Dovolená v Jeseníkách: Kladivo na čarodějnice tam dopadlo nejtvrději

  

Dnes to nebude pro citlivé duše, ale berme to tak: žena něco vydrží v běžném životě a tohle nás nesloží! 

Ať už jste četli knihu nebo viděli film, pak víte, jak tvrdě dopadlo kladivo na údajné čarodějnice v českých zemích. Malleus Maleficarum = Kladivo na čarodějnice a místem, s nímž je tato historie neodmyslitelně spjata, je zámek Velké Losiny. 

Nevím, jak vy, ale já jsem ten film viděla jednou a už to nemusím vidět. Ale je fakt, že jsem vypozorovala, že i průvodkyně to nijak nerozvíjí, ano, v té místnosti, kde probíhaly procesy,  mluví o knize, zmíní známá fakta a hlavně pak o natáčení filmu na zámku. Jenže jako mladá nejspíš čerpá z toho, co se tam povídá. Také paní průvodkyně v papírně ve V. Losinách se o procesech zmiňuje.

 

V zámeckém letohrádku byla v roce 2019 výstava u příležitosti 50. výročí od natočení filmu "Kladivo na čarodějnice". Takže i tento film už patří do kategorie pro pamětníky. Jak jsem měla možnost při prohlídce vidět, znají ho i mladí.

Návštěvníci se mohli seznámit nejen s dochovanými kostýmy, ale též dobovými programy kin a dalšími předměty, které s natáčením filmu souvisí. Fotky z výstavy jsem převzala ze stránek zámku, ale upřímně, mám pocit, že bych to dokázala lépe nafotit 😇.

 

To je kostým hraběnky (hrála ji Blanka Waleská) byla to žena, která měla na rozpoutání čarodějnických procesů velký podíl -  Angela Sibylla z Galle, rozená Žerotínová

 

Tady je vidět to známé křeslo, do kterého při procesu obviněnou posadili.

 

Promítání filmu, které bylo součástí výročí, tehdy uvedla účastnice natáčení, paní Jaroslava Obermaierová.

  

 

Zámek Velké Losiny:

 

Hony na čarodějnice jsou téměř tak staré jako lidstvo samo, v českých zemích však toto šílenství propuklo v době po třicetileté válce. Většina řádění inkvizičního řádění probíhala na zámku Velké Losiny a v Šumperku. Čarodějnické procesy se zde odehrávaly v letech 1678–1696 a padlo jim za oběť 56 osob (mezi nimi byl například i katolický duchovní Kryštof Lautner).

Roku 1496 získali tvrz Žerotínové. Stará tvrz ale novým majitelům nevyhovovala a tak začala být roku 1531 přestavována na renesanční zámek. Angela Sibylla z Galle, rozená Žerotínová, byla ta, na jejíž popud byly rozpoutány čarodějnické procesy, které vedl samozvaný inkvizitor a kandidát práva Jindřich František Boblig z Edelstadtu. Proces byl veden s několika ženami obviněnými z čarodějnictví. První obětí byla žebračka Marina Schuchová, která byla přistižena při krádeži hostie, kterou měla dát krávě, aby dojila více mléka. Pro vrchnost to byl ovšem jasný signál, že situaci s čarodějnictvím je třeba bezodkladně řešit. Proto povolali na zámek Velké Losiny odborníka.

Prvotním impulsem byl incident, který se odehrál dříve.
Bezprostřední příčinou, která zažehla slezské procesy, bylo obvinění jesenické ženy Barbory Schmiedové svým vlastním manželem 27. června 1622. Muž, který byl obecním pastýřem, tvrdil, že mu manželka podávala otrávený sýr a způsobila hynutí skotu svým čarodějnickým uměním. Žena byla ihned zatčena a za použití mučení podrobena prvnímu výslechu. Za tímto účelem byl sestaven soudní tribunál v čele s biskupským advokátem Janem Grosserem a městskými soudci Kašparem Schmidtzem a Melchiorem Wildenem. Barbora Schmiedová se pomocí útrpného výslechu „přiznala“ a jmenovala dalších pět spoluvinic. Tím se rozjel tento neštastný děj který měl za následek hon na čarodějnice na Jesenicku.

Inkvizitora Bobliga hrál ve filmu Vladimír Šmeral 

Inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu není pro většinu z nás neznámé jméno. Byl to on, kdo vedl čarodějnické procesy a při výsleších postupoval podle útrpného práva. Boblig vykonával svou profesi se zvrácenou radostí a osudným se mu proto stalo, až když začal mít spadeno i na zámožné občany Šumperka. Všechna tato zvěrstva se odehrávala na losinském panství, a proto je toto období považováno za nejtemnější v místní historii.

Jednou z nejznámějších a nejstatečnějších obětí inkvizice byl farář Kryštof Alois Lautner, který tvrdě nesouhlasil s Bobligovými postupy a odsuzoval výslech podle útrpného práva. Právě proto Boblig zmanipuloval oběti výslechů a donutil je vypovídat o Lautnerovi a jeho spojení s ďáblem. Farář byl ovšem v Šumperku velmi oblíben, proto ho Boblig vylákal do Mohelnice a dal ho zatknout. Lautner byl tvrdě vyslýchán a mučen velmi nelidským způsobem, svou vinu však nepřiznal. I přesto byl však degradován a upálen, a tisícihlavý dav, jak je zapsáno, přihlížel kruté smrti nevinného člověka.

Další obětí, která je známá pro svou odvahu při krutém mučení, byla Marie Pešková. Když se Bobligovi nepřiznala během mnohahodinových výslechů, byla podrobena skutečnému mučení. Říká se, že v průběhu mučení nevydala ani hlásku a neuronila ani slzu, jen zlostně hleděla na tribunál. Není známo, že by se kdy přiznala, i přesto byla upálena, bez ohledu na její čtyři děti. Její manžel byl rovněž obviněn z čarodějnictví, ale ani on se nepřiznal a zemřel po 11 letech ve vězení. 

 

   

 

Malleus maleficarum (česky Kladivo na čarodějnice) je latinsky psaná rukověť, jejíž autorství bylo později přičteno dominikánům Heinrichu (Institorisi) Kramerovi a Jakobu Sprengerovi. Byla vydána poprvé ve Štrasburku roku 1486 (nebo na přelomu let 1486 /1487 u tiskaře Petra Dracha ve Špýru). Obsahuje teologický výklad temných nadpřirozených sil, zejména čarodějnic, který obsahuje soudobé lidové představy, tradované nebo dokumentované případy a návody k pronásledování čarodějnic. 

 

Kniha je rozdělena do tří částí:

1. Bůh Všemohoucí a jeho souhlas, Ďábel, čarodějnice – zabývá se ďáblem, čarodějnicemi a čaroději, definicí čarodějnictví a jeho reálností.
2. Metody a pakty spolčených čarodějnic, jak je objevit, jak je rozpustit, projevy čarodějnictví a obrana proti němu, likvidace následků čarodějnictví.
3. Soudní (církevní i civilní) procesy, mučení, tresty – návod pro inkvizitory, jak nejlépe usvědčit obviněné ze spolku s ďáblem. Autoři se snaží dodat věrohodnost své knize tím, že vyprávějí příběhy „ze života“, které dokazují existenci čarodějnictví. Vyzdvihují význam udavačství.

K původnímu vydání byla připojena i bula Summis desiderantes affectibus papeže Inocence VIII.. K pozdějším vydáním byly nezřídka připojovány i jiné spisy s obdobnou tematikou.

Jako první autor bývá, pravděpodobně neprávem, uváděn Jakob Sprenger, převor dominikánského kláštera v Kolíně nad Rýnem, později provinciál dominikánské provincie Teutonia, profesor teologie a později děkan kolínské univerzity, formálně též inkvizitor. Podle některých vědeckých bádání se na vytvoření díla vůbec nepodílel. Zřejmě byl jako autor uveden pouze pod vlivem buly Inocence VIII., v níž je Sprenger vedle Kramera jmenován.

Většinu knihy (možná celou knihu) sepsal druhý uváděný autor, Heinrich Kramer, latinským jménem Institoris, německý dominikán, doktor teologie, převor dominikánského konventu v Schlettstadtu a inkvizitor, který závěrečná léta svého života působil v Olomouci a bojoval proti Jednotě bratrské.

 

 

Přesná čísla počtu obětí slezských procesů nejsou známa, když zapátráte v pramenech, budou se lišit, protože v 19. století byla část protokolů zničena. Uvádí se, že v Jeseníku přišlo o život 165 osob, ve Zlatých Horách 85, v Nise 49, v Hlucholazích 22 a v Ratiboři 16. Několik dalších bylo upáleno v jiných městech. Je možné, že dalších 22 bylo popraveno v Mikulovicích, není však jisté, zda toto číslo není již zahrnuto v jesenických počtech. Jen v roce 1651, který byl z tohoto pohledu nejkrvavějším, bylo v niském knížectví zabito okolo 200 lidí. Celkem si tato série slezských procesů vyžádala minimálně 350 mrtvých, nicméně pokud se vezmou v úvahu horní odhady, mohl by se počet obětí vyšplhat i výrazně přes 500. 

Zdroj: jupigo.com, lovecpokladu.cz, Wikipedie