Společné předky s Valachy má mnoho obyvatel severovýchodní Moravy

 

Naše vlast, ve které žijeme, je plná příběhů, které vyprávějí o její historii, ve které se dá číst jako v otevřené knize. Jen stačí vědět, čeho si máme všímat... Zajímavé je Valašsko. Dnešní příspěvek je na úvod sérii článků, které budou následovat o Valašsku jednak z pohledu historiků a národopisců, ale také z pohledu turisty. Týká se to osídlování území naší republiky.

"My jsme Valaši, jedna rodina... " - zpívá se ve známé písničce. V ní se odráží sounáležitost početné skupiny lidí s územím  a se zvyklostmi  v části vnějších Západních Karpat, kde žili už naši předkové.

  

Všimla jsem si, že kolikrát i známé osobnosti (např. herci) zdůrazňují "já jsem Valach a chvíli přecházejí na nářečí". Nezaznamenala jsem, že by někdo hlásil "jsem Slezan, Chod nebo z Lašska", ale k Valachům se lidé hlásí. Možná je to v genech, aniž to tuší, jakási hrdost a sounáležitost s předky. Zatímco si lidé Valachy spojují pouze s oblastí dnešního Valašska čili okolí Vsetína či Rožnova pod Radhoštěm, jejich pozvolný příchod od konce 15. století zasáhl mnohem širší území severovýchodní Moravy a Těšínského Slezska. Aniž to zřejmě tuší, společné valašské předky tak bude mít spousta zdejších obyvatel. To mě zaujalo a možná to někoho překvapí. 

Jací byli Valaši, odkud přišli a jak žili? Je toho víc a do jednoho článku to nevejde. Proto bude postupně následovat menší valašský seriál na pokračování. Mám tuto třídílnou knihu a je to základ: 

 

Nejprve se Valaši objevili na území Hukvaldského panství. Toto území se dnes řadí do regionu Lašsko. Postupně se cílem kolonizace stala celá severovýchodní Morava. Pokud se na tuto záležitost podívám z pohledu  "Našeho kraje", pak Valaši osídlovali také především neobydlené horské a podhorské části Těšínského knížectví. Postupně se usadili a smísili s domácím obyvatelstvem, které od nich zároveň přebralo způsob hospodaření, zvyky a tradice, které se na některých místech dochovaly dodnes. 

Pravděpodobně to nebyla najednou obrovská masa lidí, která se v 15. století rozhodla opustit pravlast a vydat se dál do světa. Nešlo o masový exodus. Z pravlasti na území dnešního Rumunska postupně kolonizátoři pokračovali dále po Karpatském oblouku přes Ukrajinu, Slovensko a jižní Polsko až na Těšínsko a severovýchodní Moravu. Proces to byl dlouhodobý. Panovníci měli více důvodů zvát Valachy na území Uherska na méně osídlená území Liptova, Oravy a Turce. Proto jim dávali výsady. Měli však povinnosti chytat zbojníky, platit desátek z masa a sýra. Museli hlídat horské přechody, zúčastnit se vojenských akcí panovníka. Valaši neplatili peněžní desátek ani neměli povinnost robotovat na panském, také neplatili ani církevní desátek, protože nebyli římští katolíci. Postupně kolonizovali sever Slovenska a došli až na Moravu (Valašsko). Do českých zemí přišli z jižního Polska a ze Slovenska spíše jednotlivci a menší skupinky.

Šipky nahoře (na severu) ukazují příchod Valachů na Moravu - Moravian Wallachia

Zjednodušeně můžeme říci, že z Rumunska postupně odešlo několik rodin, které se třeba usadily o kousek dál, a jejichž potomci se zase posunuli. A tak to pokračovalo, než nakonec doputovali až na dnešní Vsetínsko. Jelikož jsou Beskydy posledním pohořím Karpat, tak v nich jejich cesta končila, protože hospodařili výhradně v horských oblastech. Ostatně na své pouti s sebou hnali i svoje stáda horských ovcí. 

Na Těšínsku se v písemných pramenech  objevují koncem 15. století. Z počátku 30. let 16. století přibývají zprávy o Valaších v Bukovci, Bystřici, Gutech, Dolním Žukově či v Jablunkově. O více než desetiletí později jsou zmiňováni i v okolí měst Těšína, Fryštátu - dnes Karviná, i Bílska - dnes polské město Bielsko-Biała.  

Co je k tomu vůbec vedlo, že se vydali do světa? Růst populace vyvolal potřebu hledat nová území. Osídlovali neobydlené lokality v horách. Nížiny byly obsazené, zatímco neprostupné lesy nikdo nevyužíval. Valaši je začali měnit na pastviny, za jejich užívání odváděli vrchnosti nájem, proto jí nevadili, naopak je vítala.

Zajímavé bude konkrétně uvést obce, které  vznikly například za valašské kolonizace. Kromě jednotlivých horských usedlostí byly na Těšínsku založeny třeba Janovice, Kaňovice, Krásná, Malenovice, Morávka, Nošovice, Nová Ves, Raškovice, Staré Hamry, Vyšní Lhoty, Jistebná, Javořinka a Visla. Do poloviny 17. století vznikl ještě Kostelec, Košařiska, Řeka či Tyra. Musíme si uvědomit, že v té době jsme byli v rámci Habusburské monarchie a hranice probíhaly jinak, než dnes.

A jak na příchod Valachů reagovalo místní obyvatelstvo? Na valašskou kolonizaci navázala kolonizace pasekářská už za účasti domácího obyvatelstva. Oba osídlovací proudy se prolínaly. Valaši se v průběhu 16. století postupně usazovali a v mnohém domácí obohatili. Místní do té doby hospodařili jen v nížinách a ovce chovali především na maso a vlnu. Valaši je naučili pastevectví ve vyšších polohách a přivedli s sebou odolná, houževnatá plemena, kterým drsné podmínky nevadily. Využívali je hlavně na mléko, z něhož vyráběli sýry, žinčici a podobně. Od poloviny 16. století se tento způsob hospodaření rozšiřoval i mezi ostatní poddané. Na území Těšínské komory čili v přímém majetku těšínských knížat se v polovině 17. století nacházelo již 30 salaší a páslo se v nich přes 10 tisíc ovcí a 858 koz. V pozdějších letech se na salaších v menším počtu chovaly také krávy.

Valašští pastevci museli někde bydlet a většinou přebývali na salaších. K obývání, zpracování mléčných produktů či k uschování předmětů jim sloužily koliby, jednoduché dřevěné stavby bez komínů s otevřeným ohništěm. Zpočátku byly přenosné a umožňovaly snadný posun za novou pastvou. V zimě se ovce vehnaly do ohrady, takzvaného košáru, která mohla být také zčásti opatřena přístřeškem proti nepřízni počasí. Ve velkých mrazech nebo v době, kdy se ovce bahnily, přiváděly na svět jehňata, našla zvířata útočiště v kotelnici, v pevném roubeném chlévě. Společně s nimi zde pravděpodobně přebývali i pasáci.

V salaších měli pro ně potřebné vybavení.  Velký kotel na vaření žinčice, menší kotel na ohřev vody, čerpáky na pití žinčice, nádoby na dojení ovcí a koz a samozřejmostí byla sůl. Té se spotřebovalo poměrně velké množství jakožto lizu, v období od května do září se na jednu ovci počítalo přibližně s více než třemi kily soli. Celé salaši velel bača, pomocníky mu byli pasáci.

Tehdy fungovalo i takzvané valašské právo.  Jednalo se o soubor pravidel, která určovala nejenom vztahy Valachů mezi sebou navzájem, ale i poměr k vrchnosti či k domácímu obyvatelstvu. Představitelem a mluvčím valašského lidu byl vojvoda. Zasedal také zvláštní valašský soud, který se zabýval nejrůznějšími spory vzniklými například při kandidatuře na místo vojvody, projednával sesazení vojvodů, řešil vnitřní neshody mezi Valachy, spory o pastviny a podobně. Od druhé poloviny 17. století se z vojvody postupně stával placený vrchnostenský úředník. 

Valach z r. 1787

Ve druhé polovině 18. století však začala vrchnost Valachy v rozmachu omezovat.  Se založením železáren nastala totiž jiná situace. Valaši mýtili lesy a měnili krajinu, stáda spásala i mladé porosty, avšak dřevo bylo nyní potřeba na zpracování železa. Pastevectví sice vrchnost nezakázala, ale utlumila, omezila jeho živelnost. Zapovězená byla například volná pastva v lesích.

Z období valašské kolonizace se zachovaly  názvy, jako je Gruň, Kyčera, Kikula, jež jsou nejen u nás, ale i na Slovensku a v Polsku, oslovení bača, název žinčice, fujara a podobně. Na Valašsku, Jablunkovsku a Třinecku se udržely i valašské zvyky a tradice.

Soubor Valašský vojvoda z Kozlovic

Na Jablunkovsku se transformovaly do gorolské kultury. Možná za to tyto oblasti vděčí své větší odloučenosti. Na Frýdecko-Místecku a Karvinsku zanikly valašské tradice totiž vinou industrializace. (Pokračování)

Zdroj: idnes, Wikipedie, internet