Dnes je družebná neděle + recept na pučálku

 

Čtvrtá neděle postní (latinsky Laetare) měla lidové pojmenování Družebná neděle. Dejte si na stůl růžový ubrus, zelenou pučálku a nějaký dobrý koláč. Proč? O tom se dočtete v dnešním příspěvku.

V náboženství měla tato neděle zvláštní poslání, neboť toto dne bylo možno uvolnit postní kázeň. Výrazem byla i krátkodobá změna barvy rouch v kostele - dosavadní fialová byla nahrazená růžovou. Je to den, kdy kněz chodí v růžovém rouchu.

V dobách dávných, kdy se opravdu postní tradice dodržovaly a lidé na sebe byli přísní, byl tento den tak trochu vzácností. Mladí lidé měli povoleno se společně trochu pobavit a nosili po vsi koláče, nazývané družbance. Každý také ke společnému setkání přinesl nějakou svačinu, kterou si všichni společně snědli.

Od úlev povstal název Družebná neděle (u starých Čechů se jí také říkalo Družebkyně, Družbadlnice či Družbadlná). Někde se tato neděle nazývala Středopostní, neboť tvořila pomyslný střed čtyřicetidenního půstu. Mládeži bylo povoleno sejít se na návsi a poveselit se. Někde také říkali této neděli Růžová či Růžebná - podle barvy rouch používaných na tento den v kostele, a protože se tuto neděli světí v Římě zlatá růže. Můžete si přečíst ZDE.

Lidové označení Družebná neděle dostala podle přidružování nových členů ke spolku Kristovu v prvotní křesťanské době. Název Družebná se vykládá také od družby, neboť právě o této neděli chodíval družba se ženichem navštívit dům, do něhož chtěli přijít o velikonoční pomlázce na námluvy. 

 

Název Družebná se vykládá také od družby, neboť právě o této neděli chodíval družba se ženichem navštívit dům, do něhož chtěli přijít o velikonoční pomlázce na námluvy. Ženichovi byla předložena "pučálka" (nabobtnalý hrách, upražený na másle a promíchaný s rozinkami, různým kořením a pokroutkami). Když se dala na talíř, opět se pokroutkami a rozinkami posypala. Zprvu se ženichovi k pojídání pučálky předložila vidlička. Tou však nesměl jíst a měl čekat na lžíci. Pokud se do „pučálky" pustil vidličkou, stal se terčem posměchu.

Pučala má milá pučálku,
nesla ji milému na šálku:
„Od lesa k lesu
pučálku nesu,
pu – pu – pu – pu – pu – pu – pučálku,
nesu ji milému na šálku.“

(Karel Jaromír Erben, Prostonárodní české písně a říkadla)

 

 

Pučálka: zapomenutý postní pokrm, který je opravdu zdravý

Pučálka je dnes již skoro zapomenuté tradiční jídlo. Vzniká z praženého či pečeného naklíčeného hrachu. Ten se připravoval především v období 40denního půstu před Velikonocemi.

Během této doby se jedlo střídmě a jednoduše, zároveň bylo potřeba dodávat tělu potřebné živiny a v klíčící luštěnině jich bylo více než dost. Navíc se s tímto pokrmem pojí mnohé dávné tradice. Klíčící hrách byl pro lidi skvělým zdrojem cenných látek v době, kdy ještě nebyla k dispozici první jarní čerstvá zelenina. Naklíčená semena v sobě totiž aktivují enzymy pomáhající klíčkům růst, a proto jsou plná živin, vitamínů, minerálů i rostlinných bílkovin v jejich přirozené formě. Obsahují rovněž chlorofyl, který po zkonzumování podporuje přenos kyslíku v buňkách a tím blahodárně přispívá k regeneraci celého našeho organismu.

Další výhodou naklíčených luštěnin je, že jsou snáze stravitelné. Při klíčení se složité cukry, které běžně způsobují typické nadýmání, štěpí na jednoduché. Díky tomu vám nebude po snědení pučálky tak těžko a nebudete se cítit nafoukle.

Postup přípravy je velmi jednoduchý, musíte jej ale rozložit celkem do tří dnů. Jak tedy na přípravu pučálky?

Jaký hrách koupit?

K výrobě této pochoutky vám bude stačit úplně obyčejný sušený hrách z obchodu. Vyhněte se ale tomu půlenému, musí být celý, se slupkou. Jenom ten má schopnost vyklíčit. Volit můžete mezi dvěma druhy celého hrachu, které se prodávají. Zelený bude chuťově výraznější, žlutý je zase stravitelnější, a proto vhodnější pro osoby, které na luštěniny nejsou tolik zvyklé.

 

Klíčení hrachu krok za krokem

Pokud jste dostali na pučálku chuť nebo ji chcete poprvé vyzkoušet, pak počítejte s tím, že je potřeba začít s přípravou dva až tři dny předem. Nejprve totiž musí naklíčit hrách.

1. Ten propláchněte a pečlivě přeberte. Odstraňte všechny půlky a úlomky, uvolněné slupky a další necelistvé části, které by ve vlhkém prostředí mohly začít hnít a plesnivět.
2. Připravený hrách nasypte do zavařovačky nebo jiné vhodné klíčící nádoby a zalijte vodou tak, aby její hladina byla alespoň 3 cm nad hrachem. Zakryjte a nechte 24 hodin postavené na parapetu okna odmáčet.
3. Druhý den vodu slijte, hrách propláchněte (pozor na příliš ledovou vodu, která by mohla proces klíčení zpomalit) a vraťte do sklenice. Tentokrát už nedolévejte vodu, pouze přes sklenici přetáhněte potravinovou fólii s několika dírami, aby navlhlý hrášek mohl dýchat, ale zbytečně se nevysušoval.
4. Opatrný proplach čerstvou vodou se doporučuje během dne několikrát opakovat.
5. Třetí den by měly z jednotlivých kuliček vylézat klíčky. Pokud na pučálku nespěcháte, můžete je ve vlhku nechat klíčit ještě další den nebo dva (s pravidelným proplachováním, viz výše).

Sladkou verzi pučálky si vychutnejte třeba s rozinkami

Suroviny

naklíčený hrách (podle návodu)

sádlo

cibule nebo česnek

sůl

pepř

Postup přípravy (klikni)

1. V obchodě koupíme balení celého hrachu, obvykle se prodává po půl kile.
2. Hrách pečlivě probereme, všechny půlky, slupky a smetí vyhodíme.
3. Hrách propláchneme, nasypeme do obyčejné sklenice a zalijeme vodou do dvojnásobné výšky než má hrách. Zakryjeme něčím proti prachu a necháme stát na okně 24 hodin. Vyhneme se však oknům, kde svítí přímé slunce příliš dlouho během dne. Hrách nabobtná a začne klíčit.
4. Druhý den slijeme všechnu zbývající vodu, která se do krachu nevsákla. Hrášek propláchneme čerstvou studenou (ale ne ledovou) vodou, necháme okapat a vložíme do sklenice. Tentokrát už pokračujeme bez vody. Zakryjeme třeba potravinovou fólií, do které uděláme špičkou nože dvě nebo tři dírky, aby hrách mohl dýchat, ale zbytečně se nevysušoval.
5. Třetí den jsou na hrášku vidět půl až centimetr dlouhé klíčky. Znovu propláchneme vodou a necháme okapat. Postupujeme jemně, abychom neulámali klíčky. Teď už hrášek můžeme použít rovnou na pučálku.
6. • Jiný název pro klíčení je pučení. Už je tedy jasné, proč se tento pokrm takto jmenuje.
   • Pučálka se v dřívějších dobách pražila přímo na ulicích a prodávaly ji ženy, kterým se říkalo pučálnice.
   • Pučálka se spojena především s obdobím jara a Velikonoc, ale rovněž na Vánoce se dříve jednalo o zcela běžný pokrm.
   • Pučálka se ne vždy jedla samotná. Někdy se např. podávala se zelím, tedy další zdravou surovinou.
   • Obdobou pučálky je tzv. pražma, jejíž základ tvoří naklíčené obilí.
   Zdroj: sumava.eu, zena-in.cz, .kupi.cz, ceskazceska.cz, jimeto.cz, nasregion.cz

Z historie Volyňských Čechů na Ukrajině - II. část

 

Příspěvek navazuje na I. díl  a patří do rubriky Osídlování území ČR, protože následně se dozvíme, že Volyňští Češi se vraceli do vlasti, odkud pocházeli jejich předkové. 

V minulém článku jsem připomněla dobu před 150 lety, kdy čeští rolníci, řemeslníci, obchodníci, učitelé i muzikanti na Volyň, tedy na Ukrajinu,  odcházeli. Bývalá carská volyňská gubernie je velká asi jako Čechy. Měla společnou hranici s Rakouskem-Uherskem. Vystěhovalecký proud směřoval na Volyň počínaje rokem 1868. Češi byli v těchto oblastech vítáni, jejich návyky a zkušenosti byly k nezaplacení. Lákaly je tam příznivé ceny půdy, které byly několikrát nižší než v Čechách. První osadníci platili za hektar lesa 12 – 14 rublů, výjimečně až 25 rublů a za hektar orné půdy od 50 do 250 rublů. Kolem 10 až 15 % se platilo v hotovosti, zbytek až na čtyřicetiletý úvěr. 100 kilogramů žita stálo v průměru 1,20 ruble. K roku 1925 žilo v oblasti Volyně 34.000 občanů české národnosti v 656 vesnicích.  V prvních desetiletích, ještě v carském Rusku, se jim jako skvělým hospodářům dařilo dobře, postavili si řadu obcí, měli své školy i kostely, divadelní spolky i noviny. Na zaostalou Ukrajinu přinášeli ve všech směrech pokrok. V dnešním díle ale poznáte, jak tragické osudy je potkávaly v letech první světové války i jak se mnozí z nich stali obětí ukrajinských nacionalistů.  

 

Na Volyni byly české vesnice typické svojí výstavností a prosperitou. Důležitá byla i úprava a zpevnění komunikací, což nebylo v tamních končinách obvyklé. Na fotografii dláždění silnice zvané Široká v české vesnici Volkov.

Když Rusko vstoupilo do války, volyňští rolníci zpočátku nevěděli, kdo s kým bojuje. Informace získávali až od vojáků, kteří táhli jejich vesnicemi na frontu. Právě probíhaly žně a každý usiloval zachránit před zničením své obilí. Kromě mladých mužů konajících základní vojenskou službu byli mobilizováni i záložníci. Z některých rodin odešlo najednou více mužů, takže vedení hospodářství zůstalo na bedrech žen a starých lidí. Carské úřady hned v roce 1914 nařídily také odvod koní do armády. Proviantní skupiny kupovaly od hospodářů za hotové seno, oves a brambory. Ceny obilí po vypuknutí světové války stouply až o 300 %, ale zákaz výroby a prodeje alkoholických nápojů, včetně piva, vedl k poklesu ceny chmele pod výrobní náklady.

 

  

Český pivovar "Albrecht" v Krošně České, dnes je tato bývalá česká vesnice součástí města Žitomir.

 

  

Chmelnice v Českém Boratíně.

  

Reklamy firem volyňských Čechů v "Rodinném kalendáři volyňských Čechů", vydaném v roce 1939.

Historik Jaroslav Vaculík, profesor Masarykovy univerzity v Brně popisuje situaci Čechů na Volyni:

"Válka na ně dopadla dost negativně, protože jednak samozřejmě byl přerušen ten úspěšný hospodářský rozvoj, ale důležitější moment je to, že Volyň byla víceméně územím, kde probíhaly válečné operace. Tam se pak fronta vlastně zastavila v letech 1915, 1916 a 1917." 

Vyhlášení války zastihlo volyňské Čechy úplně nepřipravené a dezorientované. Nebyl jednotný názor, jak se zachovat a co dělat. Zpočátku nikdo nevěděl, zda prohlášení války je definitivní, zda se jí Rusko zúčastní, protože noviny se jasně nevyjadřovaly. Češi si však uvědomovali, že jako Slované musí jít společně s Ruskem.
Volyňští Češi - ruští občané byli mobilizováni do carské armády. Mobilizace se týkala všech mužů od 18 do 45 let a dotkla se asi pěti tisíc Čechů z Volyně, kteří sloužili u všech druhů vojsk, dokonce i u námořnictva.

"Na ně jako na ruské občany se samozřejmě vztahovala mobilizace, takže část z nich narukovala přímo do ruské armády, ale část jich dobrovolně vstoupila do České družiny. Ta vzniká už v prvních týdnech po vypuknutí války, v září. Jsou to vlastně dvě skupiny. Jednak jsou to takzvaní starodružiníci, to jsou zhruba stovky lidí. Jsou to ti první, co tam vstoupili. Potom ale došlo k tomu, že ruské úřady daly souhlas, aby ti, co byli mobilizováni do ruské armády, mohli přejít do České družiny. To jsou tzv. novodružiníci. Tam už to jsou vlastně tisíce lidí. Poprvé společně bojují až v bitvě u Zborova."

  

Starodružiníci (legionáři) z řad volyňských Čechů, na fotografii muži zejména z rodiny Klichů. Rok 1914.

V r. 1917 došlo v Rusku k bolševické revoluci a velení armády dalo českým vojákům z Volyně možnost, aby se vrátili domů, do svých obcí na Ukrajině. Ani tam ale neunikli před Rudou armádou. Vypravuje o tom Jaroslav Holec z Českého Strachlova:

"Český Strachlov byl u Dubna a tam to prožívali nejhůř. Ty bandy přijížděly transporty vlaků, vždycky se vyhrnuly a vrhly se do těch českých vesnic. A drancovaly a rabovaly! Konkrétně v tom Strachlově byla taková slepá kolej a tam vždycky ten transport odstavili. A z něj se vyhrnuli ti bandité, abych je tak pojmenoval. Jednoho dne přivezli asi čtyřicet zajatců, to byli většinou lékaři, soudci, úředníci, a tam za vesnicí je povraždili."

Před rokem 1917 české školy na Volyni neexistovaly. Na školách byla vyučovacím jazykem ruština, učitelé českého slova k mládeži většinou nepromluvili. Mnozí volyňští Češi neuměli psát latinkou, česká slova psali cyrilicí. Dobročinný a osvětový spolek J. A. Komenského proto vyslal dva české učitele - J. Boučka a J. Slepičku - na Volyň, aby zjistili potřebné statistické údaje a informovali krajany o politických událostech. V červnu 1917 se vydali na Volyň, kde strávili šest týdnů. Jako první navštívili Olšanku, kde byli uvítáni V. Klichem, který vyjádřil obavu, že práce nebude korunována úspěchem, někteří občané prý považují školu za hloupost. Ale starosta Hrubeš slíbil zajistit pro učitele plat i byt. Uvedl, že ruského učitele vůbec neznali, neboť se bál chodit mezi občany, aby nebyl úřady považován za podezřelého. V Holovni tvrdili, že na školu není čas, ale během schůze do půl druhé v noci se je podařilo přesvědčit. 

Válka i pozdější útoky nacionalistů těžce dopadly na rodinu Miroslava Zicha:

"První neštěstí, které se stalo, bylo v roce 1919, kdy došlo k vpádu bolševických band. To byli bandité, kteří jen vraždili lidi, nic jiného. Stalo se, že mého strýce, který hospodařil na usedlosti v Zolotijevě, zastřelili na útěku. To nestačilo a v r. 1919 vyvraždili naši rodinu Kovandovu. Tam zavraždili mého dědu Kovandu a jeho syna takovým bestiálním způsobem jako ve středověku, jako kozáci. Přivázali je ke kůlu u plotu a na koních jezdili kolem nich a rozsekali je na kousky. Mé babičce přivezli pozůstatky v pytli a ona manžela a nejmladšího syna, bylo mu devatenáct let, musela pohřbít."

Léta mezi světovými válkami, kdy velká část Volyně připadla Polsku, znamenala ovšem období největší prosperity Volyňských Čechů. Tato klidná doba zase skončila paktem Molotov - Ribbentrop z r. 1939.

 

Miroslav Zich: "Volyň byla rozdělená napůl. Půlka Volyně připadla Polsku a druhá polovina, ta východní, připadla Sovětskému svazu. Čili oni si Volyň rozdělili. My jsme měli to štěstí, že jsme byli v té polské části, takže nám se dařilo dobře."

Jak ale připomíná prof. Jaroslav Vaculík, dohoda nacistů se Stalinem situaci Volyňáků zcela změnila:

"Po 17. září 1939, kdy sovětská armáda vstoupila do východního Polska, vlastně i ta západní Volyň připadla Sovětskému svazu. A tam se začalo odehrávat totéž co na východní Volyni ve 30. letech, to znamená zase zatýkání tzv. kulaků, bohatých rolníků, různých lidí, kteří se exponovali politicky nebo v nějakých spolcích, kteří prostě byli známější."

"V r. 1939 nastoupili Rusáci. Pochopitelně hned zakládali kolchozy. Ty bohatší lidi, těch bylo asi tak patnáct ve vsi, my jsme patřili mezi ně, do kolchozu nevzali. Ti byli plánovaní na vývoz na Sibiř. Některé vyvezli na Sibiř, vyvezli Kovandu, Loskota, asi tři nebo čtyři. Můj strejda byl se ženou zavřený, odvezli je do gulagu a byli tam až do roku 1956, po Stalinově smrti. Pak se nakonec vyjasnilo, že byli v gulagu čtyřicet kilometrů od sebe a celá léta o sobě nevěděli," říká Antonín Umlauf z České Hulče na Volyni. 

Rodinu Miroslava Zicha postihla další tragédie:

"Nestačilo, co se stalo mé babičce v r. 1919. Přesně po dvaceti letech jí zabili dalšího syna. Vyvezli ho do gulagu a tam někde zahynul. A navíc ji naložili, bylo jí třiašedesát, do vlaku a se zbytkem rodiny, to znamená s vnučkou, vnukem a se snachou, ji vyvezli do Kazachstánu. Tam prožila hrozné časy v zemljankách."

Vaculík: "Tehdy začínají první procesy, které byly vedeny především vůči české inteligenci, zvlášť českým učitelům. Takže se už první z nich ocitají například na Soloveckých ostrovech. Řada z nich tam zahynula a dokonce byly případy, že vyloženě zešíleli."

Není vlastně divu, že za těchto okolností Volyňští Češi Němce, když v roce 1941 napadli Sovětský svaz, vítali jako osvoboditele.

Jak Češi na Volyni prožívali druhou světovou válku, se budeme věnovat příště. Kniha:

 

 

Zdroj: cesky.radio.cz, aktualne.cz

Bezpečný průvodce: Snadno zranitelné oběti - děti

 

V obchodních centrech se každý den pohybují partičky školáků. Všimli jste si jich? Vždy si říkám - to je ale "dětství", takhle se potloukat a mnohdy se bavit tím, že otravují lidi. Bez peněz ale nejsou, jak jsou vidět s energetickým nápojem v ruce a nějakými chipsy v ruce. My jsme kdysi běhali venku, v přírodě, hráli s míčem nebo jezdili na kole. Doba se změnila a je "modernější", tohle se už nenosí. Rodiče mnohdy ani nevědí, kde jejich děti právě jsou. To myslím, že není přehnané tvrzení. Nebo vědí a raději dají "dítku" nějaký peníz, aby sami měli pokoj na své "aktivity". Jistě, ne všichni jsou takoví a namítnete, že "dítě" má mobil, takže jste informováni. To sice ano, ale kdo si připustí, že to "dítě" řekne rodičům to, co chtějí slyšet? To tady rozbírat nebudeme. Pro nás je ale důležité, že na tyto děti se zaměřují zločinci, kteří využívají jejich slabosti a zranitelnosti a okrádají je, jakmile k tomu mají příležitost.

Vše si popíšeme na případu školáka, přepadeného na veřejné toaletě, kde ho zkušený kriminálník obral o zimní bundu, telefon a peníze. Když chtěl chlapec alespoň nějaké peníze zpátky na cestu domů, protože nebyl z Ostravy, zločinec mu hodil na zem patnáct korun.

„Jednalo se o zločin loupeže, který začal na zastávce Náměstí Republiky. Tam si pachatel vyhlédl skupinku mladistvých, kteří nastoupili do tramvaje. Už tam je slovně napadal, po vystoupení na zastávce u obchodního centra skupinku následoval, dal se do komunikace se dvěma mladíky ze skupinky,“ popisuje začátek celého případu ostravský kriminalista Pavel Svrchokryl.

Ideální oběť je dítě a starý člověk

„Je zajímavé, že vesměs ti pachatelé si v krátkém časovém úseku dokážou ve skupině mladistvých či nezletilých vybrat tu oběť, která je nejvíce podřízená, nejvíce jakoby ohrožená, takzvaná ideální oběť. Na tu se zaměří a s ní potom manipulují,“ vysvětluje kriminalista.

Pachatele z našeho příběhu se podařilo vypátrat a dopadnout během 14 dnů. Byl to svým způsobem starší kriminálník – využil nevinnosti dětí a toho, že se ho bály. Ale těchto činů se dopouštějí i mladší, a to cíleně. Hlavně mladiství a nezletilí.

„Oni ví, že pokud udělají nějaký takový čin – a někteří přesně vědí, co dělají – tak vědí, že to postih moc nehrozí,“ podotýká policista.

Jak se mají děti bránit

Když si pachatel vybere svou oběť a osloví ji třeba pod záminkou, že se znají ze školy, že si potřebuje zatelefonovat, tak už v tento moment by měla potencionální oběť zareagovat. „A pokud vidí, že situace není čistá, tak vyhledat pomoc. Vždycky se doporučuje, aby někam utekly, aby opustily ten prostor. Nicméně z mých zkušeností opouští ten prostor do dalších otevřených prostor, kde ale nejsou žádní lidé. A to je špatně,“ upozorňuje Svrchokryl.

Potencionální oběť – pokud se dostane do takovéto situace – by měla vyhledat kontakt dospělé osoby. „Nikdy jsem nezažil, aby oběť začala v nákupním centru, pokud se něco takového děje, třeba křičet. Nebát se toho a opravdu to uplatňovat. Zachovat klid, rozvahu a vydat se za někým pro pomoc,“ uzavírá kriminalista.  

zdroj: ostrava.rozhlas.cz

Toulky českou minulostí: 64. schůzka - Soběslav I., bitva u Chlumce

 

Ocitáme se přesně na předělu první a druhé čtvrtiny 12. století. Jsme v roce 1125. Toho roku zanesl děkan svatovítské kapituly Kosmas do třetí knihy své kroniky osmapadesátou až dvaašedesátou kapitolu. Byly to poslední kapitoly jeho života.

Je jaro roku 1125. K smrtelnému loži knížete Vladislava I. se dostavila stařičká žena, první česká královna Svatava neboli Luitgarda. Že byla stará, to se můžeme dohadovat podle toho, že její muž, první český král Vratislav, byl tehdy už 33 let mrtev a že ona byla se za něj provdala před 63 lety. Svatava se narodila buďto kolem roku 1041 anebo někdy v letech 1046 až 48. To znamená, že v době našeho rozhovoru mohla mít nejméně 77, nejvíce pak 84 léta. Královna - vdova přišla svého těžce nemocného syna Vladislava uprosit, aby se alespoň nyní, v kritické chvíli, smířil s mladším bratrem Soběslavem. Nedělala to poprvé. Na smiřování svého potomstva už vyplýtvala v minulosti hodně energie. Sourozenci k sobě sice hledali cestu už dřív, ale vždycky nakonec ožily staré neshody. Ani to nedávné Vladislavovo gesto je nesblížilo. (Na vysvětlenou k tomu gestu - Vladislav přiřkl psanci Soběslavovi v zemi úděl.)

Po léta byli nepřáteli... jednou zjevnými, jindy skrytými. Nejspíš si nedokázali mnohé zapomenout. Vždyť spolu dokonce válčili - roku 1110 Soběslav překročil s polskou ozbrojenou pomocí hřebeny Krkonoš a vtrhl hluboko do vnitrozemí. Ten vpád cestou kolem Sněžky, přes hory tenkrát zalesněné skoro až k vrcholkům, to byl čin, který signalizoval Soběslavovy mimořádné válečnické schopnosti. Tenkrát Soběslav ještě nezasahoval ve svůj prospěch. To bylo na tom schopném mladíkovi stejně sympatické jako udivující. Tedy že byl vlastně jediným ze čtyř princů, synů, kdo v letech nenávistných sporů o trůn neprosazoval sám sebe. Svoji energii propůjčil cílům staršího bratra. Byl nejspíš přesvědčen, že Bořivoj má právem seniora sedět na přemyslovském stolci. Tedy - že tam má sedět spíš než mladší Vladislav. Soběslav měl toho měkkého Bořivoje asi čistě lidsky rád. Nebylo jeho vinou, že ten málo schopný nešťastník si tolik podpory ani nezasloužil...

Ale abychom nepustili ze zřetele královnu Svatavu. Jak jsme už řekli, královna byla třiatřicátý rok vdovou. Od té doby, co její Vratislav zemřel, se na trůně vystřídalo pět Přemyslovců. Kdyby jenom to... Sedmkrát došlo ke střídání osob na stolci. Kdyby jenom to... Odehrály se nejméně čtyři další nezdařené pokusy o státní převrat. Kdyby jenom to... Dva vladaři, její syn Břetislav a synovec Svatopluk byli zavražděni. Nebylo by divu, kdyby královna propadla skepsi a resignaci... Kolikrát se země, její země proměnila ve válčiště! Kolik hoře a kolik běd už Svatava za svůj život viděla. Je ale jaro roku 1125 a královna prosí u smrtelného lože Vladislava I. o knížecí milost pro posledního ze svých synů.

"Já, ač jsem tvá matka a královna, přicházím pokorně a v bázni a padám před tebou kvůli tvému bratrovi na svá již třesoucí se kolena, na nichž jsem tě maličkého hýčkala. Neboť nežádám věcí, kterých by bylo lze právem odepříti, nýbrž věci, které se i Bohu líbí i lidem jsou příjemné. Ať smím já, stařičká matka, u svého syna dosíci toho, zač prosí a žádá na kolenou klečící celý národ český, nechť mohu já, věkem sešlá, vás viděti usmířené. Právem věru rmoutím se, že divoká lítice v této zemi vládne a vás bratry, kdysi svorné, k boji rozněcuje."

Možná to tak říkala. Možná, že ne. Kosmas u toho nejspíš nebyl. Ale kus pravdy na tom jeho svědectví přece jen bude. "Kdopak by nevěděl, že košile je bližší tělu než kabát? Vždyť příroda působí, že ten, koho učinila příbuznějším podle narození, bývá též příznivější k svým i ve všem jednání. Ten však, ten, jehož sobě bratrem činíš a jemuž právě péči o své dítky a drahou choť ukládáš a v ochranu je svěřuješ, věř mně, matce, sám první jim bude osidlem a jámou a hanbou." Jednalo se o Otu neboli Otíka Černého, nejprve údělného knížete olomouckého, posléze i brněnského údělníka. Ota i Vladislav byli synovci a zároveň švagři. Vzali si totiž za ženy dvě dcery Jindřicha z Bergu. A právě za Otíka se přimlouvá Vladislavova žena Richenza. Ona se vlastně přimlouvá i za svou sestru Žofii, Otovou manželku. On byl Ota o něco starší než Soběslav, čili pokud ještě platí dekreta Soběslavova dědečka Břetislava, tak by měl na panovnictví právo Ota, jako nejstarší mužský člen přemyslovské dynastie. "Onen však, jehož od sebe vzdaluješ a jako za cizího pokládáš, ač je to tvůj vlastní bratr, bude k tvé rodině mnohem milostivější než tvého strýce syn, jemuž chceš po sobě odkázati stolec otcovského knížectví."

Ta rozmluva byla zřejmě citově dost vypjatá, kronikář totiž neopomněl poznamenat, že se jak královna, tak i její knížecí syn neubránili slzám. "Milý synu, nelkám nad tvým pro člověka neodvratným osudem, nýbrž pláči nad tvým bratrem a jeho životem, jenž je žalnější než smrt. Jsa uprchlíkem, tulákem a vyhnancem, raději by si přál nyní šťastně umříti než nešťastně žíti." To řekla královna a dosáhla svého: "Učiním, matko, učiním, k čemu mi domlouváš, nejsem zrozen z diamantu nebo z Charybdy, že bych nevzpomínal na rodného bratra." Těsně před Velikonocemi 1125 vzkázal Vladislav nikoli pro bratrance, ale - pro bratra. Bylo zcela jistě pouhou náhodou a šťastnou shodou okolností, "z vnuknutí a řízení Božího" (ano, Kosmas to vyjádřil vzhledem ke své době případněji...), prostě: díky tomu všemu a ještě mnohému jinému se Soběslav už začátkem února vrátil ze Saska a zastavil se v lese u kláštera břevnovského. Dál si netroufal. S Vladislavem se přece jenom nesnášel, mohl lehce přijít k nějaké úhoně, kdyby se ke knížeti přiblížil víc, než bylo záhodno.

Ovšem na druhé straně tam zase tak nečinně netvrdl... Neboť "vskrytu obcházel sem a tam zemí, tu po lesích, brzy zase po vsích, nikomu nečině žádné násilí, nýbrž stále vyhledával přízeň svého bratra." No, přízeň... Spíš zastání. A to našel. Královna Svatava, kromě toho, že byla královna, musela být rozená diplomatka... 25. března uvítal nemocný Vladislav svého bratra Soběslava ve vyšehradském paláci a přijal ho na milost. Tím ho vlastně uznal za svého nástupce. "Za panování Pána našeho Ježíše Krista, trojího a jediného všemohoucího Boha, když kníže Vladislav sešel z tohoto světa, jak jsme svrchu pověděli, jeho bratr Soběslav, věkem sice mladší, ale moudrostí nad jiné zralejší, štědrý dárce, obyvatelům milý, lidu obojího pohlaví i stáří příjemný, za svorného souhlasu všech Čechů byl pozdvižen dne 16. dubna podle dědičného práva na starobylý knížecí stolec."

Pro osmdesátiletého kronikáře Kosmu byl Soběslav jedenáctým panovníkem, kterého na českém trůně zažil. To už je úctyhodná statistika. Není dána ani tak Kosmovým dlouhým životem (i když tím taky), ale daleko víc rozviklaností českého trůnu. Po čtvrtstoletí zmatků se ujal toho dubnového dne roku 1125 vlády v Českém knížectví konečně zase jednou panovník s politickou soudností, člověk pevné a spravedlivé ruky.

Přemyslovci byli různí. Energičtí i slabší nátury, charakterní i zrazující. Ať už však byli jacíkoli, většinou se lehce nevzdávali. Nedalo se předpokládat, že Otík, bratránek z Moravy, svoji věc bez odporu zabalí. "Ty, jenž veškeren svět svým věčným rozumem řídíš, kdo by byl naději měl neb kdo by byl uvěřit mohl, mír že by bez mnohé krve byl ujednán toho roku," napsal kronikář Kosmas několik týdnů před svou smrtí, "zvláště kdy se pan Ota na podnět některých lidí zavázal tou přísahou, že odejde z hradu Vyšehradu teprve tehdy, až buď jako poražený bude pykati ztrátou svého hrdla, nebo jako vítěz dosáhne výše stolce knížecího."

Nevzdal to, Otík. Odpřisáhl, že si zjedná spravedlnost stůj co stůj. Zda k tomu měl dost sil? Neměl. Takže volil krok, ke kterému nebylo daleko, protože starších příkladů bylo z posledního čtvrtstoletí dost a dost. Kolik? Plný měšec. Ba vícero měšců. Peníze a drahé kovy. Jejich cinkot byl pro novopečeného německého císaře Lothara III. přímo zpěvem kůrů andělských. Lothar kývl? Jakpak by nekývl. On totiž přišel milému Lotharovi ten náš Ota náramně vhod.

Když Vladislav skonal, brat
Soběslav dál vlád.
(To už víme, i bez Dalimila. Co nám však tento kronikář sdělí jako novinku, tak to je důvod, proč se Lotharovi Ota tolik hodil.)
Zahnal šiků Bavorů (tedy Soběslav)
a bil Němce po právu
za to, že jim potravu
posílali do borů.

(Já už ani nevím, kolikrát jsme si řekli, že Dalimil teda ale fakt nemohl přijít Němcům na jméno. Opravdu. Což názorně ukazuje příklad, kterak říkal jejich králi. Císař Lotr. Tak jednak to byl teprve král, císař, až později, a hlavně žádný lotr. Lothar, Dalimile, Lothar.)

Císař Lotr kul hned pomstu,
sebral ozbrojenců spoustu
chvástal se, že na oplátku
všechny Čechy zhubí vkrátku.

Ne, tak to opravdu dál nejde, Dalimila jako hodnověrného svědka naší historie musíme vynechat. On totiž ten Lotr... chceme říci král Lothar náramně zazlíval Soběslavovi, že nikterak nespěchá přihlásil se u něj jako vazal, že doposud nepocítil povinnost složit mu lenní hold. Nepřihlásil se, nepocítil povinnost. Takže se Němci hodily nejenom penízky olomouckého údělníka, ale i jeho argumenty: "Soběslav zkrátil moje panství, a co především - zaujal knížecí křeslo, které náleží právem nejstaršího v rodě mně!" Tedy Otovi. No, a už to jelo dál - jak by řekl klasik českého divadla 20. století - močálem černým podél bílých skal. Ano, tak, jak to známe už z dřívějška - ve variantách jen málo se od sebe lišících...

"Lotharovi přišla doba ta vhod, aby mohl přitužiti závazky, kterými Čechy podle zdání příliš volně od Němec visely," pojmenovává to sice archaickým jazykem, ale přesně historik František Palacký, "a také povýšiti moc a slávu svou nabytím skvělých zásluh o korunu německou hned na počátku panování svého." Ono každé nové koště dobře mete. "Jal se tedy Lothar jistiti, že v Čechách kníže volili se nemá, leda s dovolením krále německého; tento zajisté jediný má prý rozpisovati volbu a říditi i tvrditi ji; kdokoli tomu chce jinak, že jest nepřítelem říše." Psychiatři říkají utkvělé, neodbytné, stále se vracející myšlence obsese. Čímž nechceme naznačovat, že by na německém trůně seděli pouze jedinci posedlí nutkavými myšlenkami. Ale mezi námi - dost často to tak vypadalo.

"Soběslav se držení trůnu uvázal bezprávně!" Tak nějak to Lothar o novém českém knížeti prohlásil. On to nejenže veřejně prohlásil, ale obeslal Soběslava do Řezna. Na kobereček. Na pořádně hrubý německý kobereček. "Neuposlechne-li, čeká ho válka." A Soběslav? Skutečně neposlechl. Poslal za sebe jenom málo urozenou delegaci. Byl v ní jakýsi Načerat, Smila a Miroslava. (Prostě druhá až třetí garnitura.) Lothar se rozhodoval. "Většina předáků se od Soběslava v první vhodné chvíli odkloní a přeběhne na stranu, které náleží spravedlnost," hustil do Lothara moravský Ota, aby mu to rozhodování usnadnil. A Lothar se rozhodl. Začala válka.

"Vypraviv se na Moravu, uvázal se Soběslav v krajiny Otovy." Jinými slovy - nový český kníže odňal Otovi Brněnsko. Co náš Otík? Třásl se vztekem a touhou po pomstě, ale tento třas bylo to jediné, nač se vzmohl. Na svržení bratrance neměl sám dost sil a naděje na zosnování spiknutí byla nepatrná. Jaký byl v této chvíli (řečeno dnešním slovníkem) stav Soběslavových preferencí? Slušný. I když zrovna neholdoval oblíbené medovině, a svou energii vybíjel víc na vojenských taženích než v milostných objetích, tak byl oblíben. A populární. Jenomže se dopustil diplomatického prohřešku. Dal přednost uspořádání poměrů na Moravě před návštěvou Říše. Což neměl dělat.

Zima na přelomu let 1125 - 1126 byla krutá. Na přesné meteorologické záznamy si budeme muset počkat ještě přesně šest a půl století, takže musíme vystačit s kronikářskou poznámkou: "Napadlo takové množství sněhu, jaké prý žádný člověk neviděl." Spousta lidí tehdy zemřela prochlazením a hladem. Král Lothar se však na špatné podmínky neohlížel. Neshromáždil ani brannou moc z celé říše, stačili mu bojovníci z východní poloviny saského vévodství. Co na to Soběslav? Nic z toho mu neuniklo. Také on se chystal na boj a sázel na své nesporné přednosti. A těmi byly odvaha a energie, ty hlavně. Na zprávy o záměrech zbavit ho vlády a vypudit z Čech reagoval údajně krátce a klidně: "Doufám v milosrdenství Boží a zásluhy svatých mučedníků Kristových, Václava a Vojtěcha, že nebude vydána naše země do rukou cizinců."

Na pomoc přišly i relikvie. Svého kaplana poslal Soběslav do Vrbčan (tato obec se nachází mezi nynějším Českým Brodem a Kolínem, podle tradice patřila Slavníkovcům). Kaplan nalezl v prostorách místního kostela údajný Vojtěchův praporec (ano, kdo hledá a chce najít, ten obvykle taky najde). Praporec připevnili na kopí svatého Václava. O pravosti obou relikvií nikdo nepochyboval. Jejich účel byl jasný - měly posílit sebevědomí českého vojska. A posílily. Na Soběslavovu stranu se přidali skoro všichni, kdo v Čechách něco znamenali. Ota jako prognostik naprosto selhal.

16. února v tom 26. roce přišla velká obleva. Možná právě na ni Lothar čekal. "Vojsko německé dne 18. února 1126 vkročilo do Čech skrze úžiny horní za Chlumem. Soběslav již napřed tam dal nadělati záseky a rozděliv své lidi ve tré, rozestavil je na příhodných místech jak po dolině, tak i po návrších." Mráz sice polevil, ale současně začal tát sníh a pukaly ledy. Z potoků byly říčky a z potůčku potoky. Sníh se bořil a činil cestu velice namáhavou; jezdci tedy raději sesedli z koní a většina bojovníků si sundala brnění. Jejich zbrojnoši je za nimi vezli na soumarech. V čele německého vojska jel Ota. Znal nejlépe cestu. Za ním pochodovalo několik skupin. Bitevní formace se měla zaujmout až po průchodu pomezním hvozdem. On se Lothar s Otou nejspíš domnívali, že Soběslava překvapí. Že ho překvapí náhlým přesunem v zasněženém podhůří. Zřejmě si to tak představovali. Ale krutě se mýlili. Češi čekali už u hradiště jménem Chlumec.

Soběslav pak poblíž Chlumce
s císařem se střetl prudce
Češi tam, jak každý ví,
bojovali jako lvi,
z knížecího končíře
sršel jisker oblak žhoucí.
Němci prchli ve víře,
že pekelnou vládnou mocí
a třásli se jako list.

Skutečnost byla poněkud realističtější, než jak to zpracoval Dalimil. Němci nevyslali zvědy a netušili, že Soběslavovo vojsko je nablízku. Nepřipraveni v boji se dostali skoro až k němu. Jako první dal povel k útoku Soběslav. Jenom někteří Němci se pokusili bránit, ale odpor byl marný. Ostatní se dali na útěk, mnozí prchali bez odění a beze zbraně zpět k hranicím. Svoji roli sehrál i ten Soběslavův kaplan, který přinesl bojovým jednotkám vzácný praporec. "Druhové a bratří, buďte stálí," měl takto promluvit onen kněz, o němž dokonce víme, že se jmenoval Vít, k českému vojsku: "Buďte stálí, neboť nad hrotem posvátného kopí vidím svatého Václava, jak sedě na bílém koni a oděn bílým rouchem bojuje za vás. I vy pohleďte!" Všichni hleděli, nic neviděli. Ale věřili. Věřili kaplanovým slovům, protože pouze vyvoleným dovolí Bůh uvidět zázrak.

A co Ota Olomoucký na německé straně? Nezvládl situaci. Jím vedený předvoj klopýtal údolím, víc než nepřítele si všímal cesty, měl hlad. Když s překvapením zjistil, že se ocitl v českém obklíčení, bylo už pozdě. "Když přišli do úzkého průsmyku mezi dvěma horami, kde byli jako z božského řízení sevřeni bez jakékoli možnosti útěku," tuto situaci líčí Kosmův následovník, kronikář zvaný Mnich sázavský, "kníže Soběslav, rozděliv své bojovníky na tři zástupy, náhlým útokem na ně vyrazil, a všechny, kdož se mu naprotiv postavili, ostřím meče přivítal." Jenom několika Lotharovým bojovníkům se podařilo probít. Podle jednoho údaje padlo v bitvě 500 Němců, podle jiného 270.

Taky kníže Ota tam zůstal. Zda mohl Lothar tomu masakru zabránit? Nemohl. Byl odříznutý od první skupiny a terén vylučoval, aby jí poskytl pomoc. Uchýlil se na nedalekou výšinu a štítonoši ho obestavěli živou hradbou. České vojsko toto návrší obklíčilo a přehradilo všechny cesty. Co teď? Buďto podstoupit boj a být poražen, nebo vyjednávat. Lothar si vybral druhé řešení. "Utrpěv toho dne žalostnou porážku, vypravil král posly ke knížeti Soběslavovi se vzkazem a žádostí, aby k němu přišel." Soběslav přišel. Co se mu přitom asi tak honilo hlavou? Úplná Lotharova porážka by vyvolala dlouhodobou válku s celou říší... Takže Soběslav předstoupil před knížete nejenom s převahou vítěze. On přišel taky se střízlivou kalkulací politika.

"Nepopudila nás, nejmilostivější králi, ani naše nerozvážná smělost k bezpráví proti tobě, ani nepřiměla nás pyšná opovážlivost ku prolití krve tvých předáků." Začátek údajné Soběslavovy promluvy před německým králem je slibný. "Nezamýšleli jsme zajisté způsobit tvé milosti žádnou škodu ani potupu, nýbrž (teď se snad tu příčinu dozvíme) nechtěli jsme skloniti své šíje pod jařmo nového zákona, které ani otcové naši nemohli snést." Soběslav neříká tak docela pravdu. Ten zákon totiž určoval, že panovníkem musí být nejstarší v přemyslovském rodě, a nebyl to vůbec nový zákon. "Ejhle! Božský soud dal zjevné svědectví o právu jednoho i druhého z nás." To bylo podstatně sdělení. Soběslav jím zároveň naznačil, že on ten celý spor je vlastně veden nikoli s králem, ale s Otou.

"Všechen právní závazek, který naši předkové vůči královské milosti uznávali, jsme ochotni i my stejně plniti svými statky i osobně podle místa i času." Víc už Lothar ani nepotřeboval slyšet. Jeho vztah k Soběslavovi, před pár okamžiky úhlavnímu nepříteli, se stal náhle přátelským až důvěrným. "Kdyby nás nebyl kníže Ota nejusilovnějšími prosbami donutil, abychom se postavili v cestu celému tomu záměru, nebyla by se dala naše mysl žádným, sebenaléhavějším důvodem pohnouti k tomu, aby některý kníže směl i jen prst k tobě vztáhnouti.  Král odevzdal mu jako odznak knížecí praporec, a když si dali navzájem políbení, kníže Soběslav, vrátiv se s největší slávou a ctí za nesmírného jásotu svého lidu do líbezného hlavního sídla, šestnáct let vládl na vytouženém stolci."

Soběslav se ukázal jako obratný diplomat. Brzy nato se dostavil od Řezna, aby tam složil do rukou římského krále lenní hold. Lothar a Soběslav se stali přáteli. Na spojenectví s králem (nastávajícím císařem) vybudoval český kníže svou zahraniční politiku. Ta už se řídila nejenom zásadami rytířské cti, ale i něčím dočista moderním: smyslem pro realitu a pro dosažitelné cíle.

zdroj: Josef Veselý

Cvičná štola ve Staříči ukazuje práci horníků v dolech

 

No, lidičky, to jsem tedy koukala. Co já, ale jak by koukali třeba moji dědové z obou stran nebo prastrýc, ti samozřejmě dávno nežijí, stejně jako plno lidí, které jsem poznala a jejich životy byly spojeny s prací v dolech. A bylo jedno, na které šachtě fárali. Všude to bylo dost podobné a mnohdy riskantní profese. A tito lidé by dnes nestačili zírat, že jednak přišla doba, kdy ty "jejich" šachty se zavřely, ale že jsou cvičné štoly na ukázku hornické práce, protože horníka budou za pár let ukazovat jako raritu ve filmu.

Nejdříve musím upřesnit, kde je Staříč. Pokud si najdeme Frýdek-Místek, západně od tohoto okresního města je místo, o kterém je dnešní článek.

Nápis Zdař Bůh nad vstupem do štoly ve Staříči na Frýdecko-Místecku nenechá nikoho na pochybách, kam se chystá vstoupit. Toto původně cvičné pracoviště pro budoucí horníky je totiž k nerozeznání od opravdového dolu. Snad jen výtah do podzemí chybí, štola je totiž podpovrchová.

Staříčská štola byla vybudovaná v roce 1986. Ale myšlenka na její zbudování pochází už z druhé poloviny 70. let. Tehdy neustále rostla těžba uhlí a bylo třeba přijímat nové a nové zaměstnance. Aby rovnou ze školy či z kurzů nešli do ostrého provozu, potřebovalo vedení závodu místo, kde by se mohli budoucí horníci vycvičit. Sama jsem fárala na bývalém Dole Eduard Urx na Landeku, kde je dnes hornické muzeum.

Tím místem se stala podpovrchová Cvičná štola ve Staříči. Na přibližně dvou stech metrech chodeb jsou simulována prakticky všechna důležitá pracoviště v dolech. Logicky na sebe navazují, respektují technologickou posloupnost procesů těžby a jsou vybaveny funkčními stroji. Jako v opravdovém dole.

První zájemci z řad laické veřejnosti se do cvičné štoly mohli přijít podívat roku 1993. A jak postupně docházelo k útlumu těžby v revíru, začala se stávat víceméně už jen turistickou atrakcí.

Návštěvníky Cvičné štoly ve Staříči čeká přibližně 200 metrů důlních chodeb|foto:R. Kubicová, Český rozhlas

Dnes štola funguje jako novodobý hornický skanzen. Lidé se můžou přijít podívat, jak těžké pracovní podmínky v dolech panovaly, jak by oni sami snášeli při práci tmu, stísněné prostory, neustálý prach a hluk. Samotní horníci si pak ve štole mohou zavzpomínat na svou práci a techniku, kterou denně používali. A věřte, že mnozí horníci se tam rádi jedou podívat a s nostalgií vzpomínají na tu dobu, kdy tam aktivně dobývali uhlí. I přesto, že havířina je dřina, pro mnohé nepředstavitelná, havíři, které jsem poznala, vzpomínali na tu "svou" šachtu s láskou.

Hornická štola ve Staříči je přístupná celoročně po předchozí telefonické domluvě. 

zdroj: plzen.rozhlas.cz

O češtině od A do Z: Kápnout božskou

 

 

Když někdo mezi námi Čechy kápne božskou, tak to znamená, že se přizná. Že řekne, jaká je pravda. Ale dodejme, že aby mohl někdo pořádně kápnout božskou, tak musí předtím zapírat, zatloukat, mlžit, vytáčet se a kroutit se jako had. Jak to vzniklo? Poslechněte si.

zdroj: olomouc.rozhlas.cz

 

 

Barbora Markéta Eliášová - první česká cestovatelka, která objela svět

 

Kdo byla Barbora Markéta Eliášová? Slyšeli jste někdy o ní? Pokud tipujete, že to byla "modelka", sportovkyně nebo politička, tak samá voda. O takových se v dnešní době píše snad nejčastěji a pokud jsou magnetem na skandály, jsou na stránkách téměř denně. Mezi tuto kategorii paní Eliášová určitě nepatřila. Byla to cestovatelka, překladatelka, učitelka a spisovatelka. Za svůj život toho stihla dost. Na svých cestách kolem světa zažila neuvěřitelná dobrodružství. Dostala se na Jávu, do Austrálie či Afriky. Zajímavé je, že vždy cestovala sama. Stejně tak i sama zůstala na konci svého života, který byl doceněn až po její smrti.

Cestování nemusí být jen výsadou lidí z dobře zajištěných rodin. Však to znáte, pokud chcete jet třeba "jen" na dovolenou, musíte na to mít. Své o tom věděla Barbora Markéta Eliášová. Jako první česká cestovatelka objela prakticky celý svět, vyrůstala však jako sirotek na obecní náklady.

  

Abychom byli v obraze, v jakém období paní Eliášová žila, tak rok 1923 začal v Československu atentátem na ministra financí Aloise Rašína a pokusem o státní převrat v brněnských Židenicích. V květnu pak začíná v pražských Kbelích vysílat Československý rozhlas společnosti Radiojournal a stát založil Československé aerolinie. To je důležité připomenout, protože cestovatelská vášeň provází i životní osud Barbory Markéty Eliášové. Zavedla ji několikrát až na "kraj světa" a zpět. 

V roce 1923, kdy se vydala potřetí do Japonska, postihlo oblast Tokia a Jokohamy silné zemětřesení, které připravilo o život 150 000 lidí. 1. září 1923 nastalo velké zemětřesení v oblasti Kantó, při němž málem přišla o život a ztratila veškerý svůj majetek. Při katastrofě zemřelo přes 100 000 obyvatel. Vydala se pěšky na třídenní cestu z Jokohamy do přístavu Kóbe, přičemž byla zcela odkázána na pomoc místních lidí. Československá ambasáda jí dala šaty a náhradní cestovní pas. 10. října 1923 vyplula na parníku Empress of Russia do Vancouveru a pak vlakem přes Chicago a New York, kdy přežila srážku rychlíku s nákladním vlakem. 

 

 

Parník Empress of Russia

Na lodi George Washington se vrátila do Evropy. Jen zázrakem při něm Barbora přišla pouze o všechny své věci, život si naštěstí zachránila. Po strastiplném návratu do vlasti napsala o svých posledních zážitcích knihu V Japonsku v dobách dobrých a zlých. Začala přednášet po celé republice a v rozhlase. V Roztokách u Prahy si v Jungmannově ulici koupila dům č. 213. Na zdejším Tyršově náměstí pak nechala vysadit růžové sakury. 

 

 

 

Dům na této adrese patří dnes manželům Markovým

Začátky cestovatelky:

Tato první česká cestovatelka se narodila roku 1874 v moravských Jiříkovicích jako nemanželská dcera Apoleny Eliášové. Otec v matrice není uveden. Matka zemřela, když byly Barboře 4 roky. Byla pak vychovávána na obecní útraty. Místní učitel Jan Hudeček si všiml jejího nadání a povzbuzoval ji ve vzdělání.a když ve čtyřech letech osiřela, vychovávali ji na náklady obce. Možná pouze místní učitel Jan Hudeček tušil, co v ní je, a půjčoval jí své knihy. Barbora později napsala několik cestopisů a dobrodružných příběhů pro děti a dospívající, v nichž vystupovaly především dívčí hrdinky. A takovou byla v pravém slova smyslu i ona sama.

Ujala se jí bezdětná rodina v Brně, u níž se Barbora naučila německy. Později jako služebná hltala knihy z jejich rozsáhlé domácí knihovny a následovala své paní i do Vídně, kde navštěvovala kurzy angličtiny a francouzštiny.

Po návratu učila na vyšší dívčí škole angličtinu. Odjela do Prahy, kde ve firmě na parkety Otakara Skřivana vyřizovala německou a francouzskou korespondenci. Získala státní zkoušku z angličtiny, při níž se seznámila s univerzitním profesorem Václavem Emanuelem Mourkem a jeho anglickou manželkou. Bezdětní manželé ji podporovali v dalším vzdělávání a půjčili jí peníze na cestu do Anglie, kde si mohla zlepšit anglickou konverzaci. Při cestě navštívila s přítelkyní i Paříž a několik německých a švýcarských měst. Po návratu v roce 1904 začala angličtinu vyučovat v Praze na Vyšší dívčí škole, v Ženském výrobním spolku Elišky Krásnohorské a dávala i soukromé hodiny. 

Když v roce 1911 zemřel na otravu krve Barbořin snoubenec, vzala si roční neplacené volno a vydala se z ušetřených peněz na cestu do Japonska. Mezi léty 1912 a 1929 pak procestovala doslova celý svět.

Na první cestě nejprve přejela vlakem celé Rusko, poté parníkem z Vladivostoku na ostrov Honšú, a odtamtud jela vlakem do horského letoviska pod Mt. Asama nedaleko Tokia. Vyhledala zde přátele paní Mourkové, rodinu profesora Lawrence z Tokijské univerzity, kteří se stali jejími prvními průvodci po Japonsku. Eliášová tak začala rychle pronikat i do odlišného myšlení Japonců:

Traduje se, že byla první Evropankou vůbec, která se naučila barvení tkanin a aranžování květin po japonském způsobu, tzv. ikebanu. Na zpáteční cestě do Prahy se zastavila ve Spojených státech, kde čelila obvinění ze špionáže pro Japonsko.

Po návratu do Čech na vlastní náklady vydala v roce 1915 první z cestopisů s názvem Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule. Do Japonska se vrátila ještě několikrát a vedle práce na československém velvyslanectví i přednášela o nově vzniklém Československu a psala do japonských časopisů.

Není však bez zajímavosti, že na cestách do Japonska navštívila všechny kontinenty světa a ve svých cestopisech se zaměřila hlavně na postavení žen ve společnosti různých národů a kultur. Ve 30. letech pracovala jako překladatelka na ministerstvu zahraničních věcí v Praze a za války se podílela na protifašistickém domácím odboji. A po válce? Trápí ji kloubní revmatismus, těžce se pohybuje, většinou na invalidním vozíku. 

Zemřela v roce 1957 v Roztokách u Prahy.  

Přes velký přínos v šíření povědomí o Československu v cizích zemích i naopak nebyla práce Barbory Eliášové za jejího života nikdy oficiálně uznána. Její zásluhy byly doceněny až několik let po její smrti.

 Katalogové číslo 0613, Rozměr obrázku známky 40 x 23 mm Výtvarný návrh Vladimír Novák

Rytina Miloš Ondráček

Cestopisy

• 1915 – Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule
• 1924 – Dcery Nipponu
• 1925 – V Japonsku v dobách dobrých i zlých
• 1929 – Rok na jižní polokouli
• 1929 – Pod Karlem Perglerem: Rok života na československém vyslanectví v Japonsku

Beletrie

• 1922 – Namikosan (překlad knihy japonského autora Tokutomi Roky)
• 1922 – Z vlasti samurajů. Zkazky z Nipponu starého a nového
• 1924 – Japonské pohádky
• 1934 – Na stříbrných křídlech mládí
• 1937 – Letkyně Armila
• 1934 – Okénko do světa
• 1940 – Sunae a Kétai
• 1941 – Huria hledá cestu do nebe
• 1944 – Hanako
• Na vlnách osudu (autobiografický román)

zdroj: plus.rozhlas.cz, Wikipedie, www.infofila.cz

Příběhy slavných značek: Julius Meinl

 

 

Nevím jak vy, ale já jsem značku Julius Meinl zaregistrovala už v dětství, od babičky, která si pamatovala, kde přesně v Ostravě jejich obchod byl. Tak se chodilo "do Majnla", i když tam byl už jiný obchod. A po revoluci, když se začalo jezdit do Vídně, byla to tehdy asi jediná firma, kterou jsem znala a to jejich logo také. Víte, jak to bývá, co máte spojeno s dětstvím a ještě s babičkou - to přece musí být dobré! 😘. 

Julius Meinl je rodák z Čech a zakladatel vídeňské kavárenské kultury. Takže to je tak trošku "naše" značka, ale spíše není. Při vstupu do vídeňské kavárny vás upoutá zvláštní atmosféra. Tvoří ji příjemné rituály doprovázející obsluhování hostů a pozornost věnovaná nejmenším detailům. Kromě nabídky kvalitní kávy, čerstvého pečiva a novin z celého světa se místní podniky odlišují také mramorovými stoly, dřevěnými židlemi a překrásnými lustry. Proto i mnozí návštěvníci z Čech chtějí zajít do kavárny, navíc v mnohých se dá domluvit i česky, však víte proč.

Vídeňská kavárenská kultura se v roce 2011 stala oficiální součástí Národního seznamu nehmotného dědictví UNESCO. V dokumentu se uvádí: „Pro vídeňskou kavárenskou kulturu jsou typické mramorové stoly, židle značky Thonet, boxy (lóže), novinové stolky a interiérové detaily v historizujícím stylu. Vídeňské kavárny jsou místem, kde vám naúčtují jen kávu, ale vy si zde vychutnáte čas i prostor."

Rozmach kavárenství nastal od druhé poloviny 18. století. Od 19. století byly kavárny dějištěm intelektuálního života. Ženy do kaváren nesměly až do roku 1840 a i potom jen v mužském doprovodu.
Podniky jsou dodnes svědky starých časů, okouzlují historickým interiérem, kromě nabídky tištěných novin bývá ke kávě podáván i čokoládový dort, nazvaný podle svého tvůrce sacher.

  

A to je ono, to tady nesmí chybět 😉. To je původní logo Julius Meinl. Jenže firma byla obviněna z rasismu, původně bylo logo barevné, představovalo mladíka tmavé pleti, jak pije kávu. Mělo to upozornit na souvislost, že se káva dostala do Rakouska z Osmanské říše (dále bude ještě zmínka), ale to prý připomínalo kolonialismus. Sami můžete porovnat a případně posoudit, jak to někoho uráželo. Tak vzniklo toto červené logo, které však po čase také vadilo, takže v roce 2021 vzniklo nové logo, které asi neznáte. Zůstala jen samotná kuželovitá pokrývka hlavy se střapcem, která se nosí hlavně v arabských zemích.  

 

Tady je už na kavárně vidět nové logo

 

Kritici tvrdili, že logo reprezentuje kolonialismus a utlačování a podporuje rasistické stereotypy. To je přesná citace.

Vy si spíše pamatujete obchody s logem mouřenína s tureckým fezem na hlavě. Jak to vypadá, za chvíli se nebude smět napsat ani označení "mouřenín", protože vás někdo obviní z rasismu... Jak to tak vidím, tak možná za pár let zůstane jen ten "střapec" 😀. A víte, že obchodník Julius Meinl, obecně spojovaný v první řadě s Vídní, byl Čech, rodák z Kraslic na Karlovarsku?

Julius Meinl AG (oficiálně) běžně známý jako Julius Meinl, je rakouský výrobce a prodejce kávy, lahůdek a dalších potravinářských výrobků. Takže to není jenom káva. Osobně jsem se s tím setkala v Ostravě a také v Karviné. Společnost sídlí ve Vídni v Rakousku. Nese jméno svých zakladatelů Julia Meinla I. a Julia Meinla II. Julius Meinl také provozoval síť supermarketů v několika zemích, kvůli jejich ztrátovosti ji však v 1. desetiletí 21. století zrušil. Takhle dopadly supermarkety u nás.

Julius Meinl se narodil v roce 1824 do tehdy ještě Rakouského císařství v obci Kraslice, nedaleko Karlových Varů. Vyučil se obchodu u svého strýce v Praze a ve svých 26 letech se přesunul do Vídně, kde pracoval v koloniálu prodávajícím exotické zboží. Byl to ale podnikatel tělem i duší a v roce 1862 si otevřel svůj vlastní obchod s potravinami a později dokázal najít díru na trhu a začal nabízet i denně praženou kávu.

Tehdy se káva prodávala jako zelená, tedy neupražená zrna.

 

Meinlovi neušlo, že upražit kávu doma v kuchyni není jen tak a často se připálená káva vyhazovala. Přišel proto s jedinečným systémem bubnové pražení kávy. A tím odstartoval svůj úspěch. Legendární výrobce sférických (kulovitých) a později klasických bubnových pražiček je do dneška používán těmi nejlepšími pražírnami výběrové kávy na světě.

Jako zdroj tepla ve většině případů sloužilo dřevo nebo uhlí. Až později se začíná pomalu prosazovat plyn, především kvůli čistotě spalování. Čím více se obliba kávy přesouvá z horních pater společnosti mezi obyčejné lidi, tím rychleji roste i její spotřeba.

V roce 1862 si Meinl na vídeňském Masném trhu (Fleischmarkt) otevřel svůj první obchod, kde prodával svou „denně čerstvě praženou kávu (täglich frisch gebrannter Kaffee)“. O 14 let později zbankrotoval, avšak v roce 1877 jak se říká objevil mezeru na trhu, kterou zaplnil, když roku 1891 otevřel svou první průmyslovou pražírnu kávy.

V roce 1913 předal svému synovi Juliovi firmu se sítí poboček, která sahala po celé Evropě. Krátce před vypuknutím první světové války, to už se blížily devadesátiny starého pána, přešel celý podnik na Julia juniora. Tomu už bylo 44 let a měl zajištěného dědice – desetiletého syna Julia Meinla III.

Na štědrý den roku 1914 Meinl senior zemřel. Jeho syn z rodinné firmy vybudoval největší potravinářský podnik v monarchii složený ze dvou továren, 90 filiálek, 200 skladů v Rakousku, 23 filiálek v Uhrách a dalších koutech Evropy, dávající práci více než 800 zaměstnanců.

Z majitele malého obchodu na vídeňské Köllnerhofgasse se stal největším výrobcem kávy a čaje v Rakousko-Uhersku a ambasadorem Vídeňské kavárenské kultury. Julius Ve Vídni v roce 1862 byl jako specializovaný obchod prodávající první zelenou a poté také praženou kávu. Pražení zelených kávových bobů na rodinném kuchyňském sporáku nebylo snadné a boby často vyhořely. Takže Julius Meinl dostal nápad prodávat vysoce kvalitní čerstvě praženou kávu ve svém malém skladě.
Koupě čerstvě pražené kávy se brzy ve Vídni stala populární. 

 

 

V roce 1891 si otevřel moderní pražírnu rostlin na samém místě, kde armáda Pašu Kara Mustapha zanechala své tašky kávy v roce 1683. Pamatujete si bitvu u Vídně? To je ta, při níž byli po delším obléhání Vídně Turci poraženi. Tak to bylo v tomto období. 

Po skončení první světové války v roce 1918 se společnost rozšířila do mnoha nových nástupnických států ve střední Evropě, které byly vytvořeny po zániku rakouské a turecké říše. Po vypuknutí druhé světové války v roce 1939 více než 1000 společností a obchodů zaniklo nebo byly zničeny.

 

Julius Meinl II (1869–1944)|foto: Hans Stalzer,Wikimedia Commons

Meinl měl dva druhy „kávových“ zákazníků. Jedni si kupovali zelenou kávu, aby si ji doma sami upražili, druzí nakupovali kávu upraženou, která ale ztrácela dlouhým skladováním svoji čerstvost. A Meinla tak napadlo něco úplně nového: pražení kávy přímo u něj v obchodě! Obchodnický nos ho nezklamal.

Když táta Meinl oslavil sedmdesátku, předal vedení firmy synovi. Firemní kapitál 10 000 zlatých byl rozdělen rovným dílem mezi tři společníky: Julia Meinla seniora, Julia Meinla juniora a Aloise Floderera, manžela dcery Anny a zároveň bratra Meinlovy ženy Theresy.

To vše bylo odsouhlaseno, podepsáno a do vídeňského firemního rejstříku zapsáno v roce 1896. Veřejná obchodní společnost Julius Meinl rychle expandovala. Julius mladší si začal plnit sen o velké firmě. Otevřel filiálku na Mariahilferstraße – ulici, která byla vždy výkladní skříní hlavního města monarchie.

Julius Meinl ve vídeňské čtvrti Ottakring kolem roku 1900 (vlevo) a v roce 2011 (vpravo)|foto: autor neznámý, Adolf Riess,Wikimedia Commons

Plakát Julius Meinl v Rakousku v roce 1935|foto: Fortepan,Wikimedia Commons 

Kávou všechno začalo, ale rozhodně neskončilo. Julius Meinl II. vynalezl technologii pro průmyslovou výrobu nejlepších tabulkových a tekutých čokolád a založil síť provozoven, která se rozrostla na 353 poboček nejen v Rakousku.

Julius Meinl III. byl byl "sociální průkopník" a zaměřoval se na vzdělávání. založil akademii pro učně a zkrátil pracovní týden na 5 dní.

Čtvrtý Julius Meinl obohatil rodinné podnikání o soustředěný přístup a v 80. letech oživil obchodování ve střední i východní Evropě.

Dnes už pátou generaci představuje Jeannette Meinl – zodpovídá za nákup kávy, čaje a navazuje na dlouhodobé obchodní vztahy s partnery v Jižní Americe, Africe i Asii.

 

 

 

 

zdroj: J. Škápíková , M. Šorelová, kavosi.cz, Wikipedie, extraplus.sk, pardubicky.denik.cz