Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

středa 29. května 2024

Jazykové nástrahy slovenštiny

Dnešní článek navazuje na příspěvek o Megoňkách. Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem... V oblasti Trojmezí u Jablunkova nebo v příhraničí nikoho nepřekvapí, když zaslechne polštinu nebo slovenštinu. Slovenštinu vnímáme jako jazyk srozumitelný už tím, že mnoho let jsme měli společný stát. Možná nechybělo mnoho a měli bychom společný jazyk.

Občas čtu, že mladá generace už slovenštině nerozumí, asi záleží ve které části republiky. V naší oblasti je hodně smíšených rodin. Jako příklad uvedu svou kamarádku, oba její rodiče pocházejí ze Slovenska a u nich se běžně tátovi říkalo "ocko" a strýci "ujo". Její synovec si vzal Polku, hudebnici z orchestru a žijí v Polsku. Takže mezinárodní rodina. Mnohé knihy jsem přečetla ve slovenštině, podobné je to se sledováním filmů. Spíš mi vadí, když je slovenský film dabován do češtiny. Sama občas v hovorovém jazyce použiji některé slovenské slovo, např. "neúrekom", což vyjadřuje velký počet nebo velké množství.

Současný slovenský jazyk vznikal v době tzv. národního obrození, v době, kdy slovenský jazyk byl upozaďován maďarštinou. Snaha vytvořit spisovný jazyk byla brána jako vlastenecký postoj a první se o to snažil Anton Bernolák. Pokusil se vytvořit spisovnou slovenštinu do podoby tzv. bernolákovštiny. Jako základ použil západoslovenské nářečí.


Anton Bernolák (1762 - 1813) rodák z Oravy, slovenský římskokatolický kněz a jazykovědec.

Bernoláčtina se šířila hlavně kolem Trnavy (katolické kulturní centrum) a narážela na zamítavé postoje hlavně evangelíků. Tím se neuplatnila na celém slovenském území.

Jednoho času se objevila myšlenka literatury československé, psané jednotným spisovným jazykem. Šlo o jakousi formu čechoslovakismu, založenou na příští existenci samostatného a jednotného československého národa. 

 
Ľudovít Štúr (1815 - 1856 ) byl kodifikátorem současné spisovné slovenštiny založené na středoslovenských nářečích (kol. r. 1843).

Přední představitel mladé slovenské literární generace Ľudovít Štúr vyslovil přání: „Kéž by Čechové ne jen slova naše přijali původní slovenská, ale i v dobách mluvnických jen o něco ustoupili, odtudto by nejen názvem, ale i samou věcí řeč československá vyšla.“ Obrátil se rovněž na Františka Palackého se žádostí, aby Češi a Slováci našli kompromisní způsob při řešení jednotného československého jazyka.

Štúr a jeho generace hledali novou formu spisovné slovenštiny, která by také spojila katolíky s evangelíky.  Čeští obrozenci však vůli k ústupkům neprojevili. Proto se Štúr, Michal Miloslav Hodža a Jozef Miloslav Hurban v červnu 1843 dohodli na zavedení spisovné slovenštiny, jejímž základem se stala středoslovenská nářečí. Tím došlo k ustavení spisovné slovenštiny, která byla na Slovensku přijata.

__________________________________________________

A nyní praktická část. Při návštěvě Megoněk mě napadlo, jaký název ve slovenštině mají běžné rostliny, které jsme viděli a trochu jsem to rozšířila. Ukázka textu: 

 
Jelša lepkavá (olše lepkavá) je listnatý opadavý jednodomý brehový strom, ktorý kvitne skoro na jar, ešte pred vypučaním prvých listov. Jelša kvitne po lieske a spolu s lieskou ich peľ, ktorý sa na jar nachádza v ovzduší, môže u citlivého človeka so sklonom k alergiám vyvolať rôzne nepríjemné alergické prejavy. Jelša pre svoj život obľubuje vlhké miesta a brehy vôd.

Rozuměli byste těmto výrazům?
rozrazil rezekvítek = veronika obyčajná
blatouch bahenní  = záružlie močiarne
jitrocel kopinatý  =  skorocel kopijovitý
smetánka lékařská =  púpava lekárska
ještěrka obecná =  jašterica krátkohlavá
kmín  =  rasca
rajče = paradajka
čočka = šošovica
vřídlo  = žriedlo
chmýří =  páperie
velbloud  = ťava
klokan = kengura
třezalka tečkovaná = ĺubovník bodkovaný
prádlo = bielizeň
rošťák = beťár
housenka = húsenica
dudy = gajdy, dudák = gajdoš
řízek = rezeň, ale také vyprážané rebierko
strojvedoucí = rušňovodič
čáp = bocian
chůva = varovkyňa
kontryhlel = alchemilka
dobromysl = pamajorán
měsíček lékařský = nechtík lekársky

Co se týče porozumění na obou stranách hranice, jsou výzkumy, které mají vyjádřit stupeň porozumění. Na ukázku jsem vybrala 5 slov:

 
Zdroj: Bakalářská práce UP Olomouc, katedra Čj a literatury, Alžběta Trtková

úterý 28. května 2024

Právě jsem se vrátila z hradů ... jezdit či nejezdit na dovolenou?

Dovolená - slovo, které původně souvisí s pracovním vztahem, kdy už v pracovní smlouvě je uvedeno, kolik dní zaměstnavatel poskytne na zotavenou. Máme tedy na dovolenou nárok a je na každém, jak ji tráví. Pro někoho těšení, pro jiného strašák. Workoholik má pocit, že nenahraditelný, čímž si může koledovat o vyhoření nebo vyčerpání organismu. Jde totiž o rekreaci, tento výraz se hodně používal dříve. Někdo žije sám a samotný by nikam nejel. Má sedět doma? Můžete jet s kamarádem/kamarádkou, což jsem si také vyzkoušela, ale má to také "háček". Zkrátka, otázka dovolené neznamená jen to nadšení, ale mnohdy kupu starostí, dokonce jsem četla, že spousta lidí se před dovolenou pohádá. To není jen to, že máte starost, aby vám nevykradli byt nebo kdo vám bude pečovat o papouška, znalci tvrdí, že mnoho lidí neumí odpočívat. Pokud to někdo nezažil doma u rodičů, těžko se divit. 

Jezdíte rádi na dovolenou? Otázka položená většinou lidem, kteří neustále přemýšlejí, kam by vyjeli nebo doslova vymýšlejí další destinace, kam by ještě mohli zajet, protože už vlastně byli "všude". Snad rozumíte, jak to myslím. Znám pár lidí, o kterých vím, že nikdy na dovolené nebyli (nikam necestovali). Ne, že by nebyli schopni cestovat, oni snad neumí "dovolenkovat", jejich zájmy jsou omezené. Teď nemyslím zdravotním stavem nebo penězi, to bych pochopila, ale jsou lidé, kteří dovolenou čerpají, protože v práci na ně "tlačí", aby ty dny vyčerpali. Pak tráví čas v místě bydliště a pokud mají dům, tam se stále nějaká činnost, spíše práce, najde. A to pak dokola slyšíte "mně se nikam nechce jezdit". Nebo mají "hospodárku", jak se u nás říká a pravidelná péče o zvířata a dohled nad latifundiemi a domem jim to prostě nedovoluje. 🙉

Pak jsou lidé, kteří znají dovolenou v podobě, že se jezdí k příbuzným. Mají to tak zafixováno, že jezdili k rodičům a po jejich smrti se jezdí k některému ze sourozenců. Tohle znám od přítele a pravdu povím, že tento způsob dovolené byl jednou z prvních věcí, kdy jsme byli "ve při". 😸 Takový způsob "dovolené" mi nevyhovuje a nemám problém říci, že mi i vadí. Dovolená a návštěva jsou dvě různé věci. Než jsem to prosadila, bylo třeba překonat "jisté" nepochopení, protože zvyk je železná košile a těžko někomu měníte už zaběhnutý stereotyp. Přítel pak prohlásil, že jsem mu "otevřela oči". 👍 Když jste u někoho doma, jste omezeni chodem jejich domácnosti (a oni naší přítomností, to si přiznejme), zvyky a zkrátka je tam i nedostatek soukromí a děláte něco, k čemu se vlastně nutíte.  .... V hotelu, penzionu atd. si určujete průběh dne a výběr programu naprosto sami a nemusíte být na nikoho vázáni. Navíc my dva hodně chodíme po památkách a zajímá nás historie, z čehož někomu mohou "naskočit pupínky", že. 🙆

Když jsem dospěla a postavila se na vlastní nohy, měla jsem hlavně "strach" z jedné věci. To těžko uhádnete, on to ani tak nebyl strach jako spíše obava, že se "nikam" nepodívám. Dnes je jiná doba, takže někdo to třeba nemusí pochopit, ale pokusím se vysvětlit. Mnohé věci jsou v rodinách zakořeněné a každá generace chce žít jinak. Třeba o svých prarodičích mohu říci s určitostí, že oni "nikde" nebyli. Opravdu. Babička z mamčiny strany oboustranně osiřela ve 13 letech. Po ukončení školy nebyl nikdo, kdo by se o ni a o dva roky starší sestru staral, takže ji čekala "služba". To si dnes třináctileté děti nedovedou představit, žít daleko od domova, který stejně nebyl a snášet ústrky cizích lidí. Tehdy se dostala do Sedlnice u Nového Jičína a odhaduji, že to bylo asi nejdále, pak se už pohybovala v Ostravě. Sňatek s dědou byl pro ni východiskem, ale vyřídit uměla kdeco. Druhá babička většinu života strávila v místě bydliště a takový člověk by měl z cestování trauma. Nebýt toho, že jejich syn se oženil na Valašsko, kam mu s dědou jeli na svatbu, asi by paty z baráku nevytáhli. 

Rodiče už byli jiní, protože celkově se žilo jinak, ale většinou to zachránily zájezdy ze šachty, na které rádi vzpomínali, díky za ně. To až já, coby správná puberťačka, jsem začala otravovat, že už by také bylo dobré někam jet na dovolenou. Oba rodiče pracovali na šachtě a ROH se staralo o zaměstnance, tak táta dostal týdenní poukaz, máma také požádala o týdenní poukaz a protože dosud nic nežádali, dostali to návazně za sebou. A tak jsme vyjeli celá rodina na Slovensko do Vrátné doliny a pak do Beskyd. Pokaždé na čtrnáct dní. A díky za to, protože brzy nato tatínek vážně onemocněl a dovolené pro něj skončily. Chci tím aspoň trochu vysvětlit to, proč jsem měla obavu, že já se "nikam" nedostanu. Dnes mohu s určitostí a také s hrdostí říci, že tuhle obavu jsem zdárně odstranila a přesto, že jsem nikdy nezažila rekreaci s rodiči u moře v Bulharsku nebo v Jugošce, kam mnohé z vás s rodiči běžně jezdily, já jsem už cestování zařadila do svého života jako jednu z priorit, které prostě CHCI!

A teď k nadpisu, kdy mě inspiroval jeden známý proslov. 😊 Letos jsme nijak dovolenou neplánovali, nějak se to vyvrbilo "samo". Opět jsme zvolili dva pobyty na sedm nocí (naše oblíbená doba pobytu) před hlavní sezónou, tedy v době, kdy hotely/penziony nepraskají ve švech, děti ještě chodí do školy, protože jít na prohlídku zámků a podobných památek, kdy je tam více dětí, mi už vadí. Někomu se takové vyjádření líbit nemusí, ale proč neříci pravdu? Já také nikoho neruším a k dnešnímu způsobu výchovy mám své připomínky. 😁 Jsou však výjimky. Na jednom hradě s průvodcem byl i otec se synem, říkala jsem si, proč není ve škole..., ale to není moje starost, táta se klukovi věnoval a stále něco potichu vysvětloval. Tak to má být.

První týdenní pobyt jsme strávili na Šumavě, což je hlavně srdeční záležitost mého přítele, protože on ze šumavských hvozdů pochází. Do doby, než jsme se poznali, jsem Šumavu neznala a pravdou je, že jsem si ji zamilovala. Od našeho bydliště to je asi 430 km, ale týden tam strávený byl bohatý na setkání s upřímnými lidmi a navštívená místa byla opravdu pestrá. O některých místech budu psát na blogu, materiály musím zpracovat. Najezdili jsme něco přes 1600 km. Jako závdavek představím Prachatice, kolem kterých jsme se hodně pohybovali. 

                  

Druhý pobyt navazoval na tento šumavský, přejeli jsme téměř v přímce z jižních Čech na východ na jižní Moravu a náš sedmidenní pobyt byl v hotelu poblíž Vranovské přehrady. Počasí letošního května nedovolovalo koupání, ale v tomto regionu je hodně zajímavých hradů a zámků, takže jsme si to tam hodně užili.

A co vy, čeká vás také dovolená?

pondělí 27. května 2024

O děsné živelní katastrofě na Těšínsku


Květen bývá spojen s nenadálými výkyvy počasí a že se nejedná o "májový deštík", jsme mohli několikrát sledovat i letos. Při našem návratu z dovolené jsme projížděli Moravou, z prosluněného jihu 🌞 jsme se dostávali do zatažených oblastí s mírnými srážkami, ale před Olomoucí nás chytil skutečný slejvák, naštěstí jsme seděli v autě. Pak zase jasná obloha, až před Ostravou mrak opět pořádně ždímal své dešťové kapky. ☂

K různým přírodním pohromám i následným škodám dochází, bohužel, i v současnosti. Nahlédnutí do dobových novin nám umožní pohled do běžného života našich předků. Vybraná událost se stala před 118 lety, nikdo ji pamatovat nemůže a její popis je děsivý. To by bylo sousto pro některé televizní stanice. 😉

K události došlo v Koňakově (dnes součást Českého Těšína) 17. 5. 1906:

  

Hřbitovní kaple v Koňakově byla do dnešní podoby přestavěna r. 1973. Byly použity cihly z původní kaple.
Podle pastora Pindóra se v roce 1906 ve věži nacházel pravděpodobně bronzový zvon, který byl odstraněn během 1. světové války. Nyní jsou ve věži umístěny dva železné zvony, které byly odlity ve Vítkovicích v roce 1918.

Zde je hlavička novin jako zdroje informací a dobový inzerát z tohoto vydání.
Událost je zachycena v pořadu Osudové okamžiky ČT2: ZDE
 
Pro nás z toho plyne poučení, abychom hlavně v blížícím se létě, kdy bouřky bývají častější, dobře zvážili, kam se před bouřkou a deštěm ukryjeme. 🍀

neděle 26. května 2024

Vtipy současné i ty z dob minulých

 

 "Víte, paní sousedko, že jsem nevěděla, že se váš manžel bojí být v bytě sám?"

"Jak to myslíte?"

"No, celé tři týdny, co jste byla v lázních, nespal ani jednu noc doma."

😊

"Minule jsme probírali husitské hnutí. Kdo z vás, žáci, mi řekne, kam se rozběhly zbytky husitských bojovníků? Noo, Pepíčku?"

"Prosím, do muzea..."

😎

"Včera se mi zdálo, manželi, že jsi mi daroval deset tisíc korun."

"Víš, já byl vždycky velkorysý. Můžeš si je nechat."

😃

Povídá zákaznice řezníkovi: "Pane, ošidil jste mě o pět korun!"

"Já vím, ale při tak malém nákupu jsem se styděl připočítat vám víc..." 

😸

"Pane vrchní, sedím tady už hodinu a nikdo si mne nevšímá!"

"Buďte rád, pane, já jsem tady už od rána a stále na mě někdo křičí!"

😍

"Jsi tvrdohlavá", zlobí se matka. "Když si toho člověka vezmeš, budeš žít jako v ráji. Nahá a bosá!"

🙉

"Pane vrchní, jak to, že jste přinesl ten řízek, který jsem vám vrátil?"

"Mýlíte se, pane, tento vrátili ti od vedlejšího stolu!"

😁

Potkají se dva Skoti: "Kam tak pospícháš?"

"Ale, do knihkupectví, mám tam rozečtenu jednu knihu."

 ___________________________________

Pro srovnání jsem vybrala několik vtipů z Těšínského kalendáře na r. 1925. Klikem si text zvětšíte: 


Toulky českou minulostí

Toulky českou minulostí: 284. schůzka: Šťastně vykonané putování

„Co se po mnohá léta ani lichocením ani vyhrožováním vymoci nedalo, nyní, jak se zajisto praví, z dobré vůle k místu přijíti má.“ „Páni Pr...