Nevím, jak to máte vy, ale jsou články, které na blogu prostě mít musím. Přesněji řečeno - chci. A jedním z nich je právě ten dnešní.
V těchto dnech je tomu přesně osmdesát let, kdy ve výcvikovém středisku Bellasis u Dorkingu nedaleko Londýna pilovali své zvláštní bojové dovednosti rotmistři Jan Kubiš a Josef Gabčík, členové výsadku Anthropoid. Ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem v Praze si připomínáme události, které vyvrcholily atentátem na Reinharda Heydricha v květnu 1942.
V roce 1942 vyšla příručka boje zblízka s názvem Get tough! britského důstojníka a specialisty na sebeobranu Williama E. Fairbarna, muže, který se krátce podílel i na výcviku parašutistů Jana Kubiše a Josefa Gabčíka. Název knihy – v českém překladu Zocel se! – je i výstižným heslem pro několik na sebe navazujících náročných kurzů, kterými většina budoucích československých parašutistů před svým operačním nasazením musela projít.
První myšlenky na možnost provádět zvláštní operace na území okupované vlasti přicházejí ve druhé polovině roku 1940. Československá jednotka ve Velké Británii se tehdy teprve vzpamatovávala z bojů na francouzské pevnině a z politikaření uvnitř jednotky samotné. K prvnímu, předběžnému výběru možných adeptů na zvláštní úkoly došlo již na podzim roku 1940, kdy major Karel Paleček osobně vytipoval z řad jednotky několik vhodných vojáků pro tehdy ještě ne zcela jasné záměry a použití.
Brigádní generál Karel Paleček jako velitel výsadkového vojska československé armády, Autor: archiv Vojenského historického ústavu
Vedle možnosti využít dobrovolníky k provádění operací na území Protektorátu se však pracovalo i s představou, že by bylo vhodné vybudovat československou výsadkovou jednotku k podpoře případného povstání. Zamýšlený výsadkový prapor byl však vzhledem k možnostem československé jednotky ve Velké Británii nerealizovatelný a později bylo od této myšlenky zcela upuštěno.
Na jaře 1941 se zpravodajští důstojníci znovu zaměřili na vybrané vojáky československé brigády a nastínili jim možnost zúčastnit se mimořádně nebezpečných úkolů. V době, kdy nebylo jasné, kdy a zda se jednotka zapojí do případných bojů, to byla šance, jak se alespoň nějakým způsobem zapojit do válečného úsilí.
Dobrovolníci pro zvláštní operace se rekrutovali z řad československé jednotky ve Velké Británii. Na snímku s praporem 1. pěšího praporu rotný Jan Kubiš.
Vybraní dobrovolníci se nejprve shromáždili v sídle československého vojenského zpravodajství v Londýně. V budově Porchester Gate vyplnili dotazník a zpravodajci pořídili jejich proslulé fotografie před cihlovou zdí. Odsud se pak vlakem přesunuli do Skotska.
Kurz útočného boje
První fázi přípravy vybraných vojáků představoval intenzivní kurz útočného boje, probíhající v odlehlých výcvikových střediscích ve Skotsku, s krycím označením STS-25. Účelem téměř měsíční přípravy bylo seznámit frekventanty se způsoby vedení záškodnického boje a výrazně zvýšit jejich fyzickou a psychickou odolnost.
Stanice speciálního výcviku STS-25 Traigh House.
První kurz pro vybrané dobrovolníky se konal od 17. července do 7. srpna 1941. Výcvik probíhal v prostoru farem Cammus Darah a Garramour a objektu Traig House u jezera Morar. Instruktorský tým byl tvořen britskými vojáky.
Náplň kurzu byla na svou dobu velice nezvyklá a progresivní. Probíraná látka zahrnovala ženijní, střeleckou, spojovací, topografickou a tělesnou přípravu, stejně jako metody tichého zabíjení a prvky sebeobrany. Frekventanti se názorně učili používat trhaviny, ruční granáty a cvičili pudovou, nemířenou střelbu z pěchotních zbraní. Úkolem fyzické přípravy bylo potlačování strachu z výšek a celkové zvýšení odolnosti.
Překonávání strachu z výšek
Tvrdý výcvik probíhající za každého počasí zahrnoval i pochody na dlouhé vzdálenosti spojené s prováděním sabotážních úkolů. Celý kurz byl pouze úvodem do celkové problematiky znalostí a dovedností, které musel potencionální parašutista vysazený na okupované území zvládnout. Charakter kurzu nebyl selektivní, nešlo tedy o to vybrat nejlepší frekventanty, ale naopak naučit základním dovednostem co možná největší počet vojáků.
Absolvent měl být schopen naplánovat menší přepadovou akci, fungovat v nepříznivém počasí a terénu, získal základy v boji zblízka a seznámil se s řadou pěchotních zbraní a trhavin. Ačkoliv se tyto dovednosti hodily spíše pro boj malých jednotek v nepřátelském týlu, účastníci kurzu získali patřičné sebevědomí a notnou dávku fyzické zdatnosti pro další fáze výcviku. Na základě zkušeností z kurzů pod britským dohledem se později konaly i kurzy pod vedením československých instruktorů.
Střelecký výcvik z pěchotních zbraní
Nejdřív vyskočit z balónu
Na kurz útočného boje v mnoha případech bezprostředně navazoval parašutistický výcvik, jenž probíhal na stanici STS-51 na letišti v Ringway u Manchesteru. Na tomto místě se již předtím, od 4. května do 22. července 1941, uskutečnilo pět parašutistických kurzů pro československé vojáky. Každý z nich trval 10 dní a prošlo jím 55 příslušníků čs. brigády.
Kurz, který začal 10. srpna, byl však v něčem odlišný. Muži za sebou měli zmíněný kurz útočného boje, a byli tak po fyzické stránce dokonale připraveni. Výcvik spočíval v důkladné teoretické přípravě a většinou pěti seskoků padákem z upoutaného balónu a letadla, včetně seskoku v noci a s materiálem. Přestože se v předválečné československé armádě uvažovalo o výcviku výsadkové jednotky, okupace tyto plány zastavila a pro většinu frekventantů byl parašutistický výcvik naprostou novinkou.
Během pozemní přípravy se budoucí parašutista naučil provádět nezbytné kotouly, skoky z výšky, z jedoucího automobilu a metodiku vysazování otvorem v podlaze. Dalším nezbytným prvkem přípravy bylo balení materiálu a zbraní. Na rozdíl od poválečné praxe v československé armádě si parašutista padák nebalil sám, ale teoreticky se tento úkon učil. Balení padáků měly na starosti většinou příslušnice ženských pomocných leteckých sborů (WAAF).
Dále frekventanti přihlíželi pokročilejším seskokům do vody a hromadnému vysazování. Po důkladném studiu padáku typu X mohl následovat první seskok z upoutaného balónu a poté skutečné seskoky z letounu Whitley. Nejvyšší úrovní pak byl noční seskok ve skupině s kontejnerem. Samotnými seskoky však kurz nekončil. Frekventanti se učili signalizovat ze země kvůli případnému shozu zásob a důkladně nacvičovali odpoutání padáku v případě, že kvůli silnému větru parašutistu táhl po zemi.
Po úspěšném ukončení výcviku v útočném boji a seskoku padákem byli muži zpočátku odesíláni ke svým původním jednotkám, ale později přímo přeřazeni na další stanice, kde se začaly formovat jejich budoucí skupiny. Teprve v této fázi si podle zaměření jednotlivých skupin prohlubovali potřebné znalosti a dovednosti pro skrytou činnost v okupované vlasti.
Nástup do letounu bočními dveřmi – skákalo se však většinou kruhovým otvorem v podlaze. Autor: archiv Vojenského historického ústavu
V letounu Whitley parašutisté příliš pohodlí neměli. Autor: Profimedia.cz
Poprvé se členové jednotlivých skupin setkali na počátku listopadu 1941 v nově zřízené stanici s označením STS-2 v Bellasis u Dorkingu. Další školení zde již probíhala v izolaci od okolního světa, čímž se zároveň snižovala možnost případného prozrazení úkolů či osob. Z Bellasis (a později z dalších středisek ve Velké Británii a Itálii) pak v případě potřeby odjížděly již připravené skupiny na letiště.
Náhradník Jan Kubiš
Autor: Vojenský historický archiv Vojenského ústředního archivu Praha
Zaměřme se však na konkrétní skupinu a její výcvik a přípravu do akce. Anthropoid v původním složení sestával z rotmistra Josefa Gabčíka a rotného Karla Svobody. Oba patřili mezi absolventy prvního kursu útočného boje a následného parakurzu, stejně jako první parašutista podzimní vlny, svobodník aspirant František Pavelka, vysazený 3. října 1941.
Josef Gabčík, Autor: Vojenský historický archiv Vojenského ústředního archivu Praha
Paradoxně ve stejný den byl oběma vojákům budoucí skupiny Anthropoid oznámen v hrubých obrysech jejich úkol. Tentýž den byli oba vojáci svěřeni do péče britských důstojníků SOE (Special Operations Executive – Výbor pro zvláštní operace) a před půlnocí odjeli na letiště v Ringway u Manchesteru. Zde měli provést dva denní a jeden noční padákový seskok. Od těchto udržovacích seskoků se později upustilo a řadu pozdějších parašutistů tak od posledních seskoků po ten operační dělily měsíce, a dokonce i roky. Během jednoho ze seskoků se však Karel Svoboda zranil a musel být nahrazen. Na Gabčíkovo přání se stal druhým členem výsadku Anthropoid jeho přítel a absolvent druhého (a v té době posledního dokončeného) kurzu, rotmistr Jan Kubiš, jenž dorazil do londýnské zpravodajské centrály 13. října 1941.
Rotmistři Jan Kubiš a Josef Gabčík před proslulou cihlovou zdí v Porchester Gate
Hned následujícího dne odjeli oba rotmistři do Skotska, kde pod vedením, dnes již legendárních specialistů Sykese, Fairbarna, Bushe či Clarka, absolvovali zdokonalovací výcvik ve střelbě, vrhání granátů a kde byl také poprvé nastíněn a trénován možný scénář likvidace Heydricha v automobilu. Po ukončení krátkého školení se oba vojáci přesunuli na stanici STS-21 a pokračovali v nácviku střelby a použití trhavin.
V listopadu přišla skupina Anthropoid do střediska v Bellasis, kde oba její členové pokračovali ve výcviku zaměřeném především na střelbu z pistolí a samopalu, destrukční činnosti a vrhání granátů. Vojákům skupiny Anthropoid se tak v krátkém čase dostalo poměrně intenzivního a specifického výcviku.
Jak se dostali na území Protektorátu?
Půl hodiny po poledni 28. prosince 1941 se na britské letecké základně Tangmere rozdrnčel telefon. Akce může začít. Přesně ve 22:00 tamního času se od dráhy odlepila kola upraveného bombardéru Halifax.
První pilot Ronald Clifford Hockey nabral výšku a stočil příď čtyřmotorového letounu na východ. Na temnou Evropu. V trupu se usadili muži v civilních šatech, kteří však prošli speciálním vojenským výcvikem. I s anglickou posádkou je v letounu 16 osob. Nad Čechami po bombardéru střílejí děla. Posádka se domnívá, že patří k protiletadlové obraně plzeňské Škodovky. Krátce po druhé hodině ráno pilot začne klesat z výšky deseti tisíc stop na pouhých devět set. „2:24, vysazena východně od Plzně skupina Anthropoid.“
Gabčík si při dopadu na zmrzlou zem zranil nohu. Parašutisté ukryli vybavení v zahradní kůlně. Kubiš se vydal do nedaleké vesnice zjistit, kde se vlastně ocitli. Farář František Samek mu řekl, že je ve středočeských Nehvizdech. Posádka Halifaxu ze 138. perutě RAF udělala navigační chybu a původně určené místo u Ejpovic nedaleko Plzně minula o dobrých sto kilometrů vzdušnou čarou. Ráno se oba parašutisté vydali na nádraží v Mstěticích. A dopoledne už vyhledali v Rokycanech na Plzeňsku penzionovaného železničáře Václava Stehlíka s heslem „Přinášíme pozdrav od Hradeckého“. Navázali tak kontakt s domácím odbojem. O pět měsíců později, 27. května 1942, zaútočí v Praze na Heydrichovu limuzínu. Pár dní nato zastupující říšský protektor na následky zranění umírá.
U Nehvizd je nový pomník připomínající seskok hrdinů Gabčíka a Kubiše
Zdroj: Článek je převzatý z webu Vojenského historického ústavu, lidovky.cz, prazsky.denik.cz
Hani, nemohla jsem se u Tebe vůbec dostat do komentářů. Článek jsem si přečetla, ale přiznám se, že jsem tuto část historie nikdy neměla ráda. Měj se moc hezky.
OdpovědětVymazatJaruš, asi to jde trochu ztuha se sem dostat, ale i já jsem se dostala. S historií to lidé nemají jednoduché - buď si ji zamilují už v dětství, třeba už ve škole (a to je můj případ), jiní si oblíbí jen určitá témata a dost je těch, kteří historii rádi nemají (z různých důvodů) a takový článek by ani neotevřeli. Možná je odradil kdysi učitel, nechtělo se jim učit letopočty a pojmy, zkrátka oni si myslí, že pro historii "nemají buňky". Někdo se k historii propracuje až na "stará kolena" a třeba i lituje, že to nebylo dříve. Jinak historii 2. sv. války mám velmi ráda a hlavně mezi chlapy je oblíbená.
VymazatDěkuji za přečtení a brzy budou zase jiná témata, zrovna jedno vymýšlím. Opatruj se a hezký začátek nového roku. ☺
Hani,článek jsem si přečetla ráda a se zaujetím.Vždy mě toto zajímalo a filmy Atentát a Antropoid jsem viděla několikrát.Už jako malá jsem chtěla,aby mi babička vyprávěla,jak to bylo u nich za války.Chlapi doma si půjčovali samé válečné filmy na DVD a já koukala s něma.Já jsem vždy obdivovala nějaké hrdinství a ten příběh Gabčíka a Kubiše vůbec.A nemělo by se na ně zapomínat.Jsem ráda,že jsi to sem dala.
OdpovědětVymazatMěj hezký večer
Moc děkuji, Jitko, hezky jsi to napsala a podobně to mám i já. Mně nevadí válečné filmy, ano, jsou kruté, ale pokud jsou natočené podle pravdy, tak to beru, ona historie je plná válečných konfliktů - malých i velkých. A jak píšu v úvodu - některá témata prostě na blogu mít chci a Gabčík - Kubiš k tomu patří. Kolikrát já prošla kolem pravoslavného kostela v Praze, kde ti naši parašutisté padli! Jednou jsem byla i v té kryptě, vždy s úctou a velkým zájmem. A to mám do Prahy minimálně tři hodiny jednu cestu vlakem (!). Takže podobná témata na blogu určitě budou.
VymazatMoc děkuji a přeji také hezký večer. ☺
Hani, děkuji za skvěle zpracovaný článek. Rodné Pardubice a okolí s ním hodně souvisí, na gymplu jsem se setkala dokonce s příbuzným Jana Kubiše. Ležáky máme nedaleko.
OdpovědětVymazatHodně diskutované a celkem strhané filmové pojetí Jiřího Stracha bylo podle pamětníků a pardubických historiků velmi věrné. Pro mě o to děsivější...Hrdiny přece nedělá holywoodské pojetí, ale právě jejich lidskost.
Měj pohodový den. Helena
Helenko, moc děkuji za Tvá slova. Navíc to máš blízko - mnohem blíže, než já. A vím, co je to psát o kraji, ve kterém žiju. Na blogu to praktikuji.
VymazatSouhlasím s tím, co jsi napsala o pojetí filmu, Gabčík s Kubišem v té době jistě neuvažovali, že po 70 letech někdo o nich bude točit film. Šli do akce, protože věděli, že je správná! Takový je hrdina ☺.
Ještě jednou díky a přeji úspěšný den. ☺
Pritom je ovsem zajimave, že samopal se
OdpovědětVymazatSelhal a hozený grannat zpusobil jen lehkebursneni, ale nasledna infekce nvrdla k Heydrichově smrti.. Nicméně Gabčík, Kubiš a jejich spolupracovníci jsou nesporně a nezpochybnitelně hrdinove par exelence
OdpovědětVymazatAsi jsi chtěl napsat, že to je podiv nad tím, jakým výcvikem prošli a toto se pak stalo ☺. No, stalo a ty nervy k tomu a tíha zodpovědnosti, to musíme také přičíst. Jinak článek měl připomenout seskok parašutistů, o samotném atentátu a době, která následovala poté, budu mít jistě někdy článek. A ne jeden.
VymazatDěkuji za návštěvu a komentář.
Hani, nemám ráda tuto část historie, ale bohužel stalo se a je potřeba si i to nepěkné připomínat.
OdpovědětVymazatMarti, já to chápu, je to bohužel tak, že velká část dějin skrývá nepěkné, až otřesné věci. Tohle patří k 2. světové válce a vím, že hodně lidí, hlavně muži, má toto období jako oblíbené. Ano, musíme si to připomínat a určitě na blogu zase něco k tomu bude. ☺
Vymazat