Milostné legendy: Napoleon a Walewská - 5. díl Neviditelný císař

Pokračování 4. dílu Schönbrunnské intermezzo 

Maria Walewská opustila svého muže a nejdříve cestovala s Napoleonem všude, kam to šlo. Brala to jako vlastenecký úkol, protože po tzv. Trojím dělení Polska byl Napoleon jediný, kdo mohl Polákům pomoci obnovit jejich stát. Pro Napoleona byla ideálem ženy jemné, poddajné a ochotné splnit mu jakékoli přání. Když pracoval a neměl na ni čas, trpělivě čekala, četla si, nebo se zabývala ručními pracemi. Nejkrásnější chvíle spolu zažili na zámku Finckenstein.

Následovala jej i do Paříže a také do Vídně. Zde zjistila, že čeká s Napoleonem dítě. Napoleonova radost byla nezměrná! To však netrvalo dlouho, brzy začal uvažovat, jak se na to budou dívat Francouzi, potřeboval následníka z manželského svazku. V těhotenství se Walewská vrátila do Polska a zde také porodila Napoleonova syna Alexandra, kterého ale na Napoleonovo přání starý hrabě Walewski uznal za vlastního.

 

Sídlo Walewských ve Walewicích

Když pak Marie odjela i se synem do Paříže a dělala si naděje, že se s ní Napoleon ožení, vše už bylo jinak. Těhotenstvím Marie padly pro Napoleona poslední překážky k rozvodu s Josefínou, který Napoleon z důvodu neplodného manželství dlouho plánoval, ale záměr neuskutečnil, dokud si nebyl jist svou plodností. Josefína měla totiž dva syny z předchozího manželství. Napoleon rozhodl definitivně zrušit své manželství s Josefínou, samozřejmě uváděl, že tak činí ve státním zájmu. Měl sice dva nemanželské syny (Alexandra a Leona), ale potřeboval jako svého nástupce syna legitimního. Jakmile tedy Maria otěhotněla, rozhodl se manželství s Josefínou rozpustit, ale mladičkou Marii si ani přes tuto skutečnost nevzal. A dokonce ji přinutil, aby se k otcovství přihlásil její manžel.

   

Maria Walewska na obraze Françoise Gérarda

A začal se ohlížet po vhodné ženě, s níž by zplodil následníka. Sám prý uvažoval o několika možných nevěstách, klepal v Evropě na různé dveře. Ale většinou se dal na rychlý ústup, protože se mu žádná adeptka nelíbila. Měl velké nároky. Uvažoval i o Marii Walewské, tu jedinou miloval téměř jako kdysi Josefínu. Jenže - tímto sňatkem by si příliš své postavení v Evropě nevylepšil.

Uvažoval také o sestrách ruského cara Alexandra, kterého porazil u Slavkova, Kateřině či Anně. Car by možná ve jménu politických výhod  na tuto nabídku přistoupil, ale carevna – matka o tom nechtěla ani slyšet. Řekla, ať je tomu „Minotaurovi“ předhozeno dítě někoho jiného. Car přesto váhal. A v tento moment se chopil své příležitosti bývalý vyslanec v Paříži a rakouský ministr zahraničních věcí Klemens Metternich. Domluvil sňatek Napoleona s dcerou rakouského císaře Františka I. Marií Luisou.

Také rakouský císař nebyl Napoleonem jako svým příbuzným nadšený, ale nakonec na Metternichovo naléhání souhlasil. Také ve státním zájmu.

Když se o těchto plánech dověděla Marie Luisa, nechtěla věřit svým uším. Bylo pro ni nepochopitelné, že by ji tatíček provdal za toho netvora, jehož jméno se donedávna nesmělo ve Vídni ani vyslovit. Každý se hned křižoval, když na něj došla řeč. A teď se měla stěhovat do Francie! Nakonec Marie Luisa tuto oběť jako poslušná dcera podstoupila. Dále bylo vše podle Napoleonova scénáře.

Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská  byla rakouská arcivévodkyně a po sňatku s Napoleonem I. francouzská císařovna.

Svatba v zastoupení se konala v augustiánském kostele ve Vídni. Hned po oslavách ve Vídni se Marie Luisa vydala na cestu, která se shodovala s cestou její pratety Marie Antoinetty. Stejně jako ona musela na hranicích odložit vše rakouské a stát se Francouzkou. Důvod jejího sňatku jí byl také znám, měla zajistit nejen mír s Francií, ale hlavně porodit Napoleonovi děti, nejlépe syny.

Maria si dělala naděje, že ji Napoleon pojme za ženu, ale sňatek ze státně politických důvodů nepřipadal v úvahu. Napoleon místo toho přiměl hraběte Walewského (m.j. i vysokým peněžním darem) k uznání otcovství dítěte. Mariin vřelý vztah k Napoleonovi přetrvával, třebaže císař po zbylou dobu své vlády z obav z kompromitace přerušil s Marií kontakty. Ta jej však za přísných konspirativních opatření navštívila na Elbě. Když připlula, všichni mysleli, že je to Napolenova zákonitá manželka Marie Luisa. Ta si však užívala se svým obdivovatelem hrabětem Neippergem a na Napoleona chtěla co nejrychleji zapomenout. Walewská  chtěla navštívit Napoleona i na Svaté Heleně, což však on odmítl. Začal být věrným manželem.

Na Josefínu i Marii pohlížel už jen jako na své dobré přítelkyně, i když ony obě ho milovaly dál celým svým srdcem. O Marii i syna se ale velmi dobře do budoucna postaral. Když se Josefína dozvěděla, že Napoleon ukončil svůj vztah s Marií, pozvala ji do Malmaisonu. Byly si obě povahově velmi podobné, a proto se nikdo nedivil, že se spolu spřátelily. Josefína si velice oblíbila i Mariina syna.

Jak to dopadlo s Napoleonem? Po tažení do Ruska, kde jeho armáda dostala pořádně za vyučenou, následovaly jen porážky ve velkých bitvách. Po bitvě u Waterloo skončil na ostrově Svaté Heleny, kde také zemřel.

Ostrov Svatá Helena (122 km²) se nachází v jižním Atlantiku 1 930 km západně od břehu Angoly a 4000 km východně od Rio de Janeira. Má mírné i tropické podnebí. Ostrov se zapsal do historie zejména jako místo, kde byl internován Napoleon Bonaparte po své porážce u Waterloo v roce 1815; Britové ho zde drželi šest let až do jeho smrti v roce 1821.

 

Longwood House - Napoleonův dům

Zpočátku neměli Britové pro francouzského excísaře připravené vhodné ubytování, a tak se přechodně usídlil v zahradním domku „The Briars“ (Šípková růže) na pozemcích statku, jenž patřil anglickému velkoobchodníkovi Belcombovi. Zde se seznámil s šestnáctiletou obchodníkovou dcerou Betsy, jež mu byla i v pozdějších letech pobytu na ostrově vítanou společnicí a k níž pociťoval zřejmě víc než jen otcovskou náklonnost. Později se Napoleon přestěhoval do vily Longwood (na snímku). Své postavení snášel statečně, avšak lidé, kteří jej znali, pochopili, že to je jen maska. Velmi mnoho četl, jezdil na koni, chodil na procházky a diktoval své paměti hraběti de Las Cases.

Podmínky internace se rapidně změnily, když na ostrov dorazil nový guvernér sir Hudson Lowe. Ten se rozhodl, že jeho vězeň, kterého považoval jen za zajatého generála a nikoliv císaře, má moc svobody a tak se rozhodl vše změnit. Omezil proto možnosti Napoleonova  pohybu po ostrově, přidělil přímou vojenskou ostrahu, a silně omezil peníze určené na provoz císařovy domácnosti. Napoleon se začal bránit jediným možným způsobem jaký měl a to pomocí uplatňování podmínek, které mu byly stanoveny britskou vládou. Zahrnoval guvernéra malichernými dotazy ohledně protokolu a svých osobních výsad. Tento vzájemný spor však vyústil ve stále větší Napoleonovu izolaci a návštěvníci získávali jen stěží svolení k návštěvám. 18. března 1818 byla z ostrova - za odesílání tajných Napoleonových zpráv do Francie - Lowem vypovězena rodina Belcombeových a excísař se po ztrátě své mladé společnice stával stále zasmušilejším.

 

Po Loweových opatřeních se navíc začaly výrazně zhoršovat Napoleonovy životní podmínky. Dům začínal být vlhký, množily se v něm krysy, na tapetách se tvořila plíseň a následkem zimy, jež se zvyšovala nad únosnou mez, a kvůli níž byl nucen rozštípat i některý nábytek, trpěl ustavičným nachlazením a revmatismem. Takřka jedinými lidmi, s nimiž se v posledních dvou letech života Napoleon stýkal, byli kromě sloužících pouze korsický rodák a lékař doktor Antommarchi, maršál Bertrand a generál Montholon. S postupujícím časem se jeho zdravotní stav rapidně zhoršoval a osobně předpokládal, že trpí rakovinou žaludku. Občas o své nemoci vtipkoval: „Rakovina, to je Waterloo, které se dostalo dovnitř.“ Dne 13. dubna 1821, upoutaný na lůžku a trýzněn stále častějšími bolestmi, začal diktovat závěť, v níž rozdal své jmění, jež čítalo 200 milionů franků ve zlatě. Polovinu rozdělil mezi vojáky, kteří bojovali v řadách jeho armád, druhou půlku pak odkázal krajům, jež byly nejvíce postiženy válkami v letech 1814 a 1815. Testament dokončil v poslední chvíli, protože v dalších týdnech jej nemoc zmohla natolik, že nebyl schopen věnovat se materiálním záležitostem.

 

Třinácticentimetrový klíč, který zamykal dveře v domě na ostrově Svatá Helena v jižní části Atlantiku, na kterém byl od roku 1815 do své smrti internován někdejší císař Napoleon Bonaparte, šel do dražby. Podle Davida MacDonalda z aukční síně Sotheby's se klíč našel před časem "v obálce uložené v kufru v jednom skotském domě".

Do Skotska klíč přivezl voják Charles Richard Fox, který pobýval na ostrově Svatá Helena v roce 1821, kdy Napoleon zemřel. Předmět následně daroval své matce, která byla velkou obdivovatelkou bývalého francouzského císaře a to tak velkou, že mu do vyhnanství posílala sladkosti a knihy. Klíč k prodeji nabídli právě potomci Foxovy matky, kteří o jeho existenci dlouho věděli, až nedávno se jim ho ale podařilo objevit.

Ke klíči je připevněná cedulka, na které Charles Richard Fox píše, že sám klíč vzal z paláce Longwood House na Svaté Heleně po Napoleonově smrti. Datována je rokem 1822. 

Kniha "Poslední dnové císařovi na Ostrově Svaté Heleny", 1923

 

A Maria Walewska? Po smrti svého legitimního manžela se Marie v roce 1816 provdala v Bruselu za generála Philippe-Antoine d´Ornano, Napoleonova bratrance. Manželé pak bydleli v Lutychu. Marie plánovala dokonce spolu s manželem navštívit Napoleona na sv. Heleně. Bohužel od porodu třetího syna se však její zdravotní stav prudce zhoršoval. Zemřela v pouhých 28 letech. Příčinou smrti byla urosepse, která byla komplikací urolitiázy v šestinedělí. Její a Napoleonův syn se zmítal mezi Francií a Polskem. Svými kořeny byl Polák, srdcem však Francouz. Stal se francouzským ministrem zahraničních věcí a se svým bratrancem, pozdějším císařem Napoleonem III., si dobře rozuměl.

 

 Hrabě Philippe-Antoine d'Ornano byl francouzským generálem, pairem, maršálem a na sklonku života guvernérem Paláce invalidů v Paříži.

zdroj: Žena IN, Wikipedie, foto internet