Dovolená - slovo, které původně souvisí s pracovním vztahem, kdy už v pracovní smlouvě je uvedeno, kolik dní zaměstnavatel poskytne na zotavenou. Máme tedy na dovolenou nárok a je na každém, jak ji tráví. Pro někoho těšení, pro jiného strašák. Workoholik má pocit, že nenahraditelný, čímž si může koledovat o vyhoření nebo vyčerpání organismu. Jde totiž o rekreaci, tento výraz se hodně používal dříve. Někdo žije sám a samotný by nikam nejel. Má sedět doma? Můžete jet s kamarádem/kamarádkou, což jsem si také vyzkoušela, ale má to také "háček". Zkrátka, otázka dovolené neznamená jen to nadšení, ale mnohdy kupu starostí, dokonce jsem četla, že spousta lidí se před dovolenou pohádá. To není jen to, že máte starost, aby vám nevykradli byt nebo kdo vám bude pečovat o papouška, znalci tvrdí, že mnoho lidí neumí odpočívat. Pokud to někdo nezažil doma u rodičů, těžko se divit.
Jezdíte rádi na dovolenou? Otázka položená většinou lidem, kteří neustále přemýšlejí, kam by vyjeli nebo doslova vymýšlejí další destinace, kam by ještě mohli zajet, protože už vlastně byli "všude". Snad rozumíte, jak to myslím. Znám pár lidí, o kterých vím, že nikdy na dovolené nebyli (nikam necestovali). Ne, že by nebyli schopni cestovat, oni snad neumí "dovolenkovat", jejich zájmy jsou omezené. Teď nemyslím zdravotním stavem nebo penězi, to bych pochopila, ale jsou lidé, kteří dovolenou čerpají, protože v práci na ně "tlačí", aby ty dny vyčerpali. Pak tráví čas v místě bydliště a pokud mají dům, tam se stále nějaká činnost, spíše práce, najde. A to pak dokola slyšíte "mně se nikam nechce jezdit". Nebo mají "hospodárku", jak se u nás říká a pravidelná péče o zvířata a dohled nad latifundiemi a domem jim to prostě nedovoluje. 🙉
Pak jsou lidé, kteří znají dovolenou v podobě, že se jezdí k příbuzným. Mají to tak zafixováno, že jezdili k rodičům a po jejich smrti se jezdí k některému ze sourozenců. Tohle znám od přítele a pravdu povím, že tento způsob dovolené byl jednou z prvních věcí, kdy jsme byli "ve při". 😸 Takový způsob "dovolené" mi nevyhovuje a nemám problém říci, že mi i vadí. Dovolená a návštěva jsou dvě různé věci. Než jsem to prosadila, bylo třeba překonat "jisté" nepochopení, protože zvyk je železná košile a těžko někomu měníte už zaběhnutý stereotyp. Přítel pak prohlásil, že jsem mu "otevřela oči". 👍 Když jste u někoho doma, jste omezeni chodem jejich domácnosti (a oni naší přítomností, to si přiznejme), zvyky a zkrátka je tam i nedostatek soukromí a děláte něco, k čemu se vlastně nutíte. .... V hotelu, penzionu atd. si určujete průběh dne a výběr programu naprosto sami a nemusíte být na nikoho vázáni. Navíc my dva hodně chodíme po památkách a zajímá nás historie, z čehož někomu mohou "naskočit pupínky", že. 🙆
Když jsem dospěla a postavila se na vlastní nohy, měla jsem hlavně "strach" z jedné věci. To těžko uhádnete, on to ani tak nebyl strach jako spíše obava, že se "nikam" nepodívám. Dnes je jiná doba, takže někdo to třeba nemusí pochopit, ale pokusím se vysvětlit. Mnohé věci jsou v rodinách zakořeněné a každá generace chce žít jinak. Třeba o svých prarodičích mohu říci s určitostí, že oni "nikde" nebyli. Opravdu. Babička z mamčiny strany oboustranně osiřela ve 13 letech. Po ukončení školy nebyl nikdo, kdo by se o ni a o dva roky starší sestru staral, takže ji čekala "služba". To si dnes třináctileté děti nedovedou představit, žít daleko od domova, který stejně nebyl a snášet ústrky cizích lidí. Tehdy se dostala do Sedlnice u Nového Jičína a odhaduji, že to bylo asi nejdále, pak se už pohybovala v Ostravě. Sňatek s dědou byl pro ni východiskem, ale vyřídit uměla kdeco. Druhá babička většinu života strávila v místě bydliště a takový člověk by měl z cestování trauma. Nebýt toho, že jejich syn se oženil na Valašsko, kam mu s dědou jeli na svatbu, asi by paty z baráku nevytáhli.
Rodiče už byli jiní, protože celkově se žilo jinak, ale většinou to zachránily zájezdy ze šachty, na které rádi vzpomínali, díky za ně. To až já, coby správná puberťačka, jsem začala otravovat, že už by také bylo dobré někam jet na dovolenou. Oba rodiče pracovali na šachtě a ROH se staralo o zaměstnance, tak táta dostal týdenní poukaz, máma také požádala o týdenní poukaz a protože dosud nic nežádali, dostali to návazně za sebou. A tak jsme vyjeli celá rodina na Slovensko do Vrátné doliny a pak do Beskyd. Pokaždé na čtrnáct dní. A díky za to, protože brzy nato tatínek vážně onemocněl a dovolené pro něj skončily. Chci tím aspoň trochu vysvětlit to, proč jsem měla obavu, že já se "nikam" nedostanu. Dnes mohu s určitostí a také s hrdostí říci, že tuhle obavu jsem zdárně odstranila a přesto, že jsem nikdy nezažila rekreaci s rodiči u moře v Bulharsku nebo v Jugošce, kam mnohé z vás s rodiči běžně jezdily, já jsem už cestování zařadila do svého života jako jednu z priorit, které prostě CHCI!
A teď k nadpisu, kdy mě inspiroval jeden známý proslov. 😊 Letos jsme nijak dovolenou neplánovali, nějak se to vyvrbilo "samo". Opět jsme zvolili dva pobyty na sedm nocí (naše oblíbená doba pobytu) před hlavní sezónou, tedy v době, kdy hotely/penziony nepraskají ve švech, děti ještě chodí do školy, protože jít na prohlídku zámků a podobných památek, kdy je tam více dětí, mi už vadí. Někomu se takové vyjádření líbit nemusí, ale proč neříci pravdu? Já také nikoho neruším a k dnešnímu způsobu výchovy mám své připomínky. 😁 Jsou však výjimky. Na jednom hradě s průvodcem byl i otec se synem, říkala jsem si, proč není ve škole..., ale to není moje starost, táta se klukovi věnoval a stále něco potichu vysvětloval. Tak to má být.
První týdenní pobyt jsme strávili na Šumavě, což je hlavně srdeční záležitost mého přítele, protože on ze šumavských hvozdů pochází. Do doby, než jsme se poznali, jsem Šumavu neznala a pravdou je, že jsem si ji zamilovala. Od našeho bydliště to je asi 430 km, ale týden tam strávený byl bohatý na setkání s upřímnými lidmi a navštívená místa byla opravdu pestrá. O některých místech budu psát na blogu, materiály musím zpracovat. Najezdili jsme něco přes 1600 km. Jako závdavek představím Prachatice, kolem kterých jsme se hodně pohybovali.
Druhý pobyt navazoval na tento šumavský, přejeli jsme téměř v přímce z jižních Čech na východ na jižní Moravu a náš sedmidenní pobyt byl v hotelu poblíž Vranovské přehrady. Počasí letošního května nedovolovalo koupání, ale v tomto regionu je hodně zajímavých hradů a zámků, takže jsme si to tam hodně užili.
A co vy, čeká vás také dovolená?
