Zdeněk Svěrák: Posel hydrometeorologického ústavu (Rozhlasová hra k poslechu)

 

Máte-li chuť a čas, poslechněte si rozhlasovou hru ve skvělém hereckém obsazení. Je to vzpomínka na rozhlasovou práci pana Josefa Abrháma.

Je to komedie o člověku, který rád mystifikuje posluchače v rozhlasovém vysílání. Postavu zubního lékaře tu převzal po Karlu Högerovi pan Josef Abrhám. Ve hře se objevuje společně s jejím autorem Zdeňkem Svěrákem, se kterým tvořili herecký tandem často. Abrhám často také hrál ve filmech natočených podle Svěrákových scénářů („Marečku, podejte mi pero!“, Kulový blesk, Vrchní, prchni!, Trhák, Jára Cimrman, ležící, spící...).

Osoby a obsazení: Rousek (Zdeněk Svěrák), Doktor (Josef Abrhám), Sestra (Jiřina Jirásková), Redaktorka Pilná (Jiřina Bohdalová), Redaktor Holý (Karel Malina), Redaktor Moravec (Robert Tamchyna), Redaktorka Žitná (Jana Špačková), Profesor Mleziva (Miloš Kopecký), Hlasatel (Miloň Čepelka), účinkuje (Věra Bártová), účinkuje (Jarmila Procházková) a účinkuje (Jana Růžíčková)

Napsal: Zdeněk Svěrák

Režie: Jan Fuchs

Natočeno: v roce 1982

„Fascinovali mě tenkrát podvodníci a mystifikátoři. Tak dlouho jsem o nich psal povídky, až jsem se usadil na mystifikaci s Járou Cimrmanem,“ napsal Zdeněk Svěrák do bukletu CD s Poslem hydrometeorologického ústavu.

Hlavním hrdinou nápaditě vystavěné komedie je zdánlivě obyčejný důchodce pan Rousek, který ale má zvláštní zálibu – rád se v rozhlasovém vysílání vydává za cizí osoby. Netuší přitom, že jeho série zábavných mystifikací spustí politickou aféru celostátního významu.

Původní nahrávka Svěrákova „rozhlasového žertu“ Posel byla natočena 24. dubna 1969 s Jiřím Sovákem a Karlem Högerem. Dlouho se myslelo, že byla roku 1980 definitivně smazána. A proto ji Jan Fuchs natočil v roce 1992 znovu. Part zubního lékaře po Karlu Högerovi převzal Josef Abrhám. 

Zdroj: dvojka.rozhlas.cz

Toulky českou minulostí: 73. schůzka: Jednooký král

 

Na této schůzce se rozloučíme s prvním českým panovníkem, obdařeným dědičnou královskou hodností – Přemyslem Otakarem, toho jména Prvním, a začneme se věnovat jeho synu Václavovi I. Nebyl prvorozený, tím byl Vratislav z králova prvního manželství, jenomže na jeho nároky se po rozvodu rodičů nikdo neohlížel.

A už vůbec nikoho nezajímali nějací Děpolticové, tedy členové sice vedlejší, ale přece jenom přemyslovské větve. Hlava těchto Děpolticů, Děpolt III., byl mnohem starší než Václav, jenomže to už nehrálo žádnou roli. Zatímco zhruba před sto lety pokládal kronikář Kosmas celý přemyslovský rod za jediný celek, z něhož měl vládnout nejstarší muž, teď už to neplatilo. Přemysl Otakar I. prosadil, že po něm bude českým králem jeho syn Václav.

Hlava těchto Děpolticů, Děpolt III., byl mnohem starší než Václav, jenomže to už nehrálo žádnou roli. Zatímco zhruba před sto lety pokládal kronikář Kosmas celý přemyslovský rod za jediný celek, z něhož měl vládnout nejstarší muž, teď už to neplatilo. Přemysl Otakar I. prosadil, že po něm bude českým králem jeho syn Václav.

 

Václav I. (barokní představa): Od dětství byl Václav zvláštní – neurotický, možná psychicky chorý. Miloval potulky hlubokým lesem, vášnivě lovil a právě při jednom z lovů přišel o levé oko. Zvláštně zní informace kronikářů o tom, že král Václav nesnášel zvuk kostelních zvonů. Vyvolával u něj kruté bolesti hlavy a jakési záchvaty podobné epilepsii. Proto kdekoliv se objevil, během jeho přítomnosti nesměly znít zvony. Lékařskou terminologií se tato choroba nazývá idiosynkrazie – zvýšená přecitlivělost na určité frekvence zvukového vlnění. Prý též nemohl usnout v blízkosti zlata.

Přišel na svět roku 1205. Bylo to možná v prosinci, nedlouho před Vánocemi. Doba, do které se narodil, byla vzrušená (což se dá ostatně říct o drtivé většině našich dějin...) Otec na něm od počátku velmi lpěl. Možná i víc než na ostatních dětech. Královskému tatínkovi tehdy táhlo pomalu na padesát... tenkrát to byl vlastně už stařecký věk... Dávno toužil po dědici královské koruny, ale zatím - marně. Žil sedmý rok se svou druhou ženou Konstancií Uherskou. Ta mu sice už povila čtvero dítek, leč dvě z nich brzy zemřely - mezi nimi i syn Vratislav - vlastně druhý Vratislav, jednoho přece už měl. Dvě další jeho děti byly dcery.

Přání Přemyslovo se vyplnilo až popáté. O to teď byla otcova radost větší. Jenže chybělo málo, a ta radost se mohla proměnit v hoře. Maličký princ Václav se neměl k světu. Nepomáhaly modlitby biskupa Daniela ani mše, kterém dal Přemysl sloužit. Králevic nepil, špatně dýchal a jeho vychrtlé tělíčko bylo celé promodralé. Královský dvůr se začal intenzívně shánět (a teď vám to bude možná připadat jako scénář nějaké pohádky) po zázračné medicíně. Moudří rádcové ji našli, tedy tu medicínu. Jistý kuchař z Flander se prý zasloužil nehynoucím způsobem o takové pokračování přemyslovské dynastie, jaké známe z dějin. Leč nepředbíhejme. Celou situaci, celý ten zápas o drobný královský život zachytil ve svých Obrazech Vladislav Vančura. Jeho líčení, ona podivuhodná směs na pomezí reportáže, kroniky a dramatu, je barevná, voní a taky velice chutná.

"´Ach, kralevic, to milostné děťátko a pýcha své matky, jest nemocen!´ (Začala jednoho dne za svítání naříkat Václavova chůva.) ´Nějací zlí duchové mu tisknou hrdlo. Jeho dech se zastavuje, jeho tvář promodrává, jeho úsměv je zkřiven a jeho kůže se zachvívá a škube sebou. Je více mrtev než živ!?´... Řkouc to, rozplakala se chůva ještě hlasitěji. Zvěst o kralevicově nemoci se roznesla po všech prostorách hradu. V paláci, který býval pln hlasů a pořádku, usídlila se tichost a zmatky. Zdálo se, jako by se byly ztratily klíče od nějakého sklepení života. Lidé se míjeli se sklopenou hlavou, a když zaslechli hlasitější hovor, kladli si prst na ústa. To činili jedni, ale druzí, lichometníci, a ti, kdo se vyznají v obyčejích úlisných, vystavovali svůj žal na odiv."

Co se různorodosti lidských povah týká, v tom se svět zas tak moc nezměnil, že. Leč my nyní spolu s panem Vančurou zaostříme zrak na onoho flanderského kuchaře. "´Paní,´oslovil Flanderčan ženu, která dohlížela na chůvy, ´někteří kuchaři dovedou připravit dobré sousto. Tohle je ovčí tuk a tohle zase polévka z medvědích tlap, která posiluje lidi nestatečného dechu.´" Krmě ta ovšem nebyla určena pro chudáka prince, to dá rozum, polévka z medvědích tlap a tuk ze skopce, že, nýbrž - no ano, pro jeho kojnou. "´Paní,´ řekla ta dobrá kojná žena, ´polévka je dobře připravena, ale lůj kuchař vyřízl z nějakého černého skopce. Nenuťte mne, abych něco takového požila.´ - ´Ne, ten tuk není z černého skopce,´; bránil se kuchař, ´ale ta žena má zvrácenou mysl. Dívá se neklidně. Jedno její oko směřuje k oknu, druhé ke dveřím - a to je špatné znamení! Na mou duchu, dal bych ji vyštvat psy a povídám, že je očarována!´ A po chvilce odmlky dodal: ´Znám v týnské osadě ženu, jejíž tvář je souměrná a jejíž pohled je přímý. Chová na rukou děťátko.´"

Zachovalo se dokonce jméno té budoucí královské kojné. Byla to kovářova žena Nětka. A jestliže Václav mateřské mléko subtilní Konstancie odmítal a nechutnala mu ani výživa od jeho první kojné (i když zároveň odmítáme jakoukoli teorii o vlivu šilhavosti na laktaci), tak zdravá česká strava ho rychle postavila na nohy. Nětka byla odměněna přímo královsky (to už je ovšem jenom pověst): dostala vesnici zvanou napříště Mlíkojedy. A co malý princ? "Kralevic zatím prospíval. Zdálo se, že již nic neporušuje jeho zdraví. Byl vesel, hrál si a jeho křik byl plný života."

Sotva byl však Václav odstaven od prsu, už mu pořídili vážnou známost. Královský pantáta honem honem spěchal pojistit vydobyté politické pozice. No a protože tehdy byl Přemysl Otakar zrovna nejvýznamnějším spojencem kandidáta na císařský trůn Filipa Švábského, upřel své naděje k němu. "Filip sám zamyslil svazek nový a něžnější, jímž by král český k němu stáleji připoután býti mohl: zasnoubil dceru svou Kunhutu králevici českému, ačkoli snoubenci oba ještě v kolébce dni své trávili." Snoubenec měl ani ne dva roky, snoubenka byla zřetelně vyspělejší (bylo jí už kolem devíti let). V té době ovšem ještě nikdo nemohl zaručit, že se ta dvě královská pacholata někdy vezmou - v tomto případě se to však nakonec stalo. Přemysl těmi zásnubami pojišťoval bližší perspektivu, nikoli vzdálenou svatbu. Nadějí na příští příbuzenství s dynastií Štaufů opět vzrostla prestiž českého krále. (Jistě, mít císaře za kamaráda je dobrá věc. Ještě lepší je, když jsou jedna rodina.)

Ale ještě jedna skutečnost tady hrála důležitou roli. Padlo to tu už několikrát. Václav nebyl ani nejstarším, ani jediným Přemyslovým synem. On český král svého synka Václava do Filipovy přízně propašoval. Prvorozený Vratislav žil v exilu a Přemyslovi záleželo na tom, aby předem zabránil hrozícím dědickým sporům. Jenže Vratislav byl jeho krev, jeho vlastní syn... Krále zřejmě nevedla nějaká zášť, to bychom mu křivdili. Vedla ho chladnokrevná rozvaha. Možná až příliš chladnokrevná, když šlo o vlastní dítě... Král chtěl rodové jmění - tedy český stát - udržet celistvé. A jestliže se se svou první ženou Adlétou rozešel, nebylo jiné cesty než se jí zbavit do všech důsledků. Potřeboval setřást nároky ostatních členů své první rodiny. Hlavně tedy nároky Vratislavovy. A to se mu v podstatě podařilo. Tím, že získal zásnubní prsten pro nic nechápající nemluvně. Český král si počínal opravdu obratně. Jenomže se stejně přepočítal. Nemohl přece tušit, že půl roku po zásnubách bude Filip Švábský zavražděn bláznivě zamilovaným Ottou z Wittelsbachu. On ten kalkul Přemyslovi prostě nevyšel. Byl rozbit zásahem zvenčí.

O tom, jaké pranice se v Evropě rozpoutaly, jaké dalším kolo boje o říšské žezlo se rozjelo na plné pecky, tak o tom jsme už vyprávěli. Zopakujme si jenom stručně, že z toto boje vyšel vítězně Ota Brunšvický, ale dlouho se z vítězství netěšil, protože svým zájmem o Sicílii těžce naštval papeže, který pak raději podpořil Štaufovce, Barbarossova vnuka Friedricha Druhého. Přemysl dost bystře rozpoznal jeho kvality. I když byl o celou generace starší než Friedrich, tak se snažil s tímto mladým politikem v době nástupu k moci bylo Friedrichovi teprve osmnáct) vycházet co nejlépe. Ostatně - byl tu silný důvod k vděku. Zlatá bula sicilská. To ale nebyl jediný, a dokonce ani ne hlavní důvod sympatií. Český král postřehl (a co nepostřehl, to vytušil), že ten vzdělaný, mimořádně tolerantní a docela sympaticky rozmařilý štaufský politik je osobnost s velkou budoucností. Přátelství římského krále (později i císaře) s českým panovníkem bylo dlouho oboustranně upřímné. Přemysl v něm viděl cestu, jak posilovat osobní pozice i mezinárodní postavení svého státu. Nejrůznějšími způsoby Friedricha podporoval. V míru i ve zbrani. Ale jenom máloco činil zadarmo. (V tom nebyl žádnou výjimkou.) A teď tedy čekal na protislužbu...

Roku 1216 si Přemysl svoje úroky vybral. 8. června dal na okázalém shromáždění šlechty a ostatních hodnostářů v Praze jednomyslně zvolit svého jedenáctiletého syna Václava českým králem. Učinil to formou, která byla stěží napadnutelná jak českými předáky, tak římským panovníkem. Podle naplánovaného scénáře vzešel na tomto shromáždění "naprosto spontánní" návrh na Václavovo zvolení. Připojil se k němu důrazně i Přemyslův bratr, moravský markrabě Vladislav, celým jménem Vladislav III. Jindřich. Následovalo halasné prohlášení a Přemysl, i když nepochybně původce veškerého dění, měl s "obecnou vůlí" jenom vyslovit souhlas. Což mu nečinilo potíže. Do Ulmu mohl okamžitě odcestovat expresní posel (Beneš se jmenoval, profesí arcijáhen), aby Friedrichovi tlumočil zprávu o volbě a současně aby požádal o její potvrzení. (Čistě mezi námi: podle ustanovení Zlaté buly toho neměl naprosto zapotřebí, ale - dobrá vůle je dobrá vůle...) Nejenom dobrá vůle. On chtěl Přemysl tímto nadbytečným krokem odstranit jakékoli pochybnosti. A Friedrich je odstranil. Prostřednictvím plnomocníka (nebo snad později svého otce) složil Václav Friedrichovi povinnou přísahu a obdržel Čechy v léno.

Všechny ty kroky zajišťovaly Přemyslovi klidný odchod ze scény politiky i scény života. Jenomže ještě než k němu došlo, musel se poprat s novým pražským biskupem Ondřejem. Pokud to tak můžeme poněkud nelichotivě říct, tak všechno "spískal" už v roce 1215 lateránský koncil. To bylo opravdu mimořádné shromáždění hodnostářů katolické církve. Papež na něm před patnácti sty biskupy a opaty nastínil program velké ofenzívy, která směřovala k mocenskému ovládnutí křesťanstva Římem. Papež Innocenc jménem církve v podstatě proklamoval nároky na světovládu. Synoda učinila přes sedmdesát tzv. nálezů (to byly vlastně jakési programové závěry): ohlásila nemilosrdný hon na kacíře; povinnost každoroční zpovědi věřících; strohá ustanovení o kněžském celibátu; o odvádění církevních desátků; organizační výstavba a správa duchovních institucí... a tak dále, a tak dál.

Ten sebevědomý papežův program okouzlil jistého nenápadného delegáta z Čech. Byl to novopečený pražský biskup Ondřej. V té době pořád ještě přítel, rádce a vlastně kancléř Přemyslův. Po smrti biskupa Daniela Milíka mu právě král dopomohl ke svaté berle. Ale tenhleten dosavadní horlivý stoupenec Přemyslův se z koncilu vrátil jako dočista vyměněný. "Biskup Ondřej byl muž velice činný, přísných mravů a neoblomné povahy," tak ho charakterizuje historik František Palacký, "horlil zvláště pro práva, výsady a vzácnosti moci církevní. Nejedny skutky předchůdce svého, jež zdály se mu býti církvi na újmu, prohlásil za neplatné; držel v přísném pořádku veškeré duchovenstvo svého biskupství, aniž choval se šetrně k úřadům světským. Jal se tvrditi, že soudy a správy krajské nemají práva nic moci nad osobami stavu duchovního, ba ani nad poddanými jejich; zapovídal jakýkoli způsob uvádění kněží v úřad skrze laiky; odpíral platiti daně a konati roboty zemské ze statků církevních, a desátky, jež potud jen od několika statků placeny bývaly, požadoval od celé země vůbec."

Ondřej se zkrátka pustil do zápasu. Nebyla to jednoduchá záležitost a (po pravdě řečeno) biskup ten spor nevedl příliš vybíravými prostředky. To znamená denunciacemi u papeže. Falešnými či zkreslenými obviněními. (Nic zvláštního. Běžný politický arsenál. Dodneška.) Trvalo to všechno celých pět let. Biskup se však rozešel ve zlém nejenom s králem a českými pány, ale i s většinou domácích církevních představitelů, protože neváhal vyhlásit nad vlastní diecézí interdikt. Tedy dal Čechy do klatby, což znamenal absolutní zákaz jakýchkoli bohoslužeb, pohřbů, křtů a ostatních náboženských úkonů. "Naproti tomu král kázal osáhnouti všecky biskupské statky a panství v Čechách a vládnouti jimi prozatím ku prospěchu královské komory. (Za své vzal i biskupský archiv.) Mimo jiné výsady byl zničen, snad úmyslně, i zlatý majestát císaře Friedricha I. o nezávislosti biskupství pražského."

Slovíčko "snad" ve spojitosti s příslovcem "úmyslně" je snad přespříliš opatrné. Biskup Ondřej nakonec utekl do Říma. Doma by totiž byl něco jako kůl v plotě. (Což se v českých dějinách nestalo rozhodně naposled.) Dočkal se sice jakéhosi vítězství, ale jenom polovičního. On totiž pod nátlakem papežské kurie musel český král vydal biskupovi privilegium. "Nová úmluva mezi mocí státní s církevní v království českém dokonána i zpečetěna jest roku 1221. na hoře Šach." Zatímco o hoře Šach neboli Šacké hoře nevíme, kde se nachází (snad někde na moravsko-rakouském pomezí), tak o té úmluvě máme informace podrobné: "Stalo se to na ten způsob, že biskup nejprve oznámil a přísahou slavnou dosvědčil, jaký byl obsah privilegií, které církev pražská měla od předešlých knížat a králů českých i od Otakara samého, a obsah takový přijat jest od krále i stvrzen novými toho dne vydanými zápisy. Mocí zápisů těchto biskupští poddaní v Čechách zbaveni jsou povinnosti ke konání robot zemských; vyšší správa nad nimi zůstala sice králi, ale důchody z ní plynoucí měly spadati na biskupa."

Ondřejovu vášnivou při zastavila až jeho smrt. Přemysl Otakar I. byl už v letech. Překročil sedmdesátku, cítil tíhu stáří, taky únavu a šrámy osudu, nebylo jich zrovna málo v poslední době: Spor s biskupem Ondřejem, který neskončil královou porážkou, ale ani vítězstvím. Ta pře ho hodně zaměstnávala, znechucovala a unavovala. Zhatil se plánovaný sňatek jeho nejmladší dcery, princezny Anežky s Jindřichem, což byl syn říšskoněmeckého císaře Friedricha II. Kdyby tento tah Přemyslovi vyšel, mohla se jeho dcera stát jednoho dne císařovnou. Roku 1227 pochoval český král svého druhorozeného syna, dvacetiletého markraběte moravského Vladislava. O rok později ho následovala další králova dcera, svatojiřská abatyše Anežka. Blížil se konec. Ještě stihl dát korunovat Václava. "Jeden z posledních politických úkonů třiatřicetiletého panování Přemysla Otakara I. bylo korunování syna jeho Václava I. na krále českého ještě za živobytí otcova. Ačkoli celý kmen Přemyslovců, jenž asi před padesáti lety na tolik větví a ratolístek se rozdrobil, nyní obmezoval se po meči již jedině na jeho syny a na Děpoltice, přece zdá se, že král obával se bouří o nápad trůnu po smrti své a proto za lepší uznával (za příkladem otce svého) položiti moc svou do rukou synových bezprostředně."

Mohučský arcibiskup nasadil Přemyslovu nástupci na českém trůně i jeho manželce Kunhutě Štaufské zlaté čelenky. Ti dva v té době byli svoji čtyři léta. "Učinil tak 6. února 1228. roku na hradě pražském u veliké slávě a nádheře. Starý obřad nastolení panovníka na knížecí stolec český opuštěn byl této doby ponejprve a upadl potom rychle v zapomenutí." Většinu pravomocí i úkolů přesunul otec definitivně na syna. "Následovně nacházíme listiny z této doby vydané některé jen od starého, jiné od mladého krále, důležitější pak od obou společně." Také Morava se dočkala. „Stejnou dobu povýšen byl také nejmladší Přemyslův a Konstanciin syn Přemysl na markraběte moravské, ačkoli mu bylo sotva osmnáct let." Co mohl, to český král Přemysl Otakar I. stihl. 15. prosince 1230 vydechl ten velký státník a politik naposledy.

Po sedmi stech čtyřiceti sedmi a čtvrt roku, 13. března 1978 byly z tumby v takzvané Saské kapli svatovítské katedrále vyzvednuty ostatky Přemysla Otakara I. Ony už jednou opustily místo svého věčného spočinutí. Bylo to v době, kdy Karel IV. přestavoval románskou baziliku na gotický chrám. Tento zásah nepotkal ve 20. století pouze tohoto českého krále. V rámci antropologicko-lékařského výzkumu prošly zkoumáním kosterní pozůstatky mnoha historických osobností našich dějin. Nejprve byla sejmuta monumentální plastika zpodobňující krále v brnění u nohou se lvem. Potom byly rozebrány jednotlivé části náhrobku. V podlaze se objevila opuková deska, překrývající hrobovou dutinu v úrovni podlahy kaple. V hrobové jámě byla vložena dřevěná schrána a v ní (v neanatomické poloze) poskládány kosti krále, zabalené původně do řídké tkaniny. Na kostech ležela olověná destička s nápisem:

Hic iacet Przemysl
rex Boemie tertius
vocatus Otakarus.
Zde leží Přemysl,
třetí král český,
nazývaný Otakar.

A ještě něco leželo v Přemyslově hrobě: skutečně královský klenot - zlatý prsten se vsazeným žlutým topasem. Kosterní pozůstatky zkoumal profesor Emanuel Vlček z pražského Národního muzea: Podle dochované kostry byl Přemysl Otakar I. štíhlé, svalnaté postavy vysoké 168 centimetrů. Jeho svalnatosti nasvědčují svalové úpony především na stehenních kostech, zejména na chocholíku, výběžku kosti stehenní, na který se upínají svaly. Byly shledány výrazné změny na tělech obratlů bederní a dolní hrudní páteře. To by svědčilo o tom, že král strávil hodně času v koňském sedle. Na velkých kloubech dlouhých kostí se zjistilo opotřebení odpovídající věku jedince, přinejmenším šedesáti let. Jak známo, Přemysl Otakar I. se dožil pravděpodobně pětasedmdesátky. Lebka krále je utvářena velice nápadně. Antropolog měl na mysli její gracilnost, tedy křehkost?

Ta křehkost Přemyslovy lebky připomíná charakter ženské lebky. Čelo je kolmé s výraznými čelními hrboly. Očnice Přemyslovy se vyznačují svou výškou a velikostí (král měl zřejmě výrazné, velké oči), nos je úzký, přičemž na hrotu nosních kostí je patrný hrbol, svědčící pro zahnutý nos. A co čelisti a chrup? Čelisti jsou slabé, zuby poměrně drobné. Několik jich v chrupu chybí, král je zřejmě pozbyl zaživa. Zbývající zuby jsou sice opotřebované abrazí, avšak zdravé. Obličej krále Přemysla byl jemný až žensky. Že by dědictví? Určitě. Jeho maminka, královna Judita, musela být vysloveně kráska. (Když zalistujeme o několik schůzek našeho seriálu nazpátky, tak tam její popis z pera kronikářova najdeme: "Byla to paní vzrůstem i krásou nad všechnu myslitelnou ušlechtilost podoby lidské vynikající, jako by byla spíše rostenka bohů, vznešená rodem a nadmíru počestná a co nejlépe v latinské řeči i písmě vzdělaná.")

Jak vypadala česká královna Judita? Ze 150 fotek lebky rekonstruovali odborníci její obličej.  Měřila kolem 160 centimetrů, měla krevní skupinu B a zemřela na tehdejší dobu ve vysokém věku 75 až 80 let ve skvělém zdravotním stavu. Měla například všechny zuby bez jediného kazu. Juditina lebka je dnes uložena v depozitáři Národního muzea.

Počestnost a vzdělanost v latině se na ostatcích jejího syna nepromítly, ale fyzický půvab zřejmě ano. Zbývá ještě několik detailů. Takže - krevní skupina Přemysla Otakar Prvního? AB. Pigmentační komplex? Nejenom tento, ale všichni přemyslovští králové měli pigmentační komplex tmavý. To znamená? Oči, vlasy a vousy hnědé nebo tmavě kaštanové. Vnuk našeho krále, Přemysl Otakar II. měl vyložené snědou pleť, stejně tak i jeho prapravnučka, královna Eliška. Zdravotní stav a příčina smrti? Tady jsou odborníci v koncích. Mimo známek opotřebování kosterního aparátu, odpovídající věku krále, nebyl zjištěn žádný příznak nějaké choroby, které by se promítly na kostru. A příčina smrti? Odborníci odpovídají stručně: "Nelze ji vyjádřit."

"Když Přemysl Otakar I. roku 1197 dosedl podruhé na trůn vlasti své, nalezl ji vrženou až na nejhlubší stupeň politické nevlády a nevážnosti, podrývané do nepřátel domácích i zahraničních, trhané na různé frakcemi rozličnými, blízké úpadku konečného a sotva sebou vládnoucí... A když umřel, pozůstavil ji synu svému co mocnářství nikomu nepodlehlé, v sobě upokojené a svorné a požívající ve valné části Evropy netoliko vážnosti, ale i strachu. A takového zdaru dosáhl, pokud nám vědomo, bez ukrutnosti a násilí (jen jedna paní měla právo žalovati naň), pouze opatrným užitím okolností příznivých, důrazností své povahy a vůle, i pomocí bratra ušlechtilého. Toť chvála, kterou dějepis nemnohým panovníkům přičítati může a která ani dalšího líčení nepotřebuje..."

Opravdu nepotřebuje a my už ani nic, co se týká Přemysla Otakara I. líčit nemůžeme, neboť nás v zástupu osob pamětihodných čekávají dvě jeho děti, které ostatně prošly i dnešním vyprávěním. Nejprve Václav I., král rytířů, vášnivý lovec, ale i neurotik, který nesnášel zvuk zvonů; a pak také jeho mladší sestra Anežka, benjamínek ze všech Přemyslových dětí, nestala se sice císařovnou, zato byla díky svému životu, čistému a ušlechtilému, prohlášena světicí.

Zdroj: Josef Veselý

Hrob Václava I. v Anežském klášteře

K 80. výročí: Operace Percentage jako příprava na Anthropoid

 

Dnes - 27. května 2022 je tomu přesně 80. let, kdy byl proveden atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (10 hodin 35 minut – Praha-Libeň, Kubiš s Gabčíkem za pomoci Josefa Valčíka (pozorovatel) provedli vrhem bomby atentát na přijíždějící automobil s Heydrichem). Dnes navazuji na článek z 3. ledna 2022 ZDE .

Průkopník českých paravýsadků vezl vysílačku i slova podpory. Jenže, jak uslyšíte v audiu, vše se "zvrtlo". 

Jména Jan Kubiš a Jozef Gabčík si většina lidí pamatuje a jsou zde na fotografii: 

 

Těch hrdinů bylo více. Znáte jméno František Pavelka?  Operace Percentage byl krycí název pro paradesantní výsadek vyslaný během II. světové války z Anglie na území Protektorátu Čechy a Morava. Výsadek byl organizován zpravodajským odborem exilového Ministerstva národní obrany a byl řazen do první vlny výsadků.

První úspěšný parašutistický výsadek z Velké Británie na území protektorátu proběhl krátce po příchodu Reinharda Heydricha. V době, kdy se domácí odbojové skupiny ocitly pod tvrdým tlakem okupantů. Výsadek měl jediného člena; svobodníka asp. Františka Pavelku. Jeho úkolem bylo předat domácímu odboji vysílačku s krystaly a příslušenstvím, nový šifrovací klíč a poselství ministra národní obrany exilové vlády gen. S. Ingra. Poté se měl Pavelka podřídit domácí organizaci.

 

Ministr národní obrany československé exilové vlády, divizní generál Sergěj Ingr (rodák z Vlkoše na Hodonínsku) - klikni ZDE

Ministerstvo národní obrany bylo členěno do čtyř odborů:

I. odbor — měl na starosti personální záležitosti, věci politicko-právní a spolupráci se státními orgány.

II. odbor — měl v gesci záležitosti zpravodajské služby, včetně výsadků do vlasti.

III. odbor — se zabýval výcvikem, organizací, výchovou a studijními záležitostmi.

IV. odbor — měl na starosti materiální a správní záležitosti.

V polovině března 1939 mířili do okleštěného Československa nacističtí vojáci Hitlerovy armády, aby z něj udělali ještě okleštěnější Protektorát Čechy a Morava.

Zatímco nepřátelští vojáci přijížděli, domácí narychlo svou zemi opouštěli v naději, že se jim podaří v zahraničí zajistit její obnovu. Mezi těmito uprchlíky byla také skupina vojenských zpravodajců v čele s Františkem Moravcem. Ti začali brzy na to plánovat, jak zpět do Protektorátu dostat první parašutisty, jejichž úkolem bylo podpořit radiové spojení mezi odbojem domácím a zahraničním v Londýně. V rámci operace Percentage měl parašutista František Pavelka mimo jiné dopravit do vlasti radiovou stanici a také předat poselství o podpoře a pomoci.

První úspěšná, ale nikoliv první

Budiž řečeno, že operace Percentage byla sice prvním úspěšným výsadkem, nikoliv však prvním. Předcházela jí operace Benjamin, která však doplatila na omyl v navigaci. Parašutista byl místo na území protektorátu vysazen v Alpách!

Pavelka byl do protektorátu vysazen v noci ze 3. na 4. října 1941. Omylem byl vysazen u osady Koudelov u Čáslavi, o 35 kilometrů dále od původního cíle, kterým bylo okolí Nasavrk. Přesto navázal kontakt s představitelem PVVZ (Petiční výbor „Věrni zůstaneme“) v Chrudimi. Po převezení do Prahy předal veškerý materiál zástupcům odboje. Úkol navázat radiové spojení s Londýnem Pavelka splnit nedokázal. Celá síť odbojářů již byla gestapem sledována a Pavelka byl za tři týdny společně s dalšími odbojáři zatčen, přičemž se gestapu podařilo získat Pavelkův písemný materiál obsahující i záchytné adresy. Celou síť prozradil zatčený rezident sovětské zpravodajské služby mjr. Jedlička.  To  ovlivnilo Pavelkovu misi. Jak vypadá památník operace Percentage v Koudelově u Čáslavi - viz video:

V Koudelově a v Čáslavi dodnes žijí potomci lidí, kteří Pavelkovi pomáhali, byli dokonce přítomni na přednášce. Konkrétně dcery pana Kaliny, které jako děti zažily brutální zatýkání svého otce a vnuci pana Grada. Svobodník, později kapitán Pavelka a jeho tři pomocníci z Koudelova přispěli svými činy k likvidaci říšského protektora a osvobození vlasti. Operace Percentage nevyšla podle původního plánu. To ale nesnižuje hrdinství Františka Pavelky, který se s obrovskou odvahou vydal na nepřátelské území s vědomím, že je čeká téměř jistá smrt.

Někteří občané se spontánně složili a postavili obětem akce Percentage u Koudelova malý pomníček. Na jeho vznik měl hlavní zásluhu učitel z nedalekých Vrdů, Miloslav Stibůrek.

Jak se Františkovi Pavelkovi podařilo spojit se svými kontakty, jak mu pomohli krátce po jeho seskoku u Koudelova místní a jaký byl jeho další osud je v audiu. On se dostal Gestapu do rukou. Byl podrobem psychickému a fyzickému mučení a 11. ledna 1943 s dalšími odbojáři popraven v Berlíně. 

Jednou z obětí operace byl František Grád, byl zatčen a následně popraven. Osamělý parašutista František Pavelka byl tak „předskokanem“ dalších spolubojovníků, kterým se později Heydricha podařilo zlikvidovat.

Pokud vás to zaujalo, poslechněte si pořad Historie Plus, který se právě průběhu operace Percentage věnuje.  

Zdroj: Naďa Reviláková, Wikipedie, kutnohorsky.denik.cz

Je větší mozek zárukou vyšší inteligence?

 

Mozek  je orgán, který slouží jako organizační a řídící centrum nervové soustavy obratlovců.

Studie naznačují, že dospělý mužský mozek váží v průměru asi 1 336 gramů, zatímco dospělý ženský orgán kolem 1 198 gramů: u obou pohlaví to znamená asi dvě procenta celkové hmotnosti. Co se rozměrů týče, tak větší mozek než člověk má třeba velryba.

Ze všech živočichů má ale právě člověk v mozku nejvíc neuronů, tedy buněk, které přenášejí informace pomocí elektrických a chemických signálů. Lidský jedinec jich má asi 86 miliard. Proto neznamená rozdíl ve velikosti mozku u pohlaví rozdíl ve funkci ani schopnostech: závisejí na množství neuronů, a to je shodné.

 

 

Kolik vážil mozek geniálního Alberta Einsteina? Je větší mozek zárukou vyšší inteligence? I přesto, že se mozek zkoumá už po staletí, stále o něm mezi lidmi koluje mnoho omylů. Jak je to ve skutečnosti?

 

Mozek je jedním z nejúžasnějších orgánů v našem těle. Řídí a kontroluje tělesné funkce. Mohlo by se zdát, že čím větší mozek, tím je jeho majitel chytřejší. Ale tak to není.

Například mozek geniální fyzika Alberta Einsteina vážil méně než je průměrná váha mozku dospělého muže. Ta se pohybuje mezi 1300 a 1400 gramy. Einsteinův mozek vážil „pouze“ 1230 gramů.

 

Albert Einstein|foto:Licence Public domain CC0, Fotobanka Pixabay 

 

Každý den po dobu 15 minut se učte něco nového. Einstein prohlásil, že když se člověk bude učit něco nového patnáct minut denně, bude v tom za rok odborníkem a za pět let národním odborníkem 👍.

Jaké další pověry o mozku nejsou pravda? A jakou má vůbec tenhle orgán ve skutečnosti barvu? Myslíte, že je celý šedý, nebo naopak celý růžový? Zapněte si poslech.

Časté nemoci mozku

• Alzheimerova choroba – degenerativní onemocnění mozku. Poškozuje mozek a jeho men-tální funkce a je provázena ztrátou paměti a dezorientací. U nás jí trpí 5 % lidí nad šedesát let.
  Kdo jí trpěl: americký prezident Ronald Reagan, herec Charles Bronson
• Parkinsonova choroba – toto nejobvyklejší degenerativní onemocnění nervového systému postihuje miliony lidí na celém světě. Nejčastěji se objevuje po šedesátém roce a je častější u mužů než u žen.
  Kdo jí trpěl: Adolf Hitler, papež Jan Pavel II. 
•  Roztroušená skleróza – degenerativní onemocnění nervů, které se často objeví náhle a v poměrně mladém věku. Působí únavu, poruchy vidění a hybnosti. 
• Demence – patří mezi velmi časté onemocnění mozku. Projevuje poruchou paměti, myšlení, neschopností řešit problémy a nezvládáním každodenních činností.

zdroj: junior.rozhlas.cz, kafe.cz

Pozoruhodné ženy: Kateřina Vilemína Zaháňská

 

Znáte ten výrok: „Šťastná to žena.“ ? Předpokládám, že ano. Údajná jeho autorka  byla sama velmi nešťastná. 

 

Audio: Host: Tereza Pluskalová

Účinkují: Lukáš Král, Jakub Folvarčný, Svatopluk Schuller, Gustav Hašek, Marika Procházková, Martina Krátká

Režie: Michal Bureš

Babičku známe asi všichni. Četla jsem ji už jako dítě, mám po mamince pěkné vydání této knihy, dnes už historický kousek. A kolikrát jsem "Babičku" viděla v televizi! Nejvíce se mi líbí, když v roli babičky vystupuje paní Kurandová a Barunku hraje Libuška Šafránková. 

Vraťme se k paní kněžně. Božena Němcová ji v Babičce zachytila jako milou kněžnu, pečující o komtesu Hortensii. Vilemína Zaháňská měla ve skutečnosti jen jedno nemanželské dítě, které navíc musela dát k adopci.

 

Ratibořický zámek známe hlavně z literárního zpracování od Boženy Němcové. Před 200 lety ale Vilemíně Zaháňské sloužil jako letní sídlo.

Vévodkyně Kateřina Vilemína Frederika Benigna Zaháňská se narodila jako princezna Kuronská (Prinzessin Katharina Friederike Wilhelmine Benigna von Kurland) v Miltavě v dnešním Lotyšsku. Kromě Vilemíny se do rodiny Petra Birona, vévody korutanského a zemgalského, a Anny Charlotty Dorothey von Medem narodily další tři dívky. Marie Paulina Luisa a Johanna Katharina se později provdaly do dalších šlechtických rodů. Byla tady ještě Dorothea – tu sice Petr Biron přijal za vlastní, ale ve skutečnosti byla dcerou nemanželskou. Aby nebylo jejího zvláštního osudu dost, později se spekulovalo i o tom, že by mohla být skutečnou matkou Boženy Němcové, což by vysvětlovalo i nebývalou přízeň Vilemíny Zaháňské jako tety k budoucí spisovatelce. Dnes už jde ale o vyvrácenou hypotézu. Bohatá rodina jejího otce se za čas stěhovala na panství Zaháň a sama vévodkyně část života strávila na svých českých statcích v Náchodě a Ratibořicích.

 

Vilemína Zazáňská si mateřské lásky moc neužila. Zde je ale právě s neustále odcestovanou matkou Dorotheou von Medem a mladší sestrou Paulinou.

Muže svého srdce nenašla

Ze svých čtyř křestních jmen prý nejraději používala Vilemína. Opravdu to byla inteligentní a vzdělaná žena, jak o ní psala Božena Němcová v Babičce. Taky jako jedna z mála žen tehdejší doby dokázala ovlivňovat politické dění.  

Vilemína svoje panství, včetně ratibořického zámku, zdědila po otci, jehož příběh se také objevil v literatuře – tentokrát v díle Na dvoře vévodském od Aloise Jiráska. Vilemína se jako velmi vzdělaná a schopná žena o svůj nabytý majetek zvládala skvěte postarat.

 

K panství, které Vilemína Zaháňská zdědila po svém otci, patřil i lovecký zámeček.

Celý život hledala ideálního muže. Sen to byl ale nesplněný, přestože se vdávala třikrát. Měla i několik silných mileneckých vztahů s muži zvučných jmen, jako byl důstojník Alfréd Windischgraetz, rakouský ministr a pozdější kancléř Klemens Metternich nebo britský diplomat Frederick Lamb.

 

Klemens Lothar Metternich byl sice milencem Vilemíny Zaháňské, ale rovněž byl ženatý a o dalším sňatku ani neuvažoval. Doufala, že se jednou stane jeho manželkou. Byly to ale plané naděje… Metternich byl ženatý, a není tedy divu, že vztah neměl moc šancí na dlouhé trvání. Přátelství jim nicméně vydrželo i v pozdějších letech.

  

Vilemína Zaháňská měla vztah i s Alfredem Windischgrätzem, dokonce ve stejné době, jako s Metternichem.

Dítěte se musela vzdát

Ve společnosti druhých, přesto sama. Tak žila mnoho let se svými schovankami.

Mezi několika vztahy s mocnými muži se Vilemína Zaháňská vdala hned dvakrát. Šlo o krátká a nevydařená manželství s princem Louisem Rohanem Guémenée a ruským knížetem Vasilem Sergejevičem Trubeckým. U třetího sňatku, s hrabětem Karlem Rudolfem Schulenburgem, jistě doufala, že tentokrát už bude mít štěstí. Ani tento vztah ale nebyl příliš idylický, a navíc Vilemína byla tou dobou už neplodná. V roce 1801 totiž prodělala velmi těžký porod své nemanželské dcery Gustavy, kterou dala na vychování k příbuzným jejího otce. Jediné (nemanželské) dítě měla s francouzským generálem a diplomatem baronem Armfeltem, porodila ve 20 letech a musela ho dát k adopci. Další už neměla. Tím ji bohužel od sebe zahnala a Gustava se k matce příliš nehlásila, byť ta se o sblížení nepřestávala snažit. Snad proto, že Vilemína toužila po dětech a chtěla se o ně starat, pomáhala alespoň cizím dívkám – jako v případě Barbory Panklové.

 

Vilemína Zaháňská byla krásná žena, ale na muže štěstí neměla.

Možná že osobní neštěstí a způsobené trauma pak vedlo k četným zdravotním problémům. Zemřela v listopadu 1839 v 58 letech. Její ostatky byly z Vídně převezeny do Náchoda a po dostavbě nové krypty až do Zaháně. 

zdroj: dvojka.rozhlas.cz, www.lifee.cz

Příběhy slavných značek: Swarovski aneb jak Čechy přišly o legendu bižuterie

 

 

Když se řekne Swarovski, nejen ženám se rozjasní oči podobně jako legendární broušené kameny 😃.

Málokdo ví, že zakladatel nejznámější brusičské firmy na světě Swarovski byl původem Čech. Ano, zakladatel podniku Swarovski - Daniel Swarovski byl rakouský brusič skla českého původu. Podnik založil v roce 1895 ve městě Wattens v Rakousku, kde nalezl díky energii z Alpské vody optimální podmínky pro založení brusičství.

Swarovského práce však dnes nejsou jenom šperky. Swarovski cítí jak lidé milují vše co se blýská a proto v portfoliu firmy najdete produkty jako luxusní kabelky, hodinky, dalekohledy, ale také sklenice, domácí dekory, a díky spolupráci s firmou Philips také třeba sluchátka pro hudební přehrávače či USB klíčenky.

Daniel Swarovski byl brusič skla a zakladatel podniku Swarovski, který se stal světoznámým díky svému broušenému sklu. Vybudoval nadnárodní společnost působící ve více než 40 zemích světa.

Narodil se v Jizerkách, ale zkušenosti sbíral ve Vídni a v Paříži. K patentu ho inspiroval Křižík, ale voda říčky Kamenice jeho sen neutáhla.

V Jiřetíně pod Bukovou se 24. října 1862 narodil do německy mluvící sklářské rodiny Daniel Swarovski. Tou dobou tu kvetla výroba šperků zdobených skleněnými kamínky, a tak byla jeho profesní dráha celkem jasná.

V nedalekých Albrechticích se vyučil pasířem – naučil se zpracovávat kov za studena pro potřeby výroby bižuterie. Ručně brousili sklo, ze kterého se pak zhotovovaly knoflíky, korálky a ověsy pro křišťálové lustry.Vyučil se uměleckým sklářem (pasířem) a svoji pracovní dráhu započal v malé továrně svých rodičů. Výroba továrny se nejdříve zaměřovala na výrobu skleněných perel, později se do popředí zájmu dostalo ručně broušené sklo, které bylo časově náročné na výrobu. Používalo se na bižuterii a výrobu křištálových lustrů.
Swarovski, který byl od mládí technicky nadaný, přemýšlel, jak výrobu zrychlit a tím pádem i zlevnit.

SWAROVSKI ODCHÁZÍ Z ČECH

Pro jeho technické nadání ho firma Gebrüder Feix roku 1883 vyslala do Paříže a Vídně, aby si rozšířil své znalosti. Na velké Technické výstavě ve Vídni se potkává s Františkem Křižíkem. Inspirován možnostmi elektřiny začne vyvíjet stroj na broušení šatonů (skleněných krystalů). V roce 1891 se vrací zpět do Čech, dokončuje svůj stroj a v roce 1892 si ho nechává patentovat. Díky tomuto stroji dochází k výraznému urychlení a zlevnění výroby.
Na spuštění výroby ale nemá dostatek financí, a tak pro svůj podnikatelský záměr hledá investora, kterého nachází v Armadu Kosmannovi a spolu se švagrem Franzem Weisem zakládají firmu D. Swarovski & Co.
Nějaký čas běží výroba v Čechách, poptávka však brzy převyšuje nabídku a výrobní možnosti přestávájí Swárovskému stačit. Navíc konkurence touží získat jeho vynález, a proto se rozhodne přesunout výrobu do rakouských Tyrol, do města Wattens. Zde má dostatek elektrické energiie díky vodní elektrárně na řece Inn, pronajímá si starou tovární halu a rozjíždí výrobu. Daří se mu nadmíru dobře, a tak je výroba brzo rozšířena o další 4 brusné stroje.

TIROLER WARE
V roce 1900 firma pronajatou továrnu kupuje. Do výroby se zapojili také synové Daniela Swarovského - Alfred, Wilhelm i Friedrich, kteří dále výrobu vylepšili a zrychlili. Stále jsou ale závislí na dodávce suroviny – skla z Čech. Padne tedy rozhodnutí o výstavbě nové sklárny. Sklovina se začne vyrábět v Rakousku a dodnes je jedním z nejlépe střežených tajemství továrny Swarovski. Od roku 1913 je firma zcela samostatná a výrobní linky produkují krystaly prvotřídní kvality a v dostatečném množství. To už firma zaměstnává přes 800 zaměstanaců.
Swarovski exportuje svoje šperky a bižuterii do celého světa. Mezi největší odběratele patří Velká Británie, USA a Německo. Díky své poloze je nazývána “Tiroler Ware”. Firma je v plném rozkvětu, když náhle v roce 1914 přichází první světová válka.

První světová válka, která znamenala zmenšení poptávky po špercích, přinutila firmu hledat nové možnosti podnikání. Její zájem se zaměřil na výrobu brusiva a brusných koutoučů. V roce 1929 přichází globální ekonomická krize, která má na Swárovského také dopad, ale firmu se podaří udržet i přes značné ekonomické potíže.
Mezi světovými válkami se Swarovski stahuje z vedení firmy, předává ho nejstaršímu synovi Wilhelmovi a v roce 1956 umírá. Wilhelm po druhé světové válce společnost rozšiřuje o divizi na výrobu brýlových skel, dalekohledů a sortiment rozšířil také o reflektory a svítidla. I v tomto sortimentu se stává špičkou ve svém oboru.
Roku 1960 se mu podařilo odkoupit i podíly od potomků Armanda Kosmanna a firma se stala majetkem rodiny.
Firma začíná experimentovat s povrchovou úpravou svých krystalů pro dosažení ještě většího lesku. Na této spolupráci se podílí např. i návrhář Christian Dior. Nejznámější povrchovou úpravou je Aurora Borealis.
V roce 1976 firma Swarovski přichází s novými produkty - skleněnými figurkami, které se zanedlouho staly vyhledávaným sběratelským artiklem pro svůj překrásný vzhled a omezené výrobní série. Vznikl tak klub sběratelů a fanoušků Swarovski figurek (SCS), který má více než 450.000 členů.
V roce 1977 pak přichází s vlastní kolekcí šperků a dvakrát ročně přichází s novinkami.
Společnost Swarovski se vyvinula v nadnárodní společnost o několika divizích. V současnosti  společnost zaměstnává sama nebo prostřednictvím svých dceřiných společností více než 25.000 lidí ve 40 zemích světa, mezi něž patří i Česká republika. Pobočka firmy Swarovski je v Jablonci nad Nisou.
Mezi odběratelé krystalů Swarovski patří i firma Evolution Group CZ. Šperky se Swarovski krystaly vyrábí a prodává nejen v České republice, ale i v dalších zemích Evropy. Každý šperk, který odchází z výroby, je opatřen certifikátem originality Swarovski.

Byla to náročná práce a šlo to pomalu. A tak si začal lámat hlavu s tím, jak celý proces zrychlit a zlevnit. Když mu bylo 18, vyslali ho na zkušenou do Paříže a Vídně, aby si trochu rozšířil obzory. No a tam proběhlo setkání vpravdě iniciační. Potkal se tu s Františkem Křižíkem.

Vynálezce

Swarovského naprosto nadchly možnosti strojů poháněných elektrickou energií. A možná právě v tuto chvíli mu svitlo, uvědomil si, že tudy vede cesta. V hlavě se mu začal rodit plán: neprodleně musí vymyslet stroj, který bude brousit skleněné kamínky, tzv. šatony, místo lidských rukou.

Po návratu z Vídně se oženil a spolu se svým tchánem Weissem založil vlastní firmu v Janově Dole u Liberce. Pustili se do výroby bižuterie, ale nevedlo se jim. Navíc tchán brzy zemřel, a tak se Swarovski vrátil do Jiřetína, kde podnikali jeho švagři Robert, Franz a Emil Weissové.

Swarovského patent

Konečně dal dohromady onen vysněný stroj na broušení drobných skleněných polotovarů, první v Rakousku-Uhersku. Dokázal v dokonalé kvalitě vybrousit až 35 šatonů najednou! Swarovski si svůj vynález nechal roku 1892 patentovat.

Oprávněný strach z konkurence ho vedl k tomu, aby výrobní postup tajil, co to jen šlo, nicméně nedostatek financí ho donutil hledat společníka. A štěstí mu přálo. Zázračný stroj představil svému pařížskému zákazníkovi Armandu Kosmannovi.

Francouz byl fascinován. Přispěchal s pořádnou peněžní injekcí a stal se společníkem nově vzniklé firmy Swarovski & Co. Založili si vlastní sklárnu, která dodávala surovinu pro výrobu jeho krystalů, ale podnikání stále vázlo.

Vlastní vodní elektrárna

Mimo jiné proto, že elektřinu pro pohon brusu měla vyrábět voda říčky Kamenice. Jenže ta měla malý průtok a generátor neutáhla. Zájem o šperky Swarovski byl stále větší, poptávka brzy převyšovala nabídku a výrobní kapacity nestačily. Co si počít? Nezbývalo než se přesunout na lepší místo.

 

Socha Daniela Swarovského ve městě Wattens v Tyrolsku

 

Po pečlivém průzkumu okolí objevuje Swarovski bývalou továrnu na výrobu látek v tyrolském městě Wattens nedaleko Innsbrucku. Okamžitě si objekt pronajímá, se svým unikátním strojem a deseti dělníky se stěhuje do Rakous. Na dravé řece Inn buduje vlastní vodní elektrárnu a rozjíždí výrobu. To byl říjen 1895.

Jak se vyrábí křišťály Swarovski a jejich povrchová úprava

Výroba průmyslového křištálu vhodného na výrobu broušených krystalů má původ právě v Čechách. Na přelomu 16. a 17. století čeští skláři vytvořili sklo zvané český křišťál, které bylo vhodné pro broušení a rytí a bylo světovou jedničkou po více než 100 let. V té době se vyráběly hlavně knoflíky, korálky a ověsy pro křištálové lustry.  Daniel Swarovski, který pocházel z Čech, vynalezl stroj na broušení šatonů (krystalových kamínků) a později si založil i vlastní sklárnu, která mu dodávala surovinu pro výrobu jeho krystalů.

Výjimečných výsledků dosáhl právě experimentováním s množstvím oxidu olovnatého - jeho sklo ho obsahuje až 32%. To mu zaručuje maximální čirost a dokonalé optické vlastnosti. Mimochodem, přesné složení skla je dodnes přísně střeženým tajemstvím.

 

 

Dalším faktorem ovlivňující vzhled a lesk Swarovského křišťálů je jejich povrchová úprava. Firma Swarovski chtěla vyrobit křištálové sklo, které umožnuje lámat světlo ve spektru duhy, a proto začala experimentovat s chemickými kovovými nátěry. V roce 1956 přichází s povrchovou úpravou Aurora Borealis, nebo-li "AB", který je zároveň jedním z nejpopulárnějším a dodává sklu duhový povrch. Spolupracoval na něm také Christian Dior. Dalšími známými nátěry jsou Volcano, Aurum či Dorado. Existuje také dvojitý nátěr, který se potom označuje AB 2x, Dorado 2x a jiné.
Od roku 2004 společnost Swarovski používá také nátěr Xilion určený k optimalizaci lesku Roses (křišťálové komponenty s plochými zády) a Šatony (kosočtvercový řez). Nejběžnější jsou však právě efekty AB (způsobuje u šperků duhové obrazy), saténový efekt (zvyšuje hloubku barev) a matný efekt (jednotvárnému prvku dodá barvu).

 

Swarovski Kristallwelten také Crystal Worlds je muzeum, které se nachází ve Wattens. Muzeum bylo postaveno v roce 1995 na oslavu 100. výročí založení rakouské firmy Swarovski jako atrakce pro návštěvníky. Ve venkovní části areálu je nepřehlédnutelný reliéf alpský obr, s očima upravenýma jako krystaly.

 

 

Perlový náhrdelník z pravých říčních perel bílý

 

Muzeum bylo navrženo André Hellerem, Brianem Enem, Susanne Schmognerovou a Studiem Azurro. Ve 14 podzemních místnostech jsou vystavena umělecká díla. Pod pojmem křišťál si můžeme představit  přírodní kámen zvaný horský křišťál. Své jméno dostal podle místa největšího výskytu - v horském masivu Alp. Imitace křišťálu nebo také křišťál umělý se vyrábí speciální technologií ze skla. S umělým křišťálem se nejvíce setkáváme na stříbrných špercích, optice, brusných materiálech a při výrobě křišťálových lustrů.   

 

HODNĚ CENĚNÝ MINERÁL 

Přírodní křišťál  je kámen -  bezbarvá odrůda křemene. Pro svůj vzhled připomínající ledové krystaly byl pojmenován řeckým výrazem Krustallos, což v překladu znamená led. Jedná  se o tvrdý, čirý minerál,  v minulosti i současnosti velmi ceněný pro svou tvrdost, čistotu a průhlednost, stejně jako výrobky z něj. Křišťálu jsou připisovány léčivé vlastnosti, proto se používá jako talisman ve formě provrtaného přívěsku, náušnic nebo náramku.

BENÁTSKÉ SKLO

K výrobě křišťálového skla výrazně přispěl objev italských sklářů v 16. století, kdy se jim podařilo vyrobit čiré sklo. Centrem výroby skla byly italské Benátky, a proto se tomuto sklu říkalo benátské sklo (cristallo). Toto sklo se svými vlastnostmi blížilo vlastnostem horského křišťálu. Bylo ovšem měkké a nehodilo se příliš k broušení. Později se výroba skla soustředila na ostrově Muráno, kde sklářská výroba pokračuje dodnes.
Na přelomu 16. a 17. století začínají vznikat nové sklárny ve střední Evropě s cílem vyrobit obdobu Benátského skla, které bylo velmi žádané. To se podařilo v Čechách a od té doby hovoříme o českém křišťálovém sklu - českém křišťálu.
Český křišťál svojí kvalitou převyšoval sklo benátské. Kromě čirosti mělo vyšší lesk i tvrdost, čímž se ještě více příblížilo vlastnostem horského křištálu. Pro svoje vlastnosti bylo vhodné k broušení i rytí a v průběhu 18. století se díky svým jedinečným vlastnostem rozšířilo po celé Evropě.
Střediskem výroby a prodeje skla v Čechách se stal Nový Bor. V druhé polovině 17. století také začíná výroba skla v Anglii, kde se podařilo vyrobit první olovnaté sklo s přídavkem oxidu olovnatého. Olovnatý křišťál má vyšší index lomu a tím se téměř  vyrovnává indexu lomu horského křišťálu (čím vyšší index lomu, tím více se sklo blýská). V současnosti se za vysokoolovnatý křišťál považuje sklo s minimálně 30% oxidu olovnatého.

 

KŘIŠŤÁLY SWAROVSKI SE TŘPYTÍ NEJVÍCE NA SVĚTĚ 

Firma Swarovski ( o jejím vzniku se dočtete zde) používá křišťálové sklo s 32% procenty oxidu olovnatého a díky tomu jsou jejich krystaly tak zářivé i při horších světelných podmínkách. 

 

 

 

Pro páníčka na krk a pro pejska obojek Swarowski 

 

 

Náramek 16cm proti uhranutí s krystalem Swarovski

Zdroj: dvojka.rozhlas.cz, J. Škápíková , M. Šorelová, luxurymag.cz, evolutiongroup.cz

Vodolékař. Životní osudy vynálezce vodoléčby Vincence Priessnitze

 

Léčení vodou má velkou tradici. Lázně Jeseník (původně Gräfenberg) využívající léčivé účinky studené vody vznikly v roce 1838 díky Vincenzi Prissnitzovi. 

Již v antice používali Řekové a zejména Římané koupele nejen za prostředek udržující zdraví, ale i za sociální potřebu širokých vrstev obyvatelstva. Po středověku, který tělo a jeho potřeby potlačoval, byla v renesanci snaha pomocí koupelí upevňovat zdraví znovu vzkříšena. Tělo se mohlo zbavovat odpadních látek a zvyšovat imunitu. Ve vodě je také tělo nadlehčováno, takže v ní mohou bez obtíží cvičit i lidé s velkou nadváhou nebo ti, kteří pro bolest nemohou stát na nohou.

Léčení vodou se rozšířilo v 19. století v Německu díky aktivitě mnicha Sebastiana Kneippa. Ten při vodoléčbě postupoval jemněji než jeho předchůdci, kteří jednoduše házeli pacienty do studené vody. Kneipp používal vodu z léčivých pramenů ke koupání a omývání a jeho metoda měla vliv i na rozvoj lázní v Evropě. Dnes se v četných evropských lázních provádějí nejrůznější formy hydroterapie.

 

Štěpán Vranešic: Vodolékař

 

Účinkují: Dušan Urban, Vladimíra Včelná, Přemysl Bureš, Daniela Klevetová, Jan Ťoupalík, Vendula Nováková, Václav Bahník, Jaroslav Krejčí, Pavel Hekela a další

Napsal: Štěpán Vranešic

Režie: Tomáš Soldán

Ve čtyřech epizodách vás rozhlasový seriál provede životními osudy vynálezce vodoléčby Vincence Priessnitze. Budeme svědky zrodu jeho léčebné metody, spolu s hlavním hrdinou zažijeme jeho spory s tehdejší oficiální medicínou. 

Priessnitzova houževnatost, zásadovost ale také neústupnost mu na jedné straně pomohly vybudovat lázně, které byly úspěšné po odborné i ekonomické stránce, zároveň ho přiváděly do řady sporů a to i s členy nejbližší rodiny.

Vincenc Priessnitz (5. října 1799 Gräfenberk u Frývaldova - 28. listopadu 1851 Gräfenberk) byl zakladatel přírodního léčitelství rakouského původu a německé národnosti, žijící na Gräfenberku u Frývaldova (dnes Lázně Jeseník) ve slezské části Jeseníků. Prosazoval například léčbu prací, čerstvým vzduchem a čistou horskou vodou. Položil tak základy hydroterapie. Známý a dodnes hojně užívaný je Priessnitzův obklad. 

  

Legenda říká, že k léčení vodou jej inspirovala zraněná srna, kterou jako dítě pozoroval, jak si chodí omývat ránu do pramene, až do úplného vyléčení. Ve 14 letech mu při svážení dřeva skříply otěže ruku, bolest následně tišil mokrými zábaly. V 16 letech utrpěl těžký úraz, když mu hrudník přejel povoz se splašenými koňmi. Přivolaný ranhojič prohlásil jeho zranění za nevyléčitelná. V nejlepším případě z něj měl být nadosmrti mrzák. Priessnitz se vyléčil sám pomocí studených obkladů a vody, zlomená žebra si rovnal o opěradlo židle. Zpráva o zázračném vyléčení mladého chalupníka se rozšířila po kraji. Začal nejprve léčit zvířata sousedů a později i obyvatele Gräfenberku a okolí. Časem se pověst o jeho schopnostech rozšířila a začal léčit i významné občany z Frývaldova a dokonce i z Vídně. V roce 1822 dal přestavět rodný dům ve zděnou budovu s patrem (první na Gräfenberku) a v přízemí umístil necky – vznikl první vodoléčebný ústav na světě. 

 

Priessnitzův dům v centru jesenických lázní

Vodoléčba podle Priessnitze

V roce 1819 začal Vincenz Priessnitz léčit své první pacienty. Počáteční léčba spočívala v přikládání studených obkladů a zábalů nebo v polévání postižených míst. Léčil tak zhmožděniny, podvrtnutí a povrchová poranění. Vincenz Priessnitz si uvědomoval, že existuje vztah pokožky k vnitřním orgánům a celému tělu a při své diagnostice a léčení vycházel především z povahy a způsobu reakce kůže na chladový test, který aplikoval u všech svých pacientů. Léčení trvalo v průměru několik týdnů, někdy mnoho měsíců, dokonce i několik let. Vincenz Priessnitz poskytoval individuální pohovory, kladl důraz na společenská setkávání a účast na hudebních či jiných akcích, které tvořily součást léčebného pobytu. Byl první, kdo sjednotil pohybovou léčbu (individuální a skupinovou) s vodoléčbou, dietou, léčbou prací, muzikoterapií psychoterapií. Priessnitzova pololázeň se stále provádí v dřevěných vanách.

Autor seriálu Štěpán Vranešic (*1996) vystudoval obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika na Divadelní fakultě JAMU. Jako autor spolupracuje s Českým rozhlasem, brněnským Radiem R. 

 

Priessnitzova kúra

Procedury podle Priessnitze začínaly hned ráno zpravidla zábalem do vlněné deky k pocení, které trvalo jednu až dvě hodiny a bylo tak silné, že se při něm promáčely deky a někdy i slamník. Poté následovala kratičká koupel ve vlažné nebo studené vodě, procházka k určenému prameni v lese, po snídani masáž v navlhčeném prostěradle, pololázeň či sedací lázeň, znovu procházka a poté oběd, po kterém se kúra opakovala.

Vincenz zakázal, aby spolu pacienti mluvili o svých nemocech, protože součástí jeho léčby bylo i to, že pacient si musel od nemoci odpočinout, přijít na jiné myšlenky a oprostit se od všech starostí. K neodmyslitelné součásti patřila i fyzická práce. Pacienti štípali a řezali dřevo, zametali, odklízeli sníh, shrabovali listí a podobně.

zdroj: olomouc.rozhlas.cz, ceskenemoci.cz, Wikipedie, stoplusjednicka.cz