž na hlavní stezce vedoucí vzhůru od kostela. Zjistila jsem, že se nejedná o myslivce, ale že pozornost lidí už více než sto let poutá socha rakouského strážníka v životní velikosti!
Strážník se jmenoval František Schenk, bylo mu tehdy 37 let a sloužil na strážnici v tehdy Polské Ostravě. 

Sloužil tam až do osudné noci, kdy jeho život ukončily dva výstřely z browningu.
Bylo asi půl třetí ráno, noc z 15. na 16. listopadu 1911. Tehdy strážníci František Schenk a František Lubovský zastavili podezřelého muže a začali mu prohledávat kapsy. Tak se podle Ostravského deníku odehrálo osudové setkání mužů zákona s protřelým zločincem Michalem Dziembińskim, Haličanem nebo Rusem prý anarchistického ražení. Oba strážníci si té noci v ulicích Polské Ostravy všimli, že z jednoho okna v přízemí vyskakuje muž v pláštěnce. Vyzvali ho, aby zůstal stát a legitimoval se. Muž však nereagoval a dal se na útěk. Když byl dostižen, události měly rychlý spád. 

Ve tmě se ozvaly dva výstřely z browningu. První rána zasáhla Františka Schenka přímo do srdce, druhá těžce zranila jeho kolegu Lubovského, který ještě stačil duchapřítomně skočit na Dziembińského a "stáhnout ze zlosyna černý havelok", jak se tehdy do protokolu zapsalo.
Jak prokázalo tehdejší pátrání, havelok byl "sepnut strunou z klavíru č. 13, koupenou už před časem u jednoho ostravského nástrojáře", což mimo jiné dosvědčovalo, že Dziembiński se v Ostravě pohyboval už delší čas. Struna z klavíru se stala předmětem doličným.

Pohřeb strážníka Schenka se konal v sobotu 18. listopadu 1911 a většina českých nedělníků mu věnovala patřičnou pozornost. "Pohřeb zastřeleného strážníka Schenka konal se 18. t. m. za obrovské účasti obecenstva", to je citace z novin. Hromadnou účastí prý lidé vyjádřili nespokojenost s bezpečnostní situací v Ostravě. Loupežná přepadení i vraždy tady byly na denním pořádku.
 
Po vraždě Dziembiňski, kterého policie někdy uváděla i jako Sivińského nebo Zibińského, z Ostravy rychle zmizel, ale už v lednu 1912 byl v průmyslové metropoli monarchie opět spatřen. V Ostravě se objevil během srpna 1912, kdy si na Fifejdách otevřel paklíčem byt svého kamaráda a přiměl ho s pistolí v ruce a se slovy, že "již dávno neležel v posteli" k poskytnutí přístřeší. V říjnu 1912 zmizel do Itálie, kde se skrýval v horách, ale náhoda tomu chtěla, že se střetl s místními karabiniéry, kterým sice tehdy utekl, musel však odhodit svůj těžký batoh. Jeho obsah byl více než výmluvný - kladiva, pilky a výstřižky z ostravských novin.
V té době také Ostravané odhalili strážníkovi pomník na slezskoostravském hřbitově. Ano, ten pomník, který mě už v dětském věku upoutal. 

Stalo se tak v neděli 27. října 1912. Je tomu přesně 109 let! 

"Slavnostním nedělním odhalením pomníku zastřelenému policejnímu strážníkovi z Polské Ostravy se organizovaná policejní stráž snaží upozorniti širší veřejnost na své těžké a nebezpečné postavení a získati její přízeň", uvedl Ostravský deník v reportáži.

Do příběhu je nutno zapojit i komisaře Steinhäusela, který  přebral vrahův batoh. Byla to poslední policejní akce v záležitosti zavraždění Schenka, která předcházela odhalení jeho pomníku. Nutností byla cesta policejního komisaře z Moravské Ostravy Otto Steinhäusela do Itálie, kde si přebral od tamní policie vrahův batoh, který Dziembiński ztratil při přestřelce s italskými karabiniéry.

Pro doplnění: Druhým strážníkem z hlídky byl František Lubovský. Ten měl v té chvíli štěstí, protože jeho náprsní taška mu tehdy zachránila život. Podle vyprávění jeho vnučky jedna kulka uvízla v náprsní tašce. Strážník  František  Lubovský  po uzdravení opět sloužil jako strážník i po  vzniku  Československé  republiky. Ke konci své kariéry se stal  nadstrážníkem ve  Slezské  Ostravě.


"Dědeček byl vysoké, ramenaté postavy, a tak stačilo, aby se jen postavil do dveří, a hned se všichni uklidnili.  Někdy řídil i dopravu na křižovatce u spořitelny před dnešním mostem Miloše Sýkory,“ popisuje jeho vnučka paní Kníchalová. Zároveň upřesnila, že dědeček  skončil  v nemocnici s vážným zraněním. Jednu kulku se lékařům nepodařilo vyoperovat, a tak s ní žil až do své smrti. V náprsní tašce, kterou nosil v saku uniformy na levé straně v místě srdce, se našla další kulka. Náprsní taška tedy  dědečkovi  zachránila  život,“ líčí dávný příběh. Na vlastní oči svého dědečka nikdy neviděla. Narodila se totiž ve stejný den, kdy její dědeček zemřel.

Smrt se neřídí našimi plány.
Molière

zdroj: Deník, Ostravan

16 komentářů:

  1. tohle je Hanko moc zajímavý a poutavý příběh o nelehké stržní službě, která přináší i své oběti. Napsala jsi to hezky, a dobře se to také čte.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mirku, na tak velkém hřbitově, jako je tento, je ukryta spousta příběhů a lidských osudů. Jen většina má normální, nenápadný náhrobek.
      Moc děkuji za pochvalu a přeji dobrý start do nového týdne. ☺

      Vymazat
  2. Ahoj Hani, děkuji za tvůj dušičkový příspěvek, kolik osudů se skrývá z pod náhrobky o kterých nic nevíme. Na hřbitov chodím ráda a ráda navštěvuji i neznámé hřbitovy a kolikrát se zastavím u neznámého náhrobku, který upoutal moji pozornost. Na hřbitov jsem chodila, jak s babičkami, tak i s rodiči a tomu jsem učila i své děti.
    Přeji ti hezké odpoledne. Iva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vítám Tě, Ivo, na blogu ☺. Je pravda, co píšeš. Také někdy, když je možnost, navštívím i neznámý hřbitov, někdy tam člověk něco objeví nebo dostane ispiraci. Také si myslím, že je vhodné na hřbitov brát i děti a zasvětit je do péče o hrob.
      Děkuji a přeji úspěšný nový týden. ☺

      Vymazat
  3. Hani,to je nádherný článek,přesně k tomuto období,kdy vzpomínáme na své blízké.My jsme se s manželem před chvíli vrátili ze hřbitovů.Nesla jsem na ně ještě chryzantémy.A zítra půjdeme všichni navečer rozsvítit.Hřbitovy navštěvuji ráda a asi je to i z mých příspěvků na blogu vidět.Nacházím tam zvláštní klid,ale někdy i tíseň.Asi mě k tomu přivedla také babička,která nás se sestrami často hlídala.Objížděla s námi své a dědovo příbuzenstvo v Podkrkonoší.Nikdy nezapomněla se stavět na hřbitově.Já jsem nad každým náhrobkem s fotografií dětí a vůbec všech dlouho přemýšlela a dělám to i teď.Jaký se za nimi skrývá příběh.
    Na hřbitovy jsem chodila,jak se svýma dětma,tak i vnoučatama.To k životu patří.
    Moc děkuji a přeji Ti hezký večer

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem moc ráda, Jitko, že se Ti můj článek líbí. Hezky jsi to napsala i tu vzpomínku na babičku. Je stejně zajímavé, že naše babičky měly rozhodně více práce, kolem domu, na poli, prostě hospodářství a na hřbitov, někdo i kostel, si našly čas. Asi to byla psychická vzpruha. My jsme také dnes byli na hřbitově a pak jsem to spojila s "výletem", naprosto netradičním, ale o tom napíši samostatný článek na blogu.
      Líbí se mi, že na hřbitov jsi brala nejen své děti, to je asi jednodušší, ale i vnoučata. Já tomu říkám - další gramotnost.
      Také Ti děkuji a přeji příjemný večer. Snad už máš hodiny přetočené. ☺

      Vymazat
  4. Hanko, ač smutný příběh, přesto velmi poutavý. Hřbitovy navštěvuji ráda, působí na mě uklidňujícím dojmem, možná proto, že se tam všichni chovají tiše a řekla bych většina i s úctou. Toto ovšem nemohu říct hřbitovech židovských, ta mě vše svírá rozbuší se mě srdce a co nejrychleji toto místo opouštím. Nedovedu si to vysvětlit, ale je to tak obdobné to mám při návštěvě hrobky rodu Kleinů v Sobotíně.
    Už jako malá navštěvovala jsem hrbit s maminkou, když byli vnuci menší, brali jsme je na hřbitov jednou mám dcera řekla, že si to nepřeje a že se může vzpomínat i doma. Od té doby tam chodíme s manželem sami a také starší dcera a syn. Musím napsat, že u mladší dcery mě to dost zamrzelo, ale co se dá dělat je to tak.
    Hřbitov chodíme navštěvovat během roku celkem pravidelně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, Marti, že Tě příběh, který jsem popsala, upoutal. Je pravdivý, přesto si myslím, že tady většina návštěvníků vůbec neví, kolem jakého hrobu chodí. Přesto ta socha je tady ojedinělá.
      Po pravdě s návštěvou židovských hrobů moc zkušeností nemám, sice asi 2x jsem byla na tom nejznámějším v Praze, jednou dokonce s průvodcem, potřetí to bylo zavřené, tak jsem udělala jen pár fotek přes plot. V Sobotíně to neznám, ale o návštěvě Jeseníků uvažuji, tak bych to mohla spojit.
      Ta záležitost s dcerou, tedy to, jaký ona má názor (nevodit vnuky na hřbitov) je samozřejmě osobní. Pokud nevysvětlila, proč má takový postoj, asi bych se s tím nespokojila, ale chápu, že to může být choulostivé téma. Moje kolegyně, mimochodem bezva ženská, velmi chytrá a inteligentní, také děti na hřbitov nebrala, prý by měly trauma a ona sama tam jen zaběhla z povinnosti, rychle tam něco dala a spěchala pryč. Toto u dospělého člověka poněkud nechápu, kulantně řečeno. Ano, i doma vzpomínám, já s výjimkou léta mám téměř každý večer u PC nebo televize zapálenou čajovou svíčku, což mám spíše kvůli atmosféře a líbí se mi to.
      My také chodíme na hřbitov pravidelně a můj přítel zvláště.
      Moc děkuji za upřímný komentář. ☺

      Vymazat
  5. Hani, to je velice zajímavý příběh. U nás je mnoho starých německých hrobů se sochami a nádhernými náhrobky, které by už neměl kdo pečovat, a tak se o ně stará zřejmě správa hřbitova a alespoň jednou ročně je uklidí a objevují se tam i svíčky. Je také možné, že sem přijíždějí ze Saska a o hroby se postarají. Každopádně v den Památky zesnulých chodíme na hřbitov nad večerem. Z kaple se pravidelně v tento den od odpoledních hodin ozývá jemná produkce vážné hudby a s rozsvícenými a uklizenými hroby vše tu vzpomínkovou atmosféru mnohokrát umocní. To máme vždycky husí kůži po celém těle. Měj se moc pěkně i při vzpomínkách na blízké se kterými už mluvíme jen na těchto místech.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jaruško, před pár dny jsem se dívala na mapu, abych měla jasno o místě, kde jednak bydlíš, ale také fotíš. Je to pohraničí, tak se nabízí otázka, jestli tam byl odsun Němců, myslím si, že ano a možná jste osídlenci, ale to se pouze domnívám. V té části republiky jsem nikdy nebyla, ale pokud vím, v našem pohraničí to probíhalo podobně. Chystám se něco o tom psát, ale spíše o jižních Čechách, odtud mám více informací.
      Hezky jsi to napsala a jsem za ty Tvoje vzpomínky ráda. Moc děkuji a těším se zase na nějaké vzpomínky, zároveň přeji pěkné výlety a úspěšný začátek listopadu. ☺

      Vymazat
  6. Hanko, to je hodně zajímavý příběh o tom, jak se z myslivce nakonec vyklubal strážník. Já na hřbitovy chodím ráda, už jako malá holka jsem tam chodila s rodiči každý víkend. Od jara do podzimu jsme jezdili na chatu, to jsme tam často nechodili, ale když táta koupil auto, tak jsme se tam pravidelně zastavovali i cestou z chaty. S manželem chodíme často na Olšanské hřbitovy, máme to blízko, je tam klid a vlastně jsme v přírodě. Měj se krásně, zdravím😊

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Evi, jsem ráda, že Tě můj příběh zaujal. Snažila jsem se popsat to tak, jak to skutečně bylo. Je vidět, že každý máme své zážitky a vzpomínky a je dobře o tom napsat, aby to nezapadlo v zapomnění. Já Olšanské hřbitovy vůbec neznám, jen z doslechu, ale vím, že jsou rozsáhlé, asi proto jsem tam nikdy nebyla. Ovšem Vyšehradský hřbitov znám docela dobře a tam jsem byla víckrát. Není třeba se hřbitovům vyhýbat, je zajímavé tam procházet a všímat si náhrobků.
      Děkuji za vzpomínku a také zdravím. ☺

      Vymazat
  7. Haničko, jsi skvělá! Moc děkuji, početla jsem si. Je vidět, že chceš věcem přijít na kloub a hlavně vědět, co vidíš. Tomu opravdu rozumím.
    Na hřbitovy chodíme taky moc rádi. Taky to je nepochybně zakódováno z dětství, i my chodili s babičkami na hřbitov poklidit, rozsvítit...
    Měj příjemný večer, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za pochvalu, Helenko ☺. Jsem ten poznávací typ, tak to uplatňuji. Je vidět, že babičky na nás měly velký vliv. To by měla být úloha babiček.
      Přeji Ti úspěšný vstup do nového týdne a listopadu.

      Vymazat
  8. Hani, zdravím. Hřbitovy mám ráda a chodím tam celoročně, dušičky nedušičky. Vždyť tam mám pochované své nejbližší a milované. Navštěvuju je i s malými vnučkami,hodně si tam o všem povídáme. Děti by tam chodit měly, zrovna tak na pohřby. Život není jen o radovánkách a děti by měly být vychovávají k pietě k zesnulým. Mě vychovala hlavně babička, byla jsem stále nemocná a tak jsem byla víc u ní než doma. A s babičkou jsem chodila pravidelně do kostela a na všechny pohřby, tehdy se chodilo na pohřeb z vesnice každému. Většinou to byly pohřby z domu, kde byl nebožtík vystaven v rakvi, pak do kostela, průvod na hřbitov s muzikou... Poslednímu rozloučení byla věnována velká péče. Byla tam cítit ta láska a pokora. Lenka
    www.babilenka.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc hezky jsi to, Leni, napsala, za to děkuji. Také sdílím názor, že nemusím čekat na Dušičky, abych šla n a hřbitov. Vést děti k návštěvě hrobu a také k jeho péči a úklidu by mělo být samozřejmostí. Řekla bych, že k tomu tíhnou spíš děvčata, ale na hřbitovech vidím i muže, kteří o hrob pečují. S těmi pohřby z domu jsem to kdysi v dětství také zažila, ale jen párkrát. Lidé se v tom dost změnili.

      Vymazat

Toulky českou minulostí

Z Těšínských Beskyd dohlédnete až do Tater

  Nevěříte tomu, co je v nadpisu? Tak jasně, "mostíky na Štrbskom plese" nezahlédnete, ale pouhým okem dohlédnout z "našeho k...